Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content

Přilba z Pécse

Úvod

V druhé polovině ledna roku 2022 jsem měl možnost osobně prozkoumat přilbu z maďarské Pécse, která patří mezi nejpublikovanější raně středověké předměty Maďarska a je jedinou přilbou 9.-12. století, která byla na území Maďarska nalezena. Ohledání proběhlo v dopoledních hodinách dne 21.1. v archivu Muzea Jana Pannonia (Janus Pannonius Múzeum) v Pécsi za přítomnosti kolegy Jánose Mestellera (Kazár Bazár), který se zhostil fotografování, a pracovníka muzea Marka Haramzi, přičemž dokumentace trvala přes tři hodiny. Cíleně jsme se soustředili na detaily, jež nikdy nebyly publikovány včetně vnitřku přilby.

Přilba z Pécse. Fotografii pořídil János Mesteller.

Po dokončení jsme přilbu převezli do ateliéru studia Pazirik, v němž jsme artefakt naskenovali. Níže předložený článek je výsledkem naší dokumentace a zahrnuje rovněž tento 3D sken. V současnosti lze tento článek hodnotit jako nejkompletnější publikaci dané přilby. Je pravděpodobné, že článek bude ve změněné podobě publikován tiskem v maďarské a anglické mutaci. Veškerá tvorba vzniká se souhlasem výše zmíněného muzea.

Pozice Pécse na mapě Evropy.


Předchozí publikace

Jak bylo řečeno v úvodu, přilba z Pécse je v maďarském prostředí unikátním nálezem, a je tudíž jedním z nejpublikovanějších raně středověkých předmětů této země. Jelikož v drtivé většině titulů je přilba uvedena coby ilustrace s krátkým popiskem, je bezpředmětné soustředit se na kompletní výčet. Namísto toho zmíníme nejzásadnější tituly, které nelze při studiu opomenout.

Po textové stránce z maďarské tvorby vynikají práce, které sepsali Kalmár (1942; 1965: 90-91; 1971: 263), Kiss (1983: 252-5) a Nagy (2000). Nejlepší publikované ilustrace nalezneme v pracích Kisse (1983: 252-5), Kovácse (2000), Nagy (2000), Petkese (2016: 49) a Vágó (2015: 506). O většině ostatní maďarské literatury lze říci, že obrázky přilby čerpá ze zmíněných titulů a nebo používá černobílé fotografie v malém rozlišení. V žádné z dosud publikovaných prací nebyla přilba zobrazena ze všech čtyř stran. Jediným autorem, který přilbu znázornil svrchu, byl Kiss (1983: 252-5). Pohled na vnitřní stranu přilby nebyl nikdy publikován. 

Ze zahraničních autorů, kteří přilbě věnovali pozornost, můžeme z desítek badatelů jmenovat Gorelika (2002: Fig. XI-14.16; 2017: Рис. 4.2), Górewicze (2020: 476-7, Ryc. 10.24), Hejdovou (1964: 80-1), Kirpičnikova (1958: 56, Рис. 4.6; 2009: 18, Рис. 18.6, 27.1), Nadolského (1954: 72-5, Ryc. 9; 1960), Nicolleho (1999: Fig. 806; 2002: 313), Papakina (2017; 2019; et al. 2017), Sikoru (Poklewska-Koziełł – Sikora 2018: 117, Ryc. 7.5) a Williamse (2011: 236-7). 

Obecně řečeno lze tvrdit, že stávající literatura se soustředí primárně na kusé informace zahrnující délku a výšku přilby, přibližné datování a staromaďarský původ. V otázce datování panují neshody a jmenované tituly se dokážou pouze shodnout na rozpětí 9.-11. století. Názor, že přilba pochází z konce 10. či přelomu 10. a 11. století se zdá být v literatuře nejčetněji zastoupený, což se zakládá na představě, že jde o přilbu současnou s nálezy objevenými v Černé mohyle na Ukrajině (např. Kovalenko et al. 2020). Nejednoznačnosti spatřujeme i v oblasti metrických údajů: můžeme konstatovat, že data publikovaná Erzsébet Nagy roku 2000 nejlépe odpovídají námi získaným údajům. Žádný z titulů doposud nepublikoval váhu a obvod přilby. Metalurgický rozbor byl proveden jediným autorem, a to Alanem Williamsem (2011: 236-7).

Příklad literatury o přilbě: Kiss 1983 (vlevo) a Kalmár 1942 (vpravo).


Okolnosti nálezu a místo uložení

Přilba byla nalezena 27. listopadu 1927 na zahradě městského radního při stavbě nádrže na vodu v ulici Domb v centru Pécse. Společně s přilbou byly nalezeny lidské ostatky, což vede k domněnce, že přilba byla původně uložena v hrobě, který byl objeven v těžce narušeném stavu, avšak ohledání místa nepřineslo žádné poznatky. O nálezu okamžitě informoval místní tisk, avšak na první řádnou publikaci přilba čekala takřka 15 let. Dnes se na místě nálezu nachází objekt na vodovodní síti a areál není přístupný veřejnosti.

Přilba je uložena v archivu Muzea Jana Pannonia v Pécsi pod inv. č. 2613 a je občas zapůjčována do dočasných expozic. V minulosti existovala i zdařilá kopie, která byla kolem roku 2000 ukradena přímo z expozice.

Místo nálezu : přilba byla nalezena v ulici Domb na místě nádrže (vízmü). Na místě nádrže se dnes nachází objekt, který lze spatřit na pravé fotografii v pozadí. Převzato z Kiss 1983: 253.


Konstrukce a metrické údaje

Přilba z Pécse je velmi dobře zachovanou, částečně proděravělou helmou sferokónického tvaru o celkové výšce 22,7-22,9 cm. Její zvon, který má oválný průřez o vnitřním rozměru 20,9 × 18,2 cm (vnějším rozměru 21,1 × 18,4 cm), tvoří čtyři trojúhelné segmenty, přičemž přední a zadní segmenty překrývají boční. Vnější šířka segmentů je při zohlednění překrytí přibližně identická (S1 = 17,8 cm; S2 = 16,2 cm; S3 = 18,2 cm; S4 = 17 cm). Díly nejsou potaženy pozlaceným plechem a boční segmenty nejsou opatřeny rozetami. Čelní a zadní segmenty, jsou citelně silnější než segmenty boční (0,13 – 0,3 cm ku 0,14 – 0,2 cm). Vnitřní obvod činí 61 cm, vnější 63,7 cm, z čehož lze usuzovat, že přilba je vhodná pro nositele s obvodem hlavy přibližně 55-56 cm. Váha přilby je stanovena na 1,203 kg.

Schématický pohled na všechny čtyři strany přilby z Pécse.
Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelierVětší rozlišení zde.

Pohled na všechny čtyři segmenty přilby. Fotografie pořídil János Mesteller.

Boční okraje předního a zadního segmentu jsou opatřeny pěti ozdobnými laloky, zatímco okraje bočních segmentů jsou ponechány nezdobené. Výška spodních laloků od okraje činí 2,2 – 2,85 cm (L5 = 2,246 cm; L10 = 2,629 cm; L15 = 2,381 cm; L20 = 2,836 cm). Laloky mají poměrně jednotný rozestup 3,7 – 4,3 cm. Pod nejspodnějšími a nejsvrchnějšími laloky se nacházejí drobné oblouky odsazené 0,65-0,95 cm vysokými patkami. Okraje segmentů jsou ostře zkosené (šířka zkosení 0,15 – 0,2 cm). Ve výběžcích laloků se nacházejí hříbkové hlavičky nýtů o průměru 0,45 – 0,65 cm (viz Příloha 2) a výšce 0,2 – 0,3 cm (N9, N14 = 0,23 – 0,24 cm; N24 = 0,3 cm). Uvnitř zvonu jsou nýty rozklepány do plochy a mají průměr až 0,8 cm (N5). Překrytí segmentů má délku 1,5 – 2 cm (S1-S4: 1,5 cm; S1-S2: 1,9 cm; S2-S3: 1,8 cm; S3-S4: 2 cm). Před finálním sesazením bylo překrytí segmentů proloženo kontrastními pásky z nepozlacené slitiny mědi, které kopírují tvar bočních okrajů segmentů a jsou rovněž laločnaté. Šířka těchto pásků je relativně uniformní, v širších místech dosahující 1,5 – 1,77 cm, v užších 0,8 – 1,07 cm (oboje L8, L14). Pásky nejsou zevnitř viditelné, zvnějšku přesahují segmenty o ca. 0,4 – 0,6 cm. Pásky jsou zdobené linkami z ražených jednořadých jamek, které jsou v lalocích a zejména nad lalokem L6 uspořádány do dvou řad. Počet jamek, které mají rozestup 0,2-0,3 cm a které jsou někdy oblejší, jindy ostřejší, u pásků variuje mezi 85-92. Jamky těsně přiléhají k okrajům předního a zadního segmentu.

Detail laloků a prokládání. Fotografie pořídil János Mesteller a studio Pazirik.

Vrcholek přilby zdobí subtilní tulejka o výšce 5,57 cm, která je vykována ze solidního kusu a není ve vrchní části proděravělá. Při pohledu svrchu má pata tulejky oktofoilní, mírně oválný tvar a ke zvonu přilby je připevněna čtyřmi nýty o průměru 0,4 – 0,46 cm, jedním ke každému segmentu (viz Příloha 2). Průměr paty tuleje činí u hlavních laloků (s nýty) 4,67 × 4,78 cm, u vedlejších laloků 4,95 cm. Tulejka je zdobená dvěma horizontálními linkami, které vymezují soudkovitou profilaci. Spodní linka je umístěna 2,867 cm pod špicí, zatímco vrchní linka 1,714 cm; šířka linek 0,17 cm, šířka soudkovité profilace 0,828 cm. Tloušťka tuleje nad horní linkou 1,22 cm, tloušťka na úrovni soudkovité profilace 1,261 × 1,42 cm. Tulej je dutá přinejmenším po úroveň vrchní linky.

Detail tulejky. Fotografie pořídil János Mesteller.

Na spodním okraji zvonu se nacházejí masivní očka určená k protažení drátu a zavěšení barmice. Celkový počet oček byl pravděpodobně roven 11, z nichž jsou dnes čtyři upadlá (O2, O5, O10, O11). Očka se ve dvou kusech nacházejí na čelním segmentu, na ostatních po třech kusech (pozice předpokládaného O2 je diskutabilní a bez rentgenového snímku nelze jednoznačně určit). Byla vyrobena ze silného, spíše čtverhranného drátu o tloušťce 0,25 – 0,45 cm (O6, O10) a jejich rozestup variuje mezi 3,7 – 6,5 cm (viz Příloha 2), v prostoru obličeje je vzdálenost oček přibližně 10,2 cm. Vnitřní průměr oček se pohybuje mezi 0,175 – 0,621 cm, vnější 0,762 – 1,21 cm. Na vnitřní straně segmentu ojediněle nacházíme špatně viditelné pozůstatky rozevřeného drátu (O6, O8), což ukazuje, že očka měla omegovitý tvar (Ω). Vzhledem k rozestupu oček na čelním segmentu se zdá jako pravděpodobné, že barmice těsně přiléhala k očím.

Detail oček. Fotografie pořídil János Mesteller.

Analýza vzorku odebraného z okraje otvoru v S1 ukázala přítomnost feritu (bílá zrna), pásů perlitu (tmavé plochy) a strusky (šedé inkluze). Podíl fosforu není vysoký. Přilba je vyrobena z nízkouhlíkové oceli, která pravděpodobně obsahuje místy asi 0,2 % uhlíku. Segment byl vyroben z kusu nepravidelného složení, který byl překládán, o čemž svědčí pruhy viditelné ve vzorku. Rozsah mikrotvrdosti odpovídá 139 – 168 HV (Williams 2011: 236).

Mikrostruktura vzorku odebraného z přilby. Převzato z Williams 2011: Sl. 2.

Artefakt na omak působí pevným dojmem. Plech má na sobě vyreznuté jamky, nicméně manipulace s objektem je možná bez obav, že dojde k odlomení dílů. O dobrém stavu svědčí i skutečnost, že předmět vypadá stejně jako v éře první publikace ve 40. letech 20. století. Největším rizikem pro artefakt jsou okorodované hrany plechu, které mají tendenci se snadno zadrhávat v textilu (například rukavicích). Jeden z nýtů tulejky je uvolněný a v budoucnosti by mohlo dojít k jeho upadnutí. Očka, o něž jsme se před dokumentací strachovali a které jsme chtěli polstrovat, jsou i po více než miléniu dostatečně pevná, aby udržela váhu přilby v položeném stavu.


3D sken pořízený fotogrammetrickým snímkováním. Připravilo studio Pazirik.


Příloha 1: Všechny fotografie pořízené během dokumentace.

Příloha 2: průměry nýtů, vzdálenosti středů nýtů od sebe, průměry oček, vzdálenosti oček od sebe.


Typologické zařazení a návrh datace

Přilbu lze již na první pohled řadit k typu Černá mohyla, jak učinil Papakin (2017; 2019; et al. 2017), či Kirpičnikovovu typu II (Kirpičnikov 1958; 1971; 2008; 2009). Tento typ, od něhož známe desítky nálezů ze středovýchodní Evropy, je konstruován ze čtyř segmentů obvykle potažených pláty ze slitiny mědi, které jsou na vrcholku překryty tulejkou. Boční segmenty často zdobí čtyřboké rozety a čelní segment je vybaven diadémem ve tvaru trojzubce, zatímco okraj je opatřený držákem barmice. Jakožto relativně starý nález je přilba z Pécse v literatuře běžně viděna jako jeden z typických exemplářů této skupiny.

Navzdory tomu je potřeba říci, že přilba postrádá rysy typické pro standardizované přilby poslední čtvrtiny 10. století a počátku 11. století – tedy zlacení povrchu, rozety, stříbření komponentů a klasickou čtyřlaločnou tulej. Z toho důvodu byla v minulosti vnímána jako mladší derivát této uniformní skupiny (Nadolski 1960: 104, 117), což se s ohledem na novější práce jeví jako silně nepravděpodobné. Lze se shodnout s názorem, že přilba reprezentuje starší vývojový stupeň typu Černá mohyla, který lze rámcově řadit do 9.-10. století, jak navrhují mnozí současní autoři (Fodor 2018: 248; Papakin et al. 2017; Vágó 2015: 506). 

Chronologie přileb 8. až 10. století není ve východní Evropě úplně přesně vyjasněna. Přilby 2. a 3. třetiny 8. století jsou evidentně reprezentovány zvony z osmi a později čtyř segmentů, jejichž okraje jsou zakončeny velkými oblouky. Mezi tyto přilby lze zařadit nálezy ze Stolbišče, Krasnodaru a Bežty (Kainov 2017). U přileb 9. století je počet segmentů finálně zredukován na 4 a jejich okraje modifikovány tak, že jsou zakončeny malými oblouky – typickými příklady jsou nálezy z Moldavanskoje a Djursa (Kainov et al. 2020). Malé oblouky jsou následně transformovány na laloky, které můžeme najít u standardizovaných zlacených přileb typu Černá mohyla, přičemž nejstaršími exempláři s laločnatým okrajem jsou nálezy z lokalit Karla Marksa, Manvelivka a Karanajevo (Čurilova 1986; Kainov et al. 2020; Mažitov 1981: 114-6, Рис. 61.17). Přilba z Pécse je zařaditelná mezi podskupiny přileb s malými oblouky a nejstarší nálezy s laločnatým okrajem, s nimiž sdílí množství prvků, například segmenty jsou spojeny pěticemi nýtů a hrany segmentů jsou zkosené. Datování není bezproblémové. Přilba z Djursa, kterou lze pomocí opaskových komponentů datovat nejdříve k polovině 9. století (Dmitrijev 2003: 204-5; osobní diskuze s Oleksim Komarem). Přilba z Manvelivky je pomocí opaskových komponentů datována do 60.-90. let 9. století a podobnou dataci naznačuje nález z Karanajeva (Golubjev 2018: 393; Komar 2011: 67-9). Prokládání segmentů pásky ze slitiny mědi známe nejdříve právě z přileb z Manvelivky a Karanajeva; dalším podobně starým kusem je kontrastním páskem proložená dvojdílná tulejka ze Sárského hradiště (Leontijev 1996: 121-2, Рис. 47.2), která chronologicky nemusí být vzdálena přilbě z Moldavanskoje. Laločnatost základny tuleje je jevem, který by mohly směřovat k závěru, že přilba z Pécse je mladší než podskupina s malými oblouky, které disponují kruhovými základnami. Chybějící obroučka, která je běžným rysem přileb s laločnatým okrajem a trojzubcem na čelním segmentu, s ohledem na přilbu z Gulbišče (3. čtvrtina 10. století; Puškina 1996: 70, Cat. 684) nenapomáhá s datovacími možnostmi. Redukci ochrany obličeje není možné vzhledem přilbě z Moldavanskoje, která ji rovněž postrádá, chápat jako chronologicky zpřesňující aspekt.

Vývoj okrajů segmentů v průběhu 8.-10. století v černomořské oblasti:

1 – 2.-4. čtvrtina 8. století (Stolbišče, Krasnodar, Bežta).
2 – 1.-2. třetina 9. století (Moldavanskoje, Djurso).
3 – 9. století (Karla Marksa).
4 – 3. třetina 9. století (Manvelivka).
5 – 4. čtvrtina 10. a 1. čtvrtina 11. století (zlacená varianta typu Černá mohyla).
Přilba z Pécse je mezistupněm variant 2, 3 a 4. Převzato z Kainov et al. 2020: Рис. 7.

Na základě konstrukčních a dekorativních prvků je možné maďarskou přilbu zasadit nejpravděpodobněji do 2. pol. 9 století a počátku 10. století, jak v minulosti navrhoval Papakin (2017; 2019; et al. 2017) a Gorelik (2002: Fig. XI-14.16). Výroba v 1. pol. 9. století je vzhledem k jasně definovaným lalokům s proložením nepravděpodobná. Totéž lze s ohledem na malé oblouky říci o výrobě v pokročilém 10. století. Hlavní problém, se kterým se potýkáme, je vedle poměrně malého korpusu pro 9. století také nedostatek přileb typu Černá mohyla z 1. pol. 10. století, s nimiž bychom mohli srovnávat. Přilbu lze považovat za produkt, který byl vyroben v pásu mezi černomořskou oblastí (severním Kavkazem) a jižním Uralem a který byl na území dnešního jižního Maďarska dovezen (viz Kirpičnikov 2009; Papakin 2017; 2019; et al. 2017). Nejjednoduším možným zdůvodněním přesunu přilby v navrženém období je migrace starých Maďarů a jejich vpád do Karpatské kotliny, který lze – navzdory dřívějším ojedinělým událostem – datovat do období od 50. let 9. století po první léta 10. století s kulminací v posledních dvou dekádách tohoto rámce (Szőke 2019: 273-5; Torma – Veszprémy 2008). Není bez zajímavosti zdůraznit, že jedna z blízkých analogií, přilba z Manvelivky na území dnešní Ukrajiny, taktéž souvisí s působením Maďarů (Čurilova 1986; Gorelik 2017). Sergej Kainov, s nímž byla přilba konzultována, se v datování kloní k poslední čtvrtině 9. a poč. 10. století, s čímž lze rámcově souhlasit. Přilba z Pécse tak představuje staromaďarskou protiváhu přileb typu Stromovka, které se ve střední Evropě pojí s pozdním velkomoravským horizontem (např. Macháček et al. 2021: 160, 436-7, 440-1; Pieta 2015: 27-30).

Přilba z Pécse a její nejbližší analogie 9. století. Svrchu, zprava: Moldavanskoje, Djurso, Pécs, Karla Marksa, Karanajevo, Manvelivka. Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelierVětší rozlišení zde.


Poděkování

Dokumentace přilby by nebyla možná bez nasazení celé řady lidí, mezi nimiž můžeme na prvním místě jmenovat Jánose Mestellera (Kazár Bazár), který posloužil coby projektový manažer a komunikoval se všemi zúčastněnými stranami. Naše díky putují Muzeu Jana Pannonia v Pécsi a jeho pracovníkům, Markovi Haramzovi a jeho kolegům. 3D skenování bylo nezištně pořízeno studiem Pazirik, za což děkujeme jmenovitě Balázsovi Szakonyi. Za konzultaci získaného materiálu jsme vděčni rovněž Sergeji Kainovovi. Zmínit musíme také Michala Havelku (baba_jaga_atelier), který je autorem kreslených schémat.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Čurilova 1986 = Чурилова, Л. Н. (1986). Погребение с серебряной маской у села Манвеловки на Днепропетровщине // СА, № 4, 261–266.

Dmitrijev 2003 = Дмитриев, А. В. (2003). Могильник Дюрсо – эталонный памятник древностей V–IX вв. // Крым, Северо-Восточное Причерноморье и Закавказьев эпоху средневековья IV–XIII века. Отв. ред. Т. Н. Макарова, С. А. Плетнева, Москва, 200–206.

Fodor, István (2018). Honfoglalás kori temető Jászberény határában. In: Communicationes Archaeologicae Hungariae 2017, 237-260.

Golubjev 2018 = Голубев, А. М. (2018). Хронология салтовских памятников Верхнего Подонцовья в контексте венгерской проблематики // ІІІ-й Международный мадярский симпозиум. Будапешт, 6–10 июня 2016 г., Budapest, 367-400.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in South-Eastern Europe in the Second Half of the First Millenium AD. In: Nicolle, David (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Gorelik 2017 = Горелик, М. В. (2017). Латная конница древних венгров // Археология евразийских степей, № 5. Отв. ред. И. Л. Измайлов, Казань, 272-9.

Górewicz, I. D. (2020). O broni Słowian. Na wojnie i w kulturze, Szczecin – Poznań.

Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, no. 1–2, 1–106.

Kainov, S. Y. (2017). The Helmet from Krasnodar Territory. In: Maksymiuk, K. – Karamian, G. (eds). Crowns, hats, turbans and helmets The headgear in Iranian history volume I: Pre-Islamic Period, Siedlce-Tehran, 255-261.

Kainov et al. 2020 = Каинов, С. Ю. – Меньшиков, М. Ю. – Рукавишникова, И. В. (2020). Шлем из комплекса 3 могильника у хутора им. Карла Маркса // Древние памятники, культуры и прогресс. A caelo usque ad centrum. A potentia ad actum. Ad honores, Москва, 200-211.

Kalmár, János (1942). Pécsi sisak a honfoglalás kori időből. In: Pécs szabad királyi város Majorossy Imre Múzeumának Értesítő, 22-29.

Kalmár, János (1965). Népvándorláskori sisakok. In: Janus Pannonius Múzeum Évkönyve 1964, Pécs, 73-93.

Kalmár, János (1971). Régi magyar fegyverek, Budapest.

Kirpičnikov 1958 = Кирпичников, А. Н. (1958). Русские шлемы X—XIII вв. // СА, № 4, 47-69.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Kirpičnikov 2008 = Кирпичников, А. Н. (2008). Восстановленная антикварная воинская редкость. Новые наблюдения о раннесредневековых золочёных шлемах // Дьнєслово: Збірка праць на пошану дійсного члена Національної академії наук України Петра Петровича Толочка з нагоди його 70-річчя. Відп. ред. Гліб Івакін, Киев, 67-75.

Kirpičnikov 2009 = Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, Санкт-Петербург.

Kiss, Attila (1983). Baranya megye X-XI. századi sírleletei. Magyarország honfoglalás és kora Árpád-kori temetőinek leletanyaga 1., Budapest.

Komar 2011 = Комар, А. В. (2011). Древние мадьяры Этелькеза: перспективы исследований // АДІУ, Вип. 7. Мадяри у Середньому Подніпров’ї, 21-78.

Kovalenko et al. 2020 = Коваленко, Е. С. et al.(2020). Рентгеновская, синхротронная и нейтронная визуализация металлических артефактов из кургана Черная Могила // Российские нанотехнологии, том 15, № 5, 56–68.

Kovács, László (2000). 15.05.06 Helm. In: Wieczorek, Alfried – Hinz, Hans-Martin (eds.). Europas Mitte um 1000, Katalog, Stuttgart, 340-341.

Leontijev 1996 = Леонтьев, А. Е. (1996). Археология мери. К предыстории Северо-Восточной Руси // Археология эпохи великого переселения народов и раннего средневековья. Выпуск 4, Москва.

Macháček et al. (2021). Břeclav – Pohansko X. Sídelní areál na Severovýchodním předhradí. Archeologické výzkumy v letech 2008-2016, Brno.

Mažitov 1981 = Мажитов, Н. А. (1981). Курганы Южного Урала VIII-XII вв., Москва.

Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI, XII wieku, Łódź.

Nadolski, Andrzej (1960). Uwagi o wczesnośredniowiecznych hełmach typu wielkopolskiego. In: Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi. Seria archeologiczna 5, 99–124.

Nagy, Erzsébet (2000). A pécsi sisak. In: Pécsi szemle 3, 2-3.

Nicolle, David (1999). Arms and Armour of the Crusading Era, 1050-1350. Western Europe and the Crusader States, London – Mechanicsburg.

Nicolle, David (2002). Warriors and Their Weapons Around the Time of the Crusades: Relationships Between Byzantium, the West and the Islamic World, Aldershot.

Papakin 2017 = Папакін, Артем (2017). Шоломи у контексті східних контактів Русі та Польщі (X–початок XI ст.) // Історія давньої зброї. Дослідження 2016. Відп. ред. М. Ф. Дмитрієнко et al., Київ, 351–366.

Papakin, Artem (2019). Importy czy łupy z Rusi? Problem pochodzenia „wielkopolskich” hełmów X – początku XI wieku. In: Nagirnyy, V. – Pudłocki. T. (eds). Rusʼ and Poland (10th–14th centuries). Publication from the 9th International Scientific Conference, Przemyśl, 5th–8th December, 2018, Kraków, 55–68.

Papakin et al. 2017 = Папакін, А. – Безкоровайна, Ю. – Прокопенко, В. (2017). Шоломи типу «Чорна Могила»: нові знахідки та проблема походження // Науковий вісник Національного музею історії України. Зб. наук. праць. Випуск 2. Відп. ред. Б. К. Патриляк, Київ, 45–56.

Petkes, Zsolt (2016). A honfoglaló magyarság fegyverzete. In: Rubicon 27. évf. 7. sz., 44-49.

Pieta, Karol (2015). Včasnostredoveké mocenské centrum Bojná – výskumy v rokoch 2007–2013. In: Pieta, K. – Robak, Z. (eds.). Bojná 2 – Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk, Nitra, 9–49.

Poklewska-Koziełł, Magdalena – Sikora, Mateusz (2018). Szyszak z Giecza — szczegółowa inwentaryzacja obiektu i stan badań / Helmet (szyszak) from Giecz. A Detailed Inventory and the State of Research. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 109-122.

Puškina 1996 = Пушкина, Т. А. (1996). Путь из варяг в греки и из грек… Каталог выставки, Москва.

Szőke, B. M. (2019). A Karoling-kor Pannóniában, Budapest.

Torma, B. G. – Veszprémy, László (2008). Egy elfeledett diadal – a 907. évi pozsonyi csata, Budapest.

Vágó, Ádám (2015). A Kárpát-medence ősi kincsei – A kőkortól a honfoglalásig, Budapest.

Williams, Alan (2011). Metalurške značilnosti poznosrednjeveških oklepov iz srednje Evrope. In: Lazar, T. – Nabergoj, T. – Jerin, B. (eds). Vitez, dama iz zmaj. Dediščina srednjeveških bojevnikov na Slovenskem 1: Razprave, Ljubljana, 233–247.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.