úprava vlasů a vousů ve vikinské Skandinávii
V tomto dlouho připravovaném článku se pokusím nastínit, jakým způsobem se ve Skandinávii doby vikinské přistupovalo k úpravě hlavového porostu. Jedná se o komplikovanou problematiku, kterou je možno zkoumat z nejrůznějších možných úhlů. Tento článek proto bude spíše shrnujícím úvodem a tokem mých myšlenek, který bude průběžně doplňován o nové poznatky a obrázky.
1. Jak k minulosti přistupovat?
Článek, který svým námětem nepochybně přiláká zástupce z řad reenactorů, musí začít popisem toho, jak ke zkoumání něčeho tak neuchopitelného, jako jsou tradice úpravy hlavy, máme přistupovat. V současnosti si totiž pod pojmem „viking“ nejčastěji představujeme dva modely, a sice:
1. neupraveného, špinavého, zarostlého válečníka
2. válečníka s velmi dlouhými vlasy a vousy
Přeskočíme nesrovnalost, že laická představa o vlasech staroseverských žen je zřejmě odlišná, a přesuňme se v této úvaze dále. Výše zmíněné pohledy jsou způsobeny zejména dvěma faktory. Jedním z nich je běžný a nadčasový jev zvaný juvenoia, který spočívá v tom, že každá generace se cítí být vyspělejší než ta předchozí. Vědomě či nevědomky si tak říkáme, že naši předci byli méně nároční na hygienu, a tak vzniká přirozená tendence vyobrazovat středověk – a dobu vikinskou obzvlášť – jako dobu hrubosti, surovosti a jednoduchosti. Druhým faktorem je skutečnost, že velká část současná generace, pomineme-li její složitý vývoj za posledních 50 let, akceptuje myšlenku, že dlouhé vlasy jsou symbolem volnosti a vzdoru proti diktujícímu systému, řádu nebo společnosti. Do této množiny populace často patří posluchači tvrdé muziky, z nichž – podle mé zkušenosti – pochází nejvíce zájemců o dobu vikinskou. V této „vikinsko-metalové subkultuře“ vzniká představa, že čím delší vlasy, tím drsněji, atraktivněji a autentičtěji daný jedinec vypadá.
Z těchto dvou hlavních důvodů – a samozřejmě mnoha dalších – dochází k idealizaci, díky které je stará látka stravitelná pro moderního člověka a může ho oslovit. Je však zcestné pokládat moderní archetyp vikinga, totiž metalistu s kladivem na krku a vlasy po pás, za dokonalý odraz staroseverské předlohy, k jejíž věrné rekonstrukci je třeba vynaložit čas a úsilí. Nemluvě o tom, že původní předloha by moderního zájemce nemusela zaujmout, protože nepůsobí dostatečně volnomyšlenkářsky nebo drsně. Proto bych tuto kapitolu zakončil tím, že rekonstrukce staroseverských účesů a zvyků při jejich tvorbě je možná, leč po jedinci vyžaduje, aby se oprostil od současné kultury a začal bádání úplně od začátku, s nepopsaným papírem. Tímto začneme i my.
2. Čistota a špína
Vhodný začátek spatřuji v poněkud obecnějším pojednání o hygienických nárocích doby vikinské. Náš pohled na hygienu doby vikinské je často ovlivněn spornou pasáží Ibn Fadlanovy Risaly. Ta kromě toho, že udává, že se Seveřané nemyjí po vykonání malé a velké potřeby a ani po souloži, zachycuje známý moment: otrokyni chodící mezi členy družiny s mísou, do níž muži smrkají a ve které si myjí hlavu. Tyto pasáže je třeba chápat z Fadlanovy perspektivy – v tehdejším islámském světě bylo běžnou praxí, že po každém použití tělesných funkcí následovala očista (Montgomery 2000: 7, pozn. 23). Je velmi pravděpodobné, že Fadlan, uvyklý tradici, že jednou použitá voda již nesmí být znovu využita, viděl v nádobě s vodou zdroj nečistoty, ačkoli voda byla vyměňována po každém použití.
Na tehdejší evropské poměry byly Skandinávci kromobyčejně čistotní. Bylo tradicí se v sobotu po večeři vydávat na kolektivní koupel (laug) k teplým pramenům (Cleasby–Vigfússon 1874: 49, 374, hesla bað, laug). Díky tomu je ve skandinávských jazycích sobota dodnes označována jako „koupací den“ (stsv. laugardagr; nor. a dán. lørdag, švéd. lördag). Tutéž informaci podává i s přídavkem anglický mnich a kronikář Jan z Wallingfordu ze 13. století:
„Podle zemského zvyku si [Dánové] každý den česali vlasy a koupali se o soboty, jakož si často pravidelně měnili oblečení a svá těla zdobili mnohými povrchnostmi. Tím ohrožovali počestnost vdaných žen a dokonce přesvědčovali vznešené dcery, aby se stávaly jejich souložnicemi.“
(Jan z Wallingfordu: Kronika, O utrpení svatého Eduarda, krále a mučedníka)
Koupání o soboty nepřímo potvrzuje tzv. Masakr na den sv. Brikcí (13. 11. 1002), kdy anglický král Æðelréd II. nechal z obavy o svůj trůn pobít všechny Dány ve svém království, včetně vysoce postavených a asimilovaných obyvatel. Při této příležitosti využil toho, že byla sobota a Dánové se koupali. Zda bylo při těchto koupelích využíváno bylin, jako například mydlice, není známo.
Kromě sobotní koupele můžeme říci, že běžný a průměrně čistotný starý Seveřan začínal svůj den kolem sedmé hodiny ranní hygienou, která sestávala z omytí rukou, obličeje a vlasů, učesáním a odstraněním nepříjemných vší:
„Každý den ráno přichází otrokyně s velkou nádobou plnou vody, kterou podává svému pánovi. Ten si ve vodě omývá ruce, obličej a vlasy, poté noří hřeben do vody a češe si vlasy, smrká a plive do nádoby.“
(Ibn Fadlan: Risala, §89)
Nadto lze prokázat mytí rukou před jídlem, přičemž v citaci ze Ságy o Njálovi si můžeme povšimnout, jak náročný je Flosi při výběru ručníku, když pohrdá děravou osuškou a použije lněný ubrus:
„Vody potřebuje,
kdo k jídlu přišel,
utěrky a uvítání (…).“
(Výroky Vysokého 4)
„Pak byly prostřeny stoly a Flosi a jeho lidé si omyli ruce. Flosi se podíval na ručník a viděl, že je plný děr a na jednom konci že je ho kus utrženo. Nechtěl se do něho utřít a odhodil jej na lavici. Utrhl pak kus ubrusu, utřel si do něho ruce a podal jej svým lidem. Pak se posadil za stůl a vybídl ostatní, aby jedli.“
(Sága o Njálovi 116)
Omytí rukou, obličeje a vlasů a následné česání a sušení jsou zřejmě nejpodstatnějšími a nejčastěji zaznamenanými projevy hygieny. Pokud by se zdálo, že tyto literární zmínky mohou být fikcí a nemusí se vztahovat k žité realitě, můžeme se ještě zaměřit na archeologické nálezy. Na základě četnosti hřebenů v archeologickém materiálu se předpokládá, že parohový či kostěný hřeben (kambr), podobně jako nůž/břitva, brousek, pinzeta a ušní lžička, nebyl sdíleným předmětem celé komunity, nýbrž každý dospělý jedinec měl svůj vlastní, pověšený na opasku či uložený v brašně v koženém pouzdře (Ambrosiani 1981: 161; Arwill-Nordbladh 2016; Ashby 2011). Archeologicky lze doložit několik malých stolků (ve staroseverštině označených jako skutill, borðskutill, trapiza), které zřejmě sloužily k odkládání misek s vodou při osobní hygieně (Voss 1991: 198–199; viz článek „Staroseverské stoly a stolky„). K osobní hygieně mohlo být užito hned několik druhů misek, ale nejpatrnější jsou zřejmě bronzové, které byly nalezeny v elitních hrobech obou pohlaví a které povětšinou pocházejí z Anglie či Irska: Pedersen (2014a: 136) eviduje až 35 bronzových misek z historického Dánska, zatímco Petersen (1951: 387) vytřídil 36 podobných misek z Norska. Z pochyb nás zaručeně musí vyvést fakt, že v některých miskách byly objeveny kusy lnu (lněných ručníků, Pedersen 2014a: 134) a že se na bronzové misce z norského Kaupangu, která se datuje do let 875–925, nachází runový nápis í mundlaugu (doslova „v nádobě na mytí rukou“; Stylegar 2007: 97–99). Dochází tudíž ke skvělé shodě mezi písemnými a hmotnými prameny.
Čistota nemá pouze praktický a estetický význam, ale i rituální. Překvapit nás nemůže zvyk, podle nějž se zesnulým patřilo „nachystat koupel (…), omýt ruce a hlavu, učesat a osušit ji“ (Píseň o Sigrdrífě 34). Stejně tak Snorri Sturluson zanechává poznámku „Dlužno proto připomenout pro výstrahu, že zemře-li člověk s neostříhanými nehty, rozmnoží stavivo lodi Naglfaru, kterou by bozi i lidé nejraději nikdy neviděli hotovou.“ (Gylfiho oblouzení 51). Zajímavěji již působí neupravené vlasy a nemyté ruce, které jsou podle eddické poezie (Vědmina věštba 33, Baldrovy sny 11) známkou truchlících pozůstalých. Můžeme předpokládat, že zanedbávání každodenní očisty bylo průvodním jevem devítidenního pohřebního obřadu, a musí souviset s narušením řádu. Zármutek je tak vyjádřen změnou fyzického vzhledu. Analogii nacházíme ve staroruském prostředí, kde se pozůstalí „rmoutí mnohými nářky, nosíce špinavé a nečisté hadry na svých hlavách, a muži si vytrhávají své vlasy a takto konají po mnoho dní“ (Dynda 2019: 138). Něco podobného platí i u slibů – Harald Krásnovlasý měl údajně vykonat slib, že si neostříhá ani neučeše vlasy, dokud si nepodrobí celé Norsko, aby odhodláním svého ducha oslnil spanilou Ragnhild. Když se mu sjednocení povedlo, neměl prý vlasy „ostříhané a učesané po deset zim, a proto se mu přezdívalo lúfa [se scuchanými vlasy]“ (Sága o Haraldu Krásnovlasém 23). O určité formě rituální čistoty můžeme uvažovat při čtení příběhů o Þórólfu Mostrarskeggu, který se svěřil do Þórovy ochrany, zabral na Islandu mys Þórsnes, kde konal význačný sněm, a sněmoviště a přilehlý kopec Helgafell považoval za tak posvátná místa, že se na nich nesměla vykonávat potřeba, nesměla na nich být prolita krev a nesmělo se na ně hledět, pokud člověk nebyl umytý (Kniha o záboru země 85 [verze S]), Sága o lidech z Eyru 4).
3. Vlasy
Hlava je – kromě centra inteligence – tou částí těla, podle které se lidé rozeznávají. Lidské oko jí proto přirozeně věnuje nejvíce pozornosti, zatímco ostatní části těla jsou při rozeznání spíše vedlejší. Hlava hraje důležitou roli při určování etnické a sociální příslušnosti, záměrů, vlastností, stáří a (ne)sympatií. Vlasy a vousy byly a jsou klíčové zejména v otázce praktičnosti, módnosti, stáří a příslušnosti, a jejich úprava je zástupným vyjádřením kolektivních (tradice, móda) nebo individuálních hodnot.
Velmi dlouhé vlasy jsou nepraktické, protože ztěžují každodenní činnosti a jsou náročné na údržbu. Na těchto dvou důvodech například fungují současné armády, které potřebují uniformního vojáka, kterému nepolezou vlasy do očí a který v případě války nebude sužován a zdržován parazity. Tuto analogii však lze promítnout do doby vikinské pouze částečně. Je nutné podotknout, že vlasy mají svou cenu pouze tehdy, když jsou udržované. Neupravené vlasy slouží pouze k hanbě. Vlasy, o něž nebylo pečováno na denní bázi, byly znakem tuláků a žebráků, jako například tuláka Oddiho ze Ságy o pobratimech 23), který si vysloužil příjmí Veš (Lúsa-Oddi).
Vlasy se v dochovaném archeologickém materiálu objevují vzácně. Z období let 400-1000 existují pouze tři skandinávské hroby se zachovanými kadeřemi – ve všech případech byly vlasy ustřiženy a měly speciální funkci při pohřebním rituálu (Arwill-Nordbladh 2016). Nejzajímavějším příkladem je pak hrob ze Skopintullu (Švédsko, SHM 16171) z 10. století, kde byla kadeř vlasů oříškově hnědé barvy a délky 30-35 cm umístěna na dno urny společně s popelem dvou osob a mnoha zvířat. Pokud se podíváme do staroseverské literatury, můžeme si povšimnout, že se vlasům věnuje nápadný zájem. Vlasy spolu s vousy ve staroseverské obrazotvornosti představují hlavový porost (hǫfuðhár), který se liší od tělního porostu (líkhár) a který vyrůstá z hlavové pokožky (hǭ, svǫrðr) jako stromy ze země. Mezi základní vlasová kritéria logicky patřily barva (hárslitr), kvalita (jemnost/hrubost, rovné/kudrnaté), hustota a účes (háralag, hárferð, hárskurðr).
Seveřané evidentně znali celou škálu barev od zlaté (glóbjartr), přes zrzavou (rauðr), hnědou (jarpr) až černou (svartr); častěji však užívali pojmy jako „světlovlasý“ (bjartr / fagr /hvítr / ljóss á hár) nebo „tmavovlasý“ (dǫkkr / svartr á hár). Světlé vlasy, které se ve skaldské poezii asociují se sněhem, byly považovány za vznešenější, což se zrcadlí jak v etymologii (fagr je zároveň „světlý“, „krásný“ i „jemný“), tak v literatuře, ve které jsou kladní hrdinové blonďatí a záporní hrdinové tmavovlasí. Šedé vlasy jsou označovány jako hæra (prošedivělé vlasy jako stokkit hár), přičemž se k nim pojí některá úsloví – například rčení „nečesat šediny“ (kemba ekki hærur) se pojí s člověkem, který zemřel příliš brzo. Není mi znám jediný doklad barvení vlasů, ale zároveň jej nelze úplně vyvrátit.
Podobné škály bychom mohli hledat i v souvislosti s kvalitou a hustotou vlasů, třebaže nejsou v pramenech tak patrné. Žádoucí byly husté (mikill, þykkr) a současně jemné vlasy, na rozdíl od vlasů řídkých (þunn) a „drsných jako metla“ (hárið er eins og þyrill):
„Poté dal jarl Rǫgnvald Haraldovi příjmí Krásnovlasý, a všichni, kteří jej viděli, pravili, že je to velmi trefné příjmí, protože měl vlasy husté a krásné.“
(Sága o Haraldu Krásnovlasém 23)
„Měl vlasy husté a krásné [/jemné] jako hedvábí, ovázané kolem hlavy zlatou čelenkou.“
(Sága o svatém Óláfu 28)
Byly známy jak rovné (beinn), tak kudrnaté vlasy. Existuje řada výrazů pro kudrnaté vlasy. Nejčastěji se pojí s adjektivy hrǫkkr (viz termín „kudrnatý jako hobliny“, hrǫkkr sem lokarspánn) a kárr. Rovněž pojem lá označuje kudrnaté nebo vlnité vlasy a souvisí s výrazem lóð („chomáček vlny“). K pramínkům kudrnatých vlasů se vztahují také slova leppr/lokkr a sveipr.
V kultuře, která přikládala vlasům takový význam, není překvapivé, již samotný akt přípravy účesu byl jasně čitelným gestem. Stejně jako vyholené vlasy, tak i „příprava“ vlasů (greiða hár/breyta hár) někoho jiného byla znakem podřízenosti. Dlouhé vlasy merovejským králům, kteří se označují také jako „dlouhovlasá dynastie“, propůjčovaly právo vládnout. Násilné ostříhání bylo chápáno jako zneuctění a bylo užíváno ke znemožnění vlády a k politické neschopnosti (viz Bartlett 1994). Z toho důvodu také merovejská a karolinská nařízení draze penalizují ostříhání dětských vlasů v klášterech bez souhlasu rodičů.
3.1. Mužské účesy
Mužské účesy lze považovat za relativně dobře zdokumentované, ačkoli jsou stále opředené mnoha otazníky. Jak bylo řečeno v úvodu, v současné době si pod typickým mužským účesem doby vikinské představujeme vlasy dosahující až po pás. Některé prameny, pokud bychom je nečetli kriticky, takovýto účes podporují, jako například Příběh o Hauku Hábrókovi (kap. 5):
„Král Harald byl nad ostatní muž krásnější a vznešenější. Měl vlasy tak jasné jako hedvábí nebo tepané zlato, které mu spadaly v kadeřích tak nízko, že si je mohl zastrčit za opasek (svá fagrt sem silki eðr barit gull, ok liðaðist í stórum lokkum, ok var svá sítt at hann mátti drepa undir belti sitt).“
U takových pramenů – kterých naštěstí není mnoho – je problém, že referují o době vzdálené několik století a že mají jiný cíl, než věrohodně zaznamenat veškeré historické peripetie. Autor výše zmíněného příběhu tak pouze předkládá důkaz, že král Harald Krásnovlasý měl opravdu majestátní vlasy a že byl hoden svého jména. Střízlivější prameny, a sice skaldská a eddická poezie a tehdejší umění, předkládají poněkud odlišnější a obsahově ne tak bohatý obrázek, nicméně stále vypovídající.
Zdaleka nejběžněji zmiňovaná úprava mužských vlasů se nazývá skǫr. Píseň o Rígovi (strofa 15) jej jmenuje jako typický účes mužů střední třídy („nad čelem byl skǫr„), zatímco v jiných básnických dílech se jedná o účes boha Þóra a několika skaldů (např. Egila Skallagrímssona či Sigvata Þórðarsona). Skǫr doslova znamená „obruba, lem“ (krátké vlasy lemující obličej?) a mohlo jít o škálu podobných účesů dosahujících uší až ramen. Pokud s touto úpravou vlasů spojíme některá vyobrazení, zjistíme, tento sestřih mohl být kombinován s pěšinkou (reik) či ofinou (brúsi / toppr), případně mohl být zčesán dozadu (aptr-kemba). O velmi podobném účesu referuje autor Královského zrcadla (§30) ze 13. století:
„Než předstoupíš před krále, ujisti se, že máš vlasy a vousy pečlivě upravené podle dvorní módy, když chceš, aby tě přijal ke dvoru. Když jsem byl u dvora já, byly módní krátké vlasy nedosahující ani ušních lalůčků a zčesané dolů tam, kam vlasy přirozeně spadaly. Ale později se začala zastřihávat ofina [toppr] nad obočím.„
Výběr uměleckých děl z let 600–1300.
V případě vlasů „spadajících na ramena„, což se z výše zmíněných důvodů zdá být nákladnější forma úpravy hlavy, lze uvažovat o tom, že mohly být nošeny rozpuštěné nebo svázané do ohonu (skopt / skoft).
Výběr uměleckých děl z let 700–1100.
Mezi další úpravy hlavy lze počítat pleš (skalli) a nakrátko ostříhané vlasy (spé-skorinn). Často se setkávám s otázkami, zda staří Seveřané nosili nebo akceptovali vyholené hlavy nebo dredy. Dredy můžeme s ohledem na výše uvedené informace okamžitě zavrhnout. V případě vyholené hlavy se musím vyjádřit tak, že částečně (na způsob normanského účesu) nebo úplně vyholené vlasy byly v severském prostředí považovány za rys otroků (Foote – Wilson 1990: 76), i ve 12. století byly považovány za směšné (viz Rǫgnvaldr jarl Kali Kolsson : Lausavísa 4) a ještě nejméně do 14. století měli kněží problém s pravidelným holením tonzury:
„Kněží nesmějí chodit v roztrhaném oblečením (…) a mají si holit své kníry a vousy a stříhat temeno [krúna] jednou do měsíce.“
(Grágás: Oddíl křesťanského práva, §6 [Grágás : Konungsbók, ed. Finsen, str. 21])
„Duchovní by si měli holit vousy a temena tak často, jak je třeba, a měli by mít tak krátký kruhový účes [hárskurð kringlóttan svo stuttann], aby byly vidět ušní lalůčky, nebo zaplatí marku [stříbra].“ (Nařízení Eilífovo a Jónovo 36; Diplomatarium Islandicum II, str. 532)
Poněkud překvapivým zjištěním pro mne byl fakt, že mohla existoval „národní móda“. Jsme schopni zaznamenat něco, co bychom mohli nazývat „norským“ a „dánským“ účesem:
„[…] těla, vynesená mořem na pobřeží, mají být pohřbívána, mají-li po norsku ostříhané vlasy [hafa hárskurði norræna].“
(Starší borgarþinský zákoník I: 9 [Norges gamle Love indtil 1387, str. 345])
„Také ti povím, bratře Edwarde, když ses mě na to zeptal, že jednáš nesprávně, když se zříkáš anglických způsobů, kterých se přidržovali tví otcové, a miluješ způsoby pohanů, kteří tě omezují na životě, a tímto dáváš najevo, že pohrdáš svým rodem i staršími, když je urážíš přečiny, že se odíváš do dánské módy s holým krkem a vlasy zaslepujícími oči.“
(Dopis bratru Edwardovi, rok cca 1000 [Bremmer 2007: 33]).
Nevíme, v čem přesně spočíval rozdíl mezi „norskými účesy“ a „dánským účesem“ a zda se oba výrazy nevztahují k jednomu účesu. Osobně bych se přikláněl k tomu, že „po norsku ostříhané vlasy“ do sebe zahrnují skandinávské účesy. Přinejmenším v případě „dánského účesu“ je zmíněn holý krk a ofina, kterou popisuje i norské Královské zrcadlo. Byla vyslovena teorie, že dánský sestřih je možné spatřit v anglosaských iluminacích – je možné, že umělci 11. století záměrně zvýrazňovali zlé Goliáše tím, že je zobrazili jako typické Dány, tehdejší nepřátele anglosaské Anglie (Ewing 2006: 17). Stejným způsobem Saxo Grammaticus odlišuje účes Dánů od slovanských Rujánců ve 12. století:
„Ve svatyni stála ohromná modla […]. Vyholení vousů a zastřižení bylo ztvárněno tak, že by ses domníval, jako by umělcovou snahou bylo napodobit obvyklou úpravu vlasů Rujánců. […] Její kněz, jenž měl oproti běžné zvyklosti své země podivuhodně dlouhé vlasy i vousy […].“
(Saxo Grammaticus, Činy Dánů, 14.39.3-4 [Dynda 2017: 201-204]).
Obecně vzato lze vysledovat větší množství mužských účesů, z nichž většina dosahovala po uši nebo po ramena. Nejsem si vědom jediného důkazu mužských vlasů dosahujících po prsa. Jednalo se o praktičtější módu, která nebyla nepodobná běžným účesům dnešní doby a která se všemožně snažila vyvarovat podobnosti se ženskými účesy. Při úvahách na účesy bychom neměli zapomínat, že každý člověk má odlišně tvarovaný obličej, takže každému sluší jiný účes, a že účes odrážel postavení. Zároveň bychom neměli vyřazovat roli tradičních, lokálních účesů. Nejsme schopni zaznamenat postřižiny, ačkoli vlasy mohly sehrát jistou úlohu při přechodu chlapce v muže – stejně jako franské capillatura a barbatoria. Je možné, že vlasy panovníků byly považovány za posvátné, a přinejmenším v případě Óláfa Svatého byla jeho svatost dokazována i takovým zázrakem, že na jeho lebce rostly vlasy (Sigvat Þórðarson: Posmrtná drápa na svatého Óláfa 23). Stojí za zmínku, že v elitních okruzích se vlasy spínaly hedvábnými čelenkami protkanými zlatými nebo stříbrnými nitěmi (silkihlað, gullhlað) – Einar Helgason ve své básni Vellekla (13) z 10. století opisuje norského vládce Hákona jako nositele hedvábné čelenky, zatímco v mohyle objevené v severonorském Nessu, která se datuje rovněž do 10. století, byla nalezena karetkovaná tkanice z hedvábí a stříbra připevněná na zadní straně lebky 50–60tiletého muže (Vedeler 2014: 42–43).
3.2. Ženské účesy
V dochované ikonografii a literárních zmínkách mají ženské vlasy poměrně uniformní délku, úpravu i barvu. Za nejhonosnější barvu je, stejně jako v případě mužských vlasů, pokládána blond zlatá, což má i mytologickou analogii v bohyni Sif a jejích zlatých vlasech. Délka vlasů dosahovala nejméně po prsa, nejdéle až po zem, v závislosti na postavení a denních činnostech:
„Když pak Hallbjǫrn osedlal koně, šel do ložnice, kde Hallgerð seděla na stupni a česala si vlasy, do kterých se mohla se mohla celá skrýt a které jí sahaly až po zem. Ze všech žen na Islandu měla ona a Hallgerð snúinbrók nejkrásnější vlasy.“
(Kniha o záboru země 152 [verze S])
Je zajímavé, že stará severština používala pro ženské vlasy výraz haddr, což doslova znamená „dlouhé vlasy vyžadující česání“. Zjevně bylo nepřijatelné, aby si žena zkrátila vlasy na mužskou délku (skera sér skǫr) a měla současně statut svobodné osoby. Podobný stav zřejmě platil také v anglosaské Anglii:
„Oblékne-li si žena mužské šaty, ostříhá-li si vlasy na skǫr [tj. na mužskou délku] či kvůli své úchylnosti chopí do ruky zbraň, bude potrestána vyhnanstvím (…).”
(Šedá husa [Grágás] K254 [Starý 2010: 203])
„Dopustí-li se žena svobodného stavu – žena s dlouhými vlasy – něčeho zlého, zaplatí jako odškodné třicet šilinků.“
(Æðelberhtův zákoník §73 [Čermák 2009: 492])
Při zkoumání vyobrazených ženských účesů i ságové literatury si můžeme povšimnout tří základních variant. První z nich jsou rozpuštěné vlasy (laust hár), které byly znakem neprovdaných dívek a panen. Další úpravou byly vlasy nošené ve v jednom nebo ve dvou copech (hárflétta; „hárið fléttask niðr á bringu“ [vlasy v copáncích spadaly na prsa]).
Nejhonosnější úpravou byly vlasy nošené v uzlu. Tento účes se objevuje na mnoha desítkách sošek a rytin valkýr přinejmenším z období 8. do 10. století. Evidentně slouží jako identifikátor soudobého ideálu krásy. Pokud tato umělecká díla odrážejí skutečné účesy, pak musely být nošeny význačnými ženami při význačných událostech, například při hostinách. Byl vysloven i názor, že uzel ve skutečnosti představuje svázaný šátek, ale tuto teorii ve světle nejnovějších nálezů nelze akceptovat. Moje kamarádka, kolegyně Jana Břečková, tento účes otestovala, a povšimla si několika důležitých informací. Uzel je na uměleckých dílech uvázán na zátylku nebo temeni hlavy, v několika případech tvoří drdol. Nejsme schopni říci, jakým způsobem byl vázán – jeho schématičnost a uniformnost naznačuje jednoduchou konstrukci (viz zde). Na rozdíl od názorů, že tento účes lze považovat za honosný, protože byl časově náročný, jsme se shodli, že uzel lze vyrobit velmi rychle, ale vyžaduje velmi dlouhé vlasy, které by běžné pracující ženě překážely. Uzel vlasy velmi zkrátí, a pokud na soškách valkýr vidíme vlasy dosahující v uzlu pod pás, bez uzlu by tyto vlasy dosahovaly ke kolenům. Uzel sám od sebe příliš dlouho nevydrží a rychle se povoluje, a proto je potřeba jej fixovat, například jehlicí nebo stuhou (hárdregill, hársíma). Z toho vyplývají dvě možné konstrukce uzlu: nejdřív svázat vlasy a následně dělat uzel × udělat uzel a následně svázat vlasy pod uzlem. Jana na závěr dodává, že podle jejího názoru je lepší vázat uzel z mírně uleželých vlasů.
Obecně vzato, písemné prameny nejsou v otázce ženských účesů příliš informativní, ale zase jsou v relativní shodě s ikonografickým materiálem, který v drtivé většině vyobrazuje ženy z profilu. Ženské účesy, přinejmenším honosný uzel, vykazují značnou uniformnost napříč časem i prostorem. Nevěsty a provdané ženy své vlasy navíc zakrývaly závoji, čelenkami, čepci a šátky, o kterých pojednává samostatný článek.
4. Vousy
Jestliže Hannah Probert (2014) v úvodu svého článku „Bigger is Better: Anglo-Saxons and their Beards“ píše, že „pro Anglosasy mohl být vous stejným nebo větším ukazatelem mužnosti než genitálie„, pak můžeme s čistým svědomím prohlásit, že totéž platí i pro staré Seveřany. Ashby (2016) správně říká, že právo na vous souvisí se statutem a mužností, a současně poukazuje na fakt že ačkoli jsou vousy vyobrazené na četných figurkách a maskách zdrojem moci a síly, nemusí nutně odrážet dobovou módu. Ve Skandinávii, na rozdíl od anglosaské Anglie, nenalézáme kritiku nošení dlouhého vousu na způsob kárající dopisu mnicha Alcuina, který vytýká northumbrijskému králi Æthelredovi okázalou výzdobu vlasů a vousů šlechty, která byla potrestána božím zásahem – nájezdem na Lindisfarne (793):
„Popřemýšlej o oblečení, o úpravě účesu a o požitkářských návycích vládců i prostého lidu. Pohleď, jak úpravou vousů a vlasů napodobujeme pohanský způsob.“
(Alcuin: Dopis Æthelredovi [Alcuin of York, přel. G. F. Browne, s. 130-1])
Vous musíme vnímat jako známku fyzicky vyspělého muže, jako sexuální znak, který souvisí s mužovou plodivou silou. Jako příklad si můžeme uvést islandské rčení „jsem tak starý, že si vidím na kníry“ (jeg er nú svo gamall, sem á grönum má sjá). Vousy jsou kromě toho kromobyčejně praktické v chladnějším a/nebo větrnějším klimatu. Na bezvousé (skegglauss) dospělé muže staří Seveřané pohlíželi přinejmenším zvláštně, jak dokládá výběr pasáží o významném islandském právníku Njálovi, kterému nerostly vousy:
„[…] tvůj otec, bezvousý stařík [Njál]. Mnozí, kteří ho poprvé vidí, nepoznají, je-li to muž nebo žena.“ (Sága o Njálovi 123)
„‚Z čeledi jsme viděli jen jednoho, a ten vozil hnůj nahoru na louku.‘
‚Proč právě tam?‘
‚Říkal nám, že tam roste lepší seno než na jiných místech.‘
‚I Njál dovede prohloupit,‘ pravila Hallgerð, ‚přestože jinak na vše ví radu.‘
‚Jak to myslíš?‘ ptaly se ženy.
‚Řeknu vám hned: protože si nepohnojí svou bradu, aby byl jako jiní muži. A říkejme mu bezvousý stařík a jeho synům pohnojené brady. A ty, Sigmunde, udělej na to nějaký verš, ať ukážeš, že jsi básník.‘“
(Sága o Njálovi 44)
U starých Seveřanů můžeme zaznamenat tři hlavní úpravy vousů. První z nich je plnovous (skegg), druhá je bradka (barð) a třetí knír (ve staroseverštině vždy v plurálu, grǫn, kanpar). U některých vyobrazených knírů můžeme spekulovat o použití vosku. Chmýří se nazývalo hý nebo hýungr. Vousy měly svou cenu pouze tehdy, když byly udržované a zastřihávané (skapat), stejně jako vousy sedláka v Písni o Rígovi (strofa 15) nebo vousy skulptur na oseberském vozíku. K udržování vousu mohlo být užíváno hřebenu, nůžek a břitev (hárknífr). Neexistuje jediný doklad korálků nošených ve vousech. Autor Královského zrcadla (§30) podává čtvrtou úpravu vousů – kotlety – které se dostaly do módy až po době vikinské:
„A zatímco dříve bylo zvykem nosit krátký vous a malý knír [snǫggvan kamp], poté se začaly nosit kotlety [jaðarskegg] podle německé módy, a já pochybuji, že kdy přijde móda, která je vhodnější do boje.“
5. Vlasy a vousy v zákonech
Vlasy a vousy se v zákonících objevují za různých okolností, které jsou, podle mého názoru, důležité pro širší pochopení problematiky.
Z výše zmíněného citátu ze zákoníku Šedé husy je patrné, že délka vlasů byla nejen v době vikinské důležitým distinktivním rysem, který odděloval mužské pohlaví od ženského. Společnost vytvářela jasné hranice mezi mužským a ženským světem a jejich překročení, čili narušení normality, byť jen nošením účesu, oblečení nebo předmětů přináležící do sféry vlivu opačného pohlaví, bylo tvrdě trestáno jako projev úchylky.
Dalším důležitým zjištěním je míra, do jaké vlasy a vousy souvisí s osobní ctí. Modernímu člověku se může zdát až směšné, že dotek nebo poničení porostu – tedy něčeho, co může znovu bez problémů dorůst – bylo penalizováno přísněji, než trvalé ublížení na zdraví. Útok na pečlivě a dennodenně ošetřovaný sexuální symbol pochopitelně cílí na zesměšnění vzhledu jedince, což mělo dalekosáhlejší důsledky než zranění. Proto se ve staroseverských zákonících můžeme dozvědět, že:
„Uchopíš někoho za vlasy jednou rukou, zaplatíš dvě unce. Uchopíš oběma, zaplatíš půl marky.“
(Gotlandský zákoník 19: §26 [Samling af Sweriges Gamla Lagar, VII. band, str. 41])
„Když se muž dotýká kníru jiného muže zhoubnou rukou, zaplatí plnou náhradu. Když se muž dotýká vlasů jiného a tahá za ně, zaplatí polovinu náhrady. Když dělá oboje a ještě ho mlátí, nazývá se to ‚zápolení‘ [tuttan] a zaplatí mu plnou náhradu. Když muži zahodí své zbraně a vzájemně se tahají za vlasy, nazývá se to ‚přátelská rozepře‘ [vingretta], a nikdo neplatí náhradu.“
(Starší gulaþinský zákoník §195 [Norges gamle Love indtil 1387, str. 70])
Podobné zákony můžeme najít po celé soudobé Evropě. Vybral jsem ilustrační ukázky z anglosaské Anglie a Kyjevské Rusi:
„O vousu. Kdo poškodí vous a zůstanou [po tomto činu] stopy a [na ulici] vyběhnou lidé, pak [zaplatí] knížeti pokutu 12 hřiven; když u toho nebudou lidé a nic nebude dokázáno, potom se pokuta neplatí.“
(Ruská pravda §67 [Svatí a hříšníci, ed. a přel. M. Téra, str. 250])
„Za tahání za vlasy budiž stanoveno odškodné ve výši padesát sceattas.“
Æðelberhtův zákoník §73 [Čermák 2009: 480])
„Spoutá-li někdo nevinného svobodného sedláka, nechť mu jako odškodné vyplatí deset šilinků.
Jestliže jej někdo ve snaze zneuctít zohyzdí tak, že mu ostříhá vlasy, nechť mu jako odškodné vyplatí deset šilinků.
Jestliže mu někdo ostříhá vlasy, aniž jej sváže, tak, že vypadá jako kněz, nechť mu jako odškodné vyplatí třicet šilinků.
Jestliže mu ostříhá vousy, nechť mu jako odškodné zaplatí dvacet šilinků.
Jestliže jej sváže a pak mu ostříhá vlasy tak, že vypadá jako kněz, nechť mu jako odškodné vyplatí šedesát šilinků.“
(Kniha zákonů Alfréda Velikého §35 [Čermák 2009: 480])
Zmínit ještě můžeme Kroniku Dětmara z Merseburku, který uvádí, že polabský kmen Luticů stvrzoval mír kromě jiného ustřihnutím pramene vlasů, což byl znak podrobení:
„Ač jsou sami nevěřící a velmi nestálí, vyžadují od jiných stálost a velkou spolehlivost. Uzavření míru stvrzují ustřižením pramene vlasů z temene, předáním trávy a podáním pravice.“
(Dětmar z Merseburku, Kronika, VI:25 [Dynda 2017: 50])
Vlasy můžeme v zákonících najít i v souvislosti se zakázanými čarodějnickými amulety:
„Pokud se v povlečení a polštářích nalezne [důkaz] čarodějnictví, lidské vlasy, nehty, žabí nohy nebo jiné předměty, kterých je zapotřebí k čárům, nechť je vedena žaloba (…).“
(Starší borgarþinský zákoník II: §25 [Norges gamle Love indtil 1387, str. 362])
Další kontexty zmínek vlasů jsou různorodé. Jako příklad si můžeme uvést, že pokud byl člověk zasažen zbraní na tom místě, „které nekryly vlasy ani ošacení“, měl nárok na áljóseyrir, „náhradu za utrpění na vzhledu“ (Zákoník sněmu ve Frostě III: §45). Vlasy se objevují nejméně ve dvou orálních formulích, hold eða hár („maso a vlasy“; v souvislosti s pochovanými nebožtíky) a horn ok hár („roh a vlasy“; v souvislosti s čarodějnicemi).
6. Ženské a mužské vlasy na zlatých fóliích
Cenným zdrojem informací jsou v mnohých ohledech tzv. „zlaté fólie“ (guldgubber), které v tisícovkách nalézáme na sídlištích doby vendelské a vikinské. Jedná se o miniaturní plíšky ze zlata, které vyobrazují antropomorfní nebo zoomorfní postavy. V tomto článku zmíníme pouze ty, které se znázorňují páry. Jejich interpretace se různí, stejně jako jejich nálezové okolnosti. Zlaté fólie jsou jedinečným ikonografickým materiálem, na němž lze ukázat stereotypy staroseverského odívání.
Tyto fólie vždy vyobrazují honosně vystrojený pár, přičemž žena a muž si čelí – někdy na sebe pouze koukají, někdy si předávají větévku, jindy se objímají a často se líbají. Na základě těchto kritérii badatelé interpretují tento pár jako nejrůznější mýtické páry, např. Freye a Freyju, nebo častěji Freye a Gerðr. Tento druh fólií zcela jistě souvisel se šťastným domovem, harmonií a láskou, mohl tematizovat svatbu, nebo jednoduše poklidné soužití, což lze potvrdit tím, že některé fólie byly nalezeny v základových jámách síní. Postavy jsou vždy vyobrazeny velmi podobným způsobem; pokud to nesvědčí o podobné módě, přinejmenším je to důkazem o výrobním stereotypu. Postavy jsou oděny ve formálních šatech. Muži jsou oděni do tunik či kaftanů, kalhot, bot, někdy plášťů a náramků. Jejich vlasy dosahují uší či ramen a nejčastější úpravou vousů je plnovous a bradka, což může být způsobeno schématičností tohoto typu pramene. Ženské postavy jsou oděny do dlouhých šatů s vlečkou, někdy zástěry a přehozu. Jejich vzhled umocňují dlouhé vlasy svázané v uzlu a občasný náhrdelník nebo brož. Pouze ve výjimečných případech jsou mužské vlasy natolik dlouhé a ženské vlasy natolik krátké, že mezi jejich délkami není takřka rozdíl.
7. Historicky korektní účesy a úpravy vousů
Bibliografie
Ibn Fadlan: Risala = Ibn Fadlan and the Rusiyyah, přel. James E. Montgomery, in: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25. Dostupné online z: https://www.library.cornell.edu/colldev/mideast/montgo1.pdf.
Kniha o záboru země = Landnámabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók, ed. Finnur Jónsson. København 1900.
Sága o Njálovi = Njáls saga. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 321–559. Původní text je dostupný z: http://www.snerpa.is/net/isl/njala.htm.
AMBROSIANI, Kristina (1981). Viking Age combs, comb making and comb makers : in the light of finds from Birka and Ribe, Stockholm.
ARWILL-NORDBLADH, Elisabeth (2016). Viking Age Hair, Internet Archaeology 42. Dostupné z: http://intarch.ac.uk/journal/issue42/6/8.cfm.
ASHBY, S.P. (2011). An Atlas of Medieval Combs from Northern Europe, Internet Archaeology 30. Dostupné z: http://intarch.ac.uk/journal/issue30/ashby_index.html.
ASHBY, S.P. (2016). Grooming the Face in the Early Middle Ages, Internet Archaeology 42. Dostupné z: http://intarch.ac.uk/journal/issue42/6/9.cfm.
BARTLETT, Robert (1994). Symbolic Meanings of Hair in the Middle Ages. In: Transactions of the Royal Historical Society Vol. 4: 43–60
BREMMER, Rolf H. jr. The Gesta Herewardi: Transforming an Anglo-Saxon into an Englishman. In: SUMMERFIELD, Thea – BUSBY, Keith. People and Texts: Relationships in Medieval Literature, Amsterdam/New York 2007: 29–42.
CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand (1874). An Icelandic-English dictionary, Toronto.
ČERMÁK, Jan (2009). Z právní prózy světské i církevní. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha.
DYNDA, Jiří (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech, Praha.
DYNDA, Jiří (2019). Slovanské pohanství ve středověkých ruských kázáních, Praha.
PEDERSEN, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.
PEDERSEN, Anne (2014b). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.
PETERSEN, Jan (1951). Vikingetidens redskaper, Oslo.
STYLEGAR, Frans Arne (2007). The Kaupang Cemeteries Revisited. In: D. SKRE (ed.). The Kaupang excavations, vol. 1, Århus: 65–101. Online.
FOOTE, Peter – WILSON, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.
EWING, Thor (2006). Viking Clothing, Stroud.
TÉRA, Michal (ed.) (2015). Svatí a hříšníci. Staroruská literatura 11.-12. století, Červený Kostelec.
VEDELER, Marianne (2014). Silk for the Vikings, Oxford–Philadelphia.
VOSS, Olfert. Hørninggraven. In: IVERSEN, Mette et al. Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus 1991: 191–203.
