Přilba z polského Hedče

Úvod

V rámci přípravy Katalogu evropských přileb 9.-12. století jsme měli možnost osobně ohledat jednu z nejznámějších přileb typu Černá mohyla, pocházející z polské lokality Hedč (Giecz). Ohledání, které proběhlo v pondělí 6.6.2024 v budově Archeologického muzea v Poznani (Muzeum Archeologiczne w Poznaniu) za účasti pracovníků muzea a fotografujícího archeologa Kristiána Jócsika, pomohlo upravit a doplnit některé dříve publikované informace. V následujícím příspěvku přinášíme dosud nejpodrobnější publikaci tohoto nálezu. Veškerá tvorba vzniká se souhlasem výše zmíněného muzea.

Obr. 1: Fotografie hedčské přilby ze sbírek Archeologického muzea v Poznani.
Autoři fotografií: Kristián Jócsik, Tomáš Vlasatý.

---

Předchozí publikace

Přilba z Hedče byla objevena v polovině 19. století, což z ní činí jeden z nejstarších nálezů svého druhu, a tak se přirozeně stala vůbec nejpublikovanější přilbou polského raného středověku. Popularitu akcelerovalo probíhající národní obrození, díky nemuž se přilba záhy po svém objevení dočkala publikace. Z autorů 2. pol. 19. století můžeme jmenovat Beyera (1859: Tab. XI), Przezdzieckého a Rastawieckého (1860–1869: Nr. 25), Schwartze (1875: 2), Sadowského (1877: 40); Eljasz-Radzikowského (1879: Tabl. XI.1), Sulimirského a kolektivu (1881: 545), Boeheima (1890: 26, Fig. 4), Kohteho (1896: 97) a Starzyńského (1875-1900: 6-7). Některé z těchto raných publikací obsahují kresby a fotografie, které znázorňují dnes chybějící prvky, a proto jsou mimořádně cenné. Nejhodnotnějšími obrazovými zdroji tohoto období je Beyerova fotografie, jež byla pořízena nejpozději 2 roky po nalezení, a kresebné studie Jana Matejka a Waleriho Eljasz-Radzikowského (viz Wyrwa 2018: 98, 102).

Obr. 2: Archivní kresby a fotografie 19. století.
Zleva: Beyerova fotografie, kresba Matejka, kresba Eljasz-Radzikowského.
Zdroj: Wyrwa 2018: 98, 102.

Hlavními polskými autory 20. a 21. století, kteří přilbu zahrnuli do svých prací, jsou Antoniewicz (1929: 254), Bocheński (1930; 1935: 320), Bochnak (Bochnak – Pagaczewski 1959: 42), Dziewanowski (1935: 146), Engel (Engel – Sobczak 2019: 78), Górewicz (2020: 480-1, Ryc. 10.31), Hensel (1953: 24-7), Pajzderski (1913: 9, Fig. 21; 1922: 38), Nadolski (1954: 71; 1960; 1994: 63), Nowakowski (1991: 85), duo Poklewska-Koziełł – Sikora (Poklewska-Koziełł 2013; Poklewska-Koziełł – Sikora 2018; Sikora 2013; 2015), Rajewski (1973: 350), Rychter (Rychter – Strzyż 2016: Fig. 9, 10.1; 2019: Fig. 12.1), Sommerfeld-Sarnowska (1948), Wyrwa (2014: 69-87; 2016: 49-55; 2018) a Żygulski (1982: 78, Il. 3). V zahraničí se přilbě věnovali například Beard (1922; 1935: 138), Gaerte (1924a), Gorelik (2002: Fig. XI-14.12), Hejdová (1964: 80), Kirpičnikov (1958: 54, Рис. 4.2; 2009: 16, Рис. 18.2, 22, 24), Nicolle (1999: Fig. 889) a Papakin (2017; 2019: 56, Il. 1.3-4; et al. 2017: № 13).

Obecně řečeno lze tvrdit, že uvedená literatura se v drtivé většině soustředí pouze na zmínku o přilbě, případně rozměr, přibližné datování a fotku na čelní a jeden z bočních segmentů. Za nejcennější práce považujeme Poklewskou-Koziełł – Sikoru a Wyrwu, kteří shromáždili všechny současné údaje a archivní materiály. Nesmírně cenné jsou staré kresby a fotografie z doby, kdy přilba ještě disponovala tulejí, podložením bočních zubů a původními očky. Tyto v níže přiloženém článku porovnáme se současným stavem poznání a přineseme nový pohled na tvar železných dekorací. Současná literatura se zdá shodovat na datování do 10.-11. století, avšak místo původu bylo v minulosti předmětem vleklých sporů. Některé starší tituly navrhují dataci v širokém horizontu 9.-14. století. Přilba je též často spojována s vypleněním Hedče Čechy roku 1039.

Obr. 3: Archivní fotografie přilby z 20. století.
Zdroj: Bocheński 1930: Tabl. II; Żygulski 1982: Tab. Il.3.

Obr. 4: Kresebná dokumentace.
Zdroj: Hensel 1953: 23-4.

Obr. 5: Kresebná a fotografická dokumentace.
Zdroj: Sankiewicz 2018: 220-1.

Obr. 6: Různé kresebné návrhy přilby.
Zdroj: Nadolski 1994: 63; Górewicz 2020: 481, Ryc. 10.31; Poklewska-Koziełł – Sikora 2018: 114.

---

Okolnosti nálezu a místo uložení

Přilba je náhodným nálezem, objeveným v bahně pod akropolí hedčského hradiště (okres Środa Wielkopolska, Velkopolské vojvodství, Polsko), zřejmě v okolí původního mostu. K nálezu došlo pravděpodobně mezi červnem 1857 a srpnem či zářím roku 1858. Vzhledem ke stáří objevu není přesné místo známé a neexistuje přesvědčivá dokumentace, hedčské hradiště však v 10.-11. století patřilo mezi nejdůležitější centra Velkopolska, které se objevuje i v písemných pramenech (viz Kara et al. 2016; Kurnatowska 2004), což činí lokalizaci uvěřitelnou. Ve stokilometrovém perimetru hradiště jsou známy další tři nálezy analogických přileb (Hnězdno, Gorzuchy, Olszówka).

Přilba formálně náleží Poznaňské společnosti přátel věd v Poznani (Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk w Poznaniu) a je umístěna v trvalé zápůjčce v Archeologickém muzeu v Poznani (Muzeum Archeologiczne w Poznaniu) s inventárním číslem MAP/TPN 1860:14. V minulosti byla součástí sbírek Muzea polských a slovanských starožitností (Muzeum Starożytności Polskich i Słowiańskich), Muzea Mielżyńských (Muzeum im. Mielżyńskich) a Velkopolského muzea v Poznani (Muzeum Wielkopolskie w Poznaniu). Kopii přilby lze nalézt v Muzeu polského vojska (Muzeum Wojska Polskiego) ve Varšavě, Muzeu polských zbraní v Kolobřehu (Muzeum Oręża Polskiego w Kołobrzegu) a Muzeu počátků polského státu v Hnězdně (Muzeum Początków Państwa Polskiego w Gnieźnie). Poslední jmenovaná kopie je poměrně věrná a je za originál často zaměňována, ačkoli postrádá klíčové detaily, které jsou patrné pouze při osobním ohledání a pro které je přilba hodná studia.

Mapa 1: Pozice lokality Hedč na mapě Evropy.

---

Konstrukce a metrické údaje

Přilba z Hedče patří mezi nejlépe zachované exempláře svého druhu. Přestože některé její díly utrpěly, stále si udržuje vysokou výpovědní hodnotu a umožňuje detailní čtení konstrukčních prvků. Mezi nejvýraznější defekty přilby patří takřka chybějící železné aplikace (trojzubec, obroučka, rozety, tulej). Železné jádro přilby je rovněž torzovité, ale naštěstí segmenty nejsou zality do silné vrstvy konzervačních látek.

V době nálezu byly některé křehké díly stále přítomné a zmizely až během skladování a vystavování: například odlomená tulej byla ztracena v letech 1913-1930 a podložení trojzubce bylo v prostoru bočních zubů patrné ještě v průběhu 1. pol. 20. století. Nejstarší kresby a fotografie 19. století ukazují přítomnost oček ve spodních okrajích trojzubce. Současný vzhled je zčásti výsledek moderních zásahů, které vedly ke zpevnění celé konstrukce – chybějící nýty a očka nahrazeny nepříliš vzhlednými šrouby, díky kterým zvon není náchylný na manipulaci.

Obr. 7: Schématický pohled na všechny čtyři strany přilby.
Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier.
Větší rozlišení zde.

Obr. 8: Pohled na všechny čtyři segmenty hedčské přilby ze sbírek Archeologického muzea v Poznani.
Autoři fotografií: Kristián Jócsik, Tomáš Vlasatý.

Zvon nabývá sferokónického tvaru o celkové dnešní výšce 20,55 cm. Zvon má nepravidelný průřez, který byl původně blízký oválu a který je nyní poznamenán poškozením. Současné maximální vnější rozměry činí 21 × 19 cm. Zvon je tvořen čtyřmi trojúhelnými segmenty, přičemž přední a zadní segmenty překrývají boční. Délka základen segmentů je různá (S1 a S3: 17,5 cm, S2 a S4: 15,4 cm). Délka překrytí segmentů je 1-1,7 cm. Vzhledem k poškozenému stavu je obvod špatně měřitelný. Současný vnitřní obvod je blízký 61 cm, z čehož lze usuzovat, že přilba byla vhodná pro nositele s obvodem hlavy přibližně 55-56 cm. Váha přilby v současném stavu je 0,817 kg.

Boční okraje předního a zadního segmentu jsou opatřeny čtyřmi ozdobnými laloky, zatímco okraje bočních segmentů jsou ponechány nezdobené. Železné jádro segmentů je velmi zkorodované a takřka neměřitelné. Segmenty byly potaženy pláty z pozlacené slitiny mědi, které jsou uvnitř zvonu v nerovnoměrných rozestupech nasekány a ohnuty kolem železného jádra, přičemž záhyby zasahují do vzdálenosti několika milimetrů. Jediné místo, kde potah není ohnut kolem okraje, je vrchní hrana segmentu S2. Zlacení je zachováno pouze parciálně, zpravidla na místech původních železných aplikací a přeložení dílů. Pláty ze slitiny mědi jsou v poměrně dobrém stavu, pouze při okrajích v místech nýtů jsou polámané. Segmenty jsou na okrajích tlusté 0,2-0,3 cm, do čehož je nutné započítat také oboustranný potah; největší sílu vykazují rohy segmentů, kde jsou nasekané záhyby přeloženy přes sebe. Tloušťka železných částí segmentů bez potahu nemusela být vzdálená 0,1 cm. Neplatí, že by přední segment byl výrazněji silnější než ostatní. Nadolského údaj o tloušťce 0,35 cm je poněkud zavádějící (Nadolski 1960: 105).

Obr. 9: Detail laloků a prokládání hedčské přilby ze sbírek Archeologického muzea v Poznani.
Autoři fotografií: Kristián Jócsik, Tomáš Vlasatý.

Ve výběžcích laloků se nacházejí otvory. Všechny nebo většina otvorů přilby byla provedena směrem znějšku dovnitř a mají průměr 0,29-0,33 cm. Tyto otvory byly následně vyplněny nýty. Na přilbě se nacházejí dvě skupiny nahodile rozmístěných nýtů, přičemž všechny mají hříbkovitý tvar. První skupina nýtů má železné hlavičky o průměru ca. 0,45 cm a výšce 0,25 cm. Druhá skupina se zdá kombinovat nýty ze železa i slitiny mědi a disponuje hlavičkami o průměru 0,54 – 0,62 cm a výšce 0,32 – 0,49 cm. Nýty ze slitiny mědi jsou uvnitř zvonu rozklepány naplocho. Vrchní řada nýtů (N1, N5, N9, N13) se nachází ve výšce 14,11-15,55 cm nad okrajem, druhá řada (N2, N6, N10, N14) je umístěna 11,07-12,28 cm nad okraj; třetí řada (N3, N7, N11, N15) zaujímá hladinu 7,96-8,85 cm nad okrajem a nejníže umístěná sada nýtů (N4, N8, N12, N16) je položena 4,63-4,96 cm nad okrajem. Samotné okraje segmentů jsou zkosené. Před finálním sesazením bylo překrytí segmentů proloženo raženými pásky z nepozlacené slitiny mědi, které kopírují tvar bočních okrajů segmentů a jsou rovněž laločnaté. Šířka těchto pásků je relativně uniformní, v nejužších místech jsou široké 1,17 – 1,2 cm. Pásky nejsou zevnitř viditelné, zvnějšku přesahují segmenty o ca. 0,2-0,3 cm a jsou raženy dvouřadým jamkováním, jež bylo provedeno raznicí se dvěma vrcholy s rozestupem ca. 0,1 cm. Lze předpokládat, že téže raznice bylo užito k ozdobení všech prokladů přilby.

Otvor na vrcholu přilby původně překrývala masivní, vysoká a dutá tulejka, jejíž torzo bylo s přilbou přechováváno až do období let 1913-1930. Na nejstarší dokumentaci z 19. století je tulej zobrazena tak, že se opírá o segment S2, a je tedy možné, že stále byla přinýtována pomocí nýtu N27. Na počátku 20. století je zobrazena jako již zcela uvolněný díl, který je přechovávaný na stojanu. Přilba musela s tulejí dosahovat minimální výšky 28-29 cm. Tulej nepochybně byla zdobena technikou charakteristickou pro tento typ: železný základ byl potažen stříbrnou a jamkovanou fólií a vrcholek byl nastaven pásem z pozlacené slitiny mědi, na jehož oba vrcholy byly nasazeny prstence z téhož materiálu. Rozteč těchto prstenců se zdá být blízká 2-2,5 cm. Starší fotografie naznačují rovněž možnost, že se zachovaly části vypodložení, které dnes již nejsou součástí předmět. Z tuleje je dnes patrný pouze otisk (na S1 je patrný otisk podložení s dvojbodovou ražbou) a soustava čtyř otvorů pro nýty (N26-N29), pomocí níž byla tulej připevněna ke zvonu. Žádný z nýtů tuleje se nedochoval. Při pohledu svrchu měla pata tulejky tvar čtyřcípé, mírně oválné hvězdy s maximálním rozměrem 7,5 × 6,25 cm (počítáno na základě jejího otisku). Vzdálenost otvorů pro upevnění tuleje od horních okrajů segmentů je 1,45-2,02 cm.

Obr. 10: Detail tulejky hedčské přilby ze sbírek Archeologického muzea v Poznani.
Autoři fotografií: Kristián Jócsik, Tomáš Vlasatý.
Archivní fotka převzata z Poklewska-Koziełł – Sikora 2018: Obr. 4.

Čelnímu segmentu (S1) dominovala obličej těsně kopírující železná výztuha – trojzubec s obdélnou základnou a jedním středovým a dvěma bočními zuby. Komplikovanost výztuhy způsobila vysokou variabilitu navrhovaných rekonstrukcí. Délka základny vzdušnou čarou činí ca. 11,7 cm, v oblouku cca 13 cm. Základna byla upevněna čtyřbodově, přičemž krajní otvory (O1, O11) byly vyplněny očky, zatímco středové otvory (N24, N25) byly vyplněné nýty. Pozice otvorů základny trojzubce je mírně asymetrická. Není zřejmé, zda spodní hrana trojzubce byla vybavena drobným obloučkem, který by zapadal do prostoru mezi očima nositele. Všechny tři zuby mají přibližně stejný tvar, přičemž středový zub je větší a prodloužený o dominantní krček. Středový zub byl upevněn třemi nýty a s vypodložením dosahoval dokonalé poloviny výšky zvonu, 10,21 cm od okraje. Subtilnější boční zuby, dosahující přibližně výšky 6,65 cm, jsou upevněny dvojicemi nýtů, které se nacházejí na špicích zubů a na krčcích. Spodní sada nýtů a oček (O11, N24, N25, O1) se nachází ve výšce 1-1,6 cm, druhá sada nýtů v krčcích zubů (N21, N22, N23) se nachází ve výšce 2,6-3,13 cm nad okrajem, třetí řada (N18, N19, N20) dosahuje 5,98 cm nad okraj a nejvýše umístěný nýt na středovém zubu (N17) má výšku 9,26 cm nad okrajem.

Podložení trojzubce je záměrně pro zjednodušení výroby rozloženo na tři části, tj. každý zub měl vlastní podložení. Jak naznačuje dochovaná přeložená část, podložení bočních zubů překrývalo podložení středového zubu. Okraj výztuhy je zkosený a olemovaný linkou, a to včetně spodní hrany. Povrch byl pokryt stříbrnou fólií, která byla upevněna mřížkou náhodně ražených jamek, provedených ostrým nástrojem. Stopy těchto jamek jsou stále patrné, spektrometrová analýza však neodhalila významné koncentrace stříbra. Naše ohledání zjistilo, že trojzubec byl na řadě míst prolamován. Na základně se nacházely tři trojúhelné otvory (jeden ve středu, dva na stranách), které nebyly podloženy plechem ze slitiny mědi a umožňovaly kontrast stříbrného trojzubce se zlaceným potahem. Raná dokumentace naznačuje, že podložení bočních zubů bylo prolamováno oválnými otvory (nikoli trojlaločnými, jak ukazují kresby), což směřuje k poměrně velkým oválným či kruhovým perforacím v bočních zubech překrývajícího trojzubce. Ve středu centrálního zubu se nachází ještě jeden drobný otvor, který byl podložen neperforovaným plátem ze slitiny mědi. Lze se domnívat, že všechny tyto záměrné otvory byly obehnány lemujícími linkami.

Obr. 11: Detail trojzubce hedčské přilby ze sbírek Archeologického muzea v Poznani.
Autoři fotografií: Kristián Jócsik, Tomáš Vlasatý.

Okraj přilby byl původně obehnán dnes takřka nezachovanou železnou obroučkou atypického tvaru, jejíž konce byly zavedeny pod trojzubec a která byla podložena raženým pásem ze slitiny mědi. Torzo obroučky se nachází na okraji segmentů S2, S3 a S4 a současně můžeme využít otisk. Nejvyšší body obroučky s podložením pravděpodobně nepřesahovaly výšku 2,5 cm nad okrajem. Železný fragment na segmentu S4 dosahuje výšky zhruba 1,94 cm. Očka místy stále přidržují podložení ze slitiny mědi, které přesahují výšku 2,1 cm. Fragment na segmentu S4 jeví známky přetažení stříbrnou fólií připevněnou jamkováním. Horní okraj obroučky byl zcela jistě zvlněný, s největší pravděpodobností neměl ostré vrcholy, nýbrž zaoblené půlkruhy či podobné útvary. Svědčí o tom lemující linka zaobleného fragmentu, který se nachází na segmentu S4. Spodní hrana obroučky byla rovná. Obroučka byla zcela jistě prolamovaná kruhovými či oválnými otvory, které se nacházely v jejích rozšířených částech.

Obroučka byla upevněna na jedenácti místech (S1: 2 otvory; S2, S3, S4: 3 otvory) pomocí oček, přičemž očka na čelním segmentu (S1) současně přidržovala i boky trojzubce. Do dnešního dne se zachovalo pouze 7 oček, zatímco chybějící kusy jsou nahrazeny moderními imitacemi nýtů, které fungují jako šrouby. Kromě toho, že očka držela obroučku na místě, tak jimi byl provlečen drát, na němž byla zavěšena kroužková ochrana krku. Očka závěsníku mají relativně pravidelný rozestup 4,3-5,4 cm (výjimkou jsou větší rozestupy mezi O1-O2 a O10-O11). Otvory se nacházejí několik milimetrů nad okrajem, což naznačuje, že obroučka mohla být rozdělena na vrchní část zdobenou fólií a spodní nezdobenou část. Očka nejsou vyrobena z omegovitě stočeného drátu, jak je obvyklé, nýbrž z masivnějšího kusu slitiny mědi, tvořícího kruh s dříkem (⚲). Kroužky oček mají kvadratický průřez a dříky jsou uvnitř zvonu roznýtovány do větších plošek. Výška oček činí 0,66-0,75 cm, síla použitého materiálu je 0,23-0,3 cm. Průměr oček je schopen pojmout drát o síle větší než 0,1 cm. Boční segmenty (S2 a S4) jsou vybaveny dodatečnými páry otvorů, které se nacházejí přibližně pod rozetami, ve stejné hladině jako očka. Autor si tyto otvory vykládá tak, že byly zarovnané s perforacemi v obroučce a sloužily k upevnění podbradních řemínků. Očka O1 a O11, která kromě obroučky drží také trojzubec, se nacházejí výš než zbývající očka, což nutně znamená, že obroučka v těchto bodech musela dosahovat svého výškového maxima.

Obr. 12: Detaily okraje hedčské přilby ze sbírek Archeologického muzea v Poznani.
Autoři fotografií: Kristián Jócsik, Tomáš Vlasatý.

Boční segmenty byly zdobeny železnými rozetami, původně zřejmě přetaženými stříbrnou fólií, z nichž se dodnes zachovala pouze torza ve formě podložení a nýtů. Tvar rozet připomínal čtyřcípou hvězdu. Vypodložení je vyrobeno ze slitiny mědi a je po okrajích raženo stejnou raznicí, jako bylo uvedeno u předchozích komponentů přilby. Střed levé (z nositelova pohledu) rozety se nachází 7,9 cm nad okrajem, střed pravé rozety ve výšce 7,55 cm. Rozety byly téměř pravidelné a jejich vypodložení mělo rozměr 4,9 × 5,1 cm. Rozety drží centrální nýty s hrotitou hlavou o kruhové či mírně oválné základně s průměrem 1,06-1,1 cm. Výška hlav nýtů dosahovala 0,95-1,02 cm nad povrch rozet, přičemž zužované koruny jsou dlouhé 0,62-0,68 cm. Nýty jsou vyrobeny ze slitiny mědi, avšak jejich podstavy mají zlatavou barvu. Dle spektrometrové analýzy má kromě mědi zastoupení i zinek, takže by bylo možné hovořit o povrchové úpravě blízké mosazi. Je otázka, zda touto úpravou disponovaly celé hlavičky, anebo nýty byly barevně rozděleny. Nýty byly vybavené dlouhými dříky, které byly rozklepány uvnitř zvonu a dodnes pevně drží. Nýt levé rozety stále drží železné jádro rozety, které má sílu ca. 0,18 cm.

Obr. 13: Detaily rozet hedčské přilby ze sbírek Archeologického muzea v Poznani.
Autoři fotografií: Kristián Jócsik, Tomáš Vlasatý.

Z textu vyplývá, že všechny železné detaily přinýtované na zvon byly pokryté stříbrnou fólií a podloženy raženými pásky. Materiály byly záměrně schodovitě odstupňované, aby tvořily maximální kontrast.

Obr. 14: Grafická rekonstrukce přilby z Hedče.
Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier.
Větší rozlišení zde.

---

Přílohy

Příloha 1: Všechny fotografie hedčské přilby ze sbírek Archeologického muzea v Poznani pořízené během dokumentace.

Příloha 2: Výsledky spektrometrických analýz potahu, trojzubce a rozet.

Příloha 3: Fotografie kopie uložené v Muzeu počátků polského státu v Hnězdně (Muzeum Początków Państwa Polskiego w Gnieźnie). Fotografie pořídil B. Ligocki (Pracownia Projektów Historycznych).

---

Srovnání s analogiemi

Přilbu z Hedče lze bez obtíží přiřadit k přilbám tzv. typu Černá mohyla, jak učinil Papakin (2017; 2019; et al. 2017), Kirpičnikovovu typu II (Kirpičnikov 1958; 1971; 2008; 2009), Nadolského var. II (Nadolski 1960) a Kainovově podskupině 4 (Kainov 2022). V celkovém počtu přibližně 70 kusů a fragmentů z oblasti od Polska po Ural, od Novgorodu po Bulharsko a severní Kavkaz, patří mezi klasické a nejhojněji publikované přilby se čtyřdílným sferokónickým zvonem. Můžeme zdůraznit, že nález z Hedče je nejzápadnější známý výskyt tohoto typu.

Konstrukci zvonu můžeme po všech stránkách hodnotit jako standardní mezi přilbami s pozlaceným potahem. Pozoruhodné je použití nýtů ze slitiny mědi, které není příliš obvyklé, nikoli však neznámé (např. Papakin et al. 2017: Рис. 6). Pokud jde o trojzubec, prominentní centrální zub obklopený menšími zuby je typický rys tohoto typu. Každý trojzubec je poměrně unikátní, takže hledat přímou paralelu je nemožný úkol. Po stránce tvaru spatřujeme určitou podobnost s trojzubci přileb z ukrajinské Černé mohyly (Kovalenko et al. 2020; Samokvasov 1916: 4-36), polských Gorzuch (Vlasatý 2022a), pruského Groß Friedrichsbergu (Gaerte 1923; 1924a; 1924b: 135-141) a přilby z nelokalizovaného místa Walric (Beard 1922; 1935), které jsou při horní hraně zvlněné. Trojzubec přilby z Hedče disponuje největším počtem fixačních bodů v rámci celého korpusu a jejich rozložení se nejvíce podobá přilbě z polské Olszówky (Vlasatý 2022b). Prolamovaná dekorace, která prozatím zůstávala nepovšimnuta, je u zlacených přileb tohoto typu rovněž poměrně hojně zastoupená. Trojúhelné a rombické perforace jsou známé pouze z několika kusů, jmenovitě u přileb z polských Gorzuch a ukrajinské Mykolajivské oblasti (Kainov 2018: 48-9, Рис. 3), teoreticky též z pruského Groß Friedrichsbergu. Prolamování bočních zubů je známo nejméně u dalších pěti přileb, a to z polské Olszówky (Vlasatý 2022b), z ukrajinského Brodivského rajónu (Vlasatý 2020), z ukrajinského Mokre (Vlasatý 2022c), z ruského Gelendžiku (Gelendžikské vlastivědné muzeum, inv. č. A-2776) a z ruské lokality Leninskij Puť (Šišlov et al. 2020).

Obr. 15: Otisk trojzubce přilby z Gorzuch a její přibližná rekonstrukce.
Zdroj: Vlasatý 2022a.

Obroučka, která je zasunuta pod trojzubec a která je držena očky, je v souboru zlacených přileb obvyklým jevem. Tvar obroučky je však netypický. Nejbližšími tvarovými paralelami jsou prolamované obroučky přileb z Walricu, Brodivského rajónu a teoreticky též Opavy-Jaktaře (Kouřil 1994: 46, Obr. 24.10; Moravec 2012), které jsou na obou stranách opatřené obloučky. Tvarovou podobnost vykazuje také obroučka přilby z ukrajinské Manvelivky (Čurilova 1986; Ščedrina 2022), která je na spodní straně rovná, na vrchní straně vybavena obloučky. Upevnění obroučky pomocí oček ze slitiny mědi je unikátní rys, pro který neznáme žádnou analogii. Podobná očka byla objevena při ohledání přilby z Gorzuch, kde však nejsou roznýtována; k montáži oček na přilbu z Gorzuch mohlo dojít až v průběhu 19.-20. století a takřka jistě byla inspirována právě přilbou z Hedče. Je možné, že očka ze slitiny mědi roznýtovaná uvnitř zvonu sledují pevnou fixaci křehké obroučky a je alternativou komplikovaného řešení, které spatřujeme u přileb z Walricu a Brodivského rajónu: u těchto přileb očka neprocházejí obroučkou, nýbrž obroučku pouze přidržují tím, že se nacházejí mezi jejími spodními obloučky, zatímco vrchní částí procházejí nýty. Pokud jde o otvory zachované v úrovni obroučky či mírně nad ní, u typu Černá mohyla známe nejméně šest dalších přileb s podobnými otvory – Brodivský rajón, Babrujsk, Gorzuchy, Makarivský rajón, Olszówka a Walric. Nejméně dvě další přilby v korpusu jsou vybaveny nýty umístěnými v témže místě – Rajkovecké hradiště (Gončarov 1950: 97, Табл. XV.2-4) a nález ze břehu Krasnodarské přehrady (Kirpičnikov 2009: 26, Рис. 37-9). Všechny otvory jsou kruhovité a o maximálním průměru přibližně 0,5 cm. Není možné vyloučit, že tyto otvory původně participovaly na upevnění vycpávky, avšak jejich umístění v oblasti uší je dobrým předpokladem pro teorii, že jde o způsob upevnění podbradních řemínků.

Obr. 16: Detail prolamované obroučky z přilby z Brodivského rajónu.
Zdroj: Vlasatý 2020.

Železné, stříbrem foliované rozety nejsou mezi analogiemi neznámé – mimo nález z Hedče evidujeme jedenáct nálezů – Černá mohyla, Groß Friedrichsberg, Babrujsk, Gorzuchy, Olszówka, Szurpiły (Engel – Sobczak 2019: 71-2, Ryc. 4.1) a tři detektorové nálezy z Ukrajiny (Kirpičnikov 2009: 26, Рис. 17; Kainov 2018: 50, Рис. 5.1). Potenciální dvojbarevný nýt rozety je znám z jediné další přilby, a to nálezu z Olszówky (Vlasatý 2022b). Zachovaná tulejka patří v korpusu helem typu Černá mohyla k vzácným nálezům a obecně lze říci, že výška i tvar tuleje diskutované přilby ji řadí mezi typické exempláře, ale vzhledem k malému množství zachovaných tulejek je hledání paralel omezeno. Mezi blízké analogie můžeme uvést tuleje přileb z Černé mohyly, Groß Friedrichsbergu, Babrujsku (Ovsejčik 2021), Gorzuch, Olszówky a neznámé ruské lokality (Kirpičnikov 2009: 6-8, Рис. 1-4). Vícedílná konstrukce tuleje je patrná především na přilbách z Černé mohyly, Gorzuch a Groß Friedrichsbergu, přičemž poslední dvě zmiňované byly vybavené zlaceným páskem. Celkově vzato se jako přilby, které užívají nejpodobnější tvary aplikovaných prvků, jeví přilby z Olszówky, Gorzuch, Groß Friedrichsbergu a Brodivského rajónu, tedy přilby geograficky nepříliš vzdálené od Hedče. Tyto přilby jsou si po designové a řemeslné stránce natolik blízké, že mohly vzniknout v jedné dílně, kterou prozatím nedokážeme lokalizovat.

Obr. 17: Detail rozety přilby z Olszówky a její přibližná rekonstrukce.
Zdroj: Vlasatý 2022b.

Datace přilby a jejích nejbližších zlacených paralel je obtížná, protože nálezy pocházejí ve velké míře z rozrušených a archeologicky nepochycených situací anebo ze sídlištních vrstev. Nejpřesvědčivěji datovaný nález pochází z hrobu Černá mohyla, který byl pomocí exaktních metod datován mezi roky 980-1025 (Kainov 2022; Lušin 2019; Šišlina et al. 2017; Vasjuta 2016). Přilba z Ekrittenu byla objevena v hrobu, který je jednoznačně datovatelný do 11. století (Vlasatý 2023). Jako zničená torza či předělané přilby se v sídlištních vrstvách vyskytují až do 13. století (Kainov – Kamenskij 2013). V kontextu dnešního Polska, ve kterém známe nejméně 7 helem tohoto typu či jejich fragmentů (Gorzuchy, Hedč, Hnězdno, Olszówka, Szurpiły, Walric?), se většina nálezů soustředí do prostoru Velkopolska. Ve 30. letech 11. století se již v Polsku předpokládá používání jednodílných kónických přileb, které jsou reprezentovány dvěma vodními nálezy z jezer Lednica a Orchowo (Sankiewicz 2018). Z toho důvodu se jako nejlogičtější těžiště zlatých přileb ve Velkopolsku jeví období vlády Boleslava Chrabrého (992-1025), alternativně poslední čtvrtina 10. a první čtvrtiny 11. století. Archeologický kontext v Hedči tento předpoklad nevylučuje.

---

Přínos přilby z Hedče

Přilba sehrála ústřední roli při formování názorů na historickou úlohu Velkopolska a jejích panovníků a byla jedním z hlavních argumentů pro podporu dnes překonané velkopolské teorie vzniku přileb typu Černá mohyla (např. Nadolski 1960). Výpovědní možnosti pro historickou vědu jsou v současnosti víceméně vyčerpané, ale pro archeologii zdaleka vyčerpány nejsou. Hlavní hodnota přilby z Gorzuch spočívá v relativně dobrém stavu zachování, který přispívá k poznání jejích detailů. Unikátní detaily jako netradičně tvarovaná obroučka, použití nýtů a oček ze slitiny mědi rozšiřují povědomí o variabilitě zlacených přileb kolem přelomu tisíciletí. Poškození umožňují pochopení způsobu překrývání u podložení železných aplikací, což v budoucnu pomůže odhalit stejná řešení i u přileb, které jsou lépe zachované a tyto detaily neodhalují.

Jakožto nejstarší helma typu Černá mohyla se přilba z Hedče stala určitým referenčním nálezem, na který bylo odkazováno při každém novém objevu analogického kusu. Hedčská přilba se rovněž dočkala největšího přesahu do umění 19.-20. století ze všech polských zlacených přileb (viz Wyrwa 2018: 99-105). Přímou inspiraci spatřujeme v grafikách Aleksandra Lessera (1814 – 1884) a Ksawera Pillata (1843 – 1902), kteří přilbu podobnou nálezu z Hedče umístili na hlavu knížete Vladislava II. Vyhnance (1105 – 1159). Vůbec nejznámější je však perokresba Jana Matejka (1838 – 1893), jenž měl možnost přilbu osobně ohledat a který ji umístil na hlavu knížete Boleslava III. Křivoústého (1086 – 1138). Matejkova kresba byla hojně přebírána a kromě barevných verzí nalezla uplatnění na výročních mincích či známkách. Přilba z Hedče je však inspiračním zdrojem i v součanosti, jak dokazuje socha Boleslava I. Chrabrého, instalovaná v centru Hnězdna v letech 2015-2018.

Obr. 18: Umělecké adaptace přilby z Hedče.
Vlevo: Aleksander Lesser: Vladislav II., král Polska, kníže Slezska (1860).
Vpravo: Ksawery Pillati: Vladislav II. Vyhnanec (1888).

Obr. 19: Umělecká adaptace přilby z Hedče.
Jan Matejko: Boleslav III. Křivoústý (1890-1892).

---

Poděkování

Dokumentace přilby nám byla umožněna díky Archeologickému muzeu v Poznani (Muzeum Archeologiczne w Poznaniu) a Poznaňské společnosti přátel věd v Poznani (Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk w Poznaniu). Jmenovitě bychom chtěli poděkovat paní Magdaleně Poklewské-Koziełł, panu Michału Brzostowiczovi, panu Piotru Majorkovi, panu Jarosławu Jaskulakovi a paní Martyně Żurańské. Srdečně děkujeme příteli a kolegovi Kristiánu Jócsikovi, který se zhostil fotografování helmy. Zmínit musíme Michala Havelku (baba_jaga_atelier) a Diega Florese Cartese, kteří jsou autory kreslených schémat, a Kateřinu Slovákovou, která pomohla s editací fotografií.

Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.

---

Literatura

Antoniewicz, Włodzimierz (1929). Archeologja Polski : zarys czasów przedhistorycznych i wczesno-dziejowych ziem Polski, Warszawa.

Beard, C. R. (1922). Ein Helm des 11. Jahrhunderts vom Schlachtfeld zu Walric. In: Zeitschrift für Historische Waffen- und Kostümkunde, B. 9, H. 6/7, Dresden, 217.

Beard, C. R. (1935). The Joseph Mayer Collections, Part I. In: Connoisseur 95/404, 135-138.

Beyer, Karol (1859). Album fotograficzne wystawy starożytności i zabytków sztuki urządzonej przez c.k. Towarzystwo Naukowe w Krakowie 1858 i 1859 r., Warszawa.

Boeheim, Wendelin (1890). Handbuch der Waffenkunde, Leipzig.

Bocheński, Zbigniew (1930). Polskie szyszaki wczesnośredniowieczne, Kraków.

Bocheński, Zbigniew (1935). Nowe materjały do zagadnienia polskich szyszaków wczesnośredniowiecznych. In: Sprawozdania z Czynności i Posiedzeń Akademii Umiejętności w Krakowie, T. 40, Nr. 9, Kraków, 319-321.

Bochnak, Adam – Pagaczewski, Julian (1959). Polskie rzemiosło artystyczne wieków średnich, Kraków.

Čurilova 1986 = Чурилова, Л. Н. (1986). Погребение с серебряной маской у села Манвеловки на Днепропетровщине // СА, № 4, 261–266.

Eljasz-Radzikowski, Walery (1879). Ubiory w Polsce i u sąsiadów. T. 1, Cz. 1, Od IX do końca XIII wieku. Do końca XI wieku, Kraków.

Engel, Marcin – Sobczak, Cezary (2019). Ozdobne okucia hełmów wczesnośredniowiecznych z zespołu osadniczego w Szurpiłach. In: Acta Militaria Mediaevalia XV, Kraków – Sanok – Wrocław, 65-84.

Dziewanowski, Władysław (1935). Zarys dziejów uzbrojenia w Polsce, Warszawa.

Gaerte, Wilhelm (1923). Ein altpreußischer Helm. In: Zeitschrift für historische Waffen- und Kostümkunde, Neue Folge, B. 1, H. 2/3, 41-2.

Gaerte, Wilhelm (1924a). Ein altpreußischer Helm — Nachtrag. In: Zeitschrift für historische Waffen- und Kostümkunde, Neue Folge, B. 1, H. 5, 137–138.

Gaerte, Wilhelm (1924b). Die Besiedlung und Kultur Königsbergs und seiner Umgebung in vorgeschichtlicher Zeit. In: Altpreußische Forschungen, Jg. 1, H. 1., Königsberg, 97-144.

Gončarov 1950 = Гончаров, В. К. (1950). Райковецкое городище, Киев.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in South-Eastern Europe in the Second Half of the First Millenium AD. In: Nicolle, David (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Górewicz, I. D. (2020). O broni Słowian. Na wojnie i w kulturze, Szczecin – Poznań.

Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, no. 1–2, 1–106.

Hensel, Witold (1953). Studia i materiały do osadnictwa Wielkopolski wczesnohistorycznej, T. 2, Poznań.

Kainov 2018 = Каинов, С. Ю. (2018). Деталь шлема из Плиски (A helmet detail from Pliska) // Военни експедиции, въоръжение и снаряжение (античност и средновековие). Acta Musei Varnaensis. X–2, Варна, 47-52.

Kainov 2022 = Каинов, С. Ю. (2022). Шлем из кургана Гульбище. К вопросу об эволюции четырехчастевых боевых наголовий Восточной Европы в VIII-XI вв // Военная археология 7: Сборник материалов Проблемного совета «Военная археология» при Государственном Историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва.

Kainov – Kamenskij 2013 = Каинов, С. Ю. – Каменский, А. Н. (2013). О неизвестной находке фрагмента шлема с Дубошина раскопа в Великом Новгороде // Новгород и Новгородская земля. История и археология. Вып. 27, Великий Новгород, 179-189.

Kara, Michał et al. (2016). Gród piastowski w Gieczu. Geneza – funkcja – kontekst, Poznań.

Kirpičnikov 1958 = Кирпичников, А. Н. (1958). Русские шлемы X—XIII вв. // СА, № 4, 47-69.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Kirpičnikov 2008 = Кирпичников, А. Н. (2008). Восстановленная антикварная воинская редкость. Новые наблюдения о раннесредневековых золочёных шлемах // Дьнєслово: Збірка праць на пошану дійсного члена Національної академії наук України Петра Петровича Толочка з нагоди його 70-річчя. Відп. ред. Гліб Івакін, Киев, 67-75.

Kirpičnikov 2009 = Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, Санкт-Петербург.

Kohte, Julius (1896). Verzeichnis der Kunstdenkmäler der Provinz Posen, Bd. II, Berlin.

Kouřil, Pavel (1994). Slovanské osídlení českého Slezska, Brno – Český Těšín.

Kovalenko et al. 2020 = Коваленко, Е. С. et al. (2020). Рентгеновская, синхротронная и нейтронная визуализация металлических артефактов из кургана Черная Могила // Российские нанотехнологии, том 15, № 5, 56–68.

Kurnatowska, Zofia (2004). The stronghold in Giecz in the light of new and old research. In: Urbańczyk, Przemysław (ed.). Polish Lands at the Turn of the First and the Second Millennia, Warszawa, 207-222.

Lušin 2019 = Лушин, Виктор (2019). К вопросу о дате Чёрной Могилы // История. Археология. Культура. Материалы и исследования. Отв. ред. М. Г. Моисеенко, Е. П. Токарева, Зимовники, 21-33.

Moravec, Zbyněk (2012). Část přilby z Opavy-Jaktaře / Bits of helmet from Opava-Jaktař. In: Černý, Pavol (ed.). Cesta ke zlaté bule sicilské : usilování o královskou korunu, Ostrava, 53.

Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI, XII wieku, Łódź.

Nadolski, Andrzej (1960). Uwagi o wczesnośredniowiecznych hełmach typu wielkopolskiego. In: Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi. Seria archeologiczna 5, 99–124.

Nadolski, Andrzej (1994). Polska technika wojskowa do 1500 roku, Warszawa.

Nicolle, David (1999). Arms and Armour of the Crusading Era, 1050-1350. Western Europe and the Crusader States, London – Mechanicsburg.

Nowakowski, Andrzej (1991). Uzbrojenie średniowieczne w Polsce (na tle środkowoeuropejskim), Toruń.

Ovsejčik 2021 = Овсейчик, Инна (2021). Раритеты по мировым меркам. Предметы вооружения Х–ХIII веков из собрания Бобруйского краеведческого музея // Беларускі музей – навукова-папулярны часопіс, № 1, 2 (5, 6), 17-21.

Pajzderski, Nikodem (1913). Zabytki Wielkopolskie, z. 2: Epoka romańska, Poznań.

Pajzderski, Nikodem (1922). Poznań, Lwów – Warszawa.

Papakin 2017 = Папакін, Артем (2017). Шоломи у контексті східних контактів Русі та Польщі (X–початок XI ст.) // Історія давньої зброї. Дослідження 2016. Відп. ред. М. Ф. Дмитрієнко et al., Київ, 351–366.

Papakin, Artem (2019). Importy czy łupy z Rusi? Problem pochodzenia „wielkopolskich” hełmów X – początku XI wieku. In: Nagirnyy, V. – Pudłocki. T. (eds). Rusʼ and Poland (10th–14th centuries). Publication from the 9th International Scientific Conference, Przemyśl, 5th–8th December, 2018, Kraków, 55–68.

Papakin et al. 2017 = Папакін, А. – Безкоровайна, Ю. – Прокопенко, В. (2017). Шоломи типу «Чорна Могила»: нові знахідки та проблема походження // Науковий вісник Національного музею історії України. Зб. наук. праць. Випуск 2. Відп. ред. Б. К. Патриляк, Київ, 45–56.

Poklewska-Koziełł, Magdalena – Sikora, Mateusz (2018). Szyszak z Giecza — szczegółowa inwentaryzacja obiektu i stan badań / Helmet (szyszak) from Giecz. A Detailed Inventory and the State of Research. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 109-122.

Przezdziecki, Aleksander – Rastawiecki, Edward (1860–1869). Wzory sztuki średniowiecznej i z epoki odrodzenia po koniec wieku XVII w dawnej Polsce, serya Trzecia, Warszawa.

Rajewski, Zdzisław (1973). O niektórych hełmach wczesnośredniowiecznych. In: Wiadomości archeologiczne XXXVIII, 349-360.

Rychter, M. R. – Strzyż, Piotr (2016). A forgotten helmet from Silniczka in Poland. In: Fasciculi Archaeologiae Historicae 29, 105-113.

Rychter, M. R. – Strzyż, Piotr (2019). Hełm z Silniczki w świetle rekonserwacji i badań metaloznawczych – A helmet from Silniczka in the context of re-conservation and metallographic examination. In: Wiadomości Konserwatorskie – Journal of Heritage Conservation 58, 23-32.

Sadowski, J. N. (1877). Wykaz zabytków przedhistorycznych na ziemiach polskich, Zeszyt I: Porzecza Warty i Baryczy, Kraków.

Samokvasov 1916 = Самоквасов, Д. Я. (1916). Могильные древности Северянской Черниговщины, Москва.

Sankiewicz, Paweł (2018). Katalog uzbrojenia ochronnego / Armour Finds. Catalogue. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 217-252.

Schwartz, Wilhelm (1875). Materialien zur prähistorischen Kartographie der Prov. Posen (Zusammenstellung der Funde und Fundorte), Posen.

Sikora, Mateusz (2013). Helm No 497. In: Stiegemann, Ch. – Kroker, M. – Walter, W. (eds.). CREDO: Christianisierung Europas im Mittelalter, Bd. II: Katalog, Petersberg, 561-2.

Sikora, Mateusz (2015). Paradehelm. In: Cottin, M. – Filip, V. V. – Kunde, H. (eds.). 1000 Jahre Kaiserdom Merseburg, Bd. III: Katalog, Petersberg, 245–246.

Sommerfeld-Sarnowska, Wanda (1948). O tzw. szyszakach wczesnośredniowiecznych. In: Wiadomości archeologiczne XVI, 316–322.

Starzyński, Bolesław (1875-1900). Broń zaczepna i odporna w Polsce. T. 1, Zbroje i części uzbrojenia, rukopis uložený v Biblioteka Jagiellońska, BJ Rkp. 7003 III t. 1.

Sulimirski, Filip a kol. (1881). Słownik geograficzny Królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich, t. II, Warszawa.

Ščedrina 2022 = Щедрина, А. Ю. (2022). Шлем из погребения у с. Манвеловка: результаты исследования до реставрации // Военная археология 7: Сборник материалов Проблемного совета «Военная археология» при Государственном Историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва, 79-100.

Šišlina et al. 2017 = Шишлина, Н. И. et al. (2017). Радиоуглеродное AMS-датирование экспонатов Исторического музея: результаты и обсуждение // Известия Самарского научного центра Российской академии наук, Т. 19. № 3 (2). Отв. ред. Ю.П. Аншаков, Самара, 398– 405.

Šišlov et al. 2020 = Шишлов, А. В. – Колпакова, А. В. – Федоренко, Н. В. (2020). Средневековый могильник Ленинский путь-3 в Приморском районе г. Новороссийска // X Анфимовские чтения по археологии Западного Кавказа. Отв. ред. Р. Б. Схатум, В. В. Улитин, Краснодар, 400-407.

Vasjuta 2016 = Васюта, Олег (2016). Курган Чорна Могила в історичних дослідженнях минулого та сучасності // Сіверянський літопис, № 6, 3-18.

Vlasatý, Tomáš (2020). Přilby typu „Černá mohyla“ : nové nálezy a problém původu. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2024-09-11]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilby-typu-cerna-mohyla/.

Vlasatý, Tomáš (2022a). Přilba z polských Gorzuch. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2024-09-11]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-polskych-gorzuch/.

Vlasatý, Tomáš (2022b). Přilba z polské Olszówky. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2024-09-11]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-polske-olszowky/.

Vlasatý, Tomáš (2022c). Přilba z ukrajinské lokality Mokre. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2024-09-11]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-ukrajinske-lokality-mokre/.

Vlasatý, Tomáš (2023). Přilba z pruské lokality Ekritten. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2024-09-11]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-pruske-lokality-ekritten/.

Wyrwa, A. M. (2014). Gdecz – Giecz. Scire est reminisci. Krótka historia wydobywania z zapomnienia rezydencji piastowskiej, Dziekanowice – Lednica.

Wyrwa, A. M. (2016). W poszukiwaniu zaginionej świetności. Spojrzenia „starożytników” i pierwsze naukowe refleksje nad piastowskim grodem w Gieczu (1810–1924). In: Kara, Michał et al. (eds.). Gród piastowski w Gieczu. Geneza – funkcja – kontekst, Poznań, 27-57.

Wyrwa, A. M. (2018). Historia odkrycia szyszaka znalezionego „w bagnie” koło Giecza i jego miejsce w kulturze. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 109-122.

Żygulski, Zdzisław (1982). Broń w dawnej Polsce: na tle uzbrojenia Europy i Bliskiego Wschodu, Warszawa.