Transport a uskladnění tekutin patří k nejpalčivějším problémům, se kterými se při rekonstrukci jakéhokoli období setkáváme. Archeologických dokladů je poskrovnu a výroba soudku či čutory vyžaduje zručnost, protože jinak bude výrobek protékat a nebude použitelný. Pro člověka žijícího ve 21. století je pochopitelně jednodušší a finančně dostupnější, když naloží do auta sud s pivem a PET-lahve s vodou, které pak schová do stanu. A ačkoli na historických akcích platí jistá zásada uklízení moderních lahví, byla by lež tvrdit, že se jedná o obecně platnou a přísně dodržovanou konvenci.
Pokud se z táborového ležení přesuneme k pochodům, již nám vzniká nutnost pořídit si polní lahev, protože do našeho zavazadla se vejde pouze omezené množství vybavení. A v takové situaci zřejmě naplánujeme naši cestu tak, abychom putovali kolem vodních toků a pramenů. Skandinávské potoky (staroseversky lœkr) a horské říčky jsou i v současné době běžně pitné, takže pokud si staří Seveřané svou cestu důkladně naplánovali, netrpěli žízní. Staroseverština navíc zachovává výraz rǫst (překládá se jako „míle“), které doslova znamená „vzdálenost mezi dvěma zastávkami“. Literární prameny jasně ukazují, že existovaly vytyčené trasy s několika pevnými zastávkami, které se musely rozkládat právě poblíž vodních toků.
Také stavení a statky musely být vybudovány poblíž potoků. Voda je pro chod statku nezbytná a lidé se záměrně usazovali v její blízkosti, a to nejen kvůli vodě, ale také kvůli rybám. V některých písemných pramenech je spojení hospodářství – potok více než nápadné:
„Vedle Ásólfovy síně protékala řeka. Bylo to na začátku zimy a řeka byla tehdy plná ryb. Þorgeir oznámil, že se mu usadili na lovišti, a proto se Ásólf posléze odstěhoval a postavil si druhou síň na západě u jiné řeky.“ (Kniha o záboru země, kap. 21, verze Hauskbók)
Totéž lze spatřit při zabírání Islandu. Záborci si velice často nárokují půdu ohraničenou dvěma vodními toky. A zároveň také platil zákon, že muž si mohl zabrat pouze tolik půdy, kolik stihl za den obejít. O témže svědčí islandský statek Stöng, který byl založen v 11. století a který byl roku 1104 zasypán popelem ze sopky Hekly. Tento statek se nacházel na kopci zhruba kilometr nad řekou Fossá. V hustější městské zástavě se voda čerpala ze studní, které na statcích díky vodním tokům nebyly zapotřebí (SHORT, 2003: 74).
Používané transportní nádoby můžeme rozdělit na velkoobjemové a maloobjemové. Mezi velkoobjemové nádoby bych zařadil sudy, vědra a větší keramické nádoby. Jejich objem se pohyboval řádově v jednotkách, desítkách, ale i stovkách litrů. Sloužily potřebám většího množství lidí, například obyvatelům statku či účastníkům válečné a obchodní výpravy. Jejich rozměry však omezovaly jejich mobilitu. Názorným příkladem může být následující úryvek:
„[Tehdy měli také všichni na lodi společnou vodu k pití a u stěžně mělo stát vědro s vodou přikryté poklopem. Hlavní zásoba vody však byla v sudech, z nichž se dolévalo vědro podle toho, kolik se z něj upilo.]“ (Sága o lidech z Eyru. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 90; upraveno)
Oproti tomu jako maloobjemové nádoby označuji ty, které sloužily potřebám jednotlivců a které mohly být součástí osobní výbavy. Jedná se o různé typy čutor a lahví. Měly sice omezený objem čítající pouze jednotky litrů, ale bylo možné je snadno přenášet. Nutno dodat, že nádoby tohoto typu se pro skandinávské poměry nedochovaly, a musíme proto vycházet z písemných podkladů (viz citát u kožených čutor) nebo analogických nálezů z tehdejší Evropy.
Nejobjemnější nádobou, jaká byla v době vikinské známa, byl sud (staroseversky tunni či verpill). Sudy jsou dobře dochované hmotnými, písemnými a obrazovými prameny. V předchozí ukázce jsme již viděli, že sudy byly používány k dlouhodobému uchovávání vody na lodích. Sudy musely sloužit také ke kvašení a uchovávání alkoholických nápojů v síních. Velký sud o objemu zhruba 800 litrů byl nalezen v Haithabu; podobné nálezy sudů nacházíme již od doby římské. Velké sudy stejného typu nacházíme také na výšivce z Bayeux, kde je muži tlačí na vozech směrem k lodím. To výšivka komentuje slovy „Tito muži nesou zbraně k lodím a zde táhnou vůz s vínem a zbraněmi.„
Menší nádobu představuje vědro/džber/káď (staroseversky ker). Hlavní výhodou bylo držadlo, díky kterému mohla být nádoba přenášena. Proto muselo jít o nejpoužívanější velkoobjemovou nádobu. Vědro postrádalo víko (staroseversky hlemmr či lok), protože tekutina byla určena k bezprostřednímu odběru; v případě nutnosti se vědro zakrývalo odjímatelným víkem (viz předchozí úryvek). Vědra jsou dobře zachovaná díky nálezům z Osebergu a Haithabu. V Haithabu byly nalezena také importovaná velkoobjemová keramika (např. Reliefbandamphoren), která mohla díky poutkům sloužit podobnému účelu.
Z raně středověké západní, střední a severní Evropy známe ojedinělé nálezy čutor a lahví (staroseversky flaska) vyráběných z kůže, keramiky, dřeva, kovu a skla. Jejich absence v severském prostředí by se dala vyložit tak, že se používaly hlavně organické materiály; z následujícího seznamu je rovněž patrné, že keramické, kovové a skleněné čutory se mohly do Skandinávie dostávat pouze jako import.
Písemných zmínek o lahvích je málo a jsou pozdního data (viz zde). Zajímavé je však, že se některé literární zmínky pojí s příjmími reálných osobností doby vikinské. Tak můžeme mezi islandskými záborci nalézt Þorsteina flǫskuskegga („lahvové vousy“) a Þorgeira flǫskubaka („lahvová záda“). Přinejmenším u příjmí flǫskuskegg nevíme, k čemu se přesně vztahuje; mohlo se vztahovat k nám neznámé události nebo k tvaru Þorsteinových vousů.
-
Kožené čutory – tento druh čutory je jako jediný zmíněn v písemných pramenech – v Sáze o Grettim (kap. 11) se objevuje humorná příhoda, kdy vrah zasekne sekeru muži do zad a ten přežije jen proto, že ho zachrání kožená čutora, kterou má (na řemínku?) na zádech:
„[Ráno se chystal Þorgeir na moře a s ním dva muži, z nichž jeden se jmenoval Brand. Þorgeir šel první. Na zádech měl koženou čutoru (leðrflaska) s pitím. Byla veliká tma. Když Þorgeir vycházel z loděnice, skočil Þorfin po něm, míře mu sekyrou mezi lopatky. Sekyra vnikla hluboko a bylo slyšet jakoby zašplouchnutí. Þorfin pustil sekeru, mysle, že už nebude potřebí obvazu, a snažil se co nejrychleji zmizet. (…) Nyní se vraťme k Þorgeirovi, který se při ráně uhnul, takže sekyra zasáhla čutoru a on sám zůstal nezraněn. (…) Þorgeirovi se však za to dostalo jen žertu a posměchu a přízviska flǫskubak. A to přízvisko mu také od té doby zůstalo.]“ (Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957: 49; upraveno)
Na tento úryvek v sáze navazuje strofa, jejíž vyznění je zhruba takovéto: „Dříve slavní muži nořili meče do těl, ale nyní zbabělec sekl sekerou do čutory se syrovátkou.“ Jde sice o názornou ukázku staroseverské představy o postupném úpadku světa, my si však budeme všímat hlavně zmínky o syrovátce (staroseversky sýra). Ta se míchala s vodou v poměru 1:11, čímž vznikl oblíbený islandský nápoj, tzv. blanda (doslova „směs“, viz zde, str. 26). Sága nasvědčuje tomu, že Þorgeir měl v čutoře právě tento druh nápoje.
Kožené čutory jsou archeologicky doloženy v Irsku, kde bylo nalezeno několik dekorovaných kusů z 12. století. Vzhledem k jejich nízké hmotnosti jsou ideální na dlouhé pochody. Jsou také relativně odolné proti poškození. Jejich nevýhodou je, že občas protékají. Celkově vzato doporučuji rekonstruovat kožené varianty.
-
Dřevěné čutory – tento typ známe hlavně z kontinentálního prostředí; dřevěné čutory byly nalezeny v merovejském hrobu z Kolína nad Rýnem, alemanském hrobu z Oberflachtu či velkomoravském hrobu ze Starého Města. V užívání zůstaly až do 15. století. Ve skandinávském prostředí pro ně sice nemáme přesvědčivý doklad, ale vzhledem k vikinskému zpracování dřeva je můžeme považovat za uvěřitelné. Jsou těžší a křehčí než kožené čutory.
- Keramické čutory – raně středověké keramické čutory byly nalezeny například v anglickém Winchestru (11. století; fotky zde, zde, zde) či velkomoravském Starém Městě (zde a zde). V belgickém Ertvelde-Zelzate (9. století, zde) byla nalezena malovaná čutora, jejíž analogie byly nalezeny v Dorestadu a také v norském Kaupangu. Nález z Kaupangu je reprezentován devíti oranžově malovanými střepy a jedná se o jediný doklad keramických čutor ve Skandinávii (Skre 2011: 293). Z římských dob se v Porýní dochovaly keramické amfory, které sloužily k transportu vína. Podobný tvar (ovšem s jinými proporcemi, až 70 cm) zachovávají Reliefbandamphoren, které byly nalezeny v Haithabu. Nutno dodat, že severské zpracování keramiky nebylo v době vikinské natolik kvalitní, aby mohlo vyprodukovat takové čutory, takže pokud se ve Skandinávii objevily, jednalo se o import z oblasti Porýní (centrum badorfské keramiky). Pěknou rekonstrukci velkomoravské keramické čutory (viz obrázek vpravo) můžete nalézt zde. Osobně jsem ke keramické čutoře také přistoupil (viz fotky níže), ale pro velkou váhu a sporné použití ve Skandinávii ji nedoporučuji.
-
Kovové lahve – jako čutora mohla sloužit také unikátní bronzová lahev, která byla nalezena v ženském hrobu ze švédské Asky. Podle prací, které jsem našel na internetu (zde a zde) se hrob datuje do 10. století a nádoba je kvůli nápisu považována za perský import, což také omezuje možnosti použití při historické rekonstrukci. Totožná lahev byla nalezena ještě na Gotlandu v lokalitě Fölhagen a datuje se na konec 10. století (o obrázek se případně přihlašte).
- Skleněné lahve – jsem si vědom dvou nálezů hrdel ze skleněných lahví, které mohly rovněž sloužit jako čutory. Spolu s kovovými lahvemi se jedná o vzácné nálezy. První hrdlo bylo nalezeno v Hedeby a datuje se do 9. století, zatímco druhé pochází z norského Trå (Hordaland), které se datuje do 10. století. Pro obrázky, detailní informace a komparativní materiál viz Schiezel 1998: 62 + Taf. 13:1–2 (o informace se případně přihlaste).
Všechny zmiňované čutory kromě kovových a skleněných lahví mají poutka, a proto můžeme předpokládat, že k nim byl připojen řemínek, který umožňoval zavěšení. Špunty se nedochovaly, ale mohly být dřevěné. Při rekonstrukci se osvědčily dubové soustružené nebo ručně vyřezávané špunty tvaru hříbku nebo válce. Kolega Zdeněk Kubík, který rekonstruoval koženou a keramickou čutoru, se vyjádřil ke špuntům následovně:
„Do kožené čutory se udělal přibližný tvar, následně se hrdlo čutory zahřálo, špunt nacpal a hrdlo čutory natvarovalo. Po zatvrdnutí (špunt bylo potřeba předem pomazat olejem/sádlem) jsem vnitřek hrdla ještě potáhl malou vrstvičkou vosku a vyhladil. Pro keramickou čutoru se udělal špunt menší, následně obtočil lněným plátnem a to se napustilo voskem (na keramiku se špunt nikdy nepodaří snadno napasovat kvůli nerovnoměrnému tvaru hrdla). Plátno slouží jako ucpávka a měkčená vrstva, která brání roztržení hrdla láhve. Je potřeba vrstvu plátna volit citlivě a pečlivě tak, aby ani nepropouštěla vodu, ani nehrozilo roztrhnutí hrdla.“
Věřím, že v článku bylo řečeno všechno podstatné a že není potřeba žádný detailnější závěr. Reenactorům doporučuji při táboření používat sudy a vědra, zatímco při putování čutory. Pokud chcete, můžete se vyjádřit v komentářích, protože otázka transportu vody na historických akcích je stále otevřená. Rád bych také poděkoval Romanu Královi, Zdeňku Kubíkovi a Janu Zajícovi, kteří mi pomohli při psaní článku a odpovídali na mé neúnavné otázky. Poděkování patří rovněž Jakubu Zbránkovi a Chin shin za možnost zveřejnit jejich fotografie.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Bibliografie
Kniha o záboru země – Landnamabók I-III: Hauksbók, Sturlubók, Melabók. Ed. Finnur Jónsson, København 1900.
Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957. Originál online.
Sága o lidech z Eyru. Přel. Ladislav Heger. In: Staroislandské ságy, Praha 1965: 35–131.
CLEASBY, Richard – VIGFÚSSON, Gudbrand. An Icelandic-English dictionary, Toronto 1874.
SCHIEZEL, Kurt. Die Glasfunde von Haithabu, Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 32, Neumünster 1998.
SHORT, William R. Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson 2010.
SKRE, Dagfinn (ed.). Things from the Town. Artefacts and Inhabitants in Viking-age Kaupang. Kaupang Excavation Project Publication series, vol. 3., Århus 2011.
Zájemce o dřevěné sudy, vědra a keramické nádoby z Haithabu odkazuji na knihy:
HÜBENER, Wolfgang. Die Keramik von Haithabu, Neumünster 1959.
JANSSEN, Walter. Die Importkeramik von Haithabu, Neumünster 1987.
WESTPHAL, Florian. Die Holzfunde von Haithabu, Neumünster 2006.