V druhé polovině roku 2025 internetovými zdroji proběhla zpráva o objevení přilby v gruzínské pevnosti Rustavi. Různé zdroje nález řadí do období 9.-10. či 10.-11. století. Pozornost si artefakt zaslouží proto, že z této epochy postrádáme jakékoli porovnatelné kusy z oblasti Jižního Kavkazu. Po zveřejnění několika vizuálních materiálů jsme se rozhodli o publikování předběžného textu, jenž by nález uváděl do českého jazyka a mohl by pomoci autorům případné oficiální publikace, kteří nemusí mít odborné znalosti v oblasti přileb raného středověku. Následující text, jež je dedikován zájemcům o historické vojenství, reenactorům a badatelům, je rovněž rozšířením Katalogu evropských přileb 9.-12. století.
Mapa 1: Pozice Rustavi na mapě Zakavkazska.
Objev
Rustavská městská rada v červenci 2025 iniciovala archeologické vykopávky v pevnosti Rustavi, která se nachází zhruba 25 km jihovýchodně od gruzínského hlavního města Tbilisi. Vykopávky, jichž se zúčastnilo přes sto archeologů, studentů a dobrovolníků z řad veřejnosti, si kladly za cíl detailněji prozkoumat palác, rámcově datovaný do 9.-12. století. V tomto období hrála pevnost Rustavi důležitou úlohu v rámci Kachetského knížectví, což bylo politické uskupení v dnešní východní Gruzii, které v průběhu 8.-9. století vymanilo z arabské nadvlády a na počátku 11. století bylo inkorporováno do Gruzínského království (viz Havlík 1980).
Obr. 1: Půdorys pevnosti v Rustavi.
1 – zdi; 2 – lázně; 3 – palác.
Zdroj: Demetrašvili 2014: Tab. IV, upraveno.
Video 1: Reportáž o vykopávkách paláce rustavské pevnosti.
Zdroj: inforustavi.ge.
V místnosti č. 6, ve které byly podle mediálních výstupů nalezeny stopy po ohni a boji, byly nalezeny glazované keramické nádoby, které lze typologicky zařadit do 9.-10. století (viz Bakhtadze 2013: 37, 40; Izoria 2024). V této místnosti byly dále učiněny mimořádné nálezy militálií. 27. srpna expedice ohlásila objev přilby. 21. října byl ohlášen objev kroužkové zbroje, která se zdá být kompletní a opatřená mosaznými lemy. Dne 29. října byla zveřejněna informace, že byla objevena druhá přilba a fragmenty kroužkového pletiva. Nedlouho později, dne 11. listopadu, archeologové sdíleli záběry třetí přilby. Všechny přilby se zdají být sferokónické s tulejkami a přinejmenším první a třetí přilba sdílejí podobné držáky kroužkových závěsů. Dále byly v místnosti nalezeny hroty šípů. Vzhledem k tomuto množství militárií není nemožné, že místnost č. 6 sloužila jako zbrojnice. V následujícím textu bude popsána první přilba, která byla ke konci měsíce října zrestaurována a prezentována lokálními médii.
Obr. 2: Snímky první přilby in situ.
Zdroj: Rustavi Archaeological Expedition.
Pozorování
V současné době přilbu není možné fyzicky ohledat a následující popis nepochází z autopsie, nýbrž je vyhodnocením vizuálního materiálu, který byl sdílen prostřednictvím médií v říjnu 2025. Některé předložené myšlenky proto nemusí reflektovat realitu a jsou spíše poučeným odhadem, vycházejícím z dlouhodobého studia přileb raného středověku. V případě, že se některé údaje ukáží jako nepřesné, bude text v budoucnu zkorigován.
Dostupné vizuální dokumenty naznačují, že přilba je v poměrně zachovaném, avšak zploštělém stavu. Zadní a jeden z bočních segmentů jsou dobře viditelné a v podstatě kompletní. Čelní segment je dle zveřejněných záběrů též v dobrém stavu, avšak je zahnutý dovnitř a podoba jeho spodní části je neznámá. Zbývající boční segment je těžce poškozený. Segmenty drží původní nýty.
Obr. 3: Pohled na všechny čtyři segmenty přilby z Rustavi.
Zdroj: inforustavi.ge; Rustavi Archaeological Expedition
Původní přilbu, která měla nepochybně oválný průřez základny, tvořily čtyři trojúhelné segmenty, přičemž přední a zadní segmenty překrývají boční. Díly nejsou potaženy pozlaceným plechem a boční segmenty nejsou opatřeny rozetami. Mezi jednotlivými segmenty se zřejmě nenachází proložení ze slitiny mědi. Boční okraje předního a zadního segmentu jsou opatřeny čtyřmi ozdobnými laloky, zatímco okraje bočních segmentů jsou ponechány nezdobené. Laloky nejsou doprovázeny drobnými půlkruhovými výřezy. Nejníže položená sada laloků je umístěna poměrně vysoko nad okrajem a zbylé sady mají relativně uniformní rozestup. Ve výběžcích laloků se nacházejí hříbkové hlavičky nýtů, které mají průměr alespoň 0,4-0,5 cm. Zvon dosahoval střední výšky, odhadem 18-20 cm bez započítání tuleje.
Tulej je poměrně nízká, masivní a široká. Nakolik lze ze záběrů soudit, tulej se zdá mít základnu, která nemá kruhový či oválný průřez, nýbrž čtyřlaločný či hvězdovitý, z níž vystupuje trubkovitá část zdobená vývalky. Na základně tuleje jsou viditelné masivní nýty, které jsou zřejmě umístěné v cípech základny tím způsobem, že každý nýt byl připevněn k jednomu segmentu. Vrcholek se jeví jako dutý a schopný nést organický chochol.
Obr. 4: Tulej přilby z Rustavi.
Zdroj: inforustavi.ge; Rustavi Archaeological Expedition.
Výrazným prvkem přilby je relativně vysoká obroučka, která zpevňovala konstrukci přilby a současně sloužila k upevnění barmice (kroužkového závěsu chránícího krk). Obroučka je na vrchním okraji rovná a nezdá se být podložená kontrastními pásy, zatímco na spodním okraji se nachází hradbičkovitý držák závěsu. Zhruba ve středu výšky obroučky se nacházejí masivní nýty, které jsou rozmístěny tak, že se nacházejí v těsné blízkosti překryvů segmentů; je možné, že některé nýty fixující obroučku současně sloužily k pronýtování segmentů. Obroučka je ve středu bočního segmentu připevněna pomocí dvojice nýtů, což se zdá být jako nadbytečné pro pouhou fixaci. Teoreticky může jít o způsob upevnění vycpávky přilby či podbradních řemínků.
Hradbičkovitý držák závěsu je velmi pravděpodobně jednostranný a tvoří jej zuby, jež jsou ohnuty směrem dovnitř tak, že tvoří profil písmene P (tzv. typ 3.2; viz Vlasatý 2020). Zuby drží stále patrný drát, na který byl navěšen kroužkový závěs. Kroužky jsou do připravených spár držáku zasunuty po dvojicích. Použití většího množství kroužků souvisí s tím, že kroužky byly drobné a závěs byl pravděpodobně velmi nahuštěný a poskytoval solidní ochranu. Do spár některých přileb byly zasunuty až tři kroužky (viz Šnajdrová 2014: 32), zatímco spáry jiných přileb byly konstruovány pro jediný kroužek (Kirpičnikov 2009: рис. 7, 46; Tweddle 1992: Fig. 462). Celkově je způsob upevnění zachován neobvykle kvalitně a jde o cennou součást této přilby. Z původního kroužkového závěsu se zachovalo množsví kroužkového pletiva. Kroužkový závěs je vyroben z velmi drobných kroužků, odhadem o vnitřním průměru 0,4-0,5 cm. Lze očekávat, že pletivo bylo vyrobeno běžnou kombinací nýtovaných a vysekávaných kroužků; ze záběrů jsou stále patrné nýty těchto kroužků. Na fragmentech je stále patrná zelená patina, což může naznačovat použití lemů ze slitiny mědi (Vlasatý 2018). Zachované fragmenty svědčí o tom, že v rozloženém stavu výška závěsu přesahovala 10 cm. Současně však není pravděpodobné, že by byla větší než 22 cm.
Obr. 5: Držák závěsu přilby z Rustavi.
Zdroj: inforustavi.ge; Rustavi Archaeological Expedition
Obr. 6: Kroužkový závěs přilby z Rustavi.
Zdroj: inforustavi.ge; Rustavi Archaeological Expedition
Prezentaci přilby v médiích doprovázela zpráva, že přilba disponovala odkladatelnou ochranou obličeje. Jelikož okraj čelního segmentu není v dostupných materiálech patrný, nelze učinit definitivní závěr. Přinejmenším lze stanovit, že nepatřujeme jakoukoli výraznou ochranu. Na základě analogií se podobný výrok jeví jako podezřelý a nelze vyloučit, že se zmíněný ochranný prvek ve skutečnosti vztahuje k jiné poškozené části přilby. Z období 12.-14. století sice známe výsuvné nánosky (D’Amato – Spasić-Đurić 2018; Spasić-Đurić 2017, Rabovyanov – Dimitrov 2017: 37-8), původní text však hovoří o plechové povaze, čemuž nánosek příliš neodpovídá. Textovému popisu by lépe odpovídaly připínací masky, které se předpokládají v byzantském prostředí (D’Amato 2015). Pro stanovení jednoznačnějších závěrů je třeba dočkat vývoje. Pokud by taková ochrana přítomna nebyla, lze očekávat, že držák závěsu přesahoval na čelní segment, kde mohl dosahovat ke spánkům či očím a kroužkový závěs tím pádem dosahoval obličeje. Je nicméně pravdou, že všechny známé raně středověké přilby s hradbičkovitým držákem závěsu jsou kombinovány s určitou formou ochrany obličeje, ať již jednodušší výztuhou kopírující obočí, anebo komplikovanější trojzubce a nánosky.
Obr. 7: Vizuální aproximace přilby při pohledu zezadu.
Autor: Diego Flores Cartes.
Větší rozlištění zde.
Komparace
Přilbu lze velmi pravděpodobně řadit ke Kirpičnikovovu typu II (Kirpičnikov 1958; 1971; 2008; 2009), typu Černá mohyla dle definice Papakina (2017; 2019; et al. 2017) či Kainovově podskupině 4 (Kainov 2022). Jelikož z období 9.-11. století ve střední Evropě evidujeme vyšší desítky kusů, jsme schopni definovat varianty, které na sebe evolučně navazují. Pro přesnější zařazení přilby z Rustavi je na místě tuto evoluční posloupnost ve zkrácené podobě zmínit.
Po velkou část 8. století jsou sferokónické přilby vyráběny do té doby tradičním způsobem z osmi segmentů a separátním nánosníkem tvaru písmene T, přičemž starší exempláře tíhnou k žebrům s rovnými okraji a zúženými cípy na vrcholu. Dobrým příkladem je přilba z Kazazova (Pjankov et al. 2023), datovaná různými autory do 1. i 2. pol. 8. století (Kainov – Ščedrina 2021: 157; Komar – Suchobokov 2000), ale také přilba z Lagereva (Vlasatý 2021) z 2. pol. téhož století či přilby z „Kamence Podolského“ a Astrachaňské oblasti, které mohou být dle Kainova podobného data (Kainov 2022: 55). Ve 2. pol. 8. století se tato skupina zajímavým způsobem transformuje – poprvé jsou použity čtyři segmenty místo osmi a jejich okraje jsou vytvarovány do velkých oblouků. Segmenty jsou spojeny pěticemi nýtů, v některých případech opatřených kónickou hlavou a někdy též potažených plechem ze slitiny mědi (Kainov 2017), barmice je zavěšena pomocí drátu upevněného v očkách z omegovitého drátu (typ 2.2; viz Vlasatý 2020). Nánosek je vytvarován do tvaru písmene Y, jehož konce ramen jsou zakončeny volutou. Středem nánosku probíhá zesilující hranka. Tulej je masivní, zakončená koncovkou čtverhranného profilu a má oválnou základnu. Příklady jsou přilby ze Stolbišče, která je datovaná mezi roku 745-775 (Kainov et al. 2020: 209; Komar 1999: 129, 132), a přilba z Bežty, která je dle práce Adama Kubika řazena do 2.-4. čtvrt. 8. století (Kubik 2023). Kus takřka identický s nálezem ze Stolbišče byl nalezen také na území Ukrajiny (Kainov 2017: Fig. 4). Zdá se ovšem, že osmidílný zvon nevymizel zcela, jak dokládá přilba z Krasnodarského kraje, která je jinak analogická s přilbou ze Stolbišče (Kainov 2017). Přesah užívání velkých oblouků do počátku 9. století je diskutabilní; Kainov, který jej dříve navrhoval (Kainov 2017: 271), se dnes kloní výlučně k dataci do 2. pol. 8. století (Kainov 2022: 75). V literatuře je toto stádium označováno jako „typ Stolbišče“ (Papakin et al. 2017) nebo „typ Oskol“ (Kainov 2022).
Obr. 8: Vývoj okrajů segmentů v průběhu 8.-10. století v černomořské oblasti:
1 – 2.-4. čtvrtina 8. století (Stolbišče, Krasnodar, Bežta).
2 – 1.-2. třetina 9. století (Moldavanskoje, Djurso).
3 – 9. století (Karla Marksa).
4 – 3. třetina 9. století (Manvelivka).
5 – 4. čtvrtina 10. a 1. čtvrtina 11. století (zlacená varianta typu Černá mohyla).
Převzato z Kainov et al. 2020: Рис. 7.
Někdy v závěru 8. či na počátku 9. století dochází k další významné změně ve vývoji (Kainov 2022: 55). Velké oblouky na okrajích segmentů jsou nahrazeny dvěma drobnějšími oblouky a nánosek tvaru písmene Y či T je zjednodušen na čelní výztuhu obdobného tvaru s výřezy pro oči, avšak bez plnohodnotného vertikálního břevna pro krytí nosu. Některé přilby, jako helma z Moldavanskoje (Kainov et al. 2020: 209-210), postrádají jakoukoli ochranu nosu. Objevují se poslední osmidílné zvony, jak ukazuje přilba z hrobu 28 z lokality Djurso (Malyšev 2021: 68-73), dominantní se stávají přilby čtyřsegmentové. V případě čtyřdílného zvonu je čelní a týlní plát překrývající, boční segmenty jsou překrývané. Jde-li o osmidílný zvon, je nepochybně konstruován stejně, jako starší jmenované kusy, tedy čelní, týlní a boční segmenty jsou překrývající a prostor mezi nimi je vyplněn čtyřmi překrývanými díly. Segmenty jsou spojeny pěticemi nýtů. U segmentů se poprvé objevuje prokládání pásky ze slitiny mědi, o čemž svědčí přilba z hrobu 13 z Djursa (Malyšev 2021: 29-32) a tulejka ze Sárského hradiště (Leontijev 1996: 121-2, Рис. 47.2; Ščedrina 2022: Рис. 11.2). Prokládání je provedeno tak, že respektuje tvary okrajů obou segmentů, zatímco při pohledu do přilby není vůbec viditelné. V tomto vývojovém stupni se naposledy projevuje dvoudílná snýtovaná tulejka; tuleje stále mají oválnou základnu. Barmice je upevněna pomocí oček profilu P z ohnutého plechu (typ 2.3; viz Vlasatý 2020). Postrádáme dobré chronologické ukotvení tohoto vývojového stádia, nicméně tradice kremačních hrobů z Djursa odpovídá období 2. pol. 8. a 1. pol. 9. století (Gavrituchin – Pjankov 2003: 198; Uspenskij 2015: 74-97). Přezka, udidlo a třmeny z hrobu 28 z Djursa lze zařadit do Komarova horizontu II, tj. mezi konec 8. a 1. třet. 9. století (Komar 1999: 130, 132; 2011: 66). Dle osobní diskuze s Oleksim Komarem lze opaskové komponenty z hrobu 161 z Djursa (Dmitrijev 2003: 204-5; Malyšev 2021: 264-269) zařadit k polovině 9. století. Z toho může vyplývat, že mezi osmidílnými a některými čtyřdílnými přilbami této série je jistý chronologický odstup. Zjednodušeně by se toto stádium dalo označit jako „typ Djurso“, jak učinili někteří autoři (Kainov 2022). Blízko této skupiny stojí také dnes nezvěstná přilba z Novorossijska, vyznačující se čtyřmi segmenty s rovnými okraji spojenými řadou nýtů a dvoudílnou tulejí (Arendt 1936: 32, Abb. 11). Původní literatura hovoří o přítomnosti plechových náholenic v témže v hrobě; obecně řečeno se podobná plechová ochrana v regionu objevuje nejpozději v 9. století (Zozulja – Baryšev 2014).
Drobné oblouky na okrajích segmentů byly 2. pol. 9. století nahrazeny laloky, které se objevují v počtu čtyř až pěti. Nálezy tvoří značně nesourodou skupinu, do níž náleží přilba z lokalit Karla Marksa (Kainov et al. 2020), Karanajevo (Mažitov 1981: 114-6, Рис. 61.17; Ščedrina 2022: Рис. 11.3), Manvelivka (Čurilova 1986; Ščedrina 2022) a Pécs (Vlasatý 2022a). Pásky ze slitiny mědi zde již převažují. Průřez paty tulejí, který byl až doposud mírně oválný, se v této skupině vytrácí a naposledy jej vidíme u přilby z Karla Marksa, kterou můžeme vzhledem k absenci proložených segmentů a přítomnosti čelní výztuže a obdobného držáku závěsu hodnotit jako blízkou skupině Djurso. U přileb z Manvelivky a Karanajeva se z výztuh vyvíjejí trojzubce, které mají zakrněné nánosníky. U přilby z Manvelivky je celý spodní okraj obehnaný jednodílným diadémem, který byl zřejmě zakončen na zátylku a který byl podložený pásem ze slitiny mědi. Namísto tulejky je u této přilby použitá čtyřlaločná destička, která je rovněž vypodložena slitinou mědi. Jako odkaz skupiny Djurso si přilba z Pécse, která postrádá jakékoli vyztužení čela, ponechává drobný oblouk pod laloky. Tulejka této přilby má osmilaločný průřez a je uzavřená. Barmice všech těchto přileb byly zavěšeny pomocí omegovitých oček (typy 2.2 a 3.3b; viz Vlasatý 2020). Jinak jsou tyto přilby vyrobeny stejným způsobem, jako dříve zmíněné čtyřdílné kusy. Chronologicky jsou přilby s laločnatými okraji dobře zařaditelné. Přilba z Manvelivky je na základě doprovodných opaskových komponentů datována do poslední třetiny 9. století a souvisí s přesuny Maďarů přes území dnešní jižní Ukrajiny (Golubjev 2018: 393; Ščedrina 2022). Jí podobná přilba z Karanajeva pochází ze zásypu mohyly, jež podle vyjádření Oleksiho Komara obsahuje materiální kulturu 8.-9. století a která je dle publikované literatury kladena do 7.-9. století (Ivanov 1984: 45; 1987: 182; Kirpičnikov 2009: 24). Pro přilbu z Karla Marksa literatura navrhuje tu 9. století (Kainov et al. 2020), tu jeho 2. polovinu (Kainov 2022: 75). Přilba z Pécse souvisí s maďarským vpádem do Karpatské kotliny (viz Szőke 2019: 273-5; Torma – Veszprémy 2008) a lze tak datovat do období od 50. let 9. století po první léta 10. století s kulminací v posledních třech dekádách tohoto rámce (Vlasatý 2022a).
Mezi přilby tohoto období dobře zapadá také přilba z mohyly Gulbišče (Kainov 2022), která zachovává přítomnost laloků na okrajích segmentů (v počtu 9 kusů), jež nejsou proložené pásky ze slitiny mědi. Zvon u spodního okraje není vyztužen obroučkou, avšak na čelním segmentu se nachází poměrně velký půlkruhový plát z pozlacené slitiny mědi. Masivní tulej má čtyřlaločný průřez paty. Mohyla je na základě velikosti i inventáře datována do 3. čtvrt. 10. století (Kainov 2022), přičemž obsahuje dirhem ze závěru 9. století (Arendt 1936: 31; Rybakov 1949: 37), meč Petersenova typu T s nákončím Androščukova typu 3 (Kainov 2022: Рис. 11-2), které nelze zařadit před rok 950 (Androshchuk 2014: 121), a opaskové komponenty datovatelné do 50.-60. let 10. století (Komar 2012: 344-5; 2018: 210).
V období od poslední čtvrtiny 10. století se u přileb projevuje standardizace výroby (viz Kainov – Marzaljuk 2024; Vlasatý 2022b; 2022c; 2022d; 2023; 2024). V souladu s dříve zmíněnými stupni jsou i tyto přilby vyrobeny ze čtyř trojúhelných segmentů tak, že přední a zadní segmenty překrývaly díly boční. Boční okraje předních a zadních segmentů jsou obvykle opatřeny čtyřmi ozdobnými laloky, zatímco okraje bočních segmentů jsou ponechány nezdobené. Ve výběžcích laloků se nacházejí hříbkové hlavičky nýtů, které jsou někdy neželezné. Segmenty velké části přileb jsou potaženy pláty z pozlacené slitiny mědi. Mezi segmenty se nacházejí dekorativní pásky ze slitiny mědi, které jsou ražené dvouřadým jamkováním. Vrcholky přileb překrývají masivní tuleje, které mají při pohledu svrchu tvar čtyřcípé, mírně oválné hvězdy. Čelním segmentům dominují obličej těsně kopírující výztuhy, často opatřené vysokými jednozubými či trojzubými nástavbami. Taková výztuha je vyrobená ze železa a je podložena raženými pásky ze slitiny mědi. Nemalá skupina trojzubných výztuh je prolamovaná. Zcela novým způsobem dekorace jsou rozety, které jsou umístěné ve středech bočních segmentů a které jsou buď železné, či odlité ze slitiny mědi. Okraje přileb zesilují různě tvarované obroučky. Železné aplikace (tuleje, rozety, výztuhy, obroučky) jsou vždy potažené stříbrnými fóliemi.
Obr. 9: Chronologická posloupnost východoevropských přileb v 8.-11. století.
Zdroj: Kainov 2022: рис. 15.
Vyjmenovaná posloupnost je založena na přilbách, které dominantně pocházejí ze severního Kavkazu a východní Evropy. Je proto velkou otázkou, zda lze přilbu z Rustavi do tohoto evolučního schématu vůbec zahrnout. Věříme, že samotný artefakt dostatečně věrohodně kombinuje konstrukční prvky, že může být do této skupiny zahrnut. Čtyřsegmentový zvon naznačuje datování po přelomu 8.-9. století. Jasně definované laloky bez přítomnosti oblouků, které spatřujeme nejdříve u přilby z Karla Marksa, naznačují přinejmenším rozvinuté 9. století. Jednodílná tulejka s laločnatou základnou je na základě přileb z Manvelivky a Pécse datovatelná nejdříve do poslední třetiny 9. století. Totéž platí o přítomnosti obroučky na okraji zvonu, kterou spatřujeme nejdříve u přilby z Manvelivky. Obroučka zkombinovaná s držákem závěsu s ohnutými zuby do tvaru písmene P je však rys, který nacházíme až u čtyřsegmentových zlacených přileb z Gelendžiku (Schatum 2024), Černé mohyly (Samokvasov 1916: 7-8, Kirpičnikov 2009: 63, рис. 46) a nelokalizovatelné ruské přilby z galerie “Ruské komnaty” (Kirpičnikov 2009: рис. 5-6). Proto by se mohlo zdát, že přilba z Rustavi těmto přilbám není chronologicky vzdálena. Podobnost k těmto přilbám naznačuje i pronýtování obroučky v blízkosti přeložení segmentů. Přilba postrádá rysy typické pro standardizované přilby poslední čtvrtiny 10. století a počátku 11. století – tedy zlacení povrchu, rozety a stříbření komponentů, a z toho důvodu by se mohla jevit jako poněkud starší. Masivní a nízká tulej s vývalky je současně podobná přilbě z Gulbišče, která je datovatelná k polovině 10. století.
Za předpokladu, že lze na přilbu z Rustavi uplatnit poznatky ze severokavkazských a východoevropských přileb, se zdá být zařaditelná na škálu od přilby z Karla Marksa po přilbu z Gelendžiku, přičemž se zdá být blíže k přilbám z Gulbišče a Gelendžiku. Není důvod hledat původ této přilby v Byzanci či kdekoli mimo černomořskou oblast. Absolutní datování je poměrně obtížné, protože přilby se v živé kultuře pohybovaly po poměrně dlouhou dobu, nezřídka déle než 50 let, a pro datování přileb je proto vhodnější volit poněkud širší horizonty. Nejbezpečnějším datováním rustavské přilby je 3. třetina 9. až 2. pol. 10. století, což se nápadně shoduje s datací navrženou gruzínskými archeology na základě keramických nádob. Přilba z Rustavi velmi pravděpodobně vyplňuje určitou lakunu, která se nachází v tomto období a která byla popsána v nedávné době (Vlasatý 2022a). Pokud je naše hodnocení správné, pak je právě toto jeden z největších přínosů přilby z Rustavi. Případné zveřejnění doplňujících informací, například o ochraně obličeje, může datování zpřesnit. V každém případě přilba podává cenné svědectví o tom, že zbrojní vývoj se na jižním Kavkazu v 9.-10. století ubíral podobným směrem jako v severním Kavkazu.
Obr. 10: Komparace přilby s nejbližšími paralelami.
Autor: Diego Flores Cartes.
Větší rozlištění zde.
1 – Djurso, hrob 28; 2 – Moldavanskoje; 3 – Novorossijsk; 4 – Djurso, hrob 13; 5 – Djurso, hrob 161; 6 – Krasnodarský kraj; 7 – Karla Marksa; 8 – Manvelivka; 9 – Pécs; 10 – Gulbišče; 11 – Rustavi; 12 – Gelendžik.
Poděkování
Autor vyjadřuje vděčnost Jánosovi Mestellérovi za poskytnutí zázemí a zapůjčení technické vybavení, s jehož pomocí byla vytvořena větší část textu. Irakli Bakradze nám pomohl s překladem zdrojů z gruzínštiny. Naše poděkování si zaslouží též Diego Flores Cartes, který rychle a přesně vyhotovil kreslené ilustrace.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.
Bibliografie
Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.
Arendt, Wsewolod (1936). Der Nomadenhelm des Frühen Mittelalters in Osteuropa. In: Zeitschrift für Historische Waffen- und Kostümkunde, Neue Folge 5, 3, 26–34.
Bakhtadze, Nodar (2013). Ceramics in the Medieval Georgia, Tbilisi.
Čurilova 1986 = Чурилова, Л. Н. (1986). Погребение с серебряной маской у села Манвеловки на Днепропетровщине // СА, № 4, 261–266.
D’Amato, Raffaele (2015). Old and new evidence on the East-Roman helmets from the 9th to the 12th centuries. In: Acta Militaria Mediaevalia XI, Kraków – Sanok – Wrocław, 27-157.
D’Amato, Raffaele – Spasić-Đurić, D. L. (2018). The Phrygian helmet in Byzantium: archaeology and iconography in the light of recent finds from Braničevo. In: Acta Militaria Mediaevalia XIV, 29-67.
Demetrašvili 2014 = დემეტრაშვილი, ინგა (2014). ქვამტყორცნი იარაღების კვალი რუსთავის ნაქალაქარზე. In: პაჭიკაშვილი, ნაზი (ed.). რუსთავი IV, თბილისი, 111-119.
Gavrituchin – Pjankov 2003 = Гавритухин И. О. – Пьянков, А. В. (2003). Древности и памятники VIII–IX веков // Крым, Северо-Восточное Причерноморье и Закавказье в эпоху средневековья IV–XIII века. Отв. ред. Т. Н. Макарова – С. А. Плетнева, Москва, 195-200.
Golubjev 2018 = Голубев, А. М. (2018). Хронология салтовских памятников Верхнего Подонцовья в контексте венгерской проблематики // ІІІ-й Международный мадярский симпозиум. Будапешт, 6–10 июня 2016 г., Budapest, 367-400.
Havlík, L. E. (1980). Dějiny středověké Gruzie, Brno.
Ivanov 1984 = Иванов, В. А. (1984). Путями степных кочевий, Уфа.
Ivanov 1987 = Иванов, В. А. (1987). Вооружение средневековых кочевников Южного Урала и Приуралья (VII—XIV вв.) // Военное дело древнего населения Северной Азии. Отв. ред. В. Е. Медведев – Ю.С. Худяков, Новосибирск, 172-189.
Izoria 2024 = იზორია, მარიამ (2024). თიხის მოჭიქურებული ჭურჭელი შუა საუკუნეების აღმოსავლეთ საქართველოში. In: ისტორია, არქეოლოგია, ეთნოლოგია 12, 264-276.
Kainov, S. Y. (2017). The Helmet from Krasnodar Territory. In: Maksymiuk, K. – Karamian, G. (eds). Crowns, hats, turbans and helmets The headgear in Iranian history volume I: Pre-Islamic Period, Siedlce-Tehran, 255-261.
Kainov 2022 = Каинов, С. Ю. (2022). Шлем из кургана Гульбище. К вопросу об эволюции четырехчастевых боевых наголовий Восточной Европы в VIII-XI вв. // Военная археология 7: Сборник материалов Проблемного совета «Военная археология» при Государственном Историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва, 49-78.
Kainov et al. 2020 = Каинов, С. Ю. – Меньшиков, М. Ю. – Рукавишникова, И. В. (2020). Шлем из комплекса 3 могильника у хутора им. Карла Маркса // Древние памятники, культуры и прогресс. A caelo usque ad centrum. A potentia ad actum. Ad honores, Москва, 200-211.
Kainov – Marzaljuk 2024 = Каинов, С. Ю. – Марзалюк, И. А. (2024). Золоченый шлем из Бобруйска (Беларусь) // Военная археология 8: Сборник материалов НИЦ «Военная археология». Отв. ред. О. В. Двуреченский – Г. В. Баранов, Москва, 35-61.
Kainov – Ščedrina 2021 = Каинов, С. Ю. – Щедрина, А. Ю. (2021). Кольчужный доспех и кольчужные кольца из раскопок Гнёздова // Труды Государственного исторического музея 215, Москва, 157-187.
Kirpičnikov 1958 = Кирпичников, А. Н. (1958). Русские шлемы X—XIII вв. // СА, № 4, 47-69.
Kirpičnikov 1971 = Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.
Kirpičnikov 2008 = Кирпичников, А. Н. (2008). Восстановленная антикварная воинская редкость. Новые наблюдения о раннесредневековых золочёных шлемах // Дьнєслово: Збірка праць на пошану дійсного члена Національної академії наук України Петра Петровича Толочка з нагоди його 70-річчя. Відп. ред. Гліб Івакін, Киев, 67-75.
Kirpičnikov 2009 = Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, Санкт-Петербург.
Komar 1999 = Комар, А. В. (1999). Предсалтовские и раннесалтовские горизонты Восточной Европы (вопросы хронологии) // Vita antiqua 2, 111-136.
Komar 2011 = Комар, А. В. (2011). Древние мадьяры Этелькеза: перспективы исследований // АДІУ, Вип. 7. Мадяри у Середньому Подніпров’ї, 21-78.
Komar 2012 = Комар, А. В. (2012). Чернигов и Нижнее Подесенье // Русь в IX–X ве- ках: археологическая панорама. Отв. ред. Н. А. Макаров, Москва, 335–365.
Komar, Olekszij (2018). История и археология древних мадьяр в эпоху миграции / A korai magyarság vándorlásának történeti és régészeti emlékei, Budapest.
Komar – Suchobokov 2000 = Комар, О. В. – Сухобоков, О. В. (2000). Вооружение и военное дело Хазарского каганата // Восточноевропейский Археологический журнал, №2.
Kubik, A. L. (2023). Bezhta cemetery helmet and its important contribution to the knowledge of the developement of helmets in the Caucasus region. Some aspects of the evolution of four-piece helmets in the Eurasian borderlands of the medieval period // Воинские традиции в археологическом контексте: от позднего Латена до позднего Средневековья. Сост. Ю. А. Кулешов – С. Ю. Каинов – Г. В. Баранов, Тула, 43-59.
Leontijev 1996 = Леонтьев, А. Е. (1996). Археология мери. К предыстории Северо-Восточной Руси // Археология эпохи великого переселения народов и раннего средневековья. Выпуск 4, Москва.
Malyšev 2021 = Малышев, А. А. (2021). Могильник Дюрсо. Каталог, Часть I, Москва.
Mažitov 1981 = Мажитов, Н. А. (1981). Курганы Южного Урала VIII-XII вв., Москва.
Papakin 2017 = Папакін, Артем (2017). Шоломи у контексті східних контактів Русі та Польщі (X–початок XI ст.) // Історія давньої зброї. Дослідження 2016. Відп. ред. М. Ф. Дмитрієнко et al., Київ, 351–366.
Papakin, Artem (2019). Importy czy łupy z Rusi? Problem pochodzenia „wielkopolskich” hełmów X – początku XI wieku. In: Nagirnyy, V. – Pudłocki. T. (eds). Rusʼ and Poland (10th–14th centuries). Publication from the 9th International Scientific Conference, Przemyśl, 5th–8th December, 2018, Kraków, 55–68.
Papakin et al. 2017 = Папакін, А. – Безкоровайна, Ю. – Прокопенко, В. (2017). Шоломи типу «Чорна Могила»: нові знахідки та проблема походження // Науковий вісник Національного музею історії України. Зб. наук. праць. Випуск 2. Відп. ред. Б. К. Патриляк, Київ, 45–56.
Pjankov et al. 2023 = Пьянков, А. В. – Схатум, Р. Б. – Полицын, Е. Б. (2023). Погребение 106 «запад» могильника «Казазово-1» в Адыгее // Воинские традиции в археологическом контексте: от позднего Латена до позднего Средневековья. Сост. Ю. А. Кулешов – С. Ю. Каинов – Г. В. Баранов, Тула, 60-91.
Rabovyanov, Deyan – Dimitrov, Stanimir (2017). Western European armour from medieval Bulgaria (12th – 15th centuries). In: Acta Militaria Mediaevalia XIII, 37-53.
Rybakov 1949 = Рыбаков, Б. А. (1949). Древности Чернигова // МИА. № 11, Ленинград.
Samokvasov 1916 = Самоквасов, Д. Я. (1916). Могильные древности Северянской Черниговщины, Москва.
Schatum 2024 = Схатум, Р. Б. (2024). Средневековое кремационное погребение знатного воина с территории Северо-Западного Кавказа // Военная археология 8: Сборник материалов НИЦ «Военная археология». Отв. ред. О. В. Двуреченский – Г. В. Баранов, Москва, 148-167.
Spasić-Đurić 2017 = Спасић-Ђурић, Д. Љ. (2017). Шлемови из Браничева: прилог проучавању византијске војне опреме // Зборник Народног Музеја Београд. Археологија XXIII/1, 345–367.
Szőke, B. M. (2019). A Karoling-kor Pannóniában, Budapest.
Ščedrina 2022 = Щедрина, А. Ю. (2022). Шлем из погребения у с. Манвеловка: результаты исследования до реставрации // Военная археология 7: Сборник материалов Проблемного совета «Военная археология» при Государственном Историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва, 79-100.
Šnajdrová, Evženie (2014). Arma ofensiva et defensiva. Historické zbraně a zbroj ze sbírky Národního muzea, Praha.
Torma, B. G. – Veszprémy, László (2008). Egy elfeledett diadal – a 907. évi pozsonyi csata, Budapest.
Tweddle, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.
Uspenskij 2015 = Успенский, П. С. (2015). Кремационные погребения Северо-Западного Кавказа VIII – XIII вв. как исторический источник, Москва.
Vlasatý, Tomáš (2018). Ozdobné lemy kroužkových zbrojí. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-11-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/ozdobne-lemy-krouzkovych-zbroji/.
Vlasatý, Tomáš (2020). Metody zavěšení kroužkového závěsu na raně středověkých evropských přilbách. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-11-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/metody-zaveseni/.
Vlasatý, Tomáš (2021). Přilba z Lagereva. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-11-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-lagereva/.
Vlasatý, Tomáš (2022a). Přilba z maďarské Pécse. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-11-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-pecse/.
Vlasatý, Tomáš (2022b). Přilba z polských Gorzuch. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-11-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-polskych-gorzuch/.
Vlasatý, Tomáš (2022c). Přilba z polské Olszówky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-11-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-polske-olszowky/.
Vlasatý, Tomáš (2022d). Přilba z ukrajinské lokality Mokre. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-11-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-ukrajinske-lokality-mokre/.
Vlasatý, Tomáš (2023). Přilba z pruské lokality Ekritten. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-11-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-pruske-lokality-ekritten/.
Vlasatý, Tomáš (2024). Přilba z polského Hedče. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-11-15]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-polskeho-hedce/.
Zozulja – Baryšev 2014 = Зозуля, С. С. – Барышев, А. В. (2014). Наруч из собрания Исторического музея // Воинские традиции в археологическом контексте: от позднего Латена до позднего Средневековья. Отв. ред. Б. И. Геннадьевич, Тула, 54-61.