Rebec z Haithabu

Mezi dřevěnými fragmenty z Haithabu byly nalezeny tři kusy hudebních nástrojů (Lawson 1984: 151–159; Westphal 2006: 83–84), které společně s kostěnými flétnami (Brade 1978) dotvářejí náš obraz o hudbě praktikované v tomto městě a ve Skandinávii obecně. V tomto článku se budeme zabývat jedním z nich – fragmentem, který je považován za nejstarší hmotný doklad smyčcových nástrojů evropského středověku.

Tři typy hudebních nástrojů, jejichž fragmenty byly nalezeny v Haithabu.
Převzato z Brade 1978: 28 a Schietzel 2014: 289.

Fragment, označený inventárním číslem HbS.916.001, byl objeven při zpevňování hráze potoka (Lawson 1984: 151–155; Westphal 2006: 83, Taf. 61:1). Sestává z jednodílného těla, které je 43 cm dlouhé a vyrobené z olšového dřeva (Lawson 1984: 151). Zachovalý fragment představuje zaoblené dno ozvučné skříně, která je hrubě opracována do hruškovitého a miskovitého tvaru. Na tuto část navazuje na plochý krček. Zdrsněný povrch naznačuje, že výrobek nebyl dokončen, a je dokonce možné, že byl posléze použit k nehudebnímu účelu, například jako mísa.

Fragment HbS.916.001 a jeho schematický nákres.
Převzato z Westphal 2006: Taf. 61:1.

Možná rekonstrukce fragmentu HbS.916.001.
Převzato z Schietzel 2014: 289.

Ačkoli je tento předmět pouze částečný, lze jej srovnat s jinými archeologickými nálezy, obrazovým a písemným materiálem. V anglofonní literatuře se lze setkat s názorem, že nález z Haithabu představuje fidulu (Lawson 1984; Westphal 2006), ale tento termín není příliš přesný, protože označuje jinak tvarovaný, pozdější strunný nástroj. Současně se lze setkat s tím, že je nástroj spojován s východoevropskými nástrojem gusli (Lawson 1984); i tento nástroj se spíše podobá lyrám či psaltériím (Povetkin 2001: 235–240). Asociace s východoevropským nástrojem gudok, které navrhuje Kurt Schietzel (2014: 289), je bližší, neboť označuje velmi podobné a časově bližší nástroje (Povetkin 2001: 241–243). Nejstarší exemplář, respektive jeho fragment, je datovaný do poloviny 11. století (Povetkin 1997: 180–184, Tabl. 107:1). Zařazení mezi východní nástroje by však ignorovalo poměrně obsáhlý korpus obrazového a lingvistického materiálu, který máme dostupný pro severozápadní Evropu. Obecněji vzato, nástroj tohoto typu se v Evropě tradičně označuje jako rebec. Tento nástroj se, stejně jako smyčec, na Kontinent dostal z islámského prostředí a zdomácněl již zřejmě v 10. století (Bachmann 1964; Panum 1971: 341–346). Již v 11. století se tento smyčcový nástroj objevuje v evropské ikonografii. V germánském prostředí se nástrojům tohoto druhu dostalo svébytného označení, které koření v protogermánském gīganą, jež označuje označuje pohyb. Proto můžeme najít řadu smyčcových nástrojů, které z tohoto základu vycházejí – např. německé housle (Geige), shetlandskou gue či staroseverkou gígju. Věřím, že právě gígja, což je i zachované příjmí použité v 10. století na Islandu (Jónsson 1908: 247), nejlépe označuje relevantní hudební nástroj z Haithabu. Nutno dodat, že staroseverský slovník zná rovněž pojmy gígjari (hráč na gígju) a draga gígju (doslova „tahat gígju“, hrát na gígju smyčcem) (Baetke 2006: 196). Fragment z Haithabu není datován, ale je možné jej zařadit do 10. či 11. století, což z něj činí nejstarší archeologický doklad smyčcových nástrojů v Evropě.

Nástroje typu gudok z Novgorodu, 11.–14. století.
Převzato z Povetkin 1997: Tabl. 107: 1–5.

Nástroje typu rebec vyobrazené v anglosaské a francouzské ikonografii, 11.–12. století.
1. St John’s College, Cambridge (MS B 18 f. 1), 12. století.
2. Bodleian Library, Oxford (MS Bodley 352 f. 6), 11. století.
3. University Library, Glasgow (MS Hunter 229 f. 21), 12. století.
4. Portál katedrály sv. Marie v Oloron-Sainte-Marie, 12. století.
5. British Library, Londýn (MS Cotton Tiberius C VI f. 30), 11. století.

Svrchní deska hudebního nástroje z Haithabu není zachována. Ač lze předpokládat, že byla zhotovena ze dřeva, není jisté, jakým způsobem mohla být uchycena ke spodnímu dílu. Z komparativních pramenů lze usoudit, že tyto nástroje mohly být dvou až čtyřstrunné, zpravidla však třístrunné. Struny mohly být zhotoveny ze střev či žíní, které mohly být natažené také na smyčci. Kolíčky a kobylku lze předpokládat primárně ze dřeva či kosti/parohu (Lawson 1984: 155). Ikonografie ukazuje, že hráči používali pravé ruce k rozeznívání strun smyčcem a levé ruce k určování výšky tónů; nástroj byl opřen buď o krk pod bradou jako u houslí, nebo o kolena. Kurt Schietzel (2014: 289) navrhuje možnost držení nástroje v náruči, ačkoli tento způsob – nakolik je mi známo – nelze ničím podložit.

Smyčcové nástroje v ikonografii 11.–12. století a možná rekonstrukce.
1. Universitätsbibliothek Leipzig (signatura nezjištěna), 11. století, Panum 1971: Fig. 276.
2. St John’s College, Cambridge (MS B 18 f. 1), 12. století.
3. British Library, Londýn (MS Cotton Tiberius C VI f. 30), 11. století.
4. Rytina v kameni, kostel v Gamtofte, Fyn, 12. století, Panum 1971: Fig. 278.
5–6. University Library, Glasgow (MS Hunter 229 f. 21), 12. století.
7. Bibliothèque du Grand Séminaire de Strasbourg (Ms 37 f. 36), 12. století.
8. St Augustine’s Abbey, Canterbury (BL Arundel MS 91 f. 218v), 12. století.
9. Navržená rekonstrukce, Schietzel 2014: 289.

---

Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.

---

Literatura

Bachmann, Werner (1964). Die Anfänge des Streichinstrumentenspiels, Leipzig.

Baetke, Walter (2006). Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur [digitální verze], Greifswald.

Brade, Christine (1978). Knöcherne Kernspaltflöten aus Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 12, Neumünster: 24–35.

Jónsson, Finnur (1908). Tilnavne i den islandske oldlitteratur. In: Aarbøger for Nordisk Oldkyndighed og Historie 1907, Kjøbenhavn: 161–381.

Lawson, Graeme H. (1984), Zwei Saiteninstrumente aus Haithabu. In: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 19, Neumünster: 151–159.

Panum, Hortense (1971). The Stringed Instruments of the Middle Ages, London.

Povetkin, Vladimir I. (2001). „Lärmgefäße des Satans“. Musikinstrumente im mittelalterlichen Novgorod. In: Müller-Wille, Michael (Hrsg.). Novgorod. Das mittelalterliche Zentrum und sein Umland im Norden Rußlands, Neumünster: 225–244.

Povetkin 1997 = Поветкин, В.И. (1997). Музыкальные инструменты // Археология. Древняя Русь. Быт и культура / Ответст. редакторы тома Б.А.Колчин, Т.И.Макарова. М .: Наука. Глава 11. С. 179–185

Westphal, Florian. (2006), Die Holzfunde von Haithabu. Die Ausgrabungen in Haithabu 11, Neumünster.

Schietzel, Kurt (2014). Spurensuche Haithabu, Neumünster – Hamburg.