„Nevidím žádný smysl ve vlastnictví hezkého kostýmu, který nejste schopni obhájit před ostatními.“
Edvards Puciriuss
V tomto dílu inspiromatu se podíváme na Edvardse Puciriusse, známého lotyšského reenactora a řemeslníka žijícího v estonském Talinnu. Byly to vlastně níže přiložené Edvardsovy fotografie, které ve mě vzbudily zájem o tvorbu inspiromatů, ale zaneprázdněný Edvards dlouho neměl čas si popovídat o svém kostýmu. Po několika večerních konverzacích a několika měsících čekání se mi podařilo shromáždit neuvěřitelné penzum informací, které vydá na nejdelší inspiromat, který Vás seznámí s Edvardsem, jeho kostýmem, lotyšsko-estonskou vědou a reenactmentem. Proto tento díl pokládám za zatím nejexkluzivnější ze všech.
Edvards Puciriuss je znám jako výrobce zbraní, zbrojí a šperků i jako reenactor, věnující se hned několika obdobím (raný středověk, 14. století a začíná se věnovat vendelskému období). Edvards se reenactmentem zabývá od roku 1996 a kromě estonských a lotyšských festivalů navštívil i festivaly v Litvě, Finsku, Švédsku, Polsku, Maďarsku a Bělorusku. Jím vyrobené repliky nosí reenactoři v Lotyšsku, Estonsku, Švédsku, Finsku, Litvě, Norsku a Velké Británii. Je jedním z organizátorů festivalu Kiruvere Muinaslaager. V momentální době se se svými kolegy věnuje výrobě vikinské lodi za použití co nejdobovějších technologií – prkna vyrábějí štípáním klád a ohlazují je sekerami, vyrábějí si vlastní dehet i provazy. Edvards zastává názor, že důležitý není jen výsledek rekonstrukce, ale také samotný proces výroby. Přinejmenším patnáct let spolupracuje s odborníky, například Marikou Mägi, jejíž tvorbu doporučuje, a podílí se na řadě rekonstrukcí pro muzea. Právě nyní vyrábí část kovových komponentů pro rekonstrukci estonského nálezu „Kukruse memm“. Díky svým kontaktům v akademické sféře má přístup k nálezům, které si může nafotit a jinak zdokumentovat pro vlastní potřebu.
Ve chvíli, kdy Edvards začal mluvit o oblasti, kterou rekonstruuje, uvědomil jsem si dvě věci – za prvé, že má problematiku neuvěřitelně podrobně nastudovanou, a za druhé, že předpokládá, že většina lidí není seznámena s geografií Estonska a Lotyšska, pohřbívacími rituály a hmotnou kulturou. Edvards své vybavení zakládá na nálezech z oblasti západního Estonska (kraj Läänemaa) a ostrovu Ösel (Saaremaa). Tyto dvě oblasti jsou si velmi blízké, co se týče geografické polohy a archeologického materiálu. Další podobnou oblastí je dolní tok řeky Daugavy v Lotyšsku, tedy oblast obydlená daugavskými Livonci. Pohřební rituály těchto dvou oblastí se však odlišovaly. V západním Estonsku a na ostrovu Ösel se nacházejí kremační hromadné hroby, mezi kterými je často složité najít hroby jednotlivců a ve kterých jsou nalézány pouze fragmentární zničené předměty, u kterých naprosto chybí detaily. V této oblasti například nenacházíme téměř žádné kompletní meče a málo čepelí, zatímco jílců, hlavic a záštit nacházíme spoustu. Totéž se týká také textilu nebo jiných organických materiálů. V podstatě se dochovala pouze keramika a železné předměty. V oblasti daugavských Livonců jsou však hroby jednotlivců častější a předměty v nich zachovalejší, včetně textilu nebo kůže apod. Kromě toho se dá vyčíst mnoho informací z pozičních vztahů mezi jednotlivými předměty v konkrétních hrobech.
Edvards vysvětluje, že jeho kostým se zakládá hlavně na nálezech ze západního Estonska a ostrova Ösel, ale využívá také paralely z oblasti daugavských Livonců a hledá analogie také v hrobech v okolních oblastech, kde se používaly podobné předměty – v severním Kuronsku, u gaujských Livonců a v menším rozsahu také na Gotlandu a středním Švédsku. Zastává názor, že při rekonstrukci, která je vzhledem ke fragmentárním nálezům velmi složitá, je třeba nacházet analogické nálezy v okolních zemích, aby pochopil, jak mohl předmět původně vypadat, což v praxi znamená, že musí prohlédnout řadu podobných předmětů, pochopit jejich typologii a vývoj. Výsledkem rekonstrukce však často nejsou repliky, protože původní předměty se zachovaly třeba jenom ze třetiny. Tento přístup aplikuje také na textil, který se zakládá na nálezech z okolních oblastí, zejména na livonských a latgalských nálezech z Lotyšska.
Edvards mi při tvorbě tohoto inspiromatu opakoval, že jeho cílem je ukázat, že rekonstrukce kostýmů z různých částí baltských zemí může být značně odlišná. V Lotyšsku jsou oblasti, ve kterých se běžně nacházejí inhumační hroby, a rekonstrukce perfektních kostýmů je relativně jednoduchá. V takovém případě spíše záleží na prodejcích, u kterých si reenactoři objednávají repliky, a množství peněz, které je člověk ochotný utratit. V jiných oblastech Pobaltí je situace diametrálně odlišná a ke kvalitní rekonstrukci je třeba kombinovat vědomosti. Rekonstrukce se tak přesune ke zkoumání detailů. Člověk se při takové rekonstrukci musí spokojit s tím, že výsledek může být vždy zpochybněn, jelikož není dostatek materiálů, aby mohly vzniknout repliky, ale jiný přístup v daném kulturním okruhu není možný. Důležité je nerezignovat na znalosti.
Edvardsův reenactment dále spočívá v tom, že musí za každou cenu poukazovat na obecně neznámou škálu používaných předmětů, tedy na předměty, které byly prokazatelně a běžně používány, ale v reenactmentu se nevyužívají. V Estonsku jsou takovými předměty například šperky, které jsou označeny za skandinávské, a přitom jsou v Estonsku běžnější než ve Skandinávii. Edvards jako názorný příklad svého přístupu uvádí, že nosí široké kalhoty jen proto, že na estonských festivalech je nikdo nenosí, ale kdyby jel na skandinávský festival, vezme si naopak úzké kalhoty, protože ve skandinávském reenactmentu jsou nyní široké kalhoty v oblibě. Cílem je ukázat škálu používaných předmětů, na rozdíl od běžného přístupu kopírování předmětů.
Kostým, který budeme dále popisovat, lze zasadit do 1. poloviny 11. století. Edvards dodává, že v žádném případě není dokonalý a vždy bude ve fázi předělávání, protože se starých předmětů zbavuje a vyrábí předměty nové. To se týká zejména výzbroje, která se neustále opotřebovává.
Co se týče textilu, Edvards říká, že se v něm necítí být příliš kovaný, ale že se řídí radami lidí, kteří se jím zabývají. Textilních nálezů je poměrně hodně, zejména v livonských a latgalských hrobech z Lotyšska, ale většinou se jedná o karetky nebo malé fragmenty, ze kterých lze v lepším případě zjistit vazbu. Edvards si není jistý, nakolik lze věřit rekonstrukcím celých oděvů od Anny Zariņy a dalších badatelů, protože jsou spíše jen možnými interpretacemi. Navíc literatura, která tyto rekonstrukce komentuje, vznikla ještě za sovětské éry, a autoři zcela jistě neměli přístup ke všem materiálům, které by mohli používat k porovnávání.
Edvardsův civilní kostým se skládá z vlněné čapky, lněné košile, dvou vlněných tunik, vlněného pláště, širokých vlněných kalhot (Edvards dodává, že si právě dodělává lněné kalhoty do teplejšího počasí), vlněných ovinek fixovaných koženým řemínkem nebo provázkem, vlněných rukavic a nålbindingovaných ponožek. Všechen textil kromě kalhot je ručně tkaný. Oblečení je ručně šité, šití na stroji je na lotyšských a estonských festivalech zakázáno. Vlna je přírodně barvena a len je bělený. Edvards dodává, že ruční tkaní a přírodní barvení je v lotyšském reenactmentu dost běžné. Zajímavé je, že se Edvards snaží zbavovat karetek (lemovky má pouze na své staré zelené tunice a čapce), protože se jich v historické rekonstrukci používá příliš mnoho.
Na nohou si můžeme povšimnou kožené obuvi. Edvards dodává, že jde o slabší část jeho kostýmu, jelikož boty jsou staré, nekvalitní a volně se zakládají na nálezech z Rigy, které se datují do 13. století. Proto přemýšlí o výrobě nového páru.
Tuniky jsou přepásány opaskem, jehož komponenty odlil Edvardsův přítel, řemeslník Indrek Jets, který v nedávné době napsal svou dizertační práci o skandinávských zvěrných stylech v Estonsku („Lahingu maod. Skandinaavia 9.–11. sajandi kunstistiilid Eesti arheoloogilistel leidudel“) a který je považován za největšího znalce skandinávského umění v Estonsku. Edvards dodává, že opasek není dokončen, protože jej bude upravovat pro svůj nový meč – kožené tělo opasku nahradí kombinací kůže a březové kůry, která byla v nálezech běžná (samotná kůže však také není z archeologického hlediska špatně) a kterou téměř nikdo nerekonstruuje, a zvýší počet plaketek a rozbočovačů. Uspořádání opasků v nálezech je podle Edvardse problematické, protože v kremačních hrobech se organické části nezachovaly a počet přezek a nákončí v jednotlivých hrobech variuje, stejně jako se liší druhy kovových komponentů. Edvardsův opasek tudíž nemůžeme nazývat replikou konkrétního nálezu, ačkoli kovové komponenty jsou kopiemi originálů.
Na opasku se nachází plaketky dvou typů. Prvním typem jsou srdíčkovité plaketky, které mají zjevně východní původ, ale nacházejí se v hojných počtech i v oblasti, kterou Edvards rekonstruuje. Jedná se o repliky nálezů z öselského Randvere a jsou vyrobeny ze stříbra, stejně jako originály, ačkoli u většiny ostatních nálezů jsou vyrobeny z bronzu. Druhý typ plaketek se zakládá na nálezech z öselské Viltiny, které jsou zdobené zvěrným dekorem ve stylu Urnes. Edvards doplňuje, že podobné plaketky nikde jinde neviděl, ale že se doslechl o podobném nepublikovaném nálezu z Lotyšska. Rozbočovací kroužky se zakládají na nálezech z Harmi.
Přezka opasku náleží typu, který byl nalezen v Estonsku (Harju-Madise Linnakselt; AI 6961: 69), Lotyšsku (Salaspils Laukskola, Kuldigast) a na Gotlandu. Použité zvířecí hlavy na přezce byly použity na mnoha nálezech z Estonska a Lotyšska. Nákončí opasku má tvar zvířecí hlavy se sekerkovitým zakončením. Jedná se repliku, jejíž předlohy byly nalezené v lokalitách Linnamäe (AM 491:588), Laukna (AI 3710:9) a Ehmja (AM 554:707), ačkoli u většiny nálezů jsou očka spíše kapkovitá nežli kruhová. Podobná opasková nákončí ve tvaru ryb jsou poměrně běžná a lze je nalézt v komplexu Randvere II na ostrově Ösel.
Na opasku visí měšec a nůž, který je vyrobený ze třívrstvé oceli. Nezakládá se na žádném konkrétním nálezu, stejně jako rukojeť a pochva, které jsou bohatě zdobené stylem Urnes, jenž je často používá u mečů a kopí. Kování pochvy je vyrobené na základě nálezů z Maidly (AM 839:114) a několika nalezišť z Gotlandu. Podobná kování byla nalezena i v lokalitách Kullamaa a Ehmja (AM 554: 689).
Plášť je sepnut velkou sponou s koncovkami ve tvaru makovice. Tato konkrétní spona je vyrobena podle nálezu z lokality Piila na ostrově Ösel. Jedná se o běžný typ spony, ačkoli většina originálních kusů dosahují poloviční velikosti. Jehlice se u spony z Piily nedochovala, takže Edvards musel prostudovat tento typ spon a pochopit jejich typologii, aby zjistil smutnou pravdu, že nejběžnější jsou jednoduché jehlice bez dekorace.
Menší spona, kterou Edvards spíná bílou tuniku, se zakládá na nálezu z ostrova Ösel. Stejných spon bylo v Estonsku nalezeno 4/5, v Lotyšsku 6 (např. v lokalitě Salaspils Laukskola) a nejméně tři v Litvě. Jsou rovněž běžné na Gotlandu, kde se však častěji vyskytuje ranější typ těchto spon. Spony jsou vyzdobené obličeji, které se rovněž často objevují na ženských dekorativních sponách. Badatel Guntis Zemītis napsal, že tento typ spon byl v lotyšských hrobech atributem chlapců, ale Edvards o takové teorii pochybuje, protože je založena pouze na třech hrobech.
Na fotkách si můžeme všimnout, že rukávy tunik jsou ovázány řemínkem zdobeným bronzem. Tyto řemínky se občas objevují v hrobech latgalských mužů, ale Edvards má o své rekonstrukci jisté pochyby a běžně je nenosí. Jsou však velmi praktické, protože stahují rukávy. V oblasti, kterou Edvards rekonstruuje, nejsou mužské náramky běžné (což pro zbytek baltského prostoru neplatí), a proto nejsou nejvhodnější k rekonstrukci.
Bojový kostým tvoří bojový nůž (sax), obouruční sekera typu M, kopí, oštěpy, štít, přilba a kroužková brň. Edvards poukazuje na to, že spoustu předmětů má ve výrobě – například dva meče, pět seker a dva štíty.
Bojový nůž byl na území Lotyšska a Estonska velmi populární. V Lotyšsku se často nacházejí s bohatě zdobenými pochvami, zatímco v Estonsku jsou plechová kování vzácná a nacházejí se pouze čepele. Rukojeti jsou obvykle dřevěné, ale několik nálezů má rukojeti ze zdobeného jeleního parohu. Některé rukojeti jsou obmotané bronzovým drátem a mají bronzem zdobené řemínky na vytahování z pochvy. Samotné čepele jsou velmi tlusté a obvykle jsou složené z více vrstev oceli, obvykle 5 až 13. Počet vrstev je obvykle patrný na hřbetu čepele.
Edvardsův bojový nůž je založen na třech různých nálezech – jeden nález byl předlohou čepele a dva byly předlohami pro kování pochvy. Jak totiž Edvards poukazuje, nedochovaly se žádné kompletní kusy, a proto nelze vytvořit kopii. Čepel se zakládá na nálezu z estonského „bojiště“ Kaarma (které nejspíš není bojiště, nýbrž zničené pohřebiště). Čepel z Kaarmy je jedna z vůbec nejdelších v Estonsku; běžné nálezy jsou o něco menší. V Lotyšsku jsou větší rozměry běžné. Edvards dodává, že si na čepeli v nedávné době povšiml nepatrné dekorace, a proto nejspíš bude vyrábět nový nůž, který bude současně vyroben z různých ocelí, aby vynikl kontrast mezi vrstvami, i když si není jistý, nakolik jde o dobovou metodu. Zdobení pochvy se zakládá na nálezu z estonské Laadjaly. Originální nález byl pouze fragmentární, a tak Edvards okopíroval zachovalé detaily a zkombinoval je s kompletním kováním, které se našlo v lotyšském Salaspils Laukskola. Edvards dodává, že si je poměrně jistý, že jeho bojový nůž je relativně správný, a dodává, že existuje více variant upevnění pochvy na opasek.
Edvards vlastní hned několik seker, ale na obrázcích je vyzbrojen sekerou Petersenova typu M. Tento typ obouručních seker byl v Pobaltí poměrně běžný, zejména v Kuronsku byl extrémně rozšířen (viz např. Vytautas Kazakevičius, „Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów“). V Lotyšsku bylo nalezeno více než 250 nálezů a v Kuronsku šlo v období 11.–14. století o vůbec nejběžnější zbraň.
Edvards se chystá vyrábět kopí Petersenova typu M, které je daných oblastech rozšířené. Doporučuje titul „Tension and Tradition : A study of Late Iron Age Spearheads Around the Baltic Sea“ od Kristiny Creutz, který se tímto typem kopí zabývá. Jediným problémem u tohoto typu kopí je plátování stříbrem, které téměř nikdo neumí zrekonstruovat a které je zároveň velmi důležité, protože většina dekorovaných jílců, kopí a jezdeckého vybavení je zdobená právě touto technikou. Nedobové galvanizaci se chce Edvards vyhnout, i když výsledek je na pohled podobný.
Co se týče štítů, na baltských festivalech se už několik let používají pouze štíty vyrobené z prken. Edvards u svého starého štítu použil radiálně štípaná prkna a ta potáhl surovou kůží. Štít byl překvapivě tenký (tloušťka 6–8 mm), lehký a vydržel zhruba 7 let. Další štíty, které jsou ve výrobě, budou rovněž ze štípaných prknek. Materiálem je smrk, stejně jako v případě jednoho štítu z tīrské bažiny v Lotyšsku. Mezi deskou a koženým potahem rekonstrukce nebyla žádná vycpávka, na rozdíl od tīrského nálezu, kde byla mezi deskou a kůží napěchovaná tráva. Umba jsou vyráběna z jednoho kusu. Kruhové štíty se používaly se sférickými puklicemi s „krky“ (Kirpičnikovův typ I), zatímco vypouklé a mandlové štíty se používaly s Kirpičníkovými typy III a IV. Umba těchto pozdějších typů se v oblasti, kterou Edvards rekonstruuje, objevují pomálu a nejspíš pocházejí z mandlových štítů, z nichž některé měly horizontálně umístěné madlo. Jde o podivnou konstrukci, ale vše tomu opravdu nasvědčuje, a Edvards právě vyrábí repliku, aby mohl takové držení štítu podrobit experimentu.
Z území Lotyšska a Litvy existuje 6 nálezů přileb, které se však datují do 12. a 13. století (5 nálezů z Kuronska a 1 nález z Žemaitska, všechny jsou stejného typu a možná je vyrobil tentýž kovář). Byly pokusy je datovat až do 11. století, ale Edvards se domnívá, že je to velmi nepravděpodobné. V západním Estonsku se nacházejí náhrobky, které údajně vyobrazují lokální vůdce s přilbami, ale ty opět se datují do 12. a 13. století. Všechny tyto přilby jsou kónické, což je tvar, který byl běžný již od 11. století. Edvards zvolil jednokusovou konstrukci bez žebra. Tloušťka v přední části činí 3,5–4 mm, v zadní části 1,5–2 mm. Edvards váhá, jestli by nebylo lepší dodělat žebro, ale jelikož se hodlá pustit do rekonstrukce přilby z Birky, na předělání kónické přilby nejspíš nebude čas. Závěs na přilbě je vyroben podle malých kousků pletiva, které byly nalezeny na ostrově Ösel. Občas byly tyto kousky ukládány do hrobů jako amulety. Kroužky a nýtování pletiva odpovídá nálezům, ale způsob zavěšení na přilbu je čistě Edvardsova invence.
Brň je dovezená z Indie a její pletivo je kombinace solidních plochých kroužků a kroužků nýtovaných klínkem. Edvards dodává, že se jedná o mladší metodu, která není vhodná na 11. století v severní Evropě. Jediné podobné pletivo z 11. století bylo nalezeno v severním Rusku a tvoří ho jenom pár kroužků. Edvards si zbroj pořídil za velice výhodnou cenu na rekonstrukci 14. století a uznává, že není nejhodnější, i když má velice dobré vlastnosti – váží kolem 7 kilo a skvěle rozkládá rány.
Edvards pod kroužkovou zbrojí nosí pouze dvě vlněné tuniky. Dříve nosil tenčí prošívanici, ale jelikož není dobová, zbavil se jí. Edvards si tuniky pochvaluje. Jediným jejich problémem je, že se snadno propocují, a proto přemýšlí nad krznem ze dvou vlněných tunik, které prošije ve švech.
Co se týče mečů, které si bude Edvards vyrábět, první z nich bude kompletací více nálezů, jelikož kompletní meče se prakticky nevyskytují. K prvnímu meči náleží hlavice odlévaná z bronzu, která je rekonstrukcí nálezu ze západoestonské Maidly a která je zdobena stylem Ringerike (nejbližší analogii tvoří kopí z Budapešti). Tuto hlavici odlil Indrek Jets, který k podle podstavy hlavice vytvořil záštitu zdobenou stejným stylem, ačkoli u původního nálezu záštita chyběla. Čepel bude ostrou replikou nálezu s damaškovým nápisem ULFBERHT (viz Moilanen 2009), který byl samostatně nalezen na ostrově Ösel. Druhý meč, který Edvards plánuje, bude tupým bojovým mečem typu Z, jehož stříbrem vykládaný jílec bude rovněž replikou jiného nálezu z Maidly.
K výzbroji je toto zřejmě vše. Edvards dodává, že v oblasti, kterou rekonstruuje, nebylo odkryto mnoho zbrojí. Kromě fragmentů kroužkového pletiva a přileb z 12. a 13. století byl odkryt jeden nález s lamelovou zbrojí (13. nebo 14. století). Někteří na lotyšských festivalech používají kožené nátepníky, které jsou však zakázané a musí být schované pod zbrojí. Vzhledem k full contact bojům jsou povoleny kožené rukavice. Edvardsovy rukavice jsou vyztuženy kovovými pláty (nejsou vidět, aby nerušily vzhled) a fungovaly perfektně, na rozdíl od jiných rukavic, ve kterých měl několikrát zlomené prsty. Ty, které by zajímalo, jak vypadají souboje v Estonsku, mohu odkázat sem nebo sem.
Podoba estonského historického festivalu – Kiruvere Muinaslaager:
Tímto je popsána základní kostra kostýmu. Edvards doplňuje, že vlastní také spoustu keramiky, nábytku a potřeb pro vaření a jedení, které se zakládá jak na místních nálezech, tak na skandinávských a dalších předlohách. Na níže přiložených obrázcích si můžeme všimnout kotlíku, který se zakládá na nálezu z estonské Raatvery (doposud jediný dobový kotlík z Estonska), a keramiky vyrobené podle západoestonských předloh (vyobrazená keramika není Edvardsova, Edvards nicméně vlastní podobnou).
Edvards se rovněž krátce vyjádřil ke stavu estonského a lotyšského reenactmentu. Říká, že v Lotyšsku existují skupiny s různou kvalitou. V Estonsku je kvalita prý ještě různější. Míra zájmu, přístup a způsob výroby se mezi jednotlivými skupinami a lidmi velmi liší. V Estonsku existují skupiny i osoby, které do zkoumání a rekonstrukce místních předmětů vkládají více času, ačkoli existují i skupiny, které mají spíše obecnější představy a které se podobají vikinským skupinám na západě, nosí kožené zbroje, barevné oblečení, široké kalhoty, kožené čepice, spoustu výšivek, východní šavle a anglické šperky. Kromě toho se v reenactmentu projevuje ruská menšina, která má své vlastní zájmy a která nezkoumá lokální nálezy, protože neovládá jazyk. I v estonském reenactmentu lze nalézt vybavení, které neodpovídá historii, a přesto o sobě majitelé tvrdí, že se věnují historické rekonstrukci (viz obrázek nahoře vpravo).
Následuje galerie Edvarsových fotek. Jejich autory jsou: Gerda Buša, Gatis Indrēvics, Juris Necajevs, Edvards Puciriuss, skupina Ugunszīme.
I thank Edvards Puciriuss for his time and for his answers on my inquisitive questions. The Forlǫg Project wishes Edvards good luck and interesting moments in his future reenactment career.
Použitá a doporučená literatura:
Creutz, Kristina (2003). Tension and Tradition: A Study of Late Iron Age Spearheads Around the Baltic Sea, Stockholm.
Jets, Indrek (2012). Scandinavian late Viking Age art styles as a part of the visual display of warriors in 11th century Estonia. In: Estonian Journal of Archaeology, 2012, 16/2, 118–139. Online.
Jets, Indrek (2013). Lahingu maod. Skandinaavia 9.–11. sajandi kunstistiilid Eesti arheoloogilistel leidudel, Tallinn. Online.
Kazakevičius, Vytautas (1996). Topory bojowe typu M. Chronologia i pochodzenia na źiemiach Bałtów. In: Słowiańszczyzna w Europie średniowiecznej, Wrocław: 233–241.
Kirpičnikov, Anatolij N. (1971). Древнерусское оружие. Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв, Moskva.
Mägi, Marika (2002). At the Crossroads of Space and Time. Graves, Changing Society and Ideology on Saaremaa (Osel), 9th–13th centuries AD, Tallinn. Online.
Moilanen, Mikko (2009). On the manufacture of iron inlays on sword blades: an experimental study. Fennoscandia archaeologica XXVI: 23–38. Online.
Nerman, Birger (1929). Die Verbindungen zwischen Skandinavien und dem Ostbaltikum in der jüngeren Eisenzeit, Stockholm.
Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.
Tõnisson, Evald (1974). Die Gauja-Liven und ihre materielle Kultur (11. Jh.-Anfang 13. Jhs.), Tallinn.
Tvauri, Andres (2012). The Migration Period, Pre-Viking Age, and Viking Age in Estonia, Tartu. Online.
Zariņa, Anna (1970). Seno latgaļu apģērbs 7.–13. gs, Riga.
Zariņa, Anna (2006). Salaspils Laukskola kapulauks 10.–13.gadsimts, Riga.
