Zamyšlení nad komáry raného středověku

Tomáš Vlasatý
28. srpna 2026

Abstrakt

Práce se zabývá rolí komárů jakožto významného environmentálního faktoru formujícího každodenní život, sídelní strategie i oděvní kulturu v raném středověku. Mezera v dosavadním výzkumu je reflektována skrze mezioborový přístup spojující rozbor písemných pramenů, biologický cyklus komárů a experimentální archeologii. Článek analyzuje těsné sepjetí raně středověké populace s vodním prostředím a mokřady, historické způsoby pasivní i aktivní ochrany proti komárům (úpravy prostředí, vykuřovadla, rostlinné repelenty) a především vliv expozice tomuto ektoparazitovi na konstrukci a vrstvení dobového oděvu. Srovnání reenactorských zkušeností naznačuje, že raně středověký oděv plnil vedle estetické a termoregulační funkce také funkci mechanické bariéry proti hmyzu. Text definuje textilní parametry i konkrétní střihové a kombinační vlastnosti pánského a dámského šatníku, jež účinně minimalizují riziko napadení.

Klíčová slova: raný středověk; komáři; reenactment; experimentální archeologie; oděvní kultura.

Úvod

Jedním z progresivních trendů archeologie posledních dekád je zkoumání latrín z důvodu hledání pozůstatků parazitů, jimiž raně středověcí lidé a jejich zvířata trpěli (např. Buckland 2008; Buckland – Perry 1989; Nansen 1991; Nansen – Jørgensen 1977; Reilly 2024; Søe et al. 2015; 2018). Při tomto pátrání se poněkud zapomíná na ektoparazity, včetně zřejmě nejvlivnějšího ektoparazita lidské historie – komára, jemuž není, nakolik je nám známo, věnována žádná samostatná publikace věnovaná ranému středověku. Přitom jak si ukážeme, šlo o každoročního společníka, který dobu formoval víc, než jsme ochotni přiznat.

Tuto mezeru jsme se rozhodli zaplnit následujícím textem, jehož smyslem je vytvořit co možná nejplastičtější obraz života v raném středověku a naznačit dobová řešení, jak se zbavovat komárů. Text je dělen do pěti zastavení. V prvním zastavení hovoříme o těsném sepjetí lidí s vodním živlem v raném středověku. V druhém zkratkovitě popisujeme životní rytmus evropských komárů, přičemž je třeba zdůraznit, že autor není biolog, a proto je možné, že se dopustil určitých biologických nepřesností. Třetí zastavení se věnuje vybraným antickým a raně středověkým literárním popisům komárů. Předposlední zastavení slouží jako nástin možností, jak se raně středověký člověk mohl bránit komářímu útoku. Na tuto kapitolu navazuje poslední zastavení, které navrhuje možnost, že oděvy raného středověku byly do určité míry designovány nejen s ohledem na počasí, ale také na komáry. Pokud jste reenactor, můžete přejít na závěrečné kapitoly tohoto článku.

Zastavení 1: Soužití člověka s vodou v raném středověku

V raném středověku nebyla voda pro člověka pouhým krajinným prvkem, ale primární tepnou života, obživy i bezpečnosti. Evropská krajina byla protkána neregulovanými říčními toky s rozsáhlými meandry, neprostupnými lužními lesy a bažinami, které formovaly každodenní rytmus tehdejších obyvatel. Vztah k vodním tokům měl ekonomický zájem, neboť řeka znamenala vybírání poplatků, obchod, zdroj ryb, vodu pro hospodářské aktivity a energii využívanou vodními mlýny (např. Brady 2006; Kotyza 2014).

Vodní cesty představovaly v tomto období nejrychlejší a nejsnazší způsob dopravy osob i zboží. Řeky jako Dunaj, Rýn, Labe či východoevropský Dněpr fungovaly jako superdálnice tehdejšího světa. Raně středověcí lidé využívali jednoduché dlabané lodě z jednoho kmene (Arnold 1995; Martinelli – Cherkinsky 2009; Poláček et al. 2000), prámy (Carnap-Bornheim – Kühn – Nakoinz 2005), čluny a plachetnice (např. Cederlund 1993; Crumlin-Pedersen et al. 2002; Fircks 1979). Podél pobřeží, významných brodů a křižovatek vodních cest vznikala obchodní emporia a osady.

Obr. 1: Příklad sepětí raně středověkého člověka s vodou.
Lokalita Haithabu, Německo.
Zdroj: autorův archiv, 2016.

Bezpečnostní aspekt vody zásadně ovlivnil architekturu a vojenskou strategii raného středověku. Voda sloužila jako nejúčinnější přirozený štít před nepřáteli. Raně středověká hradiště a proto-městská centra byla systematicky zakládána v meandrech řek, na ostrovech nebo březích mořských zátok. Typickým příkladem byla slovanská hradiště, kde vodní příkopy a okolní mokřady znemožňovaly nasazení obléhací techniky a jízdy. Jak uvedl Ibráhím ibn Jákúb:

„Většinu hradů budují Slované tímto způsobem: Najdou si louky bohaté na vodu a křoviny a vyznačí si na nich kulaté nebo čtvercové místo podle toho, jakého tvaru a velikosti chtějí hrad mít. Potom kopou dokola a navršují zemi, kterou zpevňují prkny a kůly. Vytvářejí tak valy, které zvyšují, dokud hradby nemají požadovanou výšku. Potom pro hrad vyměří na vhodné straně bránu a postaví k ní most. Po něm do něj vcházejí.“ (Marsina et al. 1999: 242; viz také Bahbouh 2019: 31)

Jinými slovy, raně středověký člověk velkou část svého života trávil podél vody, a velmi pravděpodobně tak byl pravidelně vystaven útoku komárů. O tom kromě jiného svědčí četné místní názvy, které v sobě nesou část slova komár (Profous 1949: 290-291; Rymut 2003: 77-8; Štefánik – Lukačka 2010: 183). Intenzita výskytu komárů se ovšem v různých regionech lišila (viz Schats 2026).

Obr. 2: Kresebná rekonstrukce jezerní vesnice.
Lokalita Āraiši, Lotyšsko.
Zdroj: Apals 2008: 82.

Zastavení 2: Životní rytmus evropských komárů

Životní cyklus evropských komárů podléhá přesnému sezónnímu i dennímu rozvrhu, který určuje především teplota vzduchu a dostupnost stojaté vody. V evropské přírodě se nejčastěji setkáme s komárem pisklavým (Culex pipiens), který obývá lidská sídla i volnou krajinu, a s rozměrným chladnomilným komárem kroužkovaným (Culiseta annulata). V lužních lesích a kolem nespoutaných řek tvoří masové kalamitní roje komár útočný (Aedes vexans), doprovázený lesními druhy, jako je komár obecný (Aedes cantans) nebo Ochlerotatus sticticus. Ve střední a jižní Evropě se historicky i dnes hojně vyskytují komáři z rodu anofelů, především anofeles čtyřskvrnný (Anopheles maculipennis) a anofeles žlutonohý (Anopheles claviger), zatímco v posledních letech se z jihu šíří novodobý invazivní komár tygrovaný (Aedes albopictus) a komár tropický (Aedes aegypti).

Krev sají výhradně oplodněné samičky, zatímco samci se po celý život živí sladkým nektarem a rostlinnými šťávami. Samičky krev nevyužívají jako základní potravu pro své vlastní přežití, ale jako nezbytný zdroj bílkovin a železa pro dozrání vajíček ve vaječnících. Za potravou mohou létat i stovky metrů (Browning – Nicovich 2026). Většina evropských druhů, jako Culex pipiens či Anopheles maculipennis, vyvíjí nejvyšší aktivitu za soumraku, v noci a časně ráno, protože přímé sluneční záření a nízká vlhkost vzduchu by dospělce rychle vysušily. Naopak lesní druhy rodu Aedes a invazivní Aedes albopictus agresivně útočí i uprostřed slunného dne v přítmí hvozdů.

Obr. 3: Komár útočný (Aedes vexans).
Zdroj: Katja Schulz, CC BY 2.0, via Wikimedia Commons.

Rozmnožovací cyklus začíná pářením ve vzduchu, kdy samci tvoří charakteristické roje a lákají samičky zvukem mávání křídel. Po úspěšném oplodnění a nasátí krve hledá samička vhodné vodní prostředí pro snůšku. Druhy rodů Culex a Anopheles kladou vajíčka přímo na hladinu stojaté vody – Culex pipiens vytváří plovoucí „lodičky“ ze stovek vajíček, zatímco Anopheles claviger a Anopheles maculipennis kladou vajíčka jednotlivě s opatřenými plováky do čistších tůní. Zástupci rodu Aedes kladou vajíčka na vlhkou půdu v místech, kde se očekává rozliv vody při tání nebo záplavách. Z vajíček se ve vodě líhnou larvy, které dýchají u hladiny, živí se organickými zbytky a po čtyřech svlékáních se promění v pohyblivou kuklu, z níž se líhne dospělec.

Hlavní sezóna komárů v Evropě trvá obvykle od května do září, s vrcholem v červnu a červenci. V teplém letním počasí trvá vývoj od vajíčka po dospělce pouhé jeden až dva týdny, což při dostatku srážek vede k rychlému přemnožení. Na podzim se životní strategie jednotlivých druhů výrazně rozcházejí. Samičky Culex pipiens, Anopheles maculipennis a Culiseta annulata vyhledávají chladná a vlhká místa, jako jsou sklepy, jeskyně nebo dutiny stromů, kde ve stavu strnulosti přezimují až do jara, přičemž Culiseta annulata může bodat i během mírných zimních dnů. Komáři rodu Aedes na podzim jako dospělci hynou a zimu přežívají pouze jejich odolná vajíčka uložená v půdě, která trpělivě čekají na jarní zalití vodou.

Komáry k lidem primárně přitahuje kombinace vydechovaného oxidu uhličitého, tělesného tepla a vlhkosti, avšak to, proč si vybírají konkrétní jednotlivce, závisí hlavně na kožním mikrobiomu a genetice – bakterie na kůži totiž rozkládají pot na specifické chemické sloučeniny (např. kyselinu mléčnou či amoniak), jejichž unikátní pachový profil je pro hmyz různě lákavý. Vyšší atraktivitu pro komáry mají navíc těhotné ženy (které vydechují více CO₂ a mají vyšší tělesnou teplotu), lidé při fyzické zátěži, osoby s určitou infekcí a do jisté míry i lidé ovlivnění specifickými složkami stravy či životního stylu (Ellwanger – Cardoso – Chies 2021). Komáři jsou považováni za největšího nepřítele v dějinách lidstva, který způsobil smrt nejméně stovek milionů, spíše miliard lidí (Blassingame 1975: 93; Whitfield 2002; Winegard 2019: 353). Po dobu celého středověku se v Evropě (s výjimkou Islandu a Faerských ostrovů) objevovala malárie způsobovaná prvoky Plasmodium vivax, které přenášeli komáři rodu Anopheles. Abychom nastínili děsivou atmosféru raného středověku, můžeme citovat několik úryvků z práce O. Knottneruse (2002: 342, 345):

„Přestože si obyvatelé pobřežních oblastí vytvořili v mokřadech prostředí, které je dokonale chránilo proti lidských predátorům, jejich obrana proti přírodním nepřátelům byla znatelně nedostatečná. (…) V těchto zónách byla úmrtnost na malárii o 25–50 % vyšší než ve vnitrozemí. Nezabíjela tropická malárie, ale dlouhý a oslabující efekt terciány a kvartány. (…) [Ještě v 16.–18. století] bylo každé čtvrté až páté úmrtí nepřímo spojeno s malárií a příbuznými nemocemi. (…) Zatímco terciána zabíjela zejména děti a mladistvé, jsou známy případy, kdy dospělí trpěli kvartánou po mnoho let. Místní populace si vytvořila jistou imunitu, která však byla získána skrze brutální selekční proces, který zabil mnoho dětí mladších pěti let. Získaná imunita pomáhala pouze pro specifický typ malárie; kdokoli protrpěl terciánu, mohl kdykoli chytit kvartánu nebo tropickou malárii. Těžce postiženi mohli být i cizinci, sezónní dělníci a cestovatelé, kteří postrádali imunitu. (…) Jenom Island byl od malárie ušetřen.“

Studium komárů v raném středověku se nemusí týkat výhradně lidí, ale také hospodářských zvířat, které reprezentují nemalou investici. Jako příkladu použijme Arktidy, kde se komáři vyskytují v hojných počtech (Culler – Ayres – Virginia 2015; Koltz – Culler 2021). Již v raném středověku se v tomto prostoru chovala stohlavá stáda sobů (Salmi 2023; viz Plavby Óhthera a Wulfstána). Během polárního dne sobi čelí neustálému, 24hodinovému tlaku komárů rodu Aedes, kdy na jedno zvíře v průběhu čtrnácti dnů útočí 3 328 až 6 080 jedinců (Reshetnikov 2022). Tento extrémní nápor vyvolává u sobů akutní entomózu a způsobuje, že zvířata v panice utíkají nebo se točí ve stádě až do úplného vyčerpání, což vede k ušlapání slabších kusů a mláďat. Během několika málo dní tak mohou naráz zahynout stovky až tisíce zvířat v tisícihlavém stádu.

Obr. 4: Hejno komárů. Zdroj: Welch 2015.

Zastavení 3: Zmínky o komárech

Raně středověké zmínky o komárech jsou poměrně vzácné a nahodilé, obvykle netvoří velké a souvislé bloky textu. Je důležité chápat, že raně středověké poznání v tomto ohledu pramení v antice a raný středověk zřejmě nepřinesl žádné nové poznatky ve studiu komárů. Důležité antické spisy byly vlastněny raně středověkými mysliteli, kopírovány, překládány a citovány. Dodejme, že tyto prameny nepracují důsledně s ustálenou terminologií, takže pod pojmem „komár“ (culex) se může ukrývat další, vizuálně podobný hmyz (terminologie nebyla ustálena až do novověku, viz Chiari 2022).

Prvním autorem, jehož můžeme uvést jako horlivého pozorovatele životního cyklu komárů, byl Aristoteles, jenž nám zmínky o komárech zanechal ve spisech Zkoumání živočichů (Historia animalium) a O rozmnožování živočichů (De generatione animalium). Aristoteles klasifikuje komára jako dvoukřídlého živočicha bez zubů, který je vybaven sosákem umístěným v přední části těla, jež používá jako zbraň k píchání a bodání. Z hlediska rozmnožování zastává názor, že komáři a jim příbuzné druhy – podobně jako blechy či mouchy – nevznikají pářením, ale samoplozením z hnijící hmoty. Aristoteles sám přiznává hranice svých poznatků a nepokouší se o žádný velký klasifikační systém, neboť pozorování pářícího se hmyzu nebyla dostatečná. Vývoj komárů popisuje tak, že se v bahně tvoří červené červovité larvy, které se po čase na hladině narovnají, ztvrdnou a z jejich prasklého obalu vylézají dospělci, jež po oschnutí na slunci či ve větru odletí. V přírodním řetězci pak poznamenává, že komáři a jejich larvy slouží jako potrava pro ptáky, například pro datly, kteří je klováním vyhánějí ze kůry stromů. Aristoteles tvrdí, že komáři na rozdíl od včel nemají rádi sladké a sedají výhradně na ostré či trpké látky (Zkoumání živočichů I:5, IV:7, IV:8, V:19, IX:9; O rozmnožování živočichů I:16).

Komár se objevuje jak v Ezopových bajkách (Adrados – Dijk 2002: 333-4), tak v Aristofanově komedii Oblaky, v níž se humorně probírá, zda komár bzučí sosákem nebo zadečkem (French 2005: 7).

Dalším autorem, který zeširoka psal o komárech, byl Plinius starší ve svém Přírodopisu (Naturalis Historia). Ve svých spisech pod pojmem „komár“ zaměňuje širokou škálu různorodého hmyzu – parazitů a opylovačů až po různé druhy larev či dřevokazných škůdců. Zároveň neskrývá hlubokou úctu a údiv nad tím, s jakou dokonalostí, důvtipem a umem Příroda tak nepatrného tvora vymodelovala, když do jeho drobného těla dokázala vložit všechny smysly, pronikavý hlas, křídla, dlouhé nohy, žízeň po lidské krvi i důmyslné ústní ústrojí, které funguje současně jako vrták i jako trubička k sání. Vedle toho Plinius činí pozoruhodný postřeh o původu jantaru, když usuzuje, že musel vzniknout jako tekutá pryskyřice, protože uvnitř ztuhlého jantaru lze zřetelně spatřit uvíznuté mravence, ještěrky a právě komáry, kteří se na čerstvou mízu přilepili. Podle Plinia nastupují komáři do života samoplozením ze zkyslé či hnijící vlhkosti, přičemž jsou nalézáni i v podobě bílých či načervenalých larviček v dlouho ležícím sněhu. Zrození komárům podobného hmyzu probíhá rovněž uvnitř vodnatých puchýřků na listech dubů, z mízy hnijícího dřeva, z výrůstků jilmů či ze sladké šťávy pod kůrou churavějících stromů. Zásadní roli podle Plinia hrají u divokých fíkovníků, v jejichž plodech se líhnou a po vylétnutí otevírají svým nakousáváním cesty pro slunce a vzduch, čímž napomáhají zrání hospodářských fíků; některé druhy zvané „bodavé mouchy“ jsou však velmi agresivní, zabíjejí užitečné komáry a samy přitom umírají. Vývojový cyklus komárů a jejich larviček trvá podle něj 21 dní. Anatomicky nemají křídla komárů žádné zářezy a jejich bodadlo je umístěno v ústech, kde slouží jako jazyk pro bodání a sání krve, přičemž vyhledávají kyselé látky a neprahnou po sladkém. V přírodě slouží jako oblíbená potrava pro netopýry a některé druhy útočí na včely. Vyskytují se zejména ve vlhkých zahradách s keři, avšak chybějí v dolech, neboť je pro ně smrtelný toxický výpar vznikající při tavení kovů, jako je olovo. Proti jejich výskytu a štípnutí Plinius uvádí celou řadu receptů (Přírodopis I:74, X:81, X:90, XI:1, XI:19, XI:34, XI:41, XI:43, XIII:12, XIII:20, XV:21, XVI:10, XVI:80, XVII:37, XVII:43, XIX:58, XX:71, XXII:74, XXIII:61, XXV:91, XXVII:28, XXXIV:50, XXXVII:11).

Mladší texty poskytují výrazně méně detailu. Zmínku o komárech zanechává Palladios z Galatie na počátku 5. století (Poučné příběhy pro komořího Lausa 17:4; též Arnott 1973: 228). Parafrázovaně zní příběh zhruba následovně: „Když svatý Makarios ráno seděl ve své místnosti, na nohu mu sedl komár a štípl ho. Makarios pocítil bolest a komára plného krve rukou rozplácl. Hned si však začal vyčítat, že podlehl touze po pomstě. Jako trest za svůj čin se odsoudil k tomu, že bude šest měsíců sedět nahý v bažinách Skete ve velké poušti. Zdejší komáři byli velcí jako vosy a dokázali probodnout i kůži divočáků. Následkem toho byl celý posetý štípanci a naskákaly mu takové opuchliny, že si někteří lidé mysleli, že trpí sloní nemocí. Když se po šestiměsíčním trestu vrátil do cely, spolubratři ho dokázali poznat už jen po hlase.“

Isidor ze Sevilly ve své Etymologii (XII:8) z počátku 7. století vykládá komára následujícím způsobem: „Komár [culex] dostal jméno podle svého bodce [aculeus], protože saje krev. V tlamičce má trubičku ve tvaru ostnu, kterou probodává maso, aby mohl pít krev.“ Obdobný popis přebral ve 40. letech 9. století Rabanus Maurus (viz O věcech přírodních VII:7).

Připojme ještě dvě zmínky. Historie Lva Jáhna (kniha X:I) z 10. století zmiňuje biskupa Jakuba, který ve 4. století porazil Peršany zázračným vojskem komárů. Podle veršované kroniky Roman de Rou od mistra Wace (verše 8129–74) z 12. století říkali Angličané hustým přeháňkám šípů v bitvě u Hastingsu „komáři“, což je paralela k básnickým opisům na šípy, které známe ze skandinávské dvorské poezie (např. Þorbjǫrn hornklofi : Drápa o hřmotu 5).

Pro porovnání můžeme zkráceně představit, jak se s tématem komárů pracovalo v raně středověké čínské literatuře. Komár byl vnímán především prostřednictvím dvou hlavních literárních linií: realistické a alegorické, tedy obdobně jako v evropském prostoru. V realistickém zobrazení se komáři objevovali jako naturalistický prvek každodenního života a krajiny, představující otravnou sezónní hrozbu, jejíž bzučení, neustálá přítomnost a štípance dokázaly narušit klid v domovech. Zároveň však komár fungoval jako společensko-politický symbol; jeho krevsající a neodbytná povaha sloužila básníkům jako příměr pro zkorumpované úředníky, pomlouvače a parazitující dvořany, kteří těží z práce ostatních a ničí spravedlnost ve státě. Ke konci tohoto období se pak okrajově rozvinul i erotický motiv, kde byly komáří štípance a pronikání hmyzu skrze lůžkové závěsy metaforicky přirovnávány k nočním návštěvám milenců či ke ztrátě panenství (Milburn 2017).

Perský filozof Al-Ghazálí (12. století) vnímal hmyz včetně komárů s obrovským úžasem a viděl v nich zrcadlo božské dokonalosti. Ve svém díle Ihjá’ ‘ulúm ad-dín věnuje pozornost mravencům, včelám i komárům a připomíná, že komár se svým „chobůtkem“ v ničem nezaostává za obrovským slonem. Vychází z konceptu mikrokosmu a principu, že i to nejmenší stvoření pomáhá vysvětlit to nejvyšší – pochopení drobných tvorů nás přivádí k úžasu nad celým stvořením i člověkem samotným (Ormsby 1984: 46; 2007: 111, 124, 133).

Zastavení 4: Ochrana před komáry

Ochranu proti komárům můžeme vnímat jako víceúrovňovou, od preventivních kroků po zcela cílené. Souvislost mezi malárií a komáry byla zjištěna až v novověku, a do té doby se věřilo, že malárii způsobuje špatný vzduch vystupující z bažin (Sallares 2002: 45-6; Weeda 2026: 293). Jako první úrovní bychom tedy mohli rozumět formování krajiny kolem sebe a vyhýbání se oblastem se stojatou vodou. Lidé se zřejmě stranili močálů a považovali je za hraniční prostor, ve kterém přestává platit řád lidského společenství na úkor přírodního chaosu, bažina byla protipólem síně (Schjødt 2008: 323; Starý – Kozák 2010).

S výjimkou pevností, mostů (Kola – Wilke 2014; Kurnatowska 2000; Poláček 2014; Ramskou 1977) a vodních kanálů a náhonů (Ettel et al. 2014; Zielhofer et al. 2014) nevíme příliš mnoho o velkých vodářsko-inženýrských projektech v Evropě, které by zahrnovaly vysoušení mokřadů. Je možné, že v Persii se k zakládání měst cíleně volily oblasti, ve kterých se komáři nevyskytovali (Scheiner – Toral 2022: 52-3), a aristokracie si záměrně stavěla svá sídla na vysoce položených místech, aby unikla z dosahu komárů (Le Strange 1900: 157). Očekáváme, že prostory se stojatou vodou v obydlených oblastech byly aktivně využívány ke sběru rákosí, jak naznačují zemědělské nástroje pro sklizeň (Borzová 2016: 83, 89), tak předpisy o tom, že každé popluží má na svátek sv. Jana zaplatit cenu dvou stovek snopů rákosu (Listina Ermenfrida, opata Gorzského). Předpokládáme, že rákosové došky byly jednou z hlavních střešních krytin, kterou bylo třeba konstantně obnovovat (Šalkovský 2001; Vařeka 2004). Máme též zmínky o vypalování rákosí z vojenských důvodů (Anna Komnena, kniha 14, kap. V.8). Při vojenských přesunech byly tábory však vytvářeny podél vody z důvodu bezpečnosti a lepšího transportu (Hedenstierna-Jonson – García-Losquiño 2023). Primitivním způsobem zabíjení komářích larev ve vodních plochách, který však máme zmíněn až v 18. století, je lití oleje do vody, což vytvoří souvislý film (Blassingame 1975: 105-6).

Obr. 5: Vratič obecný (Tanacetum vulgare).
Zdroj: Daniel Ballmer, CC BY 2.0, via Wikimedia Commons.

Další úroveň ochrany je ochrana domů či stanů. Jedním z možných řešení, v raném středověku obtížně proveditelným, by bylo oddělení bydlení od velkých zvířat, které komáři rodu Anopheles preferují (Becker 2008: S22). Domy v mnoha případech postrádaly okenice, případně se minimalizoval počet a velikost a jedinými místy, kudy komáři mohli zaútočit, byly dveře a průduchy odvádějící kouř (okna viz např. Harmadyová – Staššíková-Štukovská 2000; Schmidt 1994: 92-3, 122; Sode – Gratuze – Jessen 2023). Domy byly silně zakouřené, což mohlo hmyz odpuzovat, ale současně působilo respirační problémy obyvatel (Christensen – Ryhl-Svendsen 2014). Zmínky jak z římských (Sallares 2002: 48), tak z byzantských (Smith 2019: 132-8) a anglosaských pramenů (Berkhout – Doubleday 1973) naznačují použití moskytiér. Antičtí autoři, včetně zmíněného Plinia staršího, naznačují vykuřovadla z pelyňku, semen fenyklu, černuchy, vlčího bobu či kůry granátového jablka, přičemž moderní výzkumy potvrzují jejich reálnou účinnost – například pelyněk pravý dokáže komáry v uzavřeném prostoru zneschopnit i usmrtit (Sallares 2002: 48). Anglosaské verze pozdně antického Apuleiova herbáře straní použití rozdrceného blešníku proti komárům:

„CXLIII. Bylina blešník (xóvυζα)
Proti kousnutí a na odehnání hada, a proti komárům, muškám, blechám a na rány.“ (Cockayne 1965: 55)

„CXLIII. Tato bylina, která se nazývá xóvυζα [kónyza] a druhým jménem blešník, je dvojího druhu, ačkoliv jedna je větší a druhá menší. Ta menší má drobné a nepatrné lístky a velmi příjemnou vůni; ta druhá má lístky větší, tlusté neboli dužnaté a těžkou vůni. Kořeny těchto bylin jsou neužitečné, avšak stonky s listy rozhozené po zemi a zapálené zahánějí na útěk hady. Rovněž tak tato bylina, když se rozdrtí a zpracuje na náplast, hojí hadí kousnutí a zabíjí komáry, mušky a blechy. Dále také hojí veškeré rány, vyvolává močení při zástavě moče, léčí ‚královskou nemoc‘ a podává-li se v octu, léčí epileptiky.“ (Cockayne 1965: 265-7)

Pálení blešníku k zapuzení komárů a blech je evidován také u severoamerických Indiánů (Kindscher 1992: 97). Experimenty se zavěšenými rostlinami (testovány byly levandule, máta, rozmarýn, vratič) ve stanech ukázaly, že některé aromatické byliny mohou hmyz odpuzovat. V literárních dílech raně středověkého Japonska se uvádí vykuřovadlo proti komárům zvané kajaribi (Verschuer 2016: 38). Velmi hypoteticky by bylo možné experimentovat se svíčkami a oleji s bylinnými příměsemi, které by mohly sloužit podobně, jako moderní repelentní svíčky.

Konstantin Porfyrogennétos ve 10. století ve své agronomické encyklopedii Geóponika (XIII:11) věnuje komárům rozsáhlou kapitolu inspirovanou Demokritem, v níž shromažďuje pestrou škálu praktických návodů a lidových receptů na jejich odpuzování i hubení. Podle tohoto spisu lze komárům zabránit ve vstupu do obydlí natažením koňských žíní napříč dveřmi a interiérem. K jejich odehnání slouží vykuřování modrou skalicí s černuchou, vykuřování dřevem namočeným v octu s oregánem, klejopryskyřicí z komifory, případně složitější směsí ze blešníku, amoniakového kadidla, omoriky a drcených ulit mořských šneků trubkovců; stejně tak funguje postřik domu odvarem či výluhem z routy, blešníku, galbana, kmínu nebo kadidla, či potření zdí kouřícím trusem (srov. Mukherjee – Ghosh 2020). Pro osobní ochranu před štípnutím během spánku text doporučuje zavěšení houby namočené v ostrém octě k hlavě a nohám, položení kvetoucí větvičky či listů konopí vedle lůžka.

Obr. 6: Pelyněk pravý (Artemisia absinthium).
Zdroj: Matt Lavin, CC BY 2.0, via Wikimedia Commons.

Další ochranou před komáry formou oblečení se budeme zabývat v následující kapitole, ale již na tomto místě je možné říci, že podstatnou část těla je možno chránit pomocí silného či vrstveného oděvu. Z dostupných zdrojů není možné stanovit, zda se v raném středověku užívalo jakýchkoli osobních repelentů, avšak Plinius starší k odpuzení komárů doporučuje natírat na tělo olej s pelyňkem (Přírodopis XXVII:28) a Konstantin Porfyrogennétos uvádí potření těla směsí hmyzí many, octa a olivového oleje (Geóponika XIII:11). Vždy je třeba mít na paměti, že repelent nemá stoprocentní účinnost a má omezenou trvanlivost, zejména pokud jde o repelenty na přírodní bázi. Smyslem repelentu je maskovat lidský pach dráždit čichové receptory komárů. V dobových podmínkách se repelentem mohl stát dehet (Siemssen – Hearne – Rigterink 2024), který je však karcinogenní. Další možností jsou repelenty na rostlinné bázi. Hřebíček, který dnes účinně užíváme proti komárům (Trongtokit et al. 2005), se do Evropy dovážel a běžně se nevyskytoval (Drauschke 2008: 408; Werner 1950: 45-6; viz též Seipel 1999: 97-8). Pokud se omezíme na rostliny rostoucí na evropském kontinentu, jako repelent jsou doporučeny výtažky z cibule, česneku, různých odrůd pelyňku, petržele či sadce konopáče (Chiej 1984: Kat. č. 17, 18, 41, 127, 225).

Pokud již došlo k bodnutí, raně středověký člověk jistě mohl použít bylinnou léčbu (např. zmíněného blešníku) ke zmínění otoku, současně však pod vlivem pluralitního chápání příčin použil orální formule, symboly a podobné (Vlasatý 2017). Anglosaské ranhojičské texty při bodnutí doporučují tvorbu znamení kříže prsty a trojnásobné zapění určitých formulí (viz Proti bodnutí). Plinius starší při bodnutí jedovatým tvorem doporučuje ránu vymýt mořskou vodou a horkým octem (Přírodopis XXXI:33).

Zastavení 5: Komár jako determinant oděvu

Autor textu se se svými kolegy napočátku srpna 2026 zúčastnil festivalu Wolin, který představoval jednu z nejhorších zkušeností s komáry v jeho dvacetileté reenactmentové kariéře. Tato událost donutila autora přehodnotit vhodnost některých prvků oděvu a jejich kombinací v prostoru kolem vodních ploch a iniciovala vznik tohoto textu. Následující kapitola je svého druhu dodatek k předchozím textům o raně středověkém oděvnictví (Vlasatý 2023a; 2023b).

Unikátní podmínky byly i přes vzniklý diskomfort využity jako výzkumný materiál s potenciálem obohatit mezinárodní odbornou a reenactorskou komunitu. Předložená data vycházejí z autorových pozorování a z evaluace dalších pěti účastníků (dvou mužů a tří žen), jejichž zkušenosti vykazují dílčí shody i odchylky. Získané poznatky byly následně konfrontovány se širším vzorkem účastníků festivalu.

Případ 1: Tomáš Vlasatý (autor)

Autor byl vybaven následujícím základním oděvem:

Vypasovanými lněnými spodky v plátnové vazbě, dosahujícími od pasu po půlku stehen.
Volnými vlněnými kalhotami z hrubé vlny (2/2 kepr), kryjícími prostor od pasu po kotníky.
Nízkými kotníkovými ponožkami vytvořenými metodou nålbinding, překryté nízkou kotníkovou obuví.
Volnou lněnou tunikou dosahující po kolena s jednoduchým oválným průkrčníkem a dostatečně dlouhými rukávy, aby byly přetaženy přes pěsti.

Tato ochrana se ukázala být nedostatečná, a to na několika úrovních:

Lněná vrstva na trupu je příliš tenká, aby dokázala před komáry ochránit, a tak ji bylo třeba posílit druhou tunikou z tenké vlny (2/2 kepr), podobného střihu jako spodní tunika.
Při konfiguraci dvou vrstev na trupu se hlavním cílem komárů stala zápěstí, které bylo možné zakrýt dlouhými rukávy. Nepříjemnou slabinou byl také odhalený krk a obličej, které autor mohl zakrýt vlněnou kapucí (nepoužita z důvodu poměrně vysoké teploty).
Palčivý problém představoval také předěl ponožek a kalhot, který odhaloval část obnaženého kotníku. Tato oblast, stejně jako celé holeně, byla posílena vlněnými ovinkami (rybí kost), které byly překryty ponožkami.

Obr. 7: Vybavení autora (vlevo) v rámci festivalu Wolin 2026.

Případ 2: Jakub Machek

Účastník Jakub s námi sdílel svou výbavu:

Lněné a moderní spodní prádlo, nošené střídavě.
Poměrně vypasované vlněné kalhoty z tenké vlny, dosahující od pasu po kotníky.
Vlněné kotníkové ponožky vytvořené metodou nålbinding a nízké boty.
Vlněné ovinky (rybí kost), kryjící prostor od kotníků po kolena.
Lněná tunika v plátnové vazbě dosahující nad kolena, s rukávy které neumožňují zakrytí pěstí.
Hrubší vlněná tunika (2/2 kepr) dosahující nad kolena.

Tato výbava má následující úskalí:

Dvojitá vrstva na trupu poskytla dostatečnou ochranu, nejpalčivější problém se však objevil v prostoru mezi ovinkami a spodním okrajem tuniky. Napadena byla celá stehna.
Utrpěly též hřbety pěstí.
Jako problematické a nedostatečně kryté se projevily předěly mezi ponožkami a ovinkami kolem kotníků.
Jakub poznamenává, že byl poštípán po obvodu obličeje. Tomu šlo teoreticky předějít použitím kapuce, která nebyla nošena z důvodu vysoké teploty.

Obr. 8: Zimní výbava Jakuba Machka (vlevo). V rámci festivalu Jakub nenosil rukavice a kapuci.
Komáry napadená kolena (vpravo).
Zdroj: archiv Jakuba Machka.

Případ 3: Lukáš Hrubý

Zkušenost účastníka Lukáše by se dala popsat jako noční můra a slouží jako svědectví, jak nečekaně se pro jednotlivce může vyvinout festival. Po příjezdu začal odhalený účastník stavět stany, přičemž došlo k bolestivým spáleninám na trupu, kvůli kterým musel po zbytek festivalu nosit bavlněné tričko jako spodní vrstvu. Účastník současně čekal kolegy v druhém autě, ve kterém se nacházelo jeho vlněné oblečení, takže první den účastník strávil ve lněném oblečení (bruchách a lněné košili).

Jakkoli byl popálený trup kombinací moderního trička a lněné košile před komáry uhájen, ochrana celých končetin byla nedostatečná a došlo k odstrašujícímu napadení. Vlněnou tuniku nebylo možno kvůli spáleninám použít, čímž utrpěly paže. Kvůli útoku komárů prvního dne pak po zbytek festivalu nebyly nošeny vlněné kalhoty a ovinky, které působily značné nepohodlí, což vedlo k dalšímu poštípání. Výsledkem byly obrovské otoky.

Případ 4: Lenka Janošková

Účastnice Lenka byla vybavena lněnými šatami, vlněnými šatami a šátkem nezakrývajícím krk. Systém dvou dlouhých šatů hodnotí jako pozitivní a dostatečný. Hlavním úskalím byly odhalené nohy při sezení a odhalený krk u velkého průkrčníku. Při zahalení pláštěm byl problémem pouze obličej.

Případ 5: Anna Myšková

Účastnice Anna byla oděna do lněných šatů, vlněných šatů, dvou lehkých šátků a nízkých kotníkových bot a vlněných ponožek. Kombinace dvojice šatů se ukázala být funkční, stejně jako šátky zakrývající hlavu a krk. Anna zdůrazňuje, že šátky byly velmi praktické i v noci, protože umožnily poměrně klidnější spánek. Nedostatkem byl prostor kolem kotníků, který utrpěl při sezení a spaní; reenactorka by bývala ocenila vyšší ponožky, kalhoty, nohavice nebo ovinky. Napadeny byly též hřbety rukou. Poznamenává, že podle jejího mínění pomohlo, když člověk trávil čas u ohně, kde získal specifický odér.

Obr. 9: Výbava Anny Myškové.
Zdroj: archiv Anny Myškové.

Případ 6: Johanka Horáčková

Účastnice Johanka kromě lněných šatů používala vlněnou zástěru a vlněný kabát. Odhalené nohy byly překryty ovinkami, které zasahovaly až do bot, hlava byla chráněna kapucí. Reenactorka přípouští užívání vitamínu B, repelentních svíček a zavěšení levandule do vchodu stanu, díky kterým zaznamenala za období pěti dní asi jen 10–15 štípanců.

Důsledky pro oděvnictví

Základním problémem pokusů o reprodukci raně středověkých oděvů je skutečnost, že oděvy jsou dominantně vytvářeny tak, aby splnily estetické nároky majitele. Jelikož oděvy jsou používané především v letní sezóně, primární nárok na oděv je kromě pěkného vzhledu také určitá vzdušnost či schopnost udržet nositele v příjemném či alespoň snesitelném vnitřním klimatu. Je příznačné, že oděvy jsou vytvářeny z pohodlí domova bez dlouhodobé znalosti přírodních poměrů v místě konání historické události, což může způsobit, že reenactor se na festivalu ocitne zcela nepřipraven (sníh a mráz v červenci, celotýdenní déšť a podobně). Reenactoři dosud nad oděvy přemýšlí jako nad estetickým doplňkem, jehož tvar je determinován klimatem. Naše pozorování ale naznačuje, že konstrukci a způsob nošení (zejména vrstvení a překrývání) mohou ovlivňovat i další přírodní vlivy, v tomto případě komáři (a stejně tak klíšťata). Před komáry nelze chránit stoprocentně a spíš jde o minimalizaci škod a maximalizaci komfortu. A hovoříme-li o škodách, na mysli máme zejména nemoci a autoimunitní reakce, které komáři mohou způsobovat (Does – Labib – Yosipovitch 2022), a také újmu na samotných oděvech, které se mohou zakrvácet při zabití nacucaných komárů.

Je na místě zmínit, že oděvy vhodné do chladných a deštivých podmínek se ukázaly být velmi vhodné i proti komárům. V první řadě schopnost chránit proti komárům závisí na několika faktorech textilií samých:

Volnost / vypasovanost oděvu. Sací ústrojí komára měří přibližně 1,5 až 2 mm, takže pokud oděv není v přímém kontaktu s tělem, komár na tělo nedosáhne. Tuto zkušenost explicitně zmínil účastník festivalu Jakub Machek, jemuž přiléhavé kalhoty způsobily značný diskomfort.
Gramáž. Tento bod je třeba brát s jistou opatrností, jelikož nebyl vědecky měřen, ale na základě zkušeností soudíme, že jednovrstvá přírodní látka s gramáží 150–200 g/m² není nedostatečná ochranu před komáry, která se dostavuje přibližně s gramáží okolo 300 g/m², a to v jednovrstvém či skládaném provedení.
Hustota vláken. Pokud je textilie utkaná hustě, vytvoří mechanickou bariéru, kterou komár nedokáže překonat. Faktor typu vazby se nám nepodařilo prokázat jako relevantní, avšak připouštíme, že elastický 2/2 kepr může v namáhaných ohybech (kolena, lokty) měnit hustotu, a tím i zvyšovat šanci komárů na úspěch.

V praxi se proto stává, že vypasovaný oděv, který je vyroben z hustě tkané látky o nízké gramáži, neposkytne požadovanou ochranu, zatímco oděv, který je volnější a má vyšší gramáž, se prokáže jako efektivnější, i když nedisponuje stejnou hustotou vláken. Chápeme-li tyto vztahy, můžeme se posunout směrem ke způsobu konstruování oděvů a jejich vrstvení. Určitou limitací prvků, kterých využíváme při ochraně před chladem a deštěm (pláště, kapuce, rukavice) a které by mohly dobře fungovat proti komárům, je teplé letní klima. Nepochybně jich lze v případě potřeby použít, ale za cenu jiné formy diskomfortu. Praktičtější proto je nošení oděvů, které nositele nevystavují riziku přehřátí organismu a současně minimalizují možnost komářího útoku tím, že jsou účelně tvarovány či neexponovují části těla.

Obr. 10: Poštípaní odhaleného kotníku, stav týden po historickém festivalu.
Menší štípance jsou způsobené komáry, větší pavoukem.
Zdroj: archiv Heather English.

Mužský oděv

V případě horní části těla se jako mimořádně účinná prokázala konstrukce tuniky, která pracuje s velmi dlouhými rukávy a suknicí dosahující po kolena při zakrytém opasku (viz Vlasatý 2023a). Taková tunika vytváří potřebné navolnění v oblasti hrudi, díky kterému oděv dýchá a současně nespočívá přímo na těle. Rukávy lze v případě potřeby přetáhnout přes ruce. Jelikož smyslem protikomářích opatření je zakrýt ideálně každý čtvereční centimetr, který by mohl být napaden, je vhodné vybavit oděv co možná nejmenším průkrčníkem. Velmi užitečným řešením proti komárům by mohl být tuhý stojací límeček, jenž by mohl chránit krk. Stejné náležitosti mohou splňovat i korektně zkonstruované kaftany, které by navíc byly podšity.

Prostor spodních nohou včetně kolen je částečně chráněn svrchním oděvem. Třebaže tunika dosahující kolen zakrývá stehna a omezuje počet jejich napadení, stehna se ukázala být poměrně zranitelná. Určité navolnění kalhot v oblasti stehen (viz Vatican, BAV, MS Reg. lat. 1263, f. 68v) či použití širokých kalhot bylo účastníky shledáno jako dobrá ochrana. Užitečným doplňkem se prokázaly být ovinky, které však vytvářejí určité předěly, které mohou být napadeny. Reenactor Jovan Perea uvádí odstrašující případ, kdy si při nošení širokých kalhot dosahujících kolen nevzal ovinky, což vedlo k více než sto štípancům. Nejhorší je situace kolem předělu kalhot, ovinek a ponožek. Reenactorská praxe užívání ponožek přes ovinky, založená zejména na potřebě nesundavat ovinky při každém sundání ponožek (z důvodu brodění vodou nebo šetření bot), se zde ukazuje jako nevhodná a je na místě revize přístupu. Jednou z možností je umístit počátek ovinování dovnitř ponožky (kolem samotného chodidla), druhou možností je užívání vyšších ponožek, třetí používání vyšších bot se třemi knoflíky (např. Volken 2014: 125). Nejlepším a bezproblémovým řešením je nahrazení konceptu ovinek kalhotami se šlapkami (např. Kania 2007) anebo punčochami a nohavicemi, které by dosahovaly přinejmenším kolen (např. Cardon 1996: 159-160; Herget 2011: 58, 173-7; Müller-Christensen 1960: Tab. 34-37; Orfinskaja 2001: 206). Vynikající ochranu nabízejí též vysoké jezdecké boty (např. Runyč 1971), jak ukazuje zkušenost maďarských účastníků festivalu, kteří v této oblasti nezažili žádné obtíže.

Efektivní dobová textilní ochrana celého obličeje neexistuje. Účastníci festivalu se vyjádřili ve smyslu, že stav komárů se v rámci obličeje snadněji kontroluje, protože jsou vidět a slyšet. Zajímavým zjištěním je, že určité střihy vlasů a vousů mohou poskytovat určitou ochranu (Dean – Siva-Jothy 2011). Zatímco jeden reenactor, který postrádá husté vousy rámující obličej, popsal napadení obvodu obličeje, jiný reenactor s takovými vousy tento typ problému nezažil. Určitou ochranu kromě integrovaných či separovaných kapucí může poskytnout také specifický druh pokrývky hlavy, který kryje krk (Brandenburgh 2012; Vlasatý 2024). Místa, která se oděvem špatně chrání či která musí být odkrytá z důvodu lepšího vykonávání práce a vysoké teploty (zvláště obličej, krk, dlaně), lze chránit případnými přírodními repelenty. V teorii je též možné nechat oděv nasáknout repelentní látkou, podobně u dnešních obleků proti komárům (Luan et al. 2021).

Svébytnou oděvní kategorií jsou oděvy z kůže, které by mohly obstát i v jednovrstvém provedení. V současné chvíli jsou velké části oděvu z kůže považovány za hypotetické (Gjaerum 2006) a směřuje k nim jen velmi drobné množství archeologických nálezů z raného středověku (Bendefy – Petkes – Türk 2017: 505; Budinský-Krička – Fettich 1973: 78-9; Kovács 2003: 206; Ostrowska 1961; Samsonowicz 1982: 86). Nejlepší analogie pocházejí z doby železné a římské z dánského prostředí (Mannering et al. 2010). Z literárních zmínek můžeme vyzvihnout Život svatého Gúðláka (kap. 28), podle něhož se světec odebral do bažin, přičemž nenosil „vlněné ani lněné oděvy ani žádný jiný druh měkkého materiálu, ale celý svůj osamělý život strávil v oděvech z kůží„. Podobně vykreslený asketický život je pro hagiografii typický, ale v tomto kontextu se kůže nepochybně jeví jako výrazně praktičtější materiál pro pobyt v bažině. Podobné vlastnosti by mohla vykazovat plsť či částečně zplsnaťelé textilie.

Obr. 11: Alanský oděv, 9. století. Příklad mužského oděvu vhodného proti komárům.
Dlouhé, podšité kaftany s dlouhými rukávy doprovází čapka kryjící krk, nohavice a vysoká obuv.
Zdroj: Szymala 2025.

Ženský oděv

Ženská móda nabízí alternativní způsob řešení dílčích problémů, přičemž rozdíly vycházejí z odlišné anatomie oděvů a jejich odlišné funkce. Na úvod je na místě připustit, že ne všechna řešení známá z archeologie a ikonografie jsou vhodná pro pobyt v komáry zamořených místech (příkladem nevhodného oděvu jsou bezrukávové šaty). Můžeme předpokládat, že doba expozice vůči komárům byla u mužů, kteří víc cestovali, statisticky vyšší než u žen.

Základní ochrany lze dosáhnout pomocí překrývajících vrstev, analogicky k mužským oděvům. Len, který je označován jako dominantní oděvní materiál žen (Ewing 2006: 21-2), sám o sobě neposkytuje dostatečnou ochranu, a je třeba jej doplnit druhou vrstvou – šatami, kabátem (Bau 1981: Obr. 2; Malmius 2001; Orfinskaja 2018: 425-6; Orfinskaya – Pushkina 2011) anebo plášťem (Thunem 2026). Výhodu též může poskytnout plisování materiálu, díky kterému komáři nedosáhnou na tělo (viz Bau 1981; Hägg 1974; Thunem 2015).

Jeden ze zásadních rozdílů mužského a ženského oděvu raného středověku spočívá ve v rozdílném vypasování. Ženské oděvy předpokládáme velmi volné, což je v boji proti komárům jedno z důležitých opatření. Důležitou se ukázala být délka suknice, která ve vzpřímené poloze neumožňuje anebo významně limituje útok komáří. Suknici je ideální zkombinovat s punčochami (Jerusalimskaja 2012: 211), ovinkami (viz Clauss 1976: Obr. 5; Kirjavainen – Riikonen 2007; Owen-Crocker 2010: 189-190, 226, 257-9) či dlouhými ponožkami (Fatjunina 2018: Obr. 1; Walton 1989: Obr. 142) pro případ sezení, které nohy odhaluje. Reenactorka Ann Asplund s námi sdílela zkušenost, kdy během historického festivalu utržila více než 70 štípanců do oblasti kotníků. Velké průkrčníky umožňující kojení, krk a část obličeje je možné překrýt rozměrnými lehkými šátky.

V této souvislosti můžeme zmínit, že část dochovaných raně středověkých váčků, dominantně nacházených v ženských hrobech, je považována za schránky se silně aromatickými textiliemi, rostlinami a podobnými předměty (Duczko 1978-1979: 349; Krumphanzlová 1963: 101; Koch 1967: 42-3). Nejpozoruhodnějším nálezem je krabička pocházející z lokality Horburg ze 7. století, která obsahovala hřebíček (Werner 1950: 44-5). Tradiční interpretace vykládá tento nález jako pozůstatek církevního kadidla. Je možné, že některé z těchto váčků či kaptorg měly funkce nejen magické, ale také repelentní. Nošení poblíž krku by takovou funkci podporovalo.

Obr. 12: Maďarský oděv, 10. století. Příklad ženského oděvu vhodného proti komárům.
Dlouhé kaftany s dlouhými rukávy doprovází šátek, nohavice a plášť.
Zdroj: Bernadett Sarka a János Mestellér, Kazár Bazár.

Poděkování

Oděvní část byla vytvořena s významnou pomocí respondentů, kterým bychom rádi poděkovali. Byli jimi Johanka Horáčková, Lukáš Hrubý, Lenka Janošková, Jakub Machek, Anna Myšková. Naše pozorování se též opírá o maďarské kolegy Jánose Mestelléra (Kazár Bazár) a Ference Türka. Jsme zavázáni Kristýně Wernerové, s níž byl článek průběžně konzultován a která připojila cenné poznámky. Děkujeme.

Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.

Bibliografie

Prameny

Listina Ermenfrida, opata Gorzského = Charta Ermenfridi, abbatis Gorziensis. In: Polyptique De L’abbé Irminon, Ou Dénombrement Des Manses II. Ed. M. B. Guérard, Paris 1844, 351-352.

Plavby Óhthera a Wulfstána = Plavby Óhthera a Wulfstána. Přel. Klára Petříková. In: Čermák, Jan (ed.). Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009, s. 540–545.

Proti bodnutí = Proti bodnutí. Přel. M. Komarec – V. Revická. In: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha 2009, 175.

Anna Komnena : Paměti byzantské princezny. Přel. Růžena Dostálová, Praha 1996.

Aristoteles : O rozmnožování živočichů = Aristotle : Generation of Animals. Přel. Arthur Platt, Oxford 1910.

Aristoteles : Zkoumání živočichů = Aristotle : History of Animals. Přel. D’Arcy Wentworth Thompson, Oxford 1910.

Felix : Život svatého Guðláka = Felix’s Life of Saint Guthlac. Přel. Bertram Colgrave, Cambridge 1985.

Isidor ze Sevilly : Etymologie = Isidor ze Sevilly, Etymologie XII. Přel. Jana Fuksová, Praha 2004.

Konstantin Porfyrogennétos : Geóponika = Geoponika – Farm Work. A Modern Translation of the Roman and Byzantine Farming Handbook. Přel. Andrew Dalby, London 2011.

Lev Jáhen : Historie = The History of Leo The Deacon. Byzantine Military Expansion in the Tenth Century. Přel. Alice-Mary Talbot – D. F. Sullivan, Washington 2005.

Palladios : Poučné příběhy pro komořího Lausa. Přel. Jiří Pavlík – Ondřej Koupil, Praha 2002. Anglicky: The Lausiac History Of Palladius. Přel. W. K. Lowther Clarke, London – New York 1918.

Plinius starší : Přírodopis = Pliny the Elder : Natural History. Přel. H. Rackham – W. H. S. Jones – D. E. Eichholz, London 1938.

Rabanus Maurus : O věcech přírodních = Rabanus Maurus : De rerum naturis. [2026-08-04]. Dostupné zde.

Wace : Roman de Rou = The History of the Norman People: Wace’s Roman de Rou. Přel. G. S. Burgess, Woodbridge 2004.

Þorbjǫrn hornklofi : Drápa o hřmotu = Þorbjǫrn hornklofi : Glymdrápa. In: Whaley, Diana (2012). Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages, Vol. 1, Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035. Přel. a ed. Edith Marold, Turnhout, 73–91.

Literatura

Adrados, F. R. – Dijk, Gert-Jan van (2002). History of the Graeco-Latin Fable: Volume III. Inventory and Documentation of the Graeco-Latin Fable, Leiden – Boston.

Apals, Jānis (2008). Araišu Arheoloģiskais Muzejparks. Ceļvedis, Riga.

Arnold, Béat (1995). Pirogues monoxyles d’Europe centrale. Construction, typologie, évolution. Tome 1, Neuchâtel.

Arnott, P. D. (1973). The Byzantines and their world, New York.

Bahbouh, Charif (2019). Češi a Slované v arabských rukopisech, Nejstarší zpráva o Praze, Brandýs nad Labem.

Bau, Flemming (1981). Seler og slæb i vikingetid. Birka’s kvindedragt i nyt lys. In: KUML 1981, 13-47.

Becker, Norbert (2008). Influence of climate change on mosquito development and mosquito-borne diseases in Europe. In: Parasitology Research 103, Suppl 1, S19–S28

Bendefy, M. K. – Petkes, Zsolt – Türk, Atilla (2017). Archaeological evidence for leatherworking in the Hungarian Conquest period (Sárbogárd-Tringer-tany, Grave 33). In: Hadak útján XXIV, Budapest – Esztergom, 499–521.

Berkhout, C. T. – Doubleday, J. F. (1973). The Net in Judith 46b-54a. In: Neuphilologische Mitteilungen 74(4), 630-634.

Blassingame, Wyatt (1975). The Little Killers. Fleas, Lice, Mosquitoes, New York.

Borzová, Zuzana (2016). Poľnohospodárske náradie včasného stredoveku na Slovensku, Nitra.

Brady, Niall (2006). Mills in Medieval Ireland: Looking Beyond Design. In: Walton, S. A. (ed.). Wind and Water in the Middle Ages. Fluid Technologies from Antiquity to the Renaissance, Tempe, 39-68.

Brandenburgh, Chrystel (2012). Old Finds Rediscovered. Two Early Medieval Headdresses from the National Museum of Antiquities, Leiden, the Netherlands. In: Medieval Clothing and Textiles 8, 25-47.

Browning, D. C. – Nicovich, J. M. (2026). A ‘useless marsh … breeding fever and insect pests’: assessing malaria risk on roads through Cilicia Pedias (modern Türkiye) and its historical impact in antiquity and the Middle Ages. In: Parasitology, 1–17.

Buckland, Paul (2008). The North Atlantic Farm: An Environmental View. In: Brink, Stefan et al. (eds.). The Viking World, London – New York, 598–603.

Buckland, P. C. – Perry, D. W. (1989). Ectoparasites of sheep from Stóraborg, Iceland and their interpretation. Piss, parasites and people, a palaeoecological perspective. In: Hikuin 15, 37–46.

Budinský-Krička, Vojtech – Fettich, Nándor (1973). Das altungarische Fürstengrab von Zemplín, Bratislava.

Cardon, Dominique (1996). Des vêtements pour un comte. Habillement funéraire du comte : apports à l’histoire des techniques textiles dans le bassin méditerranéen et en Europe du Sud. In: Crubézy, Éric – Dieulafait, Christine (eds.). Le comte de l’An Mil, Limoges, 155-187.

Carnap-Bornheim, Claus von – Kühn, H. J. – Nakoinz, Oliver (2005). Wrack 4 von Haithabu. In: Offa 59/60, 235-238.

Cederlund, C. O. (1993). The Årby boat, Stockholm.

Clauss, Gisela (1976). Beobachtungen an merowingerzeitlichen Gräbern bei Hockenheim, Rhein-Neckar-Kreis. In: Archäologisches Korrespondenzblatt 6, 55–64.

Cockayne, T. O. (1965). Leechdoms, wortcunning, and starcraft of early England. Being a collection of documents, for the most part never before printed, illustrating the history of science in this country before the Norman conquest, Vol. I, London.

Crumlin-Pedersen, Ole et al. (2002). The Skuldelev Ships I. Topography, Archaeology, History, Conservation and Display, Roskilde.

Culler, L. E. – Ayres, M. P. – Virginia, R. A. (2015). In a warmer Arctic, mosquitoes avoid increased mortality from predators by growing faster. In: Proceedings of the Royal Society B 282, 20151549.

Dean, Isabelle – Siva-Jothy, M. T. (2011). Human fine body hair enhances ectoparasite detection. In: Biology letters 2011 Dec 14;8(3), 358–361.

Does, A. V. – Labib, Angelina – Yosipovitch, Gil (2022). Update on mosquito bite reaction: Itch and hypersensitivity, pathophysiology, prevention, and treatment. In: Frontiers in immunology 2022 Sep 21;13:1024559

Drauschke, Jörg (2008). Zur Herkunft und Vermittlung „byzantinischer Importe“ der Merowingerzeit in Nordwesteuropa. In: Brather, Sebastian (ed.). Zwischen Spätantike und Frühmittelalter, Berlin – New York, 367–423.

Duczko, Władysław (1978-1979). Vikingatida silversmycken i Mora-skatten. Den icke-monetära delen av en nyupptäckt silverskatt från Dalarna. In: TOR 18, 311-358.

Ellwanger, J. H. – Cardoso, J. D. C. – Chies, J. A. B. (2021). Variability in human attractiveness to mosquitoes. In: Current research in parasitology & vector-borne diseases 2021 Nov 2;1, 100058.

Ettel, Peter et al. (2014). Großbaustelle 793 – Das Kanalprojekt Karls des Großen zwischen Rhein und Donau, Mainz.

Ewing, Thor (2006). Viking Clothing, Stroud.

Fatjunina 2018 = Фатюнина, О. А. (2018). Кожаные туфли с шерстяными чулками из Монастырского курганного могильника у Пронска // Археология Подмосковья 14, 166–177.

Fircks, Jochen von (1979). Wikingerschiffe : über ihren Bau, ihre Vorgänger und ihre eigene Entwicklung, Rostock.

French, Roger (2005). Ancient Natural History, London – New York.

Gjaerum, Helena (2006). Förslag till vikingatida sjökläder, Sundsvall : Mittuniversitetet.

Harmadyová, Katarína – Staššíková-Štukovská, Danica (2020). Vitrážové sklá s maľbou z hradu Devín. In: Bisták, Peter (ed.). S licenciou 007. Zborník príspevkov k 70. narodeninám Petra Baxu, Bratislava – Praha, 87-99.

Hägg, Inga (1974). Kvinnodräkten i Birka: Livplaggens rekonstruktion på grundval av det arkeologiska materialet, Uppsala.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte – García-Losquiño, Irene (2023). Viking Camps: Case Studies and Comparisons, Abingdon – New York.

Herget, Melanie (2011). Des Kaisers letzte Kleider. Neue Forschungen zu den organischen Funden aus der Herschergräbern im Dom zu Speyer, München.

Chiari, Sophie (2022). The Plague of Gnats in Shakespeare and His Contemporaries. In: Chiari, Sophie (ed.). The Experience of Disaster in Early Modern English Literature, New York, 107-121.

Chiej, Roberto (1984). The MacDonald encyclopedia of medicinal plants, London.

Christensen, J. M. – Ryhl-Svendsen, Morten (2014). Household air pollution from wood burning in two reconstructed houses from the Danish Viking Age. In: Indoor Air 25, 329-340.

Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А. А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, Санкт-Петербург.

Kania, Katrin (2007). Die Thorsberg-Hose – ein Meisterwerk eisenzeitlicher Schneiderkunst. In: Leskovar, Jutta – Karl, Raimund (eds.). Interpretierte Eisenzeiten. Fallstudien, Methoden, Theorie. Tagungsbeiträge der 2. Linzer Gespräche zur interpretativen Eisenzeitarchäologie. Oberösterreichisches Landesmuseum, Linz, 277–291.

Kirjavainen, Heini – Riikonen, Jaana (2007). Some Finnish Archeological Twill Weaves from the 11th to the 15th Century. In: Rast-Eicher, Antoinette – Windler, Renate (eds.). NESAT IX – Archäologische Textilfunde – Archaeological Textiles, Braunwald, 18.-21. Mai 2005, Ennenda, 134-140.

Kindscher, Kelly (1992). Medicinal Wild Plants of the Prairie. An Ethnobotanical Guide, Lawrence, KS.

Knottnerus, O. S. (2002). Malaria around the North Sea: a survey. In: Wefer, G. et al. (eds.). Climate development and history of the North Atlantic realm, Berlin, 339–353.

Koch, Robert (1967). Bodenfunde der Völkerwanderungszeit aus dem Main-Tauber-Gebiet – Text, Berlin.

Kola, Andrzej – Wilke, Gerard (2014). Wczesnośredniowieczne mosty przy Ostrowie Lednickim Tom II: Mosty traktu poznańskiego, Kraków.

Koltz, A. M. – Culler, L. E. (2021). Biting insects in a rapidly changing Arctic. In: Current Opinion in Insect Science 47, 75-81.

Kotyza, Oldřich (2014). K počátkům vodních mlýnů v českých zemích aneb o existenci vltavských jezů a hydraulických mlýnů v Praze 10. století. In: Boháčová, Ivana – Sommer, Petr (eds.). Středověká Evropa v pohybu. K poctě Jana Klápště, Praha, 461-499.

Kovács, László (2003). Beregszász-Birka: Beiträge zu den mützen mit blechspitze des 10. Jahrhunderts. In: Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 54 (1-2), 205–241.

Krumphanzlová, Zdenka (1963). Příspěvek k vývoji lidového šperku 10. stol. v Čechách. In: Památky archeologické 54(1), 87–113.

Kurnatowska, Zofia (2000). Wczesnośredniowieczne mosty przy Ostrowie Lednickim Tom I: Mosty traktu gnieźnieńskiego, Lednica – Toruń.

Le Strange, Guy (1900). Baghdad during the Abbasid Caliphate from contemporary Arabic and Persian Sources, Oxford.

Luan, Kun et al. (2021). Mosquito-Textile Physics: A Mathematical Roadmap to Insecticide-Free, Bite-Proof Clothing for Everyday Life. In: Insects 2021 Jul 13;12(7):636.

Malmius, Anita (2001). Textilanalyser. In: Nordahl, Else (ed.). Båtgravar i Gamla Uppsala. Spår av en vikingatida högreståndsmiljö, Uppsala, 75-92.

Mannering, Ulla et al. (2010). Dating Danish textiles and skins from bog finds by means of 14C AMS. In: Journal of Archaeological Science 37, 261–268.

Marsina, Richard et al. (1999). Slovensko očami cudzincov (Pramene k dejinám Slovenska II), Bratislava.

Martinelli, Nicoletta – Cherkinsky, Alexander (2009). Absolute Dating of Monoxylous Boats from Northern Italy. In: Radiocarbon 51(2), 413-421.

Milburn, Olivia (2017). The Chinese Mosquito: A Literary Theme. In: Sino-Platonic Papers 270.

Mukherjee, Gopeswar – Ghosh, Sandipan (2020). Use of Cow Dung as Mosquito Repellant. In: International Research Journal of Pharmacy and Medical Sciences 3(1), 61-62.

Müller-Christensen, Sigrid (1960). Das Grab des Papstes Clemens II. im Dom zu Bamberg, München.

Nansen, Peter (1991). Finds of Parasite Eggs in Manure Layers. In: Bencard, Mogens et al. (eds.). Ribe Excavations 1970-76 – Volume 3, Esbjerg, 37-41.

Nansen, Peter – Jørgensen, R. J. (1977). Parasite eggs identified in material from archaeological excavations in Ribe (The Viking Age). In: Nordisk veterinærmedicin 29, 263-266.

Orfinskaja 2001 = Орфинская, О. В. (2001). Текстиль VIII-IX вв. из коллекции Карачаево-Черкесского музея: технологические особенности в контексте культуры раннесредневековой Евразии, Москва.

Orfinskaja 2018 = Орфинская, О. В. (2018). Текстиль Гнездовского комплекса // Гнёздовский археологический комплекс: Материалы и исследования. Вып.1, Москва, 414-542.

Orfinskaya, Olga – Pushkina, Tamara (2011). 10th century AD textiles from female burial Ц-301 at Gnëzdovo, Russia. In: Archaeological Textiles Newsletter 53, 35-51.

Ormsby, E. L. (1984). Theodicy in Islamic Thought: The Dispute Over al-Ghazali’s „Best of All Possible Worlds“, Princeton.

Ormsby, Eric (2007). Ghazali, Oxford.

Ostrowska, Elżbieta (1961). Badania archeologicane na Ostrowie Tumskim we Wrocławiu w 1958 r. In: Sprawozdania Archeologiczne 12, 69-79.

Owen-Crocker, G. R. (2010). Dress in Anglo-Saxon England, Woodbridge.

Poláček, Lumír (2014). Mikulčice River Archaelogy. New Interdisciplinary Research into Bridge No. 1, Brno.

Poláček, Lumír et al. (2000). Holzfunde aus Mikulčice. In: Poláček, Lumír (ed.). Studien zum Burgwall von Mikulčice IV, Brno, 177–302.

Profous, Antonín (1949). Místní jména v Čechách 2. CH-L, Praha.

Ramskou, Thorkild (1977). Vikingebroen. In: Skalk 1977(1), 3-9.

Reilly, Eileen (2024). Dirt, Dwellings and Culture. Living Conditions in Early Medieval Dublin, Oxford.

Reshetnikov, Alexander (2022). Development a Way of Protection for Domestic Reindeer from the Attack of Mosquitoes. In: Muratov, Aleksei – Ignateva, Svetlana (eds.). Fundamental and Applied Scientific Research in the Development of Agriculture in the Far East (AFE-2021), Agricultural Innovation Systems, Volume 1, Cham, 138-146.

Runyč 1971 = Рунич, А. П. (1971). Скальные захоронения в окрестностях Кисловодска // Советская археология 1971/2, 167-178.

Rymut, Kazimierz (2003). Nazwy miejscowe Polski : historia, pochodzenie, zmiany 5, Ko-Ky, Kraków.

Sallares, Robert (2002). Malaria and Rome. A History of Malaria in Ancient Italy, Oxford.

Salmi, Anna-Kaisa (223). The Archaeology of Reindeer Domestication and Herding Practices in Northern Fennoscandia. In: Journal of Archaeological Research 31, 617–660.

Samsonowicz, Agnieszka (1982). Wytwórczość skórzana w Polsce wczesnofeudalnej, Wrocław.

Seipel, Wilfried (1999). Schätze der Kalifen. Islamische Kunst zur Fatimidenzeit, Wien.

Schats, Rachel (2026). Mapping medieval malaria in the Netherlands: A bioarchaeological approach using cribra orbitalia as a proxy. In: Parasitology, 1–14.

Schjødt, J. P. (2008). Initiation between Two Worlds : Structure and Symbolism in Pre-Christian Scandinavian Religion, Odense.

Schmidt, Holger (1994). Building Customs in Viking Age Denmark, Herning.

Scheiner, Jens – Toral, Isabel (2022). Baghdād. From Its Beginnings to the 14th Century, Leiden.

Schuldt, Ewald (1965). Behren-Lübchin. Eine spätslawische Burganlage in Mecklenburg, Berlin.

Siemssen, Tjaark – Hearne, Katherine – Rigterink, Sonja (2024). Midge-Infested Wetlands and the Coevolution of Birch Tar Use in Late Pleistocene Neanderthals. In: Archaeological Review from Cambridge 39(1), 18-41.

Smith, S. D. (2019). Greek Epigram and Byzantine Culture. Gender, Desire, and Denial in the Age of Justinian, Cambridge.

Sode, Torben – Gratuze, Bernard – Jessen, M. D. (2023). Viking Age Windows. A reassessment of windowpane fragments based on chemical analysis (LA-ICP-MS) and their find contexts. In: Danish Journal of Archaeology 12, 1-26.

Søe, M. J. et al. (2015). DNA typing of ancient parasite eggs from environmental samples identifies human and animal worm infections in Viking-age settlement. In: Journal of Parasitology 101, 57–63.

Søe, M. J. et al. (2018). Ancient DNA from latrines in Northern Europe and the Middle East (500 BC–1700 AD) reveals past parasites and diet. In: PLoS ONE 13(4).

Starý, Jiří – Kozák, Jan (2010). Hranice světů: Staroseverský Midgard a Útgard ve strukturalistických a poststrukturalistických interpretacích. In: Religio 18/1, 31–58.

Szymala, Szymon (2025). Inspiromat #19, Elitní alanský válečník. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2026-08-24]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/inspiromat-19-elitni-alansky-valecnik/.

Šalkovský, Peter (2001). Häuser in der Frühmittelalterlichen Slawischen Welt, Nitra.

Štefánik, Martin – Lukačka, Ján (eds.) (2010). Lexikón stredovekých miest na Slovensku, Bratislava.

Thunem, Hilde (2015). With a Pleated Front – a Possible Reconstruction of the Hangerock (selekjole) in Grave ACQ from Køstrup. In: Lyngstrøm, Henriette (ed.). Refashioning Viking Age Garments, København, 59-66.

Thunem, Hilde (2026). Viking women: Shawls and cloaks. In: Recreating Viking Clothing [online]. [2026-08-24]. Dostupné z: https://urd.priv.no/viking/skikkja.html.

Trongtokit, Yuwadee et al. (2005). Comparative repellency of 38 essential oils against mosquito bites. In: Phytotherapy Research 19(4), 303-309.

Vařeka, Pavel (2004). Archeologie středověkého domu I. Proměny vesnického obydlí v Evropě v průběhu staletí 6.-15. století, Plzeň.

Verschuer, Charlotte von (2016). Rice, Agriculture, and the Food Supply in Premodern Japan, London – New York.

Vlasatý, Tomáš (2017). „Ryji runy léčby“ : Runové modlitby a léčitelství starého Severu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-08-24]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/ryji-runy-lecby/.

Vlasatý, Tomáš (2023a). Konstrukce raně středověkých tunik. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-08-24]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/konstrukce-rane-stredovekych-tunik/.

Vlasatý, Tomáš (2023b). Poznámky k raně středověkému ženskému oděvu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2026-08-24]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/poznamky-k-rane-stredovekemu-zenskemu-odevu/.

Vlasatý, Tomáš (2024). Identifikace potenciální koncovky čapky z Tiszaeszlár-Újtelep. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2026-08-24]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/identifikace-potencialni-koncovky-capky-z-tiszaeszlar-ujtelep/.

Volken, Marquita (2014). Archaeological Footwear: Development of Shoe Patterns and Styles from Prehistory til the 1600’s, Zwolle.

Walton, Penelope (1989). Textiles Cordage and Raw Fibre from 16-22 Coppergate. The Archaeology of York. Vol. 17/5, London.

Weeda, Claire (2026). Pestilential Insects and Public Health in Europe, c.1100–1600. In: Geltner, Guy – Coomans, Janna – Yoeli-Tlalim, Ronit (eds.). Public Health in the Premodern World: Dynamic Balances, Oxford, 285–309.

Welch, Craig (2015). Why the Arctic’s Mosquito Problem Is Getting Bigger, Badder. In: National Geographic [online]. [2026-08-24]. Dostupné zde.

Werner, Joachim (1950). Das alamannische Fürstengrab von Wittislingen, München.

Whitfield, John (2002). Portrait of a serial killer. A Roundup of the History and Biology of the Malaria Parasite. In: Nature, October 2002.

Winegard, T. Ch. (2019). The mosquito. A human history of our deadliest predator, New York.

Zielhofer, Christoph et al. (2014). Charlemagne’s Summit Canal: An Early Medieval Hydro-Engineering Project for Passing the Central European Watershed. In: PLoS ONE 9(9), e108194.