Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Šejdíři bez hranic

PDF
Pokus o pochopení mechanismu šíření falz raně středověkých výrobků v současné Evropě


Úvod : definice falza

Jazykem výkladových slovníků lze falzum chápat jako napodobeninu jiného, zpravidla cennějšího statku, která je zhotovena tak, aby budila zdání starobylosti, a která je vydávána za originál. Synonymy jsou falzifikát, padělek, podvrh, plagiát:

padělek, falzum, falzifikát, nepravé umělecké dílo napodobenina podle určitého vzoru, často opatřená i nepravým podpisem umělce, pořizovaná zpravidla z důvodů zištných. S p. se setkáváme od počátků sběratelství, hlavně v renesanci a v 19. a 20. století. moderní metody zkoumání se nespoléhají jen na slohový rozbor, nýbrž užívají dnes i prostředků fyzikálních, chemických, rentgenu apod. Vedle děl uměleckých a umělecko-řemeslných se dříve objevovala také falza historických dokladů (listin, pečetí apod.).
(Blažíček – Kropáček 1991: 150-1)

falzifikát, (…) napodobenina uměl. díla, písemnosti, peněz ap. zhotovená s úmyslem vydávat ji za pravou, padělek (…)
falzum, (…) kniž. falzifikát, padělek (zvl. v oblasti umění)
(Petráčková – Kraus kol. 1998: 219)

falsifikát [-zi-], falzifikát-u m. (6. j. -u, -ě) (z lat. zákl.) padělek: f-y obrazu; prohlásit rukopis za f. falzum (…)
falsum [-zum], -sa, falzum-za s. (z lat.) padělek (zejm. v oblasti umění), falzifikát: podvržené f. (…)
padělek I-lku m. (6. mn. -lcích) 1. napodobenina zhotovená s úmyslem vydávat ji za pravou věc; falzifikát: p. papírových peněz; rukopisné p-y podvrhy; p-y starých holandských mistrů falza 2. řidč. napodobenina vůbec: p. přírody; výtvarný p. (…)
plagiát-u m. (6. j. -u, -ě) (z lat. zákl.) nepřípustné, nedovolené napodobení uměleckého n. vědeckého díla bez udání vzoru n. doslovné přejímání částí cizího díla bez udání autora; dílo takto vzniklé: vědecký, umělecký p.; odmítnutý p.; → expr. zdrob. plagiátek-tku m. (6. mn. -tcích) (…)
podvrh-u m. (6. j. -u, 6. mn. -zích) 1. napodobenina (zprav. uměleckého díla n. něj. dokumentu) vydávaná za originál, dílo mající budit zdání starobylosti, jiného původu, jiného autora; padělek I: rozeznat p.; listinné p-y; rukopisné p-y *2. lstivé, tajné podstrčení, podvržení: (kukačka) se přikrade do cizího hnízda s chytráckým p-em (Kop.)

(Havránek kol. 1966)

Falzum je dle zákona „ve smyslu § 496 a násl. NOZ věcí hmotnou, movitou, nezastupitelnou a nezuživatelnou. Může být předmětem obdobných právních vztahů jako originální umělecké dílo, a to především darování, dědění a koupě – v praxi může být obchodováno stejně jako originální obraz. Jeho podstatnou vlastností (právní vadou) především z pohledu trestního práva je ale to, že bylo zhotoveno jako záměrná nápodoba jiného uměleckého díla, tj. předmět, který má vyvolat dojem, že je dílem původním“ (Kozubek – Kalíšek 2014).

Od imitace, kopie, redukce, rekonstrukcereprodukce se falzum odlišuje právě skutečností, že je vydáváno za původní dílo.


Proč falza vznikají a proč má smysl je zkoumat

Výroba falz představuje nadčasový fenomén, objevující se v historii kontinuálně po tisíce let. V samotném raném středověku, kterého se tento článek přímo dotýká, tak pochopitelně rovněž evidujeme tvorbu falz a imitací, kupříkladu mečů (Stalsberg 2010: 451; Williams 2009: 140, Group D), mincí (Graham-Campbell 2011: 109) či listin (např. Šrámek 2013). Bylo by naivní se domnívat, že současná falza jsou ojedinělá a bezprecedentní. Falza jsou průvodním jevem trhu, což by však nemělo zavdávat příčinu k rezignaci na řešení – falza sice nelze vymýtit, ale edukací a zákony lze usměrnit poptávku i nabídku.

Badatelé, kteří se falzy obecně zabývají (Redmond 1979: 12; Craddock 2009: 10), vyčleňují následující motivace vedoucí ke vzniku padělků:

  • finanční zájem
  • lokální patriotismus a hrdost k původu
  • kulturní pomsta
  • odhodlání prosadit určitý pohled na minulost
  • destabilizace černého trhu a ochrana originálů

Zatímco finanční motivace je pochopitelně hlavním důvodem vzniku současných i dávných falz, významná falza minulosti vznikala z národoveckých pohnutek. V českém prostředí není lepších příkladů falz, než-li rukopisy vytvořené Václavem Hankou. Na jejich příkladu je názorně vidět, jak ambivalentní konsekvence mohou falza způsobit – mohou být největším podvodem na národu a současně největší kulturní vzpruhou století.

V následujících bodech se pokusím shrnout důvody, proč je zajímavé a důležité akademicky studovat falza:

1. výroba a prodej falz archeologických předmětů představuje velmi špatně postihnutý problém, který akademickou sféru v podstatě nezajímá. V mnoha případech jde o tabu, které je poměrně málo reflektováno i v uměleckém světě, které je jím zasaženo významným způsobem (Thomson 2010: 267-275; 2014: 67-77; 2018: 105-113). Dostupné monografie se věnují tradičním prodejním kanálům a rozboru již odhalených falz (zejména Craddock 2009Muscarella 2000), zatímco prakticky neexistuje literatura popisující prodej falz po internetu (jediné vstupy do diskuze svým zaměřením na virtuální prostor představují Brodie 2017 Stanish 2009).

Falza jsou svého druhu důkazy a jejich studium nám může mnoho říci o jejich tvůrcích, o předlohách i sběratelích. Mark Jones (1990; 1992) možná oprávněně kritizuje, že falza po odhalení až příliš rychle mizí z obecného zájmu, namísto aby se stávala předměty studia a katalogizování. Absence katalogů umožňuje opakování minulých chyb.

2. V mnoha případech se prodej falz pro akademiky může zdát neškodný, ale v momentech, kdy se falza dostávají do odborné literatury, je již nemožné je vytlačit a zamezit citování v budoucnu. V případě falz raně středověkých předmětů se to týká například runových nápisů (Gustavson 2012Knirk 1999, Krueger 2015), thorových kladiv (Kershaw 2014: 160), seker (Beleckij 2020), pokladů (La Rocca – Gasparri 2010) či celých hrobů (Hunter 2018). Debata může trvat i stovky let a je zbytečným vysílením akademické kapacity, která by mohla být napřímena jiným směrem – například o pravosti možného raně středověkého Zbručského idolu se pochybuje i po takřka dvou stech letech (Doležal 2019).

3. Falza poměrně jednoduše nacházejí cestu do sbírek světových muzeí. V uměleckém světě se odhaduje, že až 40 % nejdražších děl jsou falza (Thompson 2010: 267-8). Na základě rozhovorů s plagiátory indiánských předmětů z Metropolitního muzea v New Yorku jsem seznal, že instituce vlastní velké množství falz, což je patrné i z jednoho meče v témže muzeu, které bylo zakoupeno v prestižní aukci Christie’s (Androshchuk 2014: 68). Kvalitní anglická muzea mají ve svých sbírkách také řadu falz (Jarus 2010). Falza se určitě vyskytují i v regionálních muzeích, jako například údajná „vikinská přilba ze Staré Ladogy“, která je vystavena v muzeu v německém Rothenburgu ob der Tauber. Zásadním problémem, který v této souvislosti shledávám, je skutečnost, že muzea jsou v drtivé míře odkázána na dotace a nejsou soběstačná, jinými slovy falza jsou placena penězi daňových poplatníků, anebo jsou zapůjčena od soukromých sběratelů. Jakmile je jednou falzu přiřknut status originálu vystavením v muzeu nebo v publikováním v odborné literatuře, je velmi složité tento status odejmout, nemluvě o tom, že předmět získává vlastní rodokmen a je v komunitě sběratelů hodnotnější.

4. Falza podněcují k fantaskním interpretacím, které polarizují společnost, přiživují alternativní výklad dějin a v konečném důsledku podrývají činnost akademických pracovníků a napomáhají k pohrdání institucemi (Springer 1999: 63).

5. Falza mají potenciál vytvořit typologickou skupinu, která deformuje pohled na skutečné předměty. Něco podobného se stalo například v případě dvou mečů typu H se svastikami na jílcích, které se objevily v soukromých sbírkách kolem roku 2000 a v literatuře jsou označeny za pravé (Androshchuk 2014: 57, 67).

6. Paul Craddock (2009: 10) uvádí příklady, kdy archeologové záměrně využili falza k ochraně skutečných artefaktů – v jednom případě dobře vyrobená falza postupně nahradila většinu exponátů v muzejních vitrínách, v druhém archeolog vypustil do oběhu velké množství přesvědčivých, avšak falešných kopií, které zčásti uspokojily poptávku černého trhu, zčásti zastřely jeho schopnost oddělit originály od padělků. Tyto příklady mohou velmi dobře posloužit i v budoucnu při ochraně originálů a pro vytvoření chaosu na černém trhu.

7. Odhalování falz má potenciál vytvořit funkční mezioborový tým, který následně spolupracuje i na jiných projektech. Dobrý příklad mezioborové spolupráce v České republice vznikl při zkoumání falešného meče roku 2019 (Rychlík 2019). Vítanou pomocí je zejména vhled kovářů, kteří se nekoukají pouze na typologické zařazení, ale na použité technologie a stav koroze. Dramatický nástup internetu na jedné straně umožnil falza snadněji prodávat, na druhé straně však nabídl možnost vytvořit virtuální platformy pro badatele, která mohou falza snadněji detekovat.

8. Zkoumání falz odhalí zkorumpované akademiky garantujících pravost předmětů, které jsou ve skutečnosti falza.


Pokus o popsání mechanismu výroby a distribuce

Tato kapitola si klade za cíl vysledovat výrobu a šíření falz raně středověkých předmětů v současné Evropě. Postupovat budeme v chronologicky opačném pořadí, od nejpatrnějších skutečností po spekulace. Rád bych do popisu vnesl pohled samotných sběratelů a své zkušenosti z byznysu s uměním a replikami historických zbraní. Zjištěné závěry mohou být překvapivé – Evropou ročně kolují tisíce falz, z nichž můžeme zachytit pouze špičku ledovce.

Z důvodu bezpečnosti byl původ některých informací záměrně anonymizován. Pokud užíváme jména fyzických či právnických osob, používáme veřejně dostupných informací, které jsou šířeny jimi samotnými.

Poptávka po originálech

Zásadní ingrediencí, kterou je třeba prozkoumat a bez které by obchod s falzy nemohl vzkvétat, je celosvětová poptávka po raně středověkých předmětech a jejich imitacích. Největšímu zájmu se v globálním měřítku těší předměty spojené s vikinským fenoménem. Je naprosto bizarní, že ve střední Evropě, v Portugalsku, Mexiku, Japonsku nebo celé jižní Americe – tedy v zemích s pražádným vlivem starých Seveřanů v období raného středověku – potkáváme tisíce nadšenců vikinské látky, kteří konzumují tematické filmy, seriály, hry či se dokonce za Skandinávce doby vikinské převlékají. Tato skutečnost si rozhodně zaslouží krátký komentář.

Současná fascinace je výsledkem důmyslného, roky budovaného brandingu, který pracuje s kombinací nostalgie a rebelie proti modernímu, civilizovanému světu jako světu svazujícímu, nepřejícímu dobrodružství, svobodě a nezávislosti (Dale 2020: 224). Přítomnost této rebelující komponenty dělá látku velmi přitažlivou komunitám postaveným na vzdoru proti systému, zejména posluchačům tvrdší muziky, motorkářům, milovníkům přírody či bojových umění a podobně, zatímco nostalgie je důležitou složkou zejména u skandinávské populace ve žijící na severu Evropy a v Americe, pro kterou je zájem o dobu vikinskou spíše podmíněn stylem prezentování jako nejvýznamnější éry skandinávských dějin, ke které se mohou hrdě přihlásit. Oba tyto modely těží z romantických představ 19. století a fenomén byl po celé 20. století živen knihami a holywoodskými filmy, přičemž zejména na počátku 21. století kulminuje.

Ve vztahu k poptávce po raně středověkých předmětech je tato popularita doby vikinské důležitá proto, že vikingové jsou z marketingového hlediska zaručenou jistotou, jsou volně dostupnou značkou pro každou firmu, mají obecně známý a lákavý příběh, a proto se firmám vyplatí vydávat za vikinské i předměty, které s vikinským fenoménem souvisí jen málo nebo vůbec. Kromě reklam na bankovní služby, telefonní službyauta, střechy, holící potřeby, fotografie, kafe, kuřecí křidélka, mléko, sušenky či omáčky a další (Dale 2020: 223 a vlastní výzkum) se toto týká i inzerce raně středověkých předmětů v aukcích.

V následujících bodech jsem se pokusil shromáždit motivace vedoucí k nákupům raně středověkých předmětů či jejich falz:

1. přeprodej
Obchodník cíleně shání zboží pro svého klienta. Druhou možností je překupník, který odkupuje předměty ve větším množství, následně jim dělá reklamu a postupně je odprodává.

2. sběratelství
Stejně jako velká část populace pravděpodobně něco sbírá, tak existují lidé, kteří tráví svůj čas hledáním a nakupováním archeologických nálezů. Není důvod nepochybovat o tom, že u nich platí stejné dělení, jako u sběratelů obecně (McIntosh – Schmeichel 2004: 87):

    1. vášniví sběratelé, kteří jsou na sbírání závislí a řídí se emocemi. Za vyhlédnutý předmět zaplatí jakoukoli cenu.
    2. zvídaví sběratelé, kteří berou sbíraní jako investici.
    3. hobby sběratelé, který sbírají pro radost.
    4. expresivní sběratelé, kteří sbíráním vyjadřují, kdo jsou.

Důvodů sbírání může být mnoho a vždy jde o průnik více důvodů současně. Sběratelé a jejich důvody se navíc v průběhu času mění. Nejzajímavější vzhled do myšlenkových procesů sběratele včetně důvodů sbírání nabízí autorské duo McIntosh – Schmeichel (2004): volný čas, estetika, soutěžení, riziko, smysl pro komunitu, prestiž, nadvláda, uspokojení smyslů, sexuální předehra, touha předměty znovu vložit do vitríny nebo rámu, uspokojivý rytmus stejnosti a rozdílu, touha po dosažení dokonalosti, rozšíření sama sebe, potvrzení sama sebe, nacházení genderové identity, dosažení nesmrtelnosti.

Důležitým zjištěním je skutečnost, že sběratelovy důvody vždy souvisí s uspokojením nebo posílením jeho ega. Tuto slabinu prodejci dobře znají a využívají ji ve svůj prospěch.

Nakolik mohu soudit z okruhu sběratelů raně středověkých předmětů, které jsem měl možnost poznat, je možné vyčlenit tři archetypy. Jejich jednotícími prvky jsou poměrně dobré zajištění, láska k historii nebo její romantické představě a nemožnost se příliš veřejně hlásit k vlastnictví bez toho, aniž by vznikla otázka na původ předmětu, což z jejich sbírek činí spíše netradiční interiérové nebo kostýmové doplňky:

    1. srdcař – příliš nerozumí předmětům, které kupuje, ani době jejich vzniku, má romantickou představu dějin. Rád se artefakty obklopuje a hledáním podmanivých kusů tráví poměrně dost času. Informace o své sbírce obvykle nešíří, a pokud ano, tak s lidmi, kterým důvěřuje. Obvykle předměty neskladuje ve vhodných podmínkách.
    2. akademik – má středně dobré až vynikající znalosti předmětů, které kupuje. Archeologické nálezy miluje, jejich sbírání je pro něj fascinující a poučné. Není neobvyklé, že jejich sbírání je také motivováno potřebou artefakty zachránit před srdcaři. Jeden z mých přátel, archeolog a sběratel, mi explicitně zmínil, že odkupuje nálezy proto, aby je zachránil, a po smrti je odkáže Národnímu muzeu nejmenované země. Při aktivním oslovení se obvykle nebrání poskytnutí předmětů k ohledání a publikování, přičemž jako veřejný příklad můžeme uvést meče vlastněné sběratelem Lee Jonesem, které byly publikovány jak v monografii Swords of the Viking Age (Peirce 2002), tak na tomto webu (např. Vlasatý 2018). Péče o nálezy je průměrně spíše důkladnější.
    3. reenactor – variantou srdcaře nebo akademika může být člověk z komunity lidí, kteří oživují raný středověk na vlastní kůži. Do tohoto archetypu začleňuji zejména ty, kteří nálezy odkupují proto, aby je používali jako součást svého kostýmu. Osobně znám lidi, kteří používají raně středověké mince a drobné šperky, jejichž prodejní cena na černém trhu není příliš rozdílná oproti cenám moderních rekonstrukcí, které nedosahují přesvědčivých kvalit.

3. začlenění do muzejní sbírky
V České republice zřejmě málo praktikovaný postup, avšak nejen v sousedním Německu je mi znám případ, kdy muzeum zakoupilo falzum, které vydává za originál vikinského artefaktu. Je smutným mementem toho, co jsou muzea ochotna učinit pro zvýšení návštěvnosti. Vystavení „vikinského“ předmětu je ryze marketingový kalkul a snaha o využití nenaplněného potenciálu, participaci na fenoménu. V českém prostředí o téže tendenci svědčí dvě výstavy roku 2020, které použily příběhu originálního vikinského meče jako jednoho z hlavních lákadel – výstavy Kouzlo sběratelství v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích a Příběh meče v Městském muzeu v Čelákovicích.

Prodejní kanály – překupníci

V současné chvíli má sběratel několik možností, jak uspokojit svou potřebu a zaobstarat si raně středověký předmět. Může nakupovat od:

  1. velkých překupníků – mezinárodně fungujících aukčních domů.
  2. drobných překupníků, starožitnictví nebo dokonce reenactorů-stánkařů.
  3. nálezců / padělatelů skrze sociální sítě, Ebay, online aukce typu Aukro nebo naprosto výjimečně osobně.

V této podkapitole probereme především velké překupníky, kteří pracují nejvíce čitelně a je velmi pravděpodobné, že začínající sběratelé využijí jejich služeb. Skrze jejich obchody plyne možná až 10 tisíc předmětů ročně.

Nejviditelnější evropští prodejci předmětů, jejichž pravost ani provenience nelze ověřit, jsou situováni v západní a jižní Evropě – Pax Romana Auctions (Velká Británie), Timeline Auctions (Velká Británie), Czerny’s International Auction House (Itálie), Fricker (Německo), balkan_celts (Německo). Existují nicméně i východoevropské protějšky, například Землянка. Je zřejmé, že tito prodejci obsluhují nejen západní, ale také severní a střední Evropu a samozřejmě USA, Kanadu a Austrálii. Oficiálně jsou tyto společnosti zapsané jako „velkoobchody se starožitnostmi„. Je potřeba zdůraznit, že tito prodejci vedle pochybných předmětů, jakými jsou například „vikinský řemdih“, nabízejí také velmi přesvědčivé artefakty, jak jsem se osobně přesvědčil u jedné ze seker zakoupených u výše uvedeného prodejce (Vlasatý 2019). Na tomto místě je vhodné poprvé zmínit nepsané pravidlo lidí u černého trhu, falzifikátorů a překupníků – „před zákazníky vydávej všechny předměty za originály, před úřady za repliky„. Někteří prodejci nemají vlastní prodejní weby, nýbrž inzerují na platformách, které sdružují velké množství starožitníků. Velké množství falz od výše zmíněných prodejců je možné dohledat zejména na platformách LiveAuctioneers a CataWiki. Nad uvedené prodejce se lze setkat také s takovými, jejichž hlavním předmětem podnikání je obchod se starým nábytkem a jinými interiérovými starožitnostmi, a raně středověké předměty prodávají výjimečně, tudíž jim příliš nerozumí a nemají s nimi zkušenosti.

Je typické, že překupníci nikdy nepřiznají zdroj předmětů, které prodávají – obvykle předměty opatřují variací poznámky „ze soukromé sbírky„. To umožňuje falzifikátorům pracovat v anonymitě a jediné, co se od nich očekává, je zasílání zásilek do sídel aukčních domů, jak bude popsáno dále. Aukční domy jsou ve skutečnosti malými firmami s jednotkami zaměstnanců, které se však snaží působit rozsáhle, kosmopolitně a zavedeně. Pro udržení tohoto zkresleného obrazu investují velké prostředky do pronajímání obchodů v centrech měst, případně mají zakoupenou nemovitost. Jejich podnikání je spojeno s konstantními výdaji, které kromě pronájmu prostor směřují hlavně na platy zaměstnanců (zda pracují na HPP či OSVČ není jasné), nákup zboží, reklamy a provize za zprostředkování prodejů na prodejních platformách. Vysoké náklady jsou důvodem vysokých marží, a tudíž i vysokých cen produktů, bez kterých by nebylo možné běh domů ufinancovat. Pro ilustraci, za falzum meče, který je prodáván za 110 tisíc korun, aukční domy zaplatí zhruba 40 tisíc korun.

Jádrem každého domu je tým, který je složený z back-office managera, který odpovídá na dotazy zákazníků, autora popisků produktů, fotografa, skladníka a baliče zásilek. Funkce mohou být sdílené, ale není možné tuto práci dlouhodobě zastávat v méně než čtyřech lidech. Z veřejných informací dostupných o Pax Romana Auctions je patrné, že ročně nafotí, popíší a na internet vystaví zhruba čtyři tisíce předmětů, z nichž zhruba čtvrtina je popsána slovem „vikinský“. Z této „vikinské“ skupiny je 9 z 10 kusů pochybných a zhruba 80% aukcí končí úspěšným prodejem s minimální cenou 1500 korun a průměrnou cenou v řádu 4-10 tisíc korun. Tento aukční dům je schopen ročně prodat zhruba 2000-3000 produktů po internetu, do čehož nepočítáme mimoaukční prodeje a prodeje v jejich obchodě v Londýně. Pro zajímavost je možné dodat, že ročně dům prodá zhruba 10 mečů inzerovaných jako vikinských. Tato čísla svědčí o tom, že dům denně průměrně zašle zhruba 10-15 balíků svým zákazníkům, a úbytek zboží musí adekvátně kompenzovat nákupy. Cenu utrženou za prodej zboží odhaduji v případě zmíněného domu na 10-20 milionů korun ročně.

Sběratelé často mají malou nebo žádnou důvěru ve vlastní úsudek a nemají kapacity na dlouhodobé studium originálů, a proto se spoléhají na aukční dům a jeho poradce (Thompson 2010: 20-1). Toho si je aukční dům dobře vědom a využívá promyšlených triků, jak sběratele podnítit ke koupi. Na rozdíl od uměleckého světa, kde se počítá se osobní účastí na večerní aukci, což nabízí možnost soukromých prohlídek, užívání lichotek, vůní a chutí až po apely na budoucí lítost v případě promarnění příležitosti, aukční domy prodávající starožitnosti nemají kapacity, všechny prodeje probíhají online a obecně ceny nejsou tak závratně vysoké (obvykle do 100-200 tisíc korun), aby vyžadovaly propracované nástroje. Veškerá komunikace s klientem probíhá pomocí emailů.

Při posuzování autenticity ustupuje estetika do pozadí a důležitými kritérii se stávají „zdání poslední šance“ (takto významný předmět už nemusí být nikdy dostupný), popisy upozorňující na unikátnost, vztah k mystické atmosféře obklopující jejich vznik, přítomnost dalších přihazujících (některé příhozy jsou velmi pravděpodobně umělé) a také cena, za jakou se artefakt prodává. Nikdo neočekává, že předmět, za který se zaštítil aukční dům a na který přihazuje dalších 20 zájemců přes cenu 100 tisíc korun, může být padělkem (Thompson 2010: 76). Fakt, že o odhalená falza sběratelé přestávají jevit zájem, přestože vzhled předmětu se za celou dobu nezměnil a stále by mohla být vizuálně zajímavými doplňky interiéru, jasně ukazuje, že estetika je hraje ve sběratelově vztahu od počátku do konce marginální úlohu a nejdůležitější je důvěra v pravost. Důvěra je pojištěna „certifikátem pravosti“, což často není nic jiného než předvyplněný jednostránkový dokument nevábného vzhledu, do kterého je ručně doplněn velmi stručný popis zakoupeného artefaktu. Dalším prostředkem ujištění zákazníka je zaštítění se partnerstvím s „nezávislým laboratorním zařízením, které ověřuje pravost“ – žádné ověření ve skutečnosti neprobíhá, o čemž svědčí jak obrovský objem předmětů znemožňující transport ani analýzu, tak absence jakýchkoli certifikátů z laboratoří při koupi předmětu. Partnerství s laboratořemi tak nejsou ničím jiným než uplacením pracoviště ochotného vsadit svou reputaci.

Dalším důležitým ujišťovacím nástrojem je přítomnost „uznávaných expertů“ a „specialistů“. Naprosto běžné je, že expertem není člověk s akademickým vzděláním na poli raného středověku a je jím osoba, jejíž popis práce by spíše odpovídal definici marketingového poradce, viz náborový inzerát platformy Catawiki:

Kdo jste
Neočekáváme žádný diplom ani zkušenosti s podobnou prací, nicméně požadujeme:

  • expertní znalosti v oboru, zejména zkušenost se starožitnými hodinkami, stříbrem anebo sochami;
  • cit pro obchod;
  • dokumentovanou obchodní zkušenost;
  • vynikající komunikativní dovednosti;
  • dobré počítačové znalosti;
  • síť potenciálních prodejců a expertů ve Vašem oboru;
  • diplomatické vystupování při hádkách mezi uživateli;
  • dobrá angličtina.

Mezi takovými poradci nacházíme především majitele aukčních domů, letité sběratele, výjimečně akademiky stojící mimo archeologii nebo historii, a naprosto raritně akademiky zaměřující se na raný středověk. Rád bych uvedl dva konkrétní případy, které si zasluhují pozornost. První případ reprezentují poradci Pax Romana Auctions – Dr. Ivan Bonchev, majitel aukčního domu a expert na římské mince na Balkáně, a Prof. Marco Moriggi, odborník na semitské jazyky. Druhým případem jsou poradci TimeLine Auctions – Dr. Raffaele D’Amato, odborník na dějiny Říma a Byzance, a Stephen Pollington, nezávislý badatel zkoumající anglosaskou Anglii. Z prvního případu je evidentní, že v této firmě není nikdo kompetentní k posuzování raně středověkých předmětů, a dvě akademická jména mají pouze navodit pocit dostatečně renomované vážnosti. Druhý případ je neméně závažný – na rozdíl od pana Pollingtona, který je nezávislým badatelem a u kterého by vazba na aukční dům byla odůvodnitelnější, je Dr. D’Amato významným odborníkem a jeho propojení s aukčními domy prodávajícími falza je krajně zneklidňující. Osobně jsem měl možnost vidět inzerát nabízející falzum meče Petersenova typu O, ke kterému byl vytvořen posudek právě Dr. D’Amatem. Tato mravům odporující činnost vrhá nové světlo na články autora, které pojednávají o nálezech ze soukromých sbírek (např. D’Amato 2011 a 2015), přičemž ve druhém z nich publikuje evidentní falza kónických jednokusových přileb (D’Amato 2015: Fig. 31.2). O tuto svojí publikaci se následně opírá v posudku vytvořeném na další falzum, a dochází tak k exemplárnímu konfirmačnímu zkreslení (LiveAuctioneers 2020).

Samotný prodej probíhá standardním způsobem – transakce proběhne pomocí kreditní karty, bankovního převodu či Paypalu, zboží je spíše laxně zabaleno spolu s fakturou a „certifikátem“ a balík je odeslán se sledovacím číslem. Zákazníci falza v drtivé míře nerozeznají a k reklamacím v podstatě nedochází. Platforma Catawiki nabízí vrácení zboží do 14 dní bez udání důvodu, což je zřejmě nejvíce prozákaznický přístup, s jakým se lze v tomto byznysu setkat. Pax Romana Auctions oficiálně uvádí, že v případě pochybností o pravosti je možné zaslat artefakt smluvnímu expertovi, který ověří pravost, na certifikátech však uvádějí, že pro přijetí reklamace z důvodu pochybné autenticity vyžadují posudek dvou renomovaných odborníků. TimeLine Auctions je další ukázkou ignorace zájmů zákazníka – zboží je možné reklamovat pouze do 14 dnů, je možné jej vrátit pouze v původním stavu, ale současně k uznání pochybností ohledně autenticity požaduje textové posudky dvou na sobě nezávislých odborníků, kteří na artefaktu nesmějí provádět testy, které jej trvale poškodí. Nemluvě o tom, že není definováno, koho aukční dům považuje za odborníky, je získání dvou odborných posudků do 14 dní utopickým scénářem, stejně jako představa, že zákazník neznalý problému bude disponovat kontakty na odborníky. Jedná se o smutný příklad toho, jak aukční domy zrazují zákazníky od reklamování závadného zboží, a těm nezbývá než tuto realitu přijmout. Negativní recenze, zčásti z důvodu absence jakéhokoli prostoru pro komentáře, zčásti snad z hanby, nejsou takřka k dohledání – skvělou výjimkou je zkušenost sběratele Thomase Kamphuise Collectors of Viking Age artefacts, beware!, který popisuje martyrium reklamování pochybného předmětu u TimeLine Auctions (Kamphuis 2015). Pokud by zákazníci přeci jen představovali problém a požadovali by řešení právní cestou, je možné využít další nepsané pravidlo takto smýšlejících lidí: „peníze lze zákazníkovi vrátit vždycky„.

Ve stínu velkých aukčních domů, které falza prodávají systematicky a ve velkém, stojí veletrhy prodejců starožitností, drobné e-shopy a někteří reenactoři-stánkaři. Dle mých informací jsou tyto skupiny lidí poměrně dobře napojeny na černý trh, falza zřejmě neprodávají vůbec nebo málo. Veletrhy jsou v prostoru EU zřejmě naprosto okrajovou záležitostí, ale například v Rusku jsou zdrojem velmi lukrativních ilegálních nálezů, jak ukazuje například helma publikovaná Kirpičnikovem (Kirpičnikov 2009: 6-9). Na tomto místě bych rád explicitně uvedl e-shop ancient-jewellery.com (též známé jako wear-the-past), který je spravovaný archeologem prodávajícím drobné archeologické nálezy určené k nošení. Někteří reenactoři-stánkaři z východní Evropy mají přístup k originálním mincím, šipkám, prstenům či náramkům.

Prodejní kanály – výrobci

Ve svém putování za falzy jsme dospěli až k pomyslnému konci – k výrobcům. Již víme, že Evropou ročně procestují tisíce falz, která musí někdo vyrobit a transportovat. V následujícím části bych rád vyjádřil některé svoje znalosti a domněnky, které mohou pomoci osvětlit tuto nejzáhadnější část obchodu s falzy.

V současné Evropě může fungovat několik oddělených dílen, které je velmi těžké ne-li nemožné lokalizovat. V případě falz raně středověkých výrobků se tyto dílny velmi pravděpodobně koncentrují ve východní Evropě. Jak jsem byl upozorněn, nástup padělaných mečů v Evropě se podivuhodně shoduje s rozpadem Sovětského svazu a rozpuštěním některých tamějších muzeí, jejichž kurátoři s jistou znalostí originálů a skvělými vazbami na restaurátory a starožitníky pravděpodobně našli nové živobytí ve výrobě a prodeji falz. Významný ukrajinský sběratel mi sdělil, že padělky středověkých a novověkých militárií velmi často pocházejí z oblasti Ukrajiny, Maďarska a Polska. Osobně bych rád poukázal na dominantní postavení Ukrajiny v současné výrobě falz raně středověkých předmětů, přičemž mými argumenty jsou:

  • Ukazuje se, že dobrá falza nemohou vznikat bez přístupu k originálům. Ukrajina platí v Evropě za lídra v oblasti nelegálních vykopávek (Badior – Bazar 2020), což umožňuje padělatelům snadno shromáždit velký vzorek předmětů, které lze kopírovat a vypilovat parametry do přesvědčivé podoby. Originály pak lze při transportu na Západ velmi snadno schovat mezi padělky.
  • Úzká vazba falz na originály v prostoru Ukrajiny je patrná z případu originální sekery, která byla doplněna stříbrnou dekorací a prodána jakožto originál na ukrajinském serveru Violity (Beleckij 2020).
  • Pokud se podíváme například na falza seker optikou typologií, zjistíme, že ve skutečnosti nejčastěji se kopírují typy seker, které jsou na Ukrajině běžně nacházeny (nejčastěji Kirpičnikovův typ IV). Kopírování tohoto typu jasně ukazuje na východoevropský původ dílny.
  • Na Ukrajinu jakožto místo výroby falz poukázali v soukromé diskuzi badatelé jako Sergej Kainov a někteří řemeslníci.
  • Ukrajina je ideálním místem pro svou levnou pracovní sílu, nulový zájem ze strany úřadů a bezvízový styk pro všechny evropské země.

K samotné výrobě nemůžeme příliš mnoho říci. Není nepravděpodobné, že dílny se vydávají za kovářství, slévačství, svářecké dílny nebo dílny obrábějící kovy. Dle slov Sergeje Kainova jsou falza seker odlévána z litiny, čemuž poměrně dobře odpovídá jedna ze seker, kterou jsem měl možnost prozkoumat. Pokud by některé předměty byly skutečně odlévané, naznačovalo by to sériovou výrobu prováděnou do standardizovaných forem. Pokud budeme věřit rozměrům udaným aukčními domy, sekery nemají jednotné rozměry, což by nasvědčovalo buď dodatečným zásahům po odlití, anebo skutečnosti, že sekery jsou kované. Je možné předpokládat, že téže dílny se podílí na falzifikaci předmětů i z jiných období, a nebude proto lichou představou pokud řekneme, že dílny jsou jistě kovářsky, šperkařsky a slévačsky vybaveny. Je evidentní, že mají přístup k drahým kovům, zejména stříbru, a ve svých řadách mají schopné modeláře. Kolují informace, že některá falza, zejména mečů, jsou vyráběna z posbíraného svářkového železa pocházejícího z předminulého století (Rychlík 2019). Padělky nevykazují žádné stopy moderních nástrojů. Mezi silnou stránkou padělatelů patří, že umí nevzbudit podezření laické společnosti do té míry, aby bylo nutné použít exaktní metody prozkoumání falz.

Velikosti, proporce a hmotnosti dodržené při falzifikaci konkrétních typů militárií a šperků ukazují na vynikající znalosti, které daleko převyšují znalosti běžných akademiků a reenactorů. Některá falza seker mne utvrdila v přesvědčení, že jejich tvůrci mají dobrou představu o původním výrobním procesu, zatímco falza mečů ukazují spíše na nepochopení techniky plátování stříbrem a mědí a preferenci jednoduché tausie. Nakolik mohu soudit, padělatelé mají skvělý přístup k východoevropským sekerám a šperkům, zatímco meče padělají bez znalosti typologie podle obrázků z internetu, o čemž svědčí nepovedené tvary a dekorace.

Skutečně zajímavou sondou do každodenního života padělatele by bylo odhalení technik vedoucích k vizuálnímu postaršení předmětů. Osobně jsem se setkal například s použitím laků – sekera, kterou jsem měl možnost prozkoumat, byla natřena hnědým lakem, který měl působit jako záměrné postaršení, avšak lak se začal odlupovat a následně jej bylo možné poměrně snadno odstranit. Dalším způsobem, jak lze záměrně postaršit artefakty, je pomocí koroze. Lze předpokládat, že někteří falzifikátoři se poměrně dobře vyznají v korozi kovových předmětů a umí ji vizuálně napodobit. Na internetu lze nalézt jednoduché návody, jak lze akcelerovat korozi železných předmětů pomocí soli, peroxidu a octa se zajímavými výsledky za méně než půl hodiny (Mountain modern life 2020) – falzifikátoři určitě užívají poněkud pokročilejších metod, avšak důležité je, že korozi je možné výrazně urychlit. Řada falz vykazuje poškození. Předměty ze železných kovů, zejména militárie, jsou často záměrně poničené na čepelích a dalších hranách. Padělatelé navíc věrohodně napodobují vlastnosti šperků ze slitin mědi a pozlaceného bronzu (kde se pozlacení nachází v hlubokých profilech). Výroba v konečném důsledku může být poměrně náročným procesem probíhajícím podle zavedených postupů, avšak není nutné spekulovat o době delší než jeden či dva měsíce v případě těch nejnáročnějších kusů. Výhodou výroby falza je, že nemusí být provedeno do detailů, nemusí být ostřeno a opatřeno organickými komponenty.

Předměty jsou určitě vyráběny na sklad a zpravidla odprodávány ve velkém množství tak, aby zásobovaly západoevropské aukční domy. V případě mečů platí, že každý kus je jiný. Pokud přijmeme teorii o výrobě na Ukrajině, vyvstává logistický problém, jak předměty dostat do EU a vyhnout se celnímu a daňovému dohledu. Výhoda, která je spojená s transportem falz, je skutečnost, že při náhodném zachycení úřadem je možné předmět pravdivě označit za moderní repliku. Věřím, že k transportu z Ukrajiny, Běloruska a Ruska do EU je využíván koridor vedoucí do Estonska, který je známý pro převážení velkého množství nálezů pocházejících z ilegálních výkopů – například ukrajinský meč nalezený v nákladním autě běloruského řidiče na estonské hranici (Korrespondent 2016). V následujících bodech se pokusím zdůvodnit, proč je třeba vnímat Estonsko jako vhodného kandidáta na překladiště zboží:

  • Jak jsme již výše uvedli, obchod s originály i falzy je v mnohém výhodně propojen a je velmi pravděpodobné, že dochází k transportu najednou, neboť originál se mezi méně hodnotnými falzy dobře zamaskuje.
  • Skvělým důkazem je zkušenost sběratele, který nakoupil šperk od prodejce oleksandr49 přes eBay. Uživatel o sobě udává, že žije v Estonsku, a po zakoupení šperku balíček dorazil z Ukrajiny. Z tohoto je patrné, že prodejce menší zásilky s nižší hodnotou posílá přímo z místa výroby, zatímco těžší a problematičtější zboží zasílá již z estonského skladu, nacházejícího se v EU. Tato koupě je zajímavá také z jiného důvodu – prodejce inzeroval fotku originálního kusu, ale zaslal padělek, čehož si sběratel povšiml a tuto skutečnost reklamoval. Prodejce reagoval tím, že vrátil peníze a zásilku nechtěl zaslat zpět, což svědčí o tom, že cena padělku je ve skutečnosti nicotná.
  • Estonsko má poměrně příhodnou geografickou polohu pro transport z Ruska, Běloruska a Ukrajiny, ale také Finska a Lotyšska, které platí za druhou největší evropskou velmoc na poli ilegálních výkopů.
  • Estonsko má významnou ruskou menšinu (zhruba 25%), jejíž celá polovina není vůbec integrovaná do estonské společnosti (Koort 2014).

Kromě této severní cesty přes Estonsko jistě existují i jiné trasy. Dle neověřitelných informací jsou falza mečů, která pocházejí z Běloruska, posílána k překupníkovi do Polska, který je dále distribuuje do Evropy. Obě tyto trasy je v případě falz i originálů nutné vnímat jako propustné. Není nemožné, že produkce může probíhat také v Rumunsku a Bulharsku, které jsou již členy EU, což může usnadňovat šíření po Evropě.

Padělatelé, jak jsme již uvedli, v některých případech prodávají své zboží zákazníkům přímo a nevyužívají aukčních domů jako mezistanice. Falza se proto objevují na platformách eBay a Violity. Pokud jde o eBay, zhruba do roku 2005 sloužil i k prodeji velkých artefaktů typu meč, dnes ale slouží primárně k prodeji menších předmětů do velikosti dýky nebo kopí a meče se na něm objevují vzácněji. Významný ukrajinský sběratel mi také sdělil, že někteří jeho ukrajinští kolegové si pro zábavu kupují falešné meče v hodnotě 13-80 tisíc korun, které si předem osobně ohledají.


Otázka etiky a legality

Masivní výroba a prodej falz vyvolává logickou otázku, jak lze tento byznys legálně postihnout a jaké má zákazník možnosti právního zastání. Hned na úvod je potřeba říci, že nejsem právníkem, a následující kapitola je sumářem diskuzí, které jsem vedl s právníky a archeology. Je evidentní, že český právní řád s prodejem archeologických nálezů a jejich falz nepočítá, o čemž svědčí, že prozatím nevznikl žádný judikát v obdobné věci. Kapitola je tak shrnutím pro případného sběratele, který by v budoucnu chtěl žalovat překupníka, který by vědomě prodal falza na území České republiky. Jak však již víme, překupníci jsou aktivní především v západní Evropě a osobně jsem potkal české sběratele, kteří u nich nakupují.

Předtím, než se pustíme do otázky legálnosti, můžeme shrnout jednodušší problém, otázku etiky. Není pochyb o tom, že lidé zodpovědní za prodej v drtivé většině případů ví o skutečném původu předmětů. Výjimkami mohou být prodejci, kteří primárně obchodují s jiným typem starožitností a sami byli podvedeni. Až na tuto výjimku je byznys postaven na klamání kupujícího a na profitování na zákaznících, kteří nepoznají hodnotu obdrženého výrobku, což je neetické. Mnoho zákazníků se však v momentu, kdy projeví zájem o vlastnictví originálního předmětu, dopouští podobné nemorálnosti. Polehčující okolností, která by jistě měla být vzata v potaz, je ujištění prodejce, který apeluje na původ ze staré sbírky, a zákazník tedy objednává předmět v dobré víře, že se nedopouští decimování archeologických lokalit a celý nákup je právně nezávadný. Je nicméně jisté, že řada zákazníků se vůbec nepídí po původu předmětů a otázka decimování archeologických lokalit je pro ně irelevantní, což někteří demonstrují sdílením na sociálních sítích.

Vzhledem k absenci konkrétního zákonu, který by se zabýval paděláním archeologických nálezů, a současně judikátu, který by se vztahoval k takovému případu, je poměrně obtížné stanovit, na základě jakých zákonů by bylo možné vést obžalobu. Zásadní problém falz archeologických nálezů spočívá ve skutečnosti, že archeologické nálezy nelze považovat za umělecká díla, které jsou z povahy zákona tvorbou konkrétních známých autorů (tzv. autorský zákon, zákon č. 121/2000 Sb.), nýbrž je lze řadit k inclusive positive commons, tedy statkům, které patří všem (Koukal 2019: 113-4). Jinými slovy padělání archeologických nálezů nelze posuzovat z pohledu autorského zákona.

Prodej falza jakožto vědomý podvodný prodej je napadnutelný z pohledu Nového občanského zákoníku (Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb.), který vymezuje vady prodávaného zboží a práva kupujícího na dodání nové věci nebo odstoupení od smlouvy, které má časově omezenou platnost. Jak upozorňuje Kozubek a Kalíšek (2014), lze „v případě prodeje falza uplatnit i nárok z takzvaného neúměrného zkrácení (jde o nový právní institut, přejatý z rakouského práva a upravený v § 1793 NOZ). Nárok z neúměrného zkrácení, které je tvořeno rozdílem mezi kupní cenou a skutečnou hodnotou padělku, lze uplatnit do jednoho roku od uzavření kupní smlouvy tehdy, kdy prodávající věděl nebo musel vědět (např. vzhledem ke své odbornosti, zkušenosti anebo poměrům obchodu), že prodává falzum“.

Prodej falz nepochybně spadá pod trestní zákoník (Zákon č. 40/2009 Sb.), konkrétně § 209 Podvod, u něhož by mohla být posouzena organizovaná mezinárodní povaha prodejců dle zákona č. 141/1961 Sb. (§ 412). Prodej archeologických nálezů na území České republiky musí být dle Zákona o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty (Zákon č. 71/1994 Sb.) doprovázen osvědčením, jehož absence je postihnutelná. V případě zahraničního původu předmětu by do hry mohlo vstoupit i mezinárodní právo, v případě domácí provenience je možné prodejce archeologického nálezu obvinit z nedodržení Zákona o státní památkové péči (Zákon č. 20/1987 Sb.).

Případná pře představuje pro kupujícího tři důležité problémy:

  1. V případě soudního sporu mohou být kromě samotného předmětu (falzifikátu) zkoumány i další okolnosti, především skutečnost, zda se kupující domníval, že kupuje archeologický nález. Kupec se vystavuje možnému postihu.
  2. Jak ukázalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3248/2012 ve věci prodeje padělaného obrazu, velká důležitost je přisuzována odbornému posudku soudního znalce. Oborovou erudici na posuzování ceny kulturních movitostí má pouze několik málo jedinců v České republice, avšak otázka, zda má některý z dostupných soudních znalců skutečnou znalost raně středověkých nálezů a zda se může pravdivě vyjádřit k problému pravosti, představuje palčivější problém, který se může obrátit v neprospěch kupujícího.
  3. Spor může trvat 5-10 let.

Pokud sečteme tyto aspekty, pochopíme, proč soudní spory ohledně falz archeologických nálezů v Evropě neexistují. Žádnému kupujícímu se nevyplatí kvůli zboží v ceně do 200 tisíc korun podstupovat mnohaletou proceduru s nejistým výsledkem, která jej navíc může také postihnout. Kupujícímu nezbývá, než se smířit se skutečností, že byl podveden.


Klíč k rozpoznání falz mečů

Následující kapitola by měla posloužit jako sumář základních prvků mečů, které mohou pomoci při určování falz mečů. Tento návod se zakládá na analýze desítek mečů a je určen především akademikům, reenactorům a sběratelům, kteří s těmito předměty přicházejí do kontaktu. Jelikož tento seznam nemá pomoci padělatelům ke zdokonalení, záměrně vynechávám detaily a obrazovou přílohu.

1. Zdroj artefaktu
Je-li zdrojem předmětu aukční dům Pax Romana AuctionsTimeline AuctionsCzerny’s International Auction HouseFricker nebo platforma LiveAuctioneers a CataWiki, existuje velmi vysoké riziko koupě nepůvodního předmětu. Lze předpokládat, že zavedenější aukční domy s vynikající pověstí (např. Christie’s a Sotheby’s) věnují větší péči výběru předmětů a jejich politika vůči ověřování pravosti v případě reklamace bude vstřícnější.

2. Předloha
Padělatelé si rádi vybírají významné a vizuálně zajímavé meče, které jsou dobře kresebně nebo fotograficky zdokumentované na internetu. Pokud je předložený meč nápadně podobný určitému důležitému exponátu vystavenému v evropském muzeu, může jít o ukazatel padělaného meče. Příkladem nám může být meč z norského Langeidu, jehož napodobenina byla s odstupem několika málo let nabídnuta v aukci.

3. Stav meče
Zatímco velká část originálních mečů má zlomenou či výrazně zkorodovanou čepel anebo odpadlý jílcový komponent, falza jsou vždy kompletní a v dobrém či vynikajícím stavu.

4. Typologické zařazení meče
Originální meče samozřejmě mohou být atypické a hybridní, ale drtivá většina kusů je standardizovaná a zapadá do typologií. Falza jsou oproti tomu velmi často atypická, což je důležitý indikátor. Pokud je falzum typologicky zařaditelné, je možné porovnat některé jeho parametry s publikovanými analogiemi. Důležitými detaily, u kterých dochází k odchylkám vůči originálům, jsou délka rukojeti, záštity a hlavice, šířka čepele a také váha.

5. Dekorace
Důležitým ukazatelem falza je dekorace, která je málokdy provedena korektním způsobem. Padělatelé selhávají dodržení původního stylu, tak v technickém provedení – nezvládají plošnou tausii a plátování, uchylují se k jednoduché tausii. Často se těmto technikám úplně vyhýbají a preferují jamkovou a rýhovou dekoraci či bronzové odlitky. Právě dekorace v kombinaci s tvarem jílce je snadným vizuálním způsobem, jak odhalit padělek. Ohledně dekorace dochází ještě k jednomu zajímavému fenoménu – kontrastu mezi zkorodovaným stavem meče a perfektním stavem dekorace. Pokud by meč byl pravý, dekorace by byla poničená stejným způsobem, jako zbytek meče. Falzifikátoři zřejmě postupují tak, že meč nechají částečně zkorodovat, následně jej ozdobí a pak jej nechají dokorodovat.

6. Nápisy
Zatímco nápisů na raně středověkých mečích evidujeme nižší jednotky set (např. Stalsberg 2008; Košta – Hošek 2018) a v procentuálním zastoupení čítají zhruba 5-12% vůči všem nalezeným mečům v jednotlivých zemích, falza používají nápisy výrazně častěji. Na rozdíl od originálních kusů jsou nápisy čitelné a mají jednotnou šířku.

7. Cena
Přinejmenším u seker a drobných šperků platí, že originály jsou výrazně levnější než falza, která musí zaplatit nejen samotnou výrobu, ale také překupníka. Pokud jde o meče, jejich výrobní cena je zhruba do 15-50 tisíc korun. Pokud by překupník teoreticky nabízel meč pod touto cenou, nemůže jít pro prodejce o příliš výhodný obchod, a tudíž je menší šance, že jde o falzum. Běžná prodejní cena falz je zhruba 100-200 tisíc korun, a pokud je cena v tomto rozmezí, jedná se velmi pravděpodobně o padělek. Originální meče, které jsou ve velmi dobrém stavu, se na černém trhu na Západě prodávají za zhruba dvojnásobek (250-500 tisíc korun). U mečů tedy dochází k opačné cenové disproporci, než u drobných předmětů.

8. Rozdíly v technologii a stopy po padělání
Jak originální, tak současné meče jsou výsledky nejjednodušší dostupné technologie. Zatímco originální meče byly z důvodu menších nástrojů spíše vytvářeny v dílech a kompletovány v závěrečné fázi procesu, moderní technologie umožňuje zjednodušení a urychlení tohoto postupu. Tento rozdíl může zkušené kovářské oko snadno rozpoznat například z podoby konstrukce jádra čepele. V případě mečů s jádrem ze svářkového damasku, které padělatelé rádi kopírují, jsou původní jádra tvořena svařenými zkroucenými pruty o zhruba centimetrovém průměru, které jsou následně rozkovány. Zkroucení je u původních mečů známkou kvality materiálu a zpracování. U moderních imitací jsou použity méně kvalitní materiály (staré železo), které neumožňuje mnohočetné kroucení, a falza jsou proto snadno rozpoznatelná menším počtem zkrutů. Pruty z tohoto materiálu jsou zpravidla bohaté na strusku a tento rozdíl ve složení je dalším ukazatelem.

Dalšími pozorovatelnými detaily mohou být stopy po padělání vzniklé z usnadnění si práce. Dobrým příkladem může být, že padělatelé imitující opotřebení břitů kováním zúží celou čepel, a tím pádem dochází k zúžení jádra, ke kterému by při přirozeném opotřebení nedošlo. V ideálním případě je vhodné také pořízení rentgenového snímku jílce, který může odhalit, zda jsou komponenty autenticky řešeny a logicky upevněny, anebo jsou pouze dekorativně sesazeny dohromady a nesledují praktické hledisko. Rentgen by současně mohl odhalit, zda ve vnitřních částech komponentů došlo ke korozi, jíž lze u originálních mečů předpokládat.


Výběrový katalog falz raně středověkých předmětů

Meče a nože

Vlevo: meč z Langeidu. Vpravo: meč prodaný v aukčním domě Czerny’s.

Padělky mečů typu S, nabízené na platformě Liveauctioneers.com.

Meče prodané v evropských aukčních domech.

Padělky mečů nabízené na platformě Liveauctioneers.com.

Meče nabízené ve východoevropských aukcích.

Meče se svastikami ze soukromých sbírek.

Nahoře: nůž ze soukromé sbírky pana Jonese. Dole: nůž prodaný aukčním domem Fricker.

Sekery

Sekera prodaná v Pax Romana Auctions.

Ukrajinská sekera prodaná v aukci Violity. Beleckij 2020: Рис. 1.

Falzum napodobující sekeru s Mammenu. Zdroj neznámý.

Sekera údajně nalezená v Estonsku. Zdroj neznámý.

Přilby

Přilba prodaná v aukci TimeLine Auctions.

Přilba vystavená v muzeu v Rothenburgu ob der Tauber.

Přilby nabízené v několika západoevropských aukcích.

Šperky

Přívěšky kladiv z anglických aukcí.

Nepochopená spona s korouhvičkou. Prodáno v Hermann Historica.


Závěrečná doporučení

Doporučení sběratelům
Přestože dokážu pochopit pohnutky, které Vás nutí kupovat nálezy – sám miluji kontakt s minulostí skrze artefakty -, silně doporučuji nekupovat nálezy, pokud jim dokonale nerozumíte. Šance, že koupíte falzum, je vyšší než 90%, velmi pravděpodobně budete podvedeni, čehož můžete posléze litovat. Pokud již narazíte na originál, jeho koupí velmi pravděpodobně podpoříte černý trh a dáte práci organizovaným skupinám ve východní Evropě, které po nocích systematicky obcházejí archeologické lokality, nemilosrdně bagrují obsahy hrobů a předměty posléze rozprodávají po světě. Pokud skutečně milujete historii, věřím, že nebudete chtít participovat na takovém drancování. Za cenu, kterou zaplatíte za originál nebo falzum, můžete pořídit velmi kvalitní reprodukci originálu, která nebude vhodná pouze do výlohy, ale bude také funkční a budete se o ni moci podělit s okolním světem. Pokud budete za každou cenu chtít nakupovat originály, nevěřte aukčním domům a nakupujte s externí konzultací. Můžete mne kdykoli zkontaktovat, velmi ochotně poradím a s garancí anonymity rád nabídnu zdokumentování artefaktu.

Doporučení akademikům
Jelikož falza jsou skutečně rozsáhlý problém, doporučuji jim věnovat maximální pozornost. Kromě toho, že si rozšíříte obzory, se dozvíte i mnoho věcí o originálech. Důležitým poselstvím pro Vás je, že laická veřejnost má potřebu obklopovat se nálezy částečně proto, že česká archeologie neumí dostatečně pracovat s veřejností.

Doporučení padělatelům
Pokud tento článek náhodou navštívil nějaký padělatel, tento řádek je adresovaný jemu. Nemá smysl snažit se apelovat na skončení výroby, daleko radši bych poukázal na to, že reenactoři představují velmi lačný trh, který by ocenil poměrně levné, dobře vypadající a rychle zhotovené reprodukce. Pokud by došlo k omezení produkce falz na úkor vybavení pro reenactory, mohla by to být win-win situace. V každém případě bych měl velký zájem o nahlédnutí do Vašeho každodenního života, přičemž garantuji anonymitu.


Poděkování

Tento článek by nemohl vzniknout bez pomoci řady lidí. Mé díky si zaslouží archeolog Martin Čechura, reenactor René Dieken, řemeslník Petr Floriánek, mečíř Peter Johnsson, expert na raně středověké militárie Sergej Kainov, kurátor sbírek Národního muzea a expert na meče Jiří Košta, reenactor Christopher Kunz a Šárka Sedláková, stejně jako řada sběratelů, které nemohu jmenovitě uvést. Srdečně děkuji za pomoc!

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.

Badior – Bazar 2020 = Бадьйор, Д. – Базар, О. (2020). Федір Андрощук, Музей історії України: «Україна посідає перше місце за обсягом нелегального обігу археологічних знахідок» // lb.ua [online]. [cit. 2020-07-09]. Dostupné z:
https://lb.ua/culture/2020/06/30/460879_fedir_androshchuk_muzey_istorii.html

Beleckij 2020 = Белецкий, С. В. (2020). Топор с изображением древнерусского княжеского знака из окрестностей Чернигова // Рабиновича, Р. А. – Тельнова, Н. П. «На одно крыло — серебряная, На другое — золотая…» Сборник статей памяти Светланы Рябцевой, Кишинэу, 311-313.

Blažíček, Oldřich J. – Kropáček, Jiří (1991). Slovník pojmů z dějin umění: Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha.

Brodie, Neil (2017). Virtually Gone! The Internet Market in Antiquities. In: Proceedings of the 6th International Conference of Experts on the Return of Cultural Property, Seoul, s. 190–204.

Craddock, Paul (2009). Scientific Investigation of Copies, Fakes and Forgeries, Amsterdam.

Dale, Roderick (2020). From Barbarian to Brand: The Vikings as a Marketing Tool. In: Birkett, T. – Dale, R. (eds). The Vikings Reimagined: Reception, Recovery, Engagement, Kalamazoo, s. 214–231.

D’Amato, Raffaele (2011). Σιδηροράβδιον, βαρδούκιον, ματζούκιον, κορύνη: The war-mace of Byzantium, the 9th-15th c. AD. New evidences from the Balkans in the collection of the World Museum of Man, Florida. In: Acta Militaria Mediaevalia VII, Kraków – Rzeszów – Sanok, s. 7-48.

D’Amato, Raffaele (2015). Old and new evidence on the East-Roman helmets from the 9th to the 12th centuries. In: Acta Militaria Mediaevalia XI, Kraków – Sanok – Wrocław, s. 27-157.

Doležal, Ondřej (2019). Zbručský idol: historie, kontext, interpretace a mýtus, Praha: Univerzita Karlova univerzita [bakalářská práce]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/189976/?lang=en

Graham-Campbell, James (2011). The Cuerdale Hoard and related Viking-age silver and gold from Britain and Ireland in the British Museum, London.

Gustavson, Helmer (2012). Därom tvista de lärde : den sensationella ruininskriften på nålbrynet från Sigtuna. In: Fornvännen 107:2, s. 89-95.

Havránek, Bohuslav kol. (1966). Slovník spisovného jazyka českého I-II, A-M, N-Q, Praha. Dostupné z: https://ssjc.ujc.cas.cz/

Hunter, Douglas (2018). Beardmore : The Viking Hoax That Rewrote History, London – Chicago.

Jarus, Owen (2010). Fakes and forgeries go on display at the V&A Museum. In: Independent [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné z: https://www.independent.co.uk/life-style/history/fakes-and-forgeries-go-on-display-at-the-vampa-museum-1872710.html

Jones, Mark (1990). Why Fakes? In: Jones, M. (ed). Fake? The Art of Deception, London, s. 11-16.

Jones, Mark (1992). Do Fakes Matter? In: Jones, M. (ed). Why Fakes Matter: Essays on Problems of Authenticity, London, s. 7-14.

Koort, Katja (2014). The Russians of Estonia: Twenty Years After. In: World Affairs, Vol. 177, No. 2, s. 66-73.

Korrespondent 2016 = Эстония передала Украине отобранный у контрабандистов меч викингов // Корреспондент.net [online]. [cit. 2020-07-04].
Dostupné z: https://korrespondent.net/ukraine/3681688-estonyia-peredala-ukrayne-otobrannyi-u-kontrabandystov-mech-vykynhov

Kirpičnikov 2009 = Кирпичников А. Н. (2009). Раннесредневековые золоченые шлемы, СПб.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2018). Průzkum raně středověkého meče ze sbírek Středočeského Muzea v Roztokách u Prahy. In: Archeologia technica 29, 3–9.

Koukal, Pavel (2019). Autorské právo, public domain a lidská práva, Brno.

Kozubek, Jan – Kalíšek, Jindřich (2014). Koupil jsem falzum II – Umělecké dílo a falzum právně. In: ART+, vše o trhu s uměním [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné z: https://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/koupil-jsem-falzum-ii

Kershaw, Jane (2014). Viking-Age Silver in North-West England: Hoards and Single Finds. In: Griffiths, D. – Harding, S. – Royles, L. (eds.). In Search of Vikings. Interdisciplinary Approaches to the Scandinavian Heritage of North West England, Boca Raton – London – New York, s. 149-164.

Knirk, James E. (1999). Modem Runestone Found in 1994 in Rûnes, France. In: Nytt om runer. Meldingsblad om runeforskring 14, Oslo, str. 14.

Krueger, David M. (2015). Myths of the Rune Stone : Viking Martyrs and the Birthplace of America, Minneapolis – London.

Kamphuis, Thomas (2015). Collectors of Viking Age artefacts, beware! In: Academia.edu [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné z:  https://www.academia.edu/38762567/Collectors_of_Viking_Age_artefacts_beware

La Rocca, Cristina – Gasparri, Stefano (2010). Forging an early medieval royal couple: Agilulf, Theodelinda and the ‘Lombard Treasure’ (1888–1932). In: Pohl, W. – Mehofer, M. (eds). Archaeology of Identity – Archäologie der Identität, Wien, s. 269-325.

LiveAuctioneers 2020 = „Norman One-Piece Helmet“. In: LiveAuctioneers [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné z: https://www.liveauctioneers.com/item/80542074_norman-one-piece-helmet

Mountain modern life 2020 = „How to Make Metal Rust in Less than 10 Minutes“. In: mountainmodernlife.com [online]. [cit. 2020-07-04].
Dostupné z: https://mountainmodernlife.com/make-metal-rust/

McIntosh, W. D. – Schmeichel, B. (2004). Collectors and Collecting: A Social Psychological Perspective. In: Leisure Sciences: An Interdisciplinary Journal 26, s. 85–97.

Muscarella, Oscar White (2000). The Lie Became Great. The Forgery of Ancient Near Eastern Cultures, Groningen.

Peirce, I. G. (2002). Catalogue of Examples. In: Oakeshott E. – Peirce, I. G. (eds). Swords of the Viking Age, Woodbridge, 25–144.

Petráčková, Věra – Kraus, Jiří kol. (1998). Akademický slovník cizích slov, Praha.

Redmond, Jeffrey R. (1979). “Viking” Hoaxes in North America, New York

Rychlík, Martin (2019). Vědci varují před falešnými meči. In: Lidové noviny, 2. dubna 2019, s. 5.

Springer, Karri L. (1999). The Fact and Fiction of Vikings in America. In: Nebraska Anthropologist, Vol. 15, s. 62-8.

Šrámek, Josef (2013). Břevnovská listinná falza a počátky osidlování Broumovska pohledem současného dějepisectví. In: Růžička, Jeroným (ed.). Dějepis kláštera břevnovského a broumovského, Praha, s. xxxiii–lxv.

Stalsberg, Anne (2008). Herstellung und Verbreitung der Vlfberht-Schwertklingen. Eine Neubewertung. In: Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 36, 89-118.

Stalsberg, Anne (2010). Ulfberht revisited: a classification. In: Sheehan, J. – Ó Corráin, D. (eds). The Viking age: Ireland and the West: papers from the proceedings of the fifteenth Viking Congress, Cork, 18-27 August 2005, s. 450-464.

Stanish, Charles (2009). Forging Ahead: Or, How I learned to Stop Worrying and Love eBay. In: Archaeology 62, no. 3 (May/June), 18, 58-60, 65-66. Dostupné z: http://archive.archaeology.org/0905/etc/insider.html

Thompson, Don (2010). Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů. Prapodivné zákony ekonomiky současného umění a aukčních domů, Zlín.

Thompson, Don (2014). Supermodelka a krabice Brillo. Zákulisní příběhy a prapodivné zákony ekonomiky současného umění, Zlín.

Thompson, Don (2018). Oranžový Balonkový pejsek. Bubliny, vřava a hrabivost na trhu se současným uměním, Zlín.

Vlasatý, Tomáš (2018). Bronze Anglo-Saxon Sword Pommels. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda.
Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/bronze-anglo-saxon-sword-pommels/

Vlasatý, Tomáš (2019). Soukromá sekery z Kaliningradu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda.
Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/soukroma-sekera-z-kaliningradu/

Williams, Alan (2009). A metallurgical study of some Viking swords. In: Gladius 29, s. 121-184.

2 komentáře

  1. Vážený pane Vlasatý, dostal se mi do rukou váš vyčerpávající článek o falzech,kopiích atd. Je to velmi zajímavé shrnutí obecně známých faktů. Jediná věc která mě dost popudila je to že publikujete v článku meč z naší výstavy “ Kouzlo Sběratelství“ bez souhlasu instituce či sběratele samotného, o mém názoru na určování falz podle fotografie jsem vám napsal své. Nepopírám, že vaše zvolené téma je velmi zajímavé a vydá na jeden vědní obor nicméně bez vědeckého a metalurgického průzkumu meče nemáte jako odborník a badatel nejmenší právo vynášet závěry ať jsou jakékoliv. Další záležitost která mě překvapila je senzacechtivé odhalení aukčních síní kde podle vás prodávají falza, nejsem právník ale i náznak o neserióznosti těchto institucí je žalovatelný (tím se jich nechci zastávat) pokud se chcete ubírat cestou „honu na čarodějnice“ prosím ale původně dobrá myšlenka může rychle zaniknout. Tímto vás důrazně! žádám o odstranění našeho zapůjčeného meče z vašeho článku a velmi bych přivítal prezentaci tohoto meče
    bez našeho svolení . Znovu podotýkám že je vystaven jako součást sbírky nevidím důvod k jeho skandalizaci. V úctě J. Török.JČM.

  2. Vážený pane Töröku, jste typický zástupce arogantní instituce, který navíc není obeznámen s potřebnou legislativou. Jihočeské muzeum je veřejnou institucí, financovanou z veřejných zdrojů. Je proto povinována veřejnosti poskytovat výsledky své práce, a to bez podmínek. Tedy i infomace o vystavovaných artefaktech včetně jejich dokumentace. Tím spíše, pokud je meč součástí muzejních sbírek. Jestliže však meč pochází ze soukromé sbírky, měl byste být první, kdo se má ptát, kde sběratel takový artefakt získal. Pokud se tak stalo nelegálně např. vyhledáváním detektorem kovů (ostatně jak asi jinak?), jedná se hned o několik trestných činů, jichž se vystavováním tohoto meče stáváte spolupachatelem (a celá vaše v tomto směru povedená instituce, která bezostyšně spolupracuje s „hledači pokladů“ a jejíž akviziční činnost je v rozporu s legislativou i oborovou etikou). Navíc, aniž si to uvědomujete, bráníte aukční síně, které mají rozhodující podíl na podpoře archeologické kriminality. Kde se podle vás berou všechny ty předměty archeologické povahy (pokud to nejsou, podle vás, falza)? Rostou snad na stromech? Nikoliv, naprostá většina pochází z nelegálních vykopávek a nelegálního obchodu se starožitnostmi. A to vy schvalujete a podporujete? Zamyslete se prosím, pokud možno rychle a hluboce..

Napsat komentář: Jan Török Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *