Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Poznámky k raně středověkému ženskému oděvu

PDF

Opakovaně jsme vyzýváni, abychom vytvořili text, který by se věnoval ženským oděvům raného středověku a který by byl jistou protiváhou obvyklých příspěvků, jež jsou zaměřeny zpravidla na všeobecnou či vyloženě mužskou materiální kulturu. Vůči této výzvě nejsme hluší, a proto jsme se rozhodli zveřejnit článek, který má výrazný dopad na vizualizaci a rekonstrukci raně středověkého ženského oděvnictví a který je volným navázáním na náš článek Konstrukce raně středověkých tunik (Vlasatý 2023). Řeč bude o tom, jakým způsobem těhotenství a kojení ovlivňovalo oděvní kulturu raného středověku. Pokud jste reenactor, můžete přeskočit na závěrečné kapitoly.

Příklad rekonstrukce oděvu raně středověké ženy.
Zdroj: Julia Kovalevská, Inspiromat #1, žena z Birky.


Kolik oděvů vlastnil raně středověký člověk?

Na úplný úvod si musíme zodpovědět otázku, kolika kusy oděvu člověk v raném středověku disponoval. Vzhledem k nízké ceně materiálu a mechanizované práce dnes žijeme obklopeni levným a snadno obarvitelným textilem a můžeme vlastnit tucty kusů oděvu, které denně střídáme. Není pochyb o tom, že realita raného středověku byla naprosto odlišná. Experimentální výroba tunik a košil ukázala, že celý proces od vypěstování / ostříhání po ušití trvá neuvěřitelných 300-400 hodin (Ejstrud et al. 2011: 79; Vedeler – Hammarlund 2017: 30). Každý kus oděvu tak byl nesmírně pracným výrobkem a jasnou demonstrací toho, že si majitel může oděv dovolit. Z tohoto předpokladu ale vyplývá, že:

  1. raně středověký šatník musel být omezený
  2. vznikaly obrovské rozdíly mezi cenou nebarvených oděvů a oděvů z kvalitní a barvené látky
  3. vzhledem k ceně byly oděvy záplatovány, děděny a nošeny až do úplného roztrhání, kdy byly zrecyklovány

K omezenému šatníku obyčejných lidí se nejlépe vyjadřují písemné prameny. Obecně se z písemných pramenů zdá, že šatník sedláků sestával z nebarvených oděvů na práci a modře zbarvených oděvů na speciální příležitosti. Sága o Valla-Ljótovi hlavnímu hrdinovi přisuzuje dvě tuniky: černou (svartr) na každodenní nošení a modrou (blár) na zabíjení (Ewing 2006b). Když lokální vladař Sigurð Sýr ze Ságy o Óláfu Svatém (33) dozoruje své pracovníky na poli a dozví se o příjezdu vzácné návštěvy, nepokládá za nutné vyměnit svou modrou tuniku a nohavice, ale vymění si šedý plášť za šarlatový, oblékne si lepší boty, připevní si zlacené ostruhy a místo klobouku si vezme helmu. Poměr mezi nebarvenými a barvenými oděvy nelze stanovit. V islandské sedlácké společnosti popisované rodovými ságami platí barvené oblečení za neobvyklé, hodné pozoru a dokonce ani prominenti jej nenosí pořád (např. Sága o lidech z Eyru 20). Tato dikce pramenů naznačuje, že mohlo být neobvyklé vlastnit více než jeden sváteční oděv. Ve světle toho bychom mohli zprávu z Kroniky Jana z Wallingfordu, že Dánové si „pravidelně měnili oblečení“ (Ewing 2006a: 12), vztáhnout k výměně obyčejných nebarvených oděvů. To by znamenalo, že v třídě průměrných statkářů mohlo být normální vlastnit alespoň dva kusy každodenního oblečení a jeden sváteční šat, které byly ukládané v uzamykatelné truhle.

Příklad rekonstrukce oděvu raně středověké ženy.
Zdroj: Hilde Thunem, urd.priv.no/viking/.

V královském okruhu k modré barvě přibývá i červená. Při přihlédnutím k četnosti, s jakou panovníci rozdávají oděvy svým věrným jako odměnu a investici (viz Þórbjǫrn hornklofi : Havraní píseň 19; Melnikova 2011: 90), se lze domnívat, že mezi aristokracií bylo běžné vlastnit násobky přepychových oděvů. Zvláštním a cenným zdrojem informací jsou v tomto ohledu anglosaské závěti. Známe celkem čtyři závěti, kde aristokratky odkazují část svého šatstva svým příbuzným, nicméně tou nejimpresivnější je závěť Æthelgifu z let 980-990, která kromě zlata, služebnictva, mís a pohárů, broží a truhel věnuje textilie (tapirérie, ložní prádlo, šátky) včetně více než pět šatů:

Mé příbuzné Wulfwynn […] nejsvětlejší šaty. […] A mé modré šaty bez lemu na spodním okraji a nejlepší z šátků Beornwynn. A tři purpurové šaty nechť dostanou Lufetat, Ælgifu a Godwif. A Wulfgif nechť jsou dány některé z hnědých šatů.“ (Sylvester et al. 2014: 16; Tollerton 2011: 204-5)

Šlechtična Ælfgifu v letech 966-975, pak odkazuje služebnice, koně, prsteny, picí rohy a poháry, stany, truhly, knihy a textil (šaty, šátky, pláště, oltářní ubrusy, ložní prádlo, tapisérie):

Odkazuje Æthelflæd, Ealhhelmově dceři, […] šaty z lomeného kepru a lněné šaty nebo jiné lněné látky. Eadgifu nechť dostane […] její nejlepší hnědé šaty.“ (Sylvester et al. 2014: 15)

Závěť ženy jménem Wulfwaru, pořízená někdy mezi lety 984 a 1016, setrvává v podobném duchu. Kromě pozemků se služebnictvem, zlata, broží a prstenů, mís a pohárů, křížů a malovaných truhel odkazuje rovněž textil (oděv, ložní prádlo, pásky, ubrusy):

mé starší dceři Gode […] úplné ženské šatstvo. […] A mé mladší dceři Ælfwaru dávám zbývající ženské oblečení.“ (Sylvester et al. 2014: 21)

Aby byl seznam kompletní, jmenujme anonymní ženu, jež v závěti odkazuje své příbuzné Leofflæd „mou zemi, mé zlato, mé šatstvo a oděvy a vše co vlastním“ (Tollerton 2011: 60).

Příklad rekonstrukce oděvu raně středověké ženy.
Zdroj: Leah De Bernardi, The Eoforwic Project.

Jak tato idea obstojí při srovnání s hrobovými nálezy? Obvyklá je situace, že zemřelý byl pohřben v jedné sadě oděvu, zpravidla té nejlepší dostupné, zatímco ostatní kusy zřejmě byly děděny mezi pozůstalé. Vícečetné vrstvení oděvů na zemřelého není obvyklé, nicméně existovaly situace, kdy zemřelá byla pohřbena ve dvou lněných šatech (Malmius 2001) či dvou zástěrách (Blindheim 1945). Běžné archeologické situace tak poměrně dobře odpovídají písemným popisům:

I zdvihl jeho mrtvolu, umyl ji a pak jí upravil, jak bylo zvykem. Vykopali tam hrob a uložili do něho Þórólfa se vší zbraní jeho a oděvem. Než se s ním rozloučil, natáhl mu Egil na obě ruce po zlatém náramku.
(Sága o Egilu Skallagrímssonovi 55)

„Tam na kraji toho mysu dal Egil postavit mohylu. Do ní byl uložen Skallagrím a jeho kůň, zbraně a řemeslnické náčiní.
(Sága o Egilu Skallagrímssonovi 55)

„Král Hákon byl tak velmi oplakáván, že nad jeho smrtí truchlili jak jeho přátelé, tak jeho nepřátelé, a říkali, že v Norsku již nebude takového krále. Jeho přátelé odnesli jeho tělo do Sæheimu v Severním Hǫrðalandu a navršili tam velkou mohylu, do níž položili krále s celou jeho výzbrojí a nejlepším ošacením, ale žádné další zboží. Nad jeho hrobem hovořili, jak mají pohané ve zvyku, a ukázali mu cestu do Valhally.
(Sága o Hákonu Dobrém 32)

„V hrobu vedle něj položil nápoj, ovoce a strunný hudební nástroj […]. Oděli ho do kalhot, nohavic, bot, vesty a hedvábného kaftanu se zlatými knoflíky. Na hlavu mu položili hedvábnou čapku lemovanou sobolem. Vnesli jej do stanu na lodi, položili jej ke zbytku na deku a podepřeli jej polštáři. Přinesli nápoj, ovoce a byliny a rozmístili je kolem něj. Dále přinesli chléb, maso a cibule, které položili před něj, psa, kterého rozřízli vedví a kterého položili na palubu, a všechnu jeho výzbroj, kterou umístili vedle něj.
(Ibn Fadlan : Risala §89)

Příklad rekonstrukce oděvu raně středověké ženy.
Zdroj: Ola Nigbor, Projekt Trollkona.


Jakého věku se lidé dožívali?

Raně středověká populace nebyla po biologické stránce nijak odlišná od té současné, což znamená, že existovala šance dožít se věku, který dnes nazýváme vysoký. Egil, hrdina Ságy o Egilu Skallagrímssonovi, se dožívá více než 80 let (kap. 85), a runový kamen ze švédského Röku dokonce uvádí: „devadesátník Sibbi z Vé zplodil syna” (Jansson 1987: 36). Raně středověký perský polyhistor Avicenna o rozdělení lidského života píše následující (Niebrzydowski 2011: 6):

Jsou celkem čtyři věky. Je věk růstu, který se nazývá věk dospívání a který běžně trvá do třicítky. Pak následuje věk beze změn, jež se zove věk krásy a běžně trvá do třiceti pěti nebo čtyřiceti let. Další je věk úbytku, při kterém se neztrácí síla, a to je stáří, které běžně trvá do šedesátky. A pak přichází úbytek se ztrátou síly, a to je věk chátrání a konec života.

Problém spočívá v nástrahách a životních obtížích, který středověk přinášel a který dramaticky snižoval naději dožití. Zásadní byla mortalita velkého množství novorozenců a dětí do šesti let věku. Realitu života před více než 200 lety si nemůžeme názorněji představit: v současnosti je novorozenecká mortalita v České republice 2,2 vůči 1000 zdravě narozených dětí, v nejhůře postižené zemi světa – Sierra Leone – je tento poměr 78 ku 1000, avšak ještě v 18. století se v evropských zemích poměr pohyboval zhruba mezi 150-300 ku 1000 (viz Viazzo – Corsini 1993). To znamená, že ještě v nedávné minulosti každé páté či třetí dítě porod nepřežilo, a máme málo důvodů si myslet, že tomu ve středověku bylo výrazně jinak. Pětina všech kosterních pozůstatků ze Šlesviku 11.-12. století je tvořena dětmi do šesti let, přičemž nadpoloviční většinu tvořily děti do dvou let věku (Hühne-Osterloh – Grupe 1989: 249). U mikulčických kostelů tvoří děti do dvou let takřka třetinu všech zemřelých (Stloukal – Vyhnálek 1976: 28). Některé odhady vytvořené pro raný středověk stanovují poměr zemřelých novorozenců až ke 40 % (Révész 2014: 74). A obdobná byla situace u mateřské mortality. Zatímco její poměr je v současné České republice 3 ku 100000 (0,003 %) a v nejhůře rozvinutých zemích (Čad a Nigérie) dosahuje přes 1000 na 100000 (1 %), v raném středověku se mateřská úmrtnost odhaduje na 1,7 %, což je stále komentátory hodnoceno jako podhodnocený údaj (Murphy 2021).

Mimo tyto obtíže můžeme samozřejmě jmenovat všudypřítomné nemoci (viz Vlasatý 2017), parazity (viz Vlasatý 2015) a zranění (Vlasatý 2019), které byly s tehdejším stavem hygieny a zdravotní péče obtížně řešitelnými problémy. Zdravotní komplikace mají nepříznivý vliv na střední délku života: například i v současném světě zlomenina snižuje naději dožití o jeden až sedm let (Tran et al. 2023). Naději dožití také výrazně ovlivňuje náročnost vykonávané profese (Coenen et al. 2018) a náhlé zchudnutí (Pool et al. 2018). Obecně se předpokládá, že naděje dožití při narození ve středověku dosahovala kolem 30-33 let a při dosažení 25 let věku byla očekávaná zbývající délka života 23,3 let (Carrieri – Serraino 2005; Chochol – Palečková 1961: 632). Z důvodu mateřské úmrtnosti je naděje dožití žen ve středověku stanovena zhruba o jeden až dva roky níže než naděje dožití mužů (Drozdová 2001: 114-5; Hines 1997: 135). Průměrný věk všech dospělých v době smrti se v období raného středověku pohybuje mezi 20-45 lety (Gilleard 2009: 1068-9; Révész 2014: 74). Odhaduje se, že třetina všech lidí zemřela před dovršením 18. roku věku (Révész 2014: 74) a že počet lidí, kteří zemřeli po 60. roku věku, se pohybuje vždy pod čtvrtinou dospělé ženské populace. Naděje dožití šlechty a vysokopříjmových lidí byla a je obecně vyšší díky lepší péči a stravě a lepšímu životnímu stylu (méně namáhavé práce), ale současně musíme mít na zřeteli, že pravděpodobnost násilné smrti byla pro mužské raně středověké šlechtice mezi 30-60 % (Cummins 2017; Chetty et al. 2016). Pro srovnání uveďme, že v České republice je v současnosti naděje dožití při narození více než dvakrát delší (76 let u mužů, 82 u žen).

Z důvodu užitečnosti pro další části našeho článku jsme se rozhodli vytvořit graf zobrazující věk zemřelých dospělých žen. Obecně uváděné statistiky mohou být ovlivněny způsobem pohřbívání (výběrem pro určitou lokalitu, délkou fungování pohřebiště) a stavem zachování, a tak jedinou dostupnou možností je selekce pohřebišť s velkým množstvím zemřelých a jejich komparace. Křivky mortality jsou obecně kresleny pro muže a ženy současně, což však neúmyslně zakrývá skutečnost, že linie mužů a žen mají rozdílný průběh. Dospělí muži obecně umírali nejvíce ve věku maturus (40-60 let), zatímco dospělé ženy ponejvíce ve věku adultus (20-40 let), tedy v tom období, které bychom dnes nazvali plná dospělost či mladý věk. V tomto věku zemřela třetina až polovina všech dospělých žen (35-55 %). Ve věku maturus (40-60 let) dochází u raně středověkých žen ke snížení mortality a v závislosti na lokalitě se drží v rozmezí 15-45 %. Zřejmě nebudeme daleko od pravdy, pokud řekneme, že věku nad 40 let se v raném středověku dožilo 25-30 % narozených žen a věku nad 60 let méně než 10 % narozených žen. V teorii to znamená, že poměrně málo žen se dožilo dospělosti svých vnoučat (viz též Crawford 2022: 3-4): v rodových ságách se tak děje u žen, které jsou považované za stařeny (Sága o lidech z Lososího údolí 7, 72-78). Názorným příkladem může být oseberská mohyla, která ukrývala kostry dvou žen, jedné ve věku kolem 50 let a druhé ve věku 25-40 let (Holck 2006).

Graf zobrazující věk při úmrtí dospělých žen.
Podklady: Hall 1994: 46-47; Hanáková – Stloukal 1966: 10; Jakab 2021: 44; Malá 1962: 15; Sellevold 1999: 8; Staecker 2009: 479; Stloukal – Vyhnálek 1976: 28; Tomazo-Ravnik 1975: 88.


Kdy se ženy vdávaly a začaly rodit?

Všeobecně se ukazuje, že v raně středověké společnosti bylo více mužů než žen, což znamená, že ženy byly považovány za nedostatkové a že sňatkový trh byl dostupný pouze těm nejúspěšnějším mužům, kteří buď pocházeli z rodin s dobrým zázemím, nebo již od mladého věku cestovali do ciziny za účelem zajistit si vlastní jmění a založit prosperující hospodářství (Hallam 1985: 56; Raffield et al. 2017). Z této premisy vychází, že průměrný věk žen při vstupu do manželství byl nižší než věk mužů.

Lze očekávat, že existoval sociální a biologický imperativ pro brzký vstup do manželství a početí potomků. Vzhledem k výrazně omezeným právním možnostem dětí, které se nenarodily v řádném manželství, předpokládejme, že žádoucím a běžným stavem bylo zplození potomka v manželství (Jochens 1995: 24, 79). Římské pohanské dívky se poprvé vdávaly ve věku 12-15 let, zatímco římské křesťanské dívky ve věku 15-18 let (Hopkins 1965). Na věk nevěst ve vrcholném středověku existují rozdílné názory – pro Itálii 13.-15. století byl stanoven věk 15-19 let (Herlihy – Klapisch-Zuber 1978), pro Anglii téhož období byl průměr vypočítán na 22,4 let (Hallam 1985: 61). Rodové ságy neposkytují explicitní zprávy o tom, kdy se dívky provdávaly, nicméně lze předpokládat, že některé dívky byly provdány v šestnácti letech (Callow 2007: 49): jedinou výjimkou je Guðrún Ósvífrsdóttir, o níž se dozvídáme, že byla poprvé provdána v patnácti (Sága o lidech z Lososího údolí 34) a své první dítě přivedla na svět až s druhým manželem nejdříve v osmnáctém roku věku. Pokud zohledníme násobně vyšší mateřskou úmrtnost při porodu před patnáctým rokem věku (Nove et al. 2014: 163) a fakt, že prsní žlázy jsou obvykle plně vyvinuté až kolem 17-18 let, můžeme dát za pravdu názoru, který optimální věk pro první těhotenství zasazuje mezi 19. a 23. rok života ženy. Názornou ilustrací je příklad šlechtičny Judity Flanderské z 9. století, která byla poprvé provdána ve dvanácti, podruhé ve čtrnácti a potřetí zhruba v devatenácti, přičemž zdravé děti vzešly až ze třetího svazku (Bremmer 1995: 63-4). Právě tak Eleonora Akvitánská – za předpokladu, že se narodila roku 1122 – byla provdána ve věku patnácti let, první dítě počaté po svatbě nedonosila a prvního zdravého potomka porodila ve věku 23 let (Harris-Stoertz 2012: 275).

Nemusí tedy nutně být pravdou, že dívky byly provdávány okamžitě po první menstruaci, nýbrž se mohlo přihlížet k tělesné a duševní připravenosti. Platí také, že otcové byli ochotni pro dojednání výhodných svazků počkat i několik let: kupříkladu když se Gunnlaug vydává na námluvy a současně oznamuje svou cestu do ciziny, otec neochotně pod tíhou dobrého jména Gunnlaugovy rodiny svolí, že dívka mu bude přislíbena po tři roky (Sága o Gunnlaugu Hadím jazyku 7). Je otázka, nakolik bylo pořízení potomka přizpůsobováno aktuální finanční situaci. Těhotenství, porod a kojení je vyjma dalších finančních výdajů především energeticky náročným podnikem, které vyžaduje o čtvrtinu více kalorií (cca. 2500 kcal namísto obvyklých 2000 kcal), což pro dobře zajištěné rodiny nebyl problém, ale pro nízkopříjmové matky mohlo jít o vážnou komplikaci. V písemných pramenech dokonce čteme o odkládání dětí v přírodě z důvodu chudoby (Sanders 2021: 54).

Biblická scéna Tamary s dvojčaty. Zdroj: London, BL, Cotton MS Claudius B IV, fol. 57v.


Kdy ženy rodit přestaly a kolik dětí porodily?

Otázku, kdy raně středověké ženy přestaly rodit, není možné jednoduše odpovědět, protože žádný zdroj se nevyjadřuje explicitně. V současné medicíně je prokázán fakt, že těhotenství ve věku vyšším než 35 let je provázeno zvýšenými komplikacemi, které je asociováno s vyšším výskytem děložních myomů, diabetu typu II a zvýšeným krevním tlakem (Bianco et al. 1996; Nove et al. 2014: 160). U dětí narozených po 40. roku věku matky je zvýšené riziko Downova syndromu (Morris et al. 2005). Taková těhotenství statisticky četněji končí císařským řezem (Bianco et al. 1996), který při absenci sterilního prostředí v dobové medicíně musíme chápat jako krajní řešení, které téměř vždy usmrtilo matku, ale mohlo zachránit dítě (Pařízek et al. 2016). Jistým ukazatelem mohou být současné rozvojové země, kde k císařskému řezu z důvodu nedostatečné péče dochází minimálně (Betran et al. 2021). Těhotenství ve věku nad 40 let zřejmě nebylo běžné (viz také Halsall 1996: 17-8), nicméně určitě existovaly výjimečné ženy, které se těšily dobrému zdraví, měly nejlepší dostupnou péči a které po čtyřicítce rodily: příkladem je uvedená Eleonora Akvitánská, která své poslední dítě porodila ve věku 43/44 let. Jde o nejstarší rodičku, kterou z evropského středověku známe, a také jednu z nejstarších žen vrcholného středověku: dožila se 82 let.

Je těžké určit intervaly mezi raně středověkými porody a v podstatě jediné zdroje, které můžeme použít, se týkají společenské elity, která se mohla díky svým zdrojům rozhodovat úplně jinak. Zmíněná Eleonora Akvitánská v jednom případě rodila s rozestupem 12 měsíců (září 1157 – září 1158), jednou s rozestupem 14 měsíců (říjen 1165 – prosinec 1166), jednou s rozestupem 15 měsíců (červen 1156 – září 1157), jednou s rozestupem 16 měsíců (únor 1155 – červen 1156) a jednou s rozestupem 18 měsíců (srpen 1153 – únor 1155). Judita Flanderská za přibližně 7 let, než ve 26 letech zemřela, porodila nejméně 3 děti. Pro nearistokratický okruh 14.-16. století byly intervaly vypočítány na 17-32 měsíců (Benedictow 1985: 33-5). Minimální doporučený interval mezi porody je v současné medicíně 18 měsíců, přičemž kratší interval vede k řadě zdravotních komplikací, jež ústí ve zvýšenou úmrtnost matek i dětí (Fotso et al. 2013; Shachar – Lyell 2012; Schummers et al. 2018). Stejnou měrou je rizikový porod, který probíhá v intervalu větším než 5 let od předchozího (Conde-Agudelo 2007). Jestliže jsme uvedli, že třetina až polovina dospělých žen umírala před čtyřicítkou, může existovat korelace s nedostatečnými intervaly, těhotenstvím v nižším nebo naopak vyšším než optimálním věku a absencí zdravotní péče.

Počet dětí není možné generalizovat a nakolik víme, neexistuje práce, která by se pokoušela statisticky uchopit průměrný počet dětí. Je nepochybné, že kvůli vysoké dětské mortalitě se očekávalo zplození většího množství dětí, z nichž některé přežijí do dospělosti. I když vyšší množství dětí v pramenech není explicitně spojeno s vyšší sociální prestiží, vysoký počet potomků mohl napomáhat při uplatňování politiky. Písemné prameny podávají svědectví o mimořádně široké škále situací ohledně počtu dětí. Mercijská královna Æthelflæd zplodila s králem Æthelredem jedinou dceru, jejíž porod byl údajně natolik komplikovaný, že další děti nezplodila (Thompson 2004: 9). Runový kámen ze švédského Hillersjö vydává svědectví o tragické rodině Geirlaugy, která porodila více dětí, ale dospělého věku se dožila pouze dcera, jež záhy umírá i se svým jediným dítětem (Wicker 2012: 881). Wulfwaru, jejíž závěť jsme výše uvedli, měla nejméně čtyři dospělé děti (Sylvester et al. 2014: 21). Egil a Ásgerð ze Ságy o Egilu Skallagrímssonovi spolu měli 5 dětí, které se dožily dospělosti. Sága o lidech z Lososího údolí (31) uvádí Guðmunda Sǫlmundarsona, který se svou ženou Þuríðou zplodí čtyři syny a dvě dcery. Královna Ealhswith porodila Alfrédu Velikému pět dětí a několik dalších, které zemřely v mladém věku (Dockray-Miller 2000: 53). Ælfgifu z Yorku, manželka Æthelreda II. Nerozhodného, do své smrti ve zhruba 32 letech stihla porodit nejméně 8 dětí. Eleonora Akvitánská porodila deset dětí a jedno nedonosila. A konečně, Hallfríð Einarsdóttir měla s islandským předákem Snorrim šest synů a sedm dcer; zde je zajímavé poznamenat, že Snorri vychovával celkem 19 vlastních legitimních dětí a 3 nelegitimní a poslední dítě se narodilo až po jeho smrti v 77 letech věku (Jochens 1995: 81).

Z toho vyplývá, že těšila-li se žena zdraví a byla-li provdána do rodiny s dobrým zázemím, nebylo považováno za nemožné, aby ve věku 17-35 let byla těhotná v intervalu 18 měsíců a desetkrát porodila, případně absolvovala deset porodů ve věku 16-36 let s intervalem 24 měsíců. Nutně však musíme říci, že toto jsou pouhé dohady. Pohybujeme se v oblasti, o kterých kroniky běžně nehovoří. Dodejme, že některé zákoníky explicitně chrání ženy v plodném věku astronomickými pokutami za jejich zabití, což jasně uikazuje na důležitou úlohu, které plodné ženy ve společnosti zastávaly (Halsall 1996: 17-8).

Příklad rekonstrukce oděvu raně středověké ženy.
Zdroj: Ulla Moilanen, Muinaiskuvia / Living history photographs.


Kojení

Kojení poskytuje jedinečnou nutriční, zdravotní i psychologickou příležitost jak kojencům, tak matkám (Eidelman et al. 2012; Tucker – O’Malley 2022), a mateřské mléko představuje pro novorozené dítě nejlepší stravu, pro kterou v raném středověku neexistovala adekvátní a ekonomicky dostupná alternativa. Kojení upevňuje pouto mezi matkou a dítětem a zvyšuje naději dožití dítěte (např. Knodel – van de Walle 1967: 113). Již Tacitus zaznamenává, že kojení mělo u germánských kmenů velkou tradici, která se zdá pokračovat napříč celým raným středověkem (Jochens 1995: 81). Můžeme předpokládat, že ženy se brzy po porodu vracely ke svým obvyklým povinnostem a kojily při práci – v Sáze o Sturlunzích ze 13. století je vykreslena scéna chudého farmáře a jeho ženy pracující na poli tak, že on kosí trávu na seno a ona ji hrabe, zatímco „nese na zádech zavinuté dítě a kojí ho na hrudi“ (Jochens 1995: 80-1).

Kojení je překvapivě zmíněno i staroseverskými zákoníky v souvislosti tím, že po kojících ženách nebyl vyžadován půst (Benedictow 1985: 25), což dobře reflektuje zvýšený energetický výdej při kojení. Z těchto zákoníků bylo stanoveno, že kojení mohlo trvat i více než dva roky (Jochens 1995: 81). Benedictow se ve své rozsáhlé práci o středověkém kojení domnívá, že tato interpretace zákoníků není správná a že bylo běžné kojit 6-10 měsíců (Benedictow 1985: 32-7), což odpovídá minimálnímu doporučenému období výlučného kojení v současnosti (Kramer – Kakuma 2012). Doplňme, že rodové ságy o kojení prakticky mlčí, ale o Herdís ze Ságy o lidech z Lososího údolí (72) je řečeno, že byla v jednom roce dána na vychování ke své babičce a již žila odloučena od své matky.

Jestliže víme, že některé elitní ženy rodily s intervalem 12-16 měsíců, může to dobře znamenat, že kojení zajišťovaly jiné osoby než matky – kojné. Ty v raném středověku podstatě nikdy nejsou explicitně zmíněny, nicméně pro existenci tohoto povolání jsou solidní zprávy v pozdějším středověku (viz Sperling 2013). Zajímavým zdrojem informací je nečekaný typ pramene – církevní kritiky; například vezmeme-li následující citaci jako věrohodný stav raně středověké reality, v okruhu movitějších mohlo být časté svěřovat děti kojným a pokračovat v sexuálním životě, zatímco církev za ideální stav považovala, když se i finančně zajištěná matka věnuje kojení sama a vůči svému muži se chová zdrženlivě (MMFH IV 1971: 86-7):

Muž nemá přikročit k souloži [se svou ženou], dokud dítě, jež porodila není odstaveno. V manželském životě se však objevil zlozvyk, že ženy nedbají toho, aby krmily děti, jež porodily, ale dávají je krmit jiným ženám. Jedinou příčinou, proč se tak děje, jest zřejmě nezdrženlivost: poněvadž se nechtějí zdržovat, zdráhají se kojit děti, jež porodily.

Nemůžeme opomenout poznámku, že raně středověká společnost nesdílela současné chápání prudérnosti a kojení nepochybně bylo každodenní součástí veřejného prostoru, nikoli soukromou aktivitou. Nejnázornější obrázek poskytuje Hem Eriksen ve své studii o architektuře a chápání prostoru v době vikinské (Hem Eriksen 2019: 101):

Vikinský dlouhý dům nabízí zcela jiný pohled na soukromí než moderní severoevropská perspektiva. Denní aktivity, příprava jídla, výrobní procesy, stejně jako každodenní intimní chvíle, jako jsou dětské hry, společné jídlo, spánek a sexuální aktivity se musely odehrávat v rámci omezeného prostoru a v těsné blízkosti ostatních členů domácnosti. Například, uvěříme-li očitému svědectví Ibn Fadlana, sexuální styk, tedy alespoň mezi svobodnými muži a zotročenými ženami, nebyl chápán jako soukromý akt, ale mohl být provozován před publikem. Navíc tělesně vyprazdňování přinejmenším ve středověku a až do moderní doby vůbec nemuselo být prováděno v tajnosti a ústraní od jiných lidí, ale dělo se spíše ve ‚veřejných‘ situacích.

Madona s dítětem. Zhruba rok 800. Zdroj: Dublin, Trinity College Library, MS 58, 7v.


Důsledky pro ženské oblečení raného středověku

Shrňme si důležité body předchozích kapitol:

  • Oblečení bylo nákladnou součástí majetku jednotlivce a šatník byl poměrně omezený. V případě průměrných svobodných lidí člověk disponoval zhruba dvěma sadami každodenního oblečení a jedním svátečním oděvem, zatímco u bohatých lidí a aristokracie se bavíme o násobcích. Oblečení bylo natolik drahé, že se dědilo.

  • Ačkoli existovali lidé, kteří se dožili více než 80 let, naděje dožití se pohybovala v blízkosti 30-35 let. Každé třetí narozené dítě zemřelo do dvou let, každá třetí či druhá dospělá žena zemřela v souvislosti s rozením dětí ve věku 20-40 let. Více než 60 let se dožila méně než desetina žen.

  • Dívky poprvé vstupovaly do manželství ve věku 15-19 let a očekávalo se od nich rození velkého počtu dětí. V plodném věku ženy setrvávaly i více než 20 let a na svět přivedly někdy i více než 10 dětí, z nichž se obvykle jen některé dožily dospělosti.

  • Bylo běžné kojit své děti. Ženy z finančně zajištěných rodin si mohly dovolit kojné.

Tuto komplikovanou a zdlouhavou cestu jsme zvolili pro názornou ilustraci toho, že více než polovinu života dominantní části raně středověkých žen tvořilo konstantní střídání těhotenství a kojení. Tato skutečnost se nutně projevila v šatníku. Těhotenské šaty musely být dostatečně volné, aby se uzpůsobily opakované změně postavy a byly pohodlné. Obvod pasu se může při těhotenství zvětšit až o 70 % původní hodnoty (Holden 2020). To v podstatě znamená, že těhotenské šaty musí být v oblasti trupu takřka dvojnásob prostorné, než kolik by bylo před těhotenstvím potřeba. Volné šaty nejsou v raném středověku neznámé, evidujeme je v archeologii (např. Zubkova – Orfinskaja 2016) i ikonografii, kterou níže předkládáme. Kojící šaty musely umožňovat několikrát denně odhalit prsa, a to bez nutnosti svlékání celého oděvu. Můžeme očekávat, že spíše existovala tendence slučovat obě tyto funkce do jednoho oděvu, než-li vytvářet dva oděvy speciálního použití, a to zejména v případě obyčejných žen ze sedláckého stavu, jejichž šatníky byly omezené. Z toho důvodu se zdá, že jako těhotenské a kojící šaty sloužily obyčejné, každodenní oděvy. Ženskou módu raného středověku je tak z podstaty nutno nazývat mateřskou.

Výběr anglosaské ikonografie 9.-11. století.
Zdroj: London, BL, Cotton MS Claudius B IV, fol. 57r, 58r; London, BL, Cotton MS Galba A XVIII, fol. 120v; London, BL, Add MS 49598, fol. 51v; London, BL, Stowe MS 944, fol. 6r.

Výběr franské ikonografie 9. století.
Zdroj: Stuttgart, WLB, Cod. bibl. fol. 23, fol. 33v, 55r, 57v, 61v.

Výběr otoské ikonografie 11. století.
Zdroj: Bamberg, Staatsbibliothek Bamberg, Msc. Bibl. 140, fol. 60r; Nürnberg, GNM, Hs. 156142, fol. 77v, 111r.

Výběr skandinávské ikonografie. Zdroj: Nordahl 2001: 52.


Návrh rekonstrukce

Při rekonstruování se můžeme opřít o dochované nálezy, ikonografii a výjimečně též o písemné prameny. Důležité je také srovnávání se staršími a mladšími obdobími. Upozorňujeme, že existovala geograficky i chronologicky diferencovaná móda a že prezentované modely slouží k představení oděvních prvků, které se nemusely potkat v čase a prostoru. Jde o zjednodušení, které nám pomáhá látku uchopit a popsat.

Vraždění neviňátek v ikonografii 9. a 10. století.
Zdroj: Trier, Stadtbibliothek, Ms. 24, fol. 15v; Munich, BSB Clm 23631, fol, 24v.

Začít můžeme skupinou spodních oděvů (A). První variantou (A1) jsou bezrukávové, volné, peplosu podobné šaty, které mají široká ramínka dosahující až k loktům a hluboký výstřih dosahující pasu. Vrchní část lze svěsit pod pás, což ponechává trup zcela holý. Toto řešení nosí matky na raně středověkých scénách Vraždění neviňátek (viz Trier, Stadtbibliothek, Ms. 24, fol. 15v; Munich, BSB Clm 23631, fol, 24v; oltářní panely z kostela sv. Dominika v Zadaru). Obdobné šaty spatřujeme na figurce štítonošky z dánského Hårby (Gardeła et al. 2022: Fig. 7). Druhou variantou jsou šaty, které mají výstřih dosahující prsou či níže. Pozoruhodnou stopou v písemných pramenech je zmínka ze Ságy o lidech z Lososího údolí (34), jež uvádí, že přespřílišně dlouhý rozparek u mužské tuniky může být ze strany ženy základem pro zahájení rozvodového řízení, neboť nositel při nošení ženského výstřihu nepůsobí dosti mužně (Ewing 2006a: 55-6). Archeologické nálezy jsou bohatší – nejzajímavější jsou ženské šaty z Moščevé Balky, které jsou opatřené výstřihem dlouhým až pod pás (Jerusalimskaja 2012: Il. 116). Hruď tedy bylo možné dle potřeby odhalovat a zakrývat. Ženské šaty z lotyšské lokality Salaspils Laukskola mají výstřih, který dosahuje po pás (Zariņa 1999: 48. att.). Dlouhé výstřihy mohly být u krku fixovány pomocí šňůrek (Zubkova et al. 2010: 296) nebo malých, různě tvarovaných broží, které v archeologickém materiálu nacházíme velmi často a které jsou takřka výlučně výsadou ženských hrobů (Hägg 1974: 19; Maixner 2005: 205; Müller-Wille 1976: 34; viz též Vlasatý 2022). Thunem navrhuje, že jednou z možností, jak esteticky vyřešit přebytek materiálu v určité oblasti šatů, je lokálně (na hruď) umístěné plisování – v našem schématu reprezentované A2 (Thunem 2015). Můžeme dodat, že řasení a nabírání v oblasti krku či boků (A3) mohlo mít podobnou funkci (Orfinskaja 2018: 430; Zubkova et al. 2010: 296). Obě metody mohly mít za cíl nabrat volný materiál naddimenzovaných šatů tak, aby oděv působil vkusně, byl prakticky nositelný a umožňoval případné zvětšení obvodu. Dobrou paralelou jsou vlněné šaty 15-17leté dívky z hrobu 31 z norského Ulvdalu z 2. pol. 14. století, které jsou plisovány pouze na bocích (Vedeler 2006: 120-125; 2007). Pozoruhodné jsou i druhé šaty z Moščevé Balky, které mají po hruď dlouhý výstřih, jež je krytý rozsáhlou klopou tvaru obdélníka, viz A4 (Jerusalimskaja 2012: Il. 124).

V ikonografii jsou ženy obvykle zahaleny do šátků a přehozů, které znemožňují detailní čtení oděvu v prostoru krku. V některých scénách, které jsme výše uvedli, je prostor krku čitelný a nezahrnuje žádný rozsáhlý výstřih. Možným důvodem je, že rozparky byly drobné, z důvodu umístění do švů špatně viditelné a pro vyznění díla nedůležité. Otvor ve švu oděvu je zachován například v Haithabu (Hägg 1984: 42-5), ale co je pro náš článek důležitější, otvor ve švu nacházíme na šatech s klopou z Moščevé Balky (viz ilustrace), kde otvor snadno mohl sloužit k držení kojeného dítěte uvnitř klopy. Jedna z variant (A5) užívá jeden středový rozparek na hrudi. Jedná se o interpretaci scén Madony kojící dítě, která je po dobu celého středověku zobrazována s prsem, které je vyjmuto z útrob oděvu, jenž nemá hluboký výstřih (např. scény z kostelů v Sakkáře a Villahermosa del Rio; Madona s dítětem od mistra Barnaby da Modena). Nakolik je nám známo, jediným dobře průkazným vyobrazením je scéna z rukopisu Paris, BnF, MS Fr. 12323, fol. 97r ze 14. století, kde se uprostřed oděvu nachází rozparek, jímž je vyňato ňadro. Alternativou je umístění jednoho či více rozparků do švů, které se nacházejí na bocích (A6). Tímto způsobem lze v podstatě využít i otvory v podpaží či šněrování na bocích.

Můžeme dodat, že ne všechna řešení jsou plošně vhodná pro všechny ženy. Varianta aplikující rozparky v podpaží je vhodná pro ženy s určitou anatomií, zatímco středové rozparky jsou univerzální. Nicméně oděvy jsou volné a umožňují určitou rotaci, takže i méně vhodně umístěné rozparky umožňují kojení, jen jde o méně pohodlnou variantu.

Pokud svrchní oděv překrýval spodní vrstvu v oblasti hrudi a současně střihově nekopíroval předchozí varianty, byl konstruován tak, aby byl volný a umožňoval rychlé sejmutí (B). Tohoto bylo obvykle dosaženo za použití spínadel. První z níže prezentovaných možností (B1) je dobře známý skandinávský typ zástěry (např. Geijer 1938: Abb. 49). Ta je tvořena pásem látky, jehož horní okraj je umístěn na hrudi a sepnut párovými poutky a oválnými brožemi. V případě nutnosti je tedy možné jednoduše odepnout brože, což plně odhalí přední díl spodního oděvu. Obdobným způsobem funguje peplos (B2), který je tradičním oděvem v řadě evropských zemí od antiky po raný středověk (např. Hägg 1967-1968; Lehtosalo-Hilander 1984; Owen-Crocker 2010: 42; Zariņa 1988: 28). Jediný rozdíl spočívá v tom, že peplos kryje celý prostor hrudi a je sepnutý na ramenou, nicméně jde o nesmírně prostorný oděv. Peplos samozřejmě mohl být i spodní vrstvou. Třetí typ (B3) oděvu je kabát, který je v prostoru od krku po spodní okraj otevřený a sepnutý spínadlem (např. Bau 1981: Fig. 2; Malmius 2001) nebo ponechaný volný (Orfinskaja 2018: 425-6; Orfinskaya – Pushkina 2011).

Je poměrně pozoruhodné, že problém tak rozsáhlý, že se dotýkal v podstatě každé dospělé ženy, je v současné akademické literatuře i mezi reenactory tak málo diskutovaný. S výjimkou krátkých zmínek v podstatě chybí v základní přehledové literatuře (Ewing 2006a: 56; Falk 1919: 141; Jesch 1991; Jochens 1995; Rabiega 2019).


Doporučení pro reenactorky

Tento článek tematizuje adaptaci raně středověkého ženského oblečení na konstantní sled těhotenství a kojení, který vyplňoval polovinu či větší část života ženy v raném středověku. Oděvy musely být volné, aby se vyrovnaly s opakovanou změnou postavy, a musely zahrnovat výstřihy či rozparky, které umožňovaly kojení bez nutnosti odkládat celý oděv. Investice do takového oděvu s větší spotřebou látky se v dlouhodobém horizontu vyplácí časovou úsporou a pohodlností.

Pro současné reenactorky je typické, že zakládají rodiny výrazně později, než tomu bylo u jejich raně středověkých protějšků, což způsobuje, že nevzniká potřeba designovat kostýmy pro těhotenství a kojení. Ve skutečnosti se jen málokterý reenactor věnuje svému koníčku v průběhu těchto náročných období. Je to pochopitelné a naprosto v pořádku, ale přicházíme tak o cenné zkušenosti spojené s praktickým použitím a získáváme zkreslenou představu o správné siluetě ženského historického kostýmu!

Kojící šaty s rozparkem zapínaným pomocí gombíku.
Zdroj: Veronika Tabáková, Anna Křivánková.

Naším doporučením, které můžeme dospělým reenactorkám předat, je výzva, aby své oděvy od samého začátku koncipovaly v souladu s tímto článkem. Zvláštní pozornost by měla být věnována:

  • dostatečné volnosti oděvu, což lze vyřešit za použití většího množství látky (nejméně 6 metrů při šíři 40-60 cm). Hlavním poznávacím znakem jsou široké klíny vložené na bok až po úroveň podpaží. V případě, že již existující oděv není dostatečně volný, lze šaty podkasat a převázat pod prsy, čímž vznikne určité navolnění.

  • možnosti vyjmout prsa opravdu rychle a snadno. Z toho důvodu není vhodná klasická šněrovačka, kterou lze nahradit šňůrkami na zavazování, brožemi a háčky.

  • je-li nositelka stydlivější, lze zvolit variantu, která nevede k obnažení. Rozparky umístěné v podpaží jsou takřka nepostřehnutelné a středové rozparky mohou mít podšity nebo přešity překladem, který zabraňuje odhalení těla. Podobná móda se mimochodem dnes znovu objevuje ve formě kojících šatů, mikin a bund. Použití šátku, které se zdá být běžnou součástí oblečení dospělé a vdané ženy raného středověku, rovněž může zakrýt dlouhý výstřih.

To nutně povede ke třem pozitivním aspektům:

  • kostým bude mnohem lépe dodržovat dobovou siluetu, kterou vidíme v ikonografických pramenech a která je jasně odlišena od mužských tunik; účinkujícím i divákům bude předáván věrohodnější obraz minulosti

  • kostým bude pohodlnější

  • kostým bude méně náchylný na změny postavy, ke kterým v průběhu života z různých důvodů dochází, a bude použitelný i v okamžiku, kdy těhotenství a kojení nastane; nebude nutné pořizovat si úplně nový kostým

Povedená rekonstrukce ženských šatů, vyrobená ze 42 cm širokého lnu.
Zdroj: Jan & Chloé Chevalier-Orkisz.


Poděkování

Realizace tohoto článku by nebyla možná bez konzultací s Monikou Barákovou, Annou Křivánkovou, Jánosem Mestellérem, Evou Svobodovou a Jakubem Vykoukem, kteří pomohli vycizelovat finální podobu. Naše poděkování si zaslouží Diego Flores Cartes, který nezištně vytvořil názorná schémata. Za souhlas s využitím fotek z osobních archivů děkuji Leah De Bernardi, Julii Kovalevské, Anně Křivánkové, Ulle Moilanen, Ole Nigbor a Janu Orkiszovi.

Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na PatreonuBuymeacoffee nebo Paypalu.


Bibliografie

Prameny

Ibn Fadlan : Risala = Ibn Fadlan and the Rusiyyah. Přel. James E. Montgomery. In: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25.

MMFH IV 1971 = Bartoňková, Dagmar et al. (1971). Magnae Moraviae fontes historici IV – Leges, textus iuridici, supplementa, Brno.

Sága o Egilu SkallagrímssonoviSaga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.

Sága o Gunnlaugu Hadím jazyku = Saga o Gunnlaugovi, Hadím jazyku. Přel. Emil Walter, Praha 1919.

Sága o Hákonu Dobrém = Saga Hákonar góða. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.

Sága o jómských vikinzích = Jómsvíkinga saga. Ed. Ólafur Halldórsson, Reykjavík 1969.

Sága o lidech z Eyru = Sága o lidech z Eyru. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965, 35–131.

Sága o lidech z Lososího údolí = Sága o lidech z Lososího údolí. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 2015, 213–362.

Sága o Óláfu Svatém = Sága o svatém Olavu. Přel. Ladislav Heger, Praha 1967.

Þorbjǫrn hornklofi: Havraní píseň = Þórbjǫrn hornklofi: Haraldskvæði / Hrafnsmál. In: SP 1 = Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages. Vol. 1, [Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035]. Ed. Diana Whaley, Turnhout 2012, 91–117.

Literatura

Bau, Flemming (1981). Seler og slæb i vikingetid. Birka’s kvindedragt i nyt lys. In: KUML 1981, 13-47.

Benedictow, O. J. (1985). The milky way in history: Breast feeding, antagonism between the sexes and infant mortality in medieval Norway. In: Scandinavian Journal of History 10, 1, 19–53.

Betran, A. P. et al. (2021). Trends and projections of caesarean section rates: global and regional estimates. In: BMJ Global Health 2021, 6.

Bianco, Angela et al. (1996). Pregnancy outcome at age 40 and older. In: Obstetrics & Gynecology 87, 6, 917-922.

Blindheim, Charlotte (1945). Vernesfunnene og kvinnedrakten i Norden i vikingtiden. In: Viking 9, 143-162.

Bremmer, R. H. (1995). Widows in Anglo-Saxon England, London – New York.

Callow, Chris (2007). Transitions to Adulthood in Early Icelandic Society. In: Crawford, Sally – Shepherd, Gillian (eds). Children, Childhood and Social Identity, Oxford, 45-55.

Carrieri, M. P. – Serraino, Diego (2005). Longevity of popes and artists between the 13th and the 19th century. In: International Journal of Epidemiology 34/6, 1435–1436.

Coenen, Pieter et al. (2018). Do highly physically active workers die early? A systematic review with meta-analysis of data from 193 696 participants. In: British Journal of Sports Medicine 52 (20).

Conde-Agudelo, Agustin et al. (2007). Effects of birth spacing on maternal health: a systematic review. In: American Journal of Obstetrics and Gynecology 196 (4), 297–308.

Crawford, Sally (2022). Daily life in Anglo-Saxon England, Santa Barbara.

Cummins, Neil (2017). Lifespans of the European Elite, 800–1800. In: The Journal of Economic History 77/2, 406-439.

Dockray-Miller, Mary (2000). Motherhood and Mothering in Anglo-Saxon England, New York.

Drozdová, Eva (2001). Antropologická charakteristika staroslovanského obyvatelstva hradiště Pohansko u Břeclavi. In: Konference Pohansko 1, Brno, 111-134.

Eidelman, A. I. et al. (2012). Breastfeeding and the Use of Human Milk. In: Pediatrics 129, 3, 827–841.

Ejstrud, Bo et al. (2011). From Flax to Linen. Experiments with flax at Ribe Viking Centre, Esbjerg.

Ewing, Thor (2006a). Viking Clothing, Stroud.

Ewing, Thor (2006b). “í litklæðum“ – Coloured Clothes in Medieval Scandinavian Literature and Archaeology. In: McKinnell, John et al. (eds.). The Fantastic in Old Norse/Icelandic Literature: Preprint Papers of the 13th International Saga Conference, Durham, 223-230.

Falk, Hjalmar (1919). Altwestnordische Kleiderkunde, Kristiania.

Fotso, J. C. et al. (2013). Birth spacing and child mortality: an analysis of prospective data from the Nairobi urban health and demographic surveillance system. In: Journal of Biosocial Science 45 (6), 779–798.

Gardeła, Leszek et al. (2022). Revisiting the ‚Valkyries‘. Armed Females in Viking Age Figurative Metalwork. In: Current Swedish Archaeology 30, 95–151.

Geijer, Agnes (1938). Birka III. Die Textilfunde aus den Gräbern, Uppsala.

Gilleard, Chris (2009). Old age in the Dark Ages: the status of old age during the early Middle Ages. In: Ageing and Society 29, 1065-1084.

Hall, Richard (1994). Viking Age York, London.

Hallam, H. E. (1985). Age at First Marriage and Age at Death in the Lincolnshire Fenland, 1252–1478. In: Population Studies 39, 55–69.

Halsall, Guy (1996). Female status and power in early Merovingian central Austrasia. The burial evidence. In: Early Medieval Europe 5, 1-24.

Hägg, Inga (1967-1968). Some Notes on the Origin of the Peplos-Type Dress in Scandinavia. In: TOR I, 81–127.

Hägg, Inga (1974). Kvinnodräkten i Birka: Livplaggens rekonstruktion på grundval av det arkeologiska materialet, Uppsala.

Hägg, Inga (1984). Die Textilfunde aus dem Hafen von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 20, Neumünster.

Hanáková, Hana – Stloukal, Milan (1966). Staroslovanské pohřebiště v Josefově. Antropologický rozbor, Praha.

Harris-Stoertz, Fiona (2012). Pregnancy and Childbirth in Twelfth- and Thirteenth-Century. In: Journal of the History of Sexuality 21, 2, 263-281.

Hem Eriksen, Marianne (2019). Architecture, Society, and Ritual in Viking Age Scandinavia: Doors, Dwellings, and Domestic Space, Cambridge.

Herlihy, David – Klapisch-Zuber, Christiane (1978). Les Toscans et leurs familles, une étude du castato florentin de 1427, Paris.

Hines, John (1997). The Anglo-Saxons from the Migration Period to the Eighth Century: An Ethnographic Perspective, Woodbridge.

Holck, Per (2006). The Oseberg ship burial, Norway: new thoughts on the skeletons from the grave mound. In: European Journal of Archaeology 9, 2-3, 185-210.

Holden, G. W. (2020). Parenting: A Dynamic Perspective, Los Angeles.

Hopkins, M. K. (1965). The age of Roman girls at marriage. In: Population Studies 18, 3, 309-327.

Hühne-Osterloh, G. – Grupe, G. (1989). Causes of infant mortality in the Middle Ages revealed by chemical and palaeopathological analyses of skeletal remains. In: Zeitschrift für Morphologie und Anthropologie 77, 3, 247-258.

Chetty, Raj et al. (2016). The Association Between Income and Life Expectancy in the United States, 2001-2014. In: JAMA 315 (16), 1750-1766.

Chochol, Jaromír – Palečková, Hana (1961). Antropologický příspěvek k poznání slovanských populací v Čechách. In: Památky archeologické LIII, 2, 631-651.

Jakab, Július (2021). Antropologická analýza kostier z areálu veľkomoravského hradiska v Pobedime, Bratislava.

Jansson, S. B. F. (1987). Runes in Sweden, Stockholm.

Javed, Asma – Lteif, Aida (2013). Development of the Human Breast. In: Seminars in plastic surgery 27, 1, 5–12.

Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А. А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.

Jesch, Judith (1991). Women in the Viking Age, Woodbridge.

Jochens, Jenny (1995). Women in Old Norse Society, Ithaca – London.

Knodel, John – van de Walle, Etienne (1967). Breast Feeding, Fertility and Infant Mortality: An analysis of some Early German Data. In: Population Studies 21, 109-131.

Kramer, M. S. – Kakuma, Ritsuko (2012). Optimal duration of exclusive breastfeeding. In: Cochrane Database of Systematic Reviews 2012, 8.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1984). Ancient Finnish costumes, Helsinki.

Maixner, Brigit (2005). Die gegossenen kleebblattförmigen Fibeln der Wikingerzeit aus Skandinavien, Bonn.

Malá, Helena (1962). Věková diferenciace na některých slovanských pohřebištích z jižního Slovenska. In: Anthropologie 1, 1, 13-18.

Malmius, Anita (2001). Textilanalyser. In: Nordahl, Else (ed.). Båtgravar i Gamla Uppsala. Spår av en vikingatida högreståndsmiljö, Uppsala, 75-92.

Melnikova, Elena (2011). How Christian Were Viking Christians? In: Garipzanov, Ildar – Tolochko, Oleksiy (eds.). Early Christianity on the Way from the Varangians to the Greeks, Kiev, 90-107.

Morris, J. K. et al. (2005). Risk of a Down syndrome live birth in women 45 years of age and older. In: Prenatal Diagnosis 25(4), 275–278.

Murphy, E. M. (2021). ‘The Child that is Born of One’s Fair Body’ – Maternal and Infant Death in Medieval Ireland. In: Childhood in the Past 14/1, 13-17.

Müller-Wille, Michael (1976). Das wikingerzeitliche Gräberfeld von Thumby-Bienebek (Kr. Rendsburg-Eckernförde), Teil I, Neumünster.

Niebrzydowski, Sue (2011). Middle-Aged Women in the Middle Ages, Woodbridge.

Nordahl, Else (2001). Båtgravar i Gamla Uppsala. Spår av en vikingatida högreståndsmiljö, Uppsala

Nove, Andrea et al. (2014). Maternal Mortality in Adolescents Compared with Women of Other Ages: Evidence from 144 Countries. In: The Lancet Global Health 2, 155–164.

Orfinskaja 2018 = Орфинская, О. В. (2018). Текстиль Гнездовского комплекса // Гнёздовский археологический комплекс: Материалы и исследования. Вып.1, Москва, 414-542.

Orfinskaya, Olga – Pushkina, Tamara (2011). 10th century AD textiles from female burial Ц-301 at Gnëzdovo, Russia. In: Archaeological Textiles Newsletter 53, 35-51.

Owen-Crocker, G. R. (2010). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Pařízek, Antonín et al. (2016). Prague 1337, the first successful caesarean section in which both mother and child survived may have occurred in the court of John of Luxembourg, King of Bohemia. In: Česká gynekologie 81, 4, 1-10.

Pool, L. R. et al. (2018). Association of a Negative Wealth Shock With All-Cause Mortality in Middle-aged and Older Adults in the United States. In: JAMA 319 (13), 1341-1350.

Rabiega, Kamil (2019). Viking Dress Code, Szczecin.

Raffield, Ben et al. (2017). Male-biased operational sex ratios and the Viking phenomenon : an evolutionary anthropological perspective on Late Iron Age Scandinavian raiding. In: Evolution and Human Behavior 38, 3, 315–324.

Révész, László (2014). The Era of the Hungarian Conquest, Budapest.

Sanders, R. H. (2021). The Languages of Scandinavia. Seven Sisters of the North, Chicago – London.

Sellevold. B. J. (1999). Picts and Vikings at Westness. Anthropological investigations of the skeletal material from the cemetery at Westness, Rousay, Orkney Islands, Oslo.

Shachar, B. Z. – Lyell, D. J. (2012). Interpregnancy Interval and Obstetrical Complications. In: Obstetrical & Gynecological Survey 67 (9), 584-596.

Schummers, Laura et al. (2018). Association of Short Interpregnancy Interval With Pregnancy Outcomes According to Maternal Age. In: JAMA Intern Med. 178 (12), 1661-1670.

Sperling, J. G. (2013). Medieval and Renaissance Lactations: Images, Rhetorics, Practices, Farnham.

Staecker, Jörn (2009). Geschlecht, Alter und materielle Kultur. Das Beispiel Birka. In: Brather, Sebastian (ed.). Historia archaeologica: Festschrift für Heiko Steuer zum 70. Geburtstag, Berlin, 475-500.

Stloukal, Milan – Vyhnálek, Luboš (1976). Slované z velkomoravských Mikulčic, Praha.

Sylvester, L. S. et al. (2014). Medieval Dress and Textiles in Britain: A Multilingual Sourcebook, Woodbridge.

Tran, Thach et al. (2023). ‘Skeletal Age’ for mapping the impact of fracture on mortality. In: eLife 2023.

Thompson, Victoria (2004). Dying and Death in Later Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Thunem, Hilde (2015). With a Pleated Front – a Possible Reconstruction of the Hangerock (selekjole) in Grave ACQ from Køstrup. In: Lyngstrøm, Henriette (ed.). Refashioning Viking Age Garments, København, 59-66.

Tollerton, Linda (2011). Wills and Will-making in Anglo-Saxon England, York.

Tomazo-Ravnik, Tatjana (1975). Demografia antropologica del materiale osseo paleoslavo della necropoli di Kranj. In: Balcanoslavica 4, 87-92.

Tucker, Zachary – O’Malley, Chasity (2022). Mental Health Benefits of Breastfeeding: A Literature Review. In: Cureus 14, 9.

Viazzo, P. P . – Corsini, C. A. (1993). The Decline of Infant Mortality in Europe, 1800-1950 Four national case studies, Florence.

Vedeler, Marianne (2006). Klær og formspråk i norsk middelalder, Oslo.

Vedeler, Marianne (2007). Medieval clothing in Uvdal, Norway. In: Rast-Eicher, Antoinette – Windler, Renate (eds.). NESAT IX – Archäologische Textilfunde – Archaeological Textiles, Braunwald, 18.-21. Mai 2005, Ennenda, 1-7.

Vedeler, Marianne – Hammarlund, Lena (2017). Reconstructing the Tunic from Lendbreen in Norway. In: Archaeological Textiles Review 59, 24-32.

Vlasatý, Tomáš (2015). Paraziti v době vikinské. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2023-07-20]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/paraziti-v-dobe-vikinske/.

Vlasatý, Tomáš (2017). „Ryji runy léčby“ : Runové modlitby a léčitelství starého Severu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2023-07-20]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/ryji-runy-lecby/.

Vlasatý, Tomáš (2019). Amputace dolních končetin raného středověku a jejich protézy. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2023-07-20]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/amputace-dolnich-koncetin-raneho-stredoveku-a-jejich-protezy/.

Vlasatý, Tomáš (2022). Brož z maďarského Székesfehérváru. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2023-07-20]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/broz-z-madarskeho-szekesfehervaru/.

Vlasatý, Tomáš (2023). Konstrukce raně středověkých tunik. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2023-07-20]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/konstrukce-rane-stredovekych-tunik/.

Wicker, N. L. (2012). Nimble-fingered Maidens in Scandinavia: Women as Artists and Patrons. In: Martin, Therese (ed.). Reassessing the Roles of Women as ‘Makers’ of Medieval Art and Architecture, Vol. 2, Leiden – Boston, 865-902.

Zariņa, Anna (1988). Lībiešu apģērbs 10.–13. gs., Riga.

Zariņa, Anna (1999). Apģērbs Latvijā 7.-17. gs., Rīga.

Zubkova, E. S. et al. (2010). Studies of the Textiles from the 2006 Excavation in Pskov. In: Strand, E. A. et al. (eds.). North European Symposium for Archaeological Textiles X, Oxford, 291-298.

Zubkova – Orfinskaja 2016 = Зубкова, Е. С. – Орфинская, О. В. (2016). Текстиль из камерных погребений Старовознесенского некрополя Пскова // Древнерусский некрополь Пскова X – начала XI в.: В 2 т. Т. 2. Камерные погребения древнего Пскова X в. (по материалам археологических раскопок 2003 – 2009 гг. у Старовознесенского монастыря), СПб., 373–394.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *