Úvod
V rámci přípravy Katalogu evropských přileb 9.-12. století jsme měli možnost osobně ohledat přilbu, pro níž se v literatuře zavedlo označení „přilba ze Salerna“ a která představuje málo známou jednodílnou přilbu jižní Evropy. Tříhodinové ohledání, které proběhlo v pondělí 10.2.2025 v Muzeu zbraní Luigiho Marzoliho (Museo delle Armi Luigi Marzoli) na hradě v Brescii za účasti pracovníků muzea a členů skupiny Visundr, pomohlo upravit a doplnit některé dříve publikované informace. V následujícím příspěvku přinášíme dosud nejpodrobnější publikaci tohoto nálezu, která si klade za cíl uvést předmět do mezinárodního povědomí. Článek je dedikován odborné veřejnosti, reenactorům a prakticky všem zájemcům o středověké vojenství. Veškerá tvorba vzniká se souhlasem výše zmíněného muzea.
Obr. 1: Přilba ze „Salerna“.
Zdroj: Archivio Fotografico Civici Musei di Brescia – Fotostudio Rapuzzi.
Historie předmětu
Historie níže diskutované přilby je opředena mnoha otazníky. S určitostí víme, že pochází ze sbírky podnikatele Luigiho Marzoli (1883-1965), který na sklonku života odkázal většinu svého fondu městu Brescia v severoitalské Lombardii. Marzoliho sbírka vznikala po dobu asi čtyřiceti let, zejména však v meziválečném období, kdy se na trh uvolnil velký počet zbraní a zbrojí ze šlechtických a dalších sbírek. Dle dostupných informací byla přilba zakoupena během 30.-40. let 20. století, údajně v nespecifikovaném kostele v kampánském Salernu. Věrohodnost tohoto příběhu nelze nijak ověřit a muzejní pracovníci vyjadřují pochybnost se slovy, že sběratel mohl chtít dodat předmětu kredibilitu a současně zakrýt pravý zdroj. Z toho důvodu je třeba chápat jihoitalskou provenienci jako silně diskutabilní. Jedinými opěrnými body tak může být pravděpodobný italský původ a akvizice ve 30.-40. letech 20. století, přičemž některé odhady stanovují jako dobu odkoupení 30. léta 20. století. Vzhledem k relativně dobrému stavu zachování by se jako nejpravděpodobnější místo uložení mohla jevit vodní plocha či dobře zakonzervovaná sídlištní vrstva.
Po ustanovení Muzea zbraní Luigiho Marzoliho roku 1988 přilba našla svůj domov na brescijském hradě. Protože však byla chápána jako padělek, nebyla několik dekád vůbec vystavena. K prvnímu krátkému veřejnému představení došlo roku 2007. Do trvalé expozice se přilba dostala až roku 2018 a roku 2022 poprvé vycestovala do zahraničí, konkrétně na výstavu Die Normannen, pořádanou v Reiss Engelhorn Muzeu v německém Mannheimu. Inventární číslo přilby je MR 14800, v soupisu znalce Francesca Rossiho, který mapoval Marzoliho sbírku, jde o položku E 121.
Mapa 1: Pozice Salerna na mapě Evropy.
Nakolik je nám známo, artefakt byl do dnešního dne publikován pouze šestkrát. První a na dlouhou dobu izolovanou publikací je Mannův článek z roku 1963, který představuje fotografii přilby z boku (Mann 1963: 51). Roku 2009 byl vydán přehlížený článek Giordana a Marella, který – snad i díky reenactorskému zázemí jednoho z autorů – udává řadu přesných informací a dokonce nabízí fotografii, jež umožňuje částečný pohled dovnitř zvonu (Giordan – Marelli 2009). Roku 2020 byla přilba zahrnuta do populárně naučné knížky D’Amata a Salimbetiho, jež přináší dvě černobílé fotografie přilby s nepřesným metrickým popisem (D’Amato – Salimbeti 2020: 44). Další publikací je muzeologický vhled do budování nové expozice roku 2018 z pera De Montise a Pellegrinové (De Montis – Pellegrini 2021: 379, 404, Fig. 2). Krátkou zmínku o přilbě taktéž nalezneme v katalogu, který byl výstupem normanské výstavy v Německu a který obsahuje zčásti nepřesné metrické údaje (Coppola – Merlo 2022). Nejnovější publikací je článek Iula a Vlasatého, který se shrnutím historických důsledků přilby, avšak opírá se o zprostředkované údaje, nikoli osobní ohledání (Iula – Vlasatý v tisku). Rossiho práce přilbu nezmiňují (Rossi 1988; Rossi – Di Carpegna 1969).
Všechny dostupné zdroje se shodují na jihoitalském či normanském původu a dataci do 11.-12. století. Žádná publikace dosud neposkytla fotografickou dokumentaci všech čtyř stran a vnitřku. V literatuře panuje nesoulad ohledně výšky; zatímco některé stanují výšku bez nánosku 19 cm a s nánoskem 22,5 cm (Coppola – Merlo 2022: 299), jiné udávají výšku bez nánosku 24 cm a s nánoskem 33 cm (D’Amato – Salimbeti 2020: 44).
Obr. 2: Doposud publikované fotografie přilby ze „Salerna“.
Konstrukce a metrické údaje
Do rukou se nám dostává překvapivě dobře zachovaná přilba s integrálním nánoskem, která působí kompaktním dojmem a drží pohromadě i bez použití celoplošných konzervačních zásahů. Plech je věkem ztmavlý, zpuchřelý, pórovitý, místy nalámaný, při manipulaci hrozí odlomení určitých částí. Žádný z defektů není možné spojit s úderem zbraně. Z toho důvodu je kontakt s artefaktem omezen na minimum a ohledání je výrazně ztíženo. Přesto byly shromážděny dosud nepublikované údaje, které přesvědčivě prokazují původnost přilby a mohou být cenné pro studium širší skupiny analogických přileb.
Přilba je jednodílným výrobkem z jediného kusu plechu, o čemž svědčí různé tloušťky materiálu, který u okraje dosahuje maxima, u vrcholu minima. Nevykazuje žádné známky po sváru. Základ přilby tvoří kónický zvon, který je z čelního i bočního pohledu zakončený zaobleným vrcholkem. V linii od čela po temeno postrádá charakteristické zesilující žebro a nejsou přítomné ani další výztužné hrany, povrch byl v původním stavu hladký, vyleštěný či malovaný. Výška zvonu bez nánosku je 19 cm. Vrcholek i okraje jsou poškozené, takže výška je orientačním odhadem. Je možné, že zvon byl původně mírně vyšší, ale jistě nepřesahoval výšku 20 cm. Poslední centimetr výšky zvonu byl možná skokově ztenčený, což vyústilo v rozsáhlé poškození v této části. Perforace na vrcholku tedy nejsou záměrné, ale vycházejí ze způsobu výroby.
Vnější délka zvonu je asi 22-22,5 cm, šířka 19,8 cm. Průřez zvonu je u báze oválný, avšak mírně asymetrický v oblasti čela. Integrální nánosek je součástí této nesymetrie a z toho důvodu se jeho základna rovněž jeví jako mírně vychýlená. Samotný nánosek však také není symetrický a je přihnutý do opačného směru. Není možné jednoznačně stanovit, zda jde o intencionální zásah nebo postdepozitní proces. Pokud by se jednalo o záměrnou úpravu, vyhnutí nánosku by mohlo být snahou o kompenzaci neideálně tvarovaného zvonu, teoreticky by obě úpravy mohly vést k přizpůsobení uživateli s neobvyklými anatomickými dispozicemi. To je však čirá spekulace.
Přes drobná poškození lze rámcově stanovit obvod. Vnější obvod je 66 cm, vnitřní obvod je asi 64 cm. Přilba byla velmi pravděpodobně určena k nošení přes kroužkovou kapuci, takže můžeme očekávat, že obvod hlavy nositele byl nanejvýše 58-59 cm. Váha přilby v současném stavu, s lokálními defekty a výspravkami činí 1,827 kg, přičemž literatura uvádí 1,845 kg (Giordan – Marelli 2009).
Obr. 3: Pohled na všechny čtyři strany přilby.
Obr. 4: Vnitřní a vnější strany přilby.
Okraj zvonu podává jen částečný obrázek o původním stavu. Tloušťka okraje přilby dosahuje maxima na čele a je rovna 0,222 cm. Na většině zkorodovaného okraje se nyní pohybuje v rozsahu 0,17-0,19 cm. Kolem celého obvodu se ve vzdálenosti 1,2-1,5 cm od okraje nachází 24 otvorů. Otvory jsou na mnoha místech roztrhané na úroveň okraje či dochází ke spojení dvou otvorů. Středy otvorů mají pravidelný rozestup kolem 2,7 cm. Pravidelnost je narušena na dvou místech – na zátylku (rozestup 2,2 cm) a na čele (rozestup 2,8 cm). Otvory byly provedené ostrým nástrojem s kónickou diamantovou hlavou. Směr ražení u všech zachovaných otvorů byl zvenčí dovnitř. Maximální vnější rozměr diamantových otvorů je 0,6 cm. Otvory byly uvnitř začištěny a upraveny tak, aby byly kruhové či oválné. K této úpravě mohlo dojít různými způsoby, například použitím kruhového nástroje. Průměr začištěných otvorů dosahuje 0,42-0,43 cm. Na vnitřní straně přilby se nacházejí lehké začištěné otřepy, které jsou patrné při přejetí prsty a které svědčí o směru ražení a následné úpravě. Otvory byly určeny k protažení jednoho či více řemínků, kterými byla ke zvonu přišita organická čapka sloužící jako mezivrstva mezi přilbou a kroužkovou kapucí.
Obr. 5: Detail otvorů z vnější (nahoře) a vnitřní (dole) strany.
Ve středu pohledové strany přilby se nachází integrální nánosek, který nabývá tvaru přesýpacích hodin a ke konci se rozšiřuje. Délka nánosku je přibližně 8,6 cm. Maximální šíře nánosku u zvonu činí až 4,7 cm, největší šířka ve spodní části je 4,1 cm. Ve středové partii v nejužším místě je nánosek široký 3,3 cm. Neobvyklá šířka paty nánosku naznačuje, že nositel mohl mít nadprůměrnou hodnotu vzdálenosti středů zorniček (70+ mm). Nánosek je nejsilnější částí přilby, jelikož na špici je tlustý 0,295 cm a ve středu přibližně 0,26-0,286 cm. Hrany nánosku na špici byly záměrně zaobleny. Nánosek je od okraje přilby odsazený poměrně ostrými liniemi, které by mohly naznačovat použití určitého nástroje (sekáče, pily), s jehož pomocí byl nánosek vymodelován z prvotního hrubého výkovku. Nánosek nedisponuje žádnými zesilujícími prvky ani háčkem. V horní polovině je nánosek přibližně horizontálně zlomen a v průběhu 20. století byl vyspraven podložením cínové či podobné vrstvy, která není příliš stabilní ani estetická. Tato látka zatekla do otvorů v oblasti čela. Nánosek není vyhnutý směrem vně zvon, nýbrž do půlky své délky kopíruje průběh zvonu a na spodní polovině je mírně přihnutý směrem ke středu přilby.
Obr. 6: Schematická kresba přilba ze „Salerna“. Autor: Tom Betts.
Větší rozlišení zde.
Příloha
Příloha 1: Všechny fotografie přilby pořízené během dokumentace naleznete v následujícím odkazu:
Komparativní analýza
Přilbu lze bez větších obtíží popsat jako typickou jednodílnou kónickou přilbu s integrálním nánoskem, v literatuře poněkud nepřesně označovanou za „normanský typ“, kterých v současné chvíli známe z Evropy 10 kusů. Tento typ přileb se začal etablovat již v 2. pol. 10. století (viz Bravermanová et al. 2019) a přežil až do 13. století, byť ve 12. století došlo k vytvoření řady nových evolučních forem (např. Alekseychik et al. 2023) a tím pádem ke značnému poklesu užívání zavedeného tvaru. Při komparaci s vrcholně a pozdně středověkými platnéřskými kusy se takové přilby mohou jevit jako jednoduché, ale v kontextu 9.-12. století jde o poměrně náročná díla a jednodílná konstrukce je vrchol tehdejšího platnéřského umění. V tomto ohledu lze přilbu ze „Salerna“ hodnotit jako špičkové válečnické vybavení své doby.
Obr. 7: Srovnání jednodílných přileb s integrálním nánoskem.
1 – Hradsko; 2 – řeka Máza; 3 – Hainburg an der Donau; 4 – Orchowské jezero; 5 – Lednické jezero; 6 – Olomouc; 7 – Augsburg; 8 – „Salerno“. Autor: Diego Flores Cartes.
Nejbližší tvarová a rozměrová paralela v korpusu analogických přileb pochází z rakouské lokality Hainburg an der Donau (Wilczek 1912-1914: 47, № 7). Tato přilba, která byla objevena v 19. století, měla obdobně zaoblený zvon dlouhý 23,3 cm, široký 19,7 cm a vysoký 20 cm. Její současné stav není znám. Z hradu Kreuzenstein byla odprodána, avšak profesor Erik Szameit ji ještě roku 1976 spatřil v Rakousku. Nyní se na hradě nachází pouze nepodařená kopie (Wolfram et al. 1981: 63-4). Kolem roku 2010 se objevila zvěst, že přilba je součástí Královského muzea nizozemské armády (Koninklijk Nederlands Legermuseum), ale Národní vojenské muzeum, které sbírky převzalo, tuto informaci dementovalo.
Mezi další analogické přilby s integrálním nánoskem patří nálezy českého Hradska a Olomouce (Novotný 1964: 400-2, Obr. 9; Šnajdrová 2014: 32-3), polského Lednického a Orchowského jezera (Rajewski 1973; Sankiewicz 2018), německého Augsburgu a řeky Mázy (Bakker 2000; 2002; Waurick – Böhme 1992: 100, 104). Svatováclavská přilba z Prahy (Bravermanová et al. 2019) a přilba z ukrajinské Nemije (Dani – Angi 2024; Vlasatý 2023) rovněž disponovaly integrálními nánosky a otvory při okraji, avšak byly modifikovány. Vyjma těchto přileb jsou známy i další porovnatelné kusy, které postrádají nánosek – jmenujme přilby z bosenské Trnčiny (Shchedrina – Kainov 2021), českého Hradska (Šnajdrová 2014: 32-3) a kontinentální přilbu, která je uložena v Oxfordu (Ffoulkes 1912: 60; Vlasatý et al. 2024). Jsou známé také přilby s dělenými nánosky, pocházející ze bulharského Perniku (Rabovyanov – Dimitrov 2017: 37-8, Fig. 1; D’Amato – Spasić-Đurić 2018: 37, 48-54, Fig. 15), portugalské lokality Torres Novas (Barroca – Monteiro 2000: 247-8; Sousa 2020: 198) a srbského Braničeva (D’Amato – Spasić-Đurić 2018; Spasić-Đurić 2017). Z tohoto výčtu je patrné, že hlavní těžiště výskytu fyzických nálezů je především střední Evropa. V italském prostředí je diskutovaná přilba unikátním nálezem.
Obr. 8: Analogická přilba z Haiburgu. Zdroj: Wilczek 1912-1914: 47.
Srovnání přileb naznačuje, že přilby zapadající do nejstaršího horizontu – řekněme 2. pol. 10. století a kolem přelomu tisíciletí – mají nízké zvony s výškou kolem 16-18 cm a stále mohou disponovat držákem kroužkového závěsu (Bravermanová et al. 2019; Shchedrina – Kainov 2021). Přilby s výškou zvonu přesahující 18,5 cm a absentujícím držákem barmice, kam diskutovaná přilba dobře zapadá, lze datovat do období od raného 11. po 12. století (např. Bakker 2000; Rajewski 1973; Sankiewicz 2018: 130). Lze předpokládat, že vyšší zvon souvisí se zdokonalením techniky výroby. Bližší chronologické zařazení je však v podstatě nemožné.
Rozdíly v mocnostech materiálu jsou pro jednodílné přilby typické. Průvodním jevem v podstatě všech analogií je skutečnost, že nánosek je nejsilnější částí přilby, zatímco vrcholek je nejslabším místem. Nánosky všech zmíněných paralel disponují tloušťkou větší než 0,2 cm, často překračují 0,4 cm a někdy dosahují až 0,7 cm. Okraje přileb se běžně pohybují v rozmezí 0,2-0,4 cm. Rozdílnost v tloušťce materiálu vyplývá z technologického postupu, při kterém je použit tlustý výchozí materiál, z něhož se formuje zvon: tlusté zóny se tedy nacházejí na okrajích a nejvíce se přibližují tloušťce výchozího materiálu, zatímco střed je nejvíce tvarovaný a nejtenčí. Názor na přesný výrobní postup se liší. Elitní platnéř Jiří Klepač, s nímž byla výroba konzultována, se v minulosti domníval, že zvon vznikl stahováním plátu širokého průměru, který byl rozklepán ze vstupního tlustého disku (viz Klepač 2008). V současnosti zastává názor, že tento proces je při použití svářkového železa nesmyslný, protože je potřeba plech rozkovat na téměř konečnou tloušťku a na následně jej tvarovat bez kontaktu s kovadlinou, což svářkové železo špatně snáší. Mnohem ekonomičtějším a pro svářkové železo vhodnější je dle platnéře hloubení přímo z menšího tlustého disku za použití kovadliny, které přilbě dodá 70-80 % hloubky a tvaru. Přilba ze „Salerna“ v každém případě vykazuje logické nakládání s materiálem a je srovnatelná s analogiemi.
Obr. 9: Postup výroby přilby pomocí stahování, nepravděpodobný u přilby ze „Salerna“.
Zdroj: Tomič 2012.
Je běžné, že nánosky analogických přileb jsou tvarovány podle anatomických proporcí uživatele, takže každý nánosek je poněkud odlišný a tvar přesýpacích hodin je přirozeným výsledkem této potřeby. Diskutovaný nánosek je neobvykle široký u základny (běžná hodnota je 2,9-4 cm), středová a spodní část nánosku je pak rozměrově porovnatelná s paralelami. Nánosek diskutované přilby je nejdelší v celém korpusu jednodílných přileb s integrálním nánoskem. Jelikož nánosky obvykle kopírují délku nosu, není běžné, že by přesahovaly délku 8 cm. Lze pokládat za jisté, že nánosek dosahoval po úroveň úst, což je rys, který známe i z jihoevropské ikonografie 12. století (např. Bern, Burgerbibliothek, Cod. 120.II). Vzhledem k schematickému zobrazování přileb v 11. století nelze však tuto podobnost nelze brát jako jednoznačně průkazný důkaz pro datování do 12. století. Na druhou stranu je pravda, že nánosníky se v horizontu 12.-13. století začínají prodlužovat i u dalších evropských fyzických nálezů (viz Kirpičnikov 1971: № 7, Табл. XV.1; Sousa 2020: 198).
Obr. 10: Dlouhé nánosky 12. století.
Zdroj: Bern, Burgerbibliothek, Cod. 120.II, fol. 131r.
Počet otvorů na okraji stojí při horním limitu, který je v korpusu analogických přileb znám (8-25 otvorů). Jedinými porovnatelnými přilbami s obdobným počtem je přilba z Augsburgu a přilba z Nemije. Diskutovaná přilba mírně vybočuje vzdáleností otvorů od okraje, od kterého si otvory analogických přileb obvykle udržují vzdálenost jednotek milimetrů. Rozestupy otvorů lze hodnotit jako průměrné. Narušení rozestupu otvorů na čele a zátylku je známo i z dalších přileb a autor se domnívá, že tento rys nejpravděpodobněji souvisí se způsobem ukončení řemínku či řemínků, které fixovaly vycpávku ke zvonu.
Obr. 11: Vyobrazení kónické přilby na aquamanile ze severního Německa.
Zdroj: Heeg 2011: 273; Hejdová 1964: Tab. XV.
Závěr
Práce představuje komplexní analýzu jednodílné přilby, která je uložena v Muzeu zbraní Luigiho Marzoliho v Brescii, údajně pocházející z jihoitalského Salerna. Třebaže provenience je diskutabilní, není důvod pochybovat, že jde o mimořádný examplář, který v jižní Evropě nemá analogii. Podrobné ohledání a komparace umožnily identifikovat klíčové charakteristiky tohoto unikátního artefaktu a zasadit jej do kontextu evropských přileb 10.-12. století. Naše zjištění potvrdila, že přilba ze „Salerna“ sdílí mnoho společných rysů s dalšími jednodílnými přilbami, avšak vykazuje i několik unikátních vlastností, jako je neobvyklá šířka nánosku u základny a jeho celková délka, čímž se odlišuje od ostatních nálezů. Tyto rozdíly mohou odrážet přizpůsobení přilby individuálním požadavkům nositele, který patrně disponoval obvodem hlavy 58-59 cm a měl oči položené poměrně daleko od sebe. Předpoklad, že se jedná o falzum, se nepotvrdily, jelikož přilba prokazatelně existovala nejpozději v 60. letech 20. století, dodržuje typické tvarosloví, vykazuje obvyklé defekty, nenese stopy po svárech a naznačuje použití ručních, neelektrických nástrojů.
Příspěvek je prvním krokem k hlubšímu poznání diskutované přilby. Vyjma rentgenového snímkování by se budoucí výzkum mohl zaměřit na archeometalurgický rozbor, jelikož železné jádro je poměrně dobře zachované a mohlo by podat zajímavé svědectví o materiálovém složení, potenciálně i o zdroji použité rudy. Součástí tohoto obnoveného zájmu by mohl být restaurátorský zásah, který by stabilizoval nánosek, jemuž hrozí odtržení.
Doplněk
Během návštěvy v Muzeu zbraní Luigiho Marzoliho došlo na ohledání některých dalších sbírkových předmětů, které se nedočkaly řádné publikace. Především jde o předměty, které jsou vystaveny ve stejné vitríně, jako uvedená přilba. Následující texty si nenárokují úplnost a měly by být chápány jako předběžné uvedení do mezinárodního povědomí.
Meč
Dobře zachovaný meč s plynule zužovanými, okorodovanými břity, který nabývá celkové délky 90 cm. Čepel tvarově nejvíce odpovídá Oakshottovu typu XIIIb (Oakeshott 1998). Šířka čepele u záštity činí 5,4 cm. Středem čepele probíhá úzký, asi 1,2 cm široký žlábek, který se vytrácí zhruba v polovině čepele a který zasahuje až za polovinu rukojeti. Čepel nenese žádné značky, které by byly vidět pouhým okem. Nyní uvolněná záštita je 15,5 cm dlouhá, mírně prohnutá a mírně hraněná, ke koncům se zužuje. Záštita odpovídá stylu 7 dle Oakeshotta. Otvor v záštitě ze strany od čepele je výrazně větší, než šíře čepele. Jílec spoluvytváří mincovní hlavice oválného tvaru s rozměrem 4,8 × 4,1 cm a maximální tloušťkou 2,35 cm. Při bočním pohledu se hlavice mírně zužuje směrem od čepele. Nejširší část řapu u záštity je 3,12 cm široká, nejtenčí část u hlavice 1,43 cm. Nejtlustší místo čepele (0,55 cm) se nachází na řapu, zhruba ve vzdálenosti 4,4-5 cm od schodovitého odsazení řapu. Organická střenka byla nepochybně zasunuta do hlavice, o čemž svědčí zvětšený otvor v hlavici. Střed vyvážení se v současné chvíli nachází 15 cm před záštitou. Váha meče v době měření činí 0,879 kg. Meč se nachází ve vedlejší vitríně a nese inventární číslo G 2. Meč byl jednou obrazově publikován (Giordan – Marelli 2009).
Muzeum meč datuje do 12.-13. století, literatura do 13. století. Kombinaci krátkého žlábku, kruhové hlavice a mírně prohnuté záštity bychom mohli na základě evropského srovnávání datovat do dlouhého 13. století (konec 12. – zač. 14. století; nověji Hošek et al. 2019; Tomsons 2018). Podobné italské meče s rovnými záštitami byly předběžně datovány do závěru 12. století (viz Chodyński 2014), kdy se objevují i v ikonografii (viz Bern, Burgerbibliothek, Cod. 120.II).
Obr. 12: Meč, inv. č. G 2.
Zdroj: Giordan – Marelli 2009, Archivio Fotografico Civici Musei di Brescia – Fotostudio Rapuzzi.
Všechny fotografie meče pořízené během dokumentace naleznete v následujícím odkazu:
Kopí
Dobře zachované křidélkové kopí o celkové délce 43,5 cm, které je usazené na moderním, asi 1,5 metru dlouhém ratišti. Šířka čepele činí 4,02 cm. Čepel má čočkovitý průřez, středem probíhá zvýšená hranka. Tulej, která je poškozena a vylomena, má vnější průměr 3,15 cm, přičemž u ústí se nachází zvláštní otřepy. Tulej je dekorována plastickým dekorem sestávajícím z hlubokých linií a vrubořezu. Dekorace se vyskytuje rovněž na bocích a směřuje k ostří. Součástí tuleje je pár křidélek, která jsou dokonale protilehlá a která mají rozpětí 6,72 cm. Křidélka jsou vroubkována obdobnými hlubokými drážkami, které jsou použity společně se zesílením konců křidélek. Křidélka jsou osově srovnána s liniemi břitů a nedochází k postřehnutelné odchylce. Hrot je vůči tuleji mírně vyhnutý a není dokonale vycentrovaný. K upevnění ratiště je použito jednoho či dvou hřebíčků s nepravidelnou hraněnou hlavou o přibližném rozměru 0,66 × 0,5 cm. Zjištění váhy je pro přítomnost ratiště nemožné. Kopí bylo doposud publikováno pouze jednou ve formě fotografie (De Montis – Pellegrini 2021: Fig. 2).
Provenience kopí je neznáma. Kurátor Marco Merlo kopí nalezl po svém nástupu v muzejním depozitu, aniž by bylo opatřeno jakýmkoli inventárním číslem či informací. Je jisté, že kopí nepatřilo k Marzoliho sbírce nebo muzejním sbírkám brescijských muzeí. Kurátor se domnívá, že se může jednat o padělek; v muzejním popisku je udávána datace 13.-14. století. Kopí všemi atributy splňuje velikostní, tvarové a poměrové náležisti karolinského kopí 2. pol. 8. a 9. století. Křidélka odpovídají kombinačnímu typu 1A.2A.3B.4B.5C.6A dle Vlasatého (Vlasatý 2019). Dekorace je provedena kvalitně a se znalostí detailů, které nejsou obvyklou součástí publikací. Případný falzifikátor by tak musel padělat na základě osobní znalosti. Autor se domnívá, že se může jednat o cenný exemplář pravé karolinské výzbroje, který má nejbližší porovnatelské paralely v Rakousku (Szameit 1987: Abb. 2-3), Slovinsku (Svoljšak et al. 1997: Tab. 16, 18) a Švýcarsku (Boissonnas 1914: Kat. č. 75; Wegeli 1939: Taf. XVII). Některé zásahy mohou být druhotné.
Obr. 13: Kopí.
Všechny fotografie kopí pořízené během dokumentace naleznete v následujícím odkazu:
Sekera
Dobře zachovaná bradatice s velmi širokou, asymetrickou čepelí. Maximální délka činí 12,78 cm, šířka břitu 14,44 cm a délka zaobleného břitu 15 cm. Z vrchního pohledu má sekera klínovitý tvar. Krček v nejužším místě je vysoký 2,37 cm a v témže místě má tloušťku 2,92 cm. Násadový otvor má oválný tvar, mírně se zužující směrem k ostří; jeho rozměr je 3,15 × 2,7 cm. Násadový otvor je doprovázen krátkými oboustrannými trny, které se ke koncům mírně ztenčují. Upevnění na toporu zlepšoval masivní a silně poničený tlouk, který měl šíři 3,27 cm. Tlouk se směrem ke koncům ztenčoval a byl přihnut k topůrku. Násadový otvor je na jedné straně rozlomen. Hlava sekery je usazena na moderním topůrku, ze kterého nelze sejmout. Váha hlavy společně s topůrkem činí 1,044 kg. Inventární číslo kusu nelze dohledat, protože všechny větší sekery v muzeu jsou opatřené nečitelnými lístky z 50. let 20. století a inventární kniha neobsahuje fotografie ani detailnější popisy. Doposud byla pouze jedinkrát publikována v tisku formou fotografie (De Montis – Pellegrini 2021: Fig. 2).
Výzkum italských seker komplikuje absence v pohřebním ritu po 8. století, nízké počty sídlištních nálezů a všeobecně nízká reprezentace seker v ikonografii. Přes určité podobnosti sekera není hodnotitelná v rámci Petersenovy ani Kotowiczovy typologie (Petersen 1919; Kotowicz 2018). Nejbližší paralely nacházíme v langobardských bradaticích 6.-7. století, které jsou rozměrově a tvarově podobné, disponují krátkými oboustrannými trny a masivními hraněnými tlouky (Biondi 2021: 74-5; Catalogo 2025; Parenti 1994a: 117; 1994b: 483). Tato datace výrazně kontrastuje s muzejním popiskem, který sekeru řadí do 13.-14. století.
Obr. 14: Bradatice.
Všechny fotografie sekery pořízené během dokumentace naleznete v následujícím odkazu:
Kroužkové pletivo
Vitrína obsahující přilbu, kopí a sekeru vystavuje rovněž kroužkové pletivo, které je reprezentováno třemi různými výrobky. Prvním výrobkem je kroužková košile, druhým je pás pod přilbou a třetí je trojúhelník, který je umístěný na zátylku figuríny pod kroužkovou zbrojí. Druhé a třetí pletivo nebylo detailně ohledáno; třetí pletivo je velmi špatně přístupné. Vážení úpletů nebylo možné. Pletiva byla publikována pouze jednou, a to formou fotografie (De Montis – Pellegrini 2021: Fig. 2).
Brň s inventárním číslem C 50 je krátkou košilí. Délka zbroje činí asi 87 cm, šíře v nataženém stavu více než 60 cm (zhruba 62). Zbroj je vystavena naruby. Rukávy jsou v nataženém stavu dlouhé asi 24 cm a mají obvod asi 50 cm, není u nich patrné výrazné zužování. Zbroj má velký průkrčník bez límečku, který na přední straně pokračuje do asi 23 cm dlouhého rozparku. Přední a zadní strana jsou opatřené středovými rozparky, který je na přední straně 26,5 cm dlouhý, na zadní straně 24 cm. V zavěšeném stavu nejsou na zbroji viditelné klíny vloženého pletiva ani signované kroužky. Pletivo je plně nýtované. Některé kroužky jsou oválné, což lze teoreticky přičítat poškození, které vzniklo nesením vlastní váhy zbroje. Vnější průměr přes nýt je v současném stavu 1,04 × 0,99 cm, drát má ponejvíce tloušťku 0,11-0,12 cm, ale místy se pohybuje v rozmezí 0,09-0,18 cm. Hlavičky jsou viditelné pouze při čelním pohledu, zatímco zadní strany jsou vyhlazené. Muzeum datuje zbroj do 13.-14. století. Dlouhý výstřih u krku je rys brní 13.-16. století (viz Burgess 1958; Kirpičnikov 1971; Wood et al. 2013), plně nýtované pletivo je však typičtější pro období po 14. století. V konečném důsledku je pravděpodobné, že zbroj je spíše výrobek 15.-16. století. Geograficky a konstrukčně nejbližší zbrojí, kterou jsme byli schopni nalézt, je pravděpodobně italská brň ze sbírky The Walters Art Museum, inv. č. 51.575 (The Walters Art Museum 2025).
Druhé pletivo (inv. č. C 1) je pásem vertikálně orientovaného pletiva, které je zavěšeno horiontálním způsobem. Dle muzejních pracovníků jde o pozůstatek pozdně středověké suknice. Pletivo je kompletně klínkované, klínky jsou ostré a široké a na odvrácené straně jsou viditelné. Třetí pletivo (neznámé inv. č.) je kombinací solidních a nýtovaných kroužků. Pletivo není vyvážené a nýtované kroužky jsou výrazně drobnější. Kroužky jsou nýtované nýtky s výraznou hlavičkou na obou stranách. Vzhledem k trojúhelnému tvaru jde o okrajovou část trojúhelně zakončeného výrobku, například pláštíku či límce.
Obr. 15: Kroužková zbroj, inv. č. C 50.
Všechny fotografie brně pořízené během dokumentace naleznete v následujícím odkazu:
Poděkování
Ohledání a publikování přilby by nebylo možné bez ochotné součinnosti Muzea zbraní Luigiho Marzoliho v Brescii, jmenovitě pana kurátora Marka Merla, kterému jsme nesmírně zavázáni. Fotografickou, logistickou a překladatelskou podporu během návštěvy Brescie nezištně poskytla reenactorská skupina Visundr – konkrétně Luca Cighetti, Marco Loprieno a Daniele Todisco, jimž srdečně děkujeme. Svými cennými poznatky a pomocí přispěli Lívia Čellárová (Masarykova univerzita Brno), Raffaele Iula (Neapolská univerzita Fridricha II.), Jiří Klepač (armour.cz), Roman Král (Královo řemeslo), Erik Szameit (Vídeňská univerzita). Zmínit musíme Toma Bettse, Diega Florese Cartese a Marka Lopriena za příkladnou spolupráci v oblasti tvorby ilustrací, které článku vtiskly osobitou podobu. Na posledním, čestném místě bychom rádi poděkovali sponzorům, bez nichž by se výprava do Itálie nemohla uskutečnit.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.
Bibliografie
Alekseychik, P. K. et al. (2023). The developed helmets of the Christian Kingdoms of the Iberian Peninsula of 1150–1230 AD: indications of unique regional styles. In: Gladius 43, 97-123.
Bakker, Lothar (2000). Ein eiserner Nasalhelm aus Augsburg. In: Das archäologische Jahr in Bayern 1999, 103-104.
Bakker, Lothar (2002). Nasalhelm. In: Kirmeier, Josef et al. (eds.). Kaiser Heinrich II. 1002–1024, Augsburg, 244.
Barroca, M. J. – Monteiro, J. G. (2000). Pera Guerrear. Armamento medieval no espaço português, Palmela.
Biondi, Andrea (2021). Lombard weapons from Fiesole, Tuscany (6th – 7th century C.E.): old archaeological data for new considerations. In: Studia Universitatis Hereditati 9/1, 67–86.
Boissonnas, Jean (1914). Collection Charles Boissonnas. Armes anciennes de la Suisse, Paris.
Bravermanová, Milena et al. (2019). Nová zjištění o přilbě a zbroji zv. svatováclavské. In: Archeologie ve středních Čechách 23, 235–310.
Burgess, E. M. (1958). A Mail Shirt from the Hearst Collection. In: The Antiquaries Journal 38/3-4, 197–204.
Catalogo 2025 = ascia, Ascia barbuta da lancio – longobardo (Alto Medioevo). In: Catalogo Generale dei Beni Culturali [online]. [2025-02-23]. Dostupné zde.
Coppola, Giovanni – Merlo, Marco (2022). Nasalhelm, sog. ‘Normannen-helm’. In: Skiba, Viola et al. (eds.). Die Normannen, Regensburg, 181-183.
D’Amato, Raffaele – Salimbeti, Andrea (2020). The Normans in Italy 1016–1194, Oxford.
D’Amato, Raffaele – Spasić-Đurić, D. L. (2018). The Phrygian helmet in Byzantium: archaeology and iconography in the light of recent finds from Braničevo. In: Acta Militaria Mediaevalia XIV, 29-67.
Dani, János – Angi, János (2024). Különleges sisakok a Déri Múzeum gyűjteményében, Debrecen.
De Montis, Paolo – Pellegrini, Beatrice (2021). Tradizioni romantiche e nuovi orientamenti museologici. L’esposizione medievale del Museo “Luigi Marzoli”. In: Nuova Antologia Militare V, N.2, 355-418.
Ffoulkes, Charles (1912). European Arms and Armour in the University of Oxford: Principally in the Ashmolean and Pitt-Rivers Museums, Oxford.
Giordan, Bruno – Marelli, Alessandro (2009). L’elmo di Brescia. In: Marelli, Alessandro (ed.). A.D. 1238 Federico II e l’Assedio di Brescia, Brescia.
Heeg, Laura (2011). Die Salier: Macht im Wandel. Begleitband zur Ausstellung im Historischen Museum der Pfalz Speyer, München.
Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, no. 1–2, 1–106.
Hošek, Jiří et al. (2019). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context. Part I, Praha – Brno.
Chodyński, A. R. (2014). The 12th century sword of San Galgano in the Hermitage of Montesiepi in Tuscany. A Transmission of the Arthurian Legend?. In: Fasciculi Archaeologiae Historicae 27, 21-30.
Iula, Raffaele – Vlasatý, Tomáš (v tisku). «Et galeam sumpsisti». Un casco normanno proveniente da Salerno. In: Rassegna del Centro di Cultura e Storia Amalfitana XLV, 353-388.
Kirpičnikov 1971 = Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.
Klepač, Jiří (2008). Přilba svatého Václava po řemeslné stránce. Odborný posudek. Nepublikováno.
Kotowicz, P. N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.
Mann, J. G. (1963). Luigi Marzoli. In: Cooper, Douglas – Clark, Kenneth (eds.). Le grandi collezioni private, Milano, 50-59.
Novotný, Boris (1964). K otázce osídlení Olomouckého kopce a Kláštera – Hradiska ve střední a pozdní době hradištní. In: Památky archeologické 55/2, 392-414.
Oakeshott, Ewart (1998). The Sword in the Age of Chivalry, Woodbridge.
Parenti, Roberto (1994a). Attrezzi agricoli, utensili, armi, strumentario domestico e frammenti metallici. In: Gelichi, Sauro – Giordani, Nicoletta (eds.). Il tesoro nel pozzo. Pozzi deposito e tesaurizzazioni nell’antica Emilia, Modena, 112-118.
Parenti, Roberto (1994b). Le tecniche costruttive fra VI e IX secolo: le evidenze materiali. In: Francovich, Riccardo – Noyé, Ghislaine (eds.). La Storia dell’Alto Medioevo italiano (VI-IX secolo) alla luce dell’archeologia, Atti del Convegno internazionale (Siena 2-6 dicembre 1992), Firenze, 479-496.
Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.
Rabovyanov, Deyan – Dimitrov, Stanimir (2017). Western European armour from medieval Bulgaria (12th – 15th centuries). In: Acta Militaria Mediaevalia XIII, 37-53.
Rajewski, Zdzisław (1973). O niektórych hełmach wczesnośredniowiecznych. In: Wiadomości archeologiczne XXXVIII, 349-360.
Rossi, Francesco (1988). Guida del Museo delle Armi „Luigi Marzoli“, Brescia.
Rossi, Francesco – Di Carpegna, Nolfo (1969). Armi Antiche dal Museo Civico L. Marzoli, Milano.
Sankiewicz, Paweł (2018). Hełm stożkowy z jeziora Lednica. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 123-131.
Shchedrina, A. Y. – Kainov, S. Y. (2021). Helmet from the National Museum of Bosnia and Herzegovina. In: Acta Militaria Mediaevalia XVI, Kraków – Sanok – Wrocław, 225-245.
Sousa, Ana (2020). Guerreiros & Mártires. A Cristandade e o Islão na formação de Portugal, Lisboa.
Spasić-Đurić 2017 = Спасић-Ђурић, Д. Љ. (2017). Шлемови из Браничева: прилог проучавању византијске војне опреме // Зборник Народног Музеја Београд. Археологија XXIII/1, 345–367.
Svoljšak, Drago et al. (1997). Novo gradivo v Arheološkem oddelku Narodnega muzeja v Ljubljani (pridobljeno v letih od 1987. do 1993. In: Varstvo spomenikov 36, 224-297.
Szameit, Erik (1987). Waffenfunde aus Österreich Teil II: Die Saxe und Lanzenspitzen. In: Archaeologia Austriaca 71, 155-171.
Šnajdrová, Evženie (2014). Arma ofensiva et defensiva. Historické zbraně a zbroj ze sbírky Národního muzea, Praha.
The Walters Art Museum (2025). Mail. In: The Walters Art Museum [online]. [2025-02-27]. Dostupné z: https://art.thewalters.org/object/51.575/.
Tomič, Ladislav (2012). Rekonstrukce kónické „normanské“ přilby z jednoho kusu oceli. In: Curia Vitkov [online]. [2025-02-23]. Dostupné zde.
Tomsons, Artūrs (2018). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.
Vlasatý, Tomáš (2019). Kombinační typologie křidélek kopí. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-02-23]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/kombinacni-typologie-kridelek-kopi/.
Vlasatý, Tomáš (2023). Přilba z ukrajinské Nemije. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-02-23]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-ukrajinske-nemije/.
Vlasatý, Tomáš et al. (2024). Záplatování raně středověkých přileb. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2025-02-23]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/zaplatovani-rane-stredovekych-prileb/.
Waurick, Götz – Böhme, H. W. (1992). Das Reich der Salier, 1024-1125. Katalog zur Ausstellung des Landes Rheinland-Pfalz, Sigmaringen.
Wegeli, Rudolf (1939). Inventar der Waffensammlung des Bernischen Historischen Museums in Bern Lanze. III: Stangenwaffen, Bern.
Wilczek, G. H. (1912-1914). Mittelalterliche Helme aus dem Besitze Sr. Exz. des Grafen Hans Wilczek Sammlung Schlote Kreuzenstein. In: Zeitschrift für Historische Waffenkunde 6, 2, 41–47.
Wolfram, Herwig et al. (1981). Die Kuenringer. Das Werden des Landes Niederösterreich, Wien.
Wood, Edwin et al. (2013). A note on the construction and metallurgy of mail armour exhibited in The Wallace Collection. In: Acta Militaria Mediaevalia IX, 203-229.
