Úvod
V rámci přípravy Katalogu evropských přileb 9.-12. století jsme měli možnost osobně ohledat jednu z nejlépe zachovaných přileb typu Černá mohyla, pocházející z polské lokality Gorzuchy. Tříhodinové ohledání, které proběhlo v pondělí 9.5.2022 v budově Národního muzea v Krakově (Muzeum Narodowe v Krakowie) za účasti pracovníků muzea a fotografa Jánose Mestelléra (Kazár Bazár), pomohlo upravit a doplnit některé dříve publikované informace. V následujícím příspěvku přinášíme dosud nejpodrobnější publikaci tohoto nálezu. Veškerá tvorba vzniká se souhlasem výše zmíněného muzea a Muzea Jagellonské univerzity (Muzeum Uniwersytetu Jagiellońskiego) tamtéž, do jehož sbírek předmět náleží.
Přilba z Gorzuch. Fotografii pořídil János Mestellér.
Předchozí publikace
S ohledem na stáří a zachování nálezu je přilba jednou z nejpublikovanějších evropských helem. Nejméně pět autorů ji publikovali ještě před rokem 1900, a to Szaniawski (1873), Sadowski (1877: 3-4, Tabl. III), Eljasz-Radzikowski (1879: Tabl. XI.3), Kohn – Mehlis (1879: 209) a Starzyński (1875-1900: 4-5). Dalšími polskými autory, kteří ji stihli publikovat před 2. svět. válkou, byli Cercha (et al. 1904: 15), Gembarzewski (1923: 261-2) a Bocheński (1930: Tabl. I, Ryc. 1-2; 1935: 321). Také článek Sommerfeld-Sarnowské (1948) vznikl před válkou, ale vydán byl až po ní. Další význačné tituly polské akademie publikovali Nadolski (1954: 71; 1960; 1994: 63), Rajewski (1973: 350), Żygulski (1982: 78, Il. 2), Wawrzonowska (1982: Ryc. 98), Grabowska (1991: 59-61), Nowakowski (1991: 85, 135), Rychter – Strzyż (Rychter– Strzyż 2016: Fig. 10.2), Poklewska-Koziełł – Sikora (2018: Ryc. 6.1), Engel – Sobczak (2019: Ryc. 6.2) a Górewicz (2020: 480, Ryc. 10.29). V zahraničí se přilbě věnovali například Niederle (1925: 579, Obr. 163), Kirpičnikov (1958: 54, Рис. 1.4, 4.3; 2009: 15-6, Рис. 18.1, 19-21, 23), Hejdová (1964: 80, Obr. 20.6), Nicolle (1999: Fig. 890; Nicolle – Sarnecki 2008: 20), Wieczorek – Hinz (2000: 392-3), Gorelik (2002: Fig. XI-14.14), Brather (2008: 299) či Papakin (2017; et al. 2017: № 11; 2019: 56, Il. 2.1).
Obecně řečeno lze tvrdit, že uvedená literatura se v drtivé většině soustředí pouze na zmínku o přilbě, případně rozměr, přibližné datování a fotku na zadní či boční segment, na nichž se zachovalo nejvíce železných aplikací. Za nejcennější práci považujeme Bocheńského (1930), jehož studie do značné míry odpovídá našim zjištěním. Rovněž heslo v katalogu Wieczoreka a Hinze (2000: 392-3) je kvalitním zdrojem informací s nejlepší dosud publikovanou fotografií. Žádný ze jmenovaných titulů neuváděl váhu a pohled na vnitřní stranu přilby. Literatura se zdá shodovat na datování do 10.-11. století, avšak místo původu je předmětem vleklých sporů.
Archivní fotografie přilby z Gorzuch.
Zdroj: Bocheński 1930: Tabl. I; Żygulski 1982: 78, Il. 2; Kirpičnikov 2009: Рис. 23.
Různé kresebné návrhy přilby z Gorzuch.
Zdroj: Starzyński 1875-1900: 4-5; Cercha et al. 1904: 15; Bocheński 1930: Ryc. 3; Nadolski 1994: 63; Kirpičnikov 2009: Рис. 21; Górewicz 2020: Ryc. 10.29.
Okolnosti nálezu a místo uložení
Přilba byla náhodně objevena v létě roku 1866 v při hnojení pole ve vsi Gorzuchy (okres Kalisz, Velkopolské vojvodství). Společně s přilbou byly nalezeny pozůstatky kroužkového pletiva – barmice nebo brně – jejichž další osud je dnes neznámý. V literatuře nacházíme dva varianty osudu přilby. Podle jednoho objekt setrvával do roku 1868 ve sbírce Edwarda Rastawieckého, podle druhé do roku 1871 patřil Aleksandru Przeździeckému. V každém případě byl předán Archeologickému kabinetu Jagellonské univerzity v Krakově a v současné době je přilba součástí sbírky Muzea Jagellonské univerzity. Inv. č. 16417. Je permanentně vystavena v Národním muzeu v Krakově, inv. č. MNK 6023.
Pozice Gorzuch na mapě Evropy.
Konstrukce a metrické údaje
Přilba z Gorzuch patří mezi nejlépe zachované exempláře svého druhu, a přestože v průběhu času částečně utrpěla, stále si udržuje vysokou výpovědní hodnotu. Mezi nejvýraznější defekty přilby patří chybějící trojzubec, takřka nezachovaný železný základ segmentu S1, zčásti absentující obroučka, poškozená tulejka, variující kvalita zachování zlacení a nýtování.
Schématický pohled na všechny čtyři strany přilby. Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier.
Větší rozlišení segmentu S1 a S2. Větší rozlišení segmentu S3 a S4.
Pohled na všechny čtyři segmenty přilby. Fotografie pořídil János Mestellér.
Zvon nabývá sferokónického tvaru o celkové výšce 20,5 cm. Původní výška s tulejkou se s největší pravděpodobností pohybovala kolem 30 cm. Přilba je v linii čelo – zátylek drobně zmáčknutá, takže namísto oválného průřezu působí kruhovým dojmem o maximálních vnitřních rozměrech 20,3 × 20,3 cm. Zvon je tvořen čtyřmi trojúhelnými segmenty, přičemž přední a zadní segmenty překrývají boční. Délka překrytí segmentů nebyla předmětem naší dokumentace, ale lze odhadnout, že není delší než 2 cm. Šířka segmentů je přibližně identická (šířka S1 po vnějším obvodu 17 cm). Vzhledem k neúplnému zachování se nám obvod podařilo stanovit pouze rámcově na zhruba 64,5 cm, z čehož lze usuzovat, že přilba je vhodná pro nositele s obvodem hlavy přibližně 57-59 cm. Váha přilby v dnešním stavu je stanovena na 0,776 kg (zvon: 0,743 kg, tulejka 0,033 kg).
Boční okraje předního a zadního segmentu jsou opatřeny čtyřmi ozdobnými laloky, zatímco okraje bočních segmentů jsou ponechány nezdobené. Otvory v segmentech ukazují na průměr až 0,4 cm (N2) a některé otvory jsou nepochybně vyraženy zevnitř směrem vně zvonu. Segmenty jsou potaženy pláty z pozlacené slitiny mědi, jejichž záhyby jsou viditelné na vnitřní straně, kam zasahují zhruba do vzdálenosti 0,3-0,36 cm. Zlacení je na některých místech stále kvalitně zachováno; pláty ze slitiny mědi nejsou mechanicky poškozené a neodchlipují se od železných segmentů. Segmenty jsou na okrajích tlusté 0,14-0,22 cm, do čehož je nutné započítat také potah na obou stranách, jehož tloušťka činí 0,07 cm (S1). Neplatí, že by přední segment byl silnější než ostatní (S1: 0,146 cm; S2: 0,17 cm; S3: 0,214 cm; S4: 0,18 cm). Tloušťka železných částí segmentů bez potahu nemusela být vzdálená 0,1 cm.
Ve výběžcích laloků se nacházejí hříbkové (N5) i rozklepané hlavičky (N1) nýtů o průměru 0,5-0,7 cm (viz Příloha 2) a výšce do 0,2 – 0,3 cm. Uvnitř přilby jsou nýty rozklepány do plochy. Vrchní řada nýtů (N1, N5, N9, N13) je od druhé řady (N2, N6, N10, N14) vzdálena 3,9-4,4 cm, druhá řada je od třetí řady (N3, N7, N11, N15) vzdálena 3,4-4,1 cm, třetí řada je od čtvrté, spodní (N4, N8, N12, N16) vzdálena 3,5-4,1 cm a spodní řada nýtů se nachází 4,2-5,55 cm nad okrajem přilby. Mezi nýty se po okrajích segmentů nacházejí ryté rýhy, zejména na linii nýtů spojujících S2 a S3. Samotné okraje segmentů jsou vně těchto rýh zkosené, šířka zkosení přibližně 0,26-0,32 cm. Před finálním sesazením bylo překrytí segmentů proloženo raženými pásky z nepozlacené slitiny mědi, které kopírují tvar bočních okrajů segmentů a jsou rovněž laločnaté. Šířka těchto pásků je relativně uniformní, v nejužších místech dosahují 0,6 cm. Pásky nejsou zevnitř viditelné, zvnějšku přesahují segmenty o ca. 0,2-0,3 cm a jsou raženy dvouřadým jamkováním, jež bylo provedeno raznicí se dvěma vrcholy.
Detail laloků a prokládání. Fotografie pořídil János Mestellér.
Otvor na vrcholu přilby překrývala masivní, vysoká a dutá tulejka, jejíž torzo je zčásti upevněno na segmentu S3, zčásti je tvořeno odděleným kusem. Orientaci odděleného kusu nyní není možné stanovit. Při pohledu svrchu měla pata tulejky tvar čtyřcípé, mírně oválné hvězdy s maximální velikostí základny 8,1 × 7,1 cm (počítáno na základě jejího otisku, tj. včetně podložení). Ke zvonu přilby byla připevněna čtyřmi nýty s hříbkovou hlavou o průměru kolem 0,5 cm, jedním ke každému segmentu (viz Příloha 2). Výška tuleje bez vypodložení činila nejméně 9 cm (dnes 2,76 cm + 6,24 cm). Vzdálenost otvorů pro upevnění tuleje od horního okraje segmentů je 1,83-2,1 cm. Tloušťka zachovaných částí tuleje je 0,137 cm. Hrany tuleje nejsou zkoseny, nýbrž se u nich nachází obvodová linka. Povrch tulejky byl pokryt stříbrnou fólií, jež byla upevněna pomocí náhodně uspořádané mřížky jamek. Fólie byla zdobena florálním ornamentem, přičemž naše pozorování odpovídá Bocheńského nákresu – ornament se dál rozvíjel a není dnes možné jej rekonstruovat. Vypodložení tuleje bylo provedeno z raženého pásu ze slitiny mědi a k ražení bylo užito stejné raznice jako na ostatních ražených páscích. Nejužší místo zachovaného proložení je 0,82 cm široké. Proložení bylo vytvořeno z jednoho dílu, který byl obtočen ve směru hodinových ručiček kolem celé přilby a jeho konce byly přehnuty přes sebe. Místo tohoto překryvu, který je dlouhý přinejmenším 1,2 cm, se nachází na zadním segmentu (S3), tedy je záměrně umístěno na nejméně nápadném místě.
Vrcholek odděleného kusu tulejky je zřejmě nejlépe zkoumatelným nálezem svého druhu a nabízí zajímavá zjištění. Tulej je přinejmenším dvoudílná; její železný základ je nastaven pásem z pozlacené slitiny mědi, jehož konce nejsou přeloženy přes sebe, nýbrž jsou zevnitř vypodloženy drobným obdélným proužkem, na který jsou konce zřejmě připájené či podobným způsobem připevněné. Tento spoj zvenčí vytváří tenkou, jen slabě postřehnutelnou tmavou linku. Na oba vrcholy vzniklé trubičky byly nasazeny prstence, jejichž konce byly spojeny stejnou technikou. Spoje obou prstenců jsou srovnané do jedné roviny, která je mírně vychýlena od spoje podkladové trubičky. Přítomnost nýtů se vizuálním ohledáním nepotvrdila. Výška prstenců činí zhruba 0,56 cm, rozteč prstenců je 2,61 cm. Otvor na vrcholku tulejky o průměru menším než 1 cm nebyl, zdá se, překryt proděravělou čepičkou, nýbrž byl dutý (dnes je vyplněn zpevňující restaurátorskou hmotou červené barvy). Pohled dovnitř odděleného dílu by mohl napovídat, že spoj obou hlavních dílů tuleje mohl být zesílen třetí částí, která byla připevněna neznámou metodou, ale tento předpoklad musí být potvrzen neinvazivní technickou analýzou.
Detail tulejky. Fotografie pořídil János Mestellér.
Čelnímu segmentu (S1) dominovala obličej těsně kopírující výztuha – trojzubec s obdélnou základnou a jedním středovým a dvěma bočními zuby. Přesný tvar bočních zubů není znám, protože trojzubec se nezachoval a je patrný pouze z otisku. Tvar, který navrhnul Bocheński, lze rámcově potvrdit. Délka základny vzdušnou čarou činí 12,7 cm, v oblouku cca 14,5 cm. Základna byla upevněna trojbodově, přičemž krajní otvory (O1, O11) byly zároveň očky s rozestupem necelých 11 cm, zatímco středový otvor byl pravděpodobně vyplněn nýtem. Pozice otvorů této základny trojzubce je mírně asymetrická (viz Příloha 2). Spodní hrana trojzubce se nezdá být vybavena drobným obloučkem, který by zapadal do prostoru mezi očima nositele. Šipkovitý středový zub byl výrazný a s vypodložením dosahoval přes polovinu výšky zvonu, 10,7 cm od okraje, a v jeho středu nacházíme jediný otvor pro nýt. Boční zuby, dosahující přibližně výšky 8,1 cm, byly nepochybně subtilnější povahy, a proto nebyly upevněny nýty. Trojzubec byl nepochybně železný, vypodložený raženými pásky ze slitiny mědi a pokrytý stříbrnou fólií připevněnou jamkováním. Zachovaný otisk naznačuje prolamování trojzubce pěti symetricky umístěnými otvory tvarů trojúhelníků a kosočtverce, které odhalovaly buďto kontrastní vypodložení, nebo stejně kontrastní potah zvonu přilby.
Detail trojzubce. Fotografie pořídil János Mestellér.
Okraj přilby byl obehnán dnes pouze částečně zachovanou železnou obroučkou, která měla konstantní šířku blízkou 2,3 cm a tloušťku až 0,2 cm. Byla upevněna pomocí jedenácti oček umístěných do otvorů (S1: 2; S2: 4, S3: 2; S4: 3), přičemž očka na čelním segmentu (S1) současně přidržovala i boky trojzubce, pod nějž byla obroučka zavedena. Rozestup oček O1-O11 je nepravidelný a variuje mezi 3,7-7 cm (viz Příloha 2). Zachováno je celkem šest oček (O4, O5, O6, O7, O8, O9), některé kompletněji (O4, O6, O7, O8), jiné pouze jako zkorodované kusy drátu v otvorech (O5, O9). Většina oček je tvořena železným drátem širokým až 0,3 cm (O8) a tlustým až 0,25 cm (O4) a má klasický tvar písmene omega (stopy rozevření oček jsou uvnitř přilby dobře patrné), avšak jedno očko (O7) je vyrobeno ze slitiny mědi a uvnitř přilby není nijak zahnuto. Funkční aspekt tohoto očka, které je vyrobené z materiálu 0,37 cm tlustého a 0,21 cm tlustého, zůstává neznámý. Očko nelze vyjmout z okraje přilby. Existuje pravděpodobnost, že jde o novodobou napodobeninu pravých oček ze slitiny mědi, která byla nalezena na přilbě z Hedče, jímž se konzervátor snažil upevnit obroučku na místě.
Očka se nacházejí zhruba 0,7 cm nad okrajem obroučky. Obroučka byla původně nad úrovní oček potažená stříbrnou fólií, která byla připevněna pomocí dodnes patrného jamkování, jež bylo lemováno dvěma linkami. Obroučka, původně zřejmě vypodložená raženým páskem ze slitiny mědi, byla zřejmě reinstalována a při této úpravě byl tento pásek odebrán, což způsobilo, že obroučka nyní odstává od zvonu. Odstávání od zvonu je vyřešeno zajímavým a jedinečným způsobem – do otvoru, který se nachází nad obroučkou a pod rozetou na segmentu S2, byl umístěn nýt, který obroučku shora přidržuje. Je pravděpodobné, že jde – stejně jako v případě očka ze slitiny mědi – o novodobý zásah, který měl vést k fixaci odstávající obroučky.
Detaily okraje přilby. Fotografie pořídil János Mestellér.
Boční segmenty byly zdobeny železnými, dutými rozetami, které jsou dodnes zachované (rozeta umístěná na S2 je lépe zachovaná než rozeta z S4). Rozměr rozety na levém segmentu (S2) s vypodložením činí 5,39 × 5,39 cm, zatímco rozeta na pravém segmentu (S4) má rozměr 5 × 5,45 cm. Délka strany vypodložení v obou případech je 3,7-3,8 cm. Rozety samotné mají výšku 4,4 cm, délku strany 3,66 cm a uhlopříčku mezi nejužšími stranami 3,06 cm. Tvar rozet i vypodložení z ražených plátů ze slitiny mědi je blízký kosočtverci. Tloušťka železného materiálu rozety nelze vzhledem k jejímu klenutí dobře stanovit, ale sahá do výšky cca 0,4 cm. Hrany rozet nejsou ostře zkosené, nýbrž se průběžně svažují a jsou lemovány obvodovou linkou, která tvoří motiv čtyřcípé hvězdy. Povrch rozet byl potažen stříbrnou fólií, která byla připevněna, podobně jako u jiných železných prvků přilby, náhodným jamkováním umístěných do motivu hvězdy. Rozety drží centrální, hrotité nýty o kruhové či mírně oválné základně. Oba nýty se zdají být kompletně železné. Nýt na segmentu S2 je lépe zachovaný, s výškou 0,62 cm a průměrem 0,77 cm. Nelze vyloučit, že nýty byly původně potaženy barevnými kovy. Výška středu nýtů nad okrajem přilby činí 6,73 cm a 7 cm.
Detaily zachovaných rozet. Fotografie pořídil János Mestellér.
Z textu vyplývá, že všechny železné detaily přinýtované na zvon měly podobnou tloušťku a byly pokryté stříbrnou fólií a podloženy raženými pásky. Materiály byly záměrně schodovitě odstupňované, aby tvořily maximální kontrast.
Grafická rekonstrukce přibližného vzhledu přilby z Gorzuch před předpokládanou úpravou. Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier.
Větší rozlišení segmentu S1 a S2. Větší rozlišení segmentu S3 a S4.
Schématický nákres vrcholku tuleje. Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier.
a – orientace spojů při čelním pohledu.
b – předpokládaný průřez tulejí při čelním pohledu.
c – předpokládaný průřez tulejí při vrchním pohledu.
Větší rozlišení schématu.
Přílohy
Příloha 1: Všechny fotografie pořízené během dokumentace.
Příloha 2: průměry nýtů, vzdálenosti středů nýtů od sebe, vzdálenosti oček od sebe.
Srovnání s analogiemi
Přilba z Gorzuch lze bez obtíží přiřadit k přilbám tzv. typu Černá mohyla, jak učinil Papakin (2017; 2019; et al. 2017), či Kirpičnikovovu typu II (Kirpičnikov 1958; 1971; 2008; 2009). V celkovém počtu přibližně 70 kusů a fragmentů z oblasti od Polska po Ural, od Novgorodu po Bulharsko a severní Kavkaz, patří mezi nejlépe zachované exempláře tohoto typu a některé její části jsou mimořádně přínosné pro studium tohoto typu.
Konstrukci zvonu můžeme po všech stránkách hodnotit jako standardní a nevybočující ze série přileb s pozlaceným potahem. Jediným drobným rysem, kterým se přilba z Gorzuch odlišuje, jsou ryté linky mezi nýty spojujícími segmenty. Podobné linky nejsou v souboru obvyklé, avšak musíme dodat, že řada přileb nikdy nebyla odborně prozkoumána (je ve velmi poničeném stavu, byla zničena během válek nebo skončila v soukromých sbírkách). Je nepochybné, že stejnými linkami je vybavena přilba z Olszówky a z fotek se zdá, že stejným rysem mohla potenciálně disponovat i přilba z Groß Friedrichsbergu (Gaerte 1923; Gaerte 1924a: 135-141; Gaerte 1924). Zachovaná tulejka patří v korpusu helem typu Černá mohyla k vzácným nálezům a obecně lze říci, že výška i tvar tuleje diskutované přilby patří ji řadí mezi typické exempláře, ale vzhledem k malému množství zachovaných tulejek je hledání paralel omezeno – mezi blízké analogie můžeme uvést tuleje přileb z Černé mohyly (Kovalenko et al. 2020), Hedče, Groß Friedrichsbergu, Babrujsku (Ovsejčik 2021), Olszówky a neznámé ruské lokality (Kirpičnikov 2009: 6-8, Рис. 1-4). Vícedílná konstrukce tuleje je patrná především na přilbě z Černé mohyly a Groß Friedrichsbergu, přičemž druhá zmiňovaná je rovněž vybavená zlaceným páskem, který vůči stříbřenému základu tuleje působil kontrastně. Do otvoru tuleje byl zaveden organický chochol.
Konstrukce tuleje přilby z Černé mohyly. Zdroj: Kovalenko et al. 2020: Рис. 8.
Přilba z Groß Friedrichsbergu. Zdroj: Bocheński 1930: Tabl. III.
Pokud jde o trojzubec, prominentní centrální zub obklopený menšími zuby je typický rys tohoto typu. Každý trojzubec je poměrně unikátní, takže hledat přímou paralelu je nemožný úkol. Pokud se však o tento úkol pokusíme, nejpodobnější je očividně trojzubec přileb z Groß Friedrichsbergu (rovněž znám pouze z otisku) a Mykolajivské oblasti (Kainov 2018: 48-9, Рис. 3). Prolamovaná dekorace trojzubce se dále vyskytuje u trojzubce nepublikované přilby z lokality Leninskij Puť (Novorossijské historické muzeum, inv. č. НМ 7216/35; viz Goskatalog 2020), přilby z Gelendžiku (Gelendžikské vlastivědné muzeum, inv. č. A-2776), Olszówky, Mokre a Brodivského rajónu (Vlasatý 2020).
Přibližný tvar trojzubce přilby z Groß Friedrichsbergu.
Zdroj: Kulakov 1999: Рис. 2.
Rovná obroučka, která je zasunuta pod trojzubec a která je držena očky z drátu, má v souboru paralely. Mezi ty nejbližší patří ty, které se nacházejí na přilbách z Groß Friedrichsbergu, Kyjevské oblasti (Papakin et al. 2017: № 19) a zřejmě také z Ekrittenu a Makarivského rajónu (Papakin et al. 2017: № 18). Zvlněné obroučky držené obdobným způsobem pocházejí z Babrujsku, Hedče, Mokre, Manvelivky (Čurilova 1986; Ščedrina 2022). V rámci souboru nacházíme také přilby s prolamovanou obroučkou, oboustranně zakončenou obloučky, která je upevněna očky – tyto pocházejí z lokalit Walric (Beard 1922), Brodivského rajónu a potenciálně Opavy-Jaktaře (Kouřil 1994: 46, Obr. 24.10). Systémem oček nepochybně disponoval i jeden kus z Novgorodu (Kainov – Kamenskij 2013: Рис. 3-4), avšak nelze blíže určit, ke kterému tvaru obroučky přináležel. Závěsná očka ze slitiny mědi nacházíme na jediné další přilbě, pocházející z polského Hedče. Pokud jde o otvory zachované v úrovni obroučky či mírně nad ní, u typu Černá mohyla známe nejméně šest dalších přileb s podobnými otvory – Brodivský rajón, Babrujsk, Hedč, Makarivský rajón, Olszówka a Walric. Nejméně dvě další přilby v korpusu jsou vybaveny nýty umístěnými na témž místě – Rajkovecké hradiště (Gončarov 1950: 97, Табл. XV.2-4) a nález ze břehu Krasnodarské přehrady (Kirpičnikov 2009: 26, Рис. 37-9). Všechny otvory jsou kruhovité a o maximálním průměru přibližně 0,5 cm. Není možné vyloučit, že tyto otvory původně participovaly na upevnění vycpávky, avšak jejich umístění v oblasti uší je dobrým předpokladem pro teorii, že jde o způsob upevnění podbradních řemínků.
Přilba z Babrujsku. Zdroj: Ovsejčik 2021: 19.
Železné, stříbrem foliované rozety nejsou mezi analogiemi neznámé – mimo nález z Gorzuch evidujeme jedenáct nálezů – Černá mohyla, Groß Friedrichsberg, Babrujsk, Hedč, Olszówka, Szurpiły (Engel – Sobczak 2019: 71-2, Ryc. 4.1) a tři detektorové nálezy z Ukrajiny (Kirpičnikov 2009: 26, Рис. 17; Kainov 2018: 50, Рис. 5.1). Tvarově nejpodobnějšími kusy jsou pak rozety přileb z Babrujsku a Szurpił. Nýty jsou v drtivé většině ze slitiny mědi a jediným srovnatelný nálezem částečně železného nýtu reprezentuje nález z Olszówky.
Železná postříbřená rozeta ze Szurpił. Zdroj: Engel – Sobczak 2019: Ryc. 2.
Datace přilby z Gorzuch a jejích nejbližších zlacených paralel je obtížná, protože nálezy pocházejí ve velké míře z rozrušených a archeologicky nepochycených situací anebo ze sídlištních vrstev. Na základě přilby z hrobu Černá mohyla se má obecně za to, že přilby této varianty lze datovat do poslední čtvrtiny 10. a první čtvrtiny 11. století (Kainov 2022; Lušin 2019; Šišlina et al. 2017; Vasjuta 2016). Některé kusy se v hrobových výbavách objevují v 11. století (Goßler 2013a; Goßler 2013b: 186, Abb. 55). Jako zničená torza či jako předělané přilby se sídlištní nálezy vyskytují až do 13. století (Kainov – Kamenskij 2013). V kontextu dnešního Polska, ve kterém známe nejméně 7 helem tohoto typu či jejich fragmentů (Gorzuchy, Hedč, Hnězdno, Olszówka, Szurpiły, Walric?), se většina nálezů soustředí do prostoru Velkopolska. Ve 30. letech 11. století se již v Polsku předpokládá používání jednodílných kónických přileb, které jsou reprezentovány dvěma vodními nálezy z jezer Lednica a Orchowo (Sankiewicz 2018). Z toho důvodu se jako nejlogičtější těžiště zlatých přileb ve Velkopolsku jeví období vlády Boleslava Chrabrého (992-1025).
Přínos přilby z Gorzuch
V minulosti přilba sehrála důležitou roli při formování názorů na historickou úlohu Velkopolska a jejích panovníků a byla jedním z hlavních argumentů pro podporu dnes překonané velkopolské teorie vzniku přileb typu Černá mohyla (např. Nadolski 1960). Výpovědní možnosti pro historickou vědu jsou v současnosti víceméně vyčerpané, ale pro archeologii zdaleka vyčerpány nejsou. Jak bylo výše uvedeno, přilby typu Černá mohyla jsou obvykle nacházeny v problematických situacích a často ve velmi špatném stavu. Hlavní hodnota přilby z Gorzuch spočívá v dobrém stavu zachování, který přispívá k poznání jejích detailů. Poškození umožňují pochopení způsobu překrývání u podložení železných aplikací, což v budoucnu pomůže odhalit stejná řešení i u přileb, které jsou lépe zachované a tyto detaily neodhalují. Dobře zachovaná tulej může být zdrojem velmi hodnotných zjištění. Novou důležitou kapitolou, která stále není otevřena, bude analýza kovů použitých k výzdobě a komparace výsledků s dalšími přilbami stejné skupiny.
Poděkování
Dokumentace přilby mi byla umožněna díky místní reenactorce Marcelině Bednarz (TYR Hird) a pracovníkům muzeí, z nichž nejvřelejší poděkování si zaslouží Natalia Bahlawan (Muzea Jagellonské univerzity), Beata Frontczak (tamtéž) a Piotr Nowak (Národní muzeum v Krakově). Srdečně děkujeme příteli a kolegovi Jánosovi Mestellérovi (Kazár Bazár), který se zhostil fotografování helmy. Za konzultaci získaného materiálu jsme vděčni rovněž Sergeji Kainovovi (Státní historické muzeum, Moskva). Zmínit musíme Michala Havelku (baba_jaga_atelier), který je autorem kreslených schémat.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Literatura
Beard, C. R. (1922). Ein Helm des 11. Jahrhunderts vom Schlachtfeld zu Walric. In: Zeitschrift für Historische Waffen- und Kostümkunde, B. 9, H. 6/7, Dresden, 217.
Bocheński, Zbigniew (1930). Polskie szyszaki wczesnośredniowieczne, Kraków.
Bocheński, Zbigniew (1935). Nowe materjały do zagadnienia polskich szyszaków wczesnośredniowiecznych. In: Sprawozdania z Czynności i Posiedzeń Akademii Umiejętności w Krakowie, T. 40, Nr. 9, Kraków, 319-321.
Brather, Sebastian (2008). Archäologie der westlichen Slawen: Siedlung, Wirtschaft und Gesellschaft im früh- und hochmittelalterlichen Ostmitteleuropa, Berlin – New York.
Cercha, M. – Cercha, S. – Kopera, F. (1904). Pomniki Krakowa, T. I, Kraków.
Čurilova 1986 = Чурилова, Л. Н. (1986). Погребение с серебряной маской у села Манвеловки на Днепропетровщине // СА, № 4, 261–266.
Eljasz-Radzikowski, Walery (1879). Ubiory w Polsce i u sąsiadów. T. 1, Cz. 1, Od IX do końca XIII wieku. Do końca XI wieku, Kraków.
Engel, Marcin – Sobczak, Cezary (2019). Ozdobne okucia hełmów wczesnośredniowiecznych z zespołu osadniczego w Szurpiłach. In: Acta Militaria Mediaevalia XV, Kraków – Sanok – Wrocław, 65-84.
Gaerte, Wilhelm (1923). Ein altpreußischer Helm. In: Zeitschrift für historische Waffen- und Kostümkunde, Neue Folge, B. 1, H. 2/3, 41-2.
Gaerte, Wilhelm (1924a). Die Besiedlung und Kultur Königsbergs und seiner Umgebung in vorgeschichtlicher Zeit. In: Altpreußische Forschungen, Jg. 1, H. 1., Königsberg, 97-144.
Gaerte, Wilhelm (1924b). Ein altpreußischer Helm — Nachtrag. In: Zeitschrift für historische Waffen- und Kostümkunde, Neue Folge, B. 1, H. 5, 137–138.
Gembarzewski, Bronisław (1926). Muzeum Narodowe w Warszawie : wybór i opis celniejszych zabytków i dzieł sztuki, Kraków.
Gončarov 1950 = Гончаров, В. К. (1950). Райковецкое городище, Киев.
Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in South-Eastern Europe in the Second Half of the First Millenium AD. In: Nicolle, David (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.
Górewicz, I. D. (2020). O broni Słowian. Na wojnie i w kulturze, Szczecin – Poznań.
Goskatalog 2020 = Шлем (фрагмент). In: Государственный каталог Музейного фонда Российской Федерации [online]. [2020-10-08]. Dostupné z: https://goskatalog.ru/portal/#/collections?id=26915979.
Goßler, Norbert (2013a). Wieder gefunden: ein Helmfragment aus Ekritten. In: Die Prussia Sammlung im Museum für Vor- und Frühgeschichte, Berlin [online]. [2020-10-08]. Dostupné z: http://www.prussia-museum.eu/DFGBlog_files/4f4f18f4616202eaae69b5ec4972b2a6-12.html.
Goßler, Norbert (2013b). Die mittelalterlichen Steigbügel aus dem Berliner Bestand der Prussia-Sammlung (ehemals Königsberg/Ostpreußen) – Studien zu Typologie, Chronologie und Kulturgeschichte. In: Acta Praehistorica et Archaeologica 45, 109-215.
Grabowska, Irena (1991). Zbiory militariów Uniwersytetu Jagiellońskiego w depozycie Muzeum Narodowego w Krakowie. In: Opuscula Musealia 5, Krakow, 59-74.
Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, no. 1–2, 1–106.
Kainov 2018 = Каинов, С. Ю. (2018). Деталь шлема из Плиски (A helmet detail from Pliska) // Военни експедиции, въоръжение и снаряжение (античност и средновековие). Acta Musei Varnaensis. X–2, Варна, 47-52.
Kainov 2022 = Каинов, С. Ю. (2022). Шлем из кургана Гульбище. К вопросу об эволюции четырехчастевых боевых наголовий Восточной Европы в VIII-XI вв // Военная археология 7: Сборник материалов Проблемного совета «Военная археология» при Государственном Историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва.
Kainov – Kamenskij 2013 = Каинов, С. Ю. – Каменский, А. Н. (2013). О неизвестной находке фрагмента шлема с Дубошина раскопа в Великом Новгороде // Новгород и Новгородская земля. История и археология. Вып. 27, Великий Новгород, 179-189.
Kirpičnikov 1958 = Кирпичников, А. Н. (1958). Русские шлемы X—XIII вв. // СА, № 4, 47-69.
Kirpičnikov 1971 = Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.
Kirpičnikov 2008 = Кирпичников, А. Н. (2008). Восстановленная антикварная воинская редкость. Новые наблюдения о раннесредневековых золочёных шлемах // Дьнєслово: Збірка праць на пошану дійсного члена Національної академії наук України Петра Петровича Толочка з нагоди його 70-річчя. Відп. ред. Гліб Івакін, Киев, 67-75.
Kirpičnikov 2009 = Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, Санкт-Петербург.
Kouřil, Pavel (1994). Slovanské osídlení českého Slezska, Brno – Český Těšín.
Kovalenko et al. 2020 = Коваленко, Е. С. et al. (2020). Рентгеновская, синхротронная и нейтронная визуализация металлических артефактов из кургана Черная Могила // Российские нанотехнологии, том 15, № 5, 56–68.
Kulakov 1999 = Кулаков, В. И. (1999). Тувангсте и Кëнигсберг // Slavia Antiqua : czasopismo poświęcone starożytnościom słowiańskim 40, 215-233.
Lušin 2019 = Лушин, Виктор (2019). К вопросу о дате Чёрной Могилы // История. Археология. Культура. Материалы и исследования. Отв. ред. М. Г. Моисеенко, Е. П. Токарева, Зимовники, 21-33.
Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI, XII wieku, Łódź.
Nadolski, Andrzej (1960). Uwagi o wczesnośredniowiecznych hełmach typu wielkopolskiego. In: Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi. Seria archeologiczna 5, 99–124.
Nadolski, Andrzej (1994). Polska technika wojskowa do 1500 roku, Warszawa.
Nicolle, David (1999). Arms and Armour of the Crusading Era, 1050-1350. Western Europe and the Crusader States, London – Mechanicsburg.
Nicolle, David – Sarnecki, Witold (2008). Medieval Polish Armies 966–1500, Oxford.
Niederle, Lubor (1925). Slovanské starožitnosti, Oddíl kulturní III.2, Praha.
Nowakowski, Andrzej (1991). Uzbrojenie średniowieczne w Polsce (na tle środkowoeuropejskim), Toruń.
Ovsejčik 2021 = Овсейчик, Инна (2021). Раритеты по мировым меркам. Предметы вооружения Х–ХIII веков из собрания Бобруйского краеведческого музея // Беларускі музей – навукова-папулярны часопіс, № 1, 2 (5, 6), 17-21.
Papakin 2017 = Папакін, Артем (2017). Шоломи у контексті східних контактів Русі та Польщі (X–початок XI ст.) // Історія давньої зброї. Дослідження 2016. Відп. ред. М. Ф. Дмитрієнко et al., Київ, 351–366.
Papakin, Artem (2019). Importy czy łupy z Rusi? Problem pochodzenia „wielkopolskich” hełmów X – początku XI wieku. In: Nagirnyy, V. – Pudłocki. T. (eds). Rusʼ and Poland (10th–14th centuries). Publication from the 9th International Scientific Conference, Przemyśl, 5th–8th December, 2018, Kraków, 55–68.
Papakin et al. 2017 = Папакін, А. – Безкоровайна, Ю. – Прокопенко, В. (2017). Шоломи типу «Чорна Могила»: нові знахідки та проблема походження // Науковий вісник Національного музею історії України. Зб. наук. праць. Випуск 2. Відп. ред. Б. К. Патриляк, Київ, 45–56.
Poklewska-Koziełł, Magdalena – Sikora, Mateusz (2018). Szyszak z Giecza — szczegółowa inwentaryzacja obiektu i stan badań / Helmet (szyszak) from Giecz. A Detailed Inventory and the State of Research. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 109-122.
Rajewski, Zdzisław (1973). O niektórych hełmach wczesnośredniowiecznych. In: Wiadomości archeologiczne XXXVIII, 349-360.
Rychter, M. R. – Strzyż, Piotr (2016). A forgotten helmet from Silniczka in Poland. In: Fasciculi Archaeologiae Historicae 29, 105-113.
Sadowski, J. N. (1877). Wykaz zabytków przedhistorycznych na ziemiach polskich, Zeszyt I: Porzecza Warty i Baryczy, Kraków.
Sankiewicz, Paweł (2018). Hełm stożkowy z jeziora Lednica. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 123-131.
Sommerfeld-Sarnowska, Wanda (1948). O tzw. szyszakach wczesnośredniowiecznych. In: Wiadomości archeologiczne XVI, 316–322.
Starzyński, Bolesław (1875-1900). Broń zaczepna i odporna w Polsce. T. 1, Zbroje i części uzbrojenia, rukopis uložený v Biblioteka Jagiellońska, BJ Rkp. 7003 III t. 1.
Szaniawski, Józef (1873). Mappy topograficzno-archeologiczne. In: Kaliszanin : gazeta miasta Kalisza i jego okolic, R.4, № 64 (26 sierpnia 1873), 267.
Ščedrina 2022 = Щедрина, А. Ю. (2022). Шлем из погребения у с. Манвеловка: результаты исследования до реставрации // Военная археология 7: Сборник материалов Проблемного совета «Военная археология» при Государственном Историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва, 79-100.
Šišlina et al. 2017 = Шишлина, Н. И. et al. (2017). Радиоуглеродное AMS-датирование экспонатов Исторического музея: результаты и обсуждение // Известия Самарского научного центра Российской академии наук, Т. 19. № 3 (2). Отв. ред. Ю.П. Аншаков, Самара, 398– 405.
Vasjuta 2016 = Васюта, Олег (2016). Курган Чорна Могила в історичних дослідженнях минулого та сучасності // Сіверянський літопис, № 6, 3-18.
Vlasatý, Tomáš (2020). Přilby typu „Černá mohyla“ : nové nálezy a problém původu. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2020-07-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilby-typu-cerna-mohyla/.
Wawrzonowska, Zdzisławą (1982). Zbroja. In: Labuda, G. – Stieber, Z. (eds.). Słownik starożytności słowiańskich, t. 7, Wrocław, 102-8.
Wieczorek, Alfried – Hinz, Hans-Martin (2000). Europas Mitte um 1000, Katalog, Stuttgart.
Żygulski, Zdzisław (1982). Broń w dawnej Polsce: na tle uzbrojenia Europy i Bliskiego Wschodu, Warszawa.
