Úvod
Tento příspěvek si klade za cíl prozkoumání dřevěných částí mečových rukojetí 9.-12. století. Tento problém, který je v dosavadních monografiích opomíjen – výjimku tvoří Geibig (1991: 100), který se látky velmi decentně dotýká – může být zajímavý nejen pro odborníky a archeology, ale zejména pro mečíře, moderní uživatele mečů a obecně zájemce o středověkou každodennost.
Třebaže máme k dispozici zhruba 6500 mečů ze sledovaného období, je třeba připustit, že často pracujeme s destruovanými pozůstatky organických materiálů, mnohdy dodatečně poškozenými preparací, konzervací či jinými zásahy. Je paradoxní, že mnoho mečů s dobře zachovanými rukojetěmi kvůli své solidnosti neumožňují detailnější poznání vnitřní konstrukce bez toho, aniž by došlo k trvalému poškození textilních či kožených potahů. Z těchto důvodů, společně s dlouhodobým nezájmem ze strany odborné veřejnosti, je počet mečů, jež můžeme použít, velmi limitovaný. Z materiálu, který jsme byli schopni shromáždit, vyplývá, že dřevěné části rukojetí byly tvořeny z jednoho, dvou a čtyř kusů, jak ukazuje následující schéma.
Schématický nákres průřezu jednodílnou, dvoudílnou a čtyřdílnou dřevěnou střenkou.
Jednodílná rukojeť
Rukojeť, která byla vytvořena z jednoho proděravělého kusu, jehož otvor kopíroval řap, není v literatuře neznámá. Geibig (1991: 100) doslova zmiňuje, že v případě německého souboru jde o nejběžnější variantu, reprezentovanou sedmi kusy. Stejná metoda se zdá být použita v případě meče typu K z chorvatského Cirkovljan-Diven, jehož rukojeť je dále omotána 2 cm širokou lněnou stuhou (Bilogrivić 2009: 132-3). Rukojeť z jednoho kusu materiálu je užita také u dobře zachovaného meče typu X z jezera Trummen (Digitalt Museum 2020). Jednodílná rukojeť musela být upevněna před nasazením hlavice.
Meč z Cirkovljan-Diven. Bilogrivić 2009: T. III: 3.
Meč z Lembecku. Geibig 1991: Taf. 103.1-3.
Meč z jezera Trummen. Digitaltmuseum 2020.
Dvoudílná rukojeť
Rukojeť vytvořená ze dvou dřevěných dílů umožňuje montáž až po upevnění hlavice. Geibig je doslova považuje za jednodušší na výrobu (Geibig 1991: 100). Přestože můžeme předpokládat, že střenky mohly být lepené, současně byly zajištěny omotáním (plechy, drátem, textilií, kůží) nebo nýty. Z dostupného materiálu známe dvě různé metody, jak mohly být dvoudílné střenky konstruovány:
Stejné poloviny
Rukojeť tvořená dvěma identickými střenkami je nejpravděpodobnějším řešením rukojetí mečů z hrobů 90 (typ K) a 341 (typ X) v Mikulčicích (Hošek – Košta 2014: 74, 100; osobní diskuze s Jiřím Koštou). Konkrétně meč z hrobu č. 90 byl dále obtočen textilem a koženým řemínkem (Hošek – Košta 2014: 74). Mezi další zástupce této varianty zřejmě patří meč z Korsødegårdenu, u něhož se zachovala jedna ze střenek, která vykazuje zahnuté okraje (Dowen 2015: 189, Fig. 9; diskuze s Vegardem Vike). U rukojetí, které jsou obtočené drátem, je řap obvykle obložen pouze z delších stran a kratší strany jsou volné – což je patrné u meče z Dolhobyczówa, který má střenky tvořeny z parohu (osobní diskuze s Piotrem Kotowiczem). Obložení dvou delších stran a ponechání kratších stran volné je patrné i u meče z Steyreggu (Ruprechtberger 2012). Dvě identické střenky jsou použity i u dvou dalších parohových rukojetí ze Švédska; parohové střenky jsou podélně snýtovány železnými nýty (Androshchuk 2014: Jä 12; Holm 2015; Kjellmark 1905: 367). Rukojeť tvořená identickými polovinami, které byly po bocích snýtované, známe i z kovových provedení, například u meče z Eltoftu (Munch 1960).
Meč z hrobu 90 z Mikulčic. Hošek – Košta 2014: Fig. 9.
Nestejné poloviny
Olšová rukojeť meče typu H z jezdeckého hrobu I z dánského Grimstrupu je tvořena dvěma asymetrickými střenkami – větší díl je na širší straně opatřen škvírou, do níž přesně zapadne řap, který je následně zakryt užší střenkou a celá rukojeť je omotána úzkým koženým řemínkem (Stoumann 2009: 290). Identický systém je patrný u olšové rukojeti meče z hrobu L-207/2017 z Gnězdova (Kainov – Novikov 2024: 251).
Meč z Grimstrupu. Stoumann 2009: Fig. 26.
Čtyřdílná rukojeť
Rukojeť tvořená čtyřmi díly, které byly přiloženy na boky řapu, jsou známy nejméně ze dvou mečů. Dva z nich pochází z Lednice (Stępnik 2011: 71-2). Zajímavějším kusem je meč typu H, který nejeví známky omotání a u kterého se soudí, že střenky mohly být lepené. U tohoto kusu je rovněž zajímavé, že širší díly jsou vyrobeny z tisu, zatímco užší díly jsou javorové. Druhý meč (α var. 1 dle Nadolského / typ X.A/B.1 dle Oakeshotta) má všechny díly javorové a byly hustě omotány koženým proužkem.
Meč z Lednice. Stępnik 2011: Fot. 3, 4.
Meč z Lednice. Stępnik 2011: Fot. 1, 2.
Čtyřdílnou konstrukci může naznačovat i tvar kovových příček. V některých záštitách či podstavách jsou otvory pro řap výrazně zvětšeny, aby mohly pojmout dřevěné díly rukojeti. Obložení rukojeti, které je zavedeno do jednoho či druhého komponentu a je opřeno o protilehlý kovový díl, tak kromě ergonimické funkce slouží k zaklínění podstavy. Tato kompozitní konstrukce teoreticky pomáhá lépe zvládat vibrace. V období raného středověku je zavedení rukojetí do komponentů vzácné, ale dle vyjádření mečíře Róberta Môce se vyskytuje častěji od 12. století. V raném středověku jsou zvětšené otvory pro řap patrné například u mečů typu K s nápisem Hiltipreht (viz Davidson 1998: Pl. II; Morawe 1929; Ypey 1982).
Meč z lokality Liepe. Zdroj: Morawe 1929: 294.
Diskuze
Ze sebraného materiálu je přes jeho nerozsáhlý charakter patrné, že při volbě dřeva, celkového tvaru, způsobu konstruování střenek a metodě jejich upevnění se uplatňovaly různé strategie. Volba dřeva již byla probrána v separátním článku Druhy dřeva na rukojetích mečů a v tento okamžik se nezdá, že by v tomto ohledu mezi variantami střenek docházelo k rozdílům – střenky se nezávisle na tvaru a konstrukci vyráběly primárně z listnáčů, zatímco dřevo jehličnanů bylo užito výjimečně. V tento okamžik se jeví jako pravděpodobné, že soudkovitý tvar rukojetí se častěji pojí s jednodílnou konstrukcí střenky, kdežto vícedílné střenky jsou vždy ve tvaru lichoběžníku či přesýpacích hodin. Tvar lichoběžníku či přesýpacích hodin se však projevuje i v případě jednodílné varianty.
Zdá se být pravidlem, že jílce s Geibigovým konstrukčním typem II (tedy dvoudílná konstrukce hlavice s korunou přinýtovanou k bázi; Geibig 1991: Abb. 24) vždy užívají vícedílné varianty střenek. Důvody k této volbě jsou ryze praktické : vícedílná střenka, která je aplikovaná po upevnění hlavice, nabízí více prostoru při nýtování koruny k bázi, a tím, že střenka tlačí na bázi, pomáhá udržovat díly napnuté na doraz a zabraňuje jejich pohybu. U konstrukčních typů I a III (tedy konstrukce s řapem roznýtovaným na vrcholku hlavice) se zdají objevovat jednodílné i vícedílné střenky.
Je zřejmé, že tvar a konstrukce rukojetí některých mečů nebyly nahodilé a bylo s nimi počítáno již při výrobě čepelí. Krásným příkladem je celý typ S, jehož průměrná šířka řapu je 2,51 cm u záštity (19 vzorků) a 1,59 cm u podstavy (14 vzorků). Pro srovnání můžeme uvést průměrné hodnoty pro typ X: 2,996 cm u záštity (25 vzorků) a 1,9 cm u hlavice (25 vzorků). To však znamená, že čepele těchto dvou typů nebyly zaměnitelné a řemeslníci měli již před samotnou výrobou dobrou představu o celkovém vyznění výrobku a jeho estetických a praktických aspektech. Vícedílná střenka umožňuje dosáhnout velmi drobných, tenkostěnných rukojetí, které velmi těsně obepínají řap, což je nejlépe patrné u rukojetí ovinutých drátem, u kterých šířka řapu často odpovídá šířce výsledné rukojeti. Pro vícedílné střenky je typické, že jsou upevněné následujícími způsoby:
- ovinutí textilem, kůží či jejich kombinací
- souvislé ovinutí drátem či plechem
- ovinutí drátěnými, plechovými či odlévanými objímkami
- pronýtování řapu
Velmi pravděpodobně takřka všechny varianty dřevěných střenek byly původně omotané, a to včetně jednodílných rukojetí. Vedle skutečnosti, že vícedílné střenky jsou ovinutím drženy pohromadě, je hlavním důvodem ergonomie, přispívající k pohodlnému užívání a delší trvanlivosti výrobku. Zmínit lze též to, že dřevěné střenky mohou mít nedokonalý tvar či hrany, což lze omotávkou napravit. Výjimku mohly tvořit rukojeti vyrobené z vizuálně zajímavého materiálu a zřejmě též některé rukojeti s kovovými objímkami.
Navržené schéma konstrukce rukojetí mečů s dřevěným základem.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.
Literatura
Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.
Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K / Type K Carolingian Swords. In: Opuscula archaeologica 33, 125–82.
Davidson, Hilda Ellis (1998). The Sword in Anglo-Saxon England: Its Archaeology and Literature, Woodbridge.
Digitalt Museum 2020 = Svärd. In: digitaltmuseum.se. [2021-03-26]. Dostupné z: https://digitaltmuseum.se/021028789200/svard.
Dowen, Keith A. (2015). An Early Medieval Sword in the Wallace Collection. In: Acta Militaria Mediaevalia XI, Kraków – Sanok – Wrocław, 181-194.
Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.
Holm, Olof (2015). A Viking Period sword from Skäckerfjällen with a decorated antler grip. In: Fornvännen 110:4, 289-290.
Kainov – Novikov 2024 = Каинов, С. Ю. – Новиков, В. В. (2024). Новые находки мечей в Гнёздове (2017-2020 гг.), Москва.
Kjellmark, Knut (1905). Ett graffält från den yngre järnåldern i Ås i Jämtland. In: Ymer 25, 351–371.
Hošek, Jiří – Košta, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno.
Morawe, Ferdinand (1929). Hiltipreht. In: Mannus 21, 292-299.
Munch, Jens Storm (1960). Vikingesverdet fra Eltoft, Borge i Lofoten. In: Ottar 23, 16-18.
Ruprechtberger, E. M. (2012). Ein hochmittelalterliches Schwert aus dem Donauschotter bei Steyregg, Linz.
Stępnik, Tomasz (2011). Drewniane okładziny rękojeści mieczy. In: Wyrwa, A. M. – Sankiewicz, P. – Pudło, P. (2011). Miecze średniowieczne z Ostrowa Lednickiego i Giecza, Dziekanowice – Lednica, 71-79.
Stoumann, Ingrid (2009). Ryttergraven fra Grimstrup : og andre vikingetidsgrave ved Esbjerg, Ribe.
Ypey, Jaap (1982). Een Hiltipreht-zwaard uit Elst (U.). In: Westerheem 31/2, 48-52.
