V poslední době jsem v publikacích a na internetu náhodně narazil na několik raně středověkých šídel, které ve mně vzbudily zájem o sepsání kratšího článku. Ten bych chtěl věnovat všem řemeslně zaměřeným čtenářům těchto stránek. V tomto článku se nechci zabývat přehledovým zpracováním všech nástrojů, které máme k dispozici z raně středověké Evropy. Namísto toho chci postihnout základní charakteristiky a konstrukce s přihlédnutím ke skandinávskému materiálu.
Šídlo patří mezi nástroje, které se v průběhu dějin příliš nezměnily. Třebaže u dnešních šídel se používají jiné materiály, které jsou zpracovávány strojově, a šídla spíše směřují k všestrannosti (výměnná hlava), ve své podstatě jde stále o tentýž nástroj, s jehož pomocí lze manuálně děrovat materiál. Pokud jde o raně středověká šídla, usuzuje se, že mohla sloužit k děrování dřeva, kůže, kožešin a textilu (Petersen 1951: 232; Saggau 2000: 74). Stejně tak mohla být používána při rytí do kosti, parohu, jantaru a jiných materiálů. Šídla jsou běžně nacházena v mužských i ženských hrobech a na sídlištích.
Jehly raně středověkých šídel jsou poměrně uniformní, třebaže můžeme vymezit několik typů. První a nejběžnější typ představuje jehlu opatřenou dvěma hroty a rozšířenou středovou částí o čtvercovém nebo zploštělém průřezu. Druhý a méně častý typ představuje nesymetrickou jehlu, jejíž řap je o poznání tenčí než hrot. Třetí typ lze spatřit v zahnutém šídlu. Šídla prvního typu běžně mají kruhový, oválný, pravoúhlý nebo diamantový průřez (diamantový průřez se perfektně hodí pro práci s kůží, protože ji netrhá) a mají zpravidla průměr 2–4 mm. Středová část o pravoúhlém nebo zploštělém průměru u dochovaných šídel těsně doléhá na rukojeť; zjevně fungovala jako zarážka, aby jehla nezajížděla hlouběji do dřeva. Kromě tvaru může variovat také délka jehel, která je rovněž uzpůsobena práci s konkrétním materiálem. Běžná délka se pohybuje mezi 45–140 mm (nejběžněji kolem 80–100 mm) a je závislá na metodě uchycení v rukojeti – některé jehly mají natolik dlouhý řap, že prochází celou rukojetí, zatímco řap jiných jehel zasahuje jen do určité části rukojeti. Jedno ze šídel z Birky (hrob Bj 924) je opatřeno závěsnou krytkou, která chránila hrot jehly.
Rukojeť, do níž byla jehla naražena, byla běžně vyráběna ze dřeva nebo parohu. Pro dobrou manipulaci byla ohlazena do kruhového nebo oválného průřezu. Délka rukojetí se běžně pohybuje do 100 mm, šířka kolem 30 mm. Rukojeti jsou obyčejně zužované směrem k hrotu, v některých případech jsou zužované směrem k opačnému konci. Některá šídla byla na konci rukojeti opatřena otvorem či kroužkem, který byl připevněn na ohnutý řap procházející rukojetí. Některé rukojeti, zejména parohové, jsou zdobené řezbou linií, vzorem „cikcak“, kruhovými motivy a uzly. Pouze u šídel z Dublinu a Birky lze spatřit plastické řezby. Některé dřevěné rukojeti šídel z Birky mají spodní okraje zpevněné třemi omotávkami ze stříbrného drátu (Bj 838) nebo dvěma bronzovými pásky (Bj 956).
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Použitá literatura
Ambrosiani, Kristina (1981). Viking Age combs, comb making and comb makers : in the light of finds from Birka and Ribe, Stockholm.
Androščuk, Fedir – Zocenko, Vladimir = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.
Apals, Jānis (2008). Araišu Arheoloģiskais Muzejparks. Ceļvedis, Riga : Latvijas Nicionālais Vēstures Muzejs.
Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.
Bialeková, Darina (1981). Dávne slovanské kováčstvo, Bratislava.
Grieg, Sigurd (1928). Osebergfunnet II : Kongsgaarden, Oslo.
Lang, James T. et al (1988). Viking-age Decorated Wood: A Study of Its Ornament and Style, Dublin.
Lutovský, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách,na Moravě a ve Slezsku, Praha.
Ottaway, Patrick (1989). Anglo-Scandinavian ironwork from 16-22 Coppergate, York : c.850-1100 A.D. PhD thesis, University of York.
Petersen, Jan (1951). Vikingetidens Redskaper, Oslo.
Saggau, Hilke Elisabeth (2000). Mittelalterliche Eisenfunde aus Schleswig, (Ausgrabungen in Schleswig 14), Neumünster.
Waller, Jutta (1984). Nadeln/Pfrieme und Pinzetten. In: In: ARWIDSSON, Greta (ed.) Systematische Analysen der Gräberfunde. Birka II: 1, Stockholm, 183–190.
Westphalen, Petra (2002). Die Eisenfunde von Haithabu, (Die Ausgrabungen in Haithabu 10), Neumünster.
