Úvod
Při rešerši jsme roku 2023 narazili na staré Píčovy popisy překvapivě dobře zachovaného hrobu z lokality Radim u Kolína – Pod lipou, který byl Píčem datován do rané doby křesťanské, doslova do 12. století (Píč 1893: 437). Množství zachované organiky vzbudilo náš zájem o tento hrob. Hned na první pohled bylo zřejmé, že kovové prvky hrobu neodpovídají době hradištní a že se navržená datace opírá o metodiku, která ve 21. století nemůže obstát.
V následujícím krátkém článku chceme zavrhnout teorii, že by pohřebiště Pod lipou chronologicky náleželo do raného středověku. Tento krok je důležitý proto, že pohřebiště se v posledních sto letech opakovaně objevuje v literatuře coby raně středověká památka související s fungováním přilehlého raně středověkého hradiště a jeho zázemí. Učinil tak Dvořák (1936: 107, 146-7), Kudrnáč (1963: 188) i Spěšná (2009: 32-3, 121). Šolle (1966: 166, 279; 1981: 12; 1982: 199) dokonce lokalitu Pod lipou sloučil s přilehlou lokalitou Dlabačova cihelna, která vydala prokazatelné raně středověké nálezy – sekeru a kopí (Schránil 1925: 188; Šolle 1966: Obr. 57a). Březinová (1997: 163) textilní nálezy z hrobu zahrnula do svého hodnocení raně středověkých látek a hrob zařadila do 10. století. Kalina (2010: 11) pozici knoflíků v hrobech použil ve své práci o gombících. Důležité je rovněž uvést, že lokalita Pod lipou byla jako raně středověké pohřebiště zahrnuta do Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Lutovský 2001: 279). Bez našeho zásahu by mohlo v budoucnu docházet k dalšímu nekritickému přebírání této zavedené datace.
Pozice Radimi u Kolína na mapě střední Evropy.
Píčovy publikace
Na jaře roku 1893 dal správce lichtenštejnského panství Jan Waněk (1842 – 1927), člen Píčovy družiny (viz Sklenář 1993), příkaz k rozkopání hliněného náspu, stojícího při posledním radimském domu u silnice vedoucí směrem k Plaňanům. Na náspu se rozprostírala prastará lípa. Při těžbě hlíny na kompostování dělníci narazili na kostry, které byly uložené v dřevěných rakvích. Píč byl o nálezu informován a na místo dorazil na zelený čtvrtek 30. 3. 1893, aby pomohl s odkrytím a otevřením rakví.
Portéty J. L. Píče (vlevo) a J. Waňka (vpravo). Zdroj: Sklenář 1993: Tab. I-II.
První hrob, objevený před Píčovým příjezdem na jihovýchodním cípu náspu, obsahoval kompletní kostru s „lebkou silně brachycefalní“. Druhé tělo se nacházelo v rakvi ze silného dřeva, teoreticky vydlabané, přikryté prknem, jež bylo přibito železnými hřeby. Hlava nebožtíka směrovala Z či JZ, nohy V či JV; tělo leželo na zádech, s rukama podél trupu, „lebka byla brachycefalní“. Hrob postrádal milodary. O třetím hrobu nechme promluvit samotného Píče:
„Za hrobem tímto ke straně západní ležel nový hrob: podobná rakev ze silného dřeva, prknem přikrytá a žel. hřebíky připevněná. Když byla rakev odkopána, jali jsme se vrchní prkno odstraňovati. Nalezli jsme kostru pravidelně vychodozápadně položenou na znak, nohy natažené, ramenní kosti podle těla, loketní přes prsa přeložené. Kosti pokryty byly místy kusy látky dvojitého druhu: jedna silnější tvořila spodní šat, druhá tenčí pocházela z šatu vrchního, neboť ležela místy na spodní látce; vrchní látka místy zachovala barvu tmavozelenou, u spodní látky barva vybledla, možná však, že byla též zelená. U pravé nohy nalezena přazka, sestávající z tenkého obloučku bronzového podoby obdélníkové s příčkou v polovici, tak že provléknut byl řemen dosud zachovaný; možná že řemenem tím spjat byl šat nad kolenem. U levé kyčle nalezli jsme tři knoflíky bronzové duté, řadou shora dolů, s řeménkem provléknutým skrze úška; zachovaná na úškách stopa zelené látky ukazovala k tomu, že úška knoflíků prostrčena byla skrze látku a pozpod připevněna prostrčením řeménku. Pod pravým paždím nalezeny stejného tvaru tři knoflíky šikmo postavené, ale rozdrcené; jeden knoflík nalezen nahoře uprostřed prsou, asi tam, kdo klíční kosti se rozcházejí. Hlava kostry spočívala pod kmenem lípy; i museli jsme useknouti dva mohutné kořeny u samého těla a pak teprve vyloupl jsem zpod kmene kořínky obalenou lebku. Na lebce zachovány téměř všechny vlasy barvy kaštanové, místy ještě se kadeřící; částečně rozeznati se dá účes v ten způsob, že cop veden přes prostřed hlavy po způsobu, jak u nás venkovská děvčata dosud nosí.“ (Píč 1894: 52-3; Píč 1893-1895: 436-7).
Lebka s účesem z Radimi. Zdroj: Píč 1909: Obr. 32.
Píč se o hrobu kromě článků zkratkovitě zmínil i v knize Starožitnosti země české (Píč 1909: 79, 94, 173, 152, 170):
„Nalezl jsem s p. ředitelem Waňkem pod prastarou lipou u Radimě ve vydlabané rakvi celý dívčí účes: vlasy tmavé kaštanové barvy na brachycefální lebce dívčí sčesány ve dva copy, které pak ovinuty s obou stran na vrch hlavy (…), jako děvčata u nás do dneška hojně nosí.“
„(…) v hrobu u Radimě použito po třech knoflících i k ozdobě roucha pod ramenem a nad kolenem.“
„(…) v podobné rakvi pod lipou v Radimě byly rovněž kusy látky vlněné, a sice ze spodního šatu silnější, z vrchního roucha neb lépe z šatky přehozené tenčí (…).“
„V hrobech nalezena stopa oděvu pouze v ženském hrobě pod starobylou lipou u Radimi, sestávající z roucha zhotoveného ze silnější vlněné látky tkané, barvy zelenavé, kteréž bylo spjato u krku bronzovým dutým knoflíčkem a ozdobeno pod pravým pažím a nad kolenem řadou tří bronzových dutých knoflíčků, jež nebyly našity, nýbrž úškem prostrčeny skrze látku a podspod zachyceny řeménkem, provlečeným třemi úšky; v poloze u kolenou nalezeno i přazce podobné kování, jehož účel není jasný. Na vrchu roucha nalezeny zbytky tenké vlněné látky jakoby z pleny neboli plachetky přes hlavu přehozené a po těle až po lýtka splývající (…).“
„Zajímavým v té příčině jest i hrob v Radími pod starobylou lipou v korytové rakvi nalezený, kdež vyskytly se na kostře stopy zelenavé látky silnější ze spodního roucha a na ní kousky jemné látky rovněž zelenavé, jako by z jemné plachetky čili pleny přes hlavu přehozené a po obou stranách hlavy volně splývající až po kolena, jako vídáme na miniaturách karolinských (…).“
Přezka z Radimi. Zdroj: Píč 1893-1895: 436; 1909: 97-8.
Knoflíky z Radimi. Zdroj: Píč 1893-1895: 436.
Dataci pohřebiště Píč stanovuje poměrně neobvyklým způsobem (Píč 1893-1895: 437):
„Stáří kostry určuje jednak lípa zasazená nad hlavou hrobu, kterou nejstarší pamětníci devadesátiletí znají stále v nynější podobě, a kterou bych, právě že je na takém suchopáru, silně přes půl tisíce let odhadl, jednak knoflíky, které v kostrových hrobech několikráte nalezeny byly, u Velelib spolu s sovitými záušnicemi; můžeme tedy i ženský hrob Radimský pod lipou klásti ještě do doby knížecí, snad někdy na počátek XII. věku.“
Uveďme, že Píčovu interpretaci záhy přebraly i jiné publikace, přičemž na některých z nich se autor spolupodílel. Jde o Soupis památek historických a uměleckých v království Českém (Mádl 1897: 89), Praehistorické lebky v Čechách ze sbírky Musea Království českého (Hellich 1899: 226-7) a Průvodce sbírkami Musea Království českého v Praze (Museum Království českého 1905: 75-6). Poslední uvedená práce zmiňuje, že se lebka i vlněné kusy nacházely ve sbírkách Národního muzea. Jak dokládá rozhovor s kurátorem Národního muzea Jiřím Koštou, předměty se nenacházejí ve sbírkách Oddělení pravěku a antického starověku, a jedinou možností tudíž zůstává, že jsou součástí sbírky Oddělení starších českých dějin.
Textilní nálezy z Radimi. Zdroj: Píč 1909: Obr. 77.
Kritika
Ústředním bodem naší kritiky, od níž se odvíjí následující myšlenky, je výrazná typologická vzdálenost kovové složky radimského hrobu od raně středověkých předmětů. Oválná přezka disponovala osičkou, která její vnitřní prostor půlila a kolem níž byl ovinut kožený řemínek. Přezky tohoto druhu nejsou v raně středověkých Čechách obvyklé (Profantová 2015: 121), stávají se běžné ve vrcholném středověku (Fingerlin 1971: 177-187; Krabath 2001: 132-145) a typologicky nejbližší paralely jsou známé z 15.-18. století (viz Whitehead 1996). Kovové přezky v raně středověkých ženských hrobech jsou raritní (např. Welander 1987). Jestliže je známo, že přezka byla nalezena u kolene zemřelé, lze očekávat, že byla připevněna k podvazku, který držel botu či spíše punčochu (v angličtině tzv. knee buckle). U podvazků se přezky těchto tvarů dostaly do módy v 17. století a přetrvaly do století následujícího (např. White 2009).
Příklad ženských podvazků 17. století.
Zdroj: Jan Steen : De wijn is een spotter, 1663/1664.
V hrobu bylo uloženo celkem sedm knoflíků, které byly funkčně využity jako spínadla oděvu. Takový počet převyšuje počet gombíků ve velkomoravských hrobech, ve kterých se ve výjimečných případech objevuje až šest kusů tohoto šperku (Kostelníková 1973: 39). Knoflíky jsou asymetrické, čímž se odlišují od většinové produkce raně středověkých gombíků (viz Krupičková 2022). Celkový tvar by se dal nazvat vypouklý s drobným výstupkem na vrcholu. Tato anatomie odpovídá některým tzv. arsenbronzovým knoflíkům, které byly vyráběny v 17.-18. století (Homann 2013; Omelka et al. 2018). Srovnatelné knoflíky se v západní Evropě datují do 16.-17. století (Bailey 2004: 39; Read 2005: 116-7).
Při posuzování radimského hrobu je mimořádně důležité srovnání s hrobem z Ralska-Židlova, který obsahoval kostru osoby středně robustního vzhledu ve věku 14-17 let neznámého pohlaví, železný skládací nůž, olověný korálek a dvacet mosazných rolniček v oblasti prsou na zbytcích oděvu. Tento hrob byl Turkem roku 1958 publikován jako nomádský hrob 7.-8. století (Turek 1958: 127-8), ale novější revize ukázala, že jde o raně novověký hrob s radiokarbonovým datováním 1698±120 let (Peša – Jenč 2004). Fotografie rolniček, které nám ochotně zaslal Petr Jenč, ukazují, že jde o vypouklé knoflíky s drobným výstupkem na vrcholu, tedy předměty analogické s radimskými nálezy.
Řemínek protažený skrze ouška radimských knoflíků je v Čechách mimořádný nález, neboť organické komponenty se běžně nezachovávají. Z raného středověku je identický systém, kdy jsou ouška zavedena do textilie a následně provlečena řemínkem, znám z kaftanů, konkrétně pak ze staromaďarského hrobu Kenézlő 21 (Jósa 1914: 330; Réka 2015: 161). Doklady podobného řešení jsou známé z hrobu Дн-4 z Gnězdova, kde je okraj kaftanu olemován úzkou hedvábnou stuhou, ke které jsou našity knoflíky (Orfinskaja 2018: Рис. 22). Provlékání řemínků skrze ouška je však známo i z novověkých kabátů (např. Grupa 2022: 87). Proto se zdá, že jde o dlouhodobou praxi, která sleduje pevné fixování a minimální ztrátovost cenných knoflíků.
Identifikace oděvu není jednoduchá a jsme odkázáni na Píčův popis, dle nehož se jeden knoflík nacházel mezi klíčními kostmi uprostřed těla, tři knoflíky pravém podpaží a tři knoflíky u levé kyčle. Tyto pozice dle našeho názoru nebyly původní. Sedm knoflíků bylo spíše rozmístěno prostoru od krku po pánev v jedné linii táhnoucí se středem těla a během degradace se díly oděvu od sebe oddělily do protilehlých stran. Podobný oděv odporuje současnému chápání raně středověkého ženského oděvu (Vlasatý 2023). V případě datace do raného novověku by snad bylo možné přijmout představu, že nález představuje torzo živůtku z hrubé vlny, sepnuté sedmi knoflíky. Oděvy tohoto druhu se objevují ve vlámské a italské portrétní ikonografii 16.-17. století a jsou raritně zachovány (např. Pietsch – Stolleis 2008). Nutno dodat, že v soudobých výjevech zobrazující venkovské rodiny se knoflíkové oděvy v podstatě neobjevují; jsou známkou měšťanstva.
Jemnější látka, kterou Píč popisuje, měla tvořit vnější vrstvu a krýt prostor od hlavy po kolena. Závoje této či větší délky jsou nám známy z ikonografie závěru 16. století (např. Yale, Beinecke MS 457) a měly být používány ještě ve století následujícím (Bond 2021). Samozřejmě zcela nelze vyloučit ani možnost, že svrchní látka byla pouze lehkou dekou tvořící výbavu hrobu.
Datování do 12. století, jak navrhl Píč, komplikuje i skutečnost, že absentují jakékoli předměty typické pro mladohradištní ženské hroby na území České republiky. Na mysli máme keramiku, korále, prsteny, mince, nože, rolničky, záušnice (srov. např. Galuška et al. 2018; Šikulová 1959).
Příklad použití šatů s knoflíky a dlouhého závoje v 70. letech 16. století.
Zdroj: Yale, Beinecke MS 457, f. 19, 28.
Zachované vlasy jsou v raném středověku opravdu mimořádným úkazem. Z období let 400-1000 existují pouze tři skandinávské hroby se zachovanými kadeřemi – ve všech případech byly vlasy ustřiženy a měly speciální funkci při pohřebním rituálu (Arwill-Nordbladh 2016). Nejzajímavějším příkladem je pak hrob ze švédského Skopintullu z 10. století, kde byla kadeř vlasů oříškově hnědé barvy a délky 30-35 cm umístěna na dno urny společně s popelem dvou osob a mnoha zvířat. Nejstarší nález vlasů z Finska je uzlu podobný účes z hrobu 20/2016 z lokality Ravattula a je datován do 12. století (Riikonen – Ruohonen 2021). Ve středoevropském prostoru nemůžeme nezmínit cop z hrobu v pomořanském Uniradzu z 11. století, který byl ovinut vlněnou přízí a zatížen velkým jantarovým korálem (Delekta 1935). V ženské mohyle 7 pohřebiště Stěbořice byla rovněž nalezena kadeř kaštanově hnědých vlasů (Kouřil – Tymonová 2013: 43). Velká část copu s připevněnou mincí z 8. století byla nalezena v severokavkazské Moščevé Balce (Jerusalimskaja 2012: 73, Obr. 42b). Jako poslední z raného středověku uveďme drobné pozůstatky vlasů muže vrženého v 8. století do bažin u severoněmeckého Bernuthsfeldu (Püschel et al. 2019: 121). Nálezy vlasů nejsou běžné ani v následujících stoletích. Asi 15 cm dlouhé, ostříhané vlasy omotané dvoubarevnou karetkovanou tkanicí byly objeveny v ženském bažinném hrobě nalezeném u bavorského Peitingu, který je datován do 13.-14. století (Haas-Gebhard et al. 2009). Příklad vlasů z 16.-17. století, které byly v minulosti datovány do raného středověku, ilustruje ženská lebka z města Haan (Grütter et al. 2015: 153). Jestliže všechny nálezy vlasů mají hnědé zbarvení, je třeba dodat, že tato skutečnost může být ovlivněna posmrtnými procesy a prostředím.
Účes sestávající ze dvou copů vedených přes temeno hlavy má v Evropě bohatou tradici. V raném středověku se předpokládá v hrobě královny Bathildy ze 2. pol. 7. století, kde jsou vlasy ovinuty hedvábnou stuhou (Laporte 2012: 140-1). Známy jsou však i z 15. (např. Paris, BnF, Français 12420, 93r), 16. (např. Jacopo Bassano : Cesta na Kalvárii) i 17. století (např. Werner van den Valckert : Muž krájící tabák). Sám Píč udává, že podobné účesy byly nošeny na přelomu 19. a 20. století.
Příklady copů vedených přes vrcholek hlavy z 16. a 17. století.
Vlevo: Jacopo Bassano : Cesta na Kalvárii, 1544/5.
Střed: Joachim Beuckelaer : Scéna z trhu, 1563.
Vpravo: Werner van den Valckert : Muž krájící tabák, 1. pol. 17. století.
Způsob pohřbení zemřelé je neméně pozoruhodný. Celé pohřebiště se totiž nenachází u kostela, což také mohlo vést Píče k zařazení do raného středověku. Od vrcholného středověku se hřbitovy obvykle nacházejí v těsné blízkosti kostela, jak ukazuje analýza středověkých pohřebišť z Chrudimska, Pardubicka a Kolínska (Frolík 2017). Mimo kostelní hřbitovy se pohřbívají zpravidla nepokřtěné děti, cestující, delikventi, sebevrazi, osoby obviněné z čarodějnictví a vampyrismu, etnické a náboženské menšiny (jinověrci, Romové). V 15.-17. století tento úzus však neplatí vždy, vlivem složitějších náboženských poměrů se mění do té doby unifikovaný pohřební ritus a vznikají i neprovizorní pohřby daleko od kostelů (Unger 2002: 47). Současně musíme zohlednit skutečnost, kterou Píč opomenul: v Radimi u Kolína do roku 1891/2 zřejmě nestála jediná kamenná sakrální stavba, jak ukazuje chybějící kostel v Prvním vojenském mapování. Matriky obyvatel Radimi, které sahají až k roku 1661, ukazují využívání kostela v sousedním Dobřichově.
Pokud si budeme chtít vypomoci dobovým zápisem, Angličan Fynes Moryson na konci 16. století udává, že „zemře-li cestující protestant v katolické zemi jako Itálie nebo Španělsko, jeho tělo nespočine na hřbitově, ale zahrabou je někde při cestě“ (Unger 2002: 41-2). Z poloviny 17. století jsou ze slovenských farností doloženy stížnosti „na pohřby pod kterým kolvek stromem alebo na poli“ (Králíková 2007: 123).
Uložení těla do dlabané truhly je značně neobvyklý jev, který tradičně spojujeme s pravěkem (Čech – Černý 1996; Pleinerová 1960) a rannou dobou dějinnou (např. Krumphanzlová 2013: 19-22; Němec 1964). Dle současné literatury tento obyčej ve vrcholném středověku na území Čech končí a je nahrazen rakvemi sbíjenými z prken (viz Králíková 2007). V alpských zemích, Lotyšsku a Rusku však pohřbívání do dlabaných rakví přečkává do novověku (Stránská 1963: 272; Zimmermann 1992). Na území Čech jde o hrob natolik neobvyklý, že jej v případě datace do raného novověku můžeme opatrně označit za potenciální pohřeb příslušníka etnické nebo náboženské menšiny původem z ciziny. Případně můžeme teoreticky uvažovat o tom, zda k pohřbu nebyl využit ležatý dlabaný kadlub. Ruce složené či zkřížené na hrudi je poloha, kterou z raně středověkých Čech neznáme a která se objevuje od 13. století, v hojnější míře v 14.-19. století (Frolík 2017: 195-6; Králíková 2007: 39-41).
Na závěr se musíme vyjádřit k Píčovu kurióznímu datování hrobu pomocí odhadu stáří stromu, který hrob překrýval. Lípa není zahrnuta do knihy Staré a památné stromy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Chadta-Ševetínského (1913), a tak očekáváme, že strom byl v době psaní již zničen v souvislosti s těžbou zeminy v 90. letech 19. století, anebo jej autor neshledal dostatečně starým. V každém případě moderní a výrazně přesnější odhady a exaktní měření ukazují, že tradiční odhady stáří stromů byly silně nadhodnocené, a to i v řádu stovek let. Například kotelská lípa, jejíž stáří Chadt-Ševetínský na počátku 20. století odhadl na 1100 let (Chadt-Ševetínský 1913: 167), byla na počátku 21. století odhadnuta na stáří kolem 900 let (Němec 2003: 120). Obdobně stáří tatobitské lípy, dříve odhadováné k 1000 letům, bylo přehodnoceno na 500 let (Chadt-Ševetínský 1913: 168; Němec 2003: 126). Vejdova lípa v Pastvinách byla před sto lety odhadována na 850 let stáří, v současnosti na 600 let (Chadt-Ševetínský 1913: 168; Němec 2003: 142-3). Starší odhady se nicméně v některých případech potkávají s těmi novějšími, jako je tomu například u Lukasovy lípy v obci Telecí (Chadt-Ševetínský 1913: 168; Němec 2003: 147). Jestliže Píč odhaduje stáří radimské lípy „silně přes půl tisíce let“, skutečné stáří mohlo být až o jednotky století nižší.
Závěr
Roku 1893 byl v Radimi objeven pozoruhodně zachovaný hrob, který je dodnes nekriticky datován do raného středověku. S ohledem na významný korpus raně středověkých nálezů, který byl objeven ve 20. a na počátku 21. století, je třeba radimský hrob přehodnotit. Neobsahuje žádné předměty typické pro 12. století. Ve skutečnosti existují silné indicie vedoucí k dataci 16.-18. století. Naznačili jsme, že této dataci neodporuje oděvní složka, účes, způsob vystrojení hrobu ani jeho regionální kontext. Domníváme se, že radimský hrob může být chronologický blízký hrobu z Ralska-Židlova, který byl dříve pokládán za raně středověký, ale radiokarbonová analýza dataci opravila (1698±120).
Náš návrh je třeba chápat jako teorii, kterou musí ověřit znalci raného novověku. Jelikož organika není v českých raně novověkých hrobech běžně nacházena, změna datace nezmenšuje důležitost radimského hrobu. Pokud má dojít k potvrzení našeho předpokladu a získání dodatečných poznatků, bude nutné fyzicky dohledat předměty ve sbírkách Národního muzea.
Poděkování
Za konzultace bychom rádi poděkovali následujícím badatelům: Monika Baráková, Monika Černá-Feyfrlíková (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha), Thomas Betts, Petr Jenč (Regionální muzeum a galerie, Česká Lípa), Kristián Jócsik (Univerzita Nitra), Jiří Košta (Národní muzeum, Praha), Naďa Profantová (Archeologický ústav AV ČR, Praha), Szymon Szymala (Alania Workshop). Děkujeme!
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.
Literatura
Arwill-Nordbladh, Elisabeth (2016). Viking Age Hair, Internet Archaeology 42. Dostupné zde.
Bailey, Gordon (2004). Buttons & Fasteners 500BC – AD1840, Ipswich.
Bond, Katherine (2021). “Fashioned with Marvellous Skill”: Veils and the Costume Books of Sixteenth-Century Europe. In: Burghartz, S. et al. (eds). Materialized Identities in Early Modern Culture, 1450-1750, Objects, Affects, Effects, Amsterdam, 325-368.
Březinová, Helena (1997). Doklady textilní výroby v 6. – 12. století na území Čech, Moravy a Slovenska. In: Památky archeologické 87, 2, 124–179.
Čech, Petr – Černý, Viktor (1996): Nové možnosti studia pohřebního ritu na příkladu únětických hrobů z Konobrží, okr. Most. In: Archeologické rozhledy 48, 35–55.
Delekta, Jacek (1935). Warkocz Pomorzanki sprzed 1000 lat. In: Ilustracja Polska 8 (21), 490–491.
Dvořák, František (1936). Pravěk Kolínska. Soupis archeologických památek Kolínska a Kouřimska, Kolín.
Fingerlin, Ilse (1971). Gürtel des hohen und späten Mittelalters, Berlin.
Frolík, Jan (2017). Pohřbívání ve vrcholném středověku a v novověku na Chrudimsku, Pardubicku a Kolínsku. In: Archaeologia historica 42, 1, 187-205
Galuška, Luděk et al. (2018). Uherské Hradiště-Sady. 500 let křesťanství ve střední Evropě, Brno.
Grupa, Małgorzata (2022). Czas żupanów, czas czechmanów: strój polski w źródłach archeologicznych, ikonograficznych i pisanych, Toruń.
Grütter, H. T. et al. (2015). Werdendes Ruhrgebiet. Spätantike und Frühmittelalter an Rhein und Ruhr, Essen.
Haas-Gebhard, Brigitte et al. (2009). Die Frau aus dem Moor – Teil 1. Neue Untersuchungsergebnisse an der Moorleiche aus dem Weiten Filz bei Peiting (Oberbayern). In: Bayerische Vorgeschichtsblätter 74, 239–268.
Hellich, Bohuslav (1899). Praehistorické lebky v Čechách ze sbírky Musea Království českého, Praha.
Homann, Arne (2013). Sterne und Blüten… Streiflichter zur Datierung zweier Knopftypen. In: Archäologische Nachrichten aus Schleswig-Holstein 2013, 101-105.
Chadt-Ševětínský, Jan Evangelista (1913). Staré a památné stromy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Písek.
Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А. А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.
Jósa, András (1914). Honfoglaláskori emlékek Szabolcsban 2. In: Archaeológiai Értesítő, 303–340.
Kalina, David (2010). Raně středověké gombíky z Čech, Praha : Univerzita Karlova v Praze.
Kostelníková, Marie (1973). Velkomoravský textil v archeologických nálezech na Moravě, Praha.
Kouřil, Pavel – Tymonová, Markéta (2013). Slovanský kostrový mohylník ve Stěbořicích, Brno.
Krabath, Stefan (2001). Die hoch- und spätmittelalterlichen Buntmetallfunde nördlich der Alpen. Eine archäologisch-kunsthistorische Untersuchung zu ihrer Herstellungstechnik, funktionalen und zeitlichen Bestimmung, Band I Text, Rahden/Westf.
Králíková, Michaela (2007). Pohřební ritus 16.-18. století na území střední Evropy, Brno.
Krumphanzlová, Zdeňka (2013). Raně středověké pohřebiště v Praze-Lahovicích, Praha.
Krupičková, Šárka (2022). Velkomoravské gombíky. Původ, účel a vývoj artefaktů v živé kultuře 9. století, Brno.
Kudrnáč, Jaroslav (1963). Vývoj slovanského osídlení mezi pražským Povltavím, Labem, Sázavou a Výrovkou. In: Památky archeologické 54, 2, 173-223.
Laporte, Jean-Pierre (2012). Grab und Reliquien der Königin Balthilde in Chelles-sur-Marne. In: Wamers, Egon – Périn, Patrick (eds.). Königinnen der Merowinger. Adelsgräber aus den Kirchen von Köln, Saint-Denis, Chelles und Frankfurt, Regensburg, 127-144.
Lutovský, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha.
Mádl, Karel Boromejský (1897). Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století, 1. Politický okres Kolínský, Praha.
Museum Království českého (1905). Průvodce sbírkami Musea Království českého v Praze, Praha.
Němec, Jan (2003). Památné stromy v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Praha.
Němec, Igor (1964). Pohřbívání v rakvích u starých Čechů. In: Listy filologické 87, 1, 67-74.
Omelka, Martin et al. (2018). Soubor knoflíků ze zaniklého hřbitova při kostelu sv. Jana v Oboře (Praha – Malá Strana). In: Archeologie ve středních Čechách 22, 709–744.
Orfinskaja 2018 = Орфинская, О. В. (2018). Текстиль Гнездовского комплекса // Гнёздовский археологический комплекс: Материалы и исследования. Вып.1, Москва, 414-542.
Peša, Vladimír – Jenč, Petr (2004). Jak se starý tzv. nomádský hrob z Ralska-Židlova na Českolipsku. In: Zprávy České archeologické společnosti 2003, Supplément 56, 26-27.
Pleinerová, Ivana (1960). Únětické pohřby v rakvích. In: Archeologické rozhledy 12, 13-17.
Píč, J. L. (1894). Archaeologický výzkum ve středních Čechách 1893, Praha.
Píč, J. L. (1893-1895). Archaeologický výzkum ve středních Čechách 1893. In: Památky archaeologické a místopisné XVI, VII-VIII, 417-438.
Píč, J. L. (1909). Starožitnosti země české. Díl 3, sv. 1. Čechy za doby knížecí, Praha.
Pietsch, Johannes – Stolleis, Karen (2008). Kölner Patrizier- und Bürgerkleidung des 17. Jahrhunderts : die Kostümsammlung Hübsch im Hessischen Landesmuseum Darmstadt, Riggisberg.
Profantová, Naďa (2015). Klecany. Raně středověká pohřebiště – 1. svazek, Praha.
Püschel, Klaus et al. (2019). „Bernie“ – Die Moorleiche von Bernuthsfeld: Ergebnisse der interdisziplinären Erforschung und Rekonstruktion eines frühmittelalterlichen Fundkomplexes aus Ostfriesland, Rahden/Westf.
Read, Brian (2005). Metal Buttons: c.900 BC – c. AD 1700, Somerset.
Réka, Andrási (2015). A 10–11. századi fülesgombok tipokronológiája Hajdú-Bihar megye és a Rétköz területén. Újabb adatok a honfoglalás kori viselet kérdéséhez. In: Acta iuvenum : Sectio archaeologica 2, 153-175.
Riikonen, Jaana – Ruohonen, Juha (2021). The “Ravattula” Hairdo from Grave 20/2016: New information on Iron Age hairstyles. In: Fennoscandia Archaeologica XXXVIII, 193-198.
Schránil, Josef (1925). Několik příspěvků k poznání kulturních proudů v zemích českých v X. а XI. věku. In: Obzor praehistorický 4, 160–194.
Sklenář, Karel (1993). Družina profesora Píče. Národní muzeum a zlatý věk neprofesionální archeologie v Čechách. In: Sborník Národního muzea v Praze, A – Historie 47, 3-4, 1-50.
Spěšná, Hana (2009). Raně středověké osídlení Kolínska, Praha : Univerzita Karlova v Praze.
Stránská, Drahomíra (1963). Dlabané zásobnice a truhly českého lidu. In: Vznik a počátky Slovanů 4, 271-333.
Šikulová, Vlasta (1959). Moravská pohřebiště z mladší doby hradištní. In: Pravěk východní Moravy I, 88-162.
Šolle, Miloš (1966). Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách, Praha.
Šolle, Miloš (1981). Kouřim v průběhu věků, Praha.
Šolle, Miloš (1982). Osídlení Kouřimska a jeho ekologické podmínky v raném středověku. In: Archaeologia historica 7, 197–202.
Turek, Rudolf (1958). Slovanský pravěk Libereckého kraje. In: Sborník Severočeského muzea, Historia I, 124-145.
Unger, Josef (2002). Pohřbívání v šestnáctém století. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C, Řada historická 51, C49, 41-48.
Vlasatý, Tomáš (2023). Poznámky k raně středověkému ženskému oděvu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-01-02]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/poznamky-k-rane-stredovekemu-zenskemu-odevu/.
Welander, R. D. E. et al. (1987). A Viking burial from Kneep, Uig, Isle of Lewis. In: Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland 111, 149-174.
White, C. L. (2009). Knee, Garter, Girdle, Hat, Stock, and Spur Buckles from Seven Sites in Portsmouth, New Hampshire. In: International Journal of Historical Archaeology 13, 2, 239–253.
Whitehead, Ross (1996). Buckles 1250-1800, Chelmsford.
Zimmermann, Karl (1992). Baumsarg un „Totenbaum“. Zu einer Bestattung unter dem Berner Münster, Bern.
