Abstrakt
Soubor raně středověkých kamenných rytin z hradiště Libušín, objevený v letech 1949-1951, představuje v kontextu raně středověkých Čech unikátní nález. I přes svůj význam mu v posledních dekádách nebyla věnována odpovídající badatelská pozornost. Cílem práce je aktuální zmapování současného stavu souboru s přihlédnutím k detailní revizi vyobrazených motivů. Sekundárně se práce zaměřuje na kritickou revizi původní interpretace a na nové chronologické zařazení rytin, vycházející ze zobrazené válečnické výzbroje. Metodika kombinuje revizi archivních nálezových zpráv a fotografií, osobní ohledání čtyř dochovaných kamenů ve sbírkách Národního muzea, komparaci s evropskými ikonografickými analogiemi a využití poznatků experimentální archeologie a revizního zpracování hradiště. Bylo zjištěno, že většina souboru (15 z 21 kamenů) je nezvěstná, přičemž ke ztrátě došlo pravděpodobně již v průběhu 50.-60. let 20. století. Detailní čtení dochovaných artefaktů potvrdilo existenci dříve nepovšimnutých potenciálních prvků jako třmeny, ostruhy, mečovou pochvu a přilbu, vlasy na hlavě, geometrické motivy. Rytiny lze rozdělit na primární (především jezdecké scény) a sekundární. Na základě zhodnocení ergonomie je nově navržena hypotéza o dětském tvůrci primárních rytin. Navzory dlouhodobě přijímané dataci Z. Váni a J. Kabáta k přelomu 10. a 11. století analýza naznačuje možný posun datace souboru do prvních dvou třetin 11. století.
Klíčová slova: Libušín – kamenné rytiny – raný středověk – fortifikace – ikonografie – graffiti – výzbroj.
Úvod
Území raně středověkých Čech nepatří mezi regiony, které by oplývaly bohatým ikonografických materiálem zobrazující realistické lidské či zvířecí figury, jež by umožňovaly studium každodennosti či válečnictví. Z mladší doby hradištní (2. pol. 10. – 1. pol. 12. století) se sice zachovaly bohatě iluminované rukopisy, ty však nevznikly na našem území, nýbrž v dnešním Německu (Černý 2001; Winterer 2009: 143). Při studiu domácí ikonografie se tak musíme spoléhat především na archeologické nálezy. Pracujeme se silně nesourodou skupinou zejména anorganických předmětů, jako jsou opasková či postrojová kování, záušnice, mince, kamenné rytiny a značky na dnech keramiky. Zpravidla jsou silně schematizované, jelikož detaily by pro vyznění díla působily nadbytečně. Přesto lze při archivní práci stále nalézt přehlížené nálezy, které mají zajímavou výpovědní hodnotu a mohou přinést nečekaná svědectví.
V rámci tohoto kontextu se následující text, který je dedikovaný všem zájemcům o raný středověk, české dějiny a středověké vojenství, zaměří na soubor 21 rytin nalezených v polovině 20. století na libušínském hradišti. Tyto rytiny si zasluhují mimořádnou pozornost, neboť představují motivicky nejbohatší soubor kamenných rytin z raně středověkých Čech. Jejich unikátnost spočívá v rozsahu a raném datování. Nejbližší porovnatelné soubory v Čechách pocházejí až z románského období a nacházejí se v interiéru baziliky sv. Jiří na Pražském hradě (Chotěbor 1985; 2022) a na zdivu Malostranské mostecké věže v Praze (Dragoun 1992; 1994; Vilímková 1972). Z období raného středověku v Čechách dále evidujeme pouze osamělé rytiny. Jednu z nich nacházíme na hradebním kameni z Pražského hradu z 10. století (Frolíková-Kaliszová 2011a: 44-5, Obr. 15; 2011b: 188), což je poměrně blízká analogie libušínských rytin. Dalšími kamennými rytinami jsou hrací desky z Prahy – Butovic z 9. století (Mašek 1970: Obr. 3.1) a Libice nad Cidlinou nejspíše z 10. století (Princová 2000). Z Kouřimi pochází rytý kamenný idol z 9.-10. století (Profantová 2012). Na třinácti českých lokalitách z období 10.-12. století evidujeme ryté náhrobní kameny (Podhorský – Drnovský 2017).
Mapa 1: Hradiště Libušín na mapě Evropy.
Hradiště Libušín
Raně středověké hradiště Libušín u Kladna, rozkládající se na strategické ostrožně sv. Jiří asi 20 km severozápadně od Prahy, patří k nejvýznamnějším opevněným lokalitám středních Čech. Jeho poloha na zlomu roviny do údolí dvou potoků a rozsah přibližně 12,3 ha z něj činí mimořádně dobře chráněné místo, jehož dispozice – akropole, vnitřní a vnější předhradí, doplněné samostatně opevněným areálem studánky – ukazuje na promyšlený fortifikační koncept. Velké archeologické kampaně v letech 1929–1971, spojené se jmény jako Jaroslav Böhm (Böhm 1950), Josef Kabát (Kabát 1949; 1952b) či především Zdeněk Váňa (Váňa 1973a; 1975; Váňa – Kabát 1971), poskytly systematický obraz o půdorysné skladbě i vývoji lokality. Ačkoli byla lokalita v novověku narušena těžbou uhlí, patří rozsah zachovaných konstrukcí a rozloha výzkumu (bezmála 3000 m²) k největším v regionu.
Obr. 1: Plán libušínského hradiště. Zdroj: Sláma 1989: Obr. 13.
Video 1: Letecká vizualizace libušínské akropole, stav k roku 2019.
Starší interpretace Zdeňka Váni řadily vznik Libušína na konec 9. století a spojovaly jej s událostmi česko-lucké války, přičemž zánik měl nastat na počátku 11. století. Tuto dlouho přejímanou chronologii zásadně revidovala práce Ladislava Varadzina z roku 2012 (Varadzin 2012). Na základě analýzy keramiky přímo z výplní hradby posunula založení hradiště až do druhé či třetí třetiny 10. století, tedy do období expanze přemyslovského státu za vlády Boleslava I. Tím Libušín ztratil dříve přisuzovanou roli předstátního kmenového centra a je nově chápán jako produkt pevné centrální moci, která v této etapě konsolidovala jádro přemyslovské domény.
Fortifikační systém Libušína představuje mimořádné technické dílo. Původně byl koncipován jako trojdílný areál, sestávající z akropole (2,6 ha), prvního předhradí (3,6 ha) a vnějšího předhradí (4,6 ha). Zdá se však, že tento velkorysý záměr nebyl nikdy plně realizován a systém prošel postupnou přestavbou a redukcí. Například severní brána akropole byla transformována a namísto toho, aby umožňovala průchod na předhradí, byla přestavěna tak, aby ústila k opevnění vodního zdroje (studánky) na severním svahu o rozloze 1,5 ha. Konstrukce opevnění se měnila dle důležitosti úseku (viz též Čtverák et al. 2003: 180-183; Lutovský 2001: 164-165; Sláma 1989: 35-9). Nejpevnější hradba z dřevohlinitého tělesa s čelní kamennou plentou byla vybudována ve strategicky nejdůležitějších místech, především tam, kde val akropole a vnitřního předhradí příčně přetínal ostrožnu. Zatímco většina obvodu akropole byla ohrazena nasucho kladenou kamennou zdí, prostor u studánky hájila specifická zeď slepovaná hlínou. Naopak opevnění vnějšího předhradí tvořilo pouze nízké sypané valové těleso s kamennou nástavbou, které bylo z vnější strany lemováno asi 6 metrů širokým příkopem. Výzkum odhalil unikátně konstruovanou jihovýchodní bránu, jejíž vstupní prostor byl dělen kamennou baštou.
Archeologický inventář naznačuje, že hradiště nenaplnilo funkci standardního správního či hospodářského centra. Nálezy svědčící o řemeslné specializaci, výrobních aktivitách či přítomnosti vyšších sociálních vrstev jsou ve srovnání s podobně datovanými lokalitami – například s nedalekou Budčí – překvapivě omezené. Slabé doklady trvalého osídlení, zejména na obou předhradích, poukazují na to, že Libušín byl vybudován jako velkolepý strategický projekt, jehož potenciál nebyl nikdy plně využit. Namísto multifunkčního centra raného státu se jeví jako kontrolní bod na komunikační trase spojující centrální Čechy se středním Poohřím, jehož význam postupně oslabil až na úroveň obyčejného dvorce. K rozpadu hradby došlo již ve druhé třetině 11. století, a to bez dokladů násilného zániku, jak předpokládal Váňa.
Obr. 2: Kresebné rekonstrukce jihovýchodní (vlevo) a severní brány (vpravo).
Zdroj: Váňa 1973a: Obr. VIII, IX.
Objev a zpracování v literatuře
Během Kabátova výzkumu v roce 1949 bylo tzv. sondou 18/49 zkoumáno napojení jižní obvodové hradby prvního předhradí na opevnění akropole. V místě zaobleného jihovýchodního nároží příčné hradby, nacházejícího se na svahovitém terénu, kde hrozilo sesunutí, byla hradba sanována třemi opěrnými zdmi. Nejpečlivěji z nich byla konstruována tzv. třetí opěrná zeď pojená jílem, která se dochovala do výšky cca 1,35 m (původní výška se předpokládá kolem 2 m). V líci této zdi bylo in situ nalezeno celkem osmnáct rytých kamenů (č. 74/49 – 91/49), které nejevily žádnou patrnou organizační strukturu a byly rozptýleny v různých výškových úrovních. Přesto je možné identifikovat dva shluky: skupinu volněji uspořádaných kamenů (č. 79/49 – 85/49) a skupinu koncentrovanějších kamenů (č. 74/49 – 77/49; 86/49 – 89/49 a 91/49). Izolované pozice zaujímaly kameny č. 78/49 (mezi shluky) a č. 90/49 (v blízkosti druhé skupiny) (Váňa – Kabát 1971: 288). Další tři ryté kameny byly roku 1951 navíc odkryty v severním zdivu bašty jihovýchodní brány (Kabát 1952a: 8; Váňa – Kabát 1971: 209).
Chronologické zařazení těchto rytin lze stanovit pouze rámcově, na základě revizního průzkumu hradiště provedeného Varadzinem, a sice do období mezi druhou třetinou 10. a druhou třetinou 11. století. V literatuře převažuje konsensus datující opěrnou zeď do mladší fáze fungování hradiště (Váňa – Kabát 1971: 292). Tato datace je však založena na přibližném datování zobrazené výzbroje jezdce na kameni č. 85/49, kterýžto předpoklad Varadzin explicitně zpochybňuje (Varadzin 2012: 731). Kontextuálně lze dovozovat, že opěrná zeď (Varadzinova fáze 2) vznikla s časovým odstupem od příčné hradby (Varadzinova fáze 1), kterou měla stabilizovat. Nicméně není možné přesně stanovit časovou prodlevu mezi těmito stavebními fázemi.
Obr. 3: Situace jihozápadního nároží hradby akropole a jeho kresebná rekonstrukce.
Zdroj: Varadzin 2012: Obr. 6; Váňa 1973a: Obr. VII.
Obr. 4: Rozmístěný rytých kamenů na opěrné zdi jihovýchodního nároží.
Zdroj: Váňa – Kabát 1971: Obr. 12.
Soubor kamenů bezesporu reprezentuje nejzajímavější nálezy z libušínského hradiště, avšak doplatil na své ranné objevení. Neexistuje petrografický rozbor, avšak všechny dostupné zdroje se shodují na opuce. S výjimkou Kudrnáčova článku (Kudrnáč 1950), která v krátkosti tematizuje pouze kámen č. 85/49, jenž ani nevyobrazuje, a katalogových hesel (Militký 2000; Váňa 1989) v podstatě neexistuje žádná práce, která by se jim výlučně věnovala, a kameny jsou tak vždy součástí širších článků nebo monografií o libušínském hradišti či raně středověkých Čechách. Zásadní prací je nálezová zpráva (Kabát 1949) a anonymní rukopis, uchovaný v Archeologickém ústavu Akademie věd v Praze (anonym 1977, které přinášejí poměrně detailní fotografie a kresby dnes nezvěstných kamenů. Identické fotografie s menším rozlišením, avšak s kontextem nálezu, rozkreslením vzájemných vztahů a interpretace jednotlivých rytin publikuje Váňova a Kabátova práce z roku 1971 (Váňa – Kabát 1971). Veřejnosti nejznámnější a nejcitovanější zdroj o libušínských rytinách je Váňova kniha z roku 1973 (Váňa 1973a), publikovaná v nákladu 6000 kusů; tato práce však postrádá fotografie kamenů, kresebně zobrazuje pouze jejich výběr a poskytuje textové shrnutí všech kamenů namísto popisu jednotlivých kusů. Váňa se následně k rytinám zkratkovitě vracel i ve svých dalších dílech (Váňa 1977: 30-31; 1983: 166; 1989). Mezi další rané reflexe tohoto objevu můžeme řadit zmínky v dílech Böhma (1950: 86-87), Kavána (1969: 449, Obr. 21-2), Poulíka (1956: 228), Slámy (1977: 67) a Turka (1956: 237).
Obecně platí, že práce posledních tří dekád obvykle nepřinášejí nový pohled a opakují Kabátovy a Váňovy závěry, což je případ jak encyklopedií (Beranová – Lutovský 2009: 291; Čtverák et al. 2003: 182; Lutovský 2001: 165), tak sborníkových příspěvků (Frolíková-Kaliszová 2011b: 188; Malivánková Wasková 2014: 124; Štefan 2025: Fig. 6.5; Tomková 2001: 555) a vysokoškolských prací (Bernart 2010: 91-2; Dlouhá 2012: 36-7; Frolíková-Kaliszová 2011a: 44; Luňák 2007: 83-4). Díky vizuálním kvalitám se reprodukce rytin stávají ilustracemi nejen v archeologických, ale i v historických pracech (Třeštík et al. 2001: 74; Žemlička 1997: 38). Rytiny jsou poměrně často zobrazované v místních průvodcích (např. Koller 1968: 122; Krajník – Pospíšil 1985: Obr. 52; Sučková 2003: 148) i pavěděckých záhadologických pamfletech (např. Bauer 2013: 43; Dvořák – Snětivý 2020: 39-44; Sadílek 2001: 67-70).
Současný stav
Autorův zájem o rytiny byl umocněn skutečností, že kameny dlouhou dobu nebyly veřejnosti k dispozici, což vyvolalo přirozenou otázku, kde se nacházejí. S otevřením nové středověké expozice Národního muzea v roce 2022 se ukázalo, že čtyři kameny jsou součástí této výstavy (kameny č. 75/49, 80/49, 82/49 a 85/49). Dle vyjádření kurátora Jiřího Košty se další dva kameny nacházejí v terezínském depozitáři Národního muzea (zřejmě č. 77/49 a 90/49). Do muzea se těchto šest kusů dostalo z Archeologického ústavu Akademie věd (ARUP).
Zkontaktovaný pracovník ARUP a autor revizního výzkumu Libušína Ladislav Varadzin nám sdělil, že ve sbírkách ústavu se zbývající kameny nenacházejí a že jejich současný stav nezná. K předání kamenů do Národního muzea došlo nejpozději v 80. letech 20. století (viz Váňa 1989), a tak je nepravděpodobné, že by došlo ke zničení vlivem povodně, která roku 2002 poškodila depozitář Archeologického ústavu. Varadzin vyjádřil možnost, že kameny byly ponechány na místě, ale tomu odporují nálezové zprávy, které tvrdí, že kameny byly vyjmuty (Kabát 1949; 1951). O vyjmutí svědčí také fotografování samostatných kamenů pracovníky ARUP. Fotografie byly publikovány již v této nálezové zprávě, byly tedy pořízeny bezprostředně po vyjmutí.
Pracovnice ARUP Naďa Profantová potvrzuje, že kameny se na půdě Archeologického ústavu nenacházejí. Podle této archeoložky Váňa nebo jeho kolegové kameny rozdělili na zajímavější a méně zajímavé, přičemž zajímavější jezdecké scény byly zachovány a méně zajímavé se ztratily. Váňa prý používal lokální depozitář v Kovárech, avšak zde byly uloženy především nálezy z Budče. Profantová se domnívá, že takových nálezů by si během svých ranných studijních cest do depozitáře všimla, a tak uložení v tomto pracovišti nepovažuje za pravděpodobné. Profantová nevylučuje, že Váňa nebo někdo z jeho kolegů si některé kameny nechal (což byl případ některých jiných artefaktů) anebo že zůstaly zapomenuty v regionálních muzeích, např. ve Sládečkově muzeu v Kladně.
Bývalý ředitel Sládečkova muzea Zdeněk Kuchyňka nám sdělil, že v kladenském muzeu uvedené kameny nejsou, dříve byly pouze vystaveny dvě repliky publikovaných kamenů. Vyjádřil se v tom smyslu, že se mohly ztratit při uložení v lokálních depozitářích (např. na faře v Kvílicích). O chybějících kamenech neví nic ani místní okrašlovací spolky, např. Český svaz ochránců přírody Kladensko. Všichni zkontaktování vyjádřili šok nad tím, že došlo ke ztrátě takto důležitých archeologických památek.
Určité vodítko nabízí Koller (1968: 122), který udává, že nespecifikovaný počet kamenů byl před rokem 1968 vystaven v Památníku národního písemnictví na Strahově. Z toho důvodu se zdá, že ke ztrátě mohlo dojít při přesouvání mezi institucemi již někdy v 50.-60. letech 20. století. Když roku 1973 Váňa publikoval překresby kamenů, zahrnul pouze týchž šest, které jsou do dnešní doby zachovány v Národním muzeu. To naznačuje, že v době psaní knihy již tyto kameny nebyly k dispozici. Tento závěr není definitivní, jelikož je možné, že při další archivní práci zjistíme více o osudech ztracených kamenů nebo dojde k překvapivému objevu v některém muzeu, soukromé sbírce nebo pozůstalosti.
Obr. 5: Místo objevu dnes (stav k prosinci 2025). Autorův archiv.
Nález upomínají infotabule, instalované Českým svazem ochránců přírody Kladensko.
Styl
Hodnocení uměleckého stylu je do značné míry subjektivní disciplínou, která může ústit ve velmi protichůdné závěry. To způsobuje, že komentátoři rytiny hodnotí na škále od mistrné zkratkovitosti (Turek 1956: 237) po primitivnost (Váňa 1973a: 58; Váňa – Kabát 1971: 289-290) a naivnost (Třeštík et al. 2001: 74; Váňa 1983: 166). Většina autorů se shoduje v názoru, že rytiny reprezentují nejzajímavější doklad lidového umění v raně středověkých Čechách (Böhm 1950: 87; Kaván 1969: 449; Poulík 1956: 228).
Rytiny jsou silně schematické. Hlava vymodelovaná za štítem (č. 85/49) či nohy zobrazené vedle sebe (č. 75/49) svědčí o nerozvinutém kompozičním uvažování, které rytiny řadí do méně kvalitní dobové produkce. Nižší úroveň detailu a disproporcionalita jsou zčásti dány médiem a tehdejším uměleckým územ, přičemž i některá evropská díla se nevyhýbají chybám. K uměleckému provedení existuje řada paralel v celém kontinentu, které jasně ukazují, že podobný styl byl poměrně rozšířený (např. Ovčarov 1982). Podobná schematizace je vlastní i novověkým rytinám (např. Bucherie – Salaün 2013). Musíme dát za pravdu Slámovi (1977: 67), když argumentuje, že jednoduchost rytiny nevyjadřuje nízkou životní úroveň. Možná právě naopak – v jiných částech Evropy se prokázalo, že jednoduché umění podobného druhu kromě jiného souvisí s procesem učení (Janin 2007: 49-55). Nízká propracovanost daná zejména tím, že autor nechtěl nebo neuměl vyrýt lepší výsledek.
Rytiny mají neoficiální, spontánní, zábavní charakter. Jelikož nejsou vyrobené na objednávku, nesplňují formální umělecké nároky. Spíše než ke sledování velkým množstvím diváků jsou vyryty pro potěchu rytce nebo malé skupiny lidí v aktuálním rozmaru. Jejich výroba proběhla bez dlouhého plánovaní a poměrně rychlou rukou. Mají blízko ke skicám. Budeme-li následovat dělení graffiti podle Malivánkové Waskové (2014), libušínské rytiny mají autoprezentační i nekonkrétní funkci, přičemž nelze stanovit, zda jde o návštěvnické či pobytové graffiti.
Kameny jsou ryty nástrojem s ostrým železným hrotem, např. nožíkem nebo podobným rydlem. Autor měl možnost z relativní blízkosti ohledat pouze čtyři kameny (č. 75/49, 80/49, 82/49, 85/49). Lze souhlasit s názorem, že způsob rytí je poměrně nejednotný (Váňa – Kabát 1971: 290). Ohledání dostupných kamenů nevede k jednoznačné identifikaci výrobního postupu, ale jako pravděpodobnější se zdá, že základem byly nezdobené či opracováním mírně poškozené stěny, jež byly poryty samotnými figurami jezdců a zvířat. Jejich linie jsou výrazné, s různou úrovní hloubky, v řadě případů jistě opakovaně řezané pod úhlem a poměrně široké. Motivy i způsob provedení těchto prvotních rytin je vcelku jednotný, což naznačuje, že je mohly provést týž ruce. Čáry jsou napojované a místy přetahují do jiných objektů. Následným krokem zřejmě bylo druhotné poškození ve formě méně výrazných, mělkých, svislých a šikmých, méně často vodorovných čar. Tyto rýhy, které se zdají být vytvořeny kolmo ke kameni, se koncentrují zejména v místech původních rytin, což naznačuje, že tento zásah mohl původní rytiny cíleně poškodit. Nelze potvrdit myšlenku, že může jít o cvičné čáry před rytím zvěrných motivů (Váňa – Kabát 1971: 289). Některé čáry nelze s určitostí zařadit k jedné či druhé skupině, například svislé a vodorovné rýhy tvořící mřížku, dříve interpretovanou jako lesní porost či ohrady (Váňa – Kabát 1971: 290). Některé čáry druhotného poškození mohou vytvářet určité obrazce. Pokud jde o záměrné vseky a ďubky, o kterých referuje Váňa, mohly vzniknout kdykoli během přípravy kamene, zásahu prvního autora či následného ničitele, spíše však nikoli během boje (Váňa – Kabát 1971: 290). Ryté rýhy se až na vlasy jezdce na kameni č. 85/49 nezdají být kontrastní.
Obr. 6: Detaily rytí na kamenech č. 75/49 (vlevo) a 85/49 (vpravo).
Jezdecké scény
Navzdory svému jednoduchému stylu poskytují jezdecké scény na kamenech č. 75/49, 85/49 a 90/49 cenné informace o raně středověké válečnické výzbroji. Scéna z kamene 85/49 byla omezeně analyzována Kudrnáčem (1950) a Váňou (1973; Váňa – Kabát 1971), avšak oběma chyběl praktický pohled plynoucí z vlastní rekonstrukce a používání dobového vybavení. V uplynulých dvou desetiletích se této scéně věnovali archeologové s reenactorským zázemím – Bernart (2010: 91-2) a Luňák (2007: 83-4). Přinejmenším Bernart měl příležitost tento kámen osobně ohledat. Tito autoři se však zaměřili výhradně na popis štítů, a tak dosud chybí celková analýza, která by byla aktualizovaná o evropské paralely a obohacená o dlouholeté reenactorské zkušenosti. Autor si v následujícím interpretaci neosobuje právo na úplnost, ale usiluje o popis co největšího množství detailů co možná neobjektivnějším způsobem.
Soubor rytin jako celek zdůrazňuje klíčovou roli chovu koní a jejich využití pro transport, lov a válčení v raně přemyslovských Čechách. Koně v různém stádiu schematizace jsou kromě tří jezdeckých scén zobrazeny na dalších dvanácti kamenech (č. 74/49, 76/49, 77/49, 78/49, 79/49, 80/49, 81/49, 82/49, 83/49, 87/49, 89/90, 91/49), čímž významně přesahuje výpovědní schopnosti porovnatelné ikonografie z raně středověkých Čech – jmenovitě záušnic s koníky či jezdci (Frolíková-Kaliszová 2023) a motiv koníka na dně keramické nádoby z Kolína (Valentová – Tvrdík 2004: 577). Důležitost koní potvrzují četné archeologické nálezy ostruh, třmenů a dalších součástí koňského postroje (Měchurová 1983; Profantová 2013; 2019). Ibráhím ibn Jákúb v 60. letech 10. století uvádí, že v Praze se vyráběla sedla a uzdy (MMFH III: 370). Z písemných pramenů 10. století se rovněž dozvídáme, že se s koňmi v Praze obchodovalo a že byli z Čech vyváženi na území dnešního Rakouska (MMFH III: 370; MMFH IV: 100). Je pravděpodobné, že se na hradišti či v jeho zázemí pohybovalo velké množství koní. Do tohoto kontextu dobře zapadá teorie, podle níž mohou některé rámující čáry kolem koní na kamenech č. 77/49, 84/49 a 90/49 představovat ohrady (Váňa – Kabát 1971: 290). Přítomnost jízdy je o to pozoruhodnější, že se Libušín nacházel „u lesa, jenž táhne se ke vsi Zbečnu“ (Kosmas I:4), a mohl tak sloužit jako základna pro lovecké výpravy, které se v knížecím hvozdu pořádaly (Razím 2010).
Obr. 7: Vyobrazení uzdečky a otěží v umění 11. století.
Zleva: Libušín (kámen č. 85/49); výšivka z Bayeux; Burgo de Osma, Archivo de la Catedral, Cod. 1, 85v.
Zobrazení koně jsou obecně poměrně nízkého vzrůstu. Tento fakt je v souladu s archeologickým bádáním, které určilo kohoutkovou výšku raně středověkých koní nejčastěji na 130–140 cm (Ambros – Müller 1980; Ameen et al. 2021), což je z pohledu moderního chovu poníková výška. Na vyobrazeních lze pozorovat potenciální úpravu hřívy (č. 82/49, 90/49), která se zdá být rozčesaná nebo zapletená do střapců, a ocasu (č. 75/49, 77/49, 82/49, 90/49), jenž je velmi dlouhý a znázorněný s lopatkovitým zakončením. Pohlavní znaky samců jsou naznačeny ve třech scénách (č. 80/49, 83/49 a 90/49), což může poukazovat na možnou preferenci hřebců. Tato pozorování jsou v souladu s řadou ikonografických paralel a také s výzkumy staromaďarských hrobů, kde samci tvoří 94,5 % nalezených koní (Wilhelm – Flesch 2022: 197). Stejně tak byli všichni koně pohřbení v islandských hrobech samčího pohlaví (Nistelberger et al. 2019).
Obr. 8: Vyobrazení hřívy v umění 11. století.
Zleva: Libušín (kámen č. 82/49); výšivka z Bayeux; Vatican, BAV, MS Reg. lat. 1263, 66v.
Obr. 9: Záď koně v umění 11. století.
Zleva: Libušín (kámen č. 90/49); Vatican, MSS Vat. lat. 5729, 342r; výšivka z Bayeux.
Vlastní jezdecké vybavení je znázorněno nejasně. Sedlo, které umožňovalo hluboký sed a výrazně odlišný styl jízdy než moderní sedla, není naznačeno, stejně jako podsedlová deka, podbřišníky, poprsníky a podocasníky (viz Gřešák et al. 2019; Wilhelm – Flesch 2022). Z uzdečky je teoreticky patrný pouze nátýlník a čelenka, zatímco udidlo, nánosník ani lícnice nejsou viditelné. Z tlamy koně vystupují otěže, které jezdec drží v levé dlani. Jelikož nejsme schopni rozeznat způsob držení otěží ani jejich dělení, musíme se spoléhat na detailnější dobové paralely. Detail, který dosud nebyl v literatuře popsán, je skutečnost, že součástí jezdeckých postrojů jsou ve dvou případech i teoretické třmeny, připevněné na řemenech (s jistotou č. 75/49, nejisté u č. 85/49). Nohy jezdce spočívají ve třmenech pouze špičkami či přední polovinou, což je v souladu s běžnou jezdeckou praxí, experimentálními studiemi (Wilhelm – Flesch 2022: 223) i s detailnějšími dobovými vyobrazeními. Špička chodidla na kameni č. 85/49 je oproti patě mírně zvednutá, na kameni č. 75/49 směřuje dolů a je umístěna níže než pata. Z paty jezdce na kameni č. 85/49 vychází směrem vzhůru vyrytá čára, která také nebyla dosud povšimnuta a mohla by symbolizovat ostruhu. Nelze však vyloučit, že se jedná pouze o náhodný vryp.
Obr. 10: Vyobrazení třmenů v umění 11. století.
Zleva: Libušín (kámen č. 75/49); výšivka z Bayeux; Paris, BnF, Latin 8878, 108v.
Dominantními zbraněmi jezdců z libušínských rytin jsou kopí (č. 75/49 a 85/49). Ta jsou vyobrazena s dlouhými, listovitými hroty a poměrně výraznými křidélky na tulejích. Ratiště jsou dlouhá, rovná a při realistických propoprcích jejich délka dosahuje nejméně 300 cm. Fyzické nálezy takto dlouhých kopí ze západoslovanského prostředí pocházejí z lokalit Ostrów Lednicki (Sankiewicz – Wyrwa 2018; Wilke 2014) a Oerenburg (Wachter 1985: 260-1; 1989: 166). Ratiště na kameni č. 85/49 je v prostoru od třímající ruky po odvrácený konec rozšířené a je zakončené v ostré špici, což by teoreticky mohlo naznačovat použití botky. Archeologické doklady botek ratišť jsou v západoslovanském materiálu vzácné, nicméně existují (např. Dostál 1966: 73; Hanuliak 2004: 145; Paddenberg 2012: 201; Sankiewicz – Wyrwa 2018: 212-5). Na kameni č. 85/49 je k ratišti v prostoru před tulejí připevněn přibližně čtvercový praporec s pěti třásněmi, který má v poli šikmý kříž. Podobné praporce se objevují v průběhu staletí – jak na výšivce z Bayeux, tak významněji na denáru Břetislava I. (typ Cach 311; Cach 1970). Obdobný praporec je znám také z jezdecké scény č. IV z německého Hornhausenu ze 7. století (Böhner 1977). O českých praporech se zmiňuje i Kosmas ve své kronice (Kosmas I:13, II:17). Zobrazená kopí nejsou založena v podpaží, ale jsou držena v úrovni hlavy, s palcem odvráceným od hrotu. Ačkoliv se zakládání kopí do podpaží občasně objevuje na kontinentu již v 10. století, jeho plošné zavedení nastává až v průběhu 12. století (Ascherl 1988; Bachrach 1988; Ross 1963; Nicolle 2002).
Obr. 11: Způsob třímání kopí.
Zleva: výšivka z Bayeux; Libušín (kámen č. 85/49).
Obr. 12: Praporec s křížem na kopí v umění 11. století.
Zleva: Libušín (kámen č. 85/49); mince typu Cach 311; výšivka z Bayeux.
Obr. 13: Naostřené konce jezdeckých kopí.
Zleva: Paris, BnF, MS lat. 6401, 13v (12. století); Libušín (kámen č. 85/49).
Jezdecká scéna na kameni č. 75/49 obsahuje hlubokou a širokou rýhu u kolen jezdce, která dosud nebyla v dostupné literatuře interpretována. Tato rýha je stejně hluboká jako rýhy kopí (nejhlubší rýha kamene), a nemusí tedy být náhodná. Vzhledem k jejímu směřování, délce a přibližnému umístění může teoreticky reprezentovat pochvu s jednoručním mečem. Nelze však vyloučit, že se jedná o nesouvisející druhotný vryp. Podobná rytina symbolizující meč či šavli se nachází na stehnech rytého jezdce z bulharského Preslavu (Ognenova 1950; Ovčarov 1982: Tab. XLV).
Na rozdíl od mečů, které jsou v raně středověkých Čechách dobře doložené (Hošek et al. 2019) a které v průběhu 10. a 11. století obvykle vykazují jednoduché železné jílce s rovnými a dlouhými záštitami a polokruhovými či paraořechovými hlavicemi, postrádáme z Čech kompletní mečové pochvy. Dostupné fragmenty však naznačují, že pochvy byly kompozity vyrobenými z velmi tenkých destiček listnatého dřeva, potažených zevnitř i zvenčí kůží nebo textilem (Vlasatý 2022). Nejlepším západoslovanským nálezem pochvy z tohoto období je exemplář z polského Gdaňsku (Nadolski 1955). Náklon teoretické pochvy předurčuje použití řemení, které je v jezdeckém kontextu dominantně upevněné kolem pasu, nikoli přes rameno (Baumeister 1998).
Obr. 14: Vyobrazení připnutých mečů v jezdeckých scénách 10.-11. století.
Zleva: Libušín (kámen č. 75/49); výšivka z Bayeux; Paris, BnF, Latin 6 (3), 145r; rytina z Preslavu (Ovčarov 1982: Tab. XLV).
Zobrazení štítu na libušínském kameni č. 85/49 je v kontextu českých zemí unikátní. Doplňuje písemnou zmínku Ibráhíma ibn Jákúba o lokální výrobě štítů v Praze (MMFH III: 370). Ačkoli se o raně středověkých štítech v archeologické literatuře často spekuluje (Luňák 2007; Vlasatý 2023), absence hmotných dokladů z důvodu jejich organické povahy znemožňuje přesněji stanovit jejich konstrukci a tvar. Proto má toto vyobrazení nesmírnou informační hodnotu.
Interpretace zobrazení štítu však není jednoznačná a vyvolává řadu otázek. Komentátoři se neshodují ani na jeho původním tvaru: zatímco Kudrnáč (1950: 112) a Váňa (1973a: 56, 79) se domnívají, že má mírně zašpičatělou spodní stranu, Lutovský (2001: 324), Luňák (2007: 83) a Bernart (2010: 91) zastávají názor, že se jedná o kulatý štít. Autor tohoto textu se přiklání k teorii o kulatém nebo mírně oválném tvaru. Mandlové štíty se v západoslovanském prostředí etablují až ve druhé polovině 11. století, tedy se zpožděním jedné až dvou generací oproti západní Evropě. Přesto je třeba brát v potaz, že nemandlové štíty se objevovaly až do konce 11. století, jak dokládá nález z německé lokality Lenzen (Kennecke 2015: 91–2; Vlasatý 2018). Libušínský štít je zobrazen bez jakýchkoli detailů: chybí na něm středová puklice, nýty naznačující upevnění řemení nebo obvodová linka znázorňující zesílení okraje. Jedinou jednoznačnou informací je jeho velký rozměr, který by při realistických proporcích umožňoval krytí od hlavy po kolena, což by odpovídalo průměru alespoň 100 cm. Jelikož obě ruce jezdce na kameni jsou zaměstnány jinými činnostmi, je možné, že rytec zamýšlel zobrazit štít zavěšený na ramenním řemeni. V současnosti předpokládáme, že ramenní řemeny štítů byly dělené, bylo možné je zkracovat pomocí přezky a k tělu štítu mohly být připevněny nýty, oky upnutými ve skobách nebo závlačnými válečky ze srolované kůže (Vlasatý 2020; 2023).
Z hlediska stylu představuje nejpodobnější vyobrazení velkého kulatého štítu v jezdecké scéně schematická rytina z bulharské Plisky, datovaná do 9. století (Georgiev 1991; Vaklinov 1977: 103). Podobnost nalezneme také u plastické figurky z polské lokality Lisów, která byla součástí depotu z počátku 11. století (Gabriel 1993; Neumayer 2000). Kromě slovanského prostoru se četné paralely vyskytují ve franském a otonském umění i ve Skandinávii (Imer 2004: Obr. 25-6, 49).
Obr. 15: Vyobrazení kruhových štítů v jezdeckých scénách 9.-11. století.
Zleva: Libušín (kámen č. 85/49); rytina z Plisky (Jotov 2004: 117); figurka z Lisówa (Gabriel 1993: 336).
Obr. 16: Vyobrazení kruhových štítů v jezdecké scéně 2. čtvrtiny 11. století.
Zdroj: Arras, fonds principal, 0559, vol. 1, 144v.
V odborné literatuře je hlava jezdce na kameni č. 85/49 popsána jako potenciálně krytá přilbou (Váňa – Kabát 1971: 290). Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o nízkou, zaoblenou variantu typu Stromovka (Vlasatý et al. 2023). Tomuto určení by mohla nasvědčovat domnělá zdvojená linka na okraji, která by symbolizovala obvodový pás. Je však důležité si uvědomit, že přilby tohoto typu se zřejmě přestaly používat nejpozději ke konci druhé poloviny 10. století, kdy byly definitivně nahrazeny jednodílnou kónickou konstrukcí (Bravermanová et al. 2019). Podrobný pohled na originální kámen (oproti překresbě) však odhaluje, že za štítem je vymodelovaná celá hlava s nosem, bradou, zátylkem a krkem. Část, která se zprvu jeví jako obvodový pás, je ve skutečnosti optická iluze pramenící z postupu rytce, který jednotlivé prvky ryl postupně, bez snahy o plynulé navazování čar. Hlava je tak překřížena štítem a ratištěm, které je vytvořeno dvěma nesouvislými linkami. Z našeho pohledu nic nenasvědčuje tomu, že by jezdec měl na hlavě přilbu nebo jinou vyšší pokrývku hlavy, jež by se projevila na siluetě. Při bližším pohledu se dokonce zdá, že ze zátylku hlavy vystupují krátké, tenké, kontrastně černé čárky, které nápadně imitují vlasy a které nejsou ryté. Ty jsou však v rovině spekulace a nelze je ověřit jinak než odbornou analýzou.
Obr. 17: Detail hlavy jezdce z kamene č. 85/49.
Červená = silueta hlavy. Zelená = štít. Modrá = kopí.
Autor: Diego Flores Cartes.
Obr. 18: Naznačení potenciálních vlasů hlavy jezdce z kamene č. 85/49.
Poněkud odlišná situace nastává u kamene č. 90/49. Hlava je zde ostře řezaná a její vrchol je tvořený dvěma linkami – jednou zaoblenou a druhou, která tvoří špici. V oblasti obličeje se nachází jemná rozdvojená čára ve tvaru uzavřeného písmene Y. Nejde-li o náhodné čáry, v ikonografii 11.-12. století by takové vyobrazení nejlépe odpovídalo jednodílné přilbě s nánoskem překrývající kroužkovou kapuci. Podobnou schematizaci lze nalézt například na výšivce z Bayeux (tituli 50). Alternativně by mohlo jít o stuhu omotanou kolem přilby či jiné pokrývky hlavy, v takovém případě by však hlava musela být otočena směrem k zádi koně. V západo- a středoevropské ikonografii 11. století se podobné stuhy běžně neobjevují. Jednodílné přilby s kapucí byly obvykle kombinovány s kroužkovou košilí, která však ve scéně není znázorněna.
Obr. 19: Vyobrazení jednodílných přileb s nánoskem v umění 11. století.
Zleva: Libušín (kámen č. 90/49); výšivka z Bayeux; Paris, BnF, Latin 8878, 148v.
Původní datace souboru do přelomu 10. a 11. století, kterou provedli Kudrnáč a Váňa, není z metodologického hlediska již udržitelná. Tento závěr potvrzuje dřívější skepticismus, který vyjádřil již Varadzin (2012: 731, 757). Štít, jenž byl ve stávající interpretaci klíčovým argumentem, neumožňuje přesnější zařazení než konstatování, že se pravděpodobně nevztahuje k období po 11. století. Ačkoli dlouhá jezdecká kopí sama o sobě neposkytují dostatečnou chronologickou oporu, jelikož se objevují v obrovském časovém rozpětí, přítomnost kopí s křidélky v českém prostředí zřejmě naznačuje dataci od 9. století (Vlasatý 2025a). Způsob držení kopí odpovídá období před 12. stoletím, kdy jsou kopí v obdobných scénách častěji zobrazena založená do podpaží. Použití kříže na praporci naznačuje křesťanské období, tedy od konce 9. století, přičemž jediná česká paralela pochází z první poloviny 11. století. Chronologicky nejcitlivějším prvkem je teoretické vyobrazení jednodílné přilby s nánosníkem, které by scénu a potažmo celý soubor jednoznačně datovalo do 11. století (viz Vlasatý 2025b). Vzhledem k zániku opevnění ve druhé třetině 11. století proto jako pravděpodobnou dobu vzniku libušínských rytin opatrně určujeme první dvě třetiny 11. století. Tento závěr se zásadně neodchyluje od Váňova datování do začátku 11. století (Váňa 1977: 31).
Jezdecké rytiny lze interpretovat jako schematizované zobrazení špičkových jezdeckých scén, které mají v 11. století dobré paralely napříč evropským kontinentem. Původní hodnocení jezdců jakožto příslušníků knížecí rodiny (Váňa 1973a: 56) je pravděpodobně za hranou výpovědní hodnoty pramene. Realističtější interpretaci nabízí Tomková, podle níž jde spíše o znázornění vojenské posádky hradiště (Tomková 2001: 555). Autor textu chápe scény jako znázornění anonymních profesionálních jezdců, kteří – pokud je teorie o přilbě pravdivá – jsou vybaveni nejlepším dostupným výzbrojením v českých zemích, nikolik toliko běžných vojáků.
Další vybrané motivy
V rámci souboru se vyskytují některá další zvířata. Zajímavým motivem jsou dva velmi schematicky vyrytí „koníčci“ se zvednutým krkem, kteří jsou umístění proti sobě, přičemž jeden má znázorněné oko (Váňa – Kabát 1971: 201). Figury jsou u sebe tak blízko, že se v podstatě dotýkají tlamami. Ve střední Evropě 8.-10. století byl tento motiv poměrně populární na parohových schránkách, jak ukazují nálezy z hrobu 48 v maďarské lokalitě Sopronkőhida (Török – Bökönyi 1973: Obr. 25), maďarské lokality Tatabánya (Török – Bökönyi 1973: Obr. 34) a hrobu 161 z chorvatské lokality Ždrijac u Ninu (Belošević 2007: 420). V případě schánek z Sopronkőhidy a Ždrijacu jsou hlavy zvířat vybavené rohy a zvířata jsou oddělena florálním ornamentem, což je na základě asijských analogií vnímáno jako koně obklopující strom světa, údajná náboženská či rituální scéna (Belošević 2007: 419-421; Török – Bökönyi 1973: 56-9). Zvířata na schránce z lokality Tatabánya spíše připomínají psovité šelmy, mezi nimiž se nenachází žádný florální motiv, takže figury jsou umístěné blíže u sebe. Smysl tohoto vyobrazení je obtížné postihnout už jen proto, že autor nechápe nejbližší analogie jako významově uniformní.
Obr. 20: Srovnání libušínských „koníčků“ (č. 77/49) s analogiemi.
1 – Libušín; 2 – Sopronkőhida; 3 – Čína; 4 – Tatabánya.
Zdroj: Török – Bökönyi 1973: Obr. 31, 32, 34.
Až tři kameny (č. 75/49, 84/49, 86/49) zobrazují zvířata, která nemusí nutně reprezentovat koňmi, nýbrž srnce či jeleny. Zvířata z kamenů č. 75/49 a 86/49 mají na hlavách neúměrně dlouhé rohy a parohy zvířete na kameni č. 84/49 jsou rozvětvené, čímž se podobají rytinám jelenů z bulharského Preslavu (Ovčarov 1982: Tab. XXII.1) či některým antickým rytinám (Langner 2001: Taf. 97, 99). Kromě bulharských analogií je na tomto místě vhodné zmínit komplex jeskynních kostelů z 10.-12. století z rumunské lokality Basarabi – Murfatlar, ve kterém byla objevena řada vyobrazení lidí, koní, psů i jelenů (Barnea 1962; Komatarova-Balinova et al. 2023). Motiv jelenů není v hradištních Čechách obvyklý; nacházíme jej pouze na plaketě z Želének u Duchcova z 9. století (Beranová – Lutovský 2009: barevná příloha; Profantová 2008: 142-3). Několik vrcholně středověkých rytin jelenů se nachází v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě (Chotěbor 2022).
Obr. 21: Možné zobrazení jelena / srnce a jeho paralela.
Zleva: Libušín (kámen č. 84/49); Preslav, Bulharsko (Ovčarov 1982: Tab. XXII.1).
Změť čar na kameni č. 74/49 vytváří v místě, kde tušíme záď koně, motiv podobný pentagramu. Můžeme pouze hádat, zda jde o nepříliš povedený záměr či náhodu. Že může jít o záměr, ukazuje jak podobně komponovaný pentagram z bulharské lokality Kavarna (Ovčarov 1982: Tab. CX.3), tak i pentagram umístěný nad záď zvířete v rytině z bulharského Preslavu (Ovčarov 1982: Tab. I). Přestože aktualizovaná revize pěticípých hvězd na území střední Evropy chybí (viz Eisner 1966: 187), zřejmě může jít o jeden z mála exemplářů z hradištních Čech, spolu se značkami keramických nádob ze Staré Boleslavi (Varadzin 2007: Obr. 4.279), Tetína (Sklenář 1978: Tab. XIII.783), Zabrušan (Váňa 1973b: 199, Obr. 2) a neznámé lokality (Varadzin 2004: Obr. 277). Jeden pentagram je též vyryt na pilíři baziliky sv. Jiří na Pražském hradě a je datován nejpozději do 13. století (Chotěbor 2022). Pěticípá hvězda je chápána jako všudypřítomný symbol, který se vyskytuje od prehistorie a který může nést určitý apotropaický význam (Dostál 1981: 49; Gjorgjievski 2015; Langner 2001; Váňa 1973b: 209; 1988: 348; Zorova 2007).
Obr. 22: Srovnání případného pentagramu s analogiemi.
Zleva: Libušín (kámen č. 74/49); Kavarna, Bulharsko; Pliska, Bulharsko; Pernik, Bulharsko.
Zdroj: Ovčarov 1982: Tab. LXXXIV.2, CX.3, CXXII.2.
V souboru se projevují známky ještě dalších geometrických obrazců, které se zdají být vytvořeny sekundárně přes původní rytiny. Jde především o kosočtverce či jejich poloviny. Kameny č. 74/49, 81/49 a 85/49 zobrazují obrazce podobné polovinám kosočtverců s vepsanými čarami. Kámen č. 88/49 nese obrazec podobný kosočtverci s vepsaným křížem. Nejvýraznější je zdvojený kosočtverec s vepsanou čarou na kameni č. 77/49, který rozhodně nevznikl náhodně. Vysvětlení těchto motivů není jednoznačné. U bulharských analogií jsou podobné obrazce interpretovány jako ženské pohlavní orgány (Ovčarov 1982), přičemž erotické motivy jsou velmi běžné i v antickém světě (Langner 2001). Útvar nad rukou jezdce z kamene č. 85/49 je podobná plachtě korábu, zobrazeného na jednom kameni z Preslavu (Ovčarov 1982: Tab. LXIII.2), a tak je pravděpodobné, že škála interpretací může být mnohem širší.
Obr. 23: Kosočtvercové útvary na kamenech č. 77/49, 85/49 a 88/49.
Rytec
Kdo stál za vyrytím figur na libušínském opevnění? Ačkoliv se definitivní odpověď na tuto otázku nikdy nedozvíme, je možné na tomto místě předložit několik hypotéz, které mohou zpochybnit Váňovu domněnku, že za rytiny byl zodpovědný strážce pevnosti (Třeštík et al. 2001: 74; Váňa 1983: 166). Vzhledem ke vojenskému fokusu lze za pravděpodobnějšího kandidáta na rytce označit muže. Podrobnější zkoumání schématu hradby s rytými kameny odhaluje, že na základě přiloženého měřítka se nejníže položené kameny nacházejí přibližně 50 cm nad úrovní terénu, zatímco nejvýše položené kameny jsou ve výšce asi 125 cm (Váňa – Kabát 1971: Obr. 12). Vzhledem k orientaci kamenů lze s jistotou předpokládat, že rytiny byly vytvořeny až do již stojícího zdiva. Pro dospělého člověka představuje výška 125 cm vhodnou pracovní pozici pro práci vsedě, avšak výška 50 cm není z důvodu ergonomie rycího nástroje, bezpečnosti a přehledu o práci optimální. Za předpokladu, že všechny primární rytiny vytvořil jeden člověk, je pravděpodobnější, že autorem byl jedinec, pro kterého byla výška 50 cm pohodlná pro práci vsedě na zemi a výška 125 cm v pozici vestoje. Tyto údaje by mohly poukazovat na to, že rytec nedosahoval výšky průměrného dospělého člověka (viz Stloukal – Vyhnálek 1976: 47), ale spíše výšce do 150 cm. V moderním světě by chlapecká výška do 150 cm odpovídala dítěti do věku 12 let (Vignerová et al. 2006: 56). Možnost, že rytec byl dítětem, byla dosud zmíněna pouze Štefanem (Štefan 2026: Fig. 6.5).
Z perspektivy současného dětského výtvarného projevu jsou předmětné rytiny hodnotitelné jako v rámcích deskriptivního nebo vizuálního realismu, typického pro věkovou skupinu 6 – 12 let. V tomto vývojovém stadiu se dítě snaží dvojrozměrně napodobit optickou realitu ve sjednocených proporcích. Kresba obvykle zachycuje postavu z profilu, v pohybu, včetně účesu, oblečení a činnosti rukou (Piaget 1971; Piaget – Inhelder 1967). Poprvé se též objevují válečná témata (Deguara 2024; Walker et al. 2003). Nabízí se srovnání se souborem rytin na březové kůře, které ve 13. století vytvořil novgorodský chlapec Onfim (Janin 2007: 49-55). Předpokládá se, že rytiny pochází z doby, kdy Onfimovi bylo 6 – 7 let, kdy se učil psát a zároveň ryl různé scény včetně jezdeckých. Autor se zde přinejmenším jednou stylizoval do role vítězného jezdce. Libušínské rytiny jsou však o něco detailnější a byly vytvořeny v jiném médiu než Onfimovy rytiny. Pokud byl autorem skutečně dětský tvůrce, lze předpokládat, že jeho zkušenosti s jízdou na koni, lovem a bojem byly spíše omezené, což mohlo ovlivnit míru některých detailů.
Toto je však naše moderní projekce. Vzhledem k absenci doprovodných textů nelze jednoduchost většiny raně středověkých rytin s jistotou vztáhnout ke stáří rytce, ale spíše k charakteru média a k funkci samotného díla. Některé na první pohled prosté rytiny, jako je například kámen z kláštera Inchmarnock, datovaný do 8. – 9. století (Lowe 2007), byly bezpochyby vytvořeny dospělými. Věk rytce v tomto konkrétním případě extrapolujeme spíše na základě předpokládané výšky postavy. Současně se může zdát, že původní rytiny byly přeškrtány či doplněny druhým rytcem, který volil jiný rycí postup a motivy.
Obr. 24: Rytí libušínských kamenů v podání umělé inteligence (Gemini 3 Pro).
Seznam kamenů
Kámen č. 74/49, tzv. kámen 1
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 201):
„Na kameni tvaru komolého jehlance je rytina s velmi hrubým náznakem jezdce na koni (?), orámovaného zezadu dlouhou svislou čarou, za níž je další skupina rýžek. Na povrchu stopy po bodání nožem.“
Autorova poznámka:
Původní komentář je přesný. Obrysy klenuté koňské hlavy a nohou odpovídají ostatním scénám zobrazujícím koně. Ostatní rysy zvířete či případného jezdce jsou nečitelné pro množství okolních čar. Záď koně se zdá být zdvojená. Poloviční kosočtvrerec s vnitřními čarami v horní části je podobný jako útvar nad dlaní jezdce u kamene č. 85/49. V pravé části scény se nachází pentagramu podobný útvar, který může být záměrný. Kámen dnes ztracen.
Obr. 25: Fotografie a kresba kamene č. 74/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949.
Kámen č. 75/49, tzv. kámen 2
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 201):
„Na úzké čelní ploše plochého kamene je rytina jezdce na koni s listovitým kopím s křidélky. Jezdec má vyznačen pouze trup a nohy a jednu ruku třímající otěže nad hlavou koně. Kopí je hluboce vyryto přes jezdce i koně. Kůň má štíhlé tělo a dlouhý, dole trojúhelníkovitě rozšířený ohon. Za jezdcem je další menší koníček s dlouhýma ušima a dlouhým ohonem. Jezdec je svisle porýhován jemnými čarami. Na povrchu kamene stopy po ostrém nástroji, starší než kresba.“
Autorova poznámka:
V původním popisu chybí informace o třmenu, který je patrný u jedné z nohou. U kolen jezdce je znázorněna široká rýha, která může symbolizovat meč v pochvě. Zvíře za koněm může teoreticky být i srnec, jelikož má výrazně delší uši než ostatní určitelné koně. Kámen se nachází v permanentní expozici Národního muzea v Praze, inv. č. NM 232178.
Obr. 26: Kresby kamene č. 75/49.
Zdroj: Váňa – Kabát 1971: Obr. 68 (vlevo); Váňa 1973a: Obr. XIX (vpravo).
Obr. 27: Fotografie kamene č. 75/49, pořízená v Národním muzeu v Praze.
Autor: János Mestellér.
Kámen č. 76/49, tzv. kámen 3
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 201):
„Změť hlubších a jemnějších čar, převážně svislých, ale též vodorovných a šikmých, jednotlivě i ve svazcích, pokrývajících větší část čelní plochy kamene. Pod nimi nezřetelný pokus o kresbu (koníček?). V kresbě drobné ďubky po ostrém nástroji.“
Autorova poznámka:
Původní komentář je přesný. Ze zvířete je identifikovatelná nanejvýše přední část těla včetně hlavy. Kámen je ztracen.
Obr. 28: Fotografie a kresba kamene č. 76/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949.
Kámen č. 77/49, tzv. kámen 4
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 201):
„Kresba koně štíhlého těla, s vyznačenýma ušima a jednoduchým ohonem, překrytá u nohou dvěma vodorovnými čarami, přes hlavu a za koněm svislými čarami a dvojitým kosočtvercem. Vlevo pod koněm dva proti sobě se vzpínající menší koníčkové (hříbátka ?), zřetelněji proveden je pravý, který má i vyznačené oko. Na povrchu kamene stopy po ostrém nástroji.“
Autorova poznámka:
Původní komentář je poměrně přesný; ohon koně je opět trojúhelně rozšířený, avšak hůře vyrytý. Publikované kresby neodrážejí menší zvířata (hříbata?) věrohodně. Levé menší zvíře (nikoli pravé) má zřejmě vyznačené oko. Pozice kamene není známa, ale je pravděpodobné, že se nachází v terezínském depozitáři Národního muzea.
Obr. 29: Kresby kamene č. 77/49.
Zdroj: Váňa – Kabát 1971: Obr. 69 (vlevo); Váňa 1973a: Obr. XX (vpravo).
Obr. 30: Fotografie kamene č. 77/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949.
Kámen č. 78/49, tzv. kámen 5
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 201):
„Na širší straně čelní plochy kamene je málo zřetelná kresba (asi koníčka), překrytá změtí čar, z nichž vyniká zejména dvojice kosmo zkřížených (škrt). Náznak dalšího koníčka, bez překrývajících čar, i na užší straně plochy. Stopy po ostrém nástroji.“
Autorova poznámka:
Neexistuje překresba. Kámen ztracen.
Obr. 31: Fotografie kamene č. 78/49.
Zdroj: Váňa – Kabát 1971: Obr. 14.1.
Kámen č. 79/49, tzv. kámen 6
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 201):
„Náznaky kresby koníčků, překryté změtí čar, hlavně svislých, téměř po celé čelní ploše kamene. Stopy po ostrém nástroji.“
Autorova poznámka:
Překresba neodpovídá, kůň v levé části je čitelně definován. Kámen ztracen.
Obr. 32: Fotografie a kresba kamene č. 79/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949.
Kámen č. 80/49, tzv. kámen 7
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 201, 204):
„Kresba koně se štíhlým krkem i tělem, ušima vyznačenýma jednou svislou čarou přes hlavu, s jednoduše znázorněným ohonem, samčím pohlavím a s čarou u zadních nohou, naznačující snad běh. Před hlavou jemné čáry, které jsou asi zkouškou kresby, neboť připomínají rovněž koňskou hlavu.“
Autorova poznámka:
Původní komentář je přesný. Kámen se nachází v permanentní expozici Národního muzea v Praze, inv. č. NM 232176.
Obr. 33: Kresby kamene č. 80/49.
Zdroj: Váňa – Kabát 1971: Obr. 70 (vlevo); Váňa 1973a: Obr. XXI (vpravo).
Obr. 34: Fotografie kamene č. 80/49, pořízená v Národním muzeu v Praze.
Autor: János Mestellér.
Kámen č. 81/49, tzv. kámen 8
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 204):
„Velmi primitivní náznak kresby (pasoucího se koně ?), oddělené svislou čarou od další kresby srdcovitého útvaru. Vseky po hrubším i jemnějším nástroji.“
Autorova poznámka:
Popis je přesný, ale nereflektuje existenci dvojitého kosočtverce v pravé polovině kamene s vepsanými čarami. Překresba není korektní, protože nezobrazuje uzavřený srdcovitý tvar vlevo (tento je spojený s možnou hlavou dalšího koně). Nad hřbetem celého koně se nacházejí dvě čáry, které by mohlo být nedokončeným tělem jezdce. Kámen ztracen.
Obr. 35: Fotografie a kresba kamene č. 81/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949.
Kámen č. 82/49, tzv. kámen 9
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 204):
„Kresba koně s úzkou hlavou i tělem, s vyznačenou hřívou a dlouhým, dole do trojúhelníku rozšířeným ohonem. Nohy jsou v páry vždy spojeny, nad koněm je dlouhá vodorovná čára (kopí ?), přes kresbu jemné svislé i šikmé čáry.“
Autorova poznámka:
Původní komentář je přesný. Kresby neodrážejí skutečnou kvalitu hřívy. Kámen se nachází v permanentní expozici Národního muzea v Praze, inv. č. NM 232177.
Obr. 36: Kresba kamene č. 82/49.
Zdroj: Váňa – Kabát 1971: Obr. 71 (vlevo); Váňa 1973a: Obr. XXII (vpravo).
Obr. 37: Fotografie kamene č. 82/49, pořízená v Národním muzeu v Praze.
Autor: János Mestellér.
Kámen č. 83/49, tzv. kámen 10
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 204):
„Primitivní kresba dvou koníčků, z nichž přední je menší a má nohy posunuty dopředu, zadní větší je stojící a má jednoduchou čarou vyznařeno samčí pohlaví. Na povrchu drobné ďubky.“
Autorova poznámka:
Původní komentář je přesný. Na čele většího zvířete se nacházejí drobné vrypy, které by mohly naznačovat hřívu. Kámen ztracen.
Obr. 38: Fotografie a kresba kamene č. 83/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949.
Kámen č. 84/49, tzv. kámen 11
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 204):
„Kresba koníčka orámovaná třemi dlouhými čarami, se skupinou drobných šikmých čar před koníkem, naznačující snad trávu nebo seno. Další skupina svislých a šikmých čar za koníkem. Na povrchu kamene drobné ďubky.“
Autorova poznámka:
Původní popis je přesný, ale z hlavy zvířete vystupují vidlicovitě se rozvětvující útvary. Z toho důvodu nelze vyloučit možnost, že se zde jedná o srnce či jelena s parožím (viz Ovčarov 1982: Tab. XXII.1). Kámen ztracen.
Obr. 39: Fotografie a kresba kamene č. 84/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949.
Kámen č. 85/49, tzv. kámen 12
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 204):
„Jezdec na koni s vyznačenou hlavou, převyšující velký kruhovitý, dole zašpičatělý štít, pod nímž jsou vidět nohy, dosahující až an zem. Jedna ruka drží otěže, druhá dlouhé kopí s listovitým hrotem a křidélky, za nímž je připevněn praporec s třásněmi, nesoucí znamení šikmého kříže. Kůň je vzhledem k jezdci malý, nohy naznačující běh jsou spojené v pásu, má vyznačené uši a ohon jednoduchými čarami. Rýhy v horní části štítu tvoří stejný šikmý kříž jako na praporci. Na povrchu stopy po ostrém nástroji.“
Autorova poznámka:
Nejcennější scéna ze souboru. Původní popis je relativně přesný, kresby vynechávají důležité detaily. Štít je pravděpodobněji kruhový, zašpičatění není úmyslné. Dekoraci štítu křížem nelze podpořit. Pod štítem se místo nohou může nacházet noha ve třmeni. Z paty vystupuje teoretická ostruha směrem vzhůru. Zadní část kopí je zašpičatělá. Velikost kamene 31 × 20,5 cm (Militký 2000) nebo 29,5 × 19,7 cm (Váňa 1989). Kámen se nachází v permanentní expozici Národního muzea v Praze, inv. č. NM 232175.
Obr. 40: Fotografie a kresba kamene č. 85/49.
Vlevo: fotografie pořízená v Národním muzeu v Praze, autor János Mestellér.
Vpravo: Váňa 1973a: Obr. 42.
Kámen č. 86/49, tzv. kámen 13
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 204):
„Nesouvislá změť jemných čar, z nichž vynikají dvě dvojice svislých, dole vzhůru zahnutých linií.“
Autorova poznámka:
Jasný pokus o znázornění vysokého zvířete – koně či srnce – , s definovanou hlavou, předníma nohama a hřbetem. Motiv se podobá scénám z kamenů č. 74/49 a 76/49. Kámen ztracen.
Obr. 41: Fotografie a kresba kamene č. 86/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949; Váňa – Kabát 1971: Obr. 16.1.
Kámen č. 87/49, tzv. kámen 14
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 204):
„Kresba koně, protáhlá vzhledem k úzké dlouhé ploše kamene, hlava a šíje vyznačeny jen dvojicí zahnutých čar s dvěma krátkými svislými, jež znázorňují uši. Protáhlý trup přechází zahnutím v zadní nohy, zatímco přední nejsou zřetelné. Kolem kresby i přes ni další nesouvislé rýhy. Drobné ďubky na povrchu.“
Autorova poznámka:
Původní komentář je přesný. Kámen je ztracen.
Obr. 42: Fotografie a kresba kamene č. 87/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949.
Kámen č. 88/49, tzv. kámen 15
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 204):
„Hrubě rytá kresba těžko postižitelného významu a nesouvislé skupinky dalších jemných čar. Drobné ďubky na povrchu kamene.“
Autorova poznámka:
Původní komentář je přesný. Na fotografii je nejpatrnějším útvarem kosočtverec s vepsaným křížem. Kámen je ztracen.
Obr. 43: Fotografie a kresba kamene č. 88/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949.
Kámen č. 89/49, tzv. kámen 16
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 204):
„Na úzké čelné straně plochého kamene změť jemných čar, z nichž vyniká kresba koníka s hlavou ze zahnuté dvojice čar, s náznakem předních nohou a trupu. Drobné ďubky na povrchu.“
Autorova poznámka:
Původní komentář je přesný. Překresba neexistuje. Kámen je ztracen.
Obr. 44: Fotografie kamene č. 89/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949.
Kámen č. 90/49, tzv. kámen 17
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 204):
„Jezdec na koni s kosočtverečně vyznačenou hlavou, kruhovitým trupem a krátkýma nohama, s ohnutou rukou držící otěže. Kůň štíhlého těla i hlavy je v běhu, s předníma i zadníma nohama dopředu, má vyznačené uši, samčí pohlaví a dlouhý ohon, na konci trojúhelníkovitě rozšířený. V kresbě se projevuje snaha po orámování vodorovnou čarou pod nohama a svislými před i za koněm. Přes kresbu i na ploše za ní jemné rýhování, převážně svislé.“
Autorova poznámka:
Původní komentář je přesný. Je možné, že na hlavě jezdce je umístěna kónická přilba. Pozice kamene není známa, ale je pravděpodobné, že se nachází v terezínském depozitáři Národního muzea.
Obr. 45: Kresby kamene č. 90/49.
Zdroj: Váňa – Kabát 1971: Obr. 73 (vlevo); Váňa 1973a: Obr. XXIII (vpravo).
Obr. 46: Fotografie a kresba kamene č. 90/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949; Váňa – Kabát 1971: Obr. 17.1.
Kámen č. 91/49, tzv. kámen 18
Původní komentář (Váňa – Kabát 1971: 204):
„Hustá změť čar, převážně svislých, méně vodorovných, z nichž místy vystupují dvojice zahnutých linií (koňské hlavičky ?). Přes ně skupina hlubších vseků i drobné ďubky.“
Autorova poznámka:
Původní komentář je přesný. Kámen ztracen.
Obr. 47: Fotografie a kresba kamene č. 91/49.
Zdroj: anonym 1977; Kabát 1949.
3 kameny z bašty jihovýchodní brány
Na třech kamenech ze severní stěny bašty jihovýchodní brány byly roku 1951 nalezeny „nesouvislé změti čar“ (Váňa 1973a: 59), „nezřetelné rytiny“ (Váňa – Kabát 1971: 209) či „nezřetelné lineární rytiny“ (Kabát 1952b: 292). Kameny byly vyjmuty ze zdiva (Kabát 1951), dnes chybí a nikdy nebyly obrazově publikovány. Jejich přírůstková čísla nejsou známa.
Poděkování
Článek vznikl za přispění kolegů, kterým za jejich pomoc srdečně děkujeme. Jde zejména o Jiřího Koštu (Národní muzeum Praha), Zdeňka Kuchyňku (Sládečkovo muzeum Kladno), Naďu Profantovou (ARUP Praha), Michala Procházku (Český svaz ochránců přírody Kladensko) a Ladislava Varadzina (ARUP Praha). Naše poděkování si zaslouží též Diego Flores Cartes, který ochotně pomohl s ilustracemi. Rádi bychom vyjádřili vděčnost Jánosovi Mestellérovi (Kazár Bazar) za možnost využít jeho fotografie.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.
Obr. 48: Autorská verze scény z kamene č. 85/49.
Autor: Skele.Artist (Escuela De Arte Medieval).
Kresbu ve větším rozlišení naleznete zde.
Bibliografie
Archivní materiály
anonym (1977). Dokument C-TX-197702091. Archeologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i. Dostupné z: https://digiarchiv.aiscr.cz/id/C-TX-197702091.
Kabát, Josef (1949). Dokument C-TX-194900055. Archeologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i. Dostupné z: https://digiarchiv.aiscr.cz/id/C-TX-194900055.
Kabát, Josef (1951). Dokument C-TX-195104780. Archeologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i. Dostupné z: https://digiarchiv.aiscr.cz/id/C-TX-195104780.
Kabát, Josef (1952a). Dokument C-TX-195200585. Archeologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i. Dostupné z: https://digiarchiv.aiscr.cz/id/C-TX-195200585.
Prameny
Kosmas: Kronika Čechů = Kosmas : Kronika Čechů. Přel. Hrdina, K. – Bláhová, M. – Moravcová, M., Praha 2011.
MMFH III = Bartoňková, Dagmar – Večerka, Radoslav (2011). Magnae Moraviae fontes historici III – Diplomata, epistolae, textus historici varii, Praha.
MMFH IV = Bartoňková, Dagmar – Večerka, Radoslav (2013). Magnae Moraviae fontes historici IV – Leges, textus iuridici, Praha.
Literatura
Ambros, Cyril – Müller, H. H. (1980). Frühgeschichtliche Pferdeskelletfunde aus dem Gebiet der Tschechoslowakei, Bratislava.
Ameen, Carly et al. (2021). In search of the ‘great horse’. A zooarchaeological assessment of horses from England (AD 300–1650). In: International Journal of Osteoarchaeology 31, 1247–1257.
Ascherl, Rosemary (1988). The Technology of Chivalry in Reality and Romance. In: Chickering, Howell – Seiler, T. H. (eds.). The Study of Chivalry: Resources and Approaches, Kalamazoo, MI, 263–311.
Bachrach, B. S. (1988). Caballus Et Caballarius in Medieval Warfare. In: Chickering, Howell – Seiler, T. H. (eds.). The Study of Chivalry: Resources and Approaches, Kalamazoo, MI, 173–211.
Barnea 1962 = Барня, Ион (1962). Предварительные сведения о каменных памятниках в Бассараби (обл. Добруджа). In: Dacia N.S. 6, 293-313.
Bauer, Jan (2013). Bílá místa našich dějin, Řitka.
Baumeister, Martin (1998). Grundsätzliche Überlegungen zur Rekonstruktion frühmittelalterlicher Schwertgehänge. In: Jenssen, Walter et al. (eds.). Zeitenblicke. Ehrengabe für Walter Janssen, Rahden/Westf., 157-197.
Belošević, Janko (2007). Starohrvatsko groblje na Ždrijacu u Ninu, Zadar.
Beranová, Magdalena – Lutovský, Michal (2009). Slované v Čechách. Archeologie 6.-12. století, Praha.
Bernart, Miloš (2010). Raně středověké přílby, zbroje a štíty z Českých zemí, Praha: Univerzita Karlova.
Böhm, Jaroslav (1950). Výzkum libušínského hradiště. In: Archeologické rozhledy 2, 79-87.
Böhner, Kurt (1977). Die Reliefplatten von Hornhausen. In: Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 23-24, 89-138.
Bravermanová, Milena et al. (2019). Nová zjištění o přilbě a zbroji zv. svatováclavské. In: Archeologie ve středních Čechách 23, 235–310.
Bucherie, Luc – Salaün, Cécile (2013). Les archives de la pierre : actes graphiques bateliers au fil de la Charente (XVIIe-XXIe s.). In: Dumont, Annie – Mariotti, Jean-François (eds.). Archéologie et histoire du fleuve Charente. Taillebourg-Port d’Envaux. Une zone portuaire du haut Moyen Âge sur le fleuve Charente, Dijon, 53-79.
Cach, František (1970). Nejstarší české mince. Díl I. České denáry do mincovní reformy Břetislava I., Praha.
Černý, Pavol (2001). Kodex vyšehradský, „korunovační charakter“ jeho iluminované výzdoby a některé aspekty „politické teologie“ 11. století. In: Nechvátal, Bořivoj (ed.). Královský Vyšehrad II.: Sborník pří spěvků ke křesťanskému miléniu a k posvěcení nových zvonů na kapi t ulním chrámu sv. Petra a Pavla, Praha, 32-56.
Čtverák, Vladimír et al. (2003). Encyklopedie hradišť v Čechách, Praha.
Deguara, Josephine (2024). “I Don’t Want War in My House”: Young Children’s Meaning‐Making of War and Peace Through Their Drawings. In: Social Inclusion 12, Article 8787.
Dlouhá, Helena (2012). Motivy pohanství v české literární tvorbě 10. – 12. století, Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni.
Dostál, Bořivoj (1966). Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě, Praha.
Dostál, Bořivoj (1981). Duté trojcípé parohové předměty v raném středověku. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. E, Řada archeologicko-klasická 30, č. E26, 43-58.
Dragoun, Zdeněk (1992). Rytiny v interiéru románské Malostranské mostecké věže. In: Hojda, Zdeněk et al. (eds.). Seminář a jeho hosté. Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového, Praha, 21–28.
Dragoun, Zdeněk (1994). Rytiny v románské Malostranské mostecké věži v Praze a otázka jejich restaurování. In: Archaeologia historica 19, 307–317.
Dvořák, Otomar – Snětivý, Josef (2020). Krajinou prvních Přemyslovců. S českými knížaty ze Stadic, Řitka.
Eisner, Jan (1966). Rukověť slovanské archeologie. Počátky Slovanů a jejich kultury, Praha.
Frolíková-Kaliszová, Drahomíra (2011a). Možnosti poznání velkomoravských vlivů na počátky státu Přemyslovců, Praha : Univerzita Karlova.
Frolíková-Kaliszová, Drahomíra (2011b). Nové poznatky k vývoji příčného opevnění Pražského hradu – výsledky výzkumu ve Středním křídle Pražského hradu v roce 2010. In: Archaeologia historica 36, 177–191.
Frolíková-Kaliszová, Drahomíra (2023). Raně středověké pohřebiště Triangl v Praze-Střešovicích, Praha.
Gabriel, Ingo (1993). Panzerreiter-Statuette von Lisów. In: Brandt, Michael – Eggebrecht, Arne (eds.). Bernward von Hildesheim und das Zeitalter der Ottonen. Katalog der Ausstellung Hildesheim 2, Hildesheim, 335–337.
Georgiev 1991 = Георгиев, Павел (1991). Прабългарска култова церемония върху рисунки-графити с надписи от Плиска Прабългарската култова церемония върху рисунки-графити с надписи от Плиска (по времето на хан Маламир (831 – 836) // Проблеми на прабългарската история и култура 2, 198–208.
Gjorgjievski, Dejan (2015). On the symbolic representations of a few types of medieval rings. In: PATRIMONIUM.MK VIII, Skopje, 129-136.
Gřešák, Václav et al. (2019). Reconstruction of the Riding Saddle Used in Great Moravia in the 8th-9th Centuries. In: Poláček, Lumír – Kouřil, Pavel (eds.). Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Waffenform und Waffenbeigaben bei den mährischen Slawen und in den Nachbarländern, Brno 373-383.
Hanuliak, Milan (2004). Veľkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9.–10. storočí na území Slovenska, Nitra.
Hošek, Jiří et al. (2019). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context, Praha – Brno.
Chotěbor, Petr (1985). Středověké ryté kresby na stěnách interiéru baziliky sv. Jiří na Pražském hradě. In: Archeologické rozhledy 37, 628-644.
Chotěbor, Petr (2022). Středověké ryté kresby na stěnách interiéru baziliky sv. Jiří. In: Kroupa, Petr – Novák, Jan (2022). Pražský hrad – srdce českého státu, Praha, 76-81.
Imer, L. M. (2004). Gotlandske billedsten : datering af Lindqvist gruppe C og D. In: Aarbøger for nordisk oldkyndighed og historie 2001, 47-111.
Janin, V. L. (2007). Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, Červený Kostelec.
Jotov 2004 = Йотов, Валери (2004). Въоръжението и снаряжението от Българското средновековие VII— XI в., Варна.
Kabát, Josef (1952b). Brány na přemyslovském hradišti v Libušíně. In: Archeologické rozhledy 4, 268–269, 289–294.
Kaván, Jaroslav (1969). Slovanské lidové umění v době hradištní. In: Památky archeologické 60/2, 443–457.
Kennecke, Heike (2015). Burg Lenzen : Eine frühgeschichtliche Befestigung am westlichen Rand der slawischen Welt, Materialien zur Archäologie in Brandenburg 9, Rahden.
Koller, Rudolf (1968). Nástin regionálních dějin okresu kladenského, Kladno.
Komatarova-Balinova, Evgenia et al. (2023). Church № 4 from the Murfatlar rock complex – some newly documented graffiti along the east-west axis and their analogies. In: Pontica LVI, 161–199.
Krajník, Stanislav – Pospíšil, Zdeněk (1985). Kladensko, Praha.
Kudrnáč, Jaroslav (1950). Rytina bojovníka na hradišti v Libušíně. In: Novotný, Bohuslav (ed.). Filipův sborník. Žáci k padesátinám svého učitele, Praha, 111-114.
Langner, Martin (2001). Antike Graffitizeichnungen. Motive, Gestaltung und Bedeutung, Wiesbaden.
Lowe, Christopher (2007). Image and imagination: The Inchmarnock ‘hostage stone’. In: Smith, B. B. et al. (eds.). West over Sea. Studies in Scandinavian Sea-Borne Expansion and Settlement Before 1300, 53–67.
Luňák, Petr (2007). Slovanské štíty v archeologických nálezech na území ČR, Brno: Masarykova univerzita.
Lutovský, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha.
Malivánková Wasková, Marie (2014). Návrh klasifikace historických spontánních nápisů. In: Sborník archivních prací 64, 109-150.
Mašek, Norbert (1970). Nové poznatky z výzkumu na hradišti v Praze-Butovicích. In: Archeologické rozhledy 22, 272–285.
Militký, Jiří (2000). Stein mit einer Reitergravur. In: Wieczorek, Alfried – Hinz, Hans-Martin (eds.). Europas Mitte um 1000, Katalog, Stuttgart, 165.
Měchurová, Zdeňka (1983). Třmeny a jiné součásti sedla z časně středověkého období. In: Časopis Moravského muzea – Vědy společenské 68, 61-87.
Nadolski, Andrzej (1955). Pochwa miecza znaleziona w osadzie miejskiej z XI wieku w Gdańsku. In: Wiadomości Archeologiczne XXII/2, 186–192.
Neumayer, Heino (2000). Panzerreiterstatuette. In: Wieczorek, Alfried – Hinz, Hans-Martin (eds.). Europas Mitte um 1000, Katalog, Stuttgart, 165.
Nicolle, David (2002). The Impact of the European Couched Lance on Muslim Military Tradition. In: Nicolle, David (ed.). Warriors and Their Weapons Around the Time of the Crusades: Relationships Between Byzantium, the West and the Islamic World, Aldershot, 6-40.
Nistelberger, H. M. et al. (2019). Sexing Viking Age horses from burial and non-burial sites in Iceland using ancient DNA. In: Journal of Archaeological Science 101, 115–122.
Ognenova 1950 = Огненова, Люба (1950). Рисунки на конници върху вътрешната крепост на Преслав // Разкопки и проучвания 4, 195-206.
Ovčarov 1982 = Овчаров, Димитър (1982). Български средновековни рисунки-графити, София.
Paddenberg, Dietlind (2012). Die Funde der jungslawischen Feuchtbodensiedlung von Parchim-Löddigsee, Kr. Parchim, Mecklenburg-Vorpommern, Wiesbaden.
Piaget, Jean (1971). The Child’s Conception of the World, London.
Piaget, Jean – Inhelder, Bärbel (1967). The Child’s Conception of Space, New York.
Podhorský, Jan – Drnovský, Pavel (2017). Raně středověké náhrobníky z Čech. In: Archeologie ve středních Čechách 21, 373-407.
Poulík, Josef (1956). Z hlubin věků, Praha.
Princová, Jarmila (2000). Fragment eines Mühlespielbrettes. In: Wieczorek, Alfried – Hinz, Hans-Martin (eds.). Europas Mitte um 1000, Katalog, Stuttgart, 176.
Profantová, Naďa (2008). Byzantské nálezy v 6.-11. stol. v Čechách a na Moravě. In: Charvát, Petr – Maříková Vlčková, Petra (eds.). Země Koruny české a východní Středomoří ve středověku a novověku, Praha, 73–120.
Profantová, Naďa (2012). Pohanský idol z Kouřimi, Česká republika. In: Studia mythologica Slavica XV, 79-90.
Profantová, Naďa (2013). Frühmittelalterliche Gräber mit Sporen aus Böhmen. In: Biermann, Felix et al. (eds.). Soziale Gruppen und Gesellschaftsstrukturen im westslawischen Raum, Langenweissbach, 57-76.
Profantová, Naďa (2019). Neue Funde von Waffen und Reitzeug aus Mittel- und Ostböhmen. In: Poláček, Lumír – Kouřil, Pavel (eds.). Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Waffenform und Waffenbeigaben bei den mährischen Slawen und in den Nachbarländern, Brno, 263–282.
Razím, Václav (2010). Křivoklátsko knížecí. In: Razím, Václav (ed.). Přemyslovské Křivoklátsko. 900 let hradu Křivoklátu, Praha, 78-111.
Ross, D. J. A. (1963). L’Originalité De Turoldus: Le Maniement De La Lance. In: Cahiers De Civilisation Mediévale 6, 127–138.
Sadílek, Josef (2001). Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů, Praha.
Sankiewicz, Paweł – Wyrwa, A. M. (2018). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica.
Sklenář, Karel (1978). Okresní muzeum v Berouně. Katalog pravěké sbírky. Zprávy Československé společnosti archeologické 20, Praha.
Sláma, Jiří (1977). Poznámky k problému historického významu některých raně středověkých hradišť ve středních Čechách. In: Archeologické rozhledy 29/1, 60-79.
Sláma, Jiří (1989). Střední Čechy v raném středověku. III. Archeologie o počátcích přemyslovského státu, Praha.
Stloukal, Milan – Vyhnálek, Luboš (1976). Slované z velkomoravských Mikulčic, Praha.
Sučková, Kateřina (2003). Staročeské hrady. Slovanská hradiště v Čechách, Příbram.
Štefan, Ivo (2026). From clan leaders to medieval nobility: The elites of Bohemia in the eighth to twelfth centuries as an interpretative challenge. In: Antonín, Robert – Macháček, Jiří (eds.). The Emergence of the Nobility in East Central Europe between the Eighth and Thirteenth Centuries, Abingdon – New York.
Tomková, Kateřina (2001). Ke studiu opevnění v raně středověkých Čechách. In: Archeologie ve středních Čechách 5, 547-560.
Török, Gyula – Bökönyi, Sándor (1973). Sopronkőhida IX. századi temetője, Budapest.
Třeštík, Dušan et al. (2001). Králové a knížata zemí Koruny české, Praha.
Turek, Rudolf (1956). Nový slovanský výzkum v Čechách. In: Vznik a počátky Slovanů I, Praha, 216-238.
Vaklinov 1977 = Ваклинов, Станчо (1977). Формиране на старобългарската култура (VI-XI век), София.
Valentová, Jarmila – Tvrdík, Radek (2004). Předlokační osídlení Kolína. In: Archeologie ve středních Čechách 8, 547-583
Váňa, Zdeněk (1973a). Přemyslovský Libušín: Historie a pověst ve světle archeologického výzkumu, Praha.
Váňa, Zdeněk (1973b). Značky na keramice ze slovanských hradišť v Zabrušanech a v Bílině, okr. Teplice. In: Archeologické rozhledy 25, 196–217.
Váňa, Zdeněk (1975). Výzkum Libušína v letech 1970 a 1971. Doplňující poznámky k postavení hradiště ve středočeské oblasti. In: Archeologické rozhledy 27, 52–71.
Váňa, Zdeněk (1977). Objevy ve světě dávných Slovanů, Praha.
Váňa, Zdeněk (1983). Svět dávných Slovanů, Praha.
Váňa, Zdeněk (1988). Archeologické doklady kultu a magie u Slovanů. In: Slovenská archeológia 36/2, 343-352.
Váňa, Zdeněk (1989). 103. Kámen z hradby s rytinou jezdce; opuka. In: Kočí, Josef – Vondruška, Vlastimil (eds.). Památky národní minulosti. Katalog historické expozice Národního muzea v Praze v Lobkovickém paláci, Praha, 42.
Váňa, Zdeněk – Kabát, Josef (1971). Libušín. Výsledky výzkumu časně středověkého hradiště v letech 1949-52, 1956 a 1966. In: Památky archeologické 62, 179-313.
Varadzin, Ladislav (2004). Značky na dnech keramických nádob ve středověku. In: Studia mediaevalia pragensia 5, 165-199
Varadzin, Ladislav (2007). Značky na dnech keramických nádob ze Staré Boleslavi. In: Archeologické rozhledy 59, 53-79.
Varadzin, Ladislav (2012). Raně středověké hradiště Libušín. Hlavní poznatky z revizního zpracování výzkumů. In: Archeologické rozhledy 64, 723–774.
Vignerová, Jana et al. (2006). 6. Celostátní antropologický výzkum dětí a mládeže 2001. Česká republika. Souhrnné výsledky, Praha.
Vilímková, Milada (1972). Ryté kresby na kvádříkovém zdivu Malostranské mostecké věže v Praze. In: Obnova památek 3, 68–71.
Vlasatý, Tomáš (2018). Slovanský štít z hradiště Lenzen. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-10-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/slovansky-stit-z-hradiste-lenzen/.
Vlasatý, Tomáš (2020). Méně známé aspekty vikinského štítu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-10-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/mene-zname-aspekty-vikinskeho-stitu/.
Vlasatý, Tomáš (2022). Druhy dřeva na mečových pochvách. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-10-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/druhy-dreva-na-mecovych-pochvach/.
Vlasatý, Tomáš (2023). Definování slovanských štítů 9.-11. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-10-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/definovani-slovanskych-stitu-9-11-stoleti/.
Vlasatý, Tomáš (2025a). Kopí s křidélky z České republiky (8.-11. století). In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-10-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/kopi-s-kridelky-z-ceske-republiky-8-11-stoleti/.
Vlasatý, Tomáš (2025b). Přilba z italského „Salerna“. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2025-10-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-italskeho-salerna/.
Vlasatý, Tomáš et al. (2023). A Carolingian Helmet from Pohansko near Břeclav (Czech Republic). Its Archaeological Context and Social Interpretation. In: Medieval Archaeology 67/2, 302-331.
Wachter, Berndt (1985). Die Oerenburg – eine unbekannte Burg der Slawen in Hannoverschen Wendland. In: Wilhelmi, Klemens (ed.). Ausgrabungen in Niedersachsen. Archäologische Denkmalpflege, 1979-1984, Stuttgart, 258-261
Wachter, Berndt (1989). Zur politischen Organisation der wendländischen Slawen vom 8. bis 12. Jahrhundert. In: Hammaburg N. F. 9, 163–173.
Walker, Kathleen et al. (2003). Understanding War, Visualizing Peace: Children Draw What They Know. In: Art Therapy: Journal of the American Art Therapy Association 20 (4), 191-200.
Wilhelm, Á. S. – Flesch, Márton (2022). A soltszentimrei nyereg újabb rekonstrukciója. In: Sudár, Balázs (ed.). Dentumoger II. Tanulmányok a korai magyar történelemről, Budapest, 197-227.
Wilke, Gerard (2014). Militaria – broń drzewcowa. Analiza formalno-typologiczna. In: Kola, Andrzej – Wilke, Gerard (eds.). Wczesnośredniowieczne mosty przy Ostrowie Lednickim Tom II: Mosty traktu poznańskiego, Kraków, 95–134.
Winterer, Christoph (2009). Das Fuldaer Sakramentar in Göttingen. Benediktinische Observanz und römische Liturgie, Petersberg.
Zorova 2007 = Зорова, Орхидеја (2007). Пентаграм во средниот век – прелиминарни истражувања врз основа на балканските примери. In: Studia Mythologica Slavica X, 51-82.
Žemlička, Josef (1997). Čechy v době knížecí (1034-1198), Praha.