V souvislosti s přípravou Katalogu evropských přileb 9.-12. století jsme se rozhodli formou separátního článku postihnout problém záplat historických, především raně středověkých přileb, který je v současném akademickém a reenactorském diskurzu marginálním tématem. Cílem je probrat teoretická východiska i fyzické přilby, které pomohou k lepší identifikaci reparací v budoucnu. Součástí je také pilotní pokus o zaplátovaní moderní reprodukce, který může posloužit jako návod dalším uživatelům. Článek je dedikován akademikům, reenactorům a obecně všem zájemcům o historické válečnictví.
Současná reenactmentová pozice
Před samotným ponořením do hloubi problematiky je záhodno uvést podstatu moderního přístupu k přilbám a jejich reprodukcím, který nám může bránit v poznání nuancované historické skutečnosti. Zásadní je fakt, že drtivá většina reenactmentových přileb je vyrobena z válcovaného plechu z nízkouhlíkové nelegované oceli. Tento materiál se vyznačuje vysokou kvalitou a homogenitou. Pro šerm se železnými zbraněmi, kde je hlava s přilbou hlavní zásahová plocha, se zaužíval materiál silnější než 2 mm, který dokáže odolávat pravidelnému zatížení po mnoho let. Je typické, že reenactoři se orientují dle nízké ceny a kupují sériově vyráběné kusy, které nejsou vytvořené na zakázku. Výsledné přilby jsou obvykle nadrozměrné a nekopírují dokonale anatomii. Volný prostor mezi přilbou a hlavou uživatele se následně vypostruje silnější vrstvou textilní vycpávky. Vzhledem k síle a kvalitě materiálu se přilby poměrně obtížně prohýbají a praskají málokdy. Reenactmentové přilby jsou z těchto důvodů poměrně těžké (nezřídka přesahují 2 kg) a v podstatě nevyužívají komplikovanější výztužné prvky. V nadpoloviční většině případů jsou vybavené podbradními řemínky, které jsou přinýtované ke zvonu (Vlasatý – Zbránek 2020). Celkově vzato helmy můžeme hodnotit jako pasivněji míněnou ochranu. Pro reenactmentové přilby platí, že se vyznačují obrovským rozptylem kvality – některé jsou poměrně přesnými vizuálními reprodukcemi, jiné se od originálů odklánějí. Typické zástupce však definují následující body:
- K výrobě je použit vysoce kvalitní materiál o jednotné kvalitě a tloušťce nad 2 mm. Obličejová část není výrazněji zesílena.
- Přilby jsou běžně sériovými výrobky, což ústí v nadrozměrné a nepadnoucí rozměry.
- Typické přilby se pohybují v ceně stovek EUR a dovolit si je může každý.
- Přilby se málo deformují, což vede k zanedbatelné práci se zesilujícími výztužemi a žebry.
- Vyznačují se vyšší hmotností (nejčastěji 1,5-2,5 kg bez doplňků).
- Zpravidla disponují podbradními řemínky a textilní vycpávkou.
- Přilby se spíše vyhýbají dekoraci ve formě neželezného kovu či malby.
- S přilbami se zachází pasivnějším způsobem.
- Přilby jsou v boji užívány s frekvencí několikrát týdně až několikrát ročně.
- Je-li zásah na hlavu povolen, hlava s přilbou je primární zásahová plocha.
- Smyslem je dokonalé pohlcení ran.
- Úloha přileb je zajišťovat bezpečné provozování hobby.
Obr. 1: Příklad kvalitní reenactmentové přilby.
Zdroj: archiv Jana Bartoška, skupina Sköll.
Historická realita
Přilby raného středověku jsou vyrobeny z materiálu, který vzniká při zkujnění surové houby, což je výsledek tavby rudy, připomínající pórovitý spečenec kovu, strusky a paliva (analyzovaný kus viz Kucypera – Rybka 2018: 284, 316, 326). Tento zkujněný materiál, jemuž se říká svářkové železo či svářková ocel (wrought iron), lze charakterizovat jako tepelně nezpracovanou, nelegovanou, poměrně měkkou ocel s nízkým obsahem uhlíku do cca 0,2% (Pleiner 2000; 2006). Z důvodu zaběhlé, ne však správné terminologie se pro popis tohoto materiálu užívá zjednodušujícího pojmu „železo“. Ručně kovaný plech z tohoto materiálu se přirozeně vyznačuje variabilitou co do kvality i tloušťky. Standardní tloušťka železných dílů vícedílných helem činí 1-2 mm (např. Macků – Pilná 2021; Vlasatý 2022). Jednodílné přilby vlivem technologie výroby – vytahováním z jednoho tlustého plátu – dosahují daleko širší škály síly materiálu: v nejtenčích bodech se sice pohybují na podobné hladině 1-2 mm, nejsilnější místa však mohou být silná až 5 mm a nejběžnější tloušťka často kolísá mezi 2-3 mm (např. Bravermanová et al. 2019; Sankiewicz 2018; Vlasatý 2023). Obličejové díly byly běžně nejsilnějšími částmi přilby a někdy přesahovaly mocnost 5 mm.
Tloušťku zvonů nelze vnímat jako poddimenzovanou hodnotu, jde spíše o kompromis mezi obranným potenciálem a vahou. Vzhledem ke slabšímu a méně kvalitnímu materiálu byla užívána řada prvků, která poskytovala lepší strukturální pevnost a zabraňovala prohýbání (překrývání dílů, aplikace žeber, výztuží, kanelování, jamkování, facetování). Dobové zbraně navíc byly vyrobeny z proporcionálně podobných materiálů a helmy nemusely být preferovanými cíly, protože zásah do nich mohl zbraň zničit. Je nutné dodat, že přilby nebyly konstruovány tak, aby plně pohltily údery, a jsou zamýšleny jako ochrana proti nedokonalým a odraženým ranám. Přilby nepochybně reflektovaly anatomické proporce majitelů, mohly být vyráběny na míru. Jen minimum přileb disponovalo řemínky přinýtovanými ke zvonům; pokud byly řemínky přitomné, musely být připevněny k vycpávce či podšití aventailu. Vycpávky byly oproti moderním nápodobám výrazně tenší, zhruba 5 mm, a běžně zahrnovaly kůži, která chránila i v případě proseknutí přilby. Výsledné přilby byly lehčí, přiléhavější a svým nositelům umožňovaly aktivnější práci (úhyby, skrčení, nastavení výztuh do linie úderu). Raně středověké přilby definují následující body:
- K výrobě je použit materiál proměnlivé kvality a tloušťky variující mezi 1-3 mm. Obličejová část je nejsilnější částí přilby.
- Velikost přileb byla volena s ohledem na hlavu nositele, kterou dokonale kopírovala.
- Tenký materiál byl kompenzován tvarováním povrchu a prací se zesilujícími výztužemi a žebry.
- Vyznačovaly se nižší hmotností nejčastěji mezi 1-1,6 kg (bez doplňků).
- Nedisponovaly přinýtovanými podbradními řemínky a tenká vycpávka často měla koženou vrstvu.
- Přilby byly velmi často zdobeny neželezným kovem či malbou; přilby představovaly luxusní předměty.
- S přilbami se zacházelo aktivnějším způsobem.
- Přilby byly v reálném boji užívány s frekvencí nanejvýš několikrát za život.
- Temeno přilby nebylo nutně hlavní zásahovou plochou, větší prioritu mohl hrát obličej či krk.
- Smyslem přilby není dokonalé pohlcení ran, nýbrž pojištění pro případ sražených ran, ran ze slepých úhlů apod.
- Úloha přileb je zvýšit šanci na přežití a vizuálně oddělit bohatou aristokracii.
Obr. 2: Přilba z Pécse – příklad raně středověké helmy.
Vzhledem k tomu, jak cenné byly přilby v této době, je pravděpodobné, že je lidé používali až do úplného opotřebení a pak je zrecyklovali na menší předměty. To také znamená, že byly v průběhu své existence opravovány a záplatovány – tato skutečnost je patrná u řady dalších kovových výrobků, oděvů, bot a podobně. Zkoumání záplat je pro uživatele zajímavé zvláště proto, že naznačuje dlouhodobé používání předmětu a odhaluje způsob řešení praktických problémů.
Raně středověké doklady jsou v tomto ohledu skoupé, protože přilby jsou ve špatném stavu a jsou jen málo prozkoumané.
V současnosti máme evidenci pouze o jedné pásové a dvou jednodílných kónických přilbách, které disponují záplatami. Pásovou přilbu reprezentuje nález z pevnosti Halmyris v dnešním Rumunsku, jejíž středový pás je zevnitř vyztužen železným páskem. Přilba je datována do 6. století (Zahariade 2009). Ostatními jsou tzv. svatováclavská přilba (Bravermanová et al. 2019; Vlasatý 2018) a přehlížená kontinentální přilba, která se nachází v Pitt Rivers Museum v Oxfordu (Ffoulkes 1912: 60; Pitt Rivers Museum 2024; Scott 1994: 21-3). Obě záplaty jsou protáhlé, asi 10-11 cm dlouhé pláty, které jsou přinýtovány pomocí 9-12 nýtů. Záplata svatováclavské přilby se nachází uvnitř zvonu u kraje, u oxfordské přilby je záplata umístěna zvnějšku zhruba v polovině výšky zvonu. Nelze však vyloučit, že opravy vznikly kdykoli během skladování přileb.
Obr. 3: Svatováclavská přilba a její záplata.
Zdroj: Jan Gloc, Správa Pražského hradu; Bravermanová et al. 2019.
Obr. 4: Přilba uložená v Oxfordu.
Zdroj: Pitt Rivers Museum 2024; Scott 1994. Fotografii záplaty pořídil Ian Lewis.
Dalším pozoruhodným, ale podobně problematickým případem je přilba z ukrajinské Manvelivky, jejíž uložení do hrobu můžeme datovat do poslední třetiny 9. století (Čurilova 1986; Ščedrina 2022). Vrchol této přilby je překryt přibližně kosočtvercovou, plochou destičkou, která zaujímá roli typičtější tulejky. Přilba je značně poškozená a nelze stanovit, zda jde o původní výrobní záměr, anebo o reparaci. Destička je však tvarována ozdobnými laloky, které mají imitovat nožky tuleje, a je podložena plátem ze slitiny mědi, z čehož lze usuzovat, že výroba tohoto komponentu byla poměrně pracná.
Obr. 5: Destička přilby z Manvelivky. Zdroj: Ščedrina 2022.
Nejbližší kusy, se kterými můžeme tyto přilby srovnat, pocházejí z vrcholného a pozdního středověku. Ze souboru, který byl publikován Gollem (2014: ref arm 1349, 1410, 1602, 1839, 2075) a Goskem (2022: Kat. 90) vyplývá, že naprostá většina dobových záplat byla vložena zevnitř, následně přinýtována (eventuálně i přiletována mosazí) a nýty byly zvenčí rozleštěny, takže opravy či zpevnění většinou nebyly zvnějšku postřehnutelné. Pokud by přilby byly pokryty malbou či jiným potahem, záplaty by nebyly vůbec viditelné. Takové řešení dává smysl, protože přilba je zpevněna a zachovává hladný povrch, který je důležitý jak funkčně, tak esteticky.
Obr. 6: Opravovaná přilba z Higgins Armoury Museum ve Worcesteru.
Zdroj: Goll 2014: ref arm 1602.
Záplaty provedené zvnějšku jsou všeobecně vzácné a je otázka, zda k nim nedošlo až v recentní minulosti vlivem konzervátorských zásahů. Zdá se, že vnější záplatou je opatřný středový pás přilby z moldovské Lukašovky ze 13. století (Kulešov – Abyzova 2011). Jediná pozdně středověká přilba, která vykazuje známky vnějšího záplatování, je vystavena v norském muzeu Maihaugen, kde se datována do poslední čtvrtiny 15. století (DigitaltMuseum 2024). Záplata sestává z přibližně čtvercového plechu, který je připevněn pomocí čtyř nýtů umístěných v rozích. Obecně řečeno se zdá, že středověké záplaty přileb mají tendenci využívat množství nýtů a být natolik velké, aby zesilovaly rozsáhlejší prostor. Z našeho přehledového textu vyplývá, že pro budoucí identifikaci záplat je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost vnitřkům přileb.
Obr. 7: Opravovaná přilba z muzea Maihaugen.
Zdroj: DigitaltMuseum 2024.
Pokus
Následující kapitola je první nám známý pokus o záplatování reprodukce raně středověké přilby, který provedl mexický reenactor Jovan Perea a který je volným navázáním na článek Úprava sekery typu M (Vlasatý 2021), jenž tematizuje podobnou reenactorskou modifikaci.
Obr. 8: Otvor v přilbě. Zdroj: Jovan Perea.
Během festivalu v dubnu 2024 došlo při úderu sekery k prasknutí přilby v oblasti hřebenu nad čelem. Přestože přilba není ideální replikou, jde o poměrně drahý kus vybavení, který si zaslouží opravu a zachování. Místo klasického svaření praskliny si Jovan vzpomněl na příklad oxfordské přilby, která byla opravena pomocí železné záplaty, a rozhodl se tuto metodu napodobit. Záplata je umístěna zvnějšku a bylo použito moderních nástrojů, díky kterým celý proces opravy v domácích podmínkách trval asi jen 30 minut. Záplatu tvoří drobný plech z měkké oceli o tloušťce 1,5 mm. Po vyříznutí byly mírně zaobleny hrany a vytvořeny otvory. Jako nýty posloužil 4 mm silný drát z měkké oceli. Záplata byla při nýtování průběžně zahřívána a tvarována. Použitými nástroji byly:
- Ruční pilka
- C-svorka
- Kladivo s kulatým koncem
- Svěrák
- Plynový hořák a nádrž
- Důlčík
- Pilník
- Vrtačka
- Sekáč
- Rukavice
- Smirkový papír
Obr. 9: Fotografie přípravy záplaty a potřebného nářadí.
Zdroj: Jovan Perea.
Obr. 10: Aplikovaná záplata.
Zdroj: Luz Flores a Jovan Perea.
Po napsání textu nám byla zaslána ještě jedna záplata, kterou roku 2016 vytvořil Jan Novák na čtyřdílné přilbě Jana Matějky poté, co byly odseknuty původní nýty. Záplata je upevněna zvnějšku na boku přilby pomocí čtyř nýtů a má podlouhlý tvar.
Obr. 11: Záplata na přilbě Jana Matějky.
Zdroj: archiv Jana Nováka a skupiny Aurinko felág.
Poděkování
Za pomoc při konzultaci materiálu autorský tým děkuje platnéři Pavlu Zátrapovi. Tom Betts a Ian Lewis výrazně pomohli při hledání bližších údajů o přilbě z oxfordského muzea a obstarali fotografie. Vyjadřujeme vděčnost Janu Bartoškovi (skupina Sköll), Luz Flores a Janu Novákovi (skupina Tyrskygge) za možnost sdílet jejich fotografie.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee, Revolutu nebo Paypalu.
Bibliografie
Bravermanová, Milena et al. (2019). Nová zjištění o přilbě a zbroji zv. svatováclavské. In: Archeologie ve středních Čechách 23, 235–310.
Čurilova 1986 = Чурилова, Л. Н. (1986). Погребение с серебряной маской у села Манвеловки на Днепропетровщине // Советская археология, 4, 261–266.
DigitaltMuseum 2024 = Hjelm. In: digitaltmuseum.no [online]. [2024-11-05]. Dostupné zde.
Ffoulkes, Charles (1912). European Arms and Armour in the University of Oxford: Principally in the Ashmolean and Pitt-Rivers Museums, Oxford.
Goll, Matthias (2014). Iron Documents. Interdisciplinary studies on the technology of late medieval european plate armour production between 1350 and 1500, Heidelberg : Universität Heidelberg.
Gosk, Daniel (2022). Średniowieczne kapaliny z ziem polskich na tle europejskim, Malbork.
Kucypera, Paweł – Rybka, Krzysztof (2018). Badania archeometalurgiczne grotów broni drzewcowej i elementów uzbrojenia ochronnego. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 269-330.
Kulešov – Abyzova 2011 = Кулешов, Ю. А. – Абызова, Е. Н. (2011). Два предмета мамлюкского вооружения с территории Молдовы как иллюстрация путей формирования золотоордынского комплекса вооружения // Военное дело Золотой Орды: проблемы и перспективы изучения. Отв. ред. И. М. Миргалеев, Казань, 92-100.
Macků, Pavel – Pilná, Veronika (2021). An early-medieval helmet of the Stromovka-Gnezdovo-Bojná type from the collections of the Kozel chateau. In: Archaeologia historica 46/2, Brno, 445-466
Pitt Rivers Museum 2024 = 1884.32.8. In: Online Database for Objects in the Collections of the Pitt Rivers Museum, University of Oxford [online]. [2024-11-05]. Dostupné z: https://prm.ox.ac.uk/collections-online#/item/prm-object-146463.
Pleiner, Radomír (2000). Iron in Archaeology. The European Bloomery Smelters, Praha.
Pleiner, Radomír (2006). Iron in Archaeology: Early European Blacksmiths, Praha.
Sankiewicz, Paweł (2018). Hełm stożkowy z jeziora Lednica. In: Sankiewicz, P. – Wyrwa, A. M. (eds). Broń drzewcowa i uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza i Grzybowa, Lednica, 123-131.
Scott, Russell (1994). Unearthing the Dark Age Helmet. Nepublikovaný rukopis.
Ščedrina 2022 = Щедрина, А. Ю. (2022). Шлем из погребения у с. Манвеловка: результаты исследования до реставрации // Военная археология 7: Сборник материалов Проблемного совета «Военная археология» при Государственном Историческом музее. Отв. ред. О. В. Двуреченский, Москва, 79-100.
Vlasatý, Tomáš (2018). K původu „Svatováclavské přilby“. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2024-11-05]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/k-puvodu-svatovaclavske-prilby.
Vlasatý, Tomáš (2021). Úprava sekery typu M. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2024-11-05]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/uprava-sekery-typu-m/.
Vlasatý, Tomáš (2022). Přilba z Pécse. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2024-11-05]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-pecse/.
Vlasatý, Tomáš (2023). Přilba z ukrajinské Nemije. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2024-11-05]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-ukrajinske-nemije/.
Vlasatý, Tomáš – Zbránek, Martin (2020). Průzkum přileb v reenactmentu 9.-11. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-11-05]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/pruzkum-prileb-v-reenactmentu-9-11-stoleti/.
Zahariade, Mihail (2009). Late Roman pieces of military equipment from Halmyris. In: Thraco-Dacica 24, 125-130.
