Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Organická pouzdra na sekery 9.-12. století

Kožené pouzdro na sekeře typu M. / A leather sheaths for a M-type axe.
Kožené pouzdro na sekeře typu M.

Sekery patří ve vikinském reenactmentu stále mezi oblíbené zbraně a nářadí. Často však na festivalech vídáme zbraně položené do trávy a odložené napospas rzi. Každý zálesák však musí potvrdit, že aby byla sekera stále ostrá a v dobrém stavu, je třeba nějaké pouzdro a zejména pečlivého majitele.

Pouzdra na sekery jsem dlouho hledal, ale kromě kožených pouzder z vrcholného a pozdního středověku (Rybarczyk – Strzyż 2014) jsem nebyl schopen nalézt žádnou informaci. Písemné prameny samozřejmě mlčí (Sága o Islanďanech v kapitole 144 doslova zmiňuje zranění způsobené nezapouzdřenou sekerou) a sama pouzdra z organických materiálů se špatně zachovávají, a tak jsem měl za to, že se jedná o jednu z temných kapitol reenactmentu, kterou lze řešit pouze zapojením selského rozumu. Byl jsem proto zcela v šoku, když jsem náhodu narazil na informace o organických pouzdrech.

Dřevěná pouzdra analogických tvarů se používala až do novověku. V jedné knize o tesařských nástrojích lze najít dřevěné pouzdro typu 1, které bylo určeno pro pilu břichatku o délce 1130 mm (Schadwinkel – Heine 1986: Abb. 226). Celkem máme dispozici 24 pouzder na sekery z 9.–12. století, distribuovaných od Irska po Rusko. Použitými materiály je dřevo z brslenu, břízy, borovice, buku, dubu, jalovce, olše, smrku, tisu a vrby a losí paroh. Pouzdra jsou často dekorována a mají různé metody upevnění. Typická délka spár 79–130 mm naznačuje, že přináležely sekerám s kratším (do 100 mm) nebo středně dlouhým (101–140 mm) ostřím; jedno z pouzder ze Šlesviku navíc mohlo přináležet široké sekeře Petersenova typu M. Nadto známe 3 kovová pouzdra, která jsou diskutována v samostatném článku Plechová pouzdra na sekery. Níže naleznete katalog všech organických pouzder, který je doplněn o rekonstrukce. Společně s reenactory věříme, že tímto článkem zviditelníme potřebu ochrany seker a nutnost tohoto doplňku.

sheath suspension axes

Navržené varianty upevnění dřevěných pouzder.


Katalog

Největší soubor pouzder pochází z přístavu v Haithabu, kde bylo nalezeno celkem třináct nálezů. Lze je roztřídit do dvou typů. První typ (10 kusů, Westphal 2007: Taf. 30: 1–6) je mírně zahnutý (HbH.432.001, HbH.432.003. HbH.432.006), má zakulacené (HbH.432.001–002, HbH.432.006–007) nebo rovné rohy (HbH.432.003, HbH.432.005, HbH.432.010) a ve vnitřní straně se nachází spára pro ostří sekery. Pouzdra prvního typu jsou dlouhá 126–145 mm a široká 12–21 mm; spára je 85–115 mm dlouhá a 4–6 mm široká. Pouzdro se na sekeru mohlo připevňovat různými způsoby. Ve dvou případech z bočních stran pouzder vystoupají očka, do nichž bylo možné přichytit kožený řemínek (HbH.432.003–004). Některá pouzdra mají na koncích dírky (HbH.432.001, HbH.432.007, HbH.432.010), jiná jsou kvůli uchycení řemínku hrubě profilovaná nebo vroubkovaná (HbH.432.005). V případě dvou dírek na koncích mohla být jedna dírka (spodní) uzavřena kruhovým dřívkem, které fixovalo ostří z jedné strany, přičemž kožený provázek ji uchycoval ze strany druhé (HbH.432.001). V jednom případě byla fixace vyřešena klínkem, který byl vsunut mezi spáru a ostří a který procházel skrz pouzdro (HbH.432.002). Toto pouzdro je z obou stran zdobeno reliéfní řezbou a klínek, který k němu přináleží, je stylizovaný do tvaru lístečku.

Typ 2 představuje pouzdro, které chrání velkou část hlavy sekery, ale pouze z jedné strany (Westphal 2007: Taf. 31: 1–3). K tomuto typu náleží tři lichoběžníkové nálezy o délce 134–147 mm, šířce 40–73 mm a tloušťce 19–20 mm (HbH.432.011–013). Délka spáry pro ostří sekery se pohybuje mezi 95–120 mm, tedy v podobném rozsahu, jako u typu 1, s tím rozdílem, že jedno pouzder typu 2 (HbH.432.011) má spáru o 5 mm delší než pouzdro typu 1 s nejdelší spárou (HbH.432.001). U dvou nálezů můžeme určit metodu připevnění: v jednom případě (HbH.432.011) jde o stejný způsob, jako dvou pouzder typu 1 (HbH.432.003–004) – dvě očka vystoupající z boční strany pouzdra –, a v druhém případě jde o díru ve spáře pro ostří sekery, do níž byl uchycen kožený řemínek, který byl následně omotán kolem hlavy sekery (HbH.432.013). Co se týče použitých druhů dřeva, nejběžnější je vrba (4 kusy), ale zastoupení má rovněž tis, dub, buk, smrk a bříza.

Pouzdra na sekery z Haithabu, typ 1.
1 – HbH.432.001; 2 – HbH.432.005; 3 – HbH.432.002; 4 – HbH.432.003; 5 – HbH.432.006; 6 – HbH.432.007. Převzato z Westphal 2007: 171, Taf. 30.

Pouzdra na sekery z Haithabu, typ 2.
1 – HbH.432.011; 2 – HbH.432.012; 3 – HbH.432.013.
Převzato z Westphal 2007: 172, Taf. 31.

Další nález, vyrobený ze smrkového dřeva, je znám ze Šlesviku. Má délku 140 mm, šířku 26 mm, tloušťku 15 mm a délku spáry 100 mm při šířce 7 mm. Na obou koncích se nacházejí dírky a celkově se podobá se typu 1. Je dekorováno rytinou zvířete v urnesském stylu, pod kterým se nachází „dvě čelící si sekery, které jasně naznačují funkci tohoto předmětu“ (Saggau 2006: 264). Ze Šlesviku také pochází 271 mm dlouhé pouzdro, původně interpretované jako pouzdro na sekáček nebo kolébkový nůž (Saggau 2006: 264), které je vyrobené z jalovce a které má spáru dlouhou 235 mm. Kainov a Singh interpretují toto pouzdro jako ochranu oboruční sekery (Kainov – Singh 2016: 200).

Dekorovaná pouzdra na sekeru a sekáček / nůž / širokou sekeru ze Šlesviku, typ 1.
Převzato ze Saggau 2006: 262, 264; Abb. 44: 13–14; Abb. 45.

Z Dublinu jsou navíc známa dvě dekorovaná pouzdra typu 1, vyrobená z borovice a olše, která mají zakulacené konce a která se v literatuře (Lang 1988: DW 61) označují jako „držadla škrabadel“ (Scraper handle). Kratší pouzdro je 90 mm dlouhé, 28 mm široké, 12 mm tlusté a má 87 mm dlouhou spáru, zatímco delší pouzdro je 92 mm dlouhé, 27 mm široké, 12 mm tlusté a má 79 mm dlouhou spáru při šířce 7 mm.

Pouzdra na sekery („držadla škrabadel“) z Dublinu, typ 1.
Převzato z Lang 1988: 43, Fig. 3, 81.

Fragmenty dvou dřevěných pouzder byly objeveny na sekerách uložených v norských hrobech z Vollu (T1204) a Horstadu (T16368; Sjøvold 1974: 1-2). Obě sekery jsou bradaticemi se šířkou břitů ca. 130 mm. Existují náznaky, že pouzdro z Vollu mohlo být vyrobeno ze dřeva jehličnanu (Vlasatý 2017).

Sekera s pouzdrem z Vollu, T1204. Zdroj fotografie: katalog UNIMUS.

Další dvě zajímavá pouzdra typu 1 byly objeveny ve švédské Sigtuně. První z nich (F8800) bylo nalezeno při vykopávkách roku 1999 Andersem Wikströmem (Kitzler Åhfeldt 2011; osobní korespondence s Andersem Söderbergem). Jedná se o 182 mm dlouhý a 37–40 mm široký předmět, který je rozlomený vedví na úrovni spáry. Před zničením a zřejmě pohozením na ulici bylo pouzdro vyspraveno železnými plíšky, které jsou staženy dvěma nýty. Spára pro uložení sekery je dlouhá zhruba 130 mm a hluboká 10–18 mm. Vzhledem k neúplnosti se můžeme pouze obtížně vyjádřit k šířce spáry a tloušťce celého pouzdra: spára mohla být kolem 10 mm široká a pouzdro uprostřed dosahuje tloušťky 20–22 mm, zatímco ke koncům se zužuje na zhruba 10 mm a čelní hřeben je tlustý zhruba 8 mm. Na čelní straně se nachází otvor, zřejmě k protažení řemínku, jako je tomu u jednoho pouzdra z Haithabu (HbH.432.013). Pouzdro je nadto zdobeno palmetovým ornamentem ve stylu Pr3 podle Gräslundové, což ho umožnuje datovat zhruba do let 1050–80. Stratigrafie nálezu datuje pouzdro zhruba do let 1055-1075. Na základě hustoty letokruhů a černých suků se Anders Söderberg domnívá, že použitým materiálem byl jalovec (osobní korespondence s Andersem Söderbergem). Druhým nálezech je masivní pouzdro z losího parohu (Sf: 317:d; Floderus 1941: 102; osobní korespondence s Andersem Söderbergem). Je zhruba 70 mm dlouhé. Spára je nerovnoměrně široká a na jednom konci dosahuje k okraji pouzdra. Na čelní stranu pouzdra jsou pod úhlem navrtány dvě díry. Na nejméně jedné stěně se nachází dekorace zhotovená kružidlem. Pouzdro nemůže být přesně datováno, jelikož pochází ze starých, špatně zdokumentovaných vykopávek; musíme proto přijmout širší rozpětí let 980–1350. Obecně však platí, že většina nálezů ze Sigtuny se datuje do 11. a 12. století (osobní korespondence s Andersem Söderbergem).

Dekorované dřevěné pouzdro na sekeru ze Sigtuny, typ 1.
Převzato ze Kitzler Åhfeldt 2011: 56; Fig. 18, 19.

Dekorované dřevěné pouzdro na sekeru ze Sigtuny, typ 1. Archiv Anderse Söderberga.

Dekorované parohové pouzdro na sekeru ze Sigtuny, typ 1. Archiv Anderse Söderberga.

Takřka neznámé je pouzdro z dřeva brslenu, které bylo nalezeno roku 1982 v lokalitě Fribrødre Å (Skamby Madsen – Klassen 2010: 272-3). Pouzdro, datované do 11. století, je 21,5 cm dlouhé a patří k typu 1. V původní práci je interpretováno jako pouzdro dlouhé čepele, ať již nože či sekery. Nejsou na něm patrné žádné otvory pro připevnění. Z jedné strany je spára otevřená.

Dřevěné pouzdro ze Fribrødre Å, typ 1. Převzato z Skamby Madsen – Klassen 2010: Fig. 177.

Zcela novým nálezem je jalovcové pouzdro typu 1 objevené v Trojickém výkopu v Novgorodu (Kainov – Singh 2016), které se datuje se mezi roky 1030–1040. Jeho délka je 132 mm, šířka 39 mm, tloušťka 11 mm a spára je 100 mm dlouhá, 5 mm široká a 34 mm hluboká. Dírky mají průměr 3,5 mm. U tohoto pouzdra probíhala zajímavá metoda upevnění; dírky jsou umístěné na centrálních „jazýčcích“ a odpovídají dírkám na sekerách Kirpičnikovova typu IV, a pouzdro tak mohlo být jednoduše přikolíčkováno k listu sekery.

Pouzdro na sekeru Kirpičnikovova typu IV, nalezené v Novgorodu, typ 1. Archiv Sergeje Kainova.

Systém, který jsme právě popsali, byl použit i u sekery Kirpičnikovova typu IV z ukrajinského území, kterou je možné datovat do 11. století (osobní diskuze se Sergejem Kainovem). Sekera má v listu otvor, který je vyplněn kovovým kolíčkem s očkem na konci. K očku je pak připevněn řetízek sestávající ze dvou kroužků, jehož smyslem podle Sergeje Kainova je, že usnadňoval vytažení kolíčku. Pouzdro bylo určitě vyrobeno z organického materiálu a mohlo se podobat novgorodskému nálezu.

Kolíček na sekeru Kirpičnikovova typu IV. Nalezeno na Ukrajině. Archiv Sergeje Kainova.


Rekonstrukce

sheaths
Nářadí Mische Meurina.

Haithabu, typ 1. Vyrobil Jan Zbránek.

Haithabu, typ 2.
Vyrobil Jan Zbránek.

Šlesvik, typ 1. Vyrobil Stephan Meinhardt.

Sekera Petersenova typu E, typ 1. Vyrobil Dominik Schörkl.

Sekera s pouzdrem typu 1. Vyrobil Martin Hrdlička.

Sekera z Šestovice 61/2, typ 1. Vyrobil Ferenc Tavasz.

 Bradatice s pouzdrem typu 1. Vyrobil Erik Pankin.

 Velkomoravské sekery s pouzdry typu 1. Vyrobil Michal Bazovský.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Floderus, Erik (1941). Sigtuna: Sveriges äldsta medeltidsstad, Stockholm.

Kainov – Singh 2016 = Каинов, С. Ю. – Сингх, В. К. (2016). Деревянный чехол топора с Троицкого раскопа // Новгород и Новгородская земля. Вып. 30, 196–203.

Kitzler Åhfeldt, Laila (2011). Några träfynd i Sigtuna under runstenstid. In: Situne Dei 2011, 49–60.

Lang, J. T. (1988). Viking-Age Decorated Wood, Dublin.

Rybarczyk, Anna – Strzyż, Piotr (2014). Medieval axe cases from excavations in Elbląg. In: AMM X, 191-202.

Saggau, H. E. (2006). Gehauene und geschnitzte Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig. In: Holzfunde aus dem mittelalterlichen Schleswig (Ausgrabungen in Schleswig. Berichte und Studien 17), Neumünster, 199–304.

Schadwinkel, H.-T. – Heine, Günther (1986). Das Werkzeug des Zimmermanns, Hannover.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Vol. II, Late Iron Age (Merovingian and Viking Periods), Tromsø.

Skamby Madsen, Jan – Klassen, Lutz (2010). Fribrødre Å: A Late 11th Century Ship-handling Site on Falster, Højbjerg.

Vlasatý, Tomáš (2017). The man from Voll. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2022-03-21]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/en/the-man-from-voll/.

Westphal, Florian (2007). Die Holzfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 11), Neumünster.

Jedna odpověď

  1. I very much enjoyed your articles on axe sheaths and have made a couple of them myself now. Keep up the good work!
    I look forward to seeing more. Cheers from America!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.