Skandinávské spony s korouhvičkou

Při badatelské činnosti jsem se dlouhodobě setkával se zvláštním typem předmětů, které se označují jako miniaturní větrné korouhvičky (šv. miniatyrflöjel, miniflöjel, něm. Miniaturwetterfahne, angl. miniature weathervane). Po mnoha letech jsem se rozhodl, že tyto zajímavé artefakty zmapuji a poskytnu českému čtenáři s komentářem a odkazy na literaturu.

---

Popis nálezů

V současné chvíli je známo celkem osm poměrně uniformních miniaturních korouhviček ze sedmi lokalit. Na každou z nich se nyní detailněji podíváme.

• Svarta jorden, Birka, Švédsko
  Na konci 19. století byla jedna korouhvička o délce 45 mm a šířce 35 mm nalezena v tzv. Černé zemi při vykopávkách prováděných archeologem Hjalmarem Stolpem (Salin 1921: 3, Fig. 4; Sörling 2018: 59). Korouhvička je vyrobena z bronzu, který je pozlacený (Lamm 2002: 36, Bild 4a). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 5208:188; online verze katalogu tohoto muzea udává ještě přítomnost žerdi (stång) o délce 85 mm.

  Literatura: Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Sörling 2018; Thunmark-Nylén 2006; katalog SHM.

Korouhvička z Birky. Zdroj: Salin 1921: Fig. 4; katalog SHM.

• Tingsgården, Rangsby, Saltvik, Ålandy
  Patrně roku  1881 byl na pozemku ålandského hospodáře Roberta Mattssona v Tingsgårdenu nalezena mohyla, jejíž půda byla použita k úpravě terénu pozemku. Uvnitř mohyly byla nalezena snýtovaná dřevěná rakev s pozůstatky uhlí, kostí a železný předmět. Archeologický výzkum byl podniknut až létě roku 1903, a sice Björnem Cederhvarfem z Národního muzea z Helsinek, který nález zdokumentoval a převezl do helsinského muzea. Hospodářův syn v půdě z mohyly nalezl poničený bronzový předmět se stylizovaným zvěrným ornamentem – korouhvičku o délce 52 mm, výšce 37,5 mm a váze 17,6 gramů. Předmět je dodnes uložen ve Finském národním muzeu pod inventárním číslem 4282:13, v Ålandském muzeu lze spatřit jen zdařilou repliku (Salin 1921: 20, Fig. 21; Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004).
  
  Literatura: Salin 1921; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Tingsgårdenu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4c; Lamm 2004: Fig. 1.

• Gropstad, Syrholen, Dala-Floda, Dalarna, Švédsko
  Zřejmě roku 1971 byl u lokality Gropstad u Dala-Flody objeven silně poškozený kremační hrob, který sestával pouze ze dvou fragmentárních odlitků korouhviček (Frykberg 1977: 25-30). Oba jsou vyrobeny z bronzu a liší se od sebe tvarem, stupněm zachování a dekorací. Zatímco jeden nemá zachované úchyty pro žerď, má výraznější střapce a je zdoben stylem Borre, u druhého se úchyty pro žerď dochovaly, avšak nemá výrazné střapce – místo nich má otvory, za které mohly být střapce pověšeny – a je zdoben jednoduchými soustřednými kruhy. V současné době jsou korouhvičky uloženy v  Muzeu Dalarny ve městě Falun.

  Literatura: Frykberg 1977; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvičky z Gropstadu. Zdroj: Lamm 2002: Bild 4e-f.

• Häffinds, Burs, Bandlunde, Gotland
  Další korouhvička byla nalezena při výzkumu vikinského tržiště poblíž Häffinds na východním břehu Gotlandu (Thunmark-Nylén 2006: 366-367, Abb. III:40:7:I). Vykopávky tehdy vedl Göran Burenhult ze stockholmské univerzity a korouhvička byla nejzajímavějším nálezem jím vedených vykopávek. Je vyrobena z bronzu ve velikosti 53 mm × 42 mm (Thunmark-Nylén 2000: 92) či 54 × 43 mm (Lamm 2002: 39, Bild 4g; Lamm 2003: 60). Váží 26 gramů (Lamm 2002: 39). Ve své době tato korouhvička vyvolala zájem zejména proto, že byla první, která se výrazně odlišovala od nálezů z Birky a Tingsgårdenu : má tři úchyty pro žerď, ráhno končí vyceněnou zvířecí hlavou a střapce jsou zašpičatělé.
  
  Literatura: Brandt 1986; Edgren 1988; Thunmark-Nylén 2000; Brandt 2002; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Häffinds. Zdroj: Thunmark-Nylén 2006: Abb. III:40:7:I; Lamm 2002: Bild 4g.

• Söderby, Lovö, Uppland, Švédsko
  Tvarově zcela identická bronzová korouhvička byla nalezena na jaře roku 2002 při vykopávkách v Söderby, které vedl Bo Petré. Konkrétně byla nalezena v mimořádně zajímavém kremačním hrobu A 37 – zdá se, že hrob byl záměrně vyhlouben v mohyle z doby bronzové, a zemřelý, zřejmě muž, byl před žehem uložen na medvědí kožešinu se psy, koněm, truhlou, dlouhým nožem, oděvem zdobeným stříbrným pozamentem, dvěma orientálními stříbrnými mincemi z 9. století, hřebenem, brouskem, dvěma keramickými poháry a železným náhrdelníkem s přívěskem kladiva (Petré 2011: 60-61). Korouhvička má délku 48 mm, výšku 37 mm a váhu 19,9 gramů. Tři úchyty jsou vyplněny bronzovou tyčkou kruhového průřezu, která je na obou koncích ulomená (Lamm 2002: 39). Hrob je datován do 10. století (Lamm 2002: 39). V současné chvíli je předmět uložen ve Švédském historickém muzeu pod katalogovým číslem 36192 (F2).
  
  Literatura: Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006; Petré 2011; katalog SHM.
  

Korouhvička ze Söderby. Zdroj: katalog SHM.

• Novoselki, Smolensk, Rusko
  Jan Peder Lamm, autor článků o miniaturních korouhvičkách, po objevu korouhvičky z Söderby obdržel zprávu od ruského archeologa Kirilla Michailova z Institutu IIMK Ruské akademie nauk zprávu o další korouhvičce, nalezené ve vesnici Novoselki ve smolenské oblasti. Součástí zprávy byla také kresba, kterou pan Michailov vytvořil během odkrytí roku 1996. Z ní je patrné, že jde o stejný typ, jako u korouhviček z Häffinds a Söderby, avšak místo tří úchytů u ní nacházíme pouze dva, opět vyplněné kovovou žerdí. Dr. Lamm uvedl (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61), že nález pochází z hrobu č. 4, což se ale po publikování nálezu E. A. Schmidtem roku 2005 ukázalo jako chybné. Schmidt (Schmidt 2005: 196, Il. 11:2) uvádí, že se korouhvička našla v hrobu č. 6, společně s hrotem kopí, nožem a keramickým pohárem. Korouhvičku znázorňuje s dlouhou jehlicí a kroužkem ve formě oděvní spony. Osobní rozhovory s archeologem Sergejem Kainovem, Kirillem Michailovem a šperkařem Vasilem Maiskym ukázaly, že Schmidtova kresba je rekonstrukcí a že korouhvička, která je nyní uložena ve Smolenském muzeu pod inv. č. 23656/1-9 bez středové části s kroužkem, je na kusy rozlámaná. Není však důvodu Schmidtově rekonstrukci nevěřit; pouze to znamená, že ne všechny části původního nálezu jsou vystaveny.
  
  Literatura: Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Schmidt 2005; Thunmark-Nylén 2006.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Kirill Michailov; Lamm 2004: Fig. 7.

Korouhvička z Novoselek. Zdroj: Vasilij “Gudred” Maiskij.

Kresba korouhvičky z Novoselek. Zdroj: Schmidt 2005: 196, Il. 11:2.

• Menzlin, Mecklenburg-Vorpommern, Německo
  Na podzim roku 2002 se na zámku Schwerin konala Mezinárodní saské sympozium 2002 (Internationales Sachsensymposion 2002), na němž Dr. Lamm přednesl příspěvek o tehdy nových nálezech ze Söderby a Novoselek. Po konci příspěvku jej Friedrich Lüth upozornil, že podobný předmět byl nalezen také nedaleko místa konání, v obchodním centru Menzlin. Ještě téhož večera si jej pan Lamm prohlédl ve speciální vitríně v Menzlinu, do které se umisťují nové nálezy z lokality, a seznal, že se jedná o korouhvičku, která je velmi podobná nálezům z Birky a Tingsgårdenu (Lamm 2003). Korouhvička byla objevena zřejmě roku 1999 a byla publikována následujícího roku (Schirren 2000: 472, Abb. 136:1). Nakolik lze soudit z detailních fotografií, korouhvička je dlouhá zhruba 50 mm a vysoká 38 mm.
  
  Literatura: Schirren 2000; Ekberg 2002; Lamm 2002; Lamm 2003; Lamm 2004; Thunmark-Nylén 2006.

Korouhvička z Menzlinu. Zdroj: Lamm 2003: Abb. 1.

Nakolik můžeme vidět, vyčleňují se nám dva různé standardizované typy – “typ Birka” a “typ Häffinds” -, jakož i nestandardní, atypické kusy (Gropstad). V následující částech se podíváme na funkci těchto miniatur a symboliku větrných korouhviček ve staroseverském prostředí.

Mapa miniaturních korouhviček uvedených ve výčtu. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 2.

---

Funkce miniaturních korouhviček

Jan Peder Lamm v minulosti zastával tři názory na funkci miniaturních korouhviček. Podle něj mělo jít v první řadě o  statutový a umělecký předmět. Současně prosazoval názor, že se jednalo o součásti modelů lodí na způsob svícnů (Lamm 2002: 40; Lamm 2003: 61; Lamm 2004: 138), které známe z norského kostelního prostředí 12.-13 století (Blindheim 1983: 96, Fig. 7). Třetí funkcí předmětu bylo podle Lamma užití při navigaci, kde korouhvičky mohly pomoci k určování úhlové výšky nebeských těles. Tuto teorii před Lammem již rozvinuli Engström a Nykänen (Engström – Nykänen 1996), experti ji však označili za fantaskní a nepřesvědčivou (Christensen 1998).

Nakolik můžeme soudit, teorie o modelech lodí neplatí zdaleka pro všechny uvedené kusy. Kostelní svícny ve tvaru lodí jsou nejméně o dvě staletí mladší a párové korouhvičky známe pouze z Gropstadu. Přiklonit se můžeme spíše interpretaci, že miniaturní korouhvičky doby vikinské byly součástmi oděvních spon, jak to ukazuje korouhvička z Novoselek. Zdá se, že žerdě byly v místě nasouvání na úchyty ztenčené, na hrotu naopak rozšířené a zploštělé, pod korouhvičkou opatřeny očkem na připevnění šňůrky, jejíž fixování opisovalo osmičku kolem korouhvičky a hrotu nebo jednoduše pouze jehlu. Touto sponou bylo možné fixovat plášť. Uniformnost tvarů a vzhledu svědčí o možné centrální výrobě a distribuci, například formou darů.

Spony s korouhvičkou vyrobené Vasilem “Gudredem” Maiskym. 

---

Symbolika korouhviček

Literatura, která referovala o miniaturních korouhvičkách, si ve velké míře všímala symboliky, která byla korouhvím přisuzována. Z období let 1000-1300 známe nejméně pět skandinávských kompletních korouhví a několik jejich fragmentů – všechny jsou vyrobeny z pozlacené vysokoprocentní mědi (Blindheim 1983: 104-105). To je ve shodě s písemnými prameny, které pozlacené větrné korouhve – ve staroseverštině veðrviti – kladou na přídě válečných lodí významných osob (Blindheim 1983: 93; Lamm 2003: 57). Korouhve na přídích můžeme nalézt také v ikonografii 11.-13. století, zatímco v ikonografii starší je můžeme nalézt i na stěžni (Blindheim 1983: 94-98; Lamm 2004: 140; Thunmark-Nylén 2006: 367). Kromě toho se s motivem korouhvičky setkáváme u kovových aplikací koňských postrojů, přívěšků, a – jak jsme výše ukázali – oděvních spon, které jsou velmi věrnými miniaturami skutečných lodních korouhví.

Skandinávské větrné korouhve a jejich fragmenty, 1000-1300. 

Zleva nahoře: korouhev z Källunge, korouhev z Heggenu, korouhev ze Söderaly, korouhev z Tingelstadu, korouhev z Høyjordu, figurka koníka z korouhve z Lollandu. Zdroj: Blindheim 1983: Figs. 1, 3, 4, 6, 9, 20.

Výběr korouhviček vyobrazených v ikonografii, 800-1300.

Zleva: kámen ze Sparlösy, kámen ze Stenkyrky, rytina z Bergenu, rytiny z kostelů v Borgundu, Urnesu a Kaupangeru. Zdroj: Lamm 2004: Fig. 10; Blindheim 1983: Figs. 8, 10, 11, 12.

Kování koňského postroje ve tvaru korouhvičky, Borre a Gnězdovo. 
Zdroj: Myhre – Gansum 2003: 27; Lamm 2004: Fig. 9; katalog Unimus.

Norské kostelní svícny ve tvaru lodí s korouhvičkami, 11.-13. století.

Větrné korouhvičky se na přídích zřejmě začaly objevovat již v 11. století, kdy začaly nahrazovat dřevěné hlavy. Jejich funkce se však příliš neposunula – korouhvičky byly rovněž odjímatelné a zvířata na nich umístěná měla vystrašit chaotické agenty, kteří se skrývali na cestách. Současně však korouhev důstojně reprezentovala majitele lodě a vytvářela snadno čitelný symbol. Často se uvádí, že funkce korouhví se v průběhu následujících staletí změnila a korouhve se začaly užívat převážně na kostelech. Jak však názorně ukazuje Martin Blindheim (1983: 107-108), v norském zákonu o branné hotovosti se můžeme dočíst, že důležité součásti lodního vybavení bylo skladováno právě v kostelech, a zatímco ostatní vybavení jako plachty nebo lana zubu času neunikly, korouhve přečkaly a dostaly se do stálého vlastnictví kostelů. Spojitost kostelů a lodí v námořnicky orientované Skandinávii ukazují také kostelní svícny ve tvaru miniaturních lodí.

Přinejmenším v době vikinské byla korouhev chápána jako osobní vlastnictví majitele lodi a drahý symbolem odkazující na námořní aktivity. Takovéto vybavení si však nemohl dovolit každý majitel lodi – korouhvička byla zcela jistě omezena pouze na úzký okruh nejbohatších, kteří vlastnili velká a špičkově vybavená plavidla. Tradice užívání korouhví byla ve Skandinávii natolik zakotvená, že zásadním způsobem ovlivnila používání korouhví i v jiných částech Evropy – například ve Francii, přičemž francouzské slovo pro “korouhev” (girouette) vychází právě ze staroseverštiny (Lindgrén – Neumann 1984).

---

Bibliografie

Blindheim 1983 = Blindheim, Martin (1983). De gyldne skipsfløyer fra sen vikingtid. Bruk og teknikk. Viking XLVI, Oslo, 85-111.

Brandt 1986 = Brandt, Bengt (1986). Bandlundeviken. En vikingatida handelsplats på Gotland. Grävningsrapport och utvärdering, Stockholm.

Brandt 2002 = Brandt, Bengt (2002). Bandlundeviken – a Viking trading centre on Gotland. In: Burenhult, G. (ed). Remote Sensing, vol. 2, Theses and Papers in North-European Archaeology 13:b, Stockholm, 243-311.

Edgren 1988 = Edgren, Torsten (1988). Om leksaksbåtar från vikingatid och tidig medeltid. In: Steen Jensen, J. (ed.), Festskrift til Olaf Olsen på 60-års dagen den 7. juni 1988, København, 157-164.

Ekberg 2002 = Ekberg, Veronica (2002). På resa till en annan värld. Vikingatida miniatyrflöjlar. C-uppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Engström – Nykänen 1996 = Engström, Jan – Nykänen, Panu (1996). New interpretations of Viking Age weathervanes. In: Fornvännen 91:3, 137-142.

Frykberg 1977 = Frykberg, Yvonne (1977). Syrholen i Dala-Floda socken. Seminarieuppsats i arkeologi, Stockholms universitet, Stockholm.

Christensen 1998 = Christensen, Arne Emil (1998). The Viking weathervanes were not navigation instruments! In: Fornvännen 93, 202-203.

Lamm 2002 = Lamm, Jan Peder (2002). De havdjärvas märke – om vikingatidens skeppsflöjlar. In: Gotländskt arkiv 74, 33-42.

Lamm 2003 = Lamm, Jan Peder (2003). Die wikingerzeitliche Miniaturwetterfahne aus Menzlin, Lkr. Ostvorpommern, und verwandte Funde. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Jahrbuch, 50, 57-63.

Lamm 2004 = Lamm, Jan Peder (2004). Vindflöjlar : liten klenod med stort förflutet : den vikingatida flöjeln från Saltvik aktualiserad av nya fynd. In: Åländsk odling 61, 129-143.

Lindgrén – Neumann 1984 = Lindgrén, Susanne – Neumann, Jehuda (1984). Viking weather-vane practices in medieval France. In: Fornvännen 78, 197-203.

Myhre – Gansum 2003 = Myhre, Bjørn – Gansum, Terje (2003). Skipshaugen 900 e. Kr. : Borrefunnet 1852-2002, Borre.

Petré 2011 = Petré, Bo (2011). Fornlämning RAÄ 28, Söderby, Lovö sn, Up. Gravfält från vendeltid och vikingatid samt några gravar och boplatslämningar från bronsålder. Lovö Archaeological Reports and Studies Nr 10 År 2011, Department of Archaeology and Classical Studies, Stockholm University.

Salin 1921 = Salin, Bernhard (1921). Förgylld flöjel från Söderala kyrka. In: Fornvännen 16, 1-22.

Schirren 2000 = Schirren, Michael C. (2000). Menzlin, Lkr. Ostvorpommern. In: Bodendenkmalpflege in Mecklenburg-Vorpommern, Bd. 47, Jahrbuch 1999, Lübstorf, 472.

Schmidt 2005 = Шмидт, Е.А. (2005). Курганный могильнику пос. Новоселки // Смоленские древности, Вып. 4, Смоленск, 146–218.

Sörling 2018 = Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.

Thunmark-Nylén 2000 =Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3. Katalog. Stockholm.

Thunmark-Nylén 2006 = Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.

31. března 2019