„Nikdy jsem neviděl dokonalejší postavy než-li jejich – jsou [vysocí] jako palmy.“
Ibn Fadlan: Risala, § 80
Staré Skandinávce žijící v době vikinské a ve středověku si často představujeme jako vysoké, sveřepé jedince. Loď plná dvoumetrových, větrem zocelených válečníků je sice estetická a impresivní idea, ale před jakýmkoli konečným soudem bychom si měli položit otázku, zda je náš předpoklad správný a zda je v souladu s dobovými prameny. A není lepšího pramene než kostí.
Kromě toho, že lze fakticky změřit kompletní skelety, existuje řada metod a formulí pro rekonstrukci neúplných koster. Tou nejpoužívanější je při rekonstrukci skandinávských koster metoda Trotterové a Gleserové, ale rovněž lze narazit na metodu Pearsonovu, Manouvrierovu či Sjovøldovu. Je nutno podotknout, že jedna univerzální metoda, která by byla naprosto přesná pro všechny země světa, obě pohlaví, všechny sociální statuty a veškeré extrémy, v současnosti neexistuje. Získané údaje je tedy vždy nutno brát s jistou rezervou – procentuální odchylkou.
Přestože zkoumané soubory nejsou příliš rozsáhlé a až na Dánsko jsou spíše roztříštěné, jistou výpovědní hodnotu mají a umožňují srovnání. Na základě získaných dat lze říci, že průměrná mužská výška v době vikinské a středověku se pohybuje mezi 168-173 cm, zatímco průměrná ženská výška mezi 156-161 cm. Tyto průměrné hodnoty jsou srovnatelné s národy, které obývaly území dnešní Británie, Francie či České republiky, zatímco raně středověká populace například v Polsku se zdá být poněkud nižší. Ženské průměrné výšky dosahují cca 92-93% mužské průměrné výšky, což v praxi znamená, že rozdíl mezi průměrnými výškami obvykle nečiní více než 10-15 cm. Hodnoty, které nedosahují 158 cm (muži) / 146 cm (ženy) nebo naopak přesahují 183 cm (muži) / 171 cm (ženy), považujeme za mimořádné. Extrémní hodnoty jsou pak 151-204 cm (muži) a 125-181 cm (ženy).
Z dat vyplývá, že během doby železné došlo v celé Evropě k růstu průměrné výšky, což bylo završeno stěhováním národů. Během doby vikinské se růst zastavil, či naopak – výška populace mírně poklesla. V některých částech Skandinávie výška během středověku mírně vzrostla (Dánsko, Norsko, Švédsko), jinde zůstala víceméně konstantní či se možná mírně snižovala (Island, Grónsko). V 17.-18. století se skandinávská populace výškově propadla zhruba o 5 cm, a od poloviny 19. století postupně vzrůstá, zejména v období posledních sta let, kdy byl pokořen stav výšky z doby železné. Současný výškový průměr obyvatel ČR činí 180,1 cm (muži) a 168,5 cm (ženy). Zrychlený růst se v odborné literatuře nazývá sekulární akcelerace či sekulární trend a souvisí se změnou výživy, se snížením výskytu tradičních dětských nemocí, s míšením etnik a s celkovou změnou životního stylu. Mezi nejdůležitější vlivy, které rozhodují o výšce, patří samozřejmě genetika, ale také kvalita a dostatek výživy, nedostatečná či nadměrná zátěž, zdravotní péče či hygiena – obecně se však soudí, že podíl dědičnosti na výšce je zhruba 90% (Brothwell 1981: 100). Toto je důležité pro pochopení extrémního celosvětového růstu v posledních desetiletích, ale také dlouhotrvajícího výškového rozdílu mezi středověkými městy a venkovem, který činil zhruba 4 cm (Boldsen 1995: 82, Table 4.1). Velmi zjednodušeně lze říci, že lidé s vyšším sociálním statutem byly statisticky vyšší i po fyzické stránce – což může dokládat například hrob FII z dánského Stengade, který je interpretovaný jako hrob pána (193 cm) a jeho otroka (174 cm). Studium moderních konfliktů potvrdilo, že branci narození v době války jsou nižší než branci narození v době míru (Kjellström 2010: 182).
Pokud je řeč o bojovnících, je možné předpokládat, že do válečných uskupení vstupovali muži, kteří prošli do užšího výběru. V praxi tak mohli být nadprůměrně vysocí či silní. Ačkoli lodní posádka pohřbená na Ridgeway Hill byla průměrně vysoká (Loe – Webb 2014: 84-85), výškový průměr mužů z Reptonu, kteří byli součástí velkého dánského vojska v 2. polovině 9. století, činil 176,1 cm. Elitní vojenské jednotky velmožů a králů mohly mít ještě přísnější standard. Nakolik můžeme z proporcí soudit, výšivka z Bayeux a další ikonografické materiály často vyobrazují velmi vysoké, spíše vychrtlé bojovníky s dlouhými končetinami. Jako nejbližší analogii uvedeme římské vojsko, do kterého vstupovali v ideálním případě pouze muži dosahující minimální výšky 165 cm a do výběrových jednotek byl stanoven minimální standard rovný 173 cm (Roth 1999: 9-10). V tomto světle, i když s dávkou zveličení, může být psána výše zmíněná Risala či následující zmínka:
„Praví se, že mezi Seveřany byli v bitvě pobíjeni takoví, jaké mezi Franky nebylo možno nikdy spatřit, zejména co do jejich krásy a velikosti jejich těl.„
Fuldské anály 884
Nejen, že je studium výšky sebeobohacující, pomáhá pochopit zdravotní stav populace a dlouhotrvající tendence ve velkém množství lidí, ale může být přínosné také při komparaci s velikostí užívaných předmětů. Pokud se budeme bavit výlučně o militáriích, je evidentní, že byly vyráběny poměrově na míry jedince. Štíty se tak pohybují v rozmezí cca 70-95 cm, zatímco meče zpravidla ve škále 70-100 cm, ačkoli můžeme najít i monumentální kus délkou 125 cm. Obvod hlavy či rozměry dlaní se zdají být jen málo závislé na výšce postavy, a nakolik můžeme soudit z vlastního výzkumu, rozdíly mezi současným stavem a stavem před tisíci lety jsou minimální.
Dánsko
V porovnání s ostatními skandinávskými zeměmi jsou dánské kostry nejlépe zmapované. Pia Bennike (1985: Table 5) stanovila, že výškový průměr mužů doby vikinské v Dánsku činil 171,2 cm, zatímco průměrná žena byla vysoká 158,8 cm. Do následující tabulky jsme nezahrnuly ojedinělé nálezy, jako výše zmíněný hrob FII ze Stengade nebo hrob č. 4 z Fyrkatu, ve kterém odpočívala „věštkyně“ vysoká okolo 170 cm (Roesdahl 1977: 192).
Švédsko
Pokud jde o materiál z doby vikinské, nebyli jme schopni dohledat mnoho materiálu. Nakolik můžeme číst kusá data, mohlo by se zdát, že švédská populace jako celek stála na horní hranici (či dokonce za ní) soudobého skandinávského průměru, ale ke konečnému verdiktu bude třeba více informací. Do tabulky nebyly zahrnuty dvě kostry, jejichž výšku známe jen orientačně. První z nich je žena pohřbená v hrobu Bj 581 v Birce, která mohla být vysoká kolem 170 c, zatímco druhá, nalezená v lokalitě Borgvallen, patřila muži, který byl vysoký kolem 165 cm (Gustin et al. 2018: 36). Středověký materiál ze Švédska je již velmi dobře zdokumentován, ačkoli je potřeba mít na zřeteli, že několik lokalit se nachází na původně dánském území.
Norsko
Následující tabulka je z nedostatku přesných dat prosta údajů o době vikinské. Přesto si můžeme uvést několik odhadů, které učinil Per Holck u materiálu z Kaupangu: jedna žena dosahovala výšky 155-160 cm, další žena měřila zhruba 160 cm, zatímco jeden muž měřil 160 cm, další zhruba 160-165 cm, třetí 160-185 cm, čtvrtý 170-180 cm a dva muži dosahovali 180 cm (Seeberg 1995: 140). Zapomenout nesmíme ani na hrbáče nezjištěného pohlaví, který měřil zhruba 110 cm. Holck také zjistil, že kostra z gokstadské mohyly ze začátku 10. století patřila robustnímu muži, který měřil kolem 181 cm (Holck 2009).
Středověké kostry jsou zásluhou analýz Pera Holcka a Berit Sellevoldové, kteří popsali ohromné kostelní a klášterní soubory, velmi dobře zdokumentované.
Island a Grónsko
Ostrovní situace je svou izolací na drsné evropské periferii specifická. Vzhledem k tomu, že většina mužských kolonistů pocházela z Norska, nejsou podobné hodnoty překvapivé. Ač by se mohlo zdát anebo bychom mohli předpokládat, že postupem času docházelo ke snižování výšky, islandská populace měla z dlouhodobé perspektivy konstantní výšku až do propadu v 18. století. V případě Grónska prozatím neexistuje jiný přesvědčivý důkaz kromě postupného zmenšování lebky (Lynnerup 1998: 72-73).
Další země
Mezi komparativní materiál jsme zvolili Velkou Británii, Českou republiku a Polsko. Jak již však bylo řečeno, národy obývající dnešní Británii, Francii či Českou republiku dosahovaly hodnot, který byly výše stanoveny pro Skandinávii, zatímco populace v Polsku byla o několik centimetrů nižší.
Na závěr si můžeme uvést tabulku s minimálními a maximálními naměřenými hodnotami na daných lokalitách.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Bibliografie
Ibn Fadlan: Risala = Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel. James E. Montgomery, in: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.
Bennike, Pia (1985). Paleopathology of Danish skeletons, Copenhagen.
Bennike, Pia (1994). An anthropological study of the skeletal remains of Vikings from Langeland. In: O.Grøn, A. H. Krag, P. Bennike (eds.). Vikingetidsgravpladser på Langeland, Rudkøbing: 168–183.
Bennike, Pia (1997). Death in the Mesolithic. Two old men from Korsør Nor. In: L. Pedersen, A. Fischer, B. Aaby (eds.), The Danish Storebælt since the Ice Age – man, sea and forest, Copenhagen, 99–105.
Boldsen, Jesper L. (1995). The Place of Plasticity in the Study of the Secular Trend for Male Stature: An Analysis of Danish Biological Population History. In: C. G. N. Mascie-Taylor, Barry Bogin (eds). Human Variability and Plasticity, Cambridge: 75-90.
Brothwell, Don R. (1981). Digging Up Bones: The Excavation, Treatment and Study of Human Skeletal Remains, London.
Gustin, Ingrid et al. (2018). Isotopes and human burials at Viking Age Birka and the Mälaren region, east central Sweden. In: Journal of Anthropological Archaeology, 49, Lund: 19–38.
Holck, Per (2009). The Skeleton from the Gokstad Ship: New Evaluation of an Old Find. In: Norwegian Archaeological Review, 42:1, 40-49.
Jandová, Petra (2014). Pohlavní dimorfismus kostry obyvatel Čech a Moravy v laténském období. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Diplomová práce.
Kjellström, Anna (2010). Type specific features and identification of war graves – the physical remains as source material after battle. In: Holmquist Olausson, L. – Olausson, M. (eds). The martial society. Aspects of warriors, fortifications and social change, Stockholm: 179-190.
Loe, Louise – Webb, Helen (2014). The infra-cranial skeletons. In: Loe, Louise et al. (eds.). ‚Given to the Ground‘: A Viking Age Mass Grave on Ridgeway Hill, Weymouth, Oxford: 81-126.
Lynnerup, Niels (1998). The Greenland Norse : A biological-anthropological study, Copenhagen.
Nielsen, H. A. (1915). Fortsatte Bidrag til vort Oldtidsfolks Anthropologi. De sidste 6-7 Aars Skeletfund fra Stenaldersgrave og saerligt de sidste 10-12 Aars Skeletfund fra Jernaldersgrave. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie 5: 275-370.
Roesdahl, Else (1977). Fyrkat : en jysk vikingeborg. Bind 2, Oldsagerne og gravpladsen, København.
Roth, Jonathan P. (1999). The Logistics of the Roman Army at War: 264 B.C. – A.D. 235, Leiden.
Sellevold, Berit Jansen (1996). Middelalderens mennesker: Om knokler som kunnskapskilde. In: Rindal, Magnus (ed.). Studier i kilder til vikingtid og nordisk middelalder, Oslo: 183ff.
Sellevold, B. J., Hansen, U.L., Jørgensen, J.B. (1984). Iron Age Man in Denmark, Copenhagen.
Seeberg, Elisabeth (1995). Summaries. In: Ch. Blindheim, B. Heyerdahl-Larsen (eds.). Kaupang-Funnene. Bind 2, Gravplassene i Bikjholbergene / Lamøya ; Undersøkelsene 1950-1957 / Del A. Gravskikk, Oslo: 135-142.
Steffensen, Jon (1958). Stature as a criterion of the nutritional level of Viking Age Icelanders. In: Kristján Eldjárn (Ed.) Árbók Hins íslenska fornleifafélags, Reykjavík : Hið íslenska fornleifafélag, 39-51.