Úvod
V rámci přípravy Katalogu evropských přileb 9.-12. století jsme měli možnost osobně ohledat jednu z nejlépe zachovaných přileb typu Černá mohyla, pocházející z polské lokality Olszówka. Tříhodinové ohledání, které proběhlo v pondělí 28.3.2022 v budově Muzea polského vojska (Muzeum Wojska Polskiego) ve Varšavě za účasti pracovníků muzea a fotografa Jánose Mestelléra (Kazár Bazár), pomohlo upravit a doplnit některé dříve publikované informace. V následujícím příspěvku přinášíme dosud nejpodrobnější publikaci tohoto nálezu. Veškerá tvorba vzniká se souhlasem výše zmíněného muzea.
Přilba z Olszówky. Fotografii pořídil János Mestellér.
Předchozí publikace
Prvním autorem, o němž víme, že o přilbě referoval, byl Gembarzewski (1926: № 8). Následně byla několikrát publikována ještě před 2. svět. válkou – jmenujme práce Bocheńského (1930: Tabl. III.1; 1935a: 321; 1935b: 253) a Dziewanowského (1935: 146). Také článek Sommerfeld-Sarnowské (1948: Tabl. LX) vznikl před válkou, ale vydán byl až po ní. Z literatury, která vyšla před restaurací přilby roku 1962, můžeme uvést Kostrzewského (1947: 336) a Nadolského (1954: 71; 1960). Další význačné tituly polské akademie publikovali Rajewski (1973: 350), Żygulski (1982: 78, Il. 4), Nowakowski (1991: 85, 135), Wyrwa (2014: 69), Rychter – Strzyż (Rychter– Strzyż 2016: 110-1; Rychter – Strzyż 2019: 27, 30-1), Poklewska-Koziełł – Sikora (2018: 114, Ryc. 6.2), Engel – Sobczak (2019: 76, Ryc. 6.3), Górewicz (2020: 480, Ryc. 10.30) a Mackiewicz (2020). V zahraničí se přilbě věnovali například Hejdová (1964: 80), Gorelik (2002: Fig. XI-14.13), Kalmár (1965: 90, 23. kép.), Kainov (Kainov – Kamenskij 2013: 184, Рис. 7.1), Kirpičnikov (1958: 54-5, Рис. 4.3; 2009: 16-7, Рис. 18.3, 25.1) a Papakin (2017; et al. 2017: № 12; 2019: 56, Il. 1.2).
Obecně řečeno lze tvrdit, že uvedená literatura se v drtivé většině soustředí pouze na zmínku o přilbě, případně rozměr, přibližné datování a fotku na čelní segment. Za nejcennější práce považujeme Bocheńského a Sommerfeld-Sarnowskou, kteří publikovali první fotografie z doby, kdy byla přilba kompletnější. Do publikování předkládané práce byl jediným zdrojem, který publikoval přímý pohled na zachovanou rozetu, článek Engela a Sobczaka. Literatura se zdá shodovat na datování do 10.-11. století, avšak místo původu bylo v minulosti předmětem vleklých sporů.
Archivní fotografie přilby z Olszówky.
Zdroj: Bocheński 1930: Tabl. III.1; Sommerfeld-Sarnowska 1948: Tabl. LX; Engel – Sobczak 2019: Ryc. 6.3.
Různé kresebné návrhy přilby z Olszówky.
Zdroj: Górewicz 2020: 480, Ryc. 10.30; Nadolski 1994: 63; Gorelik 2002: Fig. XI-14.13.
Okolnosti nálezu a místo uložení
Přilba je náhodným, bezkontextovým nálezem, vyoraným roku 1919 ve vsi Dymitrowo (dnešní Olszówka, okres Turek ve Velkopolském vojvodství). Roku 1921 se předmět dostal do sbírky Muzea polského vojska ve Varšavě. Dle nejstarších fotek přilba disponovala tařka kompletním trojzubcem a tulejí. Roku 1962 prošla generální restaurací a v současné chvíli je přilba vystavena v expozici téhož muzea pod inv. č. MWP 216 (býv. inv. č. 12063).
Pozice Olszówky na mapě Evropy.
Konstrukce a metrické údaje
V době objevu byla přilba z Olszówky velmi dobře zachovaným nálezem, a přestože v průběhu času částečně utrpěla, stále ji lze považovat za dobře zachovaný exemplář s vysokou výpovědní hodnotou. Mezi nejvýraznější defekty přilby můžeme jmenovat chybějící část trojzubce, absentující levou rozetu (S2) a obroučku, tulejku, rekonstruovaný okraj pravého segmentu (S4) a vnitřek přilby, který je vyplněn konzervátorskými látkami, jež znemožňují bližší identifikaci prvků (např. oček).
Schématický pohled na všechny čtyři strany přilby. Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier.
Větší rozlišení segmentu S1 a S2. Větší rozlišení segmentu S3 a S4.
Pohled na všechny čtyři segmenty přilby. Fotografie pořídil János Mestellér.
Zvon nabývá sferokónického tvaru o celkové dnešní výšce 21 cm. Pokud umělohmotná tulej, která je v současné době připevněna na přilbu, věrně napodobuje původní výšku, výška s tulejí pravděpodobně přesahovala 31 cm. Pokud Bocheński, Kirpičnikov a Mackiewicz ve svých textech uvádějí výšku 24-25 cm, musí se jednat buď o omyl, nebo o zachycení stavu, kdy byla tulejka zachovanější. Zvon má oválný průřez o vnitřním rozměru 20,8 × 18 cm a je tvořen čtyřmi trojúhelnými segmenty, přičemž přední a zadní segmenty překrývají boční. Délka překrytí segmentů nebyla předmětem naší dokumentace, ale lze odhadnout, že není delší než 2 cm. Šířka segmentů je přibližně identická. Vzhledem k neúplnému zachování se nám obvod podařilo stanovit pouze rámcově na zhruba 61,5-62 cm, z čehož lze usuzovat, že přilba je vhodná pro nositele s obvodem hlavy přibližně 55-56 cm. Váha přilby je stanovena Mackiewiczem na 1,24 kg.
Boční okraje předního a zadního segmentu jsou opatřeny čtyřmi ozdobnými laloky, zatímco okraje bočních segmentů jsou ponechány nezdobené. Otvory v segmentech ukazují na průměr 0,23-0,3 cm (N9, N25, O2-O10). V minulosti byl zastáván názor, že přilba je zlacena přímo na železný povrch (Nadolski 1960: 104), což přebírají někteří autoři dodnes (Rychter – Strzyż 2016: 110-1). Shodujeme se však s názorem Bocheńského a Mackiewicze, že segmenty jsou potaženy pláty z pozlacené slitiny mědi, jejichž záhyby jsou viditelné na vnitřní straně, kam zasahují zhruba do vzdálenosti 0,5 cm. Zlacení je na některých místech stále kvalitně zachováno, avšak pláty ze slitiny mědi jsou mechanicky poškozené a lokálně se odchlipují od železných segmentů (např. S1, S3). Segmenty jsou na okrajích tlusté 0,2-0,3 cm, do čehož je nutné započítat také potah na obou stranách. Přední segment se jeví být nepatrně silnější než ostatní segmenty (S1: 0,29-0,3 cm; S2: 0,21-0,26 cm; S3: 0,26 cm; S4: 0,2-0,21 cm). Tloušťka železných částí segmentů bez potahu nemusela být vzdálená 0,1 cm, což je údaj uvedený Nadolskim (1960: 105).
Detail laloků a prokládání. Fotografie pořídil János Mestellér.
Ve výběžcích laloků se nacházejí hříbkové hlavičky nýtů o průměru 0,56 – 0,77 cm (viz Příloha 2) a výšce do 0,2 – 0,3 cm. Rozklepání nýtů uvnitř zvonu není pro použití restaurátorských látek viditelné. Vrchní řada nýtů (N1, N5, N9, N13) je od druhé řady (N2, N6, N10, N14) vzdálena 4,1-4,4 cm, druhá řada je od třetí řady (N3, N7, N11, N15) vzdálena 2,9-3,8 cm, třetí řada je od čtvrté, spodní (N4, N8, N12, N16) vzdálena 4-4,4 cm a spodní řada nýtů se nachází 5,1-5,6 cm nad okrajem přilby. Mezi nýty se po okrajích segmentů nacházejí ryté rýhy. Samotné okraje segmentů jsou vně těchto rýh zkosené, šířka zkosení přibližně 0,35 cm. Pod nýtem N9 se nachází defekt, který by bylo možné přisoudit zásahu čepelí. Před finálním sesazením bylo překrytí segmentů proloženo raženými pásky z nepozlacené slitiny mědi o tloušťce 0,05 cm, které kopírují tvar bočních okrajů segmentů a jsou rovněž laločnaté. Šířka těchto pásků je relativně uniformní. Pásky nejsou zevnitř viditelné, zvnějšku přesahují segmenty o ca. 0,2-0,3 cm a jsou raženy dvouřadým jamkováním, jež bylo provedeno raznicí se dvěma vrcholy.
Otvor na vrcholu přilby, který má rozměr 3 × 2,4 cm, původně překrývala masivní, vysoká a dutá tulejka, která zmizela během 2. svět. války a z níž dodnes zbylo pouze torzo na segmentech S2 a S3. Při pohledu svrchu měla pata tulejky tvar čtyřcípé, mírně oválné hvězdy s maximální šířkou 7,3 cm (počítáno na základě jejího otisku). Ke zvonu přilby byla připevněna čtyřmi nýty s hříbkovou hlavou o průměru 0,38 – 0,66 cm, jedním ke každému segmentu (viz Příloha 2). Vzdálenost otvorů pro upevnění tuleje od horního okraje segmentů je ca. 2,6 cm. Tloušťka zachovaných částí tuleje je 0,37 cm. Hrany tuleje nejsou zkoseny. Povrch tulejky byl pokryt stříbrnou fólií, jež byla upevněna pomocí náhodně uspořádané mřížky jamek. Vypodložení tuleje bylo provedeno z raženého pásu ze slitiny mědi a k ražení bylo užito stejné raznice jako na ostatních ražených páscích. Nejužší místo zachovaného proložení je 1,02 cm široké. Proložení bylo vytvořeno z jednoho dílu, který byl obtočen ve směru hodinových ručiček kolem celé přilby a jeho konce byly přehnuty přes sebe. Místo tohoto překryvu se nachází na zadním segmentu (S3), tedy je záměrně umístěno na nejméně nápadném místě. Ve vrchní části byla tulej zdobena dvěma horizontálními a profilovanými prstenci. Pokud současná plastová kopie kopíruje původní tulejku, předpokládaná výška po horní prstenec činí 13,1 cm, výška po nižší prstenec 9,5 cm a vzdálenost mezi prstenci 2,9 cm.
Detail tulejky. Fotografie pořídil János Mestellér.
Čelnímu segmentu (S1) dominuje obličej těsně kopírující výztuha – trojzubec s obdélnou základnou a jedním středovým a dvěma bočními zuby. Délka základny vzdušnou čarou činí 11,8 cm, v oblouku 12,5 cm. Všechny zuby mají pětiúhelný tvar, centrální zub je navíc rozšířený o šipkovitý výběžek. Výška středového zubu bez vypodložení činí 9 cm nad okrajem, boční zuby s vypodložením dosahují výšky 4,5 cm. Železné, až 0,3 cm tlusté jádro zubů bylo vypodloženo raženým plechem ze slitiny mědi. Nyní chybějící pravý boční zub odhalil zajímavý detail: vypodložení trojzubce je děleno na tři části, tj. každý zub má vlastní podložení a podložení centrálního zubu překrývá podložení bočních zubů. Hrany železného trojzubce jsou zkosené a prostor vymezený linkami zkosení je překryt stříbrnou fólií, která je upevněna mřížkou náhodně ražených jamek, provedených ostrým nástrojem. Každý zub byl opatřen dvěma prolamovanými, špatně viditelnými otvory, jež jsou umístěny takřka v jedné linii. Boční zuby trojzubce byly upevněny na dvou bodech, zatímco střední zub na třech – zpravidla jde o nýty s hříbkovou hlavou (0,52-0,76 cm), avšak níže položené nýty na bocích trojzubce jsou očky (O1, O10) s rozestupem 10,4 cm. Pozice nýtů na trojzubci je mírně asymetrická (viz Příloha 2). Spodní hrana trojzubce je potenciálně vybavena drobným obloučkem, který zapadal do prostoru mezi očima nositele; tento oblouk je patrný pouze v náznacích.
Detail trojzubce. Fotografie pořídil János Mestellér.
Okraj přilby byl původně obehnán dnes nezachovanou železnou obroučkou, která měla – soudě dle fotky v Bocheńského práci, analogií a velmi decentních a stále patrných náznaků na okrajích segmentů – zvlněný tvar. Pravděpodobně byla podložena raženým pásem a byla zdobena stříbrnou fólií připevněnou jamkováním. Obroučka byla upevněna pomocí celkem deseti oček umístěných do otvorů (S1, S3: 2 otvory; S2, S4: 3 otvory), přičemž očka na čelním segmentu (S1) současně přidržovala i boky trojzubce, pod nějž byla obroučka zavedena. Rozestup oček O1-O10 je překvapivě uniformní, 5,8-6,2 cm. Jediné zachované očko na trojzubci (O1) s výškou 0,65 cm se vizuálně liší od nýtů použitých na přilbě. Je vyrobeno z 0,46 cm tlustého drátu, který měl omegovitý tvar a uvnitř přilby byl rozevřen. Stopy tohoto řešení jsou uvnitř přilby neviditelné. Očko je zarezlé a neumožňuje pohled naskrz. Pozůstatek drátu v něm není patrný. Ve středu levého segmentu (S2), 2,1 cm nad okrajem a 5,3 cm pod středem rozety, se nachází otvor o průměru 0,4 cm. Vzhledem k poškození okrajové části pravého segmentu (S4) není možné stanovit, zda se jednalo o symetrický úkaz. Analogie těchto otvorů budou komentovány níže.
Detaily okraje přilby. Fotografie pořídil János Mestellér.
Boční segmenty byly zdobeny železnými rozetami, přičemž do dnešního dne se zachovala pouze jedna na pravém segmentu (S4). Na levém segmentu (S2) je znatelný pouze otisk o přibližné velikosti 3×3 cm. Střed rozet se nachází 7,5 cm nad okrajem přilby. Tvar rozet připomínal čtyřcípou hvězdu. Výška zachované rozety činí 4,4 cm (uhlopříčky mezi nejužšími částmi jsou dlouhé zhruba 3,16 a 3,5 cm). Tloušťka železného materiálu rozety je přibližně stejná tloušťka tuleje, ca. 0,4 cm. Hrany rozety jsou mírně zkosené a vnitřní plocha je potažena stříbrnou fólií, která je připevněna, podobně jako u jiných železných prvků přilby, náhodným jamkováním. V každém cípu rozety je vynecháno zhruba 1,1 cm dlouhé oválné místo, díky kterému rozeta připomíná květ. Vypodložení rozety je špatně viditelné, a to pouze na jedné straně, nicméně lze potvrdit, že bylo přítomné a že bylo zřejmě provedeno raženým plátem ze slitiny mědi. Rozetu drží jediný centrální, hrotitý nýt o kruhové či mírně oválné základně s průměrem 1,35 cm. Výška nýtu 0,7 cm. Nýt je dvoudílný – spodní díl je pravděpodobně vytvořen ze železa, které je pokryto jamkovanou fólií žluté barvy, zatímco vrchní díl nýtu je ze slitiny mědi.
Detaily zachované rozety. Fotografie pořídil János Mestellér.
Z textu vyplývá, že všechny železné detaily přinýtované na zvon měly podobnou tloušťku a byly pokryté stříbrnou fólií a podloženy raženými pásky. Materiály byly záměrně schodovitě odstupňované, aby tvořily maximální kontrast.
Grafická rekonstrukce přilby z Olszówky. Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier.
Větší rozlišení segmentu S1 a S2. Větší rozlišení segmentu S3 a S4.
Přílohy
Příloha 1: Všechny fotografie pořízené během dokumentace.
Příloha 2: průměry nýtů, vzdálenosti středů nýtů od sebe, vzdálenosti oček od sebe.
Srovnání s analogiemi
Přilba z Olszówky lze bez obtíží přiřadit k přilbám tzv. typu Černá mohyla, jak učinil Papakin (2017; 2019; et al. 2017), či Kirpičnikovovu typu II (Kirpičnikov 1958; 1971; 2008; 2009). V celkovém počtu přibližně 70 kusů a fragmentů z oblasti od Polska po Ural, od Novgorodu po Bulharsko a severní Kavkaz, patří mezi nejlépe zachované exempláře tohoto typu a některé její železné části jsou mimořádně přínosné pro studium tohoto typu.
Konstrukci zvonu můžeme po všech stránkách hodnotit jako standardní a nevybočující ze série přileb s pozlaceným potahem. Jediným drobným rysem, kterým se přilba z Olszówky odlišuje, jsou ryté linky mezi nýty spojujícími segmenty. Podobné linky jsou v souboru neobvyklé, avšak musíme dodat, že řada přileb nikdy nebyla odborně prozkoumána (je ve velmi poničeném stavu, byla zničena během válek nebo skončila v soukromých sbírkách). Je nepochybné, že stejnými linkami je vybavena přilba z Gorzuch (Bocheński 1930: Tabl. I, Ryc. 1-2) a z fotek se zdá, že stejným rysem mohla potenciálně disponovat i přilba z Groß Friedrichsbergu (Gaerte 1923; Gaerte 1924a: 135-141; Gaerte 1924). Zachovaná tulejka patří v korpusu helem typu Černá mohyla k vzácným nálezům a obecně lze říci, že výška i tvar tuleje diskutované přilby patří ji řadí mezi typické exempláře, ale vzhledem k malému množství zachovaných tulejek je hledání paralel omezeno – mezi blízké analogie můžeme uvést tuleje přileb z Černé mohyly (Kovalenko et al. 2020), Groß Friedrichsbergu, Babrujsku (Ovsejčik 2021), Gorzuch, a neznámé ruské lokality (Kirpičnikov 2009: 6-8, Рис. 1-4). Analogie z Groß Friedrichsbergu a Gorzuch nám napovídají, že mezi prstenci se původně mohl nacházet zlacený plát, který vůči stříbřenému základu tuleje působil kontrastně. Do otvoru tuleje byl zaveden organický chochol, avšak není možné prokázat, byl otvor překryt čepičkou, podobně jako u přileb z Černé mohyly a Andrejevskaja Ščel (Novičichin 2008).
Přilba z Groß Friedrichsbergu. Zdroj: Bocheński 1930: Tabl. III.
Pokud jde o trojzubec, prominentní centrální zub obklopený menšími zuby je typický rys tohoto typu. Každý trojzubec je poměrně unikátní, takže hledat přímou paralelu je nemožný úkol. Pokud se však o tento úkol pokusíme, trojzubce přileb z Mokre (Bocheński 1930: 8-9, Tabl. IV; Gawrysiak-Leszczyńska 2003: Ryc. 225-7), Babrujsku a Novgorodu (Kainov – Kamenskij 2013) jsou tvarově poměrně podobné. Prolamovaná dekorace, které si doposud povšiml jediný Gorelik (jenž ji zřejmě pokládal za nýty), a její rozložení je nejpodobnější u trojzubce nepublikované přilby z lokality Leninskij Puť (Novorossijské historické muzeum, inv. č. НМ 7216/35; viz Goskatalog 2020), avšak prolamované trojzubce zaznamenáváme i u jiných přileb – Gelendžik (Gelendžikské vlastivědné muzeum, inv. č. A-2776), Gorzuchy a zřejmě též u přileb z Mokre, Brodivského rajónu (Vlasatý 2020) a Mykolajivské oblasti (Kainov 2018: 48-9, Рис. 3).
Kresebná rekonstrukce přilby z lokality Leninskij Puť.
Autor: Michal Havelka (baba_jaga_atelier).
Obroučka, která je zasunuta pod trojzubec a která je držena pouze očky z drátu, má v souboru četné paralely. Mezi ty nejbližší patří přilby z Babrujsku, Mokre a potenciálně také Hedče (Poklewska-Koziełł – Sikora 2018), které všechny mohly být identicky zvlněné. Obroučka přilby z Manvelivky, kterou rovněž drží pouze očka, je zakončena obloučky (Čurilova 1986). Rovné obroučky držené očky známe z Gorzuch, Groß Friedrichsbergu, Kyjevské oblasti (Papakin et al. 2017: № 19) a zřejmě také z Ekrittenu (Goßler 2013a) a Makarivského rajónu (Papakin et al. 2017: № 18). V rámci souboru nacházíme také přilby s prolamovanou obroučkou, oboustranně zakončenou obloučky, která je upevněna očky – tyto pocházejí z lokalit Walric (Beard 1922), Brodivského rajónu a potenciálně Opavy-Jaktaře (Kouřil 1994: 46, Obr. 24.10). Systémem oček nepochybně disponoval i jeden kus z Novgorodu (Kainov – Kamenskij 2013: Рис. 3-4), avšak nelze blíže určit, ke kterému tvaru obroučky přináležel. Pokud jde o otvor zachovaný nad obroučkou, u typu Černá mohyla známe nejméně čtyři další přilby s podobnými otvory – Brodivský rajón, Babrujsk, Makarivský rajón, Walric. Nejméně dvě další přilby v korpusu jsou vybaveny nýty umístěnými na témž místě – Rajkovecké hradiště (Gončarov 1950: 97, Табл. XV.2-4) a nález ze břehu Krasnodarské přehrady (Kirpičnikov 2009: 26, Рис. 37-9). Všechny otvory jsou kruhovité a o maximálním průměru přibližně 0,5 cm. Není možné vyloučit, že tyto otvory původně participovaly na upevnění vycpávky, avšak jejich umístění v oblasti uší je dobrým předpokladem pro teorii, že jde o způsob upevnění podbradních řemínků.
Přilba z Babrujsku. Zdroj: Ovsejčik 2021: 19.
Železné, stříbrem foliované rozety nejsou mezi analogiemi neznámé – mimo nález z Olszówky evidujeme jedenáct nálezů – Černá mohyla, Groß Friedrichsberg, Babrujsk, Gorzuchy, Hedč, Szurpiły (Engel – Sobczak 2019: 71-2, Ryc. 4.1) a tři detektorové nálezy z Ukrajiny (Kirpičnikov 2009: 26, Рис. 17; Kainov 2018: 50, Рис. 5.1). Dvojdílný nýt rozety je však unikátním řešením, který nám není odjinud znám.
Železná rozeta z neznámé ukrajinské lokality. Zdroj: Kainov 2018: Рис. 5.1.
Datace přilby z Olszówky a jejích nejbližších zlacených paralel je obtížná, protože nálezy pocházejí ve velké míře z rozrušených a archeologicky nepochycených situací anebo ze sídlištních vrstev. Na základě přilby z hrobu Černá mohyla se má obecně za to, že přilby této varianty lze datovat do poslední čtvrtiny 10. a první čtvrtiny 11. století (Kainov 2022; Lušin 2019; Šišlina et al. 2017; Vasjuta 2016). Některé kusy se v hrobových výbavách objevují v 11. století (Goßler 2013a; Goßler 2013b: 186, Abb. 55). Jako zničená torza či jako předělané přilby se sídlištní nálezy vyskytují až do 13. století (Kainov – Kamenskij 2013). V kontextu dnešního Polska, ve kterém známe nejméně 7 helem tohoto typu či jejich fragmentů (Gorzuchy, Hedč, Hnězdno, Olszówka, Szurpiły, Walric?), se většina nálezů soustředí do prostoru Velkopolska. Ve 30. letech 11. století se již v Polsku předpokládá používání jednodílných kónických přileb, které jsou reprezentovány dvěma vodními nálezy z jezer Lednica a Orchowo (Sankiewicz 2018). Z toho důvodu se jako nejlogičtější těžiště zlatých přileb ve Velkopolsku jeví období vlády Boleslava Chrabrého (992-1025).
Přínos přilby z Olszówky
V minulosti přilba sehrála důležitou roli při formování názorů na historickou úlohu Velkopolska a jejích panovníků a byla jedním z hlavních argumentů pro podporu dnes překonané velkopolské teorie vzniku přileb typu Černá mohyla (např. Nadolski 1960). Výpovědní možnosti pro historickou vědu jsou v současnosti víceméně vyčerpané, ale pro archeologii zdaleka vyčerpány nejsou. Jak bylo výše uvedeno, přilby typu Černá mohyla jsou obvykle nacházeny v problematických situacích a často ve velmi špatném stavu. Hlavní hodnota přilby z Olszówky spočívá v dobrém stavu zachování, který přispívá k poznání jejích detailů. Poškození umožňují pochopení způsobu překrývání u podložení železných aplikací, což v budoucnu pomůže odhalit stejná řešení i u přileb, které jsou lépe zachované a tyto detaily neodhalují. Unikátní nýt rozety je rovněž velmi hodnotným zjištěním. Novou důležitou kapitolou, která stále není otevřena, bude analýza kovů použitých k výzdobě a komparace výsledků s dalšími přilbami stejné skupiny.
Poděkování
Dokumentace přilby mi byla umožněna díky místní reenactorce Luize Działowské a pracovníku muzea, panu Tomaszi Szumańskému. Srdečně děkujeme příteli a kolegovi Jánosovi Mestellérovi (Kazár Bazár), který se zhostil fotografování helmy. Za konzultaci získaného materiálu jsme vděčni rovněž Sergeji Kainovovi (Státní historické muzeum, Moskva). Zmínit musíme Michala Havelku (baba_jaga_atelier), který je autorem kreslených schémat.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Literatura
Beard, C. R. (1922). Ein Helm des 11. Jahrhunderts vom Schlachtfeld zu Walric. In: Zeitschrift für Historische Waffen- und Kostümkunde, B. 9, H. 6/7, Dresden, 217.
Bocheński, Zbigniew (1930). Polskie szyszaki wczesnośredniowieczne, Kraków.
Bocheński, Zbigniew (1935a). Nowe materjały do zagadnienia polskich szyszaków wczesnośredniowiecznych. In: Sprawozdania z Czynności i Posiedzeń Akademii Umiejętności w Krakowie, T. 40, Nr. 9, Kraków, 319-321.
Bocheński, Zbigniew (1935b). W sprawie polskich szyszaków wczesnośredniowiecznych. In: Broń i Barwa, R. 2, Nr. 10/11, 252-3.
Čurilova 1986 = Чурилова, Л. Н. (1986). Погребение с серебряной маской у села Манвеловки на Днепропетровщине // СА, № 4, 261–266.
Dziewanowski, Władysław (1935). Zarys dziejów uzbrojenia w Polsce, Warszawa.
Engel, Marcin – Sobczak, Cezary (2019). Ozdobne okucia hełmów wczesnośredniowiecznych z zespołu osadniczego w Szurpiłach. In: Acta Militaria Mediaevalia XV, Kraków – Sanok – Wrocław, 65-84.
Gaerte, Wilhelm (1923). Ein altpreußischer Helm. In: Zeitschrift für historische Waffen- und Kostümkunde, Neue Folge, B. 1, H. 2/3, 41-2.
Gaerte, Wilhelm (1924a). Die Besiedlung und Kultur Königsbergs und seiner Umgebung in vorgeschichtlicher Zeit. In: Altpreußische Forschungen, Jg. 1, H. 1., Königsberg, 97-144.
Gaerte, Wilhelm (1924b). Ein altpreußischer Helm — Nachtrag. In: Zeitschrift für historische Waffen- und Kostümkunde, Neue Folge, B. 1, H. 5, 137–138.
Gawrysiak-Leszczyńska, Wiesława (2003). Jak rysować zabytki archeologiczne: podstawowe zasady dokumentacji, Biskupin.
Gembarzewski, Bronisław (1926). Muzeum Narodowe w Warszawie : wybór i opis celniejszych zabytków i dzieł sztuki, Kraków.
Gončarov 1950 = Гончаров, В. К. (1950). Райковецкое городище, Киев.
Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in South-Eastern Europe in the Second Half of the First Millenium AD. In: Nicolle, David (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.
Górewicz, I. D. (2020). O broni Słowian. Na wojnie i w kulturze, Szczecin – Poznań.
Goskatalog 2020 = Шлем (фрагмент). In: Государственный каталог Музейного фонда Российской Федерации [online]. [2020-10-08]. Dostupné z: https://goskatalog.ru/portal/#/collections?id=26915979.
Goßler, Norbert (2013a). Wieder gefunden: ein Helmfragment aus Ekritten. In: Die Prussia Sammlung im Museum für Vor- und Frühgeschichte, Berlin [online]. [2020-10-08]. Dostupné z: http://www.prussia-museum.eu/DFGBlog_files/4f4f18f4616202eaae69b5ec4972b2a6-12.html.
Goßler, Norbert (2013b). Die mittelalterlichen Steigbügel aus dem Berliner Bestand der Prussia-Sammlung (ehemals Königsberg/Ostpreußen) – Studien zu Typologie, Chronologie und Kulturgeschichte. In: Acta Praehistorica et Archaeologica 45, 109-215.
Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, no. 1–2, 1–106.
Kainov 2018 = Каинов, С. Ю. (2018). Деталь шлема из Плиски (A helmet detail from Pliska) // Военни експедиции, въоръжение и снаряжение (античност и средновековие). Acta Musei Varnaensis. X–2, Варна, 47-52.
Kainov 2022 = Каинов, С. Ю. (2022). Шлем из кургана Гульбище. К вопросу об эволюции четырехчастевых боевых наголовий Восточной Европы в VIII-XI вв // Военная археология 7: Сборник материалов Проблемного совета «Военная археология» при Государственном Историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва.
Kainov – Kamenskij 2013 = Каинов, С. Ю. – Каменский, А. Н. (2013). О неизвестной находке фрагмента шлема с Дубошина раскопа в Великом Новгороде // Новгород и Новгородская земля. История и археология. Вып. 27, Великий Новгород, 179-189.
Kalmár, János (1965). Népvándorláskori sisakok. In: Janus Pannonius Múzeum Évkönyve 1964, Pécs, 73-93.
Kirpičnikov 1958 = Кирпичников, А. Н. (1958). Русские шлемы X—XIII вв. // СА, № 4, 47-69.
Kirpičnikov 1971 = Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.
Kirpičnikov 2008 = Кирпичников, А. Н. (2008). Восстановленная антикварная воинская редкость. Новые наблюдения о раннесредневековых золочёных шлемах // Дьнєслово: Збірка праць на пошану дійсного члена Національної академії наук України Петра Петровича Толочка з нагоди його 70-річчя. Відп. ред. Гліб Івакін, Киев, 67-75.
Kirpičnikov 2009 = Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, Санкт-Петербург.
Kostrzewski, Józef (1947). Kultura prapolska, Poznań.
Kouřil, Pavel (1994). Slovanské osídlení českého Slezska, Brno – Český Těšín.
Kovalenko et al. 2020 = Коваленко, Е. С. et al.(2020). Рентгеновская, синхротронная и нейтронная визуализация металлических артефактов из кургана Черная Могила // Российские нанотехнологии, том 15, № 5, 56–68.
Lušin 2019 = Лушин, Виктор (2019). К вопросу о дате Чёрной Могилы // История. Археология. Культура. Материалы и исследования. Отв. ред. М. Г. Моисеенко, Е. П. Токарева, Зимовники, 21-33.
Mackiewicz, Michał (2020). Hełm stożkowy segmentowy X–XI wiek. In: Muzeum Wojska Polskiego [online]. [2020-10-08]. Dostupné z: http://www.muzeumwp.pl/emwpaedia/helm-stozkowy-segmentowy-x-xi-wiek.php.
Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI, XII wieku, Łódź.
Nadolski, Andrzej (1960). Uwagi o wczesnośredniowiecznych hełmach typu wielkopolskiego. In: Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi. Seria archeologiczna 5, 99–124.
Nadolski, Andrzej (1994). Polska technika wojskowa do 1500 roku, Warszawa.
Novičichin 2008 = Новичихин, А. М. (2008). Воинский кенотаф с захоронением боевого коня на средневековом могильнике Андреевская щель // Военная археология: Сборник материалов семинара при Государственном историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва, 26–41.
Nowakowski, Andrzej (1991). Uzbrojenie średniowieczne w Polsce (na tle środkowoeuropejskim), Toruń.
Ovsejčik 2021 = Овсейчик, Инна (2021). Раритеты по мировым меркам. Предметы вооружения Х–ХIII веков из собрания Бобруйского краеведческого музея // Беларускі музей – навукова-папулярны часопіс, № 1, 2 (5, 6), 17-21.
Papakin 2017 = Папакін, Артем (2017). Шоломи у контексті східних контактів Русі та Польщі (X–початок XI ст.) // Історія давньої зброї. Дослідження 2016. Відп. ред. М. Ф. Дмитрієнко et al., Київ, 351–366.
Papakin, Artem (2019). Importy czy łupy z Rusi? Problem pochodzenia „wielkopolskich” hełmów X – początku XI wieku. In: Nagirnyy, V. – Pudłocki. T. (eds). Rusʼ and Poland (10th–14th centuries). Publication from the 9th International Scientific Conference, Przemyśl, 5th–8th December, 2018, Kraków, 55–68.
Papakin et al. 2017 = Папакін, А. – Безкоровайна, Ю. – Прокопенко, В. (2017). Шоломи типу «Чорна Могила»: нові знахідки та проблема походження // Науковий вісник Національного музею історії України. Зб. наук. праць. Випуск 2. Відп. ред. Б. К. Патриляк, Київ, 45–56.
Poklewska-Koziełł, Magdalena – Sikora, Mateusz (2018). Szyszak z Giecza — szczegółowa inwentaryzacja obiektu i stan badań / Helmet (szyszak) from Giecz. A Detailed Inventory and the State of Research. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 109-122.
Rajewski, Zdzisław (1973). O niektórych hełmach wczesnośredniowiecznych. In: Wiadomości archeologiczne XXXVIII, 349-360.
Rychter, M. R. – Strzyż, Piotr (2016). A forgotten helmet from Silniczka in Poland. In: Fasciculi Archaeologiae Historicae 29, 105-113.
Rychter, M. R. – Strzyż, Piotr (2019). Hełm z Silniczki w świetle rekonserwacji i badań metaloznawczych – A helmet from Silniczka in the context of re-conservation and metallographic examination. In: Wiadomości Konserwatorskie – Journal of Heritage Conservation 58, 23-32.
Sankiewicz, Paweł (2018). Hełm stożkowy z jeziora Lednica. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 123-131.
Sommerfeld-Sarnowska, Wanda (1948). O tzw. szyszakach wczesnośredniowiecznych. In: Wiadomości archeologiczne XVI, 316–322.
Šišlina et al. 2017 = Шишлина, Н. И. et al.(2017). Радиоуглеродное AMS-датирование экспонатов Исторического музея: результаты и обсуждение // Известия Самарского научного центра Российской академии наук, Т. 19. № 3 (2). Отв. ред. Ю.П. Аншаков, Самара, 398– 405.
Vasjuta 2016 = Васюта, Олег (2016). Курган Чорна Могила в історичних дослідженнях минулого та сучасності // Сіверянський літопис, № 6, 3-18.
Vlasatý, Tomáš (2020). Přilby typu „Černá mohyla“ : nové nálezy a problém původu. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2020-07-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilby-typu-cerna-mohyla/.
Wyrwa, A. M. (2014). Gdecz – Giecz. Scire est reminisci. Krótka historia wydobywania z zapomnienia rezydencji piastowskiej, Dziekanowice – Lednica.
Żygulski, Zdzisław (1982). Broń w dawnej Polsce: na tle uzbrojenia Europy i Bliskiego Wschodu, Warszawa.
