Sokolnictví vendelského období

I. Úvod
Sokolnictví bylo v době vendelské aristokratickou zábavou válečnických vrstev a vyšší společnosti. Vlastnictví dravých ptáků a jejich uložení do hrobu s majitelem bylo chápáno jako známka prestiže. Také se zdá, „že tito ptáci reprezentovali prvotřídní majetek zesnulého a vyjadřovali jeho sociální a ekonomický status.“ (Clemoes et al., 2007, str. 163)

K pochopení historického sokolnictví a především funkcí jednotlivých druhů dravců si nejprve musíme udělat exkurzi do současné sokolnické terminologie. Z pohledu moderního sokolnictví „rozlišujeme dva druhy sokolnictví: vysoký let (vyčkávání) a nízký let. Během vysokého letu se [dravec] vznáší vysoko ve vzduchu a čeká na kořist, kterou nahánějí psi. Během nízkého letu sokolník jde či jede na koni naproti kořisti a ve vhodnou chvíli dravce vypouští ze zápěstí. Lovnou zvěř může při nízkém letu nahánět pes, ale lze provozovat bez nahánění. Tento druh sokolnictví je obzvláště vhodný v zalesněných oblastech a jde o jediný způsob, jak lze jestřáby a krahujce využívat. Dospělé samice jestřábů a krahujců jsou větší než samci těchto druhů a dokáží ulovit větší zvěř než samci. Z toho důvodu samice lépe dodávají jídlo na královskou tabuli“ (Allmäe et al, 2011, str. 120). Dravci se tak přirozeně rozdělují na tzv. dravce vysokého letu, kteří jsou reprezentováni čeledí sokolovitých (Falconidae; např. sokol stěhovavý, raroh lovecký a dřemlík tundrový ), a tzv. dravce nízkého letu, reprezentováni čeledí jestřábovitých (Accipitridae; např. jestřáb lesní, krahujec obecný, orel skalní). Samostatnou skupinu tvoří v současném sokolnictví orli, kteří mají ovšem mnoho společného s dravci nízkého letu. Jak z tohoto článku vyplývá, nejčastěji používaným dravcem byl jestřáb, a tento stav byl stále platný za doby vikinské, o čemž svědčí mimo archeologických nálezů také skaldská poezie. Obecně lze proto říci, že se nejčastěji praktikoval lov nízkým letem, ačkoli je tato problematika komplexnější.

O sokolnictví v době vendelské získáváme informace z archeologických nálezů nebo pozdních literárních pramenů, tj. skaldské a eddické poezie a ság, díky kterým můžeme např. rekonstruovat stav sokolnictví doby vikinské, které nebylo nepodobné stavu v době vendelské. Archeologické nálezy mohou mít dvojí charakter – kosterní pozůstatky ptáků a vyobrazení ptáků.

II. Kosterní pozůstatky dravých ptáků
Nejstarší doklady sokolnictví ve Švédsku pocházejí ze Staré Uppsaly (Gamla Uppsala), kde byly objeveny kosterní pozůstatky jestřába pocházející z doby před rokem 500 (Allmäe et al, 2011, str. 120). Následující šesté století znamenalo ve Skandinávii „výraznou změnu a zároveň diskontinuitu, pokud se týče systému osidlování, struktury společnosti a (pravděpodobně) náboženství. Podle interpretací mělo mnoho z těchto změn nastat kvůli zavedení aristokratické etiky válečníků, jejíž vzorem byly nové germánské státní útvary založené na území bývalé říše římské. Zdá se být pravděpodobné, že sokolnictví bylo zavedeno jako součást tohoto ‚balíčku‘ aristokratických ideálů. V tomto konkrétním případě mohli mít enormní vliv Gótové, kteří museli přijít do kontaktu s tradicí starého sokolnictví euroasijských stepí, když se usadili v Ukrajině.“ (Tyrberg, 2002, str. 228) Hroby z 1. poloviny 6. století, kupříkladu Ottarova mohyla (Ottarhögen), ještě neobsahovaly mnoho pozůstatků zvířat, ale od druhé poloviny 6. století zaznamenáváme náhlý „zvířecí boom“ spojený s využíváním sofistikovaných metod lovu (Fischer, 2005, str. 199). A tato tradice sokolnictví se ve Švédsku během 6. století trvale ujala a plně vyvinula. Většina kosterních pozůstatků dravců byla nalezena v jádrové oblasti vendelského období, ve východošvédských krajích Uppland a Södermanland (Allmäe et al, 2011, str. 120).

V aristokratických hrobech doby vendelské (viz tabulka č. 1) nacházíme dravce společně s kořistí, a sice ptáky, které dravci obyčejně loví, z čehož můžeme dedukovat, jakým způsobem byli dravci používáni. Jedná se nejčastěji o kachny, husy, jeřáby a tetřívky. V hrobech byly také nalezeny kosterní pozůstatky sov (výrů a sovic), o nichž se soudí, že nepředstavovaly lovenou zvěř, nýbrž měly sloužit jako návnada: „Rinkerové [tj. válečnická elita] byli odpovědní za pořádání lovu na vrány a havrany, při kterých byli výři používáni jako živé návnady. Poté, co vrány začaly výra pronásledovat, vypustil na ně muž jestřáby nebo na ně začal střílet lukem.“ (Fischer, 2005, str. 200) Někteří z těchto dravců měli useknutou hlavu (např. v hrobech Valsgärde 7 a Salme) (Allmäe et al, 2011, str. 120).

Ve švédských hrobech bylo mimo mnoha ptáků, kteří mohli představovat kořist, nalezeno několik druhů dravců (viz tabulka č. 2), což naznačuje, že se v různých terénech využívaly jiné metody lovu, které vyžadovaly jiné druhy dravců (Jennbert, 2007, str. 26). Pokud hovoříme o rozličných terénech, pak nesmíme zapomenout uvést jako extrémní příklad skandinávský hrob ze Salme v Estonsku, ve kterém byly nalezeny kosterní pozůstatky dravců, což dokazuje, že si je námořníci přivezli s sebou. Dravce si s sebou mohli vzít na moře za prvé proto, aby jim dravci při potřebě obstarávali čerstvé jídlo, a za druhé mohlo námořníkům sokolnictví jakožto druh zábavy pomáhat k ukrácení času, když například čekali na příznivý vítr (Allmäe et al, 2011, str. 120).

Lovecká či jiná funkce ptáků je patrná i z těchto archeologických nálezů. Vyobrazení sokolů a jestřábů reprezentují aristokratický lov a sokolnictví. Orli na rozdíl od nich mnohem spíše značí moc, což je důsledkem dlouhé tradice v evropském umění, která pochází od Římanů a Germánů období stěhování národů (Gräslund, 2004, str. 127). Stejně jako orli, také havrani jistě nesymbolizují sokolnictví, neboť pozůstatky havranů nebyly nalezeny a nenasvědčují o tom ani zdroje doby vikinské (Jennbert, 2007, str. 26). Havrani jsou spíše spojeni s mytologií (např. bohem Óðinem) a bojem. Rozsah mytologických odkazů na ptáky, a to zejména orly a havrany, značí, že ptáci měli důležité postavení v rané skandinávské kultuře (Hupfauf, 2003, str. 132). Orel, společně či zaměnitelně s havranem a vlkem, byl na rozdíl od sokolnických dravců archetypálním zvířetem bitevního pole (Dickinson, 2005, str. 159).

IV. Shrnutí a závěr
Tímto závěrečným bodem chci shrnout nejdůležitější body tohoto článku a charakteristiky vendelského sokolnictví. Sokolnictví bylo zábavou, které provozovala jen úzká skupina  nejvyšší vrstvy společnosti. Dravec byl známkou bohatství, stejně jako kůň nebo pes. Používali se dravci jak vysokého letu, tak nízkého letu, přičemž nejčastěji používaný byl pravděpodobně jestřáb. Bojovník však vlastnil i více dravců, které střídal v závislosti na členitosti terénu, lovené zvěři a dalších faktorech. Spekuluje se o vyvinutých loveckých metodách, při kterých byly využívány sovy jako vábničky. Lovenou zvěří mohli být nejčastěji ptáci nebo menší savci. Někteří ptáci, jako například orel nebo havran, plnili funkci bojového motivu a jejich zobrazování mělo konotace odlišující je od sokolnických ptáků. Důležité postavení dravců jako symbolů moci se promítlo také do raného skandinávského umění.

V. Zdroje

ALLMÄE, Raili, Liina MALDRE a Teresa TOMEK. The Salme I Ship Burial: An Osteological View of a Unique Burial in Northern Europe. Interdisciplinaria archaeologica, 2/2011, str. 103-124.

ARWIDSSON, Greta. Valsgärde 6. Uppsala: Almqvist & Wiksells Boktryckeri, 1942, 151 s.

ARWIDSSON, Greta. Valsgärde 7. Lund: Berlingska Boktryckeriet, 1977, 152 s.

CLEMOES, Peter, Simon KEYNES, Michael LAPIDGE. Anglo-Saxon England 15. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, 300 s.

DICKINSON, T.M. Symbols of protection: The significance of animal-ornamented shields in early Anglo-Saxon England. Medieval Archaeology 49, 2005, str. 109–63.

FISCHER, Svante. Roman imperialism and runic literacy: the westernization of Northern Europe (150-800 AD). Uppsala: Department of Archaeology and
Ancient History, Uppsala University, 2005, 260 s.

GRÄSLUND, Anne-Sofie. Wolfs, serpents, and birds: Their symbolic meaning in Old Norse belief. In: ANDRÉN, Anders et al.. Old Norse Religion in Long-Term Perspectives: Origins, Changes and Interactions – An International
Conference in Lund, Sweden, June 3-7 2004. Lund: Nordic Academic Press, 2006, 124-129.

HUPFAUF, Peter R. Signs and symbols represented in Germanic, particularly early Scandinavian, iconography between the Migration Period and the end of the Viking Age. Sydney, 2003. Doktorská práce. University of Sydney, 315 s.

JENNBERT, Kristina. The mania of the time: Falconry and bird brooches at Uppåkra and beyond. In: HÅRDH, Birgitta, Kristina JENNBERT a Deborah OLAUSSON. On the road. Lund: Almqvist & Wiksell International, 2007, str. 24-28.

SJÖSVÄRD, L., Vretemark, M., Gustafsson, H. A Vendel warrior from Vallentuna. In: Lamm, J. P., Nordström, H. Å. (Eds.). Vendel period studies. Transactions of the Boat-grave symposium in Stockholm, February 2–3, 1981. The Museum of
National Antiquities, Stockholm Studies 2, 1983, str. 133-150.

STOLPE, Hjalmar, T. J. ARNE. Graffältet Vid Vendel. Stockholm: Beckmans Boktryckeri, 1912, 66 s.

TYRBERG, Tommy. The archaeological record of domesticated and tamed birds in Sweden. Acta Zoologica Cracoviensia 45, 2002, str. 215–231.