Na žádost mnoha reenactorů, kteří se zabývají raně středověkým bojem, jsem se spolu se svými kolegy Romanem Králem, Janem Zajícem, Janem Bělinou a dalšími rozhodl sepsat článek, který by poskytoval obsáhlý komentář k užívání podzbrojí a textilních zbrojí raného středověku. Vzhledem k tomu, že neexistuje jediný archeologický nález, jsme nuceni složitě spekulovat a vycházet z pochybných literárních zmínek, vyobrazení a zkušeností vyzkoušených na vlastní kůži. Článek budeme koncipovat jako výčet konstrukčních předpokladů, ze kterých každý zájemce může vycházet.
Nutnost podzbroje
Je logické, že se kroužkové a případně i další zbroje používaly v kombinaci s podkladem. Kroužková brň, která byla nejrozšířenější kovovou zbrojí ve Skandinávii, poskytuje kvalitní ochranu vůči řezu a efektivně rozkládá ránu do prostoru. Ale v případě, že by byla nošena bez podzbroje, by rozloženou ránu absorbovalo přímo tělo a došlo by k jeho povrchové a vnitřní destrukci. Pro dobu vikinskou (a ostatně celý raný středověk) je příznačné, že podzbroj nikdy není přímo zmiňována jako součást bojové výbavy (gerðar, herváðir, herklæði), do které prameny řadí zejména kovové vybavení. Totéž platí o dochovaných skandinávských vyobrazeních (viz např. zde, Archer 2013) – zbroje přiléhají těsně k tělu a není pod nimi patrný podklad, a to ani v případě, že muži svlékají padlé ze zbrojí. Podzbroje jakožto spodní vrstvy nebyly pro celkové vyznění uměleckého díla důležité, respektive zbroje byly důležitější nežli jejich doplňky (byť nezbytné). Existují však iluminace ze soudobé Evropy, ve kterých je podklad naznačen (viz např. Skodell 2008), a my se pokusíme ukázat, že mezi podzbrojemi napříč soudobou západní a severní Evropou existovaly paralely.
Materiál podzbroje
Nejlepší ochranu proti rozložené ráně představuje vrstvený textil a kůže. V českém reenactmentu panuje tendence vyrábět i několik centimetrů silné prošívanice a vycpávanice, ale vědecké bádání (viz seznam u Archer 2014) spekuluje o dvou textilních vrstvách či kombinaci textilní a svrchní kožené vrstvy. Tomu by nasvědčovala i vyobrazení, ve kterých zbroje přiléhají přímo k tělu. Menší počet vrstev vlny (do tří) se nám také osvědčil v moderních bitvách – bojovník není omezen v pohybu a zároveň je obstojně chráněn (sekery a kopí jsou však problematické). Osvědčily se také nepříliš tlusté zplstnatělé textilie.
Ságy a další prameny včetně Knihy o družině (Hirðskrá) a Královského zrcadla (Konungs skuggsjá) zmiňují textilní zbroje treyja a panzer/panzari (Falk 1914: § 87 + § 90; 181–182, 185–186). Tyto pojmy se do staroseverštiny dostaly jako výpůjčky ze střední nízké němčiny a označují mnohavrstvé prošívanice a vycpávanice vrcholného a pozdního středověku (Hjardar – Vike 2011: 194–196). Zbroje na způsob prošívanic, které jsou prošívané vertikálním nebo diamantovým vzorem, se ve vyobrazeních (např. výšivka z Bayeux) objevují až v 11. století a mohou souviset s celkovou profesionalizací armád, třebaže musíme konstatovat, že vyobrazení zbroje zjednodušují, a to až do té míry, že nečiní rozdíl mezi zbrojemi textilními, kroužkovými, šupinovými či lamelovými.
Střih
Otázka střihu je zřejmě nejsložitější ze všech, protože vyžaduje znalost soudobého odívání. Lze předpokládat, že střih nebyl zcela uniformní. Rovněž lze předpokládat postupný vývoj – zesilování jednotlivých částí a vrstvení většího množství látek, což vyžaduje jejich prošívání.
Nelze si nevšimnout, že většina ságových bojovníků bojuje prakticky beze zbroje, což si lze vyložit tak, že si kvalitní zbroje jednoduše nemohli dovolit. Někteří se před bojem dokonce oblékají do sváteční tuniky. Anglické iluminace z 10.–12. století znázorňují řadu bojovníků oděných pouze do čapek a tunik. Stejně tak mohly funkci samostatně nošené textilní zbroje plnit přehybané nebo východní kaftany s knoflíky. Přijde mi logické předpokládat, že podzbroje byly prakticky totožné s těmito běžnými, civilními oděvy, a jejich ochranné funkce se dosahovalo jejich vrstvením. Co se týče střihu, jedná se o klasickou tuniku (kyrtill) : po kolena dlouhý oděv bez knoflíků nebo zapínání, s dlouhými rukávy a vsazenými klíny. Výstřih mohl být řešen klopou a stojáčkem pro ochranu krku, stejně jako v případě tunik ze Skjoldehamnu a Guddalu.
Toto řešení přinejmenším naznačuje několik pramenů. Prvním z nich je iluminace anglosaské verze Prudentiovy Psychomachie (viz vpravo), která se datuje do konce 10. století. Na této iluminaci lze spatřit dva bojovníky – tanečníky v krátkých kroužkových košilích se zubatými okraji, zpod nichž vyčnívají tuniky, které dosahují kolen a zápěstí. Prakticky stejné řešení se objevuje v iluminacích několika rukopisů z období 10.–11. století (viz např. scény z Knihy Makabejské ze St. Gallenu, Zlatého evangeliáře z Echternachu či Života svatého Albína). S tím koresponduje i jeden literární pramen, a sice Sága o Magnúsovi Dobrém (kap. 29), ve které se praví, že „Král Magnús si sundal kroužkovou brň, pod níž měl navrchu rudou hedvábnou tuniku […].“
Tento krátký ságový úryvek nás nutí představovat si podzbroj jako více tunik poskládaných na sebe. Osobně jsem toto řešení používal a jeho praktičnost spatřuji v tom, že nositeli umožňuje libovolně přidávat/ubírat počet vrstev, čistit propocené tuniky samostatně a konečně používat samostatné tuniky i mimo bojový kontext. Hned dva norské nálezy – Skjoldehamn a Guddal – obsahovaly dvě tuniky, což je přesně počet, který se mi osvědčil jako ochrana vůči zimě i jako podzbroj nošená pod brní.
Rozhodně lze uvažovat také o tunikách sešitých k sobě. Podzbroj ze sešitých tunik je již speciálním válečným oděním, které jen stěží najde uplatnění v nebojové situaci. Často se argumentuje tím, že byzantské prameny popisují podzbroje podobné prošívanicím. Strategikon například zmiňuje, že kvalita tuniky nošené pod zbrojí variuje od lnu po hrubou vlnu či vlčí chlupy (Adams 2010: 98). Obzvlášť zajímavé svědectví podává Anonymní traktát o strategii ze 6. století:
„Zbroj by neměla být nošena přímo na běžném oblečení, jak někteří dělají, aby snížili váhu zbroje, nýbrž na oděvu přinejmenším na prst tlustém. A to ze dvou důvodů. Když se tvrdý kov dotýká těla, nerozdírá ho, leč dokonale sedne a pohodlně spočívá na těle. Navíc zabraňuje nepřátelským střelám, aby zasáhly tělo […], protože drží [kovovou zbroj] dále od těla.“ (Anonymní byzantský traktát o strategii, §16)
Existenci takového jednokusového textilního odění ve Skandinávii dokládá prakticky až výraz treyja, což podle nás může svědčit o tom, že se podobný specializovaný oděv začal používat až v pozdějším období (11./12. století a dále), ale vzhledem k povaze našich pramenů nemůžeme zavrhnout ani tuto myšlenku. Nezbývá tedy nic jiného než připustit obě varianty, a sice brň oblékanou přes civilní šaty (několik tunik) a brň oblékanou přes speciální oděv. Tloušťka speciálního oděvu by se mohla pohybovat kolem 1 centimetru. Osobně bych se u takového oděvu ze sešitých tunik vyhnul důkladného prošívání, nýbrž bych tuniky sešil u lemů a pak bych na ně našil ozdobné pásky a lemovky z hedvábí, čímž bych docílil dekorativního vzhledu a prošití zároveň.
Skandinávská vyobrazení naznačují, že se délka podzbroje přizpůsobovala délce kroužkové zbroje. Prudentiova Psychomachie a další soudobé iluminace však ukazuje pravý opak. Až na výjimky můžeme říci, že do počátku 11. století se ve skandinávském kulturním okruhu užívaly kratší brně, v délce do 70 cm, a s krátkým rukávem. Zároveň chyběly kroužkové komponenty, jako ochrana krku či nohou. V průběhu 11. století zaznamenáváme prodlužování zbrojí, které bylo způsobeno přejímáním kontinentálních zvyklostí a které vyvrcholilo používáním kroužkových kompletů.
Vyhraňujeme se vůči moderním „podzbrojím“, které jsou bez ladu a skladu sešity dohromady a připomínají spíše hadry nebo otrocké oblečení. Textilní zbroje – ať už byl jejich vzhled jakýkoli – musely být vkusné a musely odrážet status majitele. V dnešní době se až příliš hledí na praktickou stránku a „minimální koukatelná elegance“ je zanedbávána. Někteří reenactoři a organizátoři historických akcí s oblibou tvrdí, že podzbroje nejsou dochované, a proto je dnes možné používat a tolerovat prakticky jakoukoli textilní nebo koženou zbroj.
Rekonstrukce
Zastáváme názor, že v reenactmentu je důležitá vizualizace. Můžeme se snažit o kvalitní článek, ale bez fotek rekonstrukcí nikdy neoslovíme cílovou skupinu. Proto přikládáme menší galerii fotek podzbrojí a zbrojí. Do budoucna doufáme, že se galerie bude rozšiřovat – pokud disponujete fotografií vhodné podzbroje, můžete nám ji samozřejmě poslat a my ji zveřejníme.
Společným jmenovatelem vyfocených podzbrojí je menší počet vrstev, délka dosahující maximálně po zápěstí a po kolena, absence zapínání a co nejméně prošívání.
Domníváme se, že otázka podzbrojí byla dosud přehlížena – na našich bojištích se pohybují bojovníci, který se svými tlustými či ahistorickými zbrojemi spíše připomínají maskota firmy Michelin. V zájmu posunu reenacmentu je třeba vést diskuzi, a proto jsme otevřeni názorům ostatních reenactorů a jsme ochotni o problematice podzbrojí dále debatovat.
Článek se již po pár dnech dočkal dobrého přijetí a dokonce vznikl doplněk o bojovém kabátci. Jeho autorem je Abe a můžete si jej přečíst zde. Za citování stojí autorova věta: „Můj názor je ten, že pro bojovníka na cestách je nepraktické tahat civilní oblečení a ještě navíc speciální bojovou ochranu, mnohem výhodnější je spojit oba požadavky do jednoho.“
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Zdroje a doporučené odkazy
Anonymní byzantský traktát o strategii (The Anonymous Byzantine Treatise on Strategy). In: Three Byzantine Military Treatises, ed. a přel. George T. Dennis, Washington 1985: 1–135. Dostupné z: https://oniehlibraryofgreekliterature.files.wordpress.com/2015/09/three-byzantine-military-treatises-by-george-t-dennis.pdf.
Sága o Magnúsovi Dobrém – Sagan af Magnúsi góða. Dostupné z: http://www.heimskringla.no/wiki/Sagan_af_Magn%C3%BAsi_g%C3%B3%C3%B0a.
ADAMS, Noël (2010). Rethinking the Sutton Hoo Shoulder Clasps and Armour. In: Entwistle, Chris – Adams, Adams (eds.). Intelligible Beauty: Recent Research on Byzantine Jewellery, British Museum Research Publication 178, London, 83-112
ARCHER, Gavin. Mail Shirts, in: The Viking Age Compendium, 2013. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Mail_Shirts.
ARCHER, Gavin. Jacks and Gambesons, in: The Viking Age Compendium, 2014. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/index.php?title=Jacks_and_Gambesons. Viz bibliografii v závěru.
FALK, Hjalmar. Altnordische Waffenkunde. Kristiania 1914.
HJARDAR, Kim – VIKE, Vegard. Vikinger i krig. Oslo 2011.
SKODELL, Henry. Schutzausrüstung des 11. Jahrhunderts in Mitteleuropa, in: Reenactment.de, 2008. [online]. [cit. 2015-02-03]. Dostupné z: http://www.reenactment.de/reenactment_start/reenactment_startseite/diverses/kitguide/kitguide.html.
Relikvie z kostela Bussy-Saint-Martin – nejstarší dochovaná prošívanice – online.
Rekonstrukce prošívané zbroje na základě ikonografických podkladů z 13.st. – online.
Ochrana těla doby vikinské – online.
Jedna odpověď
Zaujímavý článok, nejak podobne som si tie podzbrojovky predstavoval. Veľmi sa v RS nepohybujem, zaujímal by ma ale váš názor na tzv. „bojové“ tuniky (alebo aj kaftany). Videl som to u nejakých ľudí, ide vlastne o tuniku čisto na boj, so zosilnenými plochami podľa zásahových plôch. V podstate dosť sofistikovaná vec. Myslíte, že sa niečo také mohlo objavovať? Ako podzbrojovka si myslím, že nie (niektoré miesta sú vlnou dosť navrstvené). Skôr by ma zaujímalo či by to niekto nosil ako samostatnú zbroj (podobne ako v mladších obdobiach prešívanice), alebo to je proste reenactorsky vyšpekulovaná interpretácia typu „keď nemal zbroj tak určite musel mať strašne silnú prešivku, to je jasné!“ Ďakujem za odpoveď.