Příběh o téměř desetiletém pátrání po jedné neobyčejné a na akademické půdě prakticky neznámé sekeře začíná v roce 2017. me se vydali po stopách tohoto unikátu, o němž se věřilo, že je uložen ve švédském Falköpingu. Naše první předběžné výsledky jsme publikovali v roce 2020. Tyto údaje vycházely z informací jediného autora a v té době se sekera jevila jako nezvěstná (Verze 2020). Klíčový zlom však nastal v roce 2025, kdy byla sekera znovuobjevena. S velkou radostí Vám nyní poprvé předkládáme její fotografie a kompletní data (Doplněk 2025). Součástí této verze je srovnání s technologicky podobnými analogiemi.
Verze 2020
Sekeru publikoval jediný badatel, Peter Paulsen, roku 1939 (Paulsen 1939: 37, 53, Abb. 21.4) a následně v roce 1956 (Paulsen 1956: 40, 64, Abb. 25d). Oba zdroje sdílejí stejný obrázek a popis. Všechny informace, které nám Paulsen poskytuje, jsou následující:
„Zdobená sekera. Čepel je prolamovaná a vyplněná palmetou. Oblast nad a pod násadovým otvorem je zvláště zdůrazněna vývalky. Trny kolem násadového otvoru jsou trojúhelné. Tlouk je mírně skloněn dolů.“ (Paulsen 1956: 40)
Obr. 1: Sekera „z muzea ve Falköpingu“.
Zdroj: Paulsen 1956: 64, Abb. 25d).
Sekera má podle Paulsena inventární číslo 1108:59b a měla by být uložena v muzeu ve švédském Falköpingu. Když jsme zkontaktovali pracovnici tohoto muzea, paní Cecilii Jensen (červen 2017), popřela, že by předmět s tak vysokým inventárním číslem patřil do sbírek muzea. Sekera chybí i v katalogu SHM (Statens historiska museum; Státní historické muzeum). Zdá se, že objekt již není k dispozici, byl zničen nebo se nachází v soukromé sbírce.
Sekera náleží ke Kotowiczovu kombinačnímu typu IA.6.33, který se vyznačuje úzkým, symetrickým ostřím a knoflíkovým tloukem. Jak uvádí Paulsen, čepel je prolamovaná a zdobená prořezávaným rostlinným ornamentem. Krček a tlouk jsou zdobeny vývalky. Na základě analogií, které budou popsány později, lze sekeru rámcově datovat do 10.-11. století. Velikost lze zhruba odhadnout (Paulsen uvádí přibližné měřítko) na 10–11 cm × 4,5–5,5 cm, bohužel však nemůžeme zaručit, že je tato velikost správná. Není známo, zda byla sekera zdobena barevnými kovy.
Nejbližší analogie sekery náleží ke Kirpičnikovovu typu I (Kirpičnikov 1966: 33) a lze je nalézt v dnešním Rusku (Kavkaz, Kubáň, Střední Volha, Rjazaň a Tatarstán). Tento region byl pravděpodobně místem výroby a typ se odtud šířil do Kyjevské Rusi a Skandinávie. V důsledku toho nacházíme poměrně velké množství typologicky podobných seker až po Skandinávii a Polsko (Kotowicz 2018: 117-8; Vlasatý 2016). Sekera, která je tvarem i výzdobou nejblíže, pochází z oblasti středního Povolží poblíž Kazaně a je datována do 11. století (Williams 2014: 88, obr. 20). Sekera „z Falköpingského muzea“ je však unikátní svou prolamovanou čepelí s palmetou, která připomíná čtyři dánské a švédské sekery z 10.–11. století (Kotowicz 2013: 49). Nejbližší exemplář s prolamovanou čepelí pochází ze sbírky Krasnodarského státního historického a archeologického muzea (viz zde). Podobný Kotowiczův kombinační typ IB.6.33 (v podstatě verze s asymetrickou čepelí) je u Kotowicze datován zhruba do 10. – poloviny 12. století (Kotowicz 2018: 117-8). Do 10. století je datován také čakan z hrobu Bj 644 v Birce (Vlasatý 2016). Dodejme, že roku 2024 se v online aukcích objevila sekera identická s kusem z muzea ve Falköpingu, avšak jde o nepříliš zdařilý podvrh vytvořený na základě tohoto článku (viz fotografie).
Obr. 2: Výběr seker Kirpičnikovova typu I ze Skandinávie, Německa a Ruska.
1 – Falköping, Švédsko (Paulsen 1956: 64, Abb. 25d); 2 – Birka, Švédsko (SHM); 3 – Rjazaňská oblast, Rusko (detektorový nález); 4 – Simunde, Gotland, Švédsko (Thunmark-Nylén 1998: Taf. 260, 7); 5 – Tåby, Švédsko (SHM); 6 – Gotland, Švédsko (Paulsen 1956: 41, Abb. 13c); 7 – Söderköping, Švédsko (Paulsen 1956: 41, Abb. 13a); 8 – Haithabu, Německo (Westphalen 2002: Taf. 17, 4); 9 – Broby, Švédsko (SHM).
Obr. 3: Sekera z oblasti středního Povolží kolem Kazaně, datovaná do 11. století.
Zdroj: Williams 2014: Fig. 20.
Chilský kolega Carlos Benavides za základě získaných údajů vytvořil krásnou vizuální rekonstrukci sekery a vytiskl 3D model, který lze použít pro replikaci sekery.
Obr. 4: Vizualizace sekery. Autor: Carlos Benavides.
Musíme uvést, že na základě tohoto článku vznikla roku 2021 povedená reprodukce, kterou Oleg Kozlenkov nabízí na svém e-shopu True History shop.
Obr. 5: Reprodukce sekery. Zdroj: True History shop.
Doplněk 2025
V červnu roku 2025 nás švédský archeolog Ny Björn Gustafsson upozornil na skutečnost, že sekera byla publikována ještě v jednom zdroji, který jsme přehlédli. Jde o Wideenovu publikaci (Wideen 1955: 65, Obr. 34), která sekeru prezentuje poněkud odlišně:
„Falbygdenské muzeum uchovává několik exemplářů seker, z nichž jedna je vyrobena z prolamovaného bronzu, avšak se železným břitem (FM 357), nalezena v Åsle nebo Tiarpu.“
Od Paulsenova popisu se tato citace liší ve specifikování materiálu (slitina mědi s železným ostřím), v odlišném inventárním číslu a možném místo nálezu. Součástí publikace je detailnější kresba s měříkem, která naznačuje poněkud odlišné tvarování perforací i trnů při násadovém otvoru a hranění tlouku, který není zkosený, jako je tomu v případě Paulsenovy kresby. Původní předpoklad rozměrů byl potvrzen (délka 11,5 cm, šířka břitu 5,1 cm). Kresba udává tvar násadového otvoru pohledem zespodu. Nad rámec těchto údajů nám muzeum sdělilo, že výška v oblasti trnů při násadovém otvoru činí 2,7 cm, výška tlouku 1,8 cm a celková váha 0,115 kg.
Obr. 6: Sekera „z muzea ve Falköpingu“. Zdroj: Wideen 1955: Obr. 34, upraveno.
Vyzbrojeni cennou informací o odlišném inventárním číslem jsme opětovně oslovili paní Cecilii Jensen, která na jeho základě dohledala jak inventární kartu, tak následně i originální artefakt, který opatřila novým inventárním číslem 2M16-357. Inventární karta, z níž Wideen převzal ilustraci a která vznikla v mezidobí let 1930-1955, je vůbec nejcennějším zdrojem informací o původu sekery:
„Okres: Vartofta
Farnost: Åsle? Högstena? [pozdější přípisek tužkou]
Uloženo [v]: Falbygdenské muzeum
Číslo: 357
Zaznamenal: E. M. [Einar Magnusson?]
Roku: 1929
Artefakt: Sekera (ve 2 kusech, tlouk zlomený u násadového otvoru)
(Mosaz nebo) světlý bronz
Popis: Sekera, 1311,5 [pozdější přípisek tužkou] cm dlouhá a s 5,1 cm dlouhým ostřím, je štíhlého tvaru. Ostří je podélně rozštípnuto a uvnitř štěrbiny se nacházejí železné pozůstatky odkorodovaného ostří. Čepel je prolamovaná a dekorovaná motivem románské vázy nebo lilie. Tlouk se rozšiřuje do menšího kladívka.
Nálezové okolnosti:
Nebylo možné získat! Kroszewsky sekeru koupil v aukci [pozdější přípisek tužkou]Prozkoumáno v St. H. M. [Státní historické muzeum Stockholm] roku 1930: ‚doba vikinská‘
Dar prokurátora Mendela Kroszewského, Kås.“
V tomto dokumentu se dozvídáme novou informaci, že sekera byla zakoupena formou aukce nejpozději roku 1929 osobou Jacoba Mendela Kroschewského z vesničky Kås (ca. 25 km jihozápadně od Falköpingu) a posléze darována do muzea, načež byla roku 1930 odeslána do Státního historického muzea ve Stockholmu na posouzení. Naleziště sekery je lokalizováno do prostoru východně od města Falköping, konkrétně do pásu vesnic Åsle – Tiarp – Högstena. Tlouk sekery měl být zlomen a lze předpokládat, že došlo k určitému konzervátorskému zásahu, který může být důvodem rozporu mezi Paulsenovou verzí a současnou podobou.
Obr. 7: Inventární karta sekery. Zdroj: Falbygdenské muzeum.
Získané informace potvrzují, že artefakt věrně odpovídá Wideenově publikaci a inventární kartě. Jedinou pozoruhodnou odchylkou je fakt, že čepel disponuje pouze dvěma velkými perforacemi, zatímco všechny ostatní vnitřní plochy, které byly dříve považovány za otvory, jsou pouhými prohlubněmi, které přispívají k plastickému vzhledu sekery. Paulsenova kresba se v tomto ohledu poměrně blížila realitě, avšak nebyla korektně přečtena, protože seker s podobnými sníženými plochami je v raně středověkém korpusu opravdu málo a v případě železného provedení se soustředí výlučně na území jihovýchodní Ukrajiny a jižního Ruska (Degtjar 1984: Obr. 2.2; Holubev 2017: Obr. 3.3; Kryhanov 2012: Obr. 34.4, 35.2; Šramko 1962: Obr. 105.1; Vladimirov 2017: Obr. 14.3). Celkové vyznění prolamované čepele je poměrně blízké zmíněným dánským a švédským sekerám Petersenových typů L a M (Brøndsted 1936: 121, 181-2; Fig. 63, Fig. 92.2; Paulsen 1956: 67, Fig. 25b; Schiørring 1978).
Obr. 8: Fotografie sekery. Zdroj: Falbygdenské muzeum.
Všechny fotografie sekery, které pro účely tohoto článku pořídilo Falbygdenské muzeum, naleznete v následujícím odkazu:
Skutečnost, že je sekera vyrobena ze slitiny mědi s vloženým železným ostřím, si zasluhuje krátký komentář. Při mapování nejbližších analogií bylo nalezeno až sedm dalších evropských kusů, které naznačují podobnou konstrukci. Bronzové sekery se vyznačují silnou heterogenitou a nelze je řadit do jedné typologické ani dekorativní skupiny. Spíše se jeví jako raritní extravagantní výstřelky, které mohly vzniknout v podobné době a mnoha případech i v podobném regionu Evropy, konkrétně ve východní Evropě v 10.-13. století. Nelze vyloučit, že výroba mohla probíhat i lokálně, například bronzová sekera z Osla – postrádající železný břit – dosti věrně kopíruje proporce Petersenova typu M, což naznačuje severoevropský původ (Shetelig 1911: Fig. 13). Obvykle jde o poměrně drobné sekerky, které v některých případech hraničí s miniaturami, je však třeba mít na paměti, že železný břit mohl být před odreznutím výrazně delší. Vymapování nejbližších bimetalických analogií se zdá neodporovat dříve navrženému předpokladu o místě a době vzniku.
Nakolik je nám známo, fenomén těchto bimetalických seker je v literatuře opomíjen. Autor ve snaze lépe pochopit výrobní proces zkontaktoval několik řemeslníků, kteří navrhli různé způsoby vkládání ostří. Skupina výrobců kolem Petra Floriánka zastává názor, že bez exaktního ohledání se jako nejlogičtější možnost nabízí odlití sekery přímo na břit či zapájení. Karel Loukota se vůči pájení staví skepticky, protože potřebná teplota by mohla způsobit popuštění ostří. Všichni řemeslníci zhodnotili pronýtování a začištění nýtů jako možné, avšak v dobových podmínkách jako mimořádně pracné řešení. Loukota navrhl možnost uzamknutí břitu pomocí rybinového spoje, avšak dostupné průřezy ukazují, že břity byly usazeny do spáry o klínovitém průřezu.
Dosud nepublikovanou teorii v osobní diskuzi navrhl ruský archeolog Kirill Michailov. Ten se domnívá, že bimetalické sekery nikdy nesloužily jako skutečné zbraně, nýbrž jde o vrcholně středověké relikviáře, sloužící k uložení fragmentů seker spojovaných např. se svatým Olavem. Tato teorie by mohla dobře vysvětlovat dataci, konstrukci a geografii skandinávských a severoruských nálezů, avšak v současné chvíli ji nelze ověřit.
Mapa 1: Mapa litých bronzových seker s ocelovým ostřím z 10.-13. století.
Sekera uložená v Národním muzeu v Kodani není zobrazena.
Jednou z nejznámějších analogií je spektakulární bronzová sekerka ze Staré Ladogy o rozměrech 10,5 × 4,8 cm, která je zdobená plastickými motivy zvířat a která byla nalezena roku 1910 ve vrstvách z 10.-11. století (Kirpičnikov 1966: Табл. XX.1; Korzuchina 1966). Roku 1913 byla v Uljanovské oblasti (tehdejší Simbirské gubernii) nalezena 9 cm dlouhá bronzová sekerka zdobená stříbrnou inkrustací ve formě heraldických symbolů a nápisů, jež je datována do 12. století (Kirpičnikov 1966: Табл. XIX.2; Korzuchina 1966: 92; Spicyn 1915). V Biljarsku ve Kazani bylo nalezeno torzo drobné bronzové sekery s ostruhou na bradě a stříbrem inkrustovaným geometrickým motivem na jedné straně a motivem dravce na straně druhé (Darkevič 1961: 96, Рис. 2.6; Korzuchina 1966: 92). Sekera je datována do 11.-14. století. Další litá bronzová sekera z 11. století byla objevena v lokalitě Knjaža Hora na území dnešní Ukrajiny (Korzuchina 1966: 92, Рис. 2). I tato sekera je zdobena, konkrétně rytím, které je vyplněné niellem. Sekera je vybavena neobvyklou ostruhou na bradě, která tvoří prolamovaný otvor. Poslední východoevropská bronzová sekera pochází z lokality Ljublino (dříve Wargen) v Kaliningradské oblasti, kde byla objevena roku 1995 (Kulakov – Skvorcov 2000). Sekera, zdobena zvěrným ornamentem, je datována do 13.-14. století.
Obr. 9: Sekerka ze Staré Ladogy a její reprodukce.
Zdroj: Korzuchina 1966: Рис. 1; True History Shop.
Obr. 10: Sekera z Uljanovské oblasti.
Zdroj: Kirpičnikov 1966: Табл. XIX.2.
Obr. 11: Sekery z lokalit Biljarsku (vlevo) a Knjaža Hora (vpravo).
Zdroj: Darkevič 1961: Рис. 2.6; Korzuchina 1966: Рис. 2.
Obr. 12: Sekerka z lokality Ljublino (dříve Wargen).
Zdroj: Kulakov – Skvorcov 2000: Рис. 1.
Se skandinávského prostředí lze jmenovat ještě jednu sekeru, pocházející ze severoislandské lokality Fitjaá (Eldjárn 2016: 346-7). Tato sekera s rozměry 11,8 × 9 cm je tradičně datována do období záboru Islandu (9.-10. století), avšak protáhlý tvar jejích trnů naznačuje poněkud mladší dataci (viz diskuze Hendry – Vlasatý 2022). Tvarově odpovídá jiné bronzové sekeře z norské lokality Halmøen ved Namsos, která však postrádá vložené železné ostří (Shetelig 1911: 11-12). Vloženým železným ostřím, které bylo přinýtováno bronzovými nýty, disponovala bronzová a značně problematická sekera, jež je dnes uložena v Národním muzeu v Kodani (Undset 1878: 57-8). Sekera o rozměrech 15 × 10 cm byla dovezena z Norska na počátku 19. století. V současné chvíli je v podstatě neznámá a neexistuje na ni akademický názor. V digitálním katalogu Národního muzea v Kodani je vedena s datací do doby vikinské, zatímco publikace z 19. století ji řadí do křesťanského středověku či novověku. Skupina výrobců kolem Petra Floriánka se domnívá, že sekera je novověkým výrobkem.
Obr. 13: Sekerka z lokality Fitjaá.
Zdroj: Eldjárn 2016: 198. mynd; sarpur.is.
Obr. 14: Problematická norská sekera z Národního muzea v Kodani.
Zdroj: Undset 1878: Fig. 44; natmus.dk.
Poděkování
Tato revize švédské sekery by nebyla možná bez zapojení širšího badatelského kolektivu. Na předním místě bychom chtěli poděkovat Cecilii Jensen (Falbygdenské muzeum, Falköping), která nám 8 let ochotně odpovídala, artefakt nalezla, pořídila fotografie a poskytla je k publikování. Jsme zavázáni badatelům Ny Björnu Gustafssonovi (Švédský národní památkový úřad) a Gustavu Solbergovi (Kodaňská univerzita) za to, že se podělili o výsledky svého vlastního výzkumu. Svou vděčnost vyjadřujeme i profesionálním řemeslníkům Petru Floriánkovi (Gullinbursti), Karlu Loukotovi (Grizzly Art) a Vojtěchu Světlíkovi (BrokksWorks), kteří zodpověděli naše technické dotazy.
Všechny fotografie norské sekery z Národního muzea v Kodani, které poskytl Gustav Solberg, naleznete v následujícím odkazu:
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, zvažte, prosím, podporu našeho projektu na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.
Bibliografie
Brøndsted, Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII, 81–228.
Darkevič 1961 = Даркевич, В. Л. (1961). Топор как символ Перуна в древнерусском язычестве // Советская археология, № 4, 91–102.
Degtjar 1984 = Дегтярь, А. К. (1984). Комплекс из погребения воина у с. Кочеток на Северском Донце // Советская Археология 2, 239-243.
Eldjárn, Kristján (2016). Kuml og haugfé, Reykjavík.
Hendry, Michael – Vlasatý, Tomáš (2022). Kopí a sekera z velšského Caerwentu. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2025-07-06]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/kopi-a-sekera-z-velsskeho-caerwentu/
Holubev 2017 = Голубєв, А. М. (2017). Два нових салтово-маяцьких кремаційних могильники навколо с. Суха Гомільша на Харківщині // Археологія № 1, 74-79.
Kirpičnikov 1966 = Кирпичников, А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.
Korzuchina 1966 = Корзухина, Г. Ф. (1966). Ладожский топорик // Культура древней Руси: Сборник статей посвящённый 40-летию научной деятельности Н.Н. Воронина. Отв. ред. А.Л. Монгайт, Москва, 89–96.
Kotowicz, P. N. (2013). The Sign of the Cross on the Early Medieval Axes – A Symbol of Power, Magic or Religion? In: Weapons Brings Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wratislavia Antiqua 18, Wrocław: 41–55.
Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.
Kryhanov 2012 = Криганов, Андрей (2012). Військова справа кочевників Північного Причорномор’я кінця IV – початку XIII століть, Суми.
Kulakov – Skvorcov 2000 = Кулаков, В. И. – Скворцов, К. Н. (2000). Топорик из Варген (Ранговое оружие последних язычников Европы). In: Slavia Antiqua XLI, 173-190.
Paulsen, Peter (1939). Axt Und Kreuz bei den Nordgermanen, Berlin.
Paulsen, Peter (1956). Axt und Kreuz in Nord- und Osteuropa, Bonn.
Shetelig, Haakon (1911). En miniatyrøks av bronse fra vikingtid. In: Bergen Museums Aarbok 1911 (13), 1–18.
Schiørring, Ole (1978). Korset i øksen. In: Skalk 1978/6, 28–29.
Spicyn 1915 = Спицын, А. А. (1915). Декоративные топорики // Записки Отделения Русской и славянской археологии 11, 222-224.
Šramko 1962 = Шрамко Б. А. (1962). Древности Северского Донца, Харьков.
Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.
Undset, Ingvald (1878). Norske Oldsager i fremmede Museer : en oplysende Fortegnelse, Kristiania.
Vladimirov 2017 = Владимиров, С. И. (2017). Вооружение и военное дело населения Доно-Донецкой лесостепи во второй половине VIII – начале X вв.: салтово-маяцкая культура, Воронеж.
Vlasatý, Tomáš (2016). „Sekeru s sebou“, katalog seker z Birky, komentář a srovnání. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [cit. 2020-02-01]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/sekery-birka/
Wideen, Harald (1955). Västsvenska vikingatidsstudier: arkeologiska källor till Vänerområdets kulturhistoria under yngre järnålder och äldsta medeltid, Göteborg.
Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 10, Neumünster.
Williams, Gareth (ed.) (2014). Vikings: Life and Legend, London.