V dubnu roku 2026 byl autor příspěvku kontaktován detektorářem Milanem Navrátilem za účelem odborné konzultace a identifikace artefaktu v podobě kování importovaného původu. Předmět se doposud nepodařilo blíže klasifikovat v rámci standardních archeologických konzultací. Samotný nález byl učiněn již v dubnu 2025 Martinem Jánem na polní trati v katastrálním území Mohelnice.
Z důvodu probíhajícího ohledávání a nutnosti ochrany lokality nejsou prozatím zveřejněny přesné souřadnice nálezu. Dosavadní poznatky však naznačují, že se jedná o polykulturní lokalitu s kontinuálním využitím od doby bronzové až po raný středověk. Oba nálezci aktivně spolupracují s Vlastivědným muzeem v Šumperku pod odborným vedením archeologa Jakuba Halamy, kam bude artefakt po dokončení dokumentace řádně deponován.
Vzhledem k vědeckému přínosu tohoto importu byl všemi zúčastněnými stranami vysloven souhlas s touto předběžnou publikací. Jejím hlavním cílem je poukázat na kulturně-historický význam předmětu v rámci procesu jeho akvizice do muzejních sbírek. V další fázi se předpokládá rozšíření textu o výsledky specializovaných materiálových analýz a jeho převedení do podoby tištěné odborné studie.
Mapa 1: Pozice Mohelnice na mapě Evropy.
Popis
Předmět představuje kování dvojlaločného tvaru, v jehož spodní části je integrována uzavřená podlouhlá obroučka tvořící oko. Artefakt o celkových rozměrech 22,6 mm na šířku a 21,3 mm na výšku dosahuje maximální tloušťky 7,66 mm. Materiálové složení odpovídá na základě vizuální charakteristiky pravděpodobně měděné slitině. Oko o vnitřním rozměru 9,7 × 6,76 mm vykazuje v horním oblouku ztenčení materiálu, které lze interpretovat jako důsledek sekundární degradace způsobené dlouhodobým užíváním.
Konstrukčně je kování řešeno jako duté těleso, přičemž prostor mezi přední a zadní lamelou o světlosti 3,52 mm sloužil pro vložení organického materiálu. Fixace k tomuto podkladu byla zajištěna pomocí dvou nýtů, jejichž dříky v dutině vykazují průměr 1,77 mm. Na pohledové straně jsou nýty zakončeny polokulovitými hlavami o šířce 3,35 mm, zatímco na rubové straně jsou nýty opracovány do plochého profilu. Odvrácená strana kování je zcela hladká a bez dekorativních prvků.
Pohledová strana artefaktu je opatřena plastickou, symetricky koncipovanou výzdobou. V prohlubních reliéfu jsou zachovány stopy kontrastního kovu, jehož vizuální charakter indikuje přítomnost zlacení. Tato povrchová úprava zvyšovala estetickou i materiální hodnotu předmětu. Pro exaktní určení složení kontrastního materiálu je však nezbytné provést materiálovou analýzu.
Obr. 1: Kování z Mohelnicka.
Autoři: Milan Navrátil a Martin Ján.
Identifikace a diskuze
Předmět, původně nálezci interpretovaný jako přezka, vykazuje morfologické shody se závěsným ouškem pouzdra staromaďarského reflexního luku (maď. függesztőveret) (Révész 1991; 1996: 164, 210, 304, 379). Tato kování byla v minulosti v literatuře chybně označována jako součásti tašek (Schulze-Dörrlamm 1988: 392–3). V českém prostředí tento typ archeologického materiálu takřka absentuje (výjimku představuje nález z Litoměřicka; Profantová 2008: 153; Profantová – Lutovský 1992: 6–8, Obr. 2.4,6), v důsledku čehož doposud chybí relevantní terminologie i rozpoznávací schopnost. Nejbližší analogie pocházejí ze slovenského území, kde jsou tyto nálezy asociovány se staromaďarskými hrobovými celky (např. Borzová 2022: 55–6; Nevizánsky – Košta 2009: 319).
Pro přiblížení českému badateli dodejme, že luky byly chráněny dvěma základními typy pouzder:
- První z nich, označovaný jako „měkké“ či transportní pouzdro, sloužil k uložení luku v nenapnutém stavu (Mikhailov – Kainov 2011: 236–7). Tento typ mohl krýt luk v celém jeho rozsahu, nebo ponechávat špici odhalenou (Kryganov 1996). Pro pouzdra kryjící celý luk je charakteristické parohové obložení špice, které představuje jeden z primárních identifikačních znaků (László 1955; Nevizánsky 2008: Obr. 12).
- Druhou variantu reprezentuje pouzdro z pevné kůže, tzv. válečné či pohotovostní, určené pro luky v napnutém stavu. Toto pouzdro krylo pouze spodní část zbraně (Révész 1996: 164, 210, 304, 379).
Zatímco závěsná ouška mohla být integrální součástí obou uvedených typů (viz Flesch et al. 2019; Zágorhidi et al. 2019), diskutovaný exemplář z Mohelnicka se svou anatomií zřetelně vymyká. Ve srovnání se staromaďarskými kováními je výrazně menší, postrádá protáhlý tvar a vykazuje oboustranné zpracování. Vzhledem k těmto odlišnostem jej nelze klasifikovat jako staromaďarský typ, což si vyžádalo hledání paralel ve východnějších oblastech. Přesné analogie lze nalézt v prostoru severního a východního Černomoří, konkrétně v hrobových inventářích saltovské neboli saltovo-majácké kultury a hrobech na severním Kavkazu.
Mapa 2: Místa nejbližších analogií mohelnického kování.
Kování se většinou nacházejí v poloze, která z důvodu absence organických pozůstatků neumožňuje jednoznačně určit jejich přesnou funkci. Proto se v literatuře často užívá neurčitých pojmů jako „kování“ (Parusimov – Prokofjev 2005: 53) či „rozdělovač řemene“ (Gončarov – Kadjeva 2020: 50). Vladimir K. Grib, se kterým byl nález konzultován, navrhuje použití termínu „objímka“. Interpretaci předmětů jako závěsných oušek pouzder luků přinesl Kryganov (1996) a na její správnost poukazují nejen staromaďarské paralely, ale též pozůstatky dvojvrstvé kůže s rozšiřující se tendencí (Kryganov 1996: Obr. 6.4, 6, 8) a přítomnost lukostřeleckého vybavení v hrobových inventářích (Parusimov – Prokofjev 2005: Obr. 3). S interpretací mohelnického nálezu coby ouška pouzdra souhlasí rovněž znalec saltovské kultury V. S. Aksenov. Datace kování z tohoto důvodu směřuje do konce 8. a první poloviny 9. století.
Nejbližší tvarové analogie diskutovaného kování lze identifikovat na lokalitách Majácké sídliště (katakomba 1; Vinnikov – Afanasjev 1991: 16, Obr. 6.4), Krasnojarský mohylník I (hrob 1; Parusimov – Prokofjev 2005: Obr. 3.6), Rubežanský mohylník (katakomba 15; Aksenov 2001: Obr. 1.7), Dagravs (katakomba 31; Dzattiaty 2014: 120, Tab. LXXI), Goust (hrob 5; Gončarov – Kadjeva 2020: Obr. 1.9) a Krasnogorský mohylník (Kryganov 1996: Obr. 6.6). Tyto nálezy vykazují přibližně shodné rozměry, přičemž oko závěsu bývá nejčastěji hraněné, ačkoliv nález z Krasnojarského mohylníku představuje zaoblenou variantu. Laloky kování jsou zpravidla nezdobené; případná dekorace bývá interpretována jako motiv lotosu, jenž je pro saltovsko-majáckou kulturu charakteristická (Gončarov – Kadjeva 2020: 50). Ornament čelní strany kování z Mohelnicka lze teoreticky klasifikovat jako jednu z variant saltovského rostlinného dekoru vymezeného Fonjakovou (1986: Obr. 1.1–6). Z hlediska konstrukce jsou některé analogické kusy zhotoveny ze dvou nýtovaných částí. U žádného z dosud evidovaných exemplářů nebyla doložena přítomnost zlacení.
Obr. 2: Nejbližší paralely kování a interpretace.
1 – Mohelnicko; 2 – Dagravs (Dzattiaty 2014: Tab. LXXI); 3 – Goust (Gončarov – Kadjeva 2020: Obr. 1.9); 4 – Krasnogorský mohylník (Kryganov 1996: Obr. 6.6); 5 – Majácké sídliště (Kryganov 1996: Obr. 6.8); 6 – Krasnojarský mohylník (Parusimov – Prokofjev 2005: Obr. 3.6); 7 – Rubežanský mohylník (Aksenov 2001: Obr. 1.7). A – pohotovostní pouzdro nataženého luku; B – transportní pouzdro nenapnutého luku.
Upraveno. Bez měřítka. Autor: Diego Flores Cartes.
Větší rozlišení zde.
Saltovská neboli saltovo-majácká kultura, pro niž v českém jazyce prozatím chybí ideální odborné pokrytí, byla v rámci československého bádání reflektována zejména v souvislosti s formováním Slovanů ve východní Evropě a skrze recenze východoevropské literatury. Tato kultura vznikla na počátku 8. století (Pitterová 1960: 329), vykazuje značnou blízkost k prabulharskému prostředí a své pojmenování odvozuje od pohřebiště ve Verchném Saltivu na Ukrajině a majáckého hradiště při ústí Tiché Sosny na ruském Donu (Eisner 1966: 124). Geograficky byla rozšířena na horním toku Donce a středním i dolním toku Donu až po předhoří Kavkazu (Eisner 1966: 124; Novotný 1986: 957), přičemž existovaly její lokální varianty (Révész 2014: 18). Na vzniku kultury se podílely alanské a turkické kmeny (Novotný 1986: 957). Po celou dobu své existence udržovala styky se slovanskou oblastí (Wollman 1952-1955: 644), vliv na slovanské kmeny se projevil šířením jejích prvků Bulhary na Balkán (Novotný 1986: 957) a Maďary do Karpatské kotliny (Rejholcová 1995: 42). Konkrétní stopy těchto vlivů lze sledovat i ve střední Evropě: na Slovensku se vyskytuje keramika analogická saltovské, kterou buď zprostředkovali, nebo kopírovali Maďaři (Rejholcová 1995: 42; Türk 2023), a ve střední Evropě občas nalezneme hrobové jámy obdobné saltovským hrobům (Marešová 1983: 13; Türk 2014: 141–4). Kultura je rovněž pokládána za důležitou pro šíření karneolu, křišťálu a specifické produkce korálů kontinentální Evropou (Mrázek 2000: 83), ačkoliv přímo na území České republiky jsme prozatím postrádali jednoznačné doklady, které by na přímý dovoz předmětů saltovské provenience poukazovaly.
Význam diskutovaného kování spočívá především v tom, že představuje první prokazatelný nález saltovské provenience na území České republiky. Tato skutečnost dokládá, že středoevropský prostor byl recipientem elitních předmětů této kultury a že mezi oběma oblastmi existovala komunikace. Nález zároveň konvenuje s představou Moravy jakožto důležité mocenské sféry pozdně avarského kaganátu, která absorbovala kulturní i duchovní impulzy z rozsáhlých částí Evropy (Kavánová et al. 2018: 963). S ohledem na vzdálenost přibližně 1500–2000 km od epicentra užívání se pravděpodobně jedná o nejvzdálenější zdokumentovaný výskyt tohoto typu kování, které bylo doposud exkluzivně spojováno s územím dnešního Ruska a Ukrajiny. Přestože přesné příčiny šíření tohoto artefaktu zůstávají neznámé, mohly být motivovány hodnotou použitého kovu, ovšem vyloučit nelze ani jiné důvody.
Vědecká hodnota kování je umocněna několika dalšími aspekty. Jde o doposud jediný známý exemplář tohoto typu, u něhož bylo detekováno možné pozlacení. Nález navíc rozšiřuje dosavadní korpus lukostřeleckého materiálu z 8.–10. století, který byl v domácím prostředí doposud reprezentován zejména velkomoravským lukem z Mikulčic (Klanica 1967: 45, Tab. 22.1; Opravil 1983; Poláček et al. 2000: 197–8, 222, Obr. 21.1) a parohovými destičkami reflexních luků z Mikulčic (Kavánová et al. 2018; Klanica 1984: 145; 1995: 383–5) a Libice nad Cidlinou (Profantová – Lutovský 1992: 11–12). Klíčový význam má nález i v kontextu technologických inovací: Sudár (2021) uvádí, že v 8. století došlo v rámci Asie k rozšíření pohotovostních pouzder, která následně pronikla na evropský kontinent. Podle téhož autora Avaři tento typ výstroje nevyužívali a do střední Evropy jej měli uvést až Maďaři. V tomto světle se zdá, že mohelnický exemplář – za předpokladu jeho příslušnosti k pohotovostnímu pouzdru – představuje nejstarší doklad užití této inovace ve středoevropském regionu.
Přílohy
Příloha 1: Fotografie, které s autorem sdíleli nálezci Milan Navrátil a Martin Ján.
Poděkování
Tato studie by nemohla vzniknout bez přispění řady osob. V první řadě patří upřímné poděkování nálezcům Milanu Navrátilovi a Martinu Jánovi, kteří předmět nejen objevili, ale rovněž jej nezištně sdíleli pro účely odborného zpracování. Za zprostředkování kontaktu a doporučení autora nálezcům jsme vděčni Nadě Profantové (ARÚP AV ČR). Poděkování náleží také Jakubu Halamovi (Vlastivědné muzeum v Šumperku) za jeho laskavý souhlas s publikací. Za cenné odborné konzultace jsme velmi zavázáni V. S. Aksenovovi (Charkovské historické muzeum), V. K. Gribovi (Doněcká národní univerzita) a Jánosi Mestellérovi (Kazár Bazar). V neposlední řadě náš vděk patří Diegu Floresi Cartesovi za pohotové a precizní vyhotovení kresebné složky článku.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.
Bibliografie
Aksenov 2001 = Аксьонов, В. С. (2001). Рубежанский катакомбный могильник салтово-маяцкой культуры на Северском Донце // Донская археология 1-2/2001, 62–78.
Borzová, Zuzana (2022). Maďari v Európe včasného stredoveku, Brno.
Dzattiaty 2014 = Дзаттиаты, Р. Г. (2014). Аланские древности Даргавса, Владикавказ.
Eisner, Jan (1966). Rukověť slovanské archeologie. Počátky Slovanů a jejich kultury, Praha.
Flesch, Márton et al. (2019). A honfoglalás kori tegezöv egy új rekonstrukciója a karosi II 52. sír íjászfelszerelésének átdolgozása és keleti analógiák nyomán. In: Sudár, Balázs – Türk, Attila (eds.). Hadak útján. A népvándorláskor kutatóinak XXIX. konferenciája. Budapest, 2019. november 15–16, Budapest, 34–41.
Fonjakova 1986 = Фонякова, Н. А. (1986). Лотос в растительном орнаменте металлических изделий салтово-маяцкой культуры VIII–IХ вв. // Советская археология 3/1986, 36–47.
Gončarov – Kadjeva 2020 = Гончаров, С. А. – Кадиева, А. А. (2020). Катакомба с поясным набором «общетюркского типа» из могильника Гоуст (по материалам раскопок В.И. Долбежева 1890 года) // Кавказология 3/2020, 48–59.
Kavánová, Blanka et al. (2018). Zbraně a Múzy: nápis na zlomku konstrukce reflexního luku z Mikulčic. In: Archeologie ve středních Čechách 22, 959–970.
Klanica, Zdeněk (1967). Předběžná zpráva o výzkumu slovanského hradiska v Mikulčicích za rok 1966. In: Přehled výzkumů 1966, 41–51.
Klanica, Zdeněk (1984). Die Südmährischen Slawen un anderen Ethnika im archäologischen Material des 6.-8. Jahrhunderts. In: Šalkovský, Peter (ed.). Interaktionen der Mitteleuropäischen Slawen und anderen Ethnika im 6.-10. Jahrhundert, Nitra, 139–150.
Klanica, Zdeněk (1995). Zur Periodisierung vorgrofimahrischer Funde aus Mikulčice. In: Daim, Falko – Poláček, Lumír (eds.). Studien zum Burgwall von Mikulčice I, Brno, 379–469.
Kryganov 1996 = Крыганов, А. В. (1996). Налучья и их ношение раннесредневековыми кочевниками Евразии // Культуры евразийских степей второй половины I тысячелетия н.э., Самара, 344–352.
László, Gyula (1955). A kenézlői honfoglaláskori íjtegez. In: Folia archeologica 7, 111–122.
Marešová, Kristina (1983). Uherské Hradiště – Sady. Staroslovanské sídliště na Horních Kotvicích, Brno.
Mikhailov, K. A. – Kainov, S. Yu. (2011). Finds of structural details of composite bows from Ancient Rus. In: Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 62, 229–244.
Mrázek, Ivan (2000). Drahé kameny ve středověku Moravy a Slezska, Brno.
Nevizánsky, Gabriel (2008). Aktuálne problémy výskumu pamiatok staromaďarského etnika na území dnešného Slovenska. In: Štefanovičová, T. – Hulínek, D. (2008). Bitka pri Bratislave v roku 907 a jej význam pre vývoj stredného Podunajska, Bratislava, 265–278.
Nevizánsky, Gabriel – Košta, Jiří (2009). Výskum staromaďarského jazdeckého pohrebiska v Strede nad Bodrogom v rokoch 1926 a 1937. In: Slovenská archeológia 57/2, 301–354.
Novotný, Bohuslav (1986). Encyklopédia archeológie, Bratislava.
Opravil, Emanuel (1983). Dřevo luku z Mikulčic (okr. Hodonín). In: Přehled výzkumů 1981, 45–46.
Parusimov – Prokofjev 2005 = Парусимов, И. Н. – Прокофьев, Р. В. (2005). Салтовский грунтовый могильник у г. Цимлянска // Труды Археологического научно-исследовательского бюро, Том II, Ростов-на-Дону, 50–77.
Pitterová, Anna (1960). Zpravodajství ze slovanské archeologie za léta 1955-56. In: Eisner, Jan (ed.). Vznik a počátky Slovanů III, Praha, 317–382.
Poláček, Lumír et al. (2000). Holzfunde aus Mikulčice. In: Poláček, Lumír (ed.). Studien zum Burgwall von Mikulčice IV, Brno, 177–302.
Profantová, Naďa (2008). Problém interpretace staromaďarských nálezů v Čechách. In: Štefanovičová, Tatiana – Hulínek, Drahoslav (eds.). Boj pri Bratislave v r. 907 a jeho význam pre vývoj stredného Podunajska, Bratislava, 149–168.
Profantová, Naďa – Lutovský, Michal (1992). Staromaďarské nálezy z Čech. In: Sborník přátel starožitností 3, 3–16.
Rejholcová, Mária (1995). Pohrebisko v Čakajovciach (9.-12. storočie). Analýza, Nitra.
Révész, László (1991). Készenléti íjtartó tegezek a magyar honfoglalás kori sírokban. In: Herman Ottó Múzeum Évkönyve 28‒29, 31‒50.
Révész, László (1996). A Karosi honfoglalás kori temetők. Régészeti adatok a Felső-Tisza-vidék X. századi történetéhez, Miskolc.
Révész, László (2014). The Era of the Hungarian Conquest, Budapest.
Schulze-Dörrlamm, Mechthild (1988). Untersuchungen zur Herkunft der Ungarn und zum Beginn ihrer Landnahme im Karpatenbecken. In: Jahrbuch des Römisch-germanischen Zentralmuseums Mainz 35, 373–478.
Sudár, Balázs (2021). A készenléti tegzek keleti hátteréről. In: Magyar Történelmi Íjász Társaság [online]. [2026-05-01]. Dostupné z: https://magyartortenelmiijasz.com/sudar-balazs-a-keszenleti-tegzek-keleti-hattererol/
Türk, Attila (2014). Towards a Classification of Grave Types and Burial Rites in the 10th–11th Century Carpathian Basin. In: Doncheva-Petkova, Lyudmila et al. (eds). Avars, Bulgars and Magyars on the Middle and Lower Danube, Sofia − Piliscsaba, 137–156.
Türk, Attila (2023). Az Uráltól a Kárpátokig. Régészet és korai magyar történelem, Budapest – Szeged.
Vinnikov – Afanasjev 1991 = Винников, А. З. – Афанасьев, Г. Е. (1991). Культовые комплексы Маяцкого селища, Воронеж.
Wollman, Slavomír (1952-1955). Zpravodajstvi ze slavistiky za rok 1951. In: Slavia 21/4, 517–668.
Zágorhidi, C. B. et al. (2019). Honfoglalás kori magyar jellegű sír Rovanci (UA) határából. Adatok a 10. századi veretes készenléti íjtartó tegezek kelet-európai elterjedéséhez. In: Sudár, Balázs – Türk, Attila (eds.). Hadak útján. A népvándorláskor kutatóinak XXIX. konferenciája. Budapest, 2019. november 15–16, Budapest, 11–17.