Úvod
V rámci přípravy Katalogu evropských přileb 9.-12. století jsme měli možnost osobně ohledat přilbu z Nemije, jednu z nejlépe zachovaných jednodílných přileb. Dvouhodinové ohledání, které proběhlo ve středu 3.8.2022 v budově Dériho muzea v Debrecíně (Déri Múzeum) za účasti pracovníků muzea, fotografa Jánose Mestellera (Kazár Bazár) a řemeslníka Jánose Aranyosi, pomohlo upravit a doplnit některé dříve publikované informace. V následujícím příspěvku přinášíme dosud nejpodrobnější publikaci tohoto nálezu. Veškerá tvorba vzniká se souhlasem výše zmíněného muzea.

Přilba z Nemije. Fotografii pořídil János Mesteller.
Okolnosti nálezu a místo uložení
Přilbu obestírá řada tajemství, která znemožňují detailnějí soudy ohledně nálezu. Jistá je skutečnost, že přilba je náhodným nálezem, objeveným roku 1892 na levém břehu Dněstru poblíž vesnice ukrajinské Nemija (ukr. Немія, rus. Немия; Mohyliv-podilský rajón, Vinnycká oblast) při budování železnice (Kirpičnikov 1962: 230). Nejpozději od roku 1901 se přilba nacházela ve sbírkách muzea v Kamenci Podolském (dnešní Кам’янець-Подільський державний історичний музей-заповідник), kde byla vyhodnocena jako staroruský artefakt, avšak nebyla obrazově publikována (Secinskij 1901: 287; 1909: 12). V mladším ze Secinského textů se dozvídáme, že inventární číslo helmy bylo 177. Do souvislosti s přilbou se v tomto zdroji dává jméno kněze A. Bačinského (А. Бачинський), jehož přesný vztah k nálezu neznáme – může jít o nálezce či zprostředkovatele informací v době zápisu.
Kirpičnikov udává, že se přilba ztratila během 1. svět. války a že během 60. let 20. století je stále ztracena (Kirpičnikov 1962). Na jeho článek zareagoval Erdélyi, který roku 1968 vypublikoval práci o téže přilbě, která se v té době již „po několik dekád“ nacházela v Dériho muzea v Debrecínu (Erdélyi 1968). Ohledání inventárních knih vedlo Erdélyiho k závěru, že přilba se v debrecínském muzeu roku 1922 nenacházela, což nás nasměrovalo k myšlence, že k přesunu přilby nedošlo během 1. svět. války, nýbrž během 2. svět. války. Tuto ideu potvrdil Oleksandr Zaremba, ředitel muzea v Kamenci-Podolském, který dohledal Secinského ručně provedené přípisky do inventární knihy muzea v Kamenci Podolském, které vznikly někdy kolem roku 1929 (inv. č. 522, 13. strana ručně psaných přípisků, přípisek č. 39). Konečné světlo do celého případu vnesl až novinový výstřižek, nově objevený v deníku bývalého ředitele Dériho muzea Jánose Söregiho (Dani – Angi 2024: 48-49). Dle tohoto krátkého článku ze dne 17.12.1941 byla přilba věnována do Dériho muzea architektem a záložním praporčíkem Ferencem Jostem, jenž během své služby na východní frontě přilbu a další předměty našel v muzeu v Kamenci-Podolském, kde ji ponechala ustupující sovětská armáda, která ji považovala za bezcennou. Helma se v Dériho muzeu nachází dodnes s inv. č. 2022.1.1.1, v minulosti též č. 2. Uvnitř zvonu je bílou barvou napsáno č. 1267, které neodpovídá žádnému z původních soupisů. Návštěvníkům muzea je v posledních letech pravidelně prezentována formou dočasných výstav, např. Múzeumok Éjszakája (2014), Vikingek a Kárpát-medencében (2022-2023), Különleges sisakok a Déri Múzeum (2023-2024).
Kirpičnikov doplňuje, že před ztrátou byla pořízena jediná fotografie, jejíž překreslení ve své práci publikuje (Kirpičnikov 1962). Fotografie se muzeu v Kamenci-Podolském nachází dodnes (inv. č. К Фдп 1877) s informací, že přilba byla nalezena v lednu roku 1893. Rozpor v datech nálezu nelze uspokojivě vyřešit, je však možné, že helma byla nalezena v závěru roku 1892 a v lednu následujícího roku byla předána do muzea. Může jít také o posun daný přechodem na gregoriánský kalendář, který v Rusku platil od roku 1918.
Pozice Nemije na mapě Evropy.
Předchozí publikace
Jak vyplývá z výše uvedeného, prvním autorem, o němž víme, že o přilbě referoval, byl Secinskij (1901: 287; 1909: 12). Následně byla pro akademii ztracena až do 60. let 20. století, kdy se podařilo dohledat jak přilbu (Erdélyi 1968), tak okolnosti jejího nalezení (Kirpičnikov 1962; 1971: № 2, Табл. IX). Od té doby se přilba z Nemije objevila v pracích několika britských (Nicolle 1988: 11; 1995: 85; 1999: Fig. 710), českých (Benda 1972: 120, 122; Bravermanová et al. 2019: 264, 269, 284; Hejdová 1964: 86, Obr. 23; 1968: 19-20), italských (D’Amato 2015: 114-117, Pl. 23-4), polských (Górewicz 2020: 455-6, Ryc. 10.7) a ruských (Aleksinskij et al. 2005: 195; Gorelik 2002: 146-7, Fig. XI-14, XI-16; 2017: Рис. 3.8; Sardak 2008: 143; Shchedrina – Kainov 2021: 234, Fig. 9.5) a ukrajinských autorů (Kozak 2021). Roku 2024 byla publikována dosud nepodrobnější studie přilby v maďarském jazyce (Dani – Angi 2024).
Obecně řečeno lze tvrdit, že uvedená literatura se v drtivé většině soustředí pouze na zmínku o přilbě, případně rozměr, přibližné datování a kresbu. Kirpičnikovův článek, který obsahoval archivní údaje, jichž si povšiml Erdélyi, považujeme za velmi hodnotný. Obě dosavadní maďarské práce jsou nejlepšími publikacemi a obsahují kvalitní popisy, kresby a fotografie. Třetí cennou prací je D’Amatův článek, který publikuje informace obdržené z Dériho muzea a poprvé přilbu znázorňuje na barevných fotografiích. Dosavadní literatura se zdá majoritně přebírat Kirpičnikovův názor, který přilbu hodnotí jako středoevropskou produkci, která byla ozdobena staroruským řemeslníkem v 11. století, avšak existují i názory, že dekorace odpovídají byzantskému stylu (D’Amato 2015: 114-117) či že přilba spadá do 9. století (Gorelik 2002: Fig. XI-14). Nejnovější práce od Daniho a Angiho obsahují rovněž vyhodnocení odborných analýz.



Archivní fotografie a kresby přilby z Nemije.
Zdroj: Erdélyi 1968; Kirpičnikov 1962: 231.



Archivní dokumenty z muzea v Kamenci-Podolském. Inv. č. К Фдп 1877.
Zdroj: Oleksandr Zaremba, muzeum v Kamenci-Podolském.
Konstrukce a metrické údaje
Základ přilby tvoří kónický zvon, který je z čelního pohledu hrotitý, z bočního pohledu mírně zaoblený. Výška zvonu je 19,8 cm. Průřez zvonu u základny je oválný, přičemž vnitřní délka činí 22,3 cm (vnější délka 22,9 cm) a vnitřní šířka je blízká 20 cm a nelze pro deformaci přesně stanovit. Vnitřní obvod se pohybuje kolem 65 cm. Celková váha přilby je v současné chvíli 1,53 kg. Na pravé straně (z nositelova pohledu) vykazuje zvon mírný defekt, který se koncentruje zejména u okraje. Obecně lze přilbu hodnotit jako v dobrém stavu, byť pokrytou četnými korozními produkty.








Pohled na všechny čtyři strany přilby. Fotografie pořídil János Mesteller.
Přilba byla důkladně prozkoumána zvenší i zevnitř a nebyly nalezeny žádné známky svaření. Tyto nejsou patrné ani z rentgenových snímků. Toto nás vede k závěru, že přilba je vyrobena z jednoho kusu plátu. Vrchní třetina zvonu je v linii od čela po zátylek zesílena vytepaným žebrem, které vyztužuje slabší část část zvonu a který se mizí do ztracena. Na okraji přilby se nachází přibližně 25 kruhových otvorů o průměru 0,29-0,35 cm a pravidelném rozestupu 2,4-2,5 cm. V oblasti středu čelní strany je rozestup 3,68 cm. Otvory jsou vyraženy zevnitř a sloužily k upevnění výstelky, jež byla uchycena organickým řemínkem, jehož konce se zřejmě nacházely na čelní straně. Tloušťka okraje zvonu dosahuje na nejtenším místě 0,18 cm, častěji se však pohybuje kolem 0,26 cm. Ve středu čelní strany se nacházel 3,78 cm široký nánosek, jehož tloušťka přesahovala 0,45 cm.



Rentgenové snímky přilby z Nemije.
Snímky pocházejí z facebookové stránky Radiologického oddělení Debrecínské univerzity.
V jistý okamžik prošla takto zkonstruovaná přilba dramatickou úpravou, která spočívala především v odstranění nánosku a aplikování neželezných plátů. Není důvod se domnívat, že modifikace měla více stádií, která proběhla v různá období; právě naopak se zdá, že změny se uskutečnily naráz. Nánosek, jehož původní tvar je neznámý, byl seříznut tak, že v jeho středu z něj dnes zbylo asi 0,5 cm dlouhé torzo, které se směrem k okrajům svažuje. Tohoto svažení je na jedné straně kvalitně zapilované, na druhé straně je provedeno pouze hrubě, což odhaluje jednoznačnou přítomnost nánosku pravoúhlého vůči okraji přilby. Tvar torza nánosku budí dojem, že byl zvolen záměrně tak, aby dobře zapadl do prostoru mezi očima.



Pohled dovnitř přilby a na torzo nánosku. Fotografie pořídil János Mesteller.
Další editací bylo aplikování dekorativní obroučky, z níž se do dnešní doby zachovaly asi tři pětiny délky. Výchozím materiálem byl 0,05 cm tlustý plech z slitiny mědi (98,3-99,6% Cu) o přibližně jednodné šíři přesahující šíři 5 cm, který byl následně sklepán na tloušťku 0,04 cm a ohýbán. Tento plech nemohl být z důvodu zkoseného okraje přilby obdélný, nýbrž mírně prohnutý. Vrchní polovina pásu byla nejdříve ozdobena pletencovým ornamentem na poli tvořeném raženými jamkami. Zdobení bylo provedeno ostrým nástrojem, což vedlo ke ztenčení materiálu a odtržení pásu v právě v ornamentu. Následně byl prostor nad ornamentem vyplněn raženými pukličkami, které částečně zasahují do ornamentu. Pukličky, kterých mohlo být na celém pásu 110-115, mají rozestup středů 0,4-0,5 cm. Do řady těchto pukliček byl na zátylku uschován jeden pravý nýt ze slitiny mědi s hříbkovou hlavičkou o průměru 0,32-0,33 cm. Obroučka je utržena právě na úrovni tohoto nýtu. Prostor pod ornamentem byl posléze ohýbán tak, že na obroučce vznikl až 0,3 cm vysoký sklad. Tento sklad je vyhnutý směrem od přilby a na některých místech částečně deformuje dekoraci. Navzdory použití prohnutého pásu nepasuje obroučka na zkosený povrch dokonale, což výrobce vyřešil tak, že již přehnutou obručku na jednom místě asi do třetiny výšky naseknul, konce přeložil přes sebe a pronýtoval nýtem, který je identický s ostatními nýty použitými na přilbě. Spodní okraj obroučky byl zahnut dovnitř zvonu, přičemž tento záhyb je dlouhý asi 0,2 cm. Tloušťka zvonu s potahem činí na obroučce 0,268-0,284 cm. Před aplikací byla obroučka pozlacena v ohni, na což poukazují zjištěné koncentrace Au a Hg. Obroučka po složení dosahuje výšky 4,26 cm nad okrajem přilby, přičemž sklad nepřesahuje 1,15-1,37 cm nad okrajem.






Detaily obroučky. Fotografie pořídil János Mesteller.
V prostoru pod skladem obroučky byly vyraženy otvory, které počtem, umístěním a velikostí kopírují otvory ve zvonu. Tyto otvory byly vyplněny drátěnými očky tvaru písmene omega (Ω), jejichž nožky byly uvnitř zvonu rozevřené. Do dnešního dne se zachovala pouze dvě očka, která jsou oproti analogickým očkům u jiných přileb drobná a z tenkého drátu – jsou 0,4 cm vysoká a 0,18-0,33 cm tlustá. Funkce těchto oček je dobře patrná – přidržovala plech obroučky a byl jím protažen drát, na kterém visela kroužková barmice. Mezi některými otvory jsou na zlaceném plechu stále patrné otlačky po drátu. Nabízí se možnost, že sklad na obroučce fungoval jako ochrana před kroužky barmice a potenciálnímu poškození ornamentu. Současně se zdá, že konce tohoto skladu jsou mírně ohnuté směrem k závěsníku, v čemž můžeme spatřit autorovu snahu o to, aby sklad nezasahoval pod čelní plát.






Pozůstatky držáku barmice. Fotografie pořídil János Mesteller.
Prostor čela vyplnuje velký půlkruhový plát, který zasahuje až 9 cm nad okraj. Šířka plátu činí 11,5 cm (v oblouku 12 cm). Plát je upevněn sedmi nýty ze slitiny mědi a čtyřmi očky. Dvojice spodních nýtů pod plátem současně fixují obroučku. Očka zde zřejmě neměla jiný význam než upevnění plátu a konců drátu barmice. Řemeslník tak jednoduše využil otvory, které se v přilbě již nacházely, a nemusel vytvářet nadbytečné otvory v nejtlustší části přilby. Přinejmenším dva nýty byly umístěny na půlkruhové plošky a jejich vzájemná vzdálenost je 8,12 cm. Plát je zdoben schematizovaným znázorněním obličeje, přičemž oči, obočí a nos plasticky vystupují. Oči, původně symetricky vystouplé a nyní mírně zprohybané, umístěné 4,9 cm nad okraj přilby, mají šířku blízkou 2 cm a vystupují do výšky 0,3-0,45 cm. Vzdálenost mezi očima je 3,49 cm. 1,9 cm široký nos je podobně vystouplý a nachází se 3,92 cm nad okrajem nánosku. Obočí má šířku 0,2 cm a vystupuje do výšky 0,18 cm. Celý plát je lemován obvodovou linkou o šířce 0,7 cm, která je nasekaná tak, aby připomínala perličky. Obočí je od obvodové linky vzdáleno 0,62 cm.
Prostor pod nosem a očima je přibližně do úrovně výšky obroučky (konkrétně 4,9 cm) je vyplněn třemi řadami vertikálně orientovaných pletencových ornamentů, které jsou zakončené palmetami. Pletence obklopuje puncovaná dekorace provedená raznicí s vrcholem ve tvaru dvou soustředných kruhů s venkovním průměrem 0,132 cm. Také čelní plát je zahnut směrem dovnitř přilby přes uříznutý nánosek. Plát je zdoben podobným ornamentálním stylem jako obroučka a je vyroben z téhož materiálu. Výroba obou zlacených komponentů musela zabrat minimálně několik stovek hodin.






Detaily čelního plátu. Fotografie pořídil János Mesteller.
Méně nápadná úprava se nachází na samém vrcholu přilby, kde byl proražen cíleně vytvořený oválný otvor o velikosti 0,37 × 0,4 cm. O funkci lze samozřejmě spekulovat, avšak vzhledem k celkovému vyznění přilby není nemožné, že do tohoto otvoru byl zaveden organický materiál. Otvor tedy mohl sloužit jako zjednodušená tulejka.

Pohled svrchu. Fotografii pořídil János Mesteller.

Grafická rekonstrukce přibližného vzhledu přilby po předpokládané úpravě.
Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier. Větší rozlišení.
Přílohy
Příloha 1: Všechny fotografie pořízené během dokumentace.

Zhodnocení
Původní přilbu před úpravou lze bez větších obtíží popsat jako typickou jednodílnou kónickou přilbu s nánoskem, kterých v současné chvíli známe z Evropy zhruba 15 kusů. Tento typ přileb se začal etablovat již v 2. pol. 10. století (viz Bravermanová et al. 2019) a přežil až do 13. století, byť ve 12. století došlo k vytvoření řady nových evolučních forem a tím pádem ke značnému poklesu užívání zavedeného tvaru. Srovnání přileb naznačuje, že přilby zapadající do nejstaršího horizontu – řekněme 2. pol. 10. století a kolem přelomu tisíciletí – mají nízké zvony s výškou kolem 16-18 cm a stále mohou disponovat držákem kroužkového závěsu (Bravermanová et al. 2019; Shchedrina – Kainov 2021). Přilby s výškou zvonu přesahující 18,5 cm a absentujícím držákem barmice, kam přilba z Nemije dobře zapadá, lze datovat do období od raného 11. po 12. století (např. Bakker 2000; Rajewski 1973; Sankiewicz 2018: 130). Nejbližšími paralelami původní přilby jsou nálezy z polských jezer u Lednice a Orchowa (Rajewski 1973; Sankiewicz 2018), českého Hradska (Šolle 1970: 179-180), rakouského Hainburgu (Wilczek 1912-1914: 47) a italského Salerna (Skiba et al. 2022: 299). Z geografických důvodů lze očekávat, že přilba z Nemije původně pocházela z prostoru střední Evropy (Kirpičnikov 1971: 25).

Analogická přilba z Haiburgu. Zdroj: Wilczek 1912-1914: 47.
Následně byla přilba neznámým způsobem převezena na území dnešní Ukrajiny a v souvislosti s transportem mohla být upravena tak, aby lépe zapadla do místních poměrů. Uříznutí nánosku není ojedinělé a známe jej ještě u jiné dovozové přilby – helmy z gnězdovského hrobu Дн-86/Серг-1901 ze 3. čtvrt. 10. století, která zřejmě původně pocházela z území České republiky (Kainov 2019a: 189-191). Podobné úpravy, jaké vidíme u přilby z Nemije, jsou známy také ze dvou dalších kónických přileb – svatováclavské přilby z Prahy (Bravermanová et al. 2019) a přilby z bosenské Trnčiny (Shchedrina – Kainov 2021). V případě nikdy nearcheologizované svatováclavské přilby byl zvonu rovněž uříznut původní nánosek a byl instalován nový zdobnější nánosek, obroučka s pletencovým ornamentem a držák barmice, který překrýval původní otvory. Tato úprava se musela odehrát nejpozději na přelomu 10. a 11. století (Bravermanová et al. 2019: 299; Merhautová 2000). Přilba z Trnčiny byla upravena tím způsobem, že nánosek byl nahrazen výztuhou obráceného tvaru T a původní otvory na okraji zvonu byly překryty separátním držákem kroužkového závěsu; tato úprava je datována do 11. století (Shchedrina – Kainov 2021: 242).
Tvar čelního plátu nese podobnost s čelní dekorací, která se nachází na přilbě z černihivské mohyly Gulbišče na Ukrajině (Kainov 2022). Tuto mohylu lze datovat do 3. čtvrt. 10. století. Plát měl půlkruhový tvar, byl vytvořen ze slitiny mědi a měl přibližný rozměr 12 × 8 cm. Okraj tohoto plátu byl vytvarován do nízkých půlkruhových laloků. Povrch dekorace byl rytý a cizelovaný, avšak není možné ji dnes rekonstruovat. Další analogicky řešenou výztuhou představuje plát nacházející se na čele problematické přilby uložené v expozici ukrajinského Národního historického muzea Dmitrije Javornického v Dněpropetrovsku pod inv. č. ДИМ A-И797 (Sardak 2008). Plát je zde železný, pětiúhelného tvaru a je připevněn pomocí tří nýtů (dva spodní rohy, horní středový roh). Podoba plyne především reliéfní stylizace obličeje (oči, nos, obočí), přičemž profilované části jsou duté. Datace této přilby variuje mezi 11. a 13. stoletím (D’Amato 2015: 111; Shchedrina– Kainov 2021: 241).
Datování přilby z Nemije do mongolského období je lákavé a objevuje se pravidelně. Zakládá se především na určité podobnosti s čelními pláty přileb mongolské éry, jež rovněž disponují schematizovaným plastickým obličejem (např. Kulešov 2017). Jak poznamenává Kainov, dekor není identický, a pláty s obdobnou formou dekorace tak vůbec nemusí spadat do jedné periody a mohly se objevovat napříč historií (Shchedrina– Kainov 2021: 241). Dalším vodítkem pro dataci do mongolského období je podezřele dobře zachovaná přilba z Gredunovovy sbírky z území Ukrajiny, která je po obvodu opatřena očky pro zavěšení barmice a na vrcholku malým kruhovým otvorem (Kulešov 2020). V celkovém vyznění se přilba podobá nálezu z Nemije. Nutno ale dodat, že Grenudovova sbírka obsahuje řadu podvržených kusů, což ji činí jako celek nedůvěryhodnou. Srovnání dále komplikuje nápadná skutečnost, že tato přilba byla prezentována nejméně 5 let poté, co veřejnost měla možnost poprvé spatřit přilbu z Nemije včetně kruhového otvoru na vrcholku (2014). Na tomto místě musíme zmínit ještě další přilbu, která byla údajně nelegálně vyzvednuta roku 2010 na místě přehrady Lunca na řece Siret u rumunského města Paşcani a následně zmizela v soukromé sbírce, kde ji roku 2021 zabavila rumunská policie předala Národnímu muzejnímu komplexu „Moldávie“ ve městě Jasy (Kozak 2021: 78, Pис. 7; Stratulat et al. 2023). Tato přilba sdílí řadu prvků s čelním plátu nemijského nálezu, avšak její konstrukce a dekorace svědčí o období mongolského vpádu. Přilba dosud nebyla v úplnosti publikována, ale předběžně ji hodnotíme jako falzum vycházející z přilby z Nemije. Navzdory názorům kolegů, kteří se zaměřují na vrcholně středověké helmy, se domníváme, že v současné chvíli neexistují přesvědčivé důvody pro datování přilby z Nemije do období mongolského vpádu.
Obroučka nemijské přilby postrádá bližší helmové analogie a lze nejlépe srovnat s obroučkou svatováclavské přilby. Pokud bychom odhlédli od přileb, jistou podobnost můžeme najít u obústku rohu z Černé mohyly (980-1025), který je rovněž pozlacený, ozdobený podobnou raznicí a na okraji složený (Ščeglova 2017). Dalším předmětem, který lze s obroučkou srovnat, je fragmentární kus plechu z polské Vratislavi, který je vyroben ze slitiny mědi a je ozdoben pletencovým ornamentem obklopeným raženými jamkami (Jaworski et al. 2013: 288, Fig. 3a). Tento poškozený a zřejmě vyřazený kus plechu je datován do poloviny 11. století.


Ukrajinské přilby s podobně tvarovaným čelním plátem – Gulbišče (vlevo), Dněpropetrovsk (vpravo).
Zdroj: Kainov 2022: Рис. 9.1, 18.2.
Pletencový ornament obou zlacených komponentů nemijské přilby je hodnotitelný jako styl Borre, který našel široké uplatnění ve střední a východní Evropě, v níž byl, zřejmě coby lokální imitace, užíván až do 12. století (Moździoch et al. 2013). Kirpičnikov se ve své práci (1962: 233-4) pokusil o nalezení nejbližších paralel ornamentu, což ho vedlo k závěru, že přilba musela být zkompilována již v 11. století. Pokud je taková metoda vůbec možná, největší podobnosti shledáváme u tuleje kopí z polského Nętna, které je datovatelné do poslední třet. 10. a 1. čtvrt. 11. století (Chudziak 2006). Toto kopí aplikuje trojbarevné plátování, které také sdílí lokální varianta mečů typu S, již známe z České republiky, Maďarska, Polska a Ukrajiny a kterou lze datovat k přelomu 10. a 11. století či do 1. čtvrt. 11. století (Hergesell – Snítilý 2020; Wadyl 2019: 116-126). Další blízkou analogií pletencového ornamentu lze spatřit na čerpáku z 8. výkopu Starého města ve Wolinu (Rębkowski 2019: Pl. CLIX.5), který lze rovněž datovat do konce 10. či počátku 11. století (Stanisławski 2013: 225). Dekorace přilby z Nemije je tedy nutno chápat jako umělecký projev, který ve střední a východní Evropě sdílejí i další vrcholové předměty, jež kulminují v samém závěru 10. a na počátku 11. století.



Předměty zdobené pletencovou výzdobou z přelomu 10. a 11. století.
Zdroj: Chudziak 2006: Rys. 3; Rębkowski 2019: Pl. CLIX.5; Wadyl 2019: Rys. 4.12.
Celkové vyznění upravené přilby umožňuje závěr, že se řemeslník snažil vzhledově napodobit sferokónickou přilbu, zejména přilbu typu Černá mohyla. Přilby tohoto typu jsou charakteristické tím, že jejich segmenty jsou potažené 0,04-0,07 cm tlustými plechy ze slitiny mědi, které jsou zahnuté dovnitř přilby a které zlaceny v ohni na bázi rtuti (Kirpičnikov 2009: 62). Prostor čela je u nich vždy ozdoben výztuhou, která mnohdy zasahuje do prostoru očí. Běžné je použití obrouček, které jsou dělené na zdobenou a nezdobenou část, přičemž v úrovni nezdobené části se nacházejí očka držící drát s barmicí. Vrchol zlacených přileb tvoří zdobená tulejka, v níž byl upevněn organický materiál. Určení stáří zlacených přileb, kterých známe z území Ukrajiny nejméně 20 (Kainov 2018; Papakin 2017) a nejméně 7 z dnešního Polska (Bocheński 1930; Engel – Sobczak 2019; Poklewska-Koziełł – Sikora 2018), je založeno na přilbách nalezených v mohyle Černá mohyla, která byla moderními metodami datována mezi roky 980 a 1025 (Kainov 2019b; Lušin 2019; Šišlina et al. 2017; Vasjuta 2016). I když se zlacené přilby v živé kultuře pohybovaly ještě dlouho poté (např. Kainov – Kamenskij 2013), tato datace dobře koresponduje s datováním navržených paralel ornamentu. To vede Kainova k návrhu, že úpravu přilby z Nemije možno zařadit do závěru 10. či počátku 11. století (Shchedrina – Kainov 2021: 234). S tímto závěrem lze rámcově souhlasit, ačkoli dle našeho názoru vyšší jednodílný zvon spíše poukazuje na 11. století. Přilba z lednického jezera jasně ukazuje, že přilby s výškou kolem 20 cm existovaly již ve 30. letech 11. století, kdy byla tato ochrana hlavy deponovaná (Sankiewicz 2018). Z tohoto důvodu se domníváme, že výroba a úprava proběhly spíše v 1. pol. 11. století, a to s nevelkým časovým odstupem. Jako nejslibnější místa výroby a úpravy se jeví být Polsko a Ukrajina, kde byly zlacené přilby užívány. Ve světle nových zjištění se teorie o mongolském původu dodaných aplikací jeví jako méně pravděpodobná. Nemůže být pochyb o tom, že přilba náležela aristokratovi či členu jeho dvora.
Jak se středoevropská přilba ocitla na Kyjevské Rusi? Nasnadě jsou kupříkladu dvě výpravy Boleslava Chrabrého do Kyjeva v letech 1013 a 1018 (Jakimowicz 1933). Bylo by však bláhové pokoušet se spojit přilbu s některou z historicky známých událostí, protože výměna může být zdůvodněna i jinými aktivitami, například trhem. Co je z archeologických i historických pramenů nepochybné je skutečnost, že mezi regiony neexistovala neprostupná hranice.


Zlacené přilby typu Černá mohyla, které mohly být při úpravě předlohou.
Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier.
Přínos přilby z Nemije
Kromě úlohy, kterou přilba v minulosti sehrála při formování názorů na staroruské přilby (Kirpičnikov 1958; 1971), je potřeba zdůraznit, že jde o nedocenitelný předmět s vysokou uměleckou hodnotou. Jeho hodnota nespočívá pouze v tom, že rozšiřuje nevelkých korpus raně středověkých přileb, nýbrž díky kompilátnímu charakteru a komplikované minulosti přilba poukazuje na hranice mezi jednotlivými typy a umožňuje jejich přesnější geografické a chronologické ukotvení. Defekty přispívají k prozkoumání řemeslných postupů, které by při dobrém zachování nebyly dobře viditelné. Přilba se v posledních letech dočkala odborných a dosud nepublikovaných analýz, díky kterým bude v budoucí komparace s dalšími přilbami snazší a lépe se budou hledat paralely. Přilba kromě toho spolu s dalšími militáriemi poukazuje na vztahy střední a východní Evropy na přelomu 10. a 11. století.
Reprodukce
V návaznosti na ohledání přilby byla pořízena reprodukce pro muzeální účely. Výroby neželezných aplikací se zhostil János Aranyosi, jehož zkušenost s cizelováním zahrnuje desítky prací včetně zdobení šavlí, brašnových vík, mís a podobně. Výroba začala obroučkou – János si zhotovil papírový model odpovídající dodané přilbě, přidal pro jistotu 2 cm na délku a následně na model nakreslil ornament. Posléze tento tvar přenesl na měděný plát, pro jistotu přidal 1 cm a překreslil ornament (v posloupnosti pletenec – jamkované pozadí – falešné nýty). Pak zamýšlenou obroučku vyřízl, popustil na teplotu okolo 800°C a ohnul. Ohnutá obroučka měla tendenci se na přilbě krabatit a deformovat, a tak ji János muset na několika místech nasekat, zahnout dovnitř a upevnit (nejprve pomocí šroubů, které posléze nahradil omegovitými očky). Výroba čelního plátu probíhala v mnohém podobně – byl vytvořen model z pauzovacího papíru, který byl mírně zvětšen, ozdoben ornamentem a převeden na měděný plát. Nejprve byly vytvořeny hluboké prvky (nos a oči), poté došlo na cizelování dlouhých linií a pletenců, jamkovaného pozadí a poté vystřižení. Čelní plát byl dvakrát popuštěn na teplotu okolo 800°C, a to uprostřed práce a na konci. Části dekorace, která mají být vystouplé, musí být vytvořeny v negativu a zrcadlově obráceně. Oba hlavní komponenty byly celoplošně pozlaceny tenkou vrstvou zlata o váze kolem 1 g a připevněny pomocí nýtů a oček ke zvonu. János dodává, že aplikace nýtů a omegovitých oček je práce pro 4 ruce a je zapotřebí pomoci druhého člověka. Kromě tohoto případu jsou všechny předchozí kroky mistrovská práce, kterou musí vykonávat jeden zkušený člověk od začátku do konce pro dodržení jednotné kvality.
K výrobě János použil okolo 13 různých sekáčů (z toho 1 na nos, 1 na oči, 3 na falešné nýty obroučky, 2 na jamkovou dekoraci, 1 ostrý sekáč na na ornament, 1 na ohnutí omegovitých oček), přičemž osm z nich musel vyrobit speciálně pro účely tohoto projektu. Mezi další užité nářadí patří kladívka různých tvarů a materiálů a kleště na štípání a držení materiálu. Práci je třeba provádět na měkkém podkladu – trámcích z měkkého dřeva a dehtovém lůžku. Z důvodu popouštění je třeba mít přístup k ohni, který lze imitovat plynovým hořákem. Broušení bylo provedeno třemi brusnými papíry různých kvalit (800, 1200, 2000) za konstantního prolévání vodou. Výrobce musí mít hodně trpělivosti a je lepší zvážit všechny aspekty výroby dopředu, což nakonec ušetří čas a přinese kvalitní vzhled. Než byl plně spokojen, János vyrobil tři testovací vzorky čelního plátu. Výrobou špatně tvarovaných oček však ztratil půl dne práce. Rozhodně se nevyplatí práci uspěchat, což v našem případě vedlo k proražení nosu. Řemeslník udává, že ho bolely prsty a i při použití kvalitního osvětlení jej bolely oči.

Fotografie velké části nástrojů použitých pro výrobu cizelovaných prvků.
Řemeslník před započetím prací původně odhadoval, že celkový počet pracovních hodin nebude činit více než 200, avšak realita z důvodu výroby nástrojů a chybných kroků více odpovídá počtu kolem 400 hodin. Prezentovaný výsledem trval 1,5 měsíce při denní pracovní době 10 hodin včetně víkendů a při moderním osvětlení. Pokud by měl vytvořit další identické dílo, stále odhaduje objem práce kolem 300 hodin. Obroučka, která byla vyrobena ze dvou dílů místo jednoho, je výsledkem toho, že řemeslník měl daný deadline, který nesměl překročit, a protože si nemohl dovolit časově náročné experimentování, zvolil odlišný postup s vizuálně podobným výsledkem. V každém případě došlo k poznání, že neželezné dekorace jsou nejdražší částí helmy a dost možná představují násobek ceny původního zvonu.
János dodává, že s výsledkem není spokojen na 100 %, což do značné míry vyplývá z jeho perfekcionismu a z porovnání helmy s originálem na výstavě, kde byly oba předměty umístěny vedle sebe.
Krátký film o výrobě reprodukce.
Poděkování
Dokumentace přilby mi byla umožněna díky Jánosovi Mestellerovi (Kazár Bazár) a pracovníkům Dériho muzea v Debrecínu. Srdečně děkujeme Radiologickému oddělení Debrecínské univerzity za poskytnutí rentgenových snímků a expertnímu týpu Petera Langó (Maďarská akademie věd, Budapešť). János Mesteller si zaslouží speciální poděkování za fotografování helmy. Za konzultaci materiálu jsme vděčni řemeslníkovi Jánosovi Aranyosimu a rovněž Sergeji Kainovovi (Státní historické muzeum, Moskva). Ředitel muzea v Kamenci-Podolském Oleksandr Zaremba si zaslouží naše obrovské poděkování za zaslání archivních dokumentů. Zmínit musíme Michala Havelku (baba_jaga_atelier), který je autorem kreslených schémat.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.
Bibliografie
Aleksinskij et al. 2005 = Алексинский, Д. П. et al. (2005). Всадники войны: Книга певая. Кавалерия Европы, Санкт-Петербург.
Bakker, Lothar (2000). Ein eiserner Nasalhelm aus Augsburg. In: Das archäologische Jahr in Bayern 1999, 103-104.
Benda, Klement (1972). Svatováclavská přilba ve výtvarném vývoji přemyslovských Čech. In: Umění 20, 2, 114–148.
Bocheński, Zbigniew (1930). Polskie szyszaki wczesnośredniowieczne, Kraków.
Bravermanová, Milena et al. (2019). Nová zjištění o přilbě a zbroji zv. svatováclavské. In: Archeologie ve středních Čechách 23, 235–310.
D’Amato, Raffaele (2015). Old and new evidence on the East-Roman helmets from the 9th to the 12th centuries. In: Acta Militaria Mediaevalia XI, Kraków – Sanok – Wrocław, 27-157.
Dani, János – Angi, János (2024). Különleges sisakok a Déri Múzeum gyűjteményében, Debrecen.
Engel, Marcin – Sobczak, Cezary (2019). Ozdobne okucia hełmów wczesnośredniowiecznych z zespołu osadniczego w Szurpiłach. In: Acta Militaria Mediaevalia XV, Kraków – Sanok – Wrocław, 65-84.
Erdélyi, István (1968). Egy köraközépkori vassisak a Déri Múzeumban. In: A Debreceni Déri Múzeum Évkönyve 1966-1967, Debrecen, 197-205.
Gorelik, Michael (2002). Arms and armour in South-Eastern Europe in the Second Half of the First Millenium AD. In: Nicolle, David (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 127–147.
Gorelik 2017 = Горелик, М. В. (2017). Латная конница древних венгров // Археология евразийских степей 5. Отв. ред. И. Л. Измайлов, Казань, 272-9.
Górewicz, I. D. (2020). O broni Słowian. Na wojnie i w kulturze, Szczecin – Poznań.
Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, 1–2, 1–106.
Hejdová, Dagmar (1968). Der sogenannte St.-Wenzels-Helm (Fortsetzung und Schluß). In: Waffen- und Kostümkunde 10, 1, 15–30.
Chudziak, Wojciech (2006). Wczesnośredniowieczny grot włóczni z Nętna – przyczynek do studiów nad chrystianizacją Pomorza Środkowego. In: Dworaczyk, Marek et al. (eds.). Świat Słowian wczesnego średniowiecza, Szczecin, 647-655.
Jakimowicz, Roman (1933). Szlak wyprawy kijowskiej Bolesława Chrobrego w świetle archeologji (próba ujęcia zagadnień wczesnohistorycznych Wołynia), Równe.
Jaworski, Krzysztof et al. (2013). Artefacts of Scandinavian origin from the Cathedral Island (Ostrów Tumski) in Wrocław. In: Moździoch, Karol et al. (eds.). Scandinavian Culture in Medieval Poland, Wrocław, 279-314.
Kainov 2018 = Каинов, С. Ю. (2018). Деталь шлема из Плиски // Военни експедиции, въоръжение и снаряжение (античност и средновековие). Acta Musei Varnaensis. X–2, Варна, 47-52.
Kainov 2019a = Каинов, С. Ю. (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук, Том I, Москва.
Kainov 2019b = Каинов, С. Ю. (2019). «Большой» меч из Чёрной могилы (предварительные итоги нового этапа изучения) // Земля наша велика и обильна : сборник статей, посвященный 90-летию А. Н. Кирпичникова. Отв. ред. С.В. Белецкий, Санкт-Петербург, 125-139.
Kainov 2022 = Каинов, С. Ю. (2022). Шлем из кургана Гульбище. К вопросу об эволюции четырехчастевых боевых наголовий Восточной Европы в VIII-XI вв. // Военная археология 7: Сборник материалов Проблемного совета «Военная археология» при Государственном Историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва, 49-78.
Kainov – Kamenskij 2013 = Каинов, С. Ю. – Каменский, А. Н. (2013). О неизвестной находке фрагмента шлема с Дубошина раскопа в Великом Новгороде // Новгород и Новгородская земля. История и археология. Вып. 27, Великий Новгород, 179-189.
Kirpičnikov 1958 = Кирпичников, А. Н. (1958). Русские шлемы X—XIII вв. // Советская археология, 4, 47-69.
Kirpičnikov 1962 = Кирпичников, А. Н. (1962). Шлем XI в. из Юго-Западной Руси // Советская археология, 2, 230-234.
Kirpičnikov 1971 = Кирпичников, А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., АН СССР, Ленинград.
Kirpičnikov 2009 = Кирпичников, А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы. Новые находки и наблюдения, Санкт-Петербург.
Kozak, Mykoła (2021). Шолом як елемент захисного спорядження професійного воїна у Галицькій та Волинській землях у Х–ХІІ ст.: проблема «латинських шоломів». In: Tabularium Historiae IX, 71-85.
Kulešov 2017 = Кулешов, Ю.А. (2017). Об одной серии ранних золотоордынских шлемов из музейных коллекций Украины и Болгарии // Добруджа. № 32: Сборник в чест на 60 години проф. д.и.н. Георги Атанасов, Силистра, 537-558.
Kulešov 2020 = Кулешов, Ю. А. (2020). Ордынский воинский вещевой комплекс со шлемом из Печенежского района // Харьковский историко-археологический сборник 25, 4-31.
Lušin 2019 = Лушин, Виктор (2019). К вопросу о дате Чёрной Могилы // История. Археология. Культура. Материалы и исследования. Отв. ред. М. Г. Моисеенко, Е. П. Токарева, Зимовники, 21-33.
Hergesell, J. – Snítilý, P. (2020.). Příběh meče. Výjimečný archeologický nález z Lázní Toušeně, Čelákovice.
Merhautová, Anežka (2000). Vznik a význam svatováclavské přilby. In: Polanský, L. – Sláma, J. – Třeštík, D. (eds.). Přemyslovský stát kolem roku 1000 : na paměť knížete Boleslava II. (+ 7. února 999), Praha, 85–92.
Moździoch, Karol et al. (2013). Scandinavian Culture in Medieval Poland, Wrocław.
Nicolle, David (1988). Hungary and the fall of Eastern Europe, 1000-1568, London.
Nicolle, David (1995). Medieval Warfare Source Book. Warfare in Western Christendom, London.
Nicolle, David (1999). Arms and Armour of the Crusading Era, 1050-1350. Islam, Eastern Europe and Asia, London – Mechanicsburg.
Papakin 2017 = Папакін, Артем (2017). Шоломи у контексті східних контактів Русі та Польщі (X–початок XI ст.) // Історія давньої зброї. Дослідження 2016. Відп. ред. М. Ф. Дмитрієнко et al., Київ, 351–366.
Poklewska-Koziełł, Magdalena – Sikora, Mateusz (2018). Szyszak z Giecza — szczegółowa inwentaryzacja obiektu i stan badań / Helmet (szyszak) from Giecz. A Detailed Inventory and the State of Research. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 109-122.
Rajewski, Zdzisław (1973). O niektórych hełmach wczesnośredniowiecznych. In: Wiadomości archeologiczne XXXVIII, 349-360.
Rębkowski, Marian (2019). Wolin – the Old Town. Vol. I: Settlement Structure, Stratigraphy & Chronology, Szczecin.
Sankiewicz, Paweł (2018). Hełm stożkowy z jeziora Lednica. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 123-131.
Sardak 2008 = Сардак, Т. В. (2008). Шлем из коллекции Днепропетровского исторического музея // Военная археология: Сборник материалов семинара при Государственном историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва, 142–4.
Secinskij 1901 = Сецинский, Е. И. (1901). Археологическая карта Подольской губернии // Труды одиннадцатого Археологического съезда в Киеве 1899, Т. I,Москва, 197-354.
Secinskij 1909 = Сецинский, Е. И. (1901). Опись предметов старины // Труды Подольского церковного историко-археологического общества 11, Кам’янець-Подільський, 1-105.
Shchedrina, A. Y. – Kainov, S. Y. (2021). Helmet from the National Museum of Bosnia and Herzegovina. In: Acta Militaria Mediaevalia XVI, Kraków – Sanok – Wrocław, 225-245.
Skiba, Viola et al. (2022). Die Normannen, Regensburg.
Stanisławski, Błażej (2013). Norse culture in Wolin-Jómsborg. In: Moździoch, Karol et al. (eds.). Scandinavian Culture in Medieval Poland, Wrocław, 193-246.
Stratulat, Lăcrămioara et al. (2023). Cercetarea și restaurarea-conservarea unei coif de origine vikingă. Aspecte relevante. In: Revista Arheologică, serie nouă XIX/2, 105-111.
Ščeglova 2017 = Щеглова, О. А. (2017). Статья Г. Ф. Корзухиной «Турьи рога черниговских курганов»: замечания к публикации архивного текста // В камне и в бронзе. Сборник статей в честь Анны Песковой. Отв. ред. А. Е. Мусин, О. А. Щеглова, СПб., 615-634.
Šišlina et al. 2017 = Шишлина, Н. И. et al. (2017). Радиоуглеродное AMS-датирование экспонатов Исторического музея: результаты и обсуждение // Известия Самарского научного центра Российской академии наук 19, 3 (2), 398– 405.
Šolle, Miloš (1970). Příspěvek archeologie k lokalisaci tzv. „Canburgu“. In: Sborník Národního muzea v Praze, Řada A – Historie (Acta Musei Nationalis Pragae. Series A – Historia) 24, 1-2, 177-183.
Vasjuta 2016 = Васюта, Олег (2016). Курган Чорна Могила в історичних дослідженнях минулого та сучасності // Сіверянський літопис, № 6, 3-18.
Wadyl, Sławomir (2019). Ciepłe. Elitarna nekropola wczesnośredniowieczna na Pomorzu Wschodnim, Gdańsk.
Wilczek, G. H. (1912-1914). Mittelalterliche Helme aus dem Besitze Sr. Exz. des Grafen Hans Wilczek Sammlung Schlote Kreuzenstein. In: Zeitschrift für Historische Waffenkunde 6, 2, 41–47.