Před jistou dobou jsem sepsal příspěvek „Stagnace českých historických akcí“, který vyvolal značnou pozitivní i negativní odezvu. Vyjadřuji v něm nesouhlas s rekonstrukcí, která se nezakládá na pramenech. Ve článku kladu důraz na to, že každý reenactor by měl podniknout svůj vlastní výzkum a přizpůsobit svůj kostým k danému roku a dané oblasti. Přestože mnohé myšlenky byly dlouhosáhle propírány na Facebooku, cílové skupiny, kterým byl příspěvek určen, článek neoslovil. Proto bych se chtěl vyjádřit k opačnému přístupu, poněkud radikálnějšímu, ale dle mého soudu lépe odpovídajícímu současné situaci.
Jak jsem již naznačil ve zmíněném článku, doba vikinská je spíše zidealizovaným obdobím. Reenactoři, kteří se mu věnují, z neznalosti dobových reálií často podléhají iluzím. Oblíbenou praktikou není dokazování pravosti a autentičnosti, nýbrž poukazování na nedostatek znalostí a odkazování na skupinové autority. V praxi si tento přístup můžeme ukázat na modelové situaci:
Reenactor 1: „Jsou krpce dobové? Lze jej pokládat za autentické?“
Reenactor 2: „Nevíme jistě. Pokud vím, nálezy krpců z doby vikinské neexistují, ale lze je objevit mezi staršími dánskými nálezy a etnologicky je lze doložit po celém světě.“
Reenactor 3: „Já jsem slyšel, že dobové jsou. XY mi to říkal a prý viděl nějaké nálezy. Navíc jsou z kůže a ta se, jak známo, špatně dochovává. Klidně se mohly nosit a my to ani nevíme.“
Přístup, který zastává reenactor 3, lze jednoznačně označit za špatný a zhoubný: odkazuje se na prostředníka namísto toho, aby podnikl vlastní výzkum, a především používá argumentační klam nedostatku znalostí, kterým obhajuje autentičnost. V mnoha případech člověk s tímto přístupem rezignuje na samostudium, protože „zkrátka všechno mohlo být možné“ a autentičnost nelze prokázat. A je úplně jedno, že z doby vikinské máme stovky nalezených bot, z nichž ani jedny nejsou krpce …
Poté tu máme další efekt, odvolávání se na chyby ostatních. Názorný příklad:
Reenactor 1: „Proč používáš krpce, když se nenašly?“
Reenactor 2: „Nosí je i XY, tak proč bych nemohl já?“
I tento přístup je zhoubný, protože dochází k cyklení a neautentické předměty jsou používány stále dokola a dokola.
Dalším velice častým argumentem k autentičnosti předmětu je nálepka „volná rekonstrukce“. V mnoha případech si pod tímto označením můžeme představit regulérní šizení, díky kterému reenactor nemusí do předmětu investovat tolik peněz nebo času. Názorným příkladem mohou být tašvice s kostěným knoflíkem, které se nepoužívaly a které jsou jednodušší na výrobu než tašvice s průvlečkou. Před každou volnou rekonstrukcí je třeba nastudovat problematiku a pohybovat se v rámci uvěřitelných tvarů, ornamentů apod. Dalším názorným příkladem může být tento:
Reenactor 1: „Nebyly původní kaftany z hedvábí s bronzovými knoflíky?“
Reenactor 2: „Já jsem radši zvolil vlnu. Je to volná rekonstrukce.“
Uvedené příklady jsou bohužel velice časté. Obecně lze říci, že zastánci těchto přístupů ovládají argumentační klamy a spíše než důvody, proč dělat věci lépe, hledají způsoby, jak obhájit výsledky svého snažení, ať je jejich autenticita jakákoli. Osobně tento přístup nazývám „pocitovou rekonstrukcí“ a dle mého názoru je typický právě při rekonstrukci období, pro něž je množství pramenů omezené a která se vyznačují tím, že existuje tolik interpretací, kolik je reenactorů samotných. Zatím jsem se setkal s obhajováním autenticity následujícího typu:
1) odkazování na vědecký diskurz a konkrétní prameny
1.1) odkazování na neznámé či známé skupinové autority
1.2) odkazování na dokumenty, obrázky
2) poukazování na nedostatek znalostí
2.1) poukazování na chyby ostatních, na nízkou kostýmovou úroveň akce či nedostatek financí
2.2) poukazování na volnou rekonstrukci, nižší technickou náročnost (např. nalezené převracené boty jsou technicky složitější než krpce, což znamená, že „krpce jsou teoreticky autentické“)
2.3) poukazování na fakt, že žádná rekonstrukce není a nemůže být stoprocentní a že badatel není cestovatelem v čase
Je samozřejmě pochopitelné, že ne každý má čas, chuť nebo mozkovou kapacitu na samostatné vzdělávání v oblasti dobových reálií. Z toho důvodu by měli zapracovat velitelé skupin, ale zejména dosud opomíjení organizátoři jednotlivých akcí. Domnívám se, že jsou to právě oni, kteří mohou pomoci se změnou přístupu a příklonu k autentičnosti. Dle mého názoru to lze provést několika mírně radikálními, ale férovými a opodstatnitelnými kroky:
1) Není možné na akci, která sama sebe nazývá historickou, přijímat jakýkoli kostým. Každý kostým musí být podroben bližšímu ohledání, což je časově náročné. Organizátoři si mohou vyžádat fotky kostýmů předem, nebo mohou před začátkem akce sestavit komisi, která bude schvalovat kostýmy jednotlivých skupin. V současné době panuje takový trend, že kdokoli může na historickou akci přijít v čemkoli a bude přijat (viz bod 2). V mnoha případech organizátoři nejsou schopni plnit výstrojní podmínky své vlastní historické akce.
2) Je praxí, že organizátoři nechtějí účastníky akce buzerovat nároky na dobovost, protože se strachují, že jakýkoli konflikt by mohl oslabit již tak malou komunitu. Domnívám se, že uzrál čas a do řad komunity v posledních několika letech přišlo mnoho mladých zájemců, kteří úroveň autenticity spíše poškodili nežli vylepšili. Proto bych na organizátory rád apeloval, aby se neobávali každým rokem nastavovat tvrdší podmínky, díky kterým by vymizely předměty a kombinace předmětů, které nemají oporu v pramenech. Se svými kolegy jsem se shodl, že doba na kompletní výměnu kostýmu je dva roky, a pravidla by s tímto měla počítat.
3) Je potřeba se shodnout na tom, že kožené lamelové zbroje nejsou tolerovatelné ve vikinském reenactmentu. Stejně tak by se mělo dojít k závěru, že na každou vikinskou skupinu je tolerovatelný určitý počet kvalitně provedených kovových lamelových zbrojí. Obecně by se měly stanovit limity toho, co je přípustné a co není. Není možné a tolerovatelné, aby se na akcích pohybovali jedinci s desítkami amuletů kladiv u krku. Stejně nepřípustné jsou rohy nošené u pasu nebo nezakryté obarvené vlasy. To se týká i použití krpců, zástěr s pevně našitými ramínky bez broží, tzv. danaxů na toporech delších než 130–150 cm, pytlovitých oděvů s širokými rukávy, sešívaných širokých kalhot a jiné.
4) S tím souvisí i to, že tyto kostýmní nároky je třeba vizualizovat. Přiložením obrázků, které budou znázorňovat akceptované kostýmy, se udají jasné požadavky, které budou tím spíše splnitelné i vymahatelné. Je pravda, že tímto krokem hrozí uniformnost kostýmu, ale pevně věřím, že rozdílné barvy látek a různé kostýmové doplňky dokáží jednotlivé kostýmy odlišit.
5) Do určité míry by se mělo vrátit ke kořenům a napravovat chyby v úplných začátcích. Na akce jezdíme proto, abychom poznali jinou kulturu, a tu nepoznáme tak, že budeme neustále online na mobilech, budeme pít pivo z plastových lahví a zakusovat chleba z igeliťáku. K tomuto účelu by měla být určena plastová policie.
6) Mám pocit, že v poslední době boj přitvrzuje. Proto zvažuji nad tím, že bychom měli zavést „maršály“, rozhodčí ozbrojené holemi/praporky, které zakročí ve sporných momentech nebo odstaví/důrazně napomenou člověka, který zjevně neumí kontrolovat svou zbraň. Díky nenáročnosti tohoto úkolu mohou tyto maršály ztvárňovat i ti, kteří se z nějakého důvodu nezapojují do boje. Bezpečnějšího boje lze dosáhnout také používáním autentičtějších a lépe vypadajících ochranných prvků.
7) Mnoho účastníků akce včetně organizátorů událost navštěvují z důvodu relaxace, což jim rozhodně nelze mít za zlé. V mnoha případech však festivaly připomínají festivaly hudební nebo skautské tábory. Bitva je jediným hromadným bodem programu, zbytek akce je víceméně individuální a volný. Osobně se snažím o to, aby se na akcích pořádaly i nějaké vedlejší aktivity, které dle mého soudu patří k rekonstrukci a které rozšiřují naše znalosti. V rámci zlepšování kostýmů by mohly být vypsány soutěže o nejlepší kostým v mužské i ženské kategorii. Prakticky chybí dobová hudba a řemesla. Cestu vidím v tom, že zúčastněné skupiny mohou pomoci s organizací akce tím, že připraví svůj vlastní program.
Toto je z mé strany zřejmě všechno. Těchto sedm bodů se mi již dlouho honilo hlavou a impulsem pro jejich sepsání byl festival Rusborg. Jedná se o největší ruskou raně středověkou akci. Právě pravidla na ruských festivalech jsou známa tím, že jsou velice přísná, a Rusborg není výjimkou. Ale odměnou jsou fotky s nádhernými kostýmy a překrásnou dobovou atmosférou, kterou na našich akcích můžeme jen stěží hledat. Z konverzací s organizátory těchto východních akcí vyplynulo, že naše festivaly považují víceméně za fantazy, k čemuž se bohužel musím připojit. Dokažme jim i sami sobě, že máme na víc!
