Úvod
Dlouhé nože rozšířené kolem Baltského moře v období 10. a 11. století představují nepříliš početnou skupinu militárií, které se v posledních dekádách věnuje zvýšená pozornost ze strany akademiků (např. Stjerna 2007; Kainov 2019: 102-112) i historických reenactorů (např. Vlasatý 2015; 2020; 2021a; 2022a; 2022b; 2023; 2024). Společné úsilí těchto dvou zájmových skupin vedlo k vymapování, stanovení základní parametrů a v konečném důsledku definování různých regionálně specifických variant zdobení.
Společnými jmenovateli dlouhých nožů jsou celková délka 27-60 cm (nejběžněji 35-50 cm), šířka čepele 1,7-3 cm a tloušťka hřbetu 0,5–2,5 cm (nejběžněji kolem 1 cm). Délka rukojetí, které byly vyrobeny ze dřeva, kosti nebo parohu, je 9-13 cm. Rukojeti mohly být omotány drátěnou omotávkou. Váha čepelí bez rukojetí činí 100–330 gramů. Čepele byly vyráběny z třídílného nebo pětidílného paketu s ocelovým jádrem (Arrhenius 1974: 105; Puškina – Rozanova 1992: 215; Tvauri 2012: 187-8). Pochvy, někdy vybavené dřevěným jádrem, kryjí celé nože včetně rukojetí a jsou zavěšené tak, že ostří směřuje vzhůru. Aby bylo nože možné z pochev vytáhnout, mají obvykle na koncích rukojetí drobná očka, původně vyplněná koženým řemínkem. První dělení, které můžeme učinit, rozděluje skupinu na:
- nože, které mají na hřbetech podélné drážky, které jsou důsledkem výroby a které je třeba chápat jako známku kvality. Nože s těmito drážkami obvykle nejsou kombinovány se zdobenými pochvami (Stjerna 2007: 245), ačkoli například nůž z hrobu Vendel IX drážkou disponuje.
- nože s plochými hřbety a pochvami, které jsou zdobeny okrajovým kováním (sanicovým kováním, drážkovanými svorkami, kováním rozšířené části pochvy, kroužky na pověšení a jejich úchyty).
Tyto varianty naznačují rozdílné strategie v prezentaci nožů. Nože s drážkami na hřbetech čepelí nacházíme v Estonsku (Mandel 1977: 240), Finsku (Salmo 1938: 160), Lotyšsku (Atgāzis 2019: 79) i Švédsku (Stjerna 2007). Další rozrůznění dále nacházíme ve skupině nožů s dekorovanými pochvami, které můžeme rozdělit na dvě hlavní skupiny:
- Standardními součástmi pobaltských a gotlandských pochev byla podlouhlá sanicová kování, svorky, kování rozšířené části pochvy, kovové pásky obkružující rukojeť a kroužky sloužící k fixaci pochvy. Některé pochvy mají dodatečné zdobení povrchu pochvy ve formě rombických aplikací nebo zubatých kování. Kování s výjimkou kroužků je vyrobeno ze slitiny mědi. Povrch většiny kování je zdobený ražbou trojúhelnou raznicí, postrádá prolamování, podložení a cínování. Kroužky jsou prosté, vyrobené ze silného drátu ze železa či slitiny mědi. Nože spojené s pochvami této skupiny mají rukojeti omotané drátem ze slitiny mědi.
Obr. 1: Příklad dlouhého nože z Priekuļi Gugeri.
Zdroj: Apala – Zariņa 1991: 4. att.
- Kování pochev dlouhých nožů ze středního Švédska a staré Rusi zahrnují sanicové kování, svorky, kování rozšířené části pochvy, úchyty kroužků a kroužky k fixaci pochvy. Pochvy postrádají pásky obkružující rukojeť a nikdy nejsou zdobeny trojúhelnou raznicí. Kování jsou vyrobena z cínované slitiny mědi, mají charakteristický hradbičkový okraj a prolamovaní, které odhaluje kontrastní podložení ze slitiny mědi. Kroužky jsou lité. Nože spojené s pochvami této skupiny mají rukojeti omotané stříbrným drátem.
Obr. 2: Příklady nožů ze středního Švédska: Valsgärde 12 a 15.
Zdroj: Pedersen 2014b: Pl. 63.
Samozřejmě existují výjimky, které naznačují prolínání obou stylů. Jednou z nich je cínované a prolamované kování pochvy z Dreņģeru-Čunkāni (Atgāzis 1994: 25), které je současně kombinováno s trojúhelnou ražbou a páskem obružujícím rukojeť. Dalším dobrým příkladem je drátem ze slitiny mědi omotaný dlouhý nůž z hrobu 230 z gotlandské lokality Kopparsvik, jehož kování je cínované a podložené, ale současně ražené trojúhelnou raznicí a doplněné o pásek obkružující rukojeť (Thunmark-Nylén 1995: Abb. 314a-b; 2000: 860). Z důvodu zjevných podobností a zmíněného omezeného prolínání stylů nelze skupiny chápat jako zcela oddělené tradice, avšak spíše jako dvě dominantní varianty jedné módy, která zasáhla oblast Baltského moře v 10. století.
Dosavadní bádání se zaměřovalo na kategorizaci nálezů dle jejich zjevných kovových prvků, které jsou zachyceny na nepříliš detailních fotografiích, kresbách a v písemných popisech. Je standardem, že dlouhé nože zkoumají lidé bez praktické znalosti jejich výroby a použití, což má za následek, že drtivá většina zkoumaných nožů je znázorněna zpravidla z čelního pohledu, bez zaměření na boční strany. Stejně tak je samozřejmostí, že organická složka starších objevů utrpěla vlivem špatné konzervace významné škody. Výsledkem je, že řada důležitých detailů může uniknout.
V níže přiloženém článku představíme přehlížený detail pochev dlouhých nožů, konkrétně skutečnost, že některá nákončí jsou uzavřená, nikoli přehnutá a otevřená. Studium tohoto fenoménu není samoúčelné; kromě zjištění anatomické variability se užitečnost nachází ve skutečnosti, že uzavřená nákončí lze velmi přesně datovat, což může v budoucnu pomoci při určování stáří. Vznik textu byl akcelerován novým dánským objevem v září 2024. Zaměříme se na zmapování všech známých uzavřených nákončí, vyložení jejich pozice v rámci souboru a potenciální vztah k mečovým nakončím. Článek je dedikován všem akademikům a řemeslníkům, kteří se věnují problematice raně středověkých militárií. Současně může posloužit jako názorný příklad důležitosti detailního čtení archeologických nálezů.
Obr. 3: Detailní rozměření dlouhého nože z hrobu Bj 581 v Birce.
Autor schématu: Peter Johnsson, swordreflections.com.
Popis skupiny
Oproti klasickým plechovým nákončím, která jsou přehnutá a která známe z velké části raně středověké Evropy, ve Skandinávii vznikla regionálně i chronologicky specifická móda uzavřených nákončí, která je v současnosti reprezentována pěti nákončími dlouhých nožů a jedním nákončím kratšího nože a která je v podstatě neznámá mezinárodnímu publiku (viz Volken – Goubitz 2020). Uzavřená nákončí dlouhých nožů jsou 12-15 cm dlouhá. Mají v podstatě identický tvar jako plechová nákončí; jedinými proměnnými jsou různě ostré či tupé hroty a přítomnost či absence laloků na vnitřní straně. Jsou-li laloky přítomny, což je běžnější varianta, variuje jejich počet mezi dvěma a třemi (maximální počet u plechových jsou čtyři, viz Androščuk – Zocenko 2012: 220; Blifeld 1977: Tabl. XIII.5). Nákončí bylo na pochvy připevněno pomoci tří či čtyř nýtů, které v rámci výrobku nejsou rovnoměrně rozprostřeny a zcela chybí v přední třetině u hrotu. Vnitřní prostor má podkovovitý průřez (∏), který je u zamýšleného okraje pochvy široký 0,2-0,3 cm a má tendenci se rozšiřovat k ústí, kde dosahuje 0,4-0,5 cm.
Běžnou dekorací je lemování pomocí obvodových linek. Povrch velké části z nich byl pravděpodobně cínován. Dvě nákončí jsou na pohledových stranách zdobena plastickým pletencovým ornamentem, což z nich činí nejestetičtější nákončí v celém skandinávském souboru dlouhých nožů doby vikinské. Nákončí z Vändle je zdobeno zvěrným ornamentem, který lze klasifikovat jako plně vyvinutý jellinský styl a který stylově stojí mezi náhřbetnými oblouky z Mammenu a Søllestedu, vrcholnými díly jellinského stylu. Nákončí z Gundsølille postrádá zvěrnou složku a jeho ornament lze hodnotit jako blížící se mammenskému stylu, nikoli však plně vyvinutý mammenský styl. Po umělecké stránce lze nákončí z Vändle hodnotit jako produkt 3. čtvrtiny 10. století (viz Pedersen 2014a: 171). S touto datací dokonale souhlasí tradiční zařazení hrobu 15 z Valsgärde (Ljungkvist 2008: 45; Schönbäck – Thunmark-Nylén 2002). Stejnou dataci naznačuje i hrob 1 z Tunby, který obsahuje kombinaci třmenů Braathen C2 a štítové puklice R565, jež nenabízí jinou dataci než do 50.-80. let 10. století (Pedersen 2014b: 127). Existuje proto silný předpoklad, že všechna uzavřená nákončí dlouhých nožů náleží 3. čtvrtě 10. století, tj. do mladší fáze užívání dlouhých nožů se zdobenými pochvami.
Obr. 4: Studie uměleckého stylu nákončí z Vändle.
Autor: Luciano Pezzoli, Children of Ash.
Způsob výroby těchto nákončí je obestřen otazníky. Stjerna (2007), který uzavřená nákončí řadí do svého typu nákončí 2 a který měl možnost osobně ohledat nejméně dva kusy, zastává názor, že obě nákončí z Tunby a nákončí z Vändle jsou lité výrobky. I když je možné, že všechna uzavřená nákončí dlouhých nožů jsou litá ze slitiny mědi, nelze úplně vyloučit možnost, že některá z nich jsou jsou ve skutečnosti vyrobena z více plechů spájených dohromady. Takové řešení naznačuje uzavřené nákončí z hrobu 232 z gotlandského Hellvi Ire (Stenberger 1962: 81; Thunmark-Nylén 1995: Abb. 209b.18), které je jediným uzavřeným nákončím kratšího nože, jež je nám v současnosti známo. Z důvodů blízké podobnosti je třeba tento nález krátce okomentovat. Perfektně zachovaný nůž je zhruba 20 cm dlouhý a je opatřený nákončím s jedním lalokem na vnitřní straně, zdobnou perforací a okrajovou linkou. Nákončí je připevněno pomocí čtyř nýtů, které jsou rozmístěny rovnoměrně. Hrob náležel mladé dívce (do 7 let věku) a náleží do sekce pohřebiště, která je tradičně datována do 11. století, ačkoli nelze vyloučit, že může jít o starší hrob (Thunmark-Nylén 2006: 250, 688-694). Dobrým rozpoznávacím znamením uzavřených nákončí z hrobů je jejich velmi dobrý stav.
Obr. 5: Nákončí nože z hrobu 232 z Hellvi Ire.
Zdroj: Sven Kalmring.
Vše nasvědčuje tomu, že uzavřená nákončí jsou výrazně regionální fenomén. Čtyři nákončí dlouhých nožů pocházejí ze středního Švédska (Upplandu a Västmanlandu), jedno nákončí pochází z dánského Sjællandu a jedno nákončí kratšího nože pochází z Gotlandu. Naše snahy o nalezení uzavřených nožových nákončí v oblasti pobaltských republik, Ruska a Ukrajiny byly marné (viz Artěmjev 1998; Černenko 2007; Kainov 2019; Kazakevičius 1981: 11 pav.; Knorr 1938; Syta – Mudrycka 2023). Na této geografické distribuci jsou mimořádně zajímavé dva aspekty:
- Doklady o používání dlouhých nožů v historickém Dánsku nejsou četné (viz Vlasatý 2020) a nákončí objevené v Gundsølille je vůbec prvním nálezem svého druhu v Dánsku. Jde s největší pravděpodobností o import právě ze středního Švédska. I kování pocházející z pochev kratších nožů jsou v Dánsku 10. století velmi vzácné a lze je považovat za dovoz (viz Andersen 1995: 23).
- Nálezy uzavřených nákončí se koncentrují mimo Birku, odkud je známo nejméně 15 dlouhých nožů či jejich pochev, nikdy však uzavřená nákončí (viz Stjerna 2007). Jelikož oba trendy se zdají být pohřbívány v přibližně stejném období (v absolutních číslech 940-980), není pravděpodobné, že nože s uzavřenými komponenty reprezentují mladší generaci výrobků. Spíše je možné, že uzavřená nákončí jednoduše pocházejí z jiné dílny či systém dílen a sledují mírně odlišnou strategii ve výrobě a prezentaci. Pozoruhodnou skutečností, která má významný vliv pro studium dlouhých nožů ve východní Evropě, je fakt, že uzavřené komponenty absentují ve staroruských centrech Gnězdovu a Šestovici. Na staré Rusi se však uplatňovalo prokládání nákončí výztužnými pásky, což je praxe, kterou známe takřka výlučně z Birky (viz Vlasatý 2024). Toto je silný podpůrný argument pro teorii, že dlouhé nože staré Rusi mohly pocházet právě z Birky a žádného jiného místa (viz srovnání v mapě).
Mapa 1: Geografická distribuce uzavřených nákončí dlouhých nožů.
Modrá = nákončí bez pletencového ornamentu.
Oranžová = nákončí s pletencovým ornamentem.
Před samotným závěrem popisné části bychom rádi prezentovali pracovní hypotézu, že uzavřená nákončí dlouhých nožů mohla být navázána na tradici litých nákončí mečových pochev. Zjevná podobnost ornamentovaných nákončí zůstává v literatuře prozatím přehlédnuta. Nákončí z Gundsølille a Vändle se stylově blíží mečovým nákončím Androščukova typu 6, které nelze datovat před polovinu 10. století a které jsou zdobené jellinským stylem (Androshchuk 2014: 117). Ačkoli starší literatura jako centrum výroby těchto mečových nákončí považovala Gotland (Grieg 1947: 31), stávající diskurz operuje s představou, že jde o „švédskou skupinu“ (Paulsen 1953: 35-47). Jinými slovy panuje poměrně dobrá shoda nejen ve funkci a ornamentu, ale také v chronologii a geografii. Vazba obou skupin předmětů by potvrzovala střední Švédsko jako klíčového hráče ve výrobě litých nákončí.
Na úplný konec si položme otázku, jaké praktické výhody přinášejí uzavřená nákončí oproti klasickým plechovým kusům. Litá nákončí mohla být volena proto, že lépe snáší nárazy a brání proti probodnutí či proříznutí pochvy. Jsou také těžší, což by mohlo napomáhat kýženému sklonění pochvy. Podstatné je však i to, že umožňují neobvyklou formu dekorace, která se projevuje u širšího balíčku elitních předmětů tohoto období.
Doplněk: další formy dekorací nákončí dlouhých nožů
Předchozí kapitola se detailněji věnovala raritní formě ornamentální výzdoby nákončí. Tuto je vhodné zasadit do kontextu dalších dekorativních metod, které jsou známé z analogických nákončí. Hned v počátcích je třeba zmínit, že všechna nákončí – litá i plechová – se snaží dodržovat přibližně podobný tvar, soustředí nejvíc dekorace na pohledovou stranu a přinejmenším ve skupině pocházející z pevninského Švédska a Rusi poměrně striktně dodržují používání plošného cínování a lemujících linek. Lemující linky mohou být jednoduché či dvojité a způsob jejich organizace je konzistentní u všech dlouhých komponentů dané pochvy. Plastický pletencový ornament je úzce spjatý s litými produkty. Nákončí vyrobená z plechu jsou do značné míry odlišnou kategorií a jsou typická jinými dekorativními metodami, které u litých nákončí postrádáme.
Nejikoničtější dekorativní metodou plechových nákončí je puncování. Ve středošvédské a staroruské skupině se ponejvíce projevuje ve formě soustředných kruhů, jak ukazuje například nákončí z hrobu Bj 944 z Birky (Arbman 1940: Taf. 6.2a-b) i četnější nákončí kratších nožů (např. Leontijev 1996: 100, Obr. 40.13). V pobaltské tradici se ke kružnicové výzdobě přidávají punci ve tvaru trojúhelníčků, malých jamek a dalších útvarů, které ve švédské a staroruské skupině nepatří ke standardu (viz Gintautaitė-Butėnienė – Butėnas 2002: 21. pav.; Jablonskis 1974; Rybakov 1987: 420, табл. CXI.38; Tvauri 2012: Fig. 156). Nejvýraznější puncované nákončí staroruské skupiny pochází z mohyly 50 z ukrajinské Šestovice a na přední straně je zdobeno širokými puncovanými pruhy doplněnými puncovanými kroužky (Androščuk – Zocenko 2012: 220).
Obr. 6: Ražená nákončí dlouhých nožů.
Vlevo: Nákončí staroruské tradice, Šestovice 50 (Androščuk – Zocenko 2012: 220).
Vpravo: Nákončí pobaltské tradice, Laadjala (Tvauri 2012: Fig. 156).
Obr. 7: Ražené nákončí pobaltské tradice, lokalita Anduliai.
Zdroj: Vykintas Motuza a Muzeum Malé Litvy v Klaipėdě.
Obr. 8: Ražená nákončí dlouhých nožů s motivy křížků.
Vlevo: Laukskola 304 (Zariņa 1988: 36. att).
Vpravo: Laiviai 354 (Gintautaitė-Butėnienė – Butėnas 2002: 21. pav.).
Další pozoruhodnou výzdobnou technikou je prolamování. Jediný prolamovaný kus, který prokazatelně pochází z pochvy dlouhého nože, byl nalezen v Sárském hradišti v Ruské federaci (Leontijev 1996: 121, Obr. 47.1; Spicyn 1905: 125). Perforace nabývá tvaru rovnoramenného kříže. Dále je nám známo oválné prolamování na uzavřeném nákončí kratšího nože z hrobu 232 z gotlandské lokality Hellvi Ire (Thunmark-Nylén 1995: Abb. 209b.18). Prozatím není jasné, zda perforace byly podloženy jiným kovem, jako je tomu i jiných částí pochev nebo například prolamovaných kování picích rohů (Vlasatý 2021b). Odlišné, ale pozoruhodné prolamování nákončí menších nožů se objevuje i v období 11.-13. století v prostoru od Dánska a Německa po Finsko a Karélii (Bolander 2017: 181; Feveile 2017; Kivikoski 1973: Abb. 1226; Kočkurkina 2010: 193).
Obr. 9: Prolamované nákončí ze Sárského hradiště.
Zdroj: katalog Goskatalog.
Poslední variantou, kterou zde uvedeme a kterou evidujeme u plechových i litých nákončí, jsou rytá graffiti. Jedna rytina ve formě překřížených čar s půlobloučky je patrná na zadní straně plechového nákončí z hrobu Bj 834 z Birky (Arbman 1940: Taf. 6.6b). Během naší revize jsme na zadní straně litého nákončí z hrobu 1 z Tunby objevili rytý rovnoramenný křížek, který velikostně odpovídá prolamovaným i puncovaným křížkům zmíněným dříve a dokonce je umístěn zhruba ve stejné části kování. Rytiny jsou dobře patrné na dalších produktech podobného období, např. mincích (Dobrovolskij et al. 1991), a mohly sehrát apotropaickou funkci, stejně jako mohly být způsobem, jak si raně středověcí lidé podepisovali své předměty.
Obr. 10: Rytiny na nákončích dlouhých nožů.
Vlevo: Bj 834, Birka. Zdroj: Arbman 1940: Taf. 6.6b; Pavel Voronin, SHM Stockholm.
Vpravo: Tunby 1. Zdroj: Sven Kalmring, SHM Stockholm.
Katalog
Lokalita: Hrob 15, Valsgärde, obec Uppsala, Švédsko.
Uložení a inv. č.: Univerzitní muzeum v Uppsale – Gustavianum, inv. č. UMF 5915:1044.
Stručný popis: Takřka kompletně zachované lité nákončí s lokálními defekty. Přibližná délka 13,5 cm. Povrch je cínovaný. Vnitřní strana je opatřená laloky. Okraj je zdobený dvojitou obvodovou linkou. Snýtované třemi nýty s rozestupem cca 3,5 cm a 2,7 cm. Hrot je ostrý.
Literatura: Pedersen 2014b: Pl. 63; Sénby Posse 2021: 84; Stjerna 2007.
Níže lze prohlížet či stáhnout fotografie tohoto předmětu, které s námi sdíleli Matt Bunker a Jonas Wikborg.
Obr. 11: Nákončí z Valsgärde 15. Zdroj: Matt Bunker a Jonas Wikborg.
Lokalita: Hrob 1, Tunby, obec Västerås, Švédsko.
Uložení a inv. č.: SHM Stockholm, inv. č. SHM 19732:1.
Stručný popis: Takřka kompletně zachované lité nákončí s lokálními defekty. Přibližná délka 13 cm. Cínování není zachované, ale pravděpodobně bylo užito. Vnitřní strana je opatřená drobnými laloky. Okraj je zdobený jednoduchou obvodovou linkou. Snýtované čtyřmi nýty s rozestupy 2,9 cm, 2,5 cm a 2,5 cm. Vnitřní prostor na nejnižším místě nákončí (podkovovitý průřez ∏) je uvnitř široký 0,3 cm, u ústí 0,4 cm. Zadní strana nákončí je zdobena prostou rytinou rovnoramenného kříže s patkami. Hrot je ztupený, mírně hraněný.
Literatura: Simonsson 2015: 46-8; Stjerna 2007; katalog SHM.
Obr. 12: Nákončí z Tunby. Zdroj: Sven Kalmring, SHM Stockholm.
Lokalita: Hrob 2a, Tunby, obec Västerås, Švédsko.
Uložení a inv. č.: SHM Stockholm, inv. č. SHM 19732:2a.
Stručný popis: Kompletně zachované lité nákončí o přibližné délce 12 cm. Cínování není zachované, ale pravděpodobně bylo užito. Vnitřní strana je opatřená drobnými laloky. Okraj je na zadní straně zdobený jednoduchou obvodovou linkou. Snýtované třemi nýty s rozestupy 2,5 cm a 1 cm. Vnitřní prostor na nejnižším místě nákončí (podkovovitý průřez ∏) je uvnitř široký 0,2 cm, u ústí 0,4 cm. Hrot je ostrý.
Literatura: Stjerna 2007; katalog SHM.
Obr. 13: Nákončí z Tunby. Zdroj: Sven Kalmring, SHM Stockholm.
Lokalita: Vändle (Vendle), obec Västerås, Švédsko.
Uložení a inv. č.: SHM Stockholm, inv. č. SHM 12612:1.
Stručný popis: Kompletně zachované lité nákončí o přibližné délce 14,5 cm. Pohledová strana je dekorovaná zvěrným ornamentem a obvodovou linkou, odvrácená strana dvojitou obdovodou linkou. Cínování není patrné. Vnitřní strana není opatřená drobnými laloky. Snýtované třemi nýty s rozestupy 5 cm a 3,5 cm. Vnitřní prostor na nejnižším místě nákončí (podkovovitý průřez ∏) je uvnitř široký 0,2 cm, u ústí 0,5 cm. Hrot je mírně zaoblený.
Literatura: Arbman 1936: 94; Gjessing 1934: 86; Månadsblad 1903–1905: 245, Fig. 337; Olsén 1945: 75, Abb. 310; Simonsson 2015: 133; Stjerna 2007; katalog SHM.
Obr. 14: Nákončí z Vändle. Zdroj: Sven Kalmring, SHM Stockholm.
Lokalita: Gundsølille, obec Roskilde, Dánsko.
Uložení a inv. č.: Předmět byl nalezen bratry Svendem a Timem Hansenovými v září 2024. Prozatím setrvává v soukromé sbírce, bude odevzdán muzeu v Roskilde.
Stručný popis: Fragmentárně zachované lité nákončí o současné zachované délce 10,9 cm. Hrot a vrchní část chybí. Pohledová strana je dekorovaná zvěrným ornamentem a obvodovou linkou, odvrácená strana jednoduchou obdovodou linkou. Cínování je patrné na zadní straně. Vnitřní strana je opatřená drobnými laloky. Snýtované třemi nýty s rozestupem 2,5 cm a 2,5 cm. Vnitřní prostor na nejnižším místě nákončí (podkovovitý průřez ∏) je uvnitř široký 0,35 cm.
Literatura: katalog DIME.
Níže lze prohlížet či stáhnout fotografie tohoto předmětu, které s námi sdílel nálezce Svend Hansen.
Obr. 15: Nákončí z Gundsølille. Zdroj: Svend Hansen.
Poděkování
Tento článek je výsledek dlouhodobého pozorování a konzultování s akademiky, reenactory a řemeslníky, kteří zasluhují naše poděkování. Z odborných kruhů naše poděkování zasluhují Sergej Kainov (Státní historické muzeum, Moskva), Sven Kalmring (Státní historické muzeum, Stockholm) a Jonas Wikborg (Univerzitní muzeum v Uppsale – Gustavianum), kteří nám dodali cenné a často nepublikované detaily. Za pomoc s uměleckým hodnocením nálezů a tvorbu grafik vyjadřujeme naši vděčnost Lucianu Pezzolimu (Children of Ash). Cenné poznámky s námi taktéž sdíleli řemeslníci a badatelé Matt Bunker (buymeacoffee.com), Peter Johnsson (swordreflections.com), Roman Král (Královo řemeslo), Václav Maňha (Ratatosk CRAFT), Vykintas Motuza Matuzevičius (Gyvas Peilis) a Alexej Neujmin. Čestnou zmínku si zaslouží nálezce Svend Hansen, jenž nám poskytl informace o nalezeném nákončí.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.
Bibliografie
Andersen, S. E. (1995). Lejre – skibssætninger, vikingegrave, Grydehøj. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1993, 7-137.
Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.
Androščuk – Zocenko 2012 = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.
Apala, Zigrīda – Zariņa, Anna (1991). Dižciltīga latgaļa apbedījums Ģūģeru kapulaukā. In: Latvijas Vēstures Institūta Žurnāls, Nr. 1, 11-29.
Arbman, Holger (1936). En kammargrav från vikingatiden vid Långtora, Uppland. In: Fornvännen 31, 89–98.
Arbman, Holger (1940). Birka I. Die Gräber. Tafeln, Stockholm.
Arrhenius, Birgit (1974). Om knivar och knivtypologi. In: Fornvännen 69, 105–110.
Artěmjev 1998 = Артемьев, А. Р. (1998). Скрамасакс из псковского некрополя X – начала XI вв //Археологические вести 1998/5, 228–232.
Atgāzis, Māris (1994). Dreņģeru-Čunkānu kapulauks un zemgaļu senvēstures pētniecības jautājumi. In: Mugurēvičs, Ēvalds (ed.). Zinātniskās atskaites sesijas materiāli par 1992. un 1993. gada arheologu un etnogrāfu pētījumu rezultātiem, Rīga, 23–30.
Atgāzis, Māris (2019). Tuvcīņas ieroči Latvijā 10.- 13.gadsimtā, Rīga.
Blifeld 1977 = Бліфельд, Д. І. (1977). Давньоруські пам’ятки Шестовиці, Київ.
Bolander, Adam (2017). Västslaviska knivslidebeslag : med utgångspunkt i fynden från Örja bytomt i Skåne. In: Fornvännen 112, 166-182.
Černenko 2007 = Черненко О. (2007). Археологічна колекція Чернігівського історичного музею імені В.В. Тарновського (1896-1948 рр.), Чернігів.
Dobrovolskij et al. 1991 = Добровольский, И. Г. et al. (1991). Граффити на восточных монетах: Древняя Русь и сопредельные страны, Ленинград.
Feveile, Claus (2017). Ombukkede knivskedebeslag af blik. In: By, marsk og geest 29, 50-120.
Gjessing, Gutorm (1934). Studier i norsk merovingertid. Kronologi og Oldsakformer, Oslo.
Grieg, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.
Jablonskis, Ignas (1974). Andulių-Kretingos senkapio radiniai. In: AETL 1972 ir 1973 metais, Vilnius, 82-85.
Kainov 2019 = Каинов, Сергей Юрьевич (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.
Kazakevičius, Vytautas (1981). Vienašmenių kalavijų atsiradimas ir raida Lietuvoje. In: Lietuvos archeologija 2, 43–58.
Kivikoski, Ella (1973). Die Eisenzeit Finnlands: Bildwerk und Text, Helsinki.
Knorr, H. A. (1938). Die slawischen Messerscheidenbeschläge. In: Mannus 30, 479-545.
Kočkurkina 2010 = Кочкуркина, С. И. (2010). Древнекарельские городища эпохи Средневековья, Петрозаводск.
Leontijev 1996 = Леонтьев, А. Е. (1996). Археология мери. К предыстории Северо-Восточной Руси // Археология эпохи великого переселения народов и раннего средневековья. Выпуск 4, Москва.
Ljungkvist, John (2008). Valsgärde – Development and change of a burial ground over 1300 years. In: Norr, Svante (ed.). Valsgärde Studies: the Place and its People, Past and Present, Uppsala, 13–56.
Mandel, Mati (1977). Võitlusnuga muinaseestlaste relvastuses. In: TATÜ 26:3, 236–255.
Månadsblad 1903–1905 = Statens Historiska Museum och K. Myntkabinettet: Tilväxten år 1905. In: Månadsblad 1903–1905, Vol. 34, Stockholm,
Olsén, Pär (1945). Die Saxe von Valsgärde, Uppsala.
Paulsen, Peter (1953). Schwertortbänder der Wikingerzeit: ein Beitrag zur Frühgeschichte Osteuropas, Stuttgart.
Pedersen, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.
Pedersen, Anne (2014b). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.
Puškina – Rozanova 1992 = Пушкина, Т. А. – Розанова, Л. С. (1992). Кузнечные изделия из Гнёздова // Российская Археология 1992/2, 200–220.
Rybakov 1987 = Рыбаков, Б. А. (1987). Финно-угры и балты в эпоху средневековья, Археология СССР. Т.17, Москва.
Salmo, Helmer (1938). Die Waffen der Merowingerzeit in Finnland, Helsinki.
Sénby Posse, Lovisa (2021). En rumslig analys av båtgravskicket. Tvärvetenskapliga metoder för att tolka Valsgärdes tvillinggravar 12 och 15, Uppsala.
Schönbäck, Bengt – Thunmark-Nylén, Lena (2002). De vikingatida båtgravarna i Valsgärde – relativ kronologi. In: Fornvännen 97, 1-8.
Simonsson, Henry (2015). Studier rörande vikingatida vapen – och ryttargravar : med utgångspunkt från det västmanländska materialet, Västerås.
Spicyn 1905 = Спицын, А. А. (1905). Владимирские курганы // ИАК 15, 84-172.
Stenberger, Mårten (1962). Das Gräberfeld Bei Ihre Im Kirchspiel hellvi auf Gotland. Der wikingerzeitliche abschnitt. In: Acta archaeologica 32, 1-82.
Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: Fransson, Ulf (ed.). Cultural interaction between east and west: archaeology, artefacts and human contacts in northern Europe, Stockholm, 243–249.
Syta – Mudrycka 2023 = Сита, Людмила – Мудрицька, Вікторія (2023). Каталог знахідок із Шестовицького могильника у зібранні Чернігівського історичного музею імені В.В. Тарновського. Розкопки П.І. Смолічева (1925–1927 роки). Скарбниця української культури: Збірник наукових праць, випуск 22, спецвипуск 3, Чернігів.
Thunmark-Nylén, Lena (1995). Die Wikingerzeit Gotlands I : Abbildungen der Grabfunde, Stockholm.
Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.
Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.
Tvauri, Andres (2012). The Migration Period, Pre-Viking Age, and Viking Age in Estonia, Tartu.
Vlasatý, Tomáš (2015). Baltské široké bojové nože. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-10-01]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/baltske-siroke-bojove-noze/.
Vlasatý, Tomáš (2020). Evoluce skandinávských dlouhých nožů. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-10-01]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/evoluce-skandinavskych-dlouhych-nozu/.
Vlasatý, Tomáš (2021a). Drátem omotané rukojeti nožů 9.-12. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-10-01]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/dratem-omotane-rukojeti-nozu/.
Vlasatý, Tomáš (2021b). Rohy zdobené prolamovaným plechovým ústím. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-10-01]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/rohy-zdobene-prolamovanym-plechovym-ustim/.
Vlasatý, Tomáš (2022a). Dlouhý nůž z hrobu Valsgärde 12. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-10-01]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/dlouhy-nuz-z-hrobu-valsgarde-12/.
Vlasatý, Tomáš (2022b). Prolamování a stupňovitý okraj nožových pochev. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-10-01]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/prolamovani-a-stupnovity-okraj-nozovych-pochev/.
Vlasatý, Tomáš (2023). Dřevěné pochvy dlouhých nožů švédské tradice. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-10-01]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/drevene-pochvy-dlouhych-nozu-svedske-tradice/.
Vlasatý, Tomáš (2024). Prokládání okrajů pochev raného středověku. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-10-30]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/prokladani-okraju-pochev-raneho-stredoveku/.
Volken, Marquita – Goubitz, Olaf (2020). Covering the blade. Archaeological Leather Sheaths and Scabbards, Zwolle.
Zariņa, Anna (1988). Lībiešu apģērbs 10.–13. gs., Riga.
