Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Přilba z ukrajinské lokality Mokre

PDF

Úvod

V rámci přípravy Katalogu evropských přileb 9.-12. století jsme měli možnost osobně ohledat jednu z nejznámějších přileb typu Černá mohyla, pocházející z ukrajinské lokality Mokre. Ohledání, které proběhlo v pondělí 28.3.2022 v budově Státního archeologického muzea (Państwowe Muzeum Archeologiczne) ve Varšavě za účasti pracovníků muzea a fotografa Jánose Mestelléra (Kazár Bazár), pomohlo upravit a doplnit některé dříve publikované informace. V následujícím příspěvku přinášíme dosud nejpodrobnější publikaci tohoto nálezu. Veškerá tvorba vzniká se souhlasem výše zmíněného muzea.

Přilba z lokality Mokre. Fotografii pořídil János Mestellér.


Předchozí publikace

Prvním autorem, o němž víme, že o přilbě referoval, byl Bocheński (1930: 8-9, Tabl. IV; 1935a: 319; 1935b: 253). Následně byla několikrát publikována ještě před 2. svět. válkou – jmenujme práce Dziewanowského (1935: 147) a článek Sommerfeld-Sarnowské (1948), který vznikl před válkou, ale vydán byl až po ní. Z pozdějších titulů polské akademie můžeme uvést Bochnaka (Bochnak – Pagaczewski 1959: 42), Gawrysiak-Leszczyńskou (2003: Ryc. 225-7), Górewicze (2020: 470, Ryc. 10.19), Nadolského (1954: 71; 1960), Rychtera a Strzyże (Rychter– Strzyż 2016: 108, 110-1; Rychter – Strzyż 2019: 31), Poklewské-Koziełł – Sikory (2018: 114, 117, Ryc. 6.4) a Żygulského (1982: 78, Il. 5).

V zahraničí se přilbě věnovali například Gorelik (2002: Fig. XI-14.10), Hejdová (1964: 80), Kainov (Kainov – Kamenskij 2013: 184, Рис. 7.2), Kirpičnikov (1958: 52, Рис. 2.4; 1971: № 6, Табл. XVII.2; 1986: Tab. XIV.4; 2009: 10-11, Рис. 11.4, 14; Kirpičnikov – Medvěděv 1985: Табл. 141.4), Niederle (1931: 152) a Papakin (et al. 2017: № 22; 2019: 59, Il. 2.4). Nutno dodat, že v ruské historiografii, z níž zahraniční literatura často čerpala, byla přilba od 50. let 20. století považována za ztracenou.

Obecně řečeno lze tvrdit, že uvedená literatura se v drtivé většině soustředí pouze na zmínku o přilbě, případně rozměr, přibližné datování a fotku na čelní a jeden z bočních segmentů. Za nejcennější práce považujeme Bocheńského, který publikoval první fotografie z doby, kdy byla přilba kompletnější, Gawrysiak-Leszczyńskou, která zveřejnila poměrně detailní technické kresby, a Nadolského, jenž přilbu detailněji ohledal s cílem nalézt známky stříbření a organické pozůstatky. Literatura se zdá shodovat na datování do 10.-11. století, avšak místo původu bylo v minulosti předmětem vleklých sporů.

Archivní fotografie přilby. Zdroj: Bocheński 1930: Tabl. IV; Żygulski 1982: Tab. Il.5.

Různé kresebné návrhy přilby.
Zdroj: Gawrysiak-Leszczyńska 2003: Ryc. 225-7; Gorelik 2002: Fig. XI-14.10; Kirpičnikov 1971: Табл. XVII.2.


Okolnosti nálezu a místo uložení

V první polovině roku 1925 byl ve vsi Mokre (tehdejší území Polska, dnešní Dubenský rajón, Ukrajina) náhodně objeven hrob, který byl v červnu téhož roku pod vedení profesora St. Wilczyńského blíže ohledán. Obsahoval lidskou kostru, přilbu, 3 hroty šípů, kopí, nůž a nůžky. Dva šípy byly překříženy do tvaru písmene X; kopí se nacházelo pod nohama. Při neodborném vyjmutí přilby z hrobu došlo k roztržení segmentů a ztrátě tulejky. Přilba byla po svém objevení uložena v lokálním dubenském muzeu při státním gymnázium St. Konarského a od roku 1932 je součástí sbírky Státního archeologického muzea ve Varšavě. Inv. č. PMA/V/5680:1. Zvon přilby je součástí stálé expozice, ale některé jeho prvky jsou odpadlé a jsou přechovávány separátně.

Pozice lokality Mokre na mapě Evropy.


Konstrukce a metrické údaje

V době objevu byla přilba z lokality Mokre mnohem lépe zachovaným nálezem a utrpěla neodborným vyjmutím. V dnešní chvíli je přilba silně zdegradovaná a křehká. Kvůli absenci nýtů je manipulace s přilbou poměrně obtížná a časově náročná. Možnost brzkého odlomení některých elementů hodnotíme jako možnou. Mezi nejvýraznější defekty přilby můžeme jmenovat chybějící železné prvky (trojzubec, rozety, obroučka, tulejka), odlámané části okraje segmentů S3 a S4 a vnitřek přilby, který je zčásti vyplněn konzervátorskými látkami.

Schématický pohled na všechny čtyři strany přilby. Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier.
Větší rozlišení segmentu S1 a S2. Větší rozlišení segmentu S3 a S4.

Pohled na všechny čtyři segmenty přilby. Fotografie pořídil János Mestellér.

Zvon nabývá sferokónického tvaru o celkové dnešní výšce 20,2 cm. Zvon měl oválný průřez, dnes dosahující vnitřního rozměru 20 × 19 cm, a je tvořen čtyřmi trojúhelnými segmenty, přičemž přední a zadní segmenty překrývají boční. Délka překrytí segmentů nebyla předmětem naší dokumentace, ale lze odhadnout, že není delší než 2 cm. Šířka segmentů je přibližně identická (S1: 13,2 cm, S2: 14,9 cm, S4: 15 cm). Vzhledem k poškozenému stavu je obvod špatně měřitelný, nicméně je blízký 63 cm, z čehož lze usuzovat, že přilba je vhodná pro nositele s obvodem hlavy přibližně 56-57 cm. Váha přilby v současném stavu je 1,172 kg.

Boční okraje předního a zadního segmentu jsou opatřeny čtyřmi ozdobnými laloky, zatímco okraje bočních segmentů jsou ponechány nezdobené. Segmenty, které jsou zevnitř stále zachované a překryté konzervačními látkami, jsou potaženy pláty z pozlacené slitiny mědi, jejichž záhyby jsou viditelné na vnitřní straně, kam zasahují zhruba do vzdálenosti 0,37-0,46 cm. Zlacení je zachováno pouze parciálně, zpravidla na místech původních železných aplikací. Na několika místech potah nese známky obroušení pocházející z materiálových analýz, jejichž závěry nemáme k dispozici. Pláty ze slitiny mědi jsou mechanicky poškozené a popraskané (zejména S1, S3). Segmenty jsou na okrajích tlusté do 0,2 cm, do čehož je nutné započítat také potah na obou stranách (S1: 0,17 cm; S2: 0,19 cm; S3: 0,17 cm; S4: 0,13-0,18 cm). Tloušťka železných částí segmentů bez potahu nemusela být vzdálená 0,1 cm. Tloušťka 0,25 cm, kterou uvádí inventární karta, neodpovídá realitě.

Detail laloků a prokládání. Fotografie pořídil János Mestellér.

Ve výběžcích laloků se nacházely hříbkové hlavičky nýtů, z nichž se zachoval pouze jeden s průměrem 0,69 cm (N2). Chybějící nýty jsou nahrazeny moderními, masivními kusy stříbrné barvy. Vrchní řada nýtů (N1, N5, N9, N13) je od druhé řady (N2, N6, N10, N14) vzdálena 3,8-4,7 cm, druhá řada je od třetí řady (N3, N7, N11, N15) vzdálena 3,6-4,1 cm, třetí řada je od čtvrté, spodní (N4, N8, N12, N16) vzdálena přibližně 3,7 cm. Výška spodní řady nýtů od okraje přilby nebyla změřena, nepochybně přesahuje 4 cm. Samotné okraje segmentů jsou zkosené, šířka zkosení 0,3 cm. Na zadním segmentu se mezi nýty N10 a N11 nachází defekt, který by bylo možné interpretovat jako zásah čepelí. Před finálním sesazením bylo překrytí segmentů proloženo raženými pásky z nepozlacené slitiny mědi o tloušťce přibližně 0,05 cm, které kopírují tvar bočních okrajů segmentů a jsou rovněž laločnaté. Šířka těchto pásků je relativně uniformní, v nejužších místech jsou široké 1 cm. Pásky nejsou zevnitř viditelné, zvnějšku přesahují segmenty o ca. 0,2-0,3 cm a jsou raženy dvouřadým jamkováním, jež bylo provedeno raznicí se dvěma vrcholy s šíří ca. 0,165 cm.

Otvor na vrcholu přilby původně překrývala masivní, vysoká a dutá tulejka, z níž se dodnes zachovalo pouze vypodložení na segmentech S1, S3, S4 a dobře čitelný otisk. Původní tulej byla nepochybně železná, pravděpodobně byla potažena stříbrnou fólií a mohla mít pozlacený vrcholek. Při pohledu svrchu měla pata tulejky tvar čtyřcípé, mírně oválné hvězdy s maximálním rozměrem 6,6 × 5,4 cm (počítáno na základě jejího otisku). Ke zvonu přilby byla připevněna čtyřmi nýty, jedním ke každému segmentu, z nichž se žádný nedochoval. Vzdálenost otvorů pro upevnění tuleje od horního okraje segmentů je 1,8-2,1 cm. Otvory sousedících segmentů se nacházejí ve vzdálenosti 3,3 cm od sebe. Otvor na segmentu S2 je zdvojený. Vypodložení tuleje bylo provedeno z raženého pásu ze slitiny mědi a k ražení bylo užito stejné raznice jako na ostatních ražených páscích. Nejširší místo zachovaného podložení je 1,6 cm široké a nýty procházely skrz něj. Podložení bylo patrně vytvořeno z jednoho dílu, který byl obtočen kolem celé přilby a jeho konce byly přehnuty přes sebe. Místo tohoto překryvu se muselo nacházet na segmentu S2 nebo S3, tedy na méně nápadných místech.

Detail tulejky. Fotografie pořídil János Mestellér.

Čelnímu segmentu (S1) dominovala obličej těsně kopírující železná výztuha – trojzubec s obdélnou základnou a jedním středovým a dvěma bočními zuby. Na Bocheńského ilustraci je patrné zachované vypodložení, a přestože fotografie je černobílá a v nízké kvalitě, stále ji lze použít jako hodnotný zdroj informací. Naše ohledání rozvíjí Bocheńského fotografii. Trojzubec je nyní rozpoznatelný z dobře čitelného otisku a jednoho drobného kusu vypodložení, které nikdy nebylo publikováno a je přechováváno separátně. Středový zub má pětiúhelný tvar a je rozšířený o šipkovitý výběžek, uprostřed kterého se nachází otvor pro nýt (N17), nacházející se 6,8 cm nad okrajem přilby. Výška středového zubu s vypodložením činila 9,5 cm nad okrajem. Boční zuby jsou zaoblené a mají šipkovitou nástavbu, uprostřed které se nacházejí nýty (N18, N19), jež dosahují výšky 3,5-3,7 cm nad okrajem. Boční zuby s vypodložením dosahovaly výšky 5 cm nad okrajem. Dříve jmenovaný kus zachovaného vypodložení ze slitiny mědi je 1,88 cm vysoký a 2,82 cm široký a reprezentuje podložení pravého bočního zubu (z nositelova pohledu). Podložení je po okrajích raženo stejnou raznicí jako ostatní ražené komponenty přilby. Vypodložení dobře naznačuje původní tvar trojzubce a svědčí pro teorii, že každý zub byl vybaven vlastním podložením. Navíc se zdá, že každý zub mohl být prolamován oválným otvorem, což ukazuje už Bochenského fotografie a tvar otisku. Prolamování středového zubu na rozdíl od bočních zubů spíše čočkovité. Základna trojzubce byla opatřena třemi otvory, přičemž výška krajních otvorů (N18, N19) je 0,7 cm nad okrajem a středový otvor (N20) se rozkládá 1,2 cm nad okrajem. Středový otvor není vycentrovaný. Krajní otvory, jejichž rozteč činí 11,08 cm, nepochybně sloužily k upevnění oček, které přidržovaly obroučku, jež byla zasunuta pod trojzubec. Spodní hrana trojzubce je potenciálně vybavena drobným obloučkem, který zapadal do prostoru mezi očima nositele; tento oblouk je patrný pouze v náznacích, avšak Bochenského fotka toto ukazuje lépe než současný stav. Původní železný trojzubec byl velmi pravděpodobně překryt stříbrnou fólií, která byla upevněna mřížkou náhodně ražených jamek, provedených ostrým nástrojem.

Detail trojzubce. Fotografie pořídil János Mestellér.

Okraj přilby byl původně obehnán dnes takřka nezachovanou železnou obroučkou – její torzo se nachází na okraji segmentu S2 a současně můžeme využít částečně zachovaný otisk. Horní okraj obroučky byl s největší pravděpodobností zvlněný. Minimální výška současného železného fragmentu je 1,7 cm, avšak vrcholy otisků dosahují 2,9-3,5 cm nad okraj. Zachovaný fragment je natolik poškozený, že nejeví známky podložení raženým pásem nebo přetažení stříbrnou fólií připevněnou jamkováním. Obroučka byla upevněna přibližně na devíti místech (S1, S2, S4: 2 otvory; S3: pravděpodobně 3 otvory), přičemž očka na čelním segmentu (S1) současně přidržovala i boky trojzubce, pod nějž byla obroučka zavedena. Rozestup otvorů O1-O9 je překvapivě uniformní, 5,9-6 cm. Otvory se nacházejí 0,3-0,4 cm nad okrajem a mají průměr 0,4-0,5 cm. Žádné z oček není zachované, nicméně jeden otvor na segmentu S4 (označeno jako O8) je vyplněn nýtem s hříbkovou hlavou o průměru 0,5 cm, jejíž střed se nachází 0,48 cm nad okrajem. Vzhledem k pravidelnému tvaru není pravděpodobné, že jde o pozůstatek očka, takže obroučka evidentně nebyla upevněna pouze omegovitými očky, ale také nýty. Nadolski informuje, že spodní okraj přilby nese známky organického materiálu, velmi pravděpodobně tkaniny nebo kůže, které tvořily výstelku nebo ochranu krku (Nadolski 1954: 71). Dnes takové pozůstatky nejsou viditelné ani určitelné.

Detaily okraje přilby. Fotografie pořídil János Mestellér.

Boční segmenty byly zdobeny železnými rozetami, původně zřejmě přetaženými stříbrnou fólií, přičemž do dnešního dne se zachovala pouze otisk na pravém segmentu (S4) a podložení s nýtem, které je přechováváno separátně. Otvor pro nýt rozety byl na segmentu S4 vyražen směrem zevnitř. Tvar rozet připomínal čtyřcípou hvězdu. Rozměry vypodložení činí 5,25 cm × 5,5 cm, s délkou stran 3,5 a 3,7 cm. Vypodložení je vyrobeno ze slitiny mědi a je po okrajích raženo stejnou raznicí, jako bylo uvedeno u předchozích komponentů přilby. Otvor ve vypodložení je vyražen směrem zevnitř a přes značné poškození lze stanovit původní průměr na 0,45 cm. Původní velikost železné rozety musela být kolem 4,32 × 4,4 cm. Rozetu držel jednodílný, centrální, hrotitý nýt ze slitiny mědi. Celková délka nýtu je 1,46 cm, z toho délka hlavy 0,9 cm. Průměr kruhové či mírně oválné hlavy činí 1,1 cm.

Detaily zachované rozety. Fotografie pořídil János Mestellér.

Při dokumentaci nás příjemně překvapil soubor oddělených fragmentů, které jsou přechovávány separátně pod stejným inventárním číslem. Kromě výše zmíněného podložení trojzubce, podložení rozety a nýtů jde o šest neurčitelných železných součástí o tloušťce 0,23-0,5 cm. Na žádném z nich nejsou patrné pozůstatky stříbrné fólie. Spolu s těmito kousky jsou uskladněny dva zlacené fragmenty z neurčitelných pozic zvonu.

Výše uvedený inventář hrobu, který byl v minulosti považován za ztracený, je rovněž přechováván v témže muzeu (inv. č. PMA-370-IV). Jedná se o 3 hroty tulejkových šípů, z nichž dva jsou přikorodovány k sobě, hrot kopí o délce 20 cm, čepelka nože a část nůžek. Tato část inventáře dle našeho závěru neumožňuje bližší chronologické určení pomocí hledání analogií.

Fragmenty přilby a další předměty z hrobu, které jsou přechovávány separátně.
Fotografie pořídil János Mestellér.

Z textu vyplývá, že všechny železné detaily přinýtované na zvon měly přibližně podobnou tloušťku a byly pokryté stříbrnou fólií a podloženy raženými pásky. Materiály byly záměrně schodovitě odstupňované, aby tvořily maximální kontrast.

Grafická rekonstrukce přilby z Mokre. Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier.
Větší rozlišení segmentu S1 a S2
. Větší rozlišení segmentu S3 a S4.

3D sken. Pořídili Fylkeskonservatoren i Vest-Agder a Marcin Engel.


Přílohy

Příloha 1: Všechny fotografie pořízené během dokumentace.


Srovnání s analogiemi

Přilbu z lokality Mokre lze bez obtíží přiřadit k přilbám tzv. typu Černá mohyla, jak učinil Papakin (20172019et al. 2017), či Kirpičnikovovu typu II (Kirpičnikov 1958197120082009). V celkovém počtu přibližně 70 kusů a fragmentů z oblasti od Polska po Ural, od Novgorodu po Bulharsko a severní Kavkaz, patří mezi klasické a nejhojněji publikované exempláře tohoto typu.

Konstrukci zvonu můžeme po všech stránkách hodnotit jako standardní mezi přilbami s pozlaceným potahem. Pokud jde o trojzubec, prominentní centrální zub obklopený menšími zuby je typický rys tohoto typu. Každý trojzubec je poměrně unikátní, takže hledat přímou paralelu je nemožný úkol. Pokud se však o tento úkol pokusíme, trojzubce přileb z Olszówky, Babrujsku (Ovsejčik 2021) a Novgorodu (Kainov – Kamenskij 2013) jsou tvarově poměrně podobné. Prolamovaná dekorace, které si doposud nikdo nepovšiml, je tvarově nejpodobnější dekoracím přileb z ukrajinského Brodivského rajónu (Vlasatý 2020) a Gelendžiku (Gelendžikské vlastivědné muzeum, inv. č. A-2776), avšak prolamované trojzubce zaznamenáváme i u jiných přileb – z Olszówky, Hedče, Gorzuch, Mykolajivské oblasti (Kainov 2018: 48-9, Рис. 3), lokality Leninskij Puť (Šišlov et al. 2020) a dost možná z Groß Friedrichsbergu (Gaerte 1923; 1924a: 135-141; 1924b).

Detektorový nález z Brodivského rajónu ve Lvovské oblasti na Ukrajině.
Fotografii poskytl Sergej Kainov.

Obroučka, která je zasunuta pod trojzubec a která je držena očky z drátu, má v souboru četné paralely. Mezi ty nejbližší patří přilby z Olszówky a Babrujsku, které mohly být identicky zvlněné. Obroučka přilby z Manvelivky, kterou rovněž drží pouze očka, je zakončena obloučky (Čurilova 1986). Rovné obroučky držené očky známe z Gorzuch, Groß Friedrichsbergu, Kyjevské oblasti (Papakin et al. 2017: № 19) a zřejmě také z Ekrittenu (Goßler 2013a) a Makarivského rajónu (Papakin et al. 2017: № 18). V rámci souboru nacházíme také přilby s prolamovanou obroučkou, oboustranně zakončenou obloučky, která je upevněna očky – tyto pocházejí z lokalit Walric (Beard 1922), Brodivského rajónu a potenciálně Opavy-Jaktaře (Kouřil 1994: 46, Obr. 24.10). Podobnou prolamovanou obroučku nacházíme u přilby z Hedče (Poklewska-Koziełł – Sikora 2018). Systémem oček nepochybně disponoval i jeden kus z Novgorodu (Kainov – Kamenskij 2013: Рис. 3-4), avšak nelze blíže určit, ke kterému tvaru obroučky přináležel.

Železné, stříbrem foliované rozety nejsou mezi analogiemi neznámé – známe je nejméně ze dvanácti nálezů – Černá mohyla, Olszówka, Groß Friedrichsberg, Babrujsk, Gorzuchy, Hedč, Szurpiły (Engel – Sobczak 2019: 71-2, Ryc. 4.1) a tři detektorové nálezy z Ukrajiny (Kirpičnikov 2009: 26, Рис. 17; Kainov 2018: 50, Рис. 5.1).

Přilba z Babrujsku. Zdroj: Babrujské muzeum místní historie 2020.

Datace přilby a jejích nejbližších zlacených paralel je obtížná, protože nálezy pocházejí ve velké míře z rozrušených a archeologicky nepochycených situací anebo ze sídlištních vrstev. Na základě přilby z hrobu Černá mohyla se má obecně za to, že přilby této varianty lze datovat do poslední čtvrtiny 10. a první čtvrtiny 11. století (Kainov 2022Lušin 2019Šišlina et al. 2017Vasjuta 2016). Některé kusy se v hrobových výbavách objevují v 11. století (Goßler 2013aGoßler 2013b: 186, Abb. 55). Jako zničená torza či jako předělané přilby se sídlištní nálezy vyskytují až do 13. století (Kainov – Kamenskij 2013). V kontextu dnešního Polska a Ukrajiny lze souhlasit, že těžiště zlacených přileb spadá do poslední čtvrtiny 10. a první čtvrtiny 11. století, jak navrhují badatelé.


Přínos přilby z lokality Mokre

V minulosti přilba sehrála důležitou roli při formování názorů na skupinu zlacených helem jako celku. Vzhledem k nalezení v západní části Ukrajiny si původ přilby nárokovali pro své země jak polští (Bocheński 1930; Jakimowicz 1933; Nadolski 1960), tak sovětští badatelé (Kirpičnikov 1958; 1971; 2009). Přetahování o jmenovanou helmu prakticky skončilo díky Kirpičnikovovým pracím, které odhalily šíři materiálu z oblasti dnešního Ruska a Ukrajiny, zatímco velkopolská teorie o původu přileb typu Černá mohyla byla opuštěna. Výpovědní možnosti pro historickou vědu jsou v současnosti víceméně vyčerpané, ale pro archeology může stále nabídnout zajímavé informace. Přilba díky stavu poškození nabízí pohled na neželezná podložení a potahy segmentů, jejichž studium pomáhá pochopit konstrukci celé sledované skupiny. Další významnou úlohu přilba může sehrát při analýze barevných kovů a jejím srovnání s dalšími přilbami. Dotřetice přilba těží ze skutečnosti, že pochází z hrobového kontextu, a při podrobném vědeckém zpracování kompletního inventáře by mohlo být možné dosáhnout nových závěrů, například v oblasti chronologie.


Poděkování

Dokumentace přilby nám byla umožněna díky místní reenactorce Luize Działowské a pracovníku muzea, panu Marcinu Engelovi. Srdečně děkujeme příteli a kolegovi Jánosovi Mestellérovi (Kazár Bazár), který se zhostil fotografování helmy. Za konzultaci získaného materiálu jsme vděčni rovněž Sergeji Kainovovi (Státní historické muzeum, Moskva) a Tarasi Zagarukovi. Zmínit musíme Michala Havelku (baba_jaga_atelier), který je autorem kreslených schémat.

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Literatura

Babrujské muzeum místní historie 2020 = Бобруйский шлем. Ночь музеев 2020. In: YouTube.com [online]. [2020-10-08]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=eQkpH3_6yng.

Beard, C. R. (1922). Ein Helm des 11. Jahrhunderts vom Schlachtfeld zu Walric. In: Zeitschrift für Historische Waffen- und Kostümkunde, B. 9, H. 6/7, Dresden, 217.

Bocheński, Zbigniew (1930). Polskie szyszaki wczesnośredniowieczne, Kraków.

Bochnak, Adam – Pagaczewski, Julian (1959). Polskie rzemiosło artystyczne wieków średnich, Kraków.

Čurilova 1986 = Чурилова, Л. Н. (1986). Погребение с серебряной маской у села Манвеловки на Днепропетровщине // СА, № 4, 261–266.

Dziewanowski, Władysław (1935). Zarys dziejów uzbrojenia w Polsce, Warszawa.

Engel, Marcin – Sobczak, Cezary (2019). Ozdobne okucia hełmów wczesnośredniowiecznych z zespołu osadniczego w Szurpiłach. In: Acta Militaria Mediaevalia XV, Kraków – Sanok – Wrocław, 65-84.

Gaerte, Wilhelm (1923). Ein altpreußischer Helm. In: Zeitschrift für historische Waffen- und Kostümkunde, Neue Folge, B. 1, H. 2/3, 41-2.

Gaerte, Wilhelm (1924a). Die Besiedlung und Kultur Königsbergs und seiner Umgebung in vorgeschichtlicher Zeit. In: Altpreußische Forschungen, Jg. 1, H. 1., Königsberg, 97-144.

Gaerte, Wilhelm (1924b). Ein altpreußischer Helm — Nachtrag. In: Zeitschrift für historische Waffen- und Kostümkunde, Neue Folge, B. 1, H. 5, 137–138.

Gawrysiak-Leszczyńska, Wiesława (2003). Jak rysować zabytki archeologiczne: podstawowe zasady dokumentacji, Biskupin.

Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in South-Eastern Europe in the Second Half of the First Millenium AD. In: Nicolle, David (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.

Górewicz, I. D. (2020). O broni Słowian. Na wojnie i w kulturze, Szczecin – Poznań.

Goßler, Norbert (2013a). Wieder gefunden: ein Helmfragment aus Ekritten. In: Die Prussia Sammlung im Museum für Vor- und Frühgeschichte, Berlin [online]. [2020-10-08]. Dostupné z: http://www.prussia-museum.eu/DFGBlog_files/4f4f18f4616202eaae69b5ec4972b2a6-12.html.

Goßler, Norbert (2013b). Die mittelalterlichen Steigbügel aus dem Berliner Bestand der Prussia-Sammlung (ehemals Königsberg/Ostpreußen) – Studien zu Typologie, Chronologie und Kulturgeschichte. In: Acta Praehistorica et Archaeologica 45, 109-215.

Jakimowicz, Roman (1933). Szlak wyprawy kijowskiej Bolesława Chrobrego w świetle archeologji (próba ujęcia zagadnień wczesnohistorycznych Wołynia). In: Rocznik Wołyński 3, 10-103.

Kainov 2022 = Каинов, С. Ю. (2022). Шлем из кургана Гульбище. К вопросу об эволюции четырехчастевых боевых наголовий Восточной Европы в VIII-XI вв // Военная археология 7: Сборник материалов Проблемного совета «Военная археология» при Государственном Историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва.

Kainov – Kamenskij 2013 = Каинов, С. Ю. – Каменский, А. Н. (2013). О неизвестной находке фрагмента шлема с Дубошина раскопа в Великом Новгороде // Новгород и Новгородская земля. История и археология. Вып. 27, Великий Новгород, 179-189.

Kirpičnikov 1958 = Кирпичников, А. Н. (1958). Русские шлемы X—XIII вв. // СА, № 4, 47-69.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Москва.

Kirpičnikov, A. N. (1986). Russische Waffen des 9.-15. Jahrhunderts. In: Waffen- und Kostümkunde 28/2, 85–129.

Kirpičnikov 2008 = Кирпичников, А. Н. (2008). Восстановленная антикварная воинская редкость. Новые наблюдения о раннесредневековых золочёных шлемах // Дьнєслово: Збірка праць на пошану дійсного члена Національної академії наук України Петра Петровича Толочка з нагоди його 70-річчя. Відп. ред. Гліб Івакін, Киев, 67-75.

Kirpičnikov 2009 = Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, Санкт-Петербург.

Kirpičnikov – Medvěděv 1985 = Кирпичников, А. Н. – Медведев, А. Ф. (1985). Вооружение // Древняя Русь. Город, замок, село. Отв. ред. Б. А. Колчин, Москва, 298-363.

Kouřil, Pavel (1994). Slovanské osídlení českého Slezska, Brno – Český Těšín.

Lušin 2019 = Лушин, Виктор (2019). К вопросу о дате Чёрной Могилы // История. Археология. Культура. Материалы и исследования. Отв. ред. М. Г. Моисеенко, Е. П. Токарева, Зимовники, 21-33.

Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI, XII wieku, Łódź.

Nadolski, Andrzej (1960). Uwagi o wczesnośredniowiecznych hełmach typu wielkopolskiego. In: Prace i Materiały Muzeum Archeologicznego i Etnograficznego w Łodzi. Seria archeologiczna 5, 99–124.

Niederle, Lubor (1931). Rukověť slovanské archeologie, Praha.

Ovsejčik 2021 = Овсейчик, Инна (2021). Раритеты по мировым меркам. Предметы вооружения Х–ХIII веков из собрания Бобруйского краеведческого музея // Беларускі музей – навукова-папулярны часопіс, № 1, 2 (5, 6), 17-21.

Papakin 2017 = Папакін, Артем (2017). Шоломи у контексті східних контактів Русі та Польщі (X–початок XI ст.) // Історія давньої зброї. Дослідження 2016. Відп. ред. М. Ф. Дмитрієнко et al., Київ, 351–366.

Papakin, Artem (2019). Importy czy łupy z Rusi? Problem pochodzenia „wielkopolskich” hełmów X – początku XI wieku. In: Nagirnyy, V. – Pudłocki. T. (eds). Rusʼ and Poland (10th–14th centuries). Publication from the 9th International Scientific Conference, Przemyśl, 5th–8th December, 2018, Kraków, 55–68.

Papakin et al. 2017 = Папакін, А. – Безкоровайна, Ю. – Прокопенко, В. (2017). Шоломи типу «Чорна Могила»: нові знахідки та проблема походження // Науковий вісник Національного музею історії України. Зб. наук. праць. Випуск 2. Відп. ред. Б. К. Патриляк, Київ, 45–56.

Poklewska-Koziełł, Magdalena – Sikora, Mateusz (2018). Szyszak z Giecza — szczegółowa inwentaryzacja obiektu i stan badań / Helmet (szyszak) from Giecz. A Detailed Inventory and the State of Research. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 109-122.

Rychter, M. R. – Strzyż, Piotr (2016). A forgotten helmet from Silniczka in Poland. In: Fasciculi Archaeologiae Historicae 29, 105-113.

Rychter, M. R. – Strzyż, Piotr (2019). Hełm z Silniczki w świetle rekonserwacji i badań metaloznawczych – A helmet from Silniczka in the context of re-conservation and metallographic examination. In: Wiadomości Konserwatorskie – Journal of Heritage Conservation 58, 23-32.

Šišlina et al. 2017 = Шишлина, Н. И. et al. (2017). Радиоуглеродное AMS-датирование экспонатов Исторического музея: результаты и обсуждение // Известия Самарского научного центра Российской академии наук, Т. 19. № 3 (2). Отв. ред. Ю.П. Аншаков, Самара, 398– 405.

Šišlov et al. 2020 = Шишлов, А. В. – Колпакова, А. В. – Федоренко, Н. В. (2020). Средневековый могильник Ленинский путь-3 в Приморском районе г. Новороссийска // X Анфимовские чтения по археологии Западного Кавказа. Отв. ред. Р. Б. Схатум, В. В. Улитин, Краснодар, 400-407.

Vasjuta 2016 = Васюта, Олег (2016). Курган Чорна Могила в історичних дослідженнях минулого та сучасності // Сіверянський літопис, № 6, 3-18.

Vlasatý, Tomáš (2020). Přilby typu „Černá mohyla“ : nové nálezy a problém původu. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2020-07-22]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilby-typu-cerna-mohyla/.

Żygulski, Zdzisław (1982). Broń w dawnej Polsce: na tle uzbrojenia Europy i Bliskiego Wschodu, Warszawa.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *