Před nějakým časem jsem na požádání přeložil kapitolu z knihy Thora Ewinga Viking Clothing, která se týká ženských a mužských pokrývek hlavy.
Překlad si můžete stáhnout zde v PDF podobě:
Ačkoli se hloubkově nezajímám o dějiny odívání a mou největší zkušeností je překlad článků a jejich zpřístupnění českým čtenářům, nemohl jsem si odpustit nevyslovit se k tomuto příspěvku. Na rozdíl od ostatních kapitol, ve kterých autor přehledně a poctivě třídí pláště do skupin, mi přijde tento článek spíše jako nedodělaný pokus o shrnutí. Není to však shrnutí kompletní a je značně matoucí. Čtenáři se proto pokusím přiblížit vlastní řešení problematiky, kterého se může a nemusí držet.
1) Mužské čapky. Rozhodně dávám za pravdu autorovu rozdělení na typy hattr a húfa. Rád bych však zdůraznil, že souvislost s helmami, kterou autor zmiňuje jen na okraj, považuji za důležitou. Zvon helem byl také mnohdy vysoký a kónický, jindy zas nízký a spíš polokoulovitý; ale společným jmenovatelem byla vždy metoda spangenhelm, která často operuje s konstrukcí ze čtyř částí. Používání slova hattr v kenninzích pro helmy považuji více než za metaforu – dle mého soudu jde o opis na základě podobné konstrukce. Na základě toho se můžeme domnívat, že:
- hattr označuje stojatou vyšší (kónickou) či nižší čapku, vyráběnou možná ze čtyř trojúhelníků,
- húfa označuje kónickou čapku, vyráběnou možná ze dvou dlouhých trojúhelníků, jejíž vysoká špička je svěšena na záda nebo na rameno.
Autor však předkládá i jiné střihy čapek (včetně nålebindingovaných), které se tomuto rozdělení vymykají (částečně proto, že jsou jiného data). A také si musíme položit otázku, za jak striktní můžeme takové rozdělení považovat – skaldská poezie s termíny pracuje velmi striktně, zatímco ságová literatura je naopak benevolentní a výrazy jako kollhattr a kollhúfa považuje za totožné. Možná proto je v ságách nákladná „ruská čapka“ označena jako gerzkr hattr, ač by se typově mělo jednat spíše o húfu, kterou lze vidět v hrobech z Birky a o které píše Ḥudūd al-ʿĀlam. Výjev na runovém kameni DR 282 a Sága o jómských vikinzích nám však jasně ukazuje, že stříbrný kónus mohl být připevněn také na hattu. V této sáze má dánský jarl Strút-Harald na čepce „výčnělek“ (strútr; snad stříbrný kónus) a zdobení v ceně deseti marek zlata. Húfa a vysoký kónický hattr z pramenů vyvstávají jednoznačně jako dražší čapky (čím více látky, tím dražší), zatímco nízké čapky kopírující hlavu jsou vnímány jako prostší. Nákladnější čapky byly lemovány kvalitní kožešinou (viz Ibn Fadlan, Risala §89: „Nasadili mu čapku z hedvábí/brokátu a [sobolí] kožešiny“).
Zároveň je zarážející, že při popisu kápí autor opomíjí nález ze Skjoldehamnu, který je jediným nálezem vikinské kápě a který je díky svému jednoduchému střihu ideální pro rekonstrukci.
2) Ženské čepce. Proti této části textu nemám mnoho výhrad. Autor rozděluje ženské pokrývky hlavy na faldy a sveigy. K tomuto bodu mohu jen doplnit, že problematikou faldů se komplexně zabývá kniha HECKETT, Elizabeth Wincott. Viking Age Headcoverings from Dublin, Dublin 2003 (kterou mám k dispozici).
3) Rád bych upozornil, že autor zmiňuje čelenky pouze jako součást ženského oděvu. Někteří autoři se dokonce domnívají, že čelenka byla spolu s náramkem jediným šperkem vikinského muže. Brokátovaná čelenka (hlað) byla vyrobena z hedvábí (osnova) a stříbrného/zlatého drátu (útek). Nosili ji ženy i muži a můžeme nalézt jak archeologické (Birka), tak písemné doklady (Vellekla, Sága o Njálovi). Na základě archeologických nálezů (Bj.946) se můžeme domnívat, že k ženským čelenkám byly připevněné hedvábné závoje nebo čepce, nebo čelenky případně byly součástmi závojů a dekorovaly je.
