aneb vznik runového kamene
Během listování v odborných publikacích jsem náhodně narazil na článek, který mne velice zaujal. Jeho název zní „Majzlíkem nebo perlíkem : Jak byly ryty runy?“ (Med mejsler eller pikhammer : Hvorledes blev runer ristet?) a byl sepsán dánským archeologem Olem Thirupem Kastholmem Hansenem ve spolupráci s kameníkem Erikem Sandquistem, který se specializuje na výrobu moderních runových kamenů (Kastholm Hansen – Sandquist 2004). Článek se věnuje nástrojům, kterých bylo užíváno při tesání do runových kamenů. Shrnutí tohoto článku jsem pro Vás přeložil a můžete si jej přečíst prostřednictvím tohoto odkazu:
Zároveň bych však chtěl tento článek zasadit do kontextu, což vyžaduje kratší komentář. Problematikou runových kamenů se dlouho zabývám, jedná se o jedno z mých oblíbených témat, obávám se však, že delší a podrobný komentář ani není v mých možnostech, protože o vztyčování runových kamenů nevíme mnoho (a proto se hodí experimentální poznatky). Zájemce o toto téma mohu odkázat na několik zajímavých prací, např. Barnes 2012, Klos 2009, Sawyer 1998 a Sawyer 2000.
Islandské prozaické texty sice občasně referují o pamětních kamenech (bautasteinn / brautarsteinn / bautaðarsteinn; na runových kamenech se objevuje také označení jarteikn, kuml, hella, merki, minni, myndasteinn, steinn, steinkuml, steinmerki), jejich popisy však nejsou dostačující (kompletní seznam zmínek Haugen 2007):
„(…) a na paměť vznešených mužů [nechť je] navršena mohyla a těm, kdo prokázali udatnost, vztyčeny pamětní kameny [bautasteinar].“
(Sága o Ynglinzích, kap. 8)
„Bratři Ǫlvi hnúfa a Eyvind zůstali nějaký čas na Sandnesu a nechali pochovat mrtvé bojovníky. Þórólfovi vystrojili pohřeb tak, jak bylo zvykem pochovávat mrtvá těla vzácných mužů a postavili mu pamětní kameny [bautasteinar].“
(Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 22; v českém překladu kap. 23)
„U mohyly Egila ullserka stojí vysoké pamětní kameny [bautasteinar].“
(Sága o Hákonu Dobrém, kap. 27)
Vzhledem k rozšířenosti motivu napříč královskými a rodovými ságami se domnívám, že vztyčování runových kamenů bylo pro staré Seveřany samozřejmostí, která se však v ságové literatuře objevuje spíše výjimečně. A proto jsou nejlepšími prameny ke studiu tohoto tématu runové kameny a nápisy samotné. Je nutné říci, že runové kameny jsou těmi nejformálnějšími runovými nápisy, jaké známe.
Z povahy nápisů je patrné, že zde existovaly dva modely vzniku runových kamenů:
- zadavatelé, obvykle pozůstalí dědici, si objednávají (na což odkazují slovesa láta/biðja, „nechat“/„nakázat“) řemeslníka, který kámen vytesá (berja/rísta/hǫggva) a vybarví/zvýrazní (fá). Vyrobit (gørva) či vztyčit (reisa/rétta/standa/setja) runový monument, který uchová jméno a pověst předka navěky, si zcela jistě nemohl dovolit každý, protože šlo o relativně nákladnou záležitost, kterou financovala nejbližší rodina pozůstalého. Známe okolo stovky jmen rytců, z nichž někteří jsou na kamenech podepsáni hned několikrát. Pomyslným rekordmanem je pak švédský rytec Œpir, jehož jméno se objevuje na zhruba padesáti kamenech.
„Véseti a Hálfdan nechali vytesat kámen na paměť svého otce Hólma a svého bratra Hólmfasta. Lífstein vyryl tyto runy.“ (Vs 29)
„Stig/Stygg vyrobil tento pomník na paměť svého syna Eyvinda. Padl na východě s Eivíslem. Vybarvili Víking a Grímulf.“ (Ög 8)
- zadavatel a řemeslník jsou tatáž osoba. Toto může platit zejména u méně nákladných kamenů, kamenů stavěných narychlo či kamenů postavených ke své vlastní oslavě (takových kamenů existuje zhruba dvacet, např. DR 212, U 164, U 1011). Současně to ale může jednoduše naznačovat, že zadavatel byl zručný řemeslník (viz Sö 56, U 1011). Rozhodně nestačilo být pouze dovedným umělcem, protože sestavit runy ve správný sled vyžadovalo jistý stupeň gramotnosti, o němž se mluví například ve Výrocích Vysokého („Víš, jak se ryjí? Víš, jak je vykládat? Víš, jak se barví? Víš, jak se zkouší? (…)“; strofa 144). Předpokládá se sice, že většinová populace byla gramotná a runy ovládala (viz Starý 2004: 141), ale jistě není náhoda, že hned na čtyřech švédských kamenech se objevuje v příjmí rytce „skald“ (U 29, U 532, U 951, Vg 4). Dobová kritéria vyžadovala, aby podobné monumenty byly dekorovány mistrnou výzdobou a/nebo pečlivě složeným textem. Není tak překvapující, že se staroseverské básnictví, které je bohaté na metafory, často dává do souvislosti s ornamentální výzdobou runových kamenů – tato spojitost byla zcela jistě přítomna, protože obě činnosti stavěly na stejném způsobu kreativního myšlení a mohly být vykonávány jedním umělcem. Runové nápisy takového člověka označují jako rýnn, „znalý run“.
„Vím, že Hástein a Hólmstein, bratři nejznalejší run [menn rýnasta] v Miðgarðu, postavili mnohý kámen a tyč na paměť svého otce Freysteina.“ (Sö 56)
„Vígmund nechal vytesat kámen na sama sebe, nejdovednějšího muže. Ať Bůh pomáhá duši Vígmunda Lodivoda. Vígmund a Áfríð za svého života vytesali mezník na sebe [na svou vlastní památku].“ (U 1011)
„Tyto runy vyryl ten muž, který je nejznalejší run [rúnstr] na západ od moře, tou sekerou, kterou vlastnil Gauk Trandilsson na jih od země [jižně od Islandu].“ (Br Barnes20)
Runové nápisy DR 209 a DR 230 obsahují podobné formule, které proklínají toho, kdo „kámen zničí nebo odtáhne na paměť někomu jinému.“ Odtažení na paměť někomu jinému (ept annan draga) musí mimo jiné souviset s tím, že se pamětní kameny kradly, protože vhodného kamene nebyl dostatek a musel být náročně vyhledán a dopraven na určené místo:
„Hróðmund napřímil tento kámen / tyto kameny na paměť Hé-Gylfiho, Bresiho/Brísiho syna. A Bresi/Brísi byl synem Liniho. A Lini byl synem Unna. A Unn byl synem Ófeiga. A Ófeig byl synem Þóriho. Hé-Gylfiho matkou byla Gróa. A poté [barlaf]. A poté Guðrún. Hróðmund Hé-Gylfason vybarvil [fáði] tyto runy. Tento kámen jsme nalezli na severu v Balasteinu. Gylfi získal tuto zemi, pak tři statky severním směrem, pak Lønang a pak Feðrasjó.“ (Hs 14)
„Jórunn vztyčila tento kámen na paměť toho, kdo ji měl za ženu, a dopravila [kámen] z Úlfey z Hringaríki. A obrazový kámen [myndasteinn] je ctí.“ (N 61)
„Veðraldi nechal převelký kámen přemístit z Langgarnu a s Arngerðou nechal vztyčit tento památník na Sigtrygga, svého syna.“ (U 735)
Runové kameny poměrně často zmiňují, že se nacházejí na hojně navštěvovaných místech – cíleně byly umisťovány tam, kde se očekávalo, že se s nimi lidé dostanou do kontaktu, budou je číst a vykládat (ráða): „Ať schopný muž, který je znalý v runách [rýnn], vykládá ty runy, které vytesal Balli.“ (U 729). Máme tak zprávy o kamenech vztyčených u cest (Výroky Vysokého 72, Sö 34, U 323, U 707 a U 838), u mostů (či přímo v mostech, např. U 323; souvislost s mosty je často zmiňovaná), na sněmovních místech (např. Sö 137, U 212, U 225), mezi statky (např. U 729), na mohylách (např. DR 295–6) nebo místech úmrtí (N 413). Čtyři nápisy také udávají, že cestu ke kamenům bylo třeba „uklidit“/„vymýtit“ (ryðja) (Sö 311, Sö 312, U 101, U 149). Občasně se zmiňuje, že spolu s kameny byla vyrobena také „tyč“ (stafr) – v některých případech tento výraz označuje „písmena“, tedy runy (např. Sm 16, DR 40), ale jindy (např. Sö 56 a U 226) tato tyč přesně odpovídá popisu v Ibn Fadlanově Risale (§ 92), podle které Rusové do středu čerstvě navršené mohyly zarazili březový kůl, do něhož vyryli jméno zemřelého muže a jméno ruského krále. Dost možná byly tyto dřevěné tyče levnějšími alternativami, které však měly omezenou životnost (do 100 let). Runové nápisy naznačují, že se v některých případech užívalo obou metod současně.
Vzhledem k tomu, že se kameny označují jako merki („mezník“), je dost možné, že tyto památné monumenty sloužily i jako mezní kameny mezi jednotlivými pozemky, nebo je přinejmenším patrné, že si rod na základě podobných kamenů nárokoval vlastnictví půdy – kámen sloužil jako legální doklad o vlastnictví zadavatele a všech jeho potomků, kteří dokázali vyjmenovat svůj původ až osobě zmíněné na kameni (stejnou funkci měly také mohyly a jiné výrazné body v krajině):
„Erinvarð nechal vztyčit tento kámen na paměť svého otce Hegga a jeho otce Hæry a jeho otce Karla a jeho otce Hæry a jeho otce Þegna a na paměť těchto pěti mužských předků.“ (Sm 71; srovnej s Hs 14)
„Bjǫrn Finnviðarson nechal vytesat tuto kamennou desku [hella] na paměť svého bratra Óleifa. Byl zrazen na Finnheiðu. Bůh pomáhej jeho duši. Tento statek je dědičným pozemkem [óðal] a rodovým dědictvím [ætterfi] Finnviðových synů z Elgjastǫðů.“ (U 130)
Termín óðal je zde klíčový. V raném skandinávském zákonodárství se jím označoval dědičný, nedělitelný a nezcizitelný pozemek se statkem. Prokazování nároku na óðal (ale také kupříkladu na královský titul) probíhalo výčtem pěti mužských předků, kteří pozemek vlastnili (viz Sm 71 a Hs 14). To však nebylo zdaleka vše:
„Vznesl-li kdo nárok na dědičnou rodovou půdu (óðal), museli na sněmu v norském Guli jeho žalobu dosvědčit přinejmenším tři svědci, kteří sami drželi dědičnou rodovou půdu v témže okrese jako žalující a v době smrti svého otce dosáhli věku nejméně dvaceti let (podmínka zajišťovala, aby byli svědci svým otcem poučeni o majetkových a mocenských událostech z bližší i vzdálenější minulosti okresu). Jejich svědectví pak musel potvrdit další svědek, který též držel dědičnou rodovou půdu v okrese a před smrtí svého otce dosáhl patnácti let.“ (Starý 2013: 88)
Právní charakter nemají pouze výčty mužských předků, ale prakticky všechny rodinné vztahy, vyjmenovaná vlastnictví a usedlosti a finanční detaily (např. kdo po kom dědil). Minimálně v jednom případě se nám v runovém nápise zachovala smlouva o pozemkovém vlastnictví (N 236). Mocenský aspekt kamenů je dobře patrný u kamenů postavených k vlastní slávě, například velký kámen z Jellingu je ukázkovým příkladem prezentace dosavadních politických úspěchů:
„Tento pomník nakázal na paměť svého otce Gorma a své matky Þyrvé vyrobit král Harald, ten Harald, který si podmanil celé Dánsko i Norsko a udělal z Dánů křesťany.“ (DR 42)
V runových kamenech se snoubí stesk a úcta pozůstalých s tendencí prokázat movitost (vztyčením nákladného kamene) a zákonné převzetí dědictví včetně óðalu, což zajišťovalo nezpochybnitelný argument při případných pozemkových sporech. Možná také proto pozůstalí skrze nápisy odsuzují odtažení či zničení kamene (DR 81, DR 83, DR 230, DR 338, Vg 67), které se prakticky rovná pošpinění památky mrtvého, zneuctění rodu a které zároveň ničí důkaz o nárocích na půdu. Některé kameny explicitně zmiňují, že vytesané runy mají „podepírací“ funkci, tj. mají moc kámen posvětit tak, aby stál na věčné časy (např. DR 295, U Fv1984;257). Runy mají zajistit, aby jméno člověka nezmizelo v propadlišti dějin a aby kámen zůstal na svém určeném místě. Ze stejného důvodu se často používá formule „ať Þór posvětí“ (DR 110, DR 209, DR 220, Ög 136, Sö 140, Vg 150).
„Sassur postavil tento kámen na paměť svého bratra Ásgauta, [který] zemřel na Gotlandu. Ať Þór posvětí runy.“ (DR 220)
Nerad bych se však dopouštěl generalizace – explicitní právní obraty se v runových nápisech objevují pomálu a je otázka, zda bychom je měli automaticky vidět i v ostatních runových nápisech, které přitom mohly pouze oslavovat zemřelého příbuzného. Zcela jistě existují nápisy, ve kterých je oslavný aspekt patrnější; jde zejména o kameny vztyčené na vlastní syny, ale ne ve všech případech:
„Úlfkel [?] a Arnkel a Gýi zde zřídili sněmoviště. Nebude lepšího mezníku než toho, který vyrobili Úlfovi synové na jeho [Úlfovu] paměť; schopní chlapci na počest otce. Vztyčili kameny a vyrobili tyč a veliké pomníky. Také Gyríð svého manžela milovala, a proto na něj bude vzpomínat v slzách. Gunnar vytesal kámen.“ (U 225–226)
Otázku právního aspektu runových kamenů nejvýmluvněji nastiňují následující statistiky (Harrison – Svensson 2007: 196):
- 94 % runových kamenů je vztyčeno na památku mužů
- 90 % runových kamenů vypovídá o smrti doma, zbylých 10 % smrti v zahraničí
- pouze osmina kamenů je vztyčena výhradně ženami
- nejméně 10 % runových kamenů bylo vztyčeno ženou a mužem zároveň
Ze statistického hlediska je nejčastější zmiňovanou osobou hospodář, který zemřel a byl nejspíše pochován na svých statcích. Runový kámen na tohoto archetypálního hospodáře nejčastěji staví jeho nejbližší mužští příbuzní, kteří byli ze zákona jeho dědici. Vidíme tedy, že za „steskem památných kamenů“ se skrývá více či méně hlasitá otázka dědictví, do něhož óðal náležel. Runový nápis N 29 explicitně říká „Válovi synové Finn a Skopti vztyčili tento kámen poté, co si rozdělili své [zděděné] země.“ Birgit Sawyer (1998; 2000) ukazuje, že na základě statistických údajů získaných z runových nápisů si lze povšimnout rozdílů v dědických právech mezi jednotlivými kraji. Kameny jsou jasný důkazem toho, že při prosazování vlastnických nároků sloužila minulost k podpoření přítomnosti a budoucnosti, stejně jako když se Egil Skallagrímsson dožadoval dědictví po svém tchánu Bjǫrnovi:
„Egil začal svou řeč tím, že žádal soudce, aby rozsoudili jeho při s Ǫnundem podle zákona. Vyložil, jaké má důvody žádat dědictví po Bjǫrnovi. Řekl, že jeho žena Ásgerð má jako Bjǫrnova dcera nárok na dědictví a že má právo na pozemky a požitky z nich pro sebe a pro všechny své potomky. Po svých předcích je vznešeného původu. Žádal proto soudce, aby Ásgerðě přisoudili polovici Bjǫrnova dědictví, pozemky a movitý majetek.“ (Sága o Egilu Skallagrímssonovi, kap. 57)
Obávám se, že jakékoli další detaily budou již spekulací, zčásti založenou na limitech pramenů, zčásti způsobenou mou vlastní nevědomostí – runových nápisů jsou tisíce a přiznávám, že je nemám zmapované všechny. Věřím, že článek splnil teoretický úvod do studia tohoto zajímavého typu pramene, který se dá zkoumat z různých úhlů pohledu – výběrem kamenů a způsobem rytí počínaje a výpovědní hodnotou nápisů konče. Pokud Vás článek zaujal, můžete navštívit článek o nejslavnějším runovém kameni – kameni z Röku.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Bibliografie
Ibn Fadlan : Risala = Ibn Fadlan and the Rusiyyah. Přel. James E. Montgomery. In: Journal of Arabic and Islamic Studies 3, 2000, 1–25.
Sága o Hákonu Dobrém = Saga Hákonar góða. Ed. Nils Lider, H.A.Haggson. In: Heimskringla Snorra Sturlusonar I, Uppsala 1870.
Sága o Egilu Skallagrímssonovi = Saga o Egilovi, synu Skallagrímově. Přel. Karel Vrátný, Praha 1926.
Sága o Ynglinzích = Sága o Ynglinzích. In: Snorri Sturluson. Edda a Sága o Ynglinzích. Přel. Helena Kadečková, Praha 2003, 145–191.
Výroky Vysokého = Výroky Vysokého. In: Edda. Přel. Ladislav Heger, Praha 1962, 34–70.
Barnes, M. P. (2012). Runes: a Handbook, Woodbridge.
Harrison, Dick – Svensson, Kristina (2007). Vikingaliv, Värnamo.
Haugen, Susanne (2007). Från bautasten till bautastor: studier över fornvästnordiska bautasteinn och svenska ord bildade med bauta(-), Umeå.
Kastholm Hansen, O. T. – Sandquist, Erik (2004). Med mejsel eller pikhammer: Hvorledes blev runer ristet? In: Kuml 2004, 181–196
Klos, Lydia (2009). Runensteine in Schweden: Studien zu Aufstellungsort und Funktion, Berlin.
Sawyer, Birgit (1998). Viking age rune-Stones as a Source for legal history. In: Düwel, Klaus (ed.). Runinschriften als Quellen interdisziplinärer Forschung, Berlin, 766–777.
Sawyer, Birgit (2000). The Viking-Age Rune-Stones: Custom and Commemoration in Early Medieval Scandinavia, Oxford.
Starý, Jiří (2004). Runové písmo. In: Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu 15/3, Praha, 138–154.
Starý, Jiří (2013). Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha.
