Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Sekera z karelského Gromova

V posledních letech se na internetových fórech s železnou pravidelností objevuje stříbrem zdobená sekera, jejíž popisek ji označuje za „1000 let starou vikinskou sekeru“ (viz odkaz), případně za „vikinskou sekeru z 10.-11. století“ (viz odkaz). Obrázek, který sdílí mnoho zájemců o historické zbraně, kvůli absenci jakýchkoli doplňujících informací budí mnoho otázek, včetně té, zda nejde o falsifikovanou sekeru. V následujícím článku bych vše rád uvedl na pravou míru a dodal základní informace o této sekeře s datací a nejbližšími paralelami.

Sekera z Gromova. Obrázek převzat z diskuzní stránky reddit.


Okolnosti nálezu a místo uložení

Sekera není padělkem. Byla nalezena na jaře roku 2013 v lokalitě Gromovo (Громово) 2, nacházející v Priozerském rajónu Leningradské oblasti Ruské federace. Objevena byla společně s železnou kosou zhruba metr pod povrchem. Na základě těchto objevů a předchozích nelegálních vykopávek v téže lokalitě byl proveden archeologický průzkum, který zjistil přítomnost rozrušených hrobů 13.-14. století. Sekera byla přisouzena hrobu č. 1, který dále obsahoval kosu, nůž, břitvu a pozůstatky opasku. O publikaci materiálu z téže lokality se postaral roku 2018 vedoucí pracovník průzkumu, archeolog S. V. Belskij (Belskij 2018: 187). V současné chvíli je sekera uložena v muzeu Kunstkamera (Кунсткамера) v Petrohradu pod inv. č. МАЭ № 7614-1.

Pozice lokality Gromovo na mapě Evropy.


Popis sekery

Sekera, nabývající tvaru Petersenova typu M (Petersen 1919) a Kirpičnikova typu VII (Kirpičnikov 1966), je dlouhá 14,2 cm, má 10 cm dlouhé ostří, maximální tloušťku ostří 0,7 cm, 3 cm vysoký a 1,1 cm tloustý tlouk. Oko je čočkovité či vajíčkovité. V průběhu restaurování byla objevena ornamentální tausie provedená tenkým stříbrným drátem, která se nachází pouze na jedné straně – je viditelná při nošení sekery na pravém boku. Ornament ve tvaru dlouhých čar a spirál pokrývá plochu části ostří (i její horní hranu), trnů a tlouku, přičemž část ostří je ponechána nezdobená.

Sekera z lokality Gromovo. Zdroj: Belskij 2018: Рис. 59.

Sekera z lokality Gromovo. Zdroj: Goskatalog.


Analogie a datace

Hrob z Gromova je rámcově zadatován do 13.-14. století (Belskij 2018: 187), přičemž 13. století se jeví jako odůvodný předpoklad. Identická tvarová varianta typu M s dlouhými trny je v baltském prostoru zasazována právě do 13. století (Atgāzis 2019: 66. att). Dekorace nabízí díky blízkým analogiím motivu daleko přesnější datování. Pojďme si nyní vyjmenovat nejbližší analogie.

Dekorativní projev patrný na sekeře sdílí několik dalších seker, mečů a kopí finské, karelské a lotyšské provenience. Nejbližší obdobou je sekera z hrobu č. 47 z pohřebišti Masku Humikkala v jihozápadním Finsku (KM 8656:H47:5; Kivikoski 1973: Abb. 1192; Leppäaho 1964: Pl. 61). Další blízká analogie pochází z hrobu č. 17 z finského Köyliö (KM 8723:195; Leppäaho 1964: Pl. 62) a blízko této skupině, zdá se, stojí sekera z lotyšského Piltenes Pasilciems (Atgāzis 2019: 67. att). Do stejné tradice náleží sekera z lokality Požnja-Stanok (Пожня-Станок) z Kostromské oblasti (Smirnov 1940). V Metropolitním muzeu v New Yorku se nachází ještě jedna obdobná sekera, která je očividným padělkem (inv.č. L.2018.48.4).

Sekery s analogickou výzdobou.
Zvleva: Masku Humikkala (Kivikoski 1973: Abb. 1192), Köyliö (Leppäaho 1964: Pl. 62), Piltenes Pasilciems (Atgāzis 2019: 67. att), Požnja-Stanok (Smirnov 1940). Různá měřítka.

Pokud jde o meče, podobná tausie se projevuje u nálezů z Eury (KM 65; Leppäaho 1964: Pl. 40), hrobu č. 3:1 z lokality Kaukola Kekomäki (KM 2489:280-281; Leppäaho 1964: Pl. 43), ještě jednoho meče z téže lokality (KM 2489:121; Moilanen 2015: 273, 277), Viskumäki (TMM 13393; Leppäaho 1964: Pl. 42), u záštity z Novgorodu (Kainov – Olejnikov 2020) a potenciálně u jedné hlavice ze soukromé sbírky. Z kopí můžeme jmenovat exempláře z lokalit Vesilahti (KM 3010:21; Leppäaho 1964: Pl. 57.2; Kivikoski 1973: Abb. 1182) a Messukylä – Vilusenharju (Mus. Tampere 2538:266; Kivikoski 1973: Abb. 1184), Mainiemi (KM 2659:1; Leppäaho 1964: Pl. 58; Kivikoski 1973: Abb. 1181) a Kötkä (KM 11174; Leppäaho 1964: Pl. 58).

Meče s analogickou výzdobou.
Nahoře, zleva: Eura (Leppäaho 1964: Pl. 40), Kaukola Kekomäki (Leppäaho 1964: Pl. 43), Viskumäki (Leppäaho 1964: Pl. 42). Dole: Novgorod (Kainov – Olejnikov 2020). Různá měřítka.

Kopí s analogickým dekorem.
Shora: Mainiemi, Vesilahti, Perniö – Paarskylä, Messukylä – Vilusenharju. Zdroj: Kivikoski 1973: Taf. 134.

Na základě srovnávání bylo pro hrob z Kaukola Kekomäki již v minulosti navrhnuto datování do konce 12. a počátku 13. století (Saksa 1998: 58-9). Belskij následně přišel se absolutním datováním téhož hrobu do let 1270-1300 (Belskij 2014: 328). Objev nové záštity z Novgorodu v kulturní jámě přesně datované mezi rok 1188 a počátek 13. století se shoduje s původním Saksovým předpokladem (Kainov – Olejnikov 2020). Z toho důvodu můžeme na prezentovaný soubor zbraní, včetně sekery z Gromova, pohlížet jako na výrobky pozdního 12. a jisté části 13. století.


Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.


Bibliografie

Atgāzis, Māris (2019). Tuvcīņas ieroči Latvijā 10.-13. gadsimtā, Rīga

Belskij 2014 = Бельский, С. В. (2014). Хронология погребальных памятни- ков Карельского перешейка и Северного Приладожья XI–XV вв. // Stratum plus 5: Люди и вещи Древней Руси, 317–332.

Belskij 2018 = Бельский, С. В. (2018). Опорные археологические памятники и региональные хронологические схемы Восточной Европы. Ред. Г.А. Хлопачев, СПб.

Kainov – Olejnikov 2020 = Каинов, С. Ю. – Олейников, О. М. (2020). Перекрестие меча из раскопа на ул. Большая Московская в Великом Новгороде // Российская Археология 2, 167–176.

Kirpičnikov 1966 = Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.

Kivikoski, Ella (1973). Die Eisenzeit Finnlands: Bildwerk und Text, Helsinki.

Leppäaho, Jorma (1964). Späteisenzeitliche Waffen aus Finnland: Schwertinschriften und Waffenverzierungen des 9. – 12. Jahrhunderts ; ein Tafelwerk, Helsinki.

Moilanen, Mikko (2015). Marks of Fire, Value and Faith : Swords with Ferrous Inlays in Finland During the Late Iron Age (ca. 700–1200 AD), Turku.

Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.

Saksa, Aleksandr (1998). Rautakautinen Karjala. Muinais-Karjalan asutuksen synty ja Varhaiskehitys, Joensuu.

Smirnov 1940 = Смирнов, В. И. (1940). Костромской декоративный топорик // СА V, 304–305.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.