Definice pojmu
Vazby, které budeme v této práci popisovat, spadají do dvou kategorií a jsou odvozené od keprové vazby, což je jediná vazba, která má v základu úhlopříčné vzorování (Hoffmann 1964: 183-4; Jørgensen 1986: Fig. 3; Poppová Urbanová 2009: Obr. 21). První kategorií je tzv. hrotový či hrotitý kepr, který vznikne obrácením směru řádku do opačného směru, čímž vznikají hroty v motivu. V angličtině se pro hrotový kepr užívá spojení chevron twill či zigzag twill, v němčině Spitzenköper, v dánštině spidskiper. Dle orientace je možné hovořit o vertikálním čili podélném hrotovém kepru (v angličtině warp chervon twill) nebo horizontálním čili příčném hrotovém kepru (v angličtině weft chevron twill).
Druhá, mírně odlišná vazba – a sice lomený kepr (v angličtině broken twill nebo broken chevron twill, v dánštině brudt kiper, v polštině łamany splot skośny) – vzniká nejen obrácením směru řádku do opačného směru, ale také posunutím vazby o polovinu střídy. Vizuální rozdíl od hrotového kepru spočívá v tom, že motiv netvoří hroty. Stejně jako v případě hrotového kepru lze hovořit o vertikálním i horizontálním provedení. Zavedeným pojmem je rovněž „rybí kost“, v angličtině herringbone pattern, v němčině Fischgrat, v polštině jodełka, v dánštině sildebensmønster. Ačkoli se v laické veřejnosti pojem „rybí kost“ vžil poněkud nepřesně i pro hrotové kepry, nemůže být pochyb o tom, že jde o příbuzné vazby, které by při vytváření soudů měly být chápány jako jedna nehomogenní skupina. Současně je třeba mít na zřeteli, že hrotový kepr je blízký kosočtvercovému kepru (anglicky lozenge twill, dánsky gåseøje), jenž je jeho rozšířením, zatímco lomený kepr analogicky souvisí s lomeným diamantovým keprem (anglicky broken diamond twill, dánsky krystalkiper). V případě, že byl nalezen pouze fragment velice poničené nebo pouze otištěné vazby, je proto složité určit původní vazbu přesně.
Do této skupiny nezahrnujeme vizuálně podobnou vazbu, tzv. žebrovaný kepr (v angličtině ribbed twill, v němčině Rippenköper, v dánštině ribbekiper), která však může mít jistou vazbu k této skupině.
Zleva: hrotový kepr, lomený kepr, kosočtvercový kepr, diamantový lomený kepr.
Zdroj: Jørgensen 1986: Fig. 3.
Vlevo: vertikální či podélný hrotový kepr. Vpravo: horizontální či příčný hrotový kepr.
Zdroj: Hoffmann 1964: Fig. 90.
Geografická distribuce
Nakolik se zdá, uvedené vazby se ve sledovaném období neobjevují v celé Evropě a výskyt se koncentruje do některých regionů. Kupříkladu v České republice a Slovensku ani jedna z vazeb není zmíněna v soupisu českých a slovenských textilů 6.-12. století, který je doveden do roku 1997 (Březinová 1997; Kostelníková 1973), a neobjevují se ani v novějších nálezech (např. Březinová 2010; 2012; 2014; Březinová – Přichystalová 2014; Husár 2008). To vede k závěru, že na daném území nepatřily k dominantním vazbám či že nebyly praktikovány vůbec. Tuto logiku lze uplatnit také i jiných zemí, ve kterých nebyly nalezeny žádné exempláře.
Dánsko
Situaci na území moderního Dánska by bylo možné nazvat neuspokojivou. Veškeré dánské textily byly sice roku 1986 publikovány, avšak autor knihy směšuje lomené a diamantové kepry dohromady (Jørgensen 1986: 317-9). Je evidentní, že hrotové kepry se na území Dánska nevyskytují. Jørgensenová z 9. století zná 10 nálezů zmíněné vazby, z toho 7 otisků na kovových špercích. Roku 1991 byl ten soupis dík nálezům z Ribe rozšířen na 11 otisků a nejméně jeden fragmentární nález textilie (Jørgensen 1991: 62-3). Z 10. století je pak Jørgensenové známo 9 nálezů včetně tří otisků. Při detailnějším pohledu se zdá, že lomené kepry v této kategorii tvoří menší polovinu – prokazatelný je pouze textilní fragment lomeného kepru z Ribe (Jørgensen 1991: 63) a dva otisky z hrobů z bornholmského Lillevangu (Jørgensen 1986: 219).
Finsko
Finsko je v literatuře považováno za jednu ze zemí, kde jsou obě diskutované vazby nacházeny, avšak konkrétní nálezy obvykle nejsou citovány (Hoffmann 1964: 174). Při rešerši jsme nalezli celkem tři hroby obsahující hrotový kepr a jeden hrob s lomeným keprem. Hrotový kepr je znám z hrobů z Masku (Vahter 1952), Kekomäki (Lehtosalo-Hilander 1984: 8, Fig. 4) a z hrobu 348 z Luistari (Lehtosalo-Hilander 2000: 197). Lomený kepr byl objeven ve fantastickém hrobu 27 z Kirkkomäki (Kirjavainen – Riikonen 2007).
Irsko
Počet nálezů z Irska není rozsáhlý. Nejznámější nálezy pocházejí z vikinského Dublinu a čítají nejméně 19 nálezů (Pritchard 1992: 101; 2020: 118-19). Jeden z nich je 23 mm široká páska tvořená horizontálním hrotovým keprem (inv. č. E190:3225), druhý je 72 mm široká páska tvořená vertikálním hrotovým keprem (inv. č. E172:12064). Fragment hrotového kepru známe rovněž z lokality Rathtinaun (inv. č. E21:622/623) (Heckett 2013: 171). Otisk lomeného kepru se nachází uvnitř oválné brože z Islandbridge (Harrison – Ó Floinn 2014: 494). Dostupná přehledová literatura nasvědčuje správnosti rozsahu tohoto souboru (Fitzgerald 2000).
Litva a Lotyšsko
Na kuronských teritorií v Litvě patří lomený kepr mezi častěji nacházené vazby a byl nalezen v nejméně sedmi hrobech (Genčai I 39, Girkaliai 41, Palanga 90, 92, 140, 269, Pryšmančiai 9) (Griciuvienė 2016: 228). Nález z lotyšské Tirské bažiny lze také pravděpodobně přiřadit ke kmeni Kuronců (Žeiere 2008: 138).
Z území dnešního Lotyšska jsou známy lomené kepry také u kmenů Livonců (Zariņa 1988: 18-9), Latgalů a Sélů (Zariņa 1970: 32-3; 1990; 1999: 28). Lomený kepr se na území těchto kmenů uplatňuje v různá období: depot z Tirské bažiny lze zařadit do 9. století (Žeiere 2008: 138), livonské nálezy se datují do 10.-13. století s kulminací v 11.-12. století (Zariņa 1988: 18-9) a latgalské a sélské hrotové kepry možno datovat k 12.-13. století (Zariņa 1999: 28). Konkrétní počty nelze z literatury stanovit – nejlépe prozkoumané jsou textily livonské, u kterých je známo nejméně 42 exemplářů (Zariņa 1988: 18-9). Z publikovaných závěrů se zdá, že latgalské textily mohou být podobně početné. Bohužel neexistuje aktualizovaná revize.
Německo
Hrotové a lomené kepry jsou v Evropě bezesporu nejpočetnější na území dnešního Německa. Nejbohatším regionem je fríské pobřeží, reprezentované lokalitami Elisenhof a Hessens. Z Elisenhofu známe nejméně 4 nálezy hrotových keprů (Hundt 1981: 15-6) a 125 lomených keprů (Hundt 1981: 18). Z lokality Hessens, jejíž textily jde datovat do 7.-8. století (Jørgensen – Walton 1986: 178), pochází nejméně dalších 28 nálezů lomených keprů (Siegmüller 2010: 188; Tidow – Schmid 1979). Do stejného období patří také lomené kepry z hrobu z lokality Sievern (Hundt 1980) a Niens (Jørgensen – Walton 1986: 178; Tidow 1988: 200-1).
Hrotový kepr v evidujeme také v Haithabu, kde byl nalezen v celkem sedmi případech – H39A-C, H49B, H55B, H55C, H76, S26 a K VI/ 30 (Hägg 1984: 249; 2015). V případě fragmentu H39A-C je hrotový kepr užit okrajově a je zkombinován s jinými vazbami. Exempláře jsou rozloženy do celého průběhu 9.-11. století. Ze Šlesviku pochází jeden potenciální nález lomeného kepru z 11. století (Tidow 1988: 203; 1995: 372).
Nizozemsko
Diskutované vazby z raně středověkého Nizozemí patří mezi dobře prozkoumané. Brandenburgh, která slučuje hrotový a lomený kepr do stejné katelogie, nachází celkem pět nálezů a tři kandidáty (Brandenburgh 2016: 114, 270-294). Dva z nich jsou nepochybně hrotové kepry (Miedema 1980). Jisté nálezy pochází z lokalit Dokkum, Dorestad, Rasquert a Westeremden.
Norsko
Navzdory dřívějšímu publikování (Jørgensen 1986: 321) je třeba norský korpus revidovat, protože dosavadní literatura příliš nerozlišuje mezi diamantovým a lomeným keprem, kosočtvercovým a hrotovým keprem. Obecně lze říci, že v Norsku se vyskytují hrotové i lomené kepry, ale patří mezi neobvyklé vazby, které se objevují pouze v pobřežních oblastech, což je interpretováno jako možnost, že tyto textilie byly dovozové (Ingstad 1980). Pokud jde o hrotový kepr, nejslibnější nálezy pocházejí z Osebergu (Christensen – Myhre – Ingstad 1992: 203; Christensen – Nockert 2006: 203) a hrobu B z Kaupangu (Ingstad 1979; 1999). Lomený kepr je nám pak znám nejméně ze tří hrobů – Svingeseter (B6483), Vinjum (B7731) a Huseby (T15312) (Jørgensen 1986: 265, 267, 270).
Polsko
Lomený kepr je v polských zemích dobře zpracovaný (Cybulska – Maik 2014). Celkem známe 43 nálezů ze čtyř měst – 11 nálezů ze Santoku, 13 nálezů z Wolinu, 5 nálezů z Opolí a 14 nálezů z Gdańsku (z toho 10 kusů pochází ze 13. století). Z novější monografie se zdá, že hrotové kepry se na území Polska v raném středověku nevyskytují (Maik 2021: Ryc. 3).
Rusko
Nakolik víme, ve staroruských lokalitách se hrotité kepry a lomené kepry běžně neobjevují, o čem svědčí absence v lokalitách jako Gnězdovo (Orfinskaja 2018) nebo Pskov (Zubkova – Orfinskaja 2015). Jediné doklady z jádrové oblasti Kyjevské Rusi pocházejí z Novgorodu, ve kterém byly nalezeny celkem čtyři fragmenty lomeného kepru, z toho jeden z pozdějšího středověku. Dva fragmenty pocházejí z 10. století a jeden z 11. století (Nahlik 1964: 64-72; 1965: 19-28).
Daleko větší popularitu měly hrotové kepry mezi finskou populací na území dnešního severozápadního Ruska. Příkladem může být nejméně šedesát fragmentů ze čtyř hrobů z lokality Zalachtovje (Залахтовье) (Chvoščinskaja 2004: 111; Kvhoschchinskaia 1992) a nejméně patnáct fragmentů z osmi přiladožských hrobů z lokalit Čelmuzi (Челмужи), Gajgovo (Гайгово), Kurgino (Кургино), Ojať (Оять), Zaozerje (Заозерье) (Davidan 1989; Kočkurkina – Orfinskaja 2014). Totéž platí pro finské národy podél Volhy, odkud známe nejméně jeden nález z lokality Pleškovo (Плешково) (Stepanova 2017: 146) a nespecifikovaný počet nálezů z Podbolotěvského mohylníku (Подболотьевский могильник) a Krjukovo-Kužnovského mohylníku (Крюково-Кужновский могильник) (Efimova 1966: 134).
Švédsko
Švédský materiál by si zasloužil důkladnější revizi, neboť dosavadní literatura nerozlišuje mezi diamantovým a lomeným keprem, kosočtvercovým a hrotovým keprem. Zaměnitelnost je u některých těžce poškozených fragmentů oprávněná a pochopitelná, Jørgensenová však s těmito vazbami nakládá jako s příbuznými a řadí je do týchž kategorií. Uvádí, že diamantovým či lomeným keprem bylo ve Švédsku mimo Birku utkáno 17 kusů a v Birce se tyto vazby objevují ve 41 hrobech (Jørgensen 1986: 90, 97). Kosočtvercový či hrotový kepr se pak ve Švédsku mimo Birku objevuje ve dvou nálezech, v Birce v devíti hrobech (Jørgensen 1986: 90, 97, 128). Při bližším pohledu nejsme schopni nalézt jiné švédské příklady hrotového kepru než textilie z hrobů Bj 465B a Bj 602 v Birce (Geijer 1938: 26). U tří dalších nálezů (Bj 466, Bj 521 a Bj 711A) je kosočtvercová vazba je rozšířena o motiv hrotového kepru (Geijer 1938: 28). Nález s největší vypovídající hodnotou zřejmě pochází z hrobu Grötlingbo Roes 27/66 na Gotlandu, kde se velké kusy lomeného kepru zachovaly v souvislosti s párovými brožemi ve tvaru medvědích hlav (Pettersson 1968).
Velká Británie
Zkoumané vazby byly nalezeny na lokalitě Milk Street v Londýně a v Yorku. Pokud jde o Londýn, bylo objeveno celkem sedm fragmentů lomeného kepru a u dvou dalších nálezů lomené diamantové vazby je motiv rozšířen o lomený kepr (Pritchard 1984: 53-7). V anglo-skandinávském Yorku pak bylo nalezeno nejméně 12 podobných fragmentů lomených keprů (Lester-Makin 2019: 192-3; Walton 1989: 324-329, 346).
Materiál
Nemůže být pochyb o tom, že hrotové a lomené kepry se dominantně projevují u vlněných textilií. Lze samozřejmě dodat, že rostlinná vlákna jsou náchylnější na poškození a mnohem ochotněji podléhají zkáze, přesto máme k dispozici tisíce lněných fragmentů a téměř úplná absence zkoumaných vazeb se nezdá být náhodná. V následující části se stručně vyjádříme k technickým vlastnostem sebraných textilií.
Vlna
Hrotové kepry se až na výjimky vždy objevují ve čtyřvazném (2/2) provedení. Jedinou nám známou výjimku tvoří dva třívazné (2/1) nálezy z Elisenhofu (Hundt 1981: 15). Objevuje se zákrut Z/S i Z/Z; zákrut Z/Z se kromě nálezu z Kaupangu (Ingstad 1979: 158) běžně nachází v přiladožských Finů (Davidan 1989; Chvoščinskaja 2004: 111; Kočkurkina – Orfinskaja 2014). Nejřidčí zaznamenanou hustotou je 6/3 vlákna na cm (Brandenburgh 2016: 272), nejhustší pak 40/15 vláken na cm (Geijer 1938: 26).
Až na jednu výjimku – třívazný (2/1) kus z Londýna (Pritchard 1984: 53-7) – jsou všechny nám známé lomené kepry čtyřvazné (2/2). Zpravidla se vyskytují se zákrutem Z/S, ale neobvyklý není ani Z/Z (Cybulska – Maik 2014; Hundt 1981: 18; Jørgensen 1986: 267, 270; Nahlik 1964: 64-72; 1965: 19-28) a výjimečně také S/Z (Kirjavainen – Riikonen 2007). Nejřidčí zaznamenanou hustotou je 8/6 vlákna na cm (Walton 1989: 324; Zariņa 1999: 28), nejhustší pak 40/20 vláken na cm (Pritchard 2020: 115).
V případě obou těchto vazeb je opakovaně navrhována teorie, že šlo o frískou produkci, která byla distribuována do insulární a skandinávské oblasti (např. Ingstad 1980). Vzhledem k četnosti exemplářů ve Skandinávii, jejich distribuci podél pobřeží a také silné tradici ve fríském regionu nelze tuto teorii vyloučit. Současně je však nutné připustit lokální výroby například v Polsku (Cybulska – Maik 2014) nebo Rusku (Nahlik 1964: 64-72; 1965: 19-28).
Jistá část textilií těchto vazeb nese stopy barvení. Hnědé barvivo teoreticky značící barvení ořechem je známo u fragmentu S26 z Haithabu (Hägg 2015: 49) a nejméně u šesti nálezů z Elisenhofu (Hundt 1980: 40-1). Nejpopulárnějším barvivem byla modrá, které bylo dosahováno pomocí borytu a kterou známe z nálezů z hrobů Genčai I 39 (Griciuvienė 2016: 228), Luistari 348 (Lehtosalo-Hilander 2000: 197), Kirkkomäki 27 (Kirjavainen – Riikonen 2007) a textilií z Lotyšska (Zariņa 1999: 28), Londýna (Pritchard 1984: 53) a Yorku (Walton 1989: 324). Nálezy z Dublinu, Londýna a Yorku jsou pak barvené pomocí lišejníku na fialovou barvu (Pritchard 1984: 53; 2020: 119; Walton 1989: 324). Jedna z londýnských textilií vykazuje dvě různá barviva, a tak je pravděpodobné, že útek a osnova byly barveny kontrastně pro dosažení lepšího barevného efektu (Pritchard 1984: 58). Barvené byly zřejmě také textilie z přiladožských hrobů (Kočkurkina – Orfinskaja 2014).
Schéma hustoty čtyřvazných (2/2) lomených keprů ze zákrutem Z/S z Elisenhofu.
Zdroj: Jørgensen 1986: Fig. 190.
Len, konopí, kopřiva
Jak bylo řečeno svrchu, hrotové či lomené kepry vyrobené z rostlinných vláken se takřka neobjevují. Tomuto pravidlu se vymyká celkem 5 nehomogenních nálezů. Čtyři z nich pocházejí z anglo-skandinávského Yorku (Walton 1989: 346). Prvním z nich je třívazný (2/1) hrotový kepr se zákrutem Z/Z a hustotou tkaní 11-13/9-12 vláken na cm. Tři další jsou čtyřvaznými (2/2) lomenými kepry se zákrutem Z/Z a hustotou tkaní 10-14/7-14 vláken na cm. Zbývajícím nálezem je fragment čtyřvazného (2/2) lomeného kepru se zákrutem S/S a hustotou 24/18 vláken na cm z hrobu z lokality Sievern (Hundt 1980: 157). Žádný z těchto nálezů není dle literatury barven. Diamantový či kosočtvercový kepr se u lnu objevuje s vyšší frekvencí, přesto není zcela obvyklý (např. Lukešová – Palau – Holst 2017: 283).
Hedvábí
Naše hledání hedvábí s uvedenými vazbami prozatím nepřineslo žádné pozitivní výsledky z území Evropy. Nejrelevantnějším nálezem je hedvábí tchangské dynastie (618–907) nalezené v Astaně (Feng – Ma 1998: 269).
Způsob aplikace
Je pravděpodobné, že nadpoloviční většinu sebraných textilií reprezentují neurčitelné fragmenty neznámé funkce. Přesto se do dnešních dob zachoval relativně početný soubor nálezů, který umožňuje interpretaci a který je možné použít k navržení funkce i oněch neurčitelných fragmentů. Lze souhlasit s názorem, že jde o vazby se speciálním použitím (Kirjavainen – Riikonen 2007: 5) a že byly záměrně voleny k takovým účelům, kde vynikl jejich praktický rozměr (větší elastičnost) a estetická hodnota (Hägg 2015: 170).
Ovinky a pásy
Nejtypičtějšími výrobky z hrotových a lomených keprů jsou jednoznačně nejrůznější pásky a omotávky utkané na danou šíři výrobku. Zejména ovinky nohou se zdají být vyráběny takřka výlučně z těchto materiálů. V našem soupisu jde nejméně o 40 nálezů. Sedmnáct z nich (2× z hrotového, 13× z lomeného kepru) pochází z Elisenhofu a mají šíři 72-102 mm (Hundt 1981). Kolem deseti ovinek z lomeného kepru o šíři 100-140 mm pochází z území Lotyšska a příklady mohou být nálezy z Tirské bažiny (Žeiere 2008: 138) nebo z Salaspils Vējstūri (Žeiere 2017: 99). Nejméně čtyři fragmenty z Londýna mohou být hodnoceny jako ovinky, přičemž jediný nález s kompletní šířkou má šíři 86 mm (Pritchard 1984: 55). Z Haithabu jsou známy tři fragmenty ovinek se šířkou 85-90 mm (Hägg 2015: 49). Tři ovinky evidujeme v hrobech 58, 96 a 207 ze Zalachtovje (Chvoščinskaja 2004: 111; Zubkova – Rammo 2014), přičemž jedna z ovinek měla šířku až 160 mm (Kvhoschchinskaia 1992). Širší páska z Dublinu (72 mm) je pravděpodobně ovinkou (Pritchard 1992: 101). Nejméně jeden kus z Yorku je možnou ovinkou s šířkou přes 70 mm (Walton 1989: 340). Ovinky se zachovaly také v hrobu 27 ve finském Kirkkomäki (Kirjavainen – Riikonen 2007) a lze je předpokládat v hrobu Luistari 348, kde se zachovala kus textilie pod podvazky u nohou (Lehtosalo-Hilander 2000: 197).
Ovinky z lokality Salaspils Vējstūri. Zdroj: Žeiere 2017: 99.
Latgalskou a sélskou specialitou jsou pak omotávky rukou, které jsou 100-170 cm dlouhé, 40-70 mm široké a mají bronzový ornament (Zariņa 1994: 135). Lomené kepry jsou rovněž užívány právě na nich (Zariņa 1970: 32-3).
Dále zde máme skupinu užších pásek, například v Opolí (Cybulska – Maik 2014: Fig. 7) či v Kekomäki (Lehtosalo-Hilander 1984: Fig. 4). Lze předpokládát, že tyto pásky měly mnohostranné použití, jako například opasky, čelenky či lemovky oděvů (Kočkurkina – Orfinskaja 2014). Tomu mimojiné napovídá skutečnost, že se velmi podobají klasickým karetkovaným tkanicím, které často zdobí motiv větévky – viz nálezy např. z irského Lagore (Hencken – Price – Start 1950: 217), z ruského Přiladoží (Kočkurkina – Orfinskaja 2014: Рис. 55), z Lotyšska (Zariņa 1988: 12-3) či Gotlandu (Nockert – Ræder Knudsen 1996).
Páska z Opolí. Zdroj: Cybulska – Maik 2014: Fig. 7.
Kalhoty
Elastičnost materiálu zjevně mohla najít uplatnění také u kalhot či jejich namáhanějších částí. Fragment H39A-B z Haithabu, který částečně sestává z hrotového kepru, je interpretován jako pozůstatek dlouhých úzkých kalhot (Hägg 1984: 249). Fragment lomeného kepru E-38 z Elisenhofu je vykládaný jako dětská nohavice se šlapkou (Hundt 1981: 49, 99). Podobně je tomu u kusu lomeného kepru z lokality Sievern, který je chápán jako zbytek šlapky na kalhotech či ovinky (Hundt 1980: 157).
Spodní a svrchní oděv trupu
Z vymezeného období máme v současné chvíli pouze omezené doklady použití sledovaných vazeb na rukávových oděvech. Tím nejzajímavějším je manžeta rukávu neznámého oděvu z Yorku (Lester-Makin 2019: 192-3). Fragment H76 z Haithabu je interpretován jako podšívka kaftanu (Hägg 2015: 54). Mimo tyto skoupé nálezy hrotové a lomené kepry byly častěji užity u reprezentativních zástěr (smokkr) staroseverských žen; svědčí o tom nálezy z hrobu B v Kaupangu (Ingstad 1979; 1999), textilie z hrobů Bj 465B a Bj 602 (Hägg 1974: 42-3, 44-5) a bohaté fragmenty z hrobu Grötlingbo Roes 27/66 (Pettersson 1968).
V anglosaském a staroseverském prostředí se nezdá, že by tyto vazby byly hojně užívány k výrobě plášťů, přehozů a dalších podobných svrchních oděvů. Jediným možným dokladem je hrotový kepr z hrobu K VI/30 v Haithabu, který byl nalezen na oválných brožích (Hägg 2015: 84). Ani v baltofinském prostředí nejde o obvyklou vazbu pro výrobu přehozů; Zariņa sice uvádí, že lotyšské ženské přehozy a jiné slitinou mědí protkávané textily byly vyrobeny z lomených keprů (Zariņa 1970: 32-3; Zariņa 1988: 18), ale Žeiere informaci posléze dementuje s tím, že všechny baltofinské přehozy jsou vyráběny z diagonálního kepru (Žeiere 2017: 123), což platí i pro Finsko (Appelgren-Kivalo 1907). Plášť či přehoz z hrotového kepru je však znám z nespecifikovaného hrobu ze Zalachtovje (Chvoščinskaja 2004: 111).
Schéma horního okraje zástěry z hrobu B z Kaupangu. Zdroj: Ingstad 1979: Fig. 2.
Pokrývky hlavy
Hrotové a lomené kepry jsou užity pro výrobu baltofinských pokrývek hlavy, které zřejmě měly podobu široké pásky, jež se spínala na zátylku. Dokladem jsou nálezy z hrobů 208 ze Zalachtovje (Chvoščinskaja 2004: 111), Kirkkomäki 27 (Kirjavainen – Riikonen 2007) a Masku (Vahter 1952). U ženských pokrývek hlavy ve skandinávském světě jsou tyto vazby prozatím neznámé (Heckett 2003).
Rekonstrukce pokrývky hlavy z hrobu Kirkkomäki 27. Zdroj: Kirjavainen – Riikonen 2007: Fig. 6.
Rukavice
Atypická, bezprstová a ze čtverce látky vytvořená rukavice z Dorestadu je vytvořena z hrotového kepru (Miedema 1980).
Jednoduchá dvoudílná rukavice z Dorestadu. Zdroj: Miedema 1980: Pl. 24, Fig. 174.
Výroba broží
Uvnitř oválných a jinak tvarovaných broží se mnohdy nachází otisky textilií, které jsou výsledkem důmyslného výrobního procesu, během kterého je dovnitř formy položen textil, na němž je vybudován protikus formy (Söderberg 2018). Použití textilie zajistí hladkost prostoru uvnitř formy a tenkost výsledného výrobku. Způsob, jakým byly vybírány textilie k výrobě broží, není úplně jasný, ale jelikož vazby variují, není nemožné, že byly užity zrecyklované textilie. Otisky hrotových a lomených keprů známe z Islandbridge (Harrison – Ó Floinn 2014: 494), Ribe (Jørgensen 1991: 62-3) a Lillevangu (Jørgensen 1986: 317-9). Pozůstatek jedné z diskutovaných vazeb se nachází i na zadní straně rovnoramenné brože ze Skåne (Strömberg 1961: Taf. 72) – buďto jde o otisk vytvořený při výrobě, anebo jde o přikorodovanou textilii pocházející ze svrchního ženského oděvu typu kabát nebo přehoz.
Využití textilie při tvorbě modelu oválné brože. Zdroj: Söderberg 2018: Fig. 31.
Přináležitost k pohlaví
Současně je žádoucí hledat odpověď na otázku, zda lze spatřit tendenci, že by hrotové a lomené kepry byly využívány dominantně pro výrobu mužských či ženských oděvů. Jde o ošemený problém, který významně ovlivňuje skutečnost, že textily se primárně zachovávají přikorodované k železným a bronzovým předmětům nebo keramice (Březinová 1997: 168). V konečném důsledku ženské hroby disponující větším počtem šperků, a tudíž se v nich častěji objevují textilie včetně hrotových a lomených keprů – příklady může být Oseberg, který je hrobem dvou žen (Holck 2006), či nález z Pleškova, který je také ženským hrobem (Stepanova 2017: 146).
Zdá se, že vazby jsou univerzální a našly uplatnění u oděvů obou pohlaví. Rozhodující je daleko spíše vztah těchto vazeb k tvarům a funkcím oděvů. Dobrým případem jsou uvedené pásky, u kterých byla vyšší elasticita žádoucí. Ovinky nohou jsou v literatuře považovány primárně za mužský oděv, což rozhodně neplatí ve všech případech, jak mimo jiné dokládá hrob Kirkkomäki 27 (Kirjavainen – Riikonen 2007; Owen-Crocker 2010: 189-190, 226, 257-9). Nakolik víme, omotávky rukou se doposud objevují pouze v mužských hrobech. Užší pásky jistě nalezly uplatnění u ženských i mužských oděvů.
Starší a mladší použití
Hrotové a lomené kepry se v evropském materiálu poprvé objevily ve starší době železné a jejich nejstarší doklady pochází z halštatský solný důl (Hundt 1981: 16-17). Jejich dramatické rozšíření po Evropě proběhlo v době římské a během stěhování národů, kdy se poprvé objevují na území např. dnešního Nizozemí (Leene 1973), Německa (Möller-Wiering 2011: 124-5), Norska (Christensen – Nockert 2006: 203), Polska (Maik 2012) a Švédska (Nockert 1991: 68). V 5.-7. století jsou rovněž mimořádně populární a jsou užívány k výrobě plášťů (Schlabow 1976: Abb. 96), tunik (Hägg 2015: 104; Schlabow 1976: Abb. 156), peplosů (Owen-Crocker 2010: 61) a kapucí (Gabra-Sanders 2001).
Po 11. století hrotové a lomené kepry z těchto tradičních regionů mizí a v období vrcholného a pozdního středověku jsou v Evropě nacházeny vzácně. Chybí kupříkladu v bohatých gronských nálezech (Østergård 2004). Ve 13. století je lze nalézt v Gdańsku (viz Cybulska – Maik 2014) či v Lotyšsku (Zariņa 1999: 28) a nejmladší nález z 15. století pochází z Novgorodu (Nahlik 1964: 64-72; 1965: 19-28). Důvod jejich náhlého útlumu můžeme spojovat se skutečností, že tyto vazby byly silně spjaty s vertikálními tkalcovskými stavy se čtyřmi pohyblivými brdy – jakmile byly tyto nahrazeny stavy horizontálními, došlo ke změně výroby (Pritchard 1980/84: 351). V novověku obě vazby zaznamenaly znovuoživení, zejména pak lomený kepr, který se často užívá k výrobě kalhot, sak, uniforem, čepic a podobných oděvů.
Kapuce z Orknejí. Zdroj: Gabra-Sanders 2001: Fig. 12.1-2.
Závěr
Za dlouhodobé těžiště hrotových a lomených keprů v raném středověku můžeme označit západní a severní Evropu, kde se užívají společně s diamantovými a kosočtvercovými kepry. V období 8.-11. století je řada textilií z těchto regionů natolik podobná, že mohou mít jedno výrobní centrum (Ingstad 1979). U baltských a finských kmenů a západních Slovanů v dnešním Polsku nedochází k silnému propojení s diamantovými a kotočtvercovými kepry, které často absentují (viz např. Davidan 1989; Zariņa 1988). Proto se navrhuje, že textilie v těchto zemích byly vyrobeny lokálně (Zariņa 1988: 18; Cybulska – Maik 2014). Hrotový a lomený kepr (stejně jako kosočtvercový a diamantový kepr) vychází z technických dispozic vertikálního tkalcovského stavu a způsobu tkaní na něm. S jeho opuštěním a nahrazením stavem horizontálním dochází k tomu, že hrotové a lomené kepry mizí z materiální kultury.
Na jednotlivých lokalitách ve sledovaném období tvoří hrotové a lomené kepry nanejvýše čtvrtinu všech textilií. Lomený kepr v Elisenhofu tvoří 24% všech známých textilů (Hundt 1981). V lokalitě Hessens činí lomený kepr 16% všech nálezů (Siegmüller 2010: 188). V livonských hrobech 10.-13. století tvoří lomený kepr kolem 16% celku (Zariņa 1988: 19). Ve Wolinu je lomený kepr natolik četný, že činí 12,5% (Cybulska – Maik 2014: 317). Kosočtvercový a hrotový kepr dohromady představuje v Haithabu asi jen 5% všech textilií (Hägg 1984: 103). Hrotové a lomené kepry v Nizozemí reprezentují 2% (Brandenburgh 2016: 117), což odpovídá také datům z Gdańsku (Cybulska – Maik 2014: 317). Lomené a diamantové kepry z Dánska činí dohromady 2% celku a jsou šestkrát méně početné než čtyřvazné kepry (Rimstad 1998: Fig. 9). V Opolí se lomené kepry podílí pouze 1% (Cybulska – Maik 2014: 317). V Novgorodu tvoří lomené kepry méně než 1% všech 450 textilií (Nahlik 1964: 64-72; 1965: 19-28). Na všech lokalitách jsou tyto vazby přečísleny diagonálním keprem.
Lomené a hrotové kepry se takřka výlučně objevují ve vlněném provedení. Ta zaručuje vyšší elasticitou, která je předurčuje k použití na různých páskách, lemovkách a ovinkách. Využity byly na zástěry, peplosům podobné oděvy, některé šátkům podobné pokrývky hlavy a rukavice. Nelze vyloučit použití na namáhanějších částech kalhot. Nelze proto říci, že by tyto vazby byly dominantně mužské či ženské.
Poznámka pro reenactory
Tento článek má ohromný dopad pro reenactory raného středověku, kteří z důvodu estetiky a nabídky často nekriticky volí vazby blízké „rybí kosti“ či „diamantům“. S vědomím obrovského rozdílu mezi živou realitou a archeologickým poznáním po této revizi můžeme doporučit použití „rybích kostí“ pouze u vlněných výrobků, a to na ovinkách a podobných páskách. Všechna ostatní použití jsou poměrně raritní a pro účely rekonstrukce, která by měla být založena na typických předmětech, diskutabilní. Čtyřvazný diagonální kepr rozhodně patří mezi nejuniverzálnější raně středověkou vazbu vlněných textilií, což by se mělo odrazit v reenactmentu. U lněných textilií nedoporučujeme „rybí kosti“ používat. Při užití rybích kostí doporučujeme užívat hustotu tkaní alespoň 8-10/6-8 vláken na cm. Nezapomeňte, že bohaté kostýmy by se měly vyznačovat jemnými textiliemi s vysokým počtem vláken na cm. Hrotové ani lomené kepry nejsou vhodné pro rekonstrukci přemyslovských či velkomoravských oděvů.
Doporučené užívání hrotových a lomených keprů v reenactmentu.
Vyjádřit se musíme také k barevnému provedení „rybích kostí“, které reenactoři užívají. V reenactmentu raného středověku se zažila móda dvoubarevných vazeb, u kterých je motiv lépe viditelný. U historických textilů toto rozrůznění barev osnovy a útku není standardem a můžeme jej zaznamenat pouze u výjimečně v Londýně a některých dalších lokalitách. Textilie zřejmě zpravidla byly barevně uniformnější. Reenactoři zřejmě nevědomky preferují barevnou kombinaci současných „rybích kostí“, které se do módy v dvoubarevném provedení dostaly v 19. století v souvislosti se oblečením na sport, jezdectví, lov a turistiku.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Literatura
Appelgren-Kivalo, Hjalmar (1907). Suomalaisia pukuja myöhemmältä rautakaudelta = Finnische Trachten aus der jüngeren Eisenzeit, Helsingissä.
Brandenburgh, C. R. (2016). Clothes make the man : early medieval textiles from the Netherlands, Leiden.
Březinová, Helena (1997). Doklady textilní výroby v 6. – 12. století na území Čech, Moravy a Slovenska. In: Památky archeologické 87, 124–179.
Březinová, Helena (2010). Klecany I a II. Textil z pohřebišť. In: Profantová, N. et al. (eds.). Klecany. Raně středověká pohřebiště II, Praha, 29–34.
Březinová, Helena (2012). Textilní fragmenty na kovových předmětech z archeologických výzkumů v Žalově u Prahy. In: Tomková, K. a kol. (eds.). Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů. Pohřebiště. Díl I., Praha, 273–281.
Březinová, Helena (2014). Rozbor textilních fragmentů z meče a šavle z pohřebiště Olomouc – Nemilany. In: Přichystalová, R. – Kalábek, M. (eds.). Raněstředověké pohřebiště Olomouc – Nemilany. Katalog, Brno, 181-198.
Březinová, Helena – Přichystalová, Renáta (2014). Úvahy o textilní výrobě na Pohansku na základě analýzy nálezů textilních fragmentů a předmětů souvisejících se spřádáním a tkaním. In: Památky archeologické 105/1, 155-214.
Cybulska, Maria – Maik, Jerzy (2014). 2/2 Herringbone twill fabrics in Early Medieval Poland: Imports or local production? In: Bergerbrant, S. – Fossøy, S. H. (eds.). A stitch in time. Essays in honour of Lise Bender Jørgensen, Gothenburg, 317-329.
Davidan 1989 = Давидан, О. И. (1989). Ткани курганов Юго-Восточного Приладожья // Памятники Юго-Восточного Приладожья и Прионежья, Петрозаводск, 316-366.
Efimova 1966 = Ефимова, Л. В. (1966). Ткани из финно-угорских могильников I тыс. н.э. // Краткие сообщения Института археологии, Вып. 107, 127-134.
Feng, Yue – Ma, Chengyuan (1998). Archaeological Treasures of the Silk Road in Xinjiang Uygur Autonomous Region, Shanghai.
Fitzgerald, M. A. (2000). Textile production in prehistoric and early medieval Ireland, Manchester : Manchester Metropolitan University.
Gabra-Sanders, Thea (2001). The Orkney Hood, Re-Dated and Re-Considered. In: Rogers, P. W. – Jørgensen , L. B. – Rast-Eicher, A. (eds.). The Roman Textile Industry and its Influence, a birthday tribute to John Peter Wild, Oxford, 98–104.
Geijer, Agnes (1938). Birka III. Die Textilfunde aus den Gräbern, Uppsala.
Griciuvienė, Eglė (2016). Kuršiai: genties kultūra: papuošalai ir nešiosena = Curonians: tribal culture according to the ornaments and wear, Vilnius.
Hägg, Inga (1974). Kvinnodräkten i Birka: Livplaggens rekonstruktion på grundval av det arkeologiska materialet, Uppsala.
Hägg, Inga (1984). Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 20, Neumünster.
Hägg, Inga (2015). Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Die Ausgrabungen in Haithabu, Bd. 18, Neumünster.
Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.
Heckett, E. W. (2003). Viking Age Headcovering From Dublin, Dublin.
Heckett, E. W. (2013). The Lady of Cloonshannagh Bog. An Irish 7th-Century AD Bog Body and the Related Textiles. In: Banck-Burgess, J. – Nübold, C. (eds.). NESAT XI: The North European Symposium for Archaeological Textiles XI: 10-13 May 2011 in Esslingen am Neckar, Rahden/Westf., 167-172.
Hencken, H. – Price, L. – Start, L. E. (1950). Lagore Crannog. An Irish Royal Residence of the 7th to 10th Centuries A.D. In: Proceedings of the Royal Irish Academy 53, 1-247.
Hoffmann, Marta (1964). The warp-weighted loom : studies in the history and technology of an ancient implement, Oslo.
Holck, Per (2006). The Oseberg ship burial, Norway: new thoughts on the skeletons from the grave mound. In: European Journal of Archaeology 9, 185-210.
Hundt, Hans-Jürgen (1980). Textilreste aus dem frühgeschichtlichen Kriegergrab von Sievern, Kr. Wesermünde. In: Studien zur Sachsenforschung 2, 151-160.
Hundt, Hans-Jürgen (1981). Die Textil- und Schnurreste aus der frühgeschichtlichen Wurt Elisenhof, Frankfurt am Main – Bern.
Husár, Martin (2008). Niektoré aspekty včasnostredovekých kopijí a oštepov z územia Slovenska – otázky násad a odtlačkov textílií. In: Archaeologia Historica 33, 457-470.
Christensen, A. E. – Myhre, Bjørn – Ingstad, A. S. (1992). Osebergdronningens grav: vår arkeologiske nasjonalskatt i nytt lys, Oslo.
Christensen, A. E. – Nockert, Margareta (2006). Oseberg-funnet. Bind IV: Tekstilene, Oslo.
Chvoščinskaja 2004 = Хвощинская, Н. В. (2004). Финны на Западе Новгородской земли (по материалам могильника Залахтовье), СПб.
Ingstad, A. S. (1979). To kvinnegraver med tekstiler fra Kaupang. In: Universitetets Oldsaksamling 150 år, Jubileumsårbok, Oslo, 158-164.
Ingstad, A. S. (1980). «Frisisk klede»? En diskusjon omkring noen fine tekstiler fra yngre jernalder. In: Viking. Tidsskrift for norrøn arkeologi 43, 81-95.
Ingstad, A. S. (1999). Del C. Tekstilerne. In: Blindheim, Ch. – Heyerdahl-Larsen, B – Ingstad, A. S. (1999). Kaupang-funnene. Bind II. Gravplassene i Bikjholbergene/Lamøya: Undersøkelsene 1950–57. Del B. Oldsaksformer. Del C. Tekstilene, Oslo, 219-272.
Jørgensen, L. B. (1986). Forhistoriske Textiler i Skandinavien – Prehistoric Scandinavian Textiles, København.
Jørgensen, L. B. (1991). Textiles and Textile Implements. In: Bencard, M. – Jørgensen, L. B. – Madsen, H. B. (1991). Ribe Excavations 1970-76 – Volume 3, Esbjerg, 59-78.
Jørgensen, L. B. – Walton, Penelope (1986). Dyes and fleece types in prehistoric textiles from Scandinavia and Germany. In: Journal of Danish Archaeology 5, 177-188.
Kirjavainen, Heini – Riikonen, Jaana (2007). Some Finnish Archeological Twill Weaves from the 11th to the 15th Century. In: Rast-Eicher, Antoinette – Windler, Renate (eds.). NESAT IX – Archäologische Textilfunde – Archaeological Textiles, Braunwald, 18.-21. Mai 2005, Ennenda, 134-140.
Kočkurkina – Orfinskaja 2014 = Кочкуркина, С. И. – Орфинская, О. В. (2014). Приладожскaя курганнaя культуpa технологическое исследование текстиля, Петрозаводск.
Kostelníková, Marie (1973). Velkomoravský textil v archeologických nálezech na Moravě, Praha.
Kvhoschchinskaia, Natalia (1992). New finds of medieval textiles in the north of Novgorod land. In: Jørgensen, L.-B. – Munksgaard, E. (eds.) Archaeological Textiles in Northern Europe (NESAT IV), Copenhagen, 128-133.
Leene, J. E. (1973). Analyse der textilen Reste. In: Klumbach, Hans(ed.). Spätrömische Gardehelme, München, 80–83.
Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1984). Ancient Finnish Costumes, Helsinki.
Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (2000). Luistari IV. A History of Weapons and Ornaments, Helsinki.
Lester-Makin, Alexandra (2019). The Lost Art of the Anglo-Saxon World: The Sacred and Secular Power of Embroidery, Oxford – Philadelphia.
Lukešová, H. – Palau, A. S. – Holst, B. (2017). Identifying plant fibre textiles from Norwegian Merovingian Period and Viking Age graves: The Late Iron Age Collection of the University Museum of Bergen. In: Journal of Archaeological Science 13, 281-285.
Maik, Jerzy (2012). Włókiennictwo kultury wielbarskiej, Łódź.
Maik, Jerzy (2021). Sukiennictwo w średniowiecznej Polsce, Łódź.
Miedema, Marijke (1980). Textile finds from Dorestad, Hoogstraat I and II. In: van Es, W. A. – Verwers, W. J. H. (eds.). Excavations at Dorestad I, The Harbour: Hoogstraat I, Amersfoort, 250–261.
Möller-Wiering, Susan (2011). War and Worship: Textiles from 3rd to 4th-century AD Weapon Deposits in Denmark and Northern Germany, Oxford – Oakville.
Nahlik, Adam (1964). Tkaniny wełniane importowane i miejscowe Nowogrodu Wielkiego X-XV wieku, Wrocław – Warszawa – Kraków.
Nahlik, Adam (1965). Tkaniny wsi wschodnioeuropejskiej X-XIII w., Łódź.
Nockert, Margareta (1991). The Högom find and other Migration Period textiles and costumes in Scandinavia, Umeå.
Nockert, Margareta – Ræder Knudsen, Lise (1996). Gotländska brickband från vikingatiden. In: Gotländskt Arkiv 1996, 41-46.
Orfinskaja 2018 = Орфинская, О.В. (2018). Текстиль Гнездовского комплекса // Гнёздовский археологический комплекс. Материалы и исследования. Вып. 1. Отв. ред. С. Ю. Каинов, Москва, 414-542.
Owen-Crocker, G. R. (2010). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.
Østergård, Else (2004). Woven into the Earth: Textile finds in Norse Greenland, Århus.
Pettersson, Kerstin (1968). En gotländsk kvinnas dräkt. Kring ett textilfynd från vikingatiden. In: TOR 12, 174–200.
Poppová Urbanová, Kristýna (2009). Textilnictví v prehistorii, 2. přednáška – technologie [online]. Dostupné zde.
Pritchard, Frances (1980/84). Saxon Textiles from London excavations. In: The London archaeologist 4, 349-354
Pritchard, F. A. (1984). Late Saxon Textiles from the City of London. In: Medieval Archaeology 28, 46-76.
Pritchard, Frances (1992). Aspects of the wool textiles from Viking age Dublin. In: Jørgensen, L.-B. – Munksgaard, E. (eds.) Archaeological textiles in Northern Europe. Report from the 4th NESAT Symposium, 1-5 may 1990 in Copenhagen, Copenhagen, 93-104.
Pritchard, Frances (2020). Twill Weaves from Viking Age Dublin. In: Bravermanová, M. – Malcolm-Davies, J. (eds.). Archaeological textiles – links between past and present. NESAT XIII, Langenweißbach, 115-124.
Rimstad, Charlotte (1998). Vikinger i Uld og Guld, København : Københavns Universitet.
Schlabow, Karl (1976). Textilfunde der Eisenzeit in Norddeutschland, Neumünster.
Siegmüller, Anette (2010). Die Ausgrabungen auf der frühmittelalterlichen Wurt Hessens in Wilhelmshaven, Rahden/Westf.
Söderberg, Anders (2018). Viking Jewellery Mould Making. Experimental and Reconstructive Aspects. In. Dvořáková, K. et al (eds). EXARC Journal 2018:4, Leiden.
Stepanova, Iuliia (2017). The Burial Dress of the Rus‘ in the Upper Volga Region (Late 10th–13th Centuries), Leiden.
Strömberg, Märta (1961). Untersuchungen zur jüngeren Eisenzeit in Schonen: Völkerwanderungszeit-Wikingerzeit, II – Katalog und Tafeln, Bonn – Lund.
Tidow, Klaus (1988). Neue Funde von Mittelalterlichen Wollgeweben aus Norddeutschland. In: Jørgensen, L.-B. – Munksgaard, E. (eds.) Archaeological Textiles: Report from the Second NESAT Symposium 1.-4.5.1984, Copenhagen, 197-210.
Tidow, Klaus (1995). Textiltechnische Untersuchungen an Wollgewebefunden aus friesischen Wurtensiedlungen von der Mitte des 7. bis zur Mitte des 13. Jahrhunderts und Vergleiche mit Grab- und Siedlungsfunden aus dem nördlichen Europa. In: Probleme der Küstenforschung im südlichen Nordseegebiet 23, 353-387.
Tidow, Klaus – Schmid, Peter (1979). Frühmittelalterliche Textilfunde aus der Wurt Hessens (Stadt Wilhelmshaven) und dem Gräberfeld von Dunum (Kreis Friesland) und ihre archäologische Bedeutung. In: Probleme der Küstenforschung im südlichen Nordseegebiet 13, 123-153.
Vahter, Tyyni (1952). Varsinaissuomalainen kaarihuntu. In: Corolla archaeologica in honorem C. A. Nordman, Helsinki, 151–158.
Walton, Penelope (1989). Textiles Cordage and Raw Fibre from 16-22 Coppergate. The Archaeology of York. Vol. 17/5, London.
Zariņa, Anna (1970). Seno latgaļu apģērbs 7.–13. gs., Rīga.
Zariņa, Anna (1988). Lībiešu apģērbs 10.–13. gs., Rīga.
Zariņa, Anna (1990). Herstellungsmethoden der in Gräberfeldern des 3.-13. Jh. im Gebeit Lettlands gefundenen Gewebe. In: Walton, P. – Wild, J.-P. (eds.). Textiles in Northern Archaeology, NESAT III: Textile Symposium in York 6-9 May 1989, London, 107-112.
Zariņa, Anna (1994). Neue Funde der Lettgallischen Männertracht aus dem 11. Jahrhundert. In: Jaacks, G. – Tidow, K. (eds.). Textilsymposium Neumünster: Archäologische Textilfunde/ Archaeological Textiles 4.-7.5.1993 (NESAT V), Neumünster, 129-136.
Zariņa, Anna (1999). Apģērbs Latvijā 7.–17. gs., Riga.
Zubkova – Orfinskaja 2015 = Зубкова, Е. С. – Орфинская, О. В. (2015). Текстиль из камерных погребений Старовознесенского некрополя Пскова // Древнерусский некрополь Пскова X – начала XI в.: В 2 т. Т. 2. Камерные погребения древнего Пскова X в. (по материалам археологических раскопок 2003 – 2009 гг. у Старовознесенского монастыря), СПб., 373–394.
Zubkova – Rammo 2014 = Зубкова, Елена – Раммо, Риина (2014). Текстиль из захоронений в могильниках Залахтовье и Раатвере, Псков.
Žeiere, Irita (2008). Par Tīras purva depozīta tekstilmateriāliem. In: Pētījumi kuršu senatnē, Rakstu krājums, Rīga, 129-138.
Žeiere, Irita (2017). Arheoloģiskais tērps: tā darināšana, valkāšana un komplektēšana mūsdienu Latvijā, Rīga.