Dnes jsem měl možnost setkat se s Jiřím Koštou, předním českým odborníkem na problematiku raně středověkých mečů. Diskuze, která mezi námi proběhla, ve mě vzbudila zájem o tvorbu speciálních článků zaměřených na rozhovory s odborníky, řemeslníky a obecně zajímavými lidmi. Tento článek bude prvním z nich.
Mgr. Jiří Košta je kurátorem sbírky raného středověku v Národním muzeu v Praze. Zabývá se archeologií raně středověké Evropy, studiem kultury společenských elit, středověkých militarií, skla a metod edukace a prezentace pravěkých a raně středověkých dějin. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a v roce 2004 nastoupil na doktorské studium, oboru archeologie pravěká a raně středověká, kde zpracovává disertační práci na téma „Raně středověké meče a hrobové celky s meči z České republiky v celoevropském kontextu“. Spolu se svými kolegy (např. Ing. Jiřím Hoškem) vydal řadu odborných článků k raně středověkým mečům (jejich seznam můžete nalézt zde). V současné době s kolegy připravuje práce o raně a vrcholně středověkým mečích, které budou obsahovat první katalog českých mečů z těchto období.
S Jiřím jsme debatovali o řadě témat. Ústředním tématem byla jeho nová kniha „Early Medieval Swords from Mikulčice“, jejíž podepsaný výtisk jsem zdarma obdržel. Část naší konverzace se zabývala českou archeologií, financováním odborné literatury a jejím prezentováním u nás i v zahraničí. Kupříkladu o Velké Moravě se v cizině, zejména pak v USA, ví velmi málo, protože se produkuje nedostatečné množství literatury ve světových jazycích. Zároveň je složité nalézt dobré překladatele odborného textu do anglického jazyka a na vznik nových knih kolikrát nejsou peníze.
„Existují dva druhy badatelů,“ říká Jiří Košta, „takoví, kteří sedí na nálezech a poté produkují poměrně zajímavé práce, ale mají tu nevýhodu, že nemají šanci samotní prozkoumat celá pohřebiště v jejich úplnosti. A pak jsou ti, kteří pracují v týmech složených z více generací, například tým profesora Macháčka v Brně.“ V těchto týmech pracují pedagogové spolu s žáky, kteří představují levnou a spolehlivou pracovní sílu, a vzájemně se obohacují. Konkrétně archeologie v Brně má s tímto přístupem dlouhé zkušenosti a tento přístup je podle Košty velmi pokrokový.
Řeč byla také o odborných publikacích týkajících se raně středověkých mečů. Každý, kdo se věnuje raně středověkým mečům, by tak neměl opomenout práce Jana Petersena (De Norske Vikingesverd, Norsko), Fedira Androščuka (Viking Swords, Švédsko), Iana Pierce (Swords Of The Viking Age), Sergeje Kainova (např. Swords from Gnёzdovo, Rusko), Vytauta Kazakevičia (Оружие балтских племен II—VIII вв. на территории Литвы, Litva), Alfreda Geibiga (Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter, Německo), Andrzeje Nadolského (Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI i XII wieku, Polsko), Jaapa Ypeye (např. Six Iron Swords from the Netherlands, Nizozemí) nebo Gorana Bilogriviće (např. Carolingian Swords from Croatia – New Thoughts on an Old Topic, Chorvatsko) a dalších. Práce Jiřího Košty a Jiřího Hoška jsou samozřejmostí.
Diskuze se ubírala také chronologicko-typologicko-terminologickým směrem. Kromě toho, že mi Jiří Košta odpověděl na dotaz, jak se do češtiny nejkorektněji překládá upper hilt (podstava, báze), mi názorně vysvětlil, že v různých zemích mohou být tytéž meče rozdílně datovány, v nejextrémnějších případech i o několik století. Důležité je zmínit, že datace jsou vědci uměle vytvořené a že se mnohdy řídí nejstarším nebo nejmladším výskytem jednotlivých typů. Jiří proto zastává názor, že by se měl hledat konsenzus a mělo by se přihlížet ke specifikům jednotlivých zemí; například ve Franské říši ustává ukládání do hrobů někdy na začátku 9. století, zatímco ve Švédsku lze převážně od 10. století sledovat v některých hrobech s meči uložené mince. Obecně platí, že datace pomocí mincí (terminus post quem) je složitá a ne vždy průkazná, protože mezi výrobou předmětu, jeho používáním a následným uložením do hrobu může uběhnout klidně i 50 a více let. Jiří Košta dodává, že typy mečů představují trendy, avšak samozřejmě můžeme najít takové meče, které se trendům vymykají.
Co mě z debaty s Jiřím nejvíce obohatilo byl jeho pohled na historické pozadí vzniku nových typů raně středověkých mečů v 9. století. Jiří Košta říká, že starší, merovejské meče mají kratší a širší čepel a relativně krátkou příčku (a někdy i z organických materiálů), někdy až do té míry, že přesahuje šířku čepele pouze o centimetr na každé straně. To se mělo změnit v 9. století, kdy Karel Veliký založil kavalérní útvary, a to především proto, aby byl schopný přesunout velké množství lidí z celé říše na jedno místo, a tak ji efektivně bránit. V těchto jezdeckých útvarech pak lze spatřovat prazáklad těžké jízdy, kterou známe z pozdějšího středověku. Důležité je však to, že ještě za života Karla Velikého sváděla říše boje se Sasy, Slovany, Araby – tedy etniky s jinou výzbrojí, proti které franská výzbroj fungovala. Problém nastal za občanských válek za vlády Ludvíka Pobožného v druhé čtvrtině 9. století, kdy proti sobě stanula tatáž výzbroj. A právě v tomto okamžiku – říká Jiří Košta – se mohl vyvinout nový typ meče, který lze definovat pomocí delší a užší čepele, jednokusové hlavice, lepšího vyvážení a delší, pevnější příčky. Zatímco některé skandinávské meče zachovávají archaičtější tvary (mají kratší a širší čepele s kratší příčky) ještě v 11. století, což musí souviset s faktem, že Seveřané bojovali opěšale, tak franské meče 9. století byly skvěle přizpůsobené jízdnímu boji. Delší čepel umožňovala lepší dosah a delší záštita chránila ruku – lze totiž předpokládat, že na rozdíl od opěšalých Seveřanů, kteří se bránili štítem a útočili mečem, karolinští jezdci kryli údery i meči, jelikož pohyb štítu je na koňském hřbetu omezený. Hojnější zastoupení kavalérního boje naznačuje také fakt, že se v iluminacích začínají objevovat kopí založená do podpaží namísto držená v dlani s palcem mířícím od hrotu.
Dále mi Jiří vysvětloval závěry své práce „Early Medieval Swords from Mikulčice“. Na mečích z Mikulčic je prý zajímavé hlavně to, že mezi nimi můžeme najít početnou skupinu („skupina d“), která má nezvykle dlouhé čepele. Alfred Geibig totiž ve své práci „Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter“ řekl, že se před polovinou 10. století neobjevují čepele, které jsou delší než 830 mm, ale v Mikulčičích, které lze datovat zánikem Velkomoravské říše do 9. století nebo začátku 10. století, se objevuje hned šest mečů (5 mečů typu X a jeden meč typu N), jejichž čepele jsou delší než 830 mm a široké v rozmezí 45–60 mm (čepele jsou tedy velmi dlouhé a úzké až středně široké). Po celé 20. století přitom převládal názor, že typ X lze datovat do 10. století, zatímco Jiří Košta se snaží poukázat, že lze nalézt i exempláře datované do 9. století. Jelikož nevíme, co se dělo na Velké Moravě těsně po jejím zániku, tak nemůžeme vyloučit ani (méně pravděpodobnou) možnost, že se uvedené meče typu X používaly v 10. století, kdy byly uloženy do hrobů.
Jiří Košta na mě působí dojmem nesmírně vzdělaného a skromného člověka, který rád prezentuje výsledky svého bádání všem zájemcům o raný středověk. Jeho závěry, jež posouvají hranice poznání na poli raně středověkých mečů, jej řadí mezi špičky evropské archeologie. Z jeho pracovny jsem odcházel obohacen novými poznatky a podepsanou knihou. Proto bych chtěl Jiřímu Koštovi co nejsrdečněji poděkovat, stejně jako Mgr. Ľubomíru Novákovi, který mne pozval do Národního muzea a zprostředkoval naše setkání, a všem čtenářům, který článek zaujal, doporučuji Jiřího zkontaktovat (jiri_kosta@nm.cz) nebo si přečíst jeho literaturu.
