Úvod
Ačkoli nehraji na žádný hudební nástroj, nejvíce jsem vždy tíhl k bicím nástrojům. Před několika dny jsem měl možnost vypůjčit si od svého kamaráda repliku šamanského bubnu. A protože jsem nedávno napsal článek o používání trubek a rohů ve staré Skandinávii, rozhodl jsem se využít svých zdrojů a prozkoumat, jestli byly v době vikinské používány bubny a do jaké míry je lze zahrnout do rekonstrukce.
Obecně lze říct, že archeologické nálezy chybí a muzikologické studie, které se tématikou bubnů zabývají (seznam např. zde a zde), jsou v jiných než skandinávských zemí nedostupné. Absence nálezů a uzavřenost odborných diskuzí otevírá dveře dohadům a dává vzniknout rozličným teoriím. Věci nepřispívá ani fakt, že bubny jsou používány historickými nebo historizujícími hudebními skupinami. A tak se názory na používání bubnů mezi reenactory liší – někteří bubny úplně odmítají, zatímco jiní se domnívají, že byly používány, a další tvrdí, že byly používány při rituálech nebo pochodování. Teorie reenactorů však nejsou směrodatné a do jisté míry lze to samé říci i o tomto článku, protože jsem v oblasti historické hudby příkladným laikem a protože odborná literatura, kterou bych mohl citovat, se v našich poměrech bez složité komunikace se skandinávskými knihovnami nedá sehnat. Proto ocením jakýkoli odbornější názor a komentář.
Pro a proti: Jak je to s důkazy?
Nyní si názorně ukažme, jaké jsou nejčastější argumenty a protiargumenty k používání bubnů:
„Bubny (bumba, tabúr, timpanum) jsou obecně zřídkakdy zmíněny, obvykle jen v překladech (jako je Bible), které nemají žádnou spojitost s dobou vikinskou. A pokud se bubny používaly, nenechaly žádnou stopu v tradici skandinávské lidové hudby, kde jsou perkuse obvykle zastoupeny dupáním nohou a kde je tendence zdůrazňovat rytmus pomocí hlasu nebo samotných strun. Není doložena domácí tradice perkusní hudby.“
„Co se týče bubnování v době vikinské, je důležité pamatovat na to, že doba vikinská není z historické perspektivy natolik vzdálená a bubny existují již poměrně dlouhou dobu, takže by bylo zvláštní, kdyby vikingové také nepoužívali tento mocný nástroj. Fakt, že bubny z doby vikinské nebyly nalezeny, není podstatný, když mluvíme o organických materiálech, které mohou být relativně snadno samovolně zničeny. Hudba se navíc na archeologickém poli objevila poměrně nedávno. (…) Dalším argumentem, který často slyším, jsou chybějící zmínky v ságách, a pokud si dobře vzpomínám, pár možných zmínek existuje. Tento argument moc neobstojí, protože ti, kteří používají buben jako nástroj, se nedělí se svými znalostmi a svými metodami a zmínky o hudbě jsou často spojovány s královským okruhem a nejpravděpodobněji odkazují na formu vysoké kultury. Většina lidí, kteří žijí v těsné blízkosti přírody, používají nebo používali bubny.“
Věřím, že oba protichůdné postoje mají svůj díl pravdy. Začněme s detailnějším rozborem Braatenova tvrzení. Bubny je vskutku třeba vnímat z vyšší historické perspektivy a není možné se omezovat na období let 800-1100 n. l.
Pokud jsem správně informován, tak nejstarší skandinávský buben byl nalezen ve švédském Västra Hoby (ve Skåne). Tento kus se datuje do kultury s nálevkovitými poháry (cca 3000 př. n. l.) a jde o kónický keramický buben, který má analogie i v jiných místech ve Skandinávii, Německu, Rakousku, Polsku i České republice. Používání bubnů je zachyceno také v době bronzové (1700-500 př. n. l.) na skalních rytinách (helleristinger). Z téhož období se dochoval mimořádný nález ze švédské Balkåkry, který je interpretován jako závěsný buben (gong) pocházející z období kolem roku 1500 př. n. l. Stejný artefakt byl nalezen v maďarské lokalitě Hasfalva.
Je zajímavé, že doba železná a raný středověk tvoří období, z něhož se přinejmenším v západní a severní Evropě nedochovaly žádné archeologické nálezy bubnů a písemné zmínky jsou poměrně vzácné. Beda Ctihodný zmiňuje bubny v 1. polovině 8. století v anglosaské Anglii. První písemné zmínky o používání bubnů ve Skandinávii máme až ze 12. a 13. století. Hortense Panumová předpokládala, že dvorní hudebníci ve 12. století hráli levou rukou na krátké sedmidírkové píšťaly (pípur), zatímco pravou rukou spontánně bubnovali na bubny (Panum 1934: 66-7). Používání bubnů zmiňuje také Sven Aggesen ve své latinské Krátké historii dánských králů (Brevis Historia Regum Dacie, kap. 3), která se datuje na konec 12. století:
„Císař bez otálení vybral říšské vojáky a nařídil jim, aby se s velkým procesím vydali do Dánska a setkali se s královnou [Þyrou Danmarkar bót]. S halasem je doprovázela velká skupina křepčících hráčů na violy [fiolis; spíše „fiduly“], citery [cyntharis; spíše „harfy“], dudy [choris; nebo spíše „píšťaly s měchuřinou“] a bubny [tympanis].“
Ve staroseverských pramenech 13. století se poprvé objevuje výraz bumba, který označuje buben (a lze předpokládat, že jde o téže bubny, které jsem zmínil výše při hraní na píšťaly). Slovo bumba zároveň znamená „tělo nádoby“ a vychází z indoevropského *b(o)mb- znamenající „tlumený zvuk“ (viz zde). Jinou etymologii můžete nalézt zde (str. 19). Ve Vědmině písni, která se datuje do 10. století, sice nacházíme trpasličí jméno Bǫmbur, které je zřejmě odvozeno od slova bumba, ale předpokládá se, že znamená tolik co „Tlouštík“.
Thor Ewing se domnívá, že na oseberské tapisérii (cca rok 834) je vyobrazen buben (Ewing 2008: 36). To lze tvrdit přinejmenším o každém vyobrazeném kruhovém předmětu. Je možno vidět, že bubny jsou poměrně snadno zaměnitelné se štíty, což také omezuje možnost našeho pátrání. Pokud je mi známo, tak nejstarší kostelní malby znázorňující bubny pocházejí z první poloviny 14. století (např. zde a zde).
Laponské bubny
Hovoříme-li o skandinávských bubnech, nesmíme zapomínat na sámské šamanské bubny (sámsky kannus, norsky runebomme; typologie a detailnější popis viz zde a zde). Bubny se mezi Sámy používaly až do 18. století a dodnes se dochovalo 73 kusů. Mohly se používat již od 11. století, do kterého jsou datovány paličky ve tvaru kladívek. První písemná zmínka o sámském bubnu pochází z Dějin Norska (Historia Norwegiæ), které byly sepsány kolem roku 1190. V tomto prameni stojí následující:
„A poté čaroděj rozvinul látku, pod kterou se mohl připravovat na odříkávání svých bezbožných čarodějných zaklínadel, a pozvedl ve svých rozpřažených rukou nádobku podobnou sítu, zdobenou malými postavami velryb, zapřažených sobů, lyžemi a dokonce i zmenšeninou člunu s vesly, kteréžto dopravní prostředky používá ďábelský duch [gandus] k cestování přes vysoké závěje, horská úbočí a hluboká jezera.“
Dějiny Norska [Historia Norwegiæ] 4, ed. Ekrem, Inger & Lars Boje Mortensen, Kodaň 2006: 62-63, přeloženo z anglického překladu.
Na tomto úryvku mi připadá nejvíce zarážející fakt, že vypravěč neidentifikuje předmět s bubnem, nýbrž s nádobou podobnou sítu. To by se mohlo zdát jako neprůstřelný argument pro to, že staří Seveřané bubny nejenže nepoužívali, ale také je vůbec neznali. To se však zdá málo pravděpodobné, protože jak bylo výše zmíněno, byly nalezeny paličky ve tvaru kladívek, které byly zdobeny napůl sámským, napůl severským dekorem (příklady zde, zde, zde). Někteří autoři (například Strömbäck 1935: 22) dokazují, že Sámové bubnovali vyjma rámových bubnů potažených kůží také na víka – tento argument je založen na dvou důležitých faktech:
- Sámské označení pro buben (kannus) je odvozeno od raně protofinského *komta, které znamená „víko“ (přičemž raná protofinština se datuje do let 1500 – 1000 př. n. l).
- Eddická píseň Lokiho pře (strofa 24; datovaná do 10. století) používá slovo vétt, kterým se budeme dále zabývat a které ve staroseverštině také znamená „víko“.
Loki, kterému je strofa vložena do úst, obviňuje Óðina z toho, že „seděl na Sámsey a bil na vétt jako vědmy“. Vétt je zřejmě považován za nástroj, který je spojován se ženskou magií seiðem. Někteří badatelé překládají slovo vétt automaticky jako „buben“, jiní (např. Ursula Dronke) jako „víko“ a v českém překladu je relevantní polostrofa přeložena takto: „Tys kouzla prováděl, / v kámen ryl runy, / jak vědmy jsi tloukl v tajemný nástroj (…)“ (viz Hegerův překlad Eddy, str. 137). Některé badatele slovo vétt přimělo k tomu, že o severských vědmách napsali, že „cestovaly od dvora ke dvoru a nechávaly se přijímat jako čestní hosté výměnou za to, že se pomocí zvuku bubnů a zpěvu uvedly do transu a vynesly se do vzduchu, aby tak pohlédly do jiného světa a mohly poskytnout bystrou odpověď na hostitelovu otázku o budoucnosti.“
Obecně bylo poukazováno na to, že vétt může označovat sámský šamanský buben, respektive víko používané Laponci k magickým rituálům. Ursula Dronke, která editovala Starší Eddu, dokonce trefně poznamenává, že ostrov Sámsey (dnešní Samsø), který v legendách figuruje jako dějiště bitev, nemá vzhledem k povaze urážky žádnou funkci, a tak navrhuje (Dronke 1997: 362) spojitost s adjektivem sámskr, „sámský“, které je vzhledem ke kontextu i jistým spojitostem Óðina se Sámy příhodnější (polostrofa by pak vyzněla zhruba takto: Říkají, žes seděl / u Sámů / a na víko jsi bil jako vědmy).
Byly dokonce navrženy teorie, že některé rané skaldské básně, které opěvují mytologické výjevy na štítech (Ragnarsdrápa, Haustlǫng apod.), mohly opěvovat právě velice zdobené sámské bubny používané ve skandinávském prostředí nebo že tradice zdobení štítů byla převzata právě od Laponců. To se mi však nezdá příliš pravděpodobné, protože zdobení štítů bylo u severních Germánů poměrně starou a rozšířenou záležitostí, třebaže opěvované štíty mohly mít podobný (náboženský) charakter výzdoby, jako mají dochované bubny.
Pokud se budeme držet výkladu, že vétt označuje šamanský buben, pak můžeme hledat spojnice mezi sámským šamanismem a staroseverským seiðem. Výklad Ursuly Dronke naznačuje, že Loki by mohl narážet na šamanské praktiky Sámů, které byly Seveřanům povrchně známé. To by korespondovalo s rodovými a královskými ságami, ve kterých se Sámové (pod jménem Finové) poměrně často objevují a ve kterých vystupují jako znalci (negativní) magie. Minimálně v jednom případě se sámský šaman stává mentorem ságové postavy (královna Gunnhild).
Sámský šaman s bubnem. Rytina z 18. století.
Problematikou analogií sámského šamanismu a seiðu se v posledních několika letech intenzivně věnoval Neil Price (vedle něj také např. Thomas Andrew DuBois ve své knize Nordic Religions in the Viking Age). Ten ve své jedinečné publikaci The Viking Way věnuje bubnům celou jednu kapitolu (str. 174-175). Zmiňuje, že všechny národy žijící v kolem polárního kruhu používaly bubny nezávisle na sobě, ale zároveň je nakloněn myšlence, že staří Seveřané bubny potažené kůží při rituálech nepoužívali. Domnívá se, že absence nálezů bubnů i paliček je sama o sobě vypovídající a že je možné, že se jako bubny používaly předměty (například zmíněná víka), které mohly být interpretovány jinak. Vétt je podle jeho názoru blíže nespecifikovaný předmět, který však nemůže být asociován s šamanským bubnem. Kapitolu zakončuje zmínkou Ibn Fadlanovy Risaly, podle které si družiníci mrtvého vládce při pohřbu vzali štíty a hole a po celou dobu pohřbu tloukli do štítů. Toto lze dle mého názoru asociovat s již zmíněnou scénou z oseberské tapisérie a také s literárními památkami, ve kterých je zmíněn tzv. vápnatak, což v praxi znamená to, že lidé souhlasili s výroky soudů pozdvižením nebo bušením zbraní (Starý 2013: 53).
Kontext bubnování
V této chvíli, kdy jsme silně narušili představu o používání tradičních bubnů, je samozřejmě problematické říci, za jakých okolností se bubnovalo. Přesto se domnívám, že se tradiční rámové bubny mohly používat, i když za speciálních okolností. Na mysli mám zejména hostiny a svatby; již jsme zmínili, že bubny jsou předpokládaným nástrojem hudebníků, kteří se spolu se šašky, žongléry a jinými komedianty objevují na skandinávských dvorech od doby krále Haralda Krásnovlasého jako první projev vlivu jižní dvorské kultury. Při takových příležitostech mohly být používány již zmíněné bumby, které jsou zmíněné také při svatební hostině v Sáze o Gǫngu-Hrólfovi (Gǫngu-Hrólfs saga, kap. 37):
„A součástí svatby byla také hostina, takže sedící mohli slyšet všechny druhy strunných nástrojů [strengleika], harfy [hǫrpur] a rubeby [gígjur], niněru [(?) símphón] a psaltérium [salteríum]. Na bubny [bumbur] se tloukly a na píšťaly [pípur] se pískaly nejrůznější příjemné melodie, kterými se může tělo těšit.“
Musím však upozornit, že se pohybujeme v rámci dohadů a všechny zmínky, včetně výše zmíněného citátu, pocházejí z církevních textů nebo ság o dávnověku, které nepatří mezi nejvěrohodnější prameny. Můžeme si však povšimnout jednoho – staří Seveřané pokládali za nejpopulárnější strunné a dechové nástroje, což je také patrné z archeologických nálezů. Tradiční rámové bubny musely být poměrně nevšední a pokládám za možné, že popisované bubny patřily k osobnímu vlastnictví zahraničních hudebníků, kteří přicházeli na skandinávské dvory. Skandinávské rámové bubny vyjma sámských šamanských bubnů neznáme a můžeme konstatovat, že bubny nebyly tradiční součástí domácí dvorské kultury. V anglické ikonografii buben objevuje až ve 12. století – zmínit musíme folio 1r rukopisu MS B 18, který ukazuje ďábla bubnujícího na buben, který představuje lidovou hudbu, stojící v opozici proti církevní hudbě. Ve 13. století mohly pod tíhou příjímání rytířské kultury zahraniční bubny „zdomácnět“.
Výše rozebíraná strofa z Lokiho pře je důkazem, že bubnování bylo součástí věštících rituálů. Vzhledem ke kontextu strofy nepokládám za pravděpodobné, že by bubnování na víka bylo součástí i jiných rituálů; Loki tuto činnost spojuje výhradně s povoláním vědmy. Lze předpokládat, že bubnování v takovém případě sloužilo k navození transu, jak bylo zmíněno výše.
Výjev z oseberské tapisérie, cca rok 834.
Naopak poměrně populární bylo bubnování (technicky vzato spíše bití) pomocí bojového vybavení. Otázka zní, nakolik byla tato činnost považována za bubnování v našem slova smyslu, protože se zdá, že nebylo prováděno pro kratochvilné potřeby; naopak se zdá, že k takovému bubnování dochází za poměrně vážných okolností, při pohřbech nebo při soudních výrocích. Význam této činnosti není zcela jasný; v případě výroků se jedná o „potvrzování“ a o vyjádření souhlasu. Bušení holemi či zbraněmi do štítů, které popisuje Ibn Fadlan a které může vyobrazovat oseberská tapisérie, může kupříkladu vyjadřovat úctu k zemřelému či nějakým způsobem doprovázet jeho odchod do posmrtného života. Dlouho jsem se zabýval myšlenkou, že bití bojovým vybavením může být dobrou paralelou k ženskému bubnování na víka; v obou případech je bubnováno do celistvého dřevěného předmětu, avšak jiného užití a za jiných okolností (je příznačné, že ženy bubnují na víka – domácí nástroj, zatímco muži zbraněmi a štíty).
Vojenské bubny nebyly používány až do období křížových výprav.
Tvar bubnu
Vzhledem k absenci nálezů je složité říci, které typy bubnů se mohly používat. Keramické bubny se již zřejmě nepoužívaly. V tomto případě jsem však ve shodě s internetovými zdroji; stránky VikingAnswerLady.com a Vikingelandsbyen.dk a AncientMusic.co.uk říkají, Seveřané mohli mít kruhové bubny s dřevěným rámem (lubem), na které se hrálo rukama nebo paličkou omotanou kůží. Stránka Verasir.dk naznačuje, že luby bubnů mohly být vyrobeny jak obtáčením kolem formy, tak dlabáním ze špalku, což se snaží doložit souvislostí staroseverského drumbr („špalek“), dánského tromme („buben“) a anglického drum („buben“). Rámové bubny jsou ve shodě se sámskými bubny i s nejstaršími výjevy skandinávských bubnů, které mohou být označeny jako bumba (vzhledem k tomu, že bumba zároveň označuje „tělo nádoby“).
Další řešení etymologické podobnosti bubnu a nádoby ukazuje buben vyobrazený na foliu 1r rukopisu MS B 18, který má tvar a konstrukci sudu se dvěma blánami, na který se hraje údery dlaní. Pro zajímavost ještě uvedu tvar zmiňovaný Bedou Ctihodným. Ten píše, že buben „je napnutá kůže, která je natažená na dva kónusy spojené jejich ostrými stranami a která se rozezní při úderu.“ V odborné literatuře jsem nenalezl možný výklad a sám jsem dospěl k přesvědčení, že může jít o podpažní buben, který má tvar přesýpacích hodin (viz zde, str. 23).
Na závěr bych rád ještě jednou poznamenal, že celý tento článek je založen na mé spekulaci a že budu rád za jakýkoli přínosný komentář a odbornější debatu. Osobně bych však rámové bubny raději nezapojoval do rekonstrukce a naopak se snažil rekonstruovat hudební nástroje, které měly ve staroseverské tradici silné postavení, tj. strunné a dechové nástroje.
Bibliografie
Dějiny Norska = Historia Norwegie, Ed. Inger Ekrem, Lars Boje Mortensen, přel. Peter Fisher, Kodaň 2006. Online zde.
Lokiho pře = Lokasenna. In: The Poetic Edda: Volume II Mythological Poems, ed. Ursula Dronke, Oxford 1997: 329-372. Česky in: Edda, přel. Ladislav Heger, Praha 1962: 131-146.
Sága o Gǫngu-Hrólfovi = Gǫngu-Hrólfs saga. Online zde.
Sven Aggesen: Krátké historii dánských králů = Sweni Aggonis Gesta Regum Danorum, ed. Georg Waitz, MGH SS 29, Hannover 1892. Online zde.
EWING, Thor. Gods and worshippers in the Viking and Germanic world, Stroud 2008.
PANUM, Hortense. Middelalderens musikinstrumenter. In: ANDERSSON, Otto. Musik och Musikinstrument, Stockholm-Oslo-København 1934: 50-69.
PRICE, Neil S. The Viking Way: Religion and War in Late Iron Age Scandinavia, Uppsala 2002.
STARÝ, Jiří. Zákonem nechť je budována zem: staroseverské zákony a zákoníky, Praha 2013.
STRÖMBÄCK, Dag. Sejd, Stockholm 1935.
