Úvod
Při rešerši jsme ve staré literatuře nalezli pozůstatky jednobřitého, palaši či šavli podobného meče ze Staré Břeclavi na jižní Moravě. Tento typ zbraně je v literatuře obvykle označován za bulharský či byzantský typ (Yotov et al. 2022); v této práci budeme pro zjednodušení zbraň označovat za šavli. Meče z břeclavské aglomerace se v nedávné době dočkaly revizního výzkumu (Košta et al. 2019), nález ze Staré Břeclavi však v soupisu nefiguruje. Neobjevuje se ani ve výčtu středověkých mečů, jež publikovali Hošek, Košta a Žákovský (Hošek et al. 2019), což přičítáme zaměření na klasické dvojbřité meče franského typu. Fragmenty šavle z Břeclavi zřejmě nejsou známy ani Jotovovi, který je neuvádí ve svých článcích (viz Jotov 2011b; Yotov et al. 2022).
Je tedy pravděpodobné, že zbraň není české ani zahraniční akademii příliš známa. Zkontaktovaní odborníci Jiří Košta a Naďa Profantová v osobní diskuzi potvrdili, že tento nález zůstává do dnešního dne přehlížen, zčásti proto, že nezapadá do žádné z kategorií lokálních předmětů. Následující článek si klade za cíl prezentovat části zbraně, jak jsou publikovány v dosavadní literatuře. Současně je zasadíme do kontextu podobných zbraní střední a východní Evropy. Za pomoci kurátora Moravského zemského muzea Davida Honse se předměty podařilo najít v rebešovickém depozitáři a byly 12. 12. 2023 osobně autorem zdokumentovány. Doufáme, že náš text podnítí publikaci tiskem.
Přibližné místo nálezu šavle ze Staré Břeclavi.
Syntéza poznatků
V letech 1927-1930 bylo v pískovně Fr. Čapka (či Čapky) a jejím blízkém okolí – v lokalitě, která dnes odpovídá okolí ulice Na Zvolenci ve Staré Břeclavi – objeveno venkovské kostrové pohřebiště. Vykopávky vedl archeolog a badatel I. L. Červinka a s vyzvednutím byli zřejmě nápomocni J. Noháč a K. Glíž. Nalezeno bylo zřejmě devět hrobů, přičemž některé z nich byly vykopány ve spěchu a došlo ke zničení situací. Červinka v archivních materiálech jmenuje soustavné ničení hrobů, které musely ustoupit těžbě písku a stavbě nových domů na okraji města (Hlava 2020: 159, 162). Lokalita „Zvolence“ v průběhu let vydala řadu hrobů, které se datují od doby bronzové po mladší dobu hradištní. Kostrové hroby jsou středohradištní a mladohradištní a předpokládá se, že toto pohřebiště navazovalo na další lokalitu v nejbližším okolí, kterou jsou „Přední čtvrtky“. Poblíž se rozprostíralo středohradištní sídliště (Červinka 1928: 149; 1933: 47; Dostál 1966: 118; Klanicová 2005: 245-6; Podborský 1961).
Nejstarší kresba břeclavského nálezu. Zdroj: Červinka 1928: 146, Obr. 12.
Hrob, kterým se dále budeme zabývat, nese označení č. 1 a byl objeven roku 1927. Zprávy o činnosti pražské sekce Státního archeologického ústavu v Praze za první tři čtvrtletí roku 1927 naznačují, že Červinka ve Staré Břeclavi prováděl vykopávky ve dnech 2.-4. května, 24.-28. května a 20. srpna (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, fond Státního archeologický ústav, karton 5, inv. č. 48). Přesnou lokalizaci a datum odkrytí hrobu nenaznačují ani Červinkovy ručně psané zprávy z archivu Moravského zemského muzea, v nichž stojí následující:
„R. 1927 se počalo se zastavováním ‚Zvolenců‘ od jihu při obecní váze podél dvora ‚na Padělku‘. Pískovny se odtud přenesly na severní konce pozemků a tam se počaly rozkopávati zase hroby s kostrami.“ (Červinka nedatováno: 17)
Hrob 1/1927 byl tvořen jámou orientovanou ve směru Z-V, jež obsahovala nataženou kostru muže, kopí, sekeru, dvě keramické nádoby a fragmenty šavle. Hrot kopí dosahuje délky 39,5 cm, je vybaven středovým žebrem a na čepeli ulpěly kusy textilie (Březinová 1997: 152; Dostál 1966: 118). Sekera s délkou 16,3 cm odpovídá Dostálovu typu IIIB, typu IIIA dle Bartoškové a Kotowiczovu typu IIB.5.30 (Bartošková 1986: 6; Dostál 1966: 118; Kotowicz 2018: 109). Keramické nádoby s vlnicemi jsou vysoké 15,1 a 11,6 cm, jedna z nádob odpovídá tzv. „blučinskému typu“ (Dostál 1966: 118-9; Mazuch 2000: 77; Měřínský 1985: 56). Šavlové fragmenty sestávají ze dvou kusů, a sice:
- robustní železné záštity tvaru písmene T, která je v původních pracích označována za „kování pochvy dýky“ (Červinka 1928: 149), „kování pochvy většího nože sekáče“ (Červinka nedatováno: 17) a „kování ústí pochvy“ (Dostál 1966: 118). Střed záštity se při čelním pohledu zvedá směrem vzhůru a participuje na tvorbě rukojeti. Při pohledu svrchu je trubkovitý střed pravoúhlý. Příčku tvoří nedlouhá ramena, z nichž se kompletně zachovalo pouze jedno. Spodní i vrchní hrana střední části záštity jsou rovné a dobře zachované. Konce ramen byly zploštěny a kruhově zaobleny. Dnes je záštita zachována ve dvou fragmentech (díl záštity s ramenem, 17,6 g; díl záštity bez ramene, 14,5 g) o celkové váze 32,1 g. Fragmenty jsou silně zkorodované a zalité v konzervačních látkách. Vnitřek nese stopy dřeva z rukojeti, kterým byla vrchní část záštity vyložena. Dřevo dosahovalo nejméně po horní hranici ramen záštity. Délka v době Dostálova měření činila 8,5 cm (Dostál 1957: 65; 1966: 118); v současnosti je 6,8 cm. V případě, že záštita byla dokonale symetrická, celková délka činila 10-10,5 cm. Výška je stanovena Dostálem na 3,2 cm (Dostál 1957: 65); osobní ohledání zjistilo výšku 3,07 cm. Tloušťka složené záštity činila ca. 2,04 cm. Tloušťka použitého materiálu byla 0,2-0,21 cm. Je možné, že záštita byla svařena ze dvou samostatně vyrobených kusů. Zachované rameno odstává z trubkovitého středu zhruba 2,8 cm, v nejtenčím místě je 0,83 cm vysoké a na rozšířené plošce dosahuje výška 1,03 cm. Tloušťka materiálu na špici ramene činí 0,25 cm. Dle Dostála je předmět uložen v Moravském zemském muzeu pod inv. č. 54 820, což odpovídá do dnešního dne (Dostál 1957: 65; 1966: 118).
- cylindrické železné hlavice, jež je v původních pracích jmenována jako „kování jílce“ (Červinka 1928: 149) a „kování rukojeti“ (Dostál 1966: 118). Hlavice je dutou orezlou trubičkou o takřka dokonalém kruhovém průřezu a směrem ke konci se rozšiřuje. Trubka byla chráněna čepičkou. Výška hlavice v době měření činila 3 cm (Dostál 1957: 65; 1966: 118), což potvrzuje osobní ohledání. Dnes je hlavice zachována ve dvou fragmentech (hlavní díl, 15,2 g; odpadlý díl, 0,7 g) o celkové váze 15,9 g. Fragmenty jsou silně zkorodované a zalité v konzervačních látkách. Vnitřek nese stopy dřeva z rukojeti s podélnou strukturou (dřevo listnáče?), přičemž rukojeť dosahovala až po kopuli a opíralo se o ni. Průměr kupole činí 4,1 × 4 cm, Dostál udává průměr 4,1 cm (Dostál 1957: 65). Výška po hranu kopule činí 2,62 cm. Spodní strana je takřka dokonale kruhová a její zachovaný vnější průměr je 2,9 cm. Materiál je silný 0,22 cm a směrem ke kopuli se ztenčuje na 0,14-0,18 cm. V jednom místě je patrný sváru podobný spoj. Dle Dostála je předmět uložen v Moravském zemském muzeu pod inv. č. 54 819, což dodnes odpovídá (Dostál 1957: 65; 1966: 118).
Není uvedeno, že by jílcové komponenty doprovázela jakákoli čepel. S ohledem na kvalitu vykopávek to není překvapivé. Na druhou stranu jde o nejlépe zdokumentovaný hrob z této lokality, který byl poprvé publikován s pouhým ročním odstupem. Z důvodu možné záměny jsme zkontrolovali i fragmenty čepelí z neurčitelných hrobů pohřebiště, avšak žádný fragment nelze pozitivně přisoudit dlouhé sečné zbrani (Dostál 1966: 119).
Dostálův popis doprovází realisticky působící kresby, které pořídil Stanislav Ševčík (Dostál 1966: Tab. X; 1968: Obr. 4). Oba předměty od roku 1928 setrvávaly v Moravském zemském muzeu v Brně. Zde je v letech 1955-7 osobně ohledal Dostál pro účely své doktorské práce (Dostál 1957: 64; 1966: 5). To znamená, že poslední informace o předmětech před naším ohledáním byly takřka 70 let staré.
Aktualizovaný nákres obsahu hrobu 1 ze Staré Břeclavi – Zvolence. Zdroj: Dostál 1966. Tab. X.
Méně detailní obměna téže kresby. Zdroj: Dostál 1968: Obr. 4.
Datování hrobu č. 1 nikdy nebylo zjištěno exaktními metodami a lze stanovit pouze přibližně na základě typologií předmětů a celkového regionálního kontextu. Venkovská pohřebiště s válečnickou výstrojí ze zázemí Břeclavi – Pohanska chronologicky odpovídají hrobům z jižního předhradí Pohanska, kde jsou pomocí radiokarbonové metody datovány do druhé poloviny 9. a počátku 10. století (Košta et al. 2019: 180-1). S tímto závěrem souhlasí typologické určení sekery, jejíž tvar se běžně objevuje v hrobech 2. pol. 9. a počátku 10. století (Kotowicz 2019: 109). Tvar kopí nepřispívá k lepší dataci, avšak keramika „blučinského typu“ je opět populární ve 2. pol. 9. a začátku 10. století (Mazuch 2000: 106). Takové datování skvěle koreluje s navrženou chronologií nejbližších analogií, které byly dle Jotova nejpopulárnější na konci 9. a v 10. století (Yotov et al. 2022: 172).
Přibližná kresebná rekonstrukce šavle ze Staré Břeclavi.
Autor: Luciano Pezzoli, Children of Ash.
Kresebné schéma jílcových komponentů na základě osobního ohledání.
Autor: Diego Flores Cartes.
Analogie
Navzdory řadě prací, které vznikly v posledních dvaceti letech, lze považovat tzv. byzantské meče, palaše a šavle 9.-10. století za neuspokojivě uspořádané a decentralizované téma, které kontrastuje se stavem poznání klasických evropských mečů. Hlavní práce pocházejí z pera Baranova (2014; 2015; 2016; 2017; 2018; 2019), Jotova (1995; 2004; 2010; Yotov 2011a-b; 2012; 2014; Yotov et al. 2022) a Popova (2016; 2023), nicméně existuje mnoho dalších dílčích studií (např. Athanasoulis – Manolessou 2022; Husár – Oţa 2020; 2024; Kotowicz 2019; Pinter 2023; Přichystalová – Kalábek 2014; Rabovyanov 2011).
Zbraně vykazují určitou variabilitu a žádné dva kusy nejsou dokonale identické. Jde spíše o soubor morfologicky podobných zbraní, které sledují určitou výrobní a estetickou strategii. Kromě několika málo desítek archeologických nálezů rozprostřených ve střední a východní Evropě, severní Africe a Blízkém Východu se můžeme opřít o solidní ikonografický korpus, který je v dokonalé shodě s fyzickými kusy.
Čepel může nabývat dvou základních podob:
- Dvojbřité bezžlábkové provedení o celkové délce zbraně kolem 80-95 cm. Zbraň vyznívá jako spatha či gladius, není překážek terminologicky tuto zbraň ztotožnit s mečem. Příkladem dvojbřitého meče je nález z hrobu 55 z lokality Garabonc (Szőke 1992: Taf. 20).
Meč z hrobu 55 z lokality Garabonc. Zdroj: Szőke 1992: Taf. 20.
- Jednobřité bezžlábkové provedení s broušením hřbetu čepele do maximální vzdálenosti přední třetiny její délky. Výsledná zbraň s délkou přes 80 cm odpovídá chápání raně středověkých šavlí. Pro byzantské a bulharské šavle a palaše se v literatuře vžilo označení paramerion (παραμήριον). Dobrým případem je nález z hrobu H64 z Nemilan (Přichystalová – Kalábek 2014: 101-4).
Šavle z hrobu H64 z Nemilan. Zdroj: Přichystalová – Kalábek 2014: 104.
Jílce jsou definovány záštitou, rukojetí a hlavicí. Rukojeti těchto zbraní mají typicky soudkovitý či válcovitý tvar o kruhovém či hraněném průřezu, což určuje tvar ostatních komponentů. Rukojeti byly dřevěné či kovové a obvykle byly fixovány k řapu čepele pomocí nýtů. Archeologicky detekovatelné hlavice jsou zhotoveny z kovu (železa, slitiny mědi, stříbra). K řapu jsou upevněny pomocí nýtů, které jsou současně očky pro fixaci šňůrky, která slouží k připevnění zbraně k zápěstí při jízdě na koni. Některé meče mají taktéž řap roznýtovany na vrchu hlavice. Tvar hlavic můžeme rozdělit do dvou základních kategorií:
- Takřka či zcela symetrický váleček s případnou nástavbou o různé výšce. Tato varianta se zdá být dominantní, objevuje se též v ikonografii. Odpovídá Baranovovu typu I (Baranov 2017).
Kresebné znázornění příkladů pravidelných hlavic. Autor: Diego Flores Cartes.
- Nízká a nepravidelná neválcová objímka. Odpovídá Baranovovu typu II (Baranov 2017).
Kresebné znázornění příkladů nepravidelných hlavic. Autor: Diego Flores Cartes.
Záštita je masivním a tudíž nejčastěji nalézaným jílcovým dílem. Bývá vyrobena ze stejného materiálu jako hlavice. Ve sledovaném období se setkáváme s pěti tvarovými variantami:
- 1. Záštita má tvar klasické šavlové příčky, která není vybavena trubkovitými objímkami směřujícími do rukojeti a do čepele. Ramena jsou zploštělá a zaoblená, nemají však kulovitá zakončení známá z typických staromaďarských šavlí (Kovács 1980-1981: 433. Do této varianty spadá Jotovova varianta 2A. Kombinuje se zpravidla s jednobřitými čepelemi. Jotov jmenuje nejméně 8 kusů z Bulharska (Jotov 2004). V České republice je znám nález z Boleradic (Hošek et al. 2019: 66-7), ze Slovenska je známo toto řešení u šavle z hrobu 738 z lokality Čakajovce (Hanuliak – Rejholcová 1999: 49-50). Do této kategorie tvarově zapadá záštita jinak problematicky zařaditelného dvojbřitého meče z rumunské lokality Sfântu Gheorghe (Yotov 2011a: 36-7). Prohnuté záštity s plochými konci, které jsou umístěné na dvojbřité čepele z maďarských lokalit Szentes – Szentlászló a Szentbékkálla, se skupinou zřejmě nesouvisí (Bakay 1967).
- 2. Záštita má tvar klasické šavlové příčky, která je na spodní straně zarovnaná. Horní hrana je vybavena trubkovou objímkou tvořící rukojeť (tzv. Jotovova varianta 2B). Kombinuje se zpravidla s nízkými symetrickými hlavicemi a jednobřitými čepelemi. Dobrým příkladem je tzv. skupina Čierny Brod. Pokud zahrneme všechny jednotlivé nálezy z Bulharska, tyto záštity jsou známy nejméně v šestnácti nálezech (Baranov 2016; Jotov 2004; Kotowicz 2019; Yotov et al. 2022).
- 3. Záštita má tvar klasické rovné či mírně prohnuté dlouhé příčky, která je na spodní straně vybavena krátkou objímkou, na vrchní straně objímkou tvořící rukojeť. Kombinuje se zpravidla se symetrickými hlavicemi a dvojbřitými čepelemi. Tato je dobře prezentována tzv. skupinami Galovo a Pliska 1948. Naši definici v Evropě odpovídá nejméně sedm kusů (Baranov – Kubik 2023; Peković 2006: 115; Popov 2023; Rabovyanov 2011; Yotov 2011a: 38-9).
- 4. Záštita nemá tvar klasické příčky s rovnými rameny, nýbrž je zaoblena a objímá část čepele. Tato objímka je poměrně krátká, má po celé šíři čepele přibližně stejnou délku a není prolamovaná. Horní strana záštity je vybavena objímkou tvořící rukojeť. Pojí se s dvojbřitými čepelemi. Lze ji ztotožnit s tzv. typy Kunágota a Pliska 2005 a v Evropě a Turecku čítá nejméně čtyři kusy, další pak známe z blízkovýchodních zemích (Yotov et al. 2022: 176-8).
- 5. Záštita má tvar klasické, mírně prohnuté příčky, která je vybavena objímkou tvořící rukojeť a která je prodloužená o objímku směřující do čepele. Z této objímky vystupují dlouhá prodloužení, jež jsou situována na ostří čepele, zatímco střed je ponechán volný či prolamovaný. Pojí se s dvojbřitými čepelemi. V literatuře se tato skupina záštit označuje jako tzv. typ Garabonc a v současnosti v Evropě čítá nejméně sedm zástupců (Athanasoulis – Manolessou 2022; Husár – Oţa 2020; 2024; Pinter 2023; Yotov et al. 2022).
Kresebné znázornění morfologie záštit. Autor: Diego Flores Cartes.
Vymapování nálezů záštit mečů a šavlí „byzantského“ a „bulharského“ typu.
Nebyly zahrnuty neevropské nálezy a kusy z aukcí.
Vzájemné vztahy těchto variant jsou podstatou akademické diskuze, stejně jako stanovení přesné chronologie. První dvě varianty, které lze spíše přiřadit k šavlím a palašům, jsou Jotovem datovány nejpozději do počátku 10. století, přičemž druhá varianta má těžiště v 2. pol. 9. a počátku 10. století (Jotov 2004; 2010). U mečů se záštitami páté varianty existuje konsenzuální datace do 9. století, což potvrzuje i byzantská ikonografie (Baranov 2017; Husár – Oţa 2020; Yotov et al. 2022). Meč ze Zekia, náležící k této skupině, ukazuje archeologizaci této varianty v 1. pol. 10. století (Athanasoulis – Manolessou 2022). Mečové záštity čtvrté varianty dominují v průběhu 10. a na začátku 11. století (Baranov 2017; Husár – Oţa 2020; Yotov et al. 2022), zatímco meče se záštitami třetí varianty jsou obvykle kladeny na přelom 10.-11. století a do 11. století (Baranov 2017; Husár – Oţa 2020; Yotov et al. 2022).
Dosavadní typologie a chronologie byzantských mečů.
Zdroj: Husár – Oţa 2020: 239; Yotov et al. 2022: 197.
Ukončíme-li obecný exkurz a zaměříme-li se na jílcové komponenty z Břeclavi, je patrné, že se původně jednalo o šavli s četnými analogiemi v Bulharsku a středovýchodní Evropě. Geograficky, konstrukčně a kontextově nejbližší paralelou je šavle z hrobu H64 z Nemilan, která byla uložena spolu s kopím do hrobové jámy 20-30 let starého dospělého člověka, orientovaného Z-V (Přichystalová – Kalábek 2014: 102, 233). Jílcové komponenty jsou po vizuální stránce takřka identické a jsou osazené na jednobřitou čepel s celkovou délkou zbraně 81,7 cm; čepel byla uložena v javorové pochvě se železným nákončím, které bylo zdobeno slitinou mědi a stříbra. Pochva byla pomocí párových úchytů upevněna k opasku. Předpokládá se, že dřevěná rukojeť byla pokryta železným plechem. Oba nálezy od sebe dělí zhruba 90 km vzdušnou čarou.
Detaily jílce z Nemilan. Fotografie pochází z archivu Marka Kalábka.
Další blízkou paralelou je 83 cm dlouhý jednobřitý meč, nalezený v hrobu 2 v Čierném Brodu na Slovensku (Bíró 2013: 269-276; Yotov et al. 2022: 163-167). Hrob muže, orientovaný SZ-JV, obsahoval kromě meče také kopí, sekeru a vědro, které hrob datují do 9. století. Meč má mírně prohnutou čepel a bronzové jílcové komponenty, mezi nimiž se nachází soudkovitá dřevěná rukojeť krytá potahem se zdrsněnou strukturou podobnou rybí či bobří kůži. Oba nálezy dělí opět 90 km vzdušnou čarou. Další analogie záštit lze nalézt v jihovýchodním Polsku, na západní Ukrajině a v Bulharsku, jak bylo uvedeno u záštit varianty 2.
Jednobřitý meč či palaš z Čierného Brodu. Zdroj: Yotov et al. 2022: 165.
Podobné nízké hlavice jsou u šavlí či palašů obvyklé. Kromě analogie z Nemilan uveďme vizuálně blízké exempláře ze Lvovské oblasti (Baranov 2016: Рис. 3) a Červen Brjagu z Bulharska (Jotov 2010: Рис. 7). Hlavice podobného tvaru byla nalezena i v Krasnodarském kraji v Rusku (Baranov 2014: Рис. 7). Že obdobné hlavice nemusely být rezervované pouze šavlím a palašům, dokládá meč typu Galovo z Bulharska (Popov 2023).
Příklady symetrických trubkovitých hlavic s nízkou rozšířenou nástavbou.
Zdroje, zleva: Baranov 2016: Рис. 3; Baranov 2014: Рис. 7; Jotov 2010: Рис. 7.
Důležitým aspektem šavlí a palašů se záštitami varianty 2 je jejich absence mimo evropský kontinent, či spíše jejich soustředění do úžeji definovaného regionu, než je tomu u mečů se záštitami variant 4-5. V podstatě všechny nálezy pocházejí z prostoru od Dolnodunajské nížiny přes Karpatský oblouk a Panonskou pánev po Vněkarpatskou sníženinu. Tento region se nápadně kryje s předpokládaným rozsahem První bulharské říše v 2. pol. 9. století za vlády knížete Borise I., což vede k všeobecnému přijetí těchto šavlí jakožto bulharských (Yotov et al. 2022: 167-172). I když se břeclavský nález může zdát geograficky vzdálen od moderního Bulharska, je třeba mít na paměti, že hranice První bulharské říše sahaly až do Karpatské kotliny (Barford 2001: 399). To je důvod, proč v pramenech 9. století čteme o franských intervencích proti Bulharům (např. Letopisy bertinské 853, 864). Bulharsko a Velká Morava spolu v podstatě sousedily (Dujčev 1963; Rychlík 2011); bulharské nálezy na našem území tak snadno mohou být dokladem politických vazeb, obchodních styků či vzájemných konfliktů.
Přijdeme-li představu, že břeclavská šavle je zbraní bulharské kavalérie, která překonávala velké vzdálenosti na koňském hřbetu, musíme si položit otázku, zda v jádrové oblasti Velké Moravy existují i další nálezy bulharské provenience. Zdá se, že ano. Nejlepším komparativním kusem je přehlížený dvojstranný mlat objevený roku 1966 v Mikulčicích (Klanica 1967: 42, Tab. 15.2), který má dvě přímé analogie v Bulharsku, datovatelné do 9.-10. století (Jotov 2004: 105-6, Tab. LIII). Mlaty se v Karpatské kotlině sice užívaly již v avarském horizontu, jsou však jiných tvarů (Kiss 2001: 239). Dalšími poměrně přesvědčivými nálezy jsou šavle z Boleradic (Hošek et al. 2019: 66-7) a hrobu 738 z lokality Čakajovce (Hanuliak – Rejholcová 1999: 49-50), které mají záštity odpovídající variantě 1. U dalších předmětů a militárií je prokázání bulharského původu nemožné, případně je tato provenience zvažována jako jedna z možností (např. Kordiovský 1983; Kouřil 2006). V konečném důsledku tak Velká Morava může být vnímáma jako periferie bulharského světa 9. století, která ojediněle začleňovala jeho kusy výrobky do své vlastní materiální kultury.
Srovnání dvojstranných mlatů.
Vlevo: Mikulčice (Klanica 1967: Tab. 15.2). Vpravo: Bulharsko (Jotov 2004: Tab. LIII).
Příloha
Všechny fotografie pořízené během dokumentace si můžete stáhnout kliknutím na následující odkaz. Předměty jsou součástí archeologických sbírek Moravského zemského muzea.
Poděkování
Za pomoc při zpracování problému chceme poděkovat následujícím badatelům, bez nichž by článek nemohl vzniknout: Luděk Galuška (Centrum slovanské archeologie MZM, Brno), Miloš Hlava (Katedra historie UPOL, Olomouc), David Hons (MZM, Brno), Marek Kalábek (Archeologické centrum Olomouc), Libor Kalčík (Archeologický ústav AV ČR, Brno), Jiří Košta (Národní muzeum, Praha), Petr Kostrhun (Centrum kulturní antropologie MZM, Brno), Piotr Kotowicz (Historické muzeum, Santok), Naďa Profantová (Archeologický ústav AV ČR, Praha) a Evan Schultheis. Speciální uznání si zaslouží Diego Flores Cartes a Luciano Pezzoli (Children of Ash), kteří vytvořili názorné ilustrace.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.
Bibliografie
Prameny
Letopisy bertinské = Annales Bertiniani = Letopisy bertinské. In: Magnae Moraviae fontes historici I – Annales et chronicae, Praha 2019, 49-61.
Literatura
Athanasoulis, Demetrios – Manolessou, Eleni (2022). A middle Byzantine sword from Corinth. In: Deltion of the Christian Archaeological Society 4/43, 357-370.
Bakay, Kornél (1967). Archäologische Studien zur Frage der ungarischen Staatsgründung. Angaben zur Organisierung des fürstlichen Heeres. In: Acta archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 19, 105-174.
Baranov 2014 = Баранов, Г. В. (2014). Болгаро-византийское навершие рукояти сабли с территории Северо-Восточного Причерноморья // МАИАСК 6, 84-92.
Baranov 2015 = Баранов, Г. В. (2015). Новая находка перекрестья и навершия рукояти византийского меча с территории Черкасского района Черкасской области Украины // МАИАСК 7, 87-105.
Baranov 2016 = Баранов, Г. В. (2016). Находки раннесредневековых сабель «Болгарского типа» в бассейне верхнего и среднего течения Днестра (к вопросу о византийской воинской традиции в Восточной Европе) // МАИАСК 8, 76-92.
Baranov 2017 = Баранов, Г. В. (2017). Византийские (средиземноморские) мечи с перекрестьями с муфтой IX-XI вв. // МАИАСК 9, 248-283.
Baranov 2018 = Баранов, Г. В. (2018). Перекрестье меча из раскопок византийского Херсона // Военная археология 4, 31-42.
Baranov 2019 = Баранов, Г. В. (2019). Новые данные о находке византийского меча на территории Харьковской области // Historia i Świat 8/2019, 91-98.
Baranov, G. V. – Kubik, A. L. (2023). An attempt to provide precise dating for Mediterranean-type swords as exemplified by three Byzantine sword cross-guards from Tiberias (Israel) // Воинские традиции в археологическом контексте: от позднего Латена до позднего Средневековья. Сост. Ю. А. Кулешов – С. Ю. Каинов – Г. В. Баранов, Тула, 140-152.
Barford, P. M. (2001). The Early Slavs. Culture and Society in Early Medieval Eastern Europe, Ithaca, New York.
Bartošková, Andrea (1986). Slovanské depoty železných předmětů v Československu, Praha.
Bíró, Ádám (2013). Fegyverek a 10-11. századi Kárpát medencében, Budapest.
Březinová, Helena (1997). Doklady textilní výroby v 6. – 12. století na území Čech, Moravy a Slovenska. In: Památky archeologické 87, 124–179.
Červinka, I. L. (1928). Slované na Moravě a říše Velkomoravská, Brno.
Červinka, I. L. (1933). Masarykův kraj v pravěku. Masarykův kraj. Vlastivěda Hodonínského okresu. Díl III. Knihy II. část I., Hodonín.
Červinka, I. L. (nedatováno). Stará Břeclav v pravěku. Rukopis uložený v pozůstalosti I. L. Červinky, Archeologický ústav MZM, složka Pc 460.
Dostál, Bořivoj (1957). Hmotná kultura moravských Slovanů v době říše Velkomoravské, II. díl – Archeologické prameny, Brno.
Dostál, Bořivoj (1966). Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě, Praha.
Dostál, Bořivoj (1968). K prehistorii a protohistorii Břeclavi. In: Dostál, Bořivoj (ed.). Břeclav. Dějiny města, Brno, 9-44.
Dujčev, Ivan (1963). Vztahy mezi Čechy, Slováky a Bulhary ve středověku. In: Havránek, Bohuslav (ed.). Československo-bulharské vztahy v zrcadle staletí, Praha, 11-40.
Hanuliak, Milan – Rejholcová, Mária (1999). Pohrebisko v Čakajovciach (9.—12.storočie). Vyhodnotenie, Bratislava.
Hlava, Miloš (2020). Innocenc Ladislav Červinka ve Státním archeologickém ústavu (1920–1937). In: Neumann, Martin – Mellnerová Šuteková, Jana (eds.). Dejiny archeológie. Archeológia v Československu v rokoch 1918-1948, Bratislava, 154-174.
Hošek, Jiří et al. (2019). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context. Part I, Praha – Brno.
Husár, Martin – Oţa, Silviu (2020). Middle Byzantine period weapons from the collections of the National Museum of Romanian History in Bucharest (also) used in Byzantium. In: Materiale şi cercetãri arheologice (Serie nouã) 16, 229–243.
Husár, Martin – Oţa, Silviu (2024). The Early Medieval Thrusting and Cutting Weapons From the National Museum of Romanian History in Bucharest. Their Background at the Time. In: Cercetări Arheologice XXXI/2, 653-682.
Jotov 1995 = Йотов, Валери (1995). За един тип сабя от ранното българско средновековие // Българите в Северното Причерноморие 4, 97-101.
Jotov 2004 = Йотов, Валери (2004). Въоръжението и снаряжението от Българското средновековие VII— XI в., Варна.
Jotov 2010 = Йотов, Валери (2010). Ранние сабли (VІІІ—X вв.) на Нижнем Дунае // Културы Евразийских степей второй половины I тысячилетия н.е., Самара, 217–226.
Kiss, Attila (2001). Das awarenzeitliche Gräberfeld in Kölked-Feketekapu B, Teil I, Budapest.
Klanica, Zdeněk (1967). Předběžná zpráva o výzkumu slovanského hradiska v Mikulčicích za rok 1966. In: Přehled výzkumů 1966, 41-51.
Klanicová, Evženie (2005). Archaologische Fundstatten und Funde im „Hinterland“ des Burgwalls von Mikulčice VI (Katastergebiet Břeclav). In: Poláček, Lumír (ed.). Studien zum Burgwall von Mikulčice 6, Brno, 239-268.
Kordiovský, Emil (1983). 1100 roků československo-bulharských vztahů, Praha, 97–101.
Košta, Jiří et al. (2019). Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavi a okolí – nová revize. In: Památky archeologické 110, 173–235.
Kotowicz, P. N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.
Kotowicz 2019 = Котович, П. Н. (2019. Нетипичный клинoк «болгарского типа» из Терки, юго-восточная Польша // Военная археология 5, 100-116.
Kouřil, Pavel (2006). Zu einigen Äußerungen der materiellen Nomadenkultur auf dem Mikulčicer Burgwall. K některým projevům nomádské hmotné kultury na mikulčickém hradě. In: Přehled výzkumů 47, 69–76.
Kovács, László (1980-1981). Die Waffen der landmehmenden Ungarn. Säbel, Kampfäxten, Lanzen. In: Mitteilungen des Archäologischen Instituts der Ungarischen Akademie der Wissenschaften 10-11, 243-255.
Mazuch, Marian (2000). Příspěvek k řešení problematiky keramických nádob tzv. „blučinského typu“, Praha.
Měřínský, Zdeněk (1985). Velkomoravské kostrové pohřebiště ve Velkých Bílovicích (k problematice venkovských pohřebišť 9.-10. stol. na Moravě), Praha.
Peković 2006 = Пековић, Мирко (2006). Археолошка збирка Војног музеја у Београду – Archaeological Collection of the Military Museum in Belgrade, Београд.
Pinter, Z. K. (2023). O spadă bizantină de la Alba Iulia. In: Pinter, Z. K. et al. (eds.). Relații Interetnice în Transilvania. Militaria Mediaevalia în Europa Centrală și de Sud-Est V, Sibiu, 14-25.
Podborský, Vladimír (1961). Staroslovanské žárové pohřebiště ve Staré Břeclavi. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. E, Řada archeologicko-klasická 10, 61-82.
Popov, Stoyan (2016). Early mediaeval sword and sword pommels from North-Eastern Bulgaria. In: Русский сборник 8/1, 109-112.
Popov, Stoyan (2023). A “Galovo”-Type Byzantine Sword from the Present Day Bulgaria. In: Pinter, Z. K. et al. (eds.). Relații Interetnice în Transilvania. Militaria Mediaevalia în Europa Centrală și de Sud-Est V, Sibiu, 25-34.
Přichystalová, Renáta – Kalábek, Marek (2014). Raněstředověké pohřebiště Olomouc-Nemilany, Katalog, Brno.
Rabovyanov, Deyan (2011). Early Medieval Sword Guards from Bulgaria. In: Archaeologia Bulgarica XV, 2, 73-86.
Rychlík, Jan (2011). Česko-bulharské vztahy. In: Akademická encyklopedie českých dějin. Sv. 2, Č/1, Praha, 153-156.
Szőke, B. M. (1992). Karolingerzeitliche Gräberfelder I-II von Garabonc-Ófalu. In: Antaeus 21, 41-203.
Yotov, Valeri (2011a). Byzantine Time Swords (10th –11th Centuries) in Romania. In: Ţiplic, I. M. (ed.). Militaria Mediaevalia in Central and South Eastern Europe Sibiu, October 14th – 17th, 2010, Sibiu, 35-45.
Yotov, Valeri (2011b). A new Byzantine type of swords (7th–11th centuries). In: Ниш и Византиjа 9, 113–124.
Yotov, Valeri (2012). The Kunágota sword guard and the dating of two bronze matrices for hilt manufacturing. In: Bendeguz, Tobias (ed.). Die Archäologie der frühen Ungarn. Chronologie, Technologie und Methodik, Mainz, 219-226.
Yotov, Valeri (2014). Byzantine Sword (7th-11th c.). In: Tsar Samuil ( † 1014) in battle for Bulgaria, Sofia, 91-103.
Yotov, Valeri et al. (2022). Swords in Byzantium, Varna.
