V této eseji se pokusím shrnout poznatky spojené s výrobou funkční repliky bronzového kování – garnitury řemení meče z hradiště Stará Kouřim.
Popis nálezu
V letech 1956-1958 byly při vykopávkách na bývalém hradišti Stará Kouřim pod vedením pana Miloše Šolleho odkryto významné pohřebiště v poloze jihovýchodně od tzv. Libušina jezírka; zachyceno bylo celkem 150 hrobů. Z většiny mělčích hrobových jam vybočovalo několik hlubokých, šachtových hrobů, patrně starších než zbytek. Dva z těchto hlubokých hrobů, kostrové hroby č. 120 a č. 55 jsou díky své neobvykle bohaté výbavě v literatuře označovány jako hroby “knížecí”. V této eseji se budu zabývat pouze hrobem č. 55.
Nálezy ze Staré Kouřimi byly poprvé publikovány a shrnuty M. Šollem v práci Knížecí pohřebiště na Staré Kouřimi, včetně černobílé fotografie nalezených bronzových součástí (Šolle 1959: 401). Kostra zemřelého byla vlivem spodní vody zcela strávena; ze stejného důvodu se z dřevěné rakve dochoval pouze tmavší pruh zeminy. Inventář hrobu č. 55 kromě řady dalších položek (jako je botka žerdě, vědro, ostruhy, meč atd.) zahrnuje celkem čtyři stylově jednotné předměty, zjevně součásti řemení k meči.
Všechny nálezy z hrobu č. 55 jsou v současné době jsou nálezy uloženy ve sbírkách Národního muzea (NM). Následuje soupis součástí garnitury dle databáze NM:
| Inv. číslo | Popis | Délka (mm) | Šířka (mm) | Vlastní poznámka |
| 96665 | Bronzové kování lité, zdobené jednotnou technikou vroubků, vějířovitě řasených tak, že střední pole tvoří několik řad a obvod jednotný lem. Jazykovité s 2 nýty shora v týlní části, na spodu ploché. Silně patinováno. | 71 | 22 | Nákončí |
| 96666 | Bronzové kování lité, zdobené jednotnou technikou vroubků, vějířovitě řasených tak, že střední pole tvoří několik řad a obvod jednotný lem. Zlomek jazykovitého konce s obloukovitou příchytkou na spodní straně po celé šíři. Silně patinováno. | 22 (část) | 20 | Zlomený oválek (A) |
| 96667 | Bronzové kování lité, zdobené jednotnou technikou vroubků, vějířovitě řasených tak, že střední pole tvoří několik řad a obvod jednotný lem. Trojlisté s 1 nýtem uprostřed a po 1 nýtu v jazykovitých koncích na spodní straně. Stopy železné rzi. Silně patinováno. | 43×55 | 21-22 | Trojlístek |
| 96668 | Bronzové kování lité, zdobené jednotnou technikou vroubků, vějířovitě řasených tak, že střední pole tvoří několik řad a obvod jednotný lem. Eliptické se 2 nýty v koncových partiích spodní strany. Silně patinováno. Slepováno. | 34 | 19 | Oválek s nýty (B) |
Tabulka 1: Čtyři součásti garnitury meče. Podle databáze archeologické sbírky NM.
Šolle 1959: 401.
Šolle 1966: 73.
Profantová 2011: 88.
Výběr nálezů z hrobu č. 55.
Garnitura na výstavě Dějiny (NM) – koláž. Kredit: vlastní dílo.
Garnitura na výstavě Dějiny (NM).
Zřetelně je vidět netriviální reliéf a nízká tloušťka. Kredit: vlastní dílo.
Garnitura na výstavě Dějiny (NM).
Šikmý pohled, kde vyniknou rysy reliéfu. Kredit: vlastní dílo.
Zatímco účelem stejná garnitura ze známého hrobu v Kolíně je pro své bohaté zpracování a až opulentní masivnost běžně jednohlasně považována za karolinský import, sada z hrobu č. 55 vyvolávala od začátku určité rozpaky. Neobvyklé výtvarné ztvárnění je obvykle považováno za blíže neupřesněný odraz doznívajících avarských vlivů, případně rovnou pozdně avarskou produkci (Šolle 1959: 416, 473). Názory na původ, resp. oblast výroby sahají od označení za produkt nízké kvality z dílny místního řemeslníka (Košta – Hošek 2013: 10) až k označení za přímý import z franských oblastí (Profantová 2011: 79).
Pokud je mi známo, panuje shoda nad tím, že hrob č. 55 představuje jeden z nejstarších kouřimských pohřbů a je na základě stratigrafie pohřebiště a inventáře kladen do 1. poloviny 9. století, případně do jeho 1. třetiny (Šolle 1959: 474, z novějších prací např. Košta – Hošek – Žákovský 2019: 125).
Je velmi lákavé uvažovat o výbavě obou kouřimských hrobů (a vlastně celého pohřebiště) v souvislosti s počátky státu Mojmírovců, případně se známým křtem čtrnácti českých knížat a jejich doprovodu v Řezně roku 845. Tyto úvahy však významně přesahují rámec této práce a nemohu se jim zde věnovat. Zájemce o dějiny střední Evropy během 9. století odkazuji na rozsáhlou literaturu.
Analogie ze Schouwen
Dlouhou dobu nebyl znám žádný srovnatelný nález ve smyslu výtvarného provedení. Při přípravě této eseje jsem pro jistotu provedl intenzivní průzkum literatury a internetových zdrojů, přesto jsem neobjevil cokoli se srovnatelným dekorem. Naproti tomu nákončí a obecně kování zdobených rostlinnými nebo zoomorfními motivy je známa celá řada – koneckonců ve stejném hrobě je rozvilinovým dekorem zdobena jak botka žerdě, tak i souprava kování k lýtkovému řemení.
Jak však upozornila Naďa Profantová (Profantová 2011: 79) a následně i Robak (2013: 413), zlomek prakticky identického kování pochází z pobřeží dnešního Holandska, z ostrova Schouwen-Duiveland, 815 kilometrů vzdušnou čarou od Kouřimi.
Tamní učitel Johannes Adriaan Hubregtse (1878-1940) bydlící ve vesnici Burgh mezi lety 1911-1940 sesbíral z pískových dun a pláží západní části ostrova celou řadu zlomků keramiky, mincí a dalších kovových předmětů. Samotná vesnice Burgh sousedí s pozůstatky kruhového opevnění (Ringwalburg) z konce 9. století, které snad mělo chránit pobřeží proti nájezdům Seveřanů (část opevnění rekonstruována 2001-2007). Nálezy z jeho sbírky byly poprvé publikovány v Capelleho práci (Capelle 1978), konkrétně nám jde o předmět inventární číslo A.62.
Předmět A.62. Převzato z Capelle 1978: Taf. 13.
Dotyčný zlomek kování o délce 2,4 cm a šířce 2 cm pochází buďto z oválku, nebo z trojlístkového děliče řemení. Je opatřen dvěma nýty, z nichž jeden byl druhotně proveden skrz (patrně po ulomení původního nálitku). Dnes se nachází ve sbírkách vědecké společnosti Koninklijk Zeeuwsch Genootschap der Wetenschappen. Díky laskavosti konzervátorky tamní archeologické sbírky, paní Aagje Feldbrugge zde s potěšením mohu publikovat současné foto tohoto předmětu:
Líc a rub zlomku kování A.62.
Kredit: The archaeological collection of the Royal Society of Sciences of Zeeland (NL).
Shoda výzdoby se stylem (a šířkou) garnitury z hrobu č. 55 je zcela očividná, byť se liší způsobem připojení k podkladu – dva nýty blíž k okrajům vs. jeden nýt v ose. Dovolím si pokládat tento zlomek za pozůstatek součástky výtvarným provedením zcela shodné se zde diskutovanou garniturou.
Diskuze ke složení garnitury
K samotnému nálezu z hrobu č. 55 bych nyní rád zdůraznil několik důležitých bodů:
- Neznám přesné rozmístění součástí garnitury. Tento bod není příliš kritický, zaslouží si však upřesnění: podle nákresu hrobu (Šolle 1966: 71) se nacházela sada kování zhruba mezi pozůstatky meče a (nedochovanou) kostrou pohřbeného. Zde však mám na mysli vzájemnou polohu jednotlivých součástí vůči sobě. Znalost tohoto detailu by mohla usnadnit úvahy nad funkcí, zejména umístění jednotlivých oválků vůči pochvě meče.
- V hrobě nebyla nalezena přezka jistě přiřaditelná k opasku. Tento bod je již zásadnější. Přezek opasku, výtvarně zapadajících do zbytku garnitury existuje celá řada (příkladem je koneckonců hrob z Kolína, z dalších zmíním tzv. poklad z Duesminde) a je zvláštní, že v hrobě nebyla. Na druhou stranu je možné, že součástí opasku byla přezka železná: již v původní publikaci je mezi inventářem hrobu zmíněn železný fragment přezky s obdélníkovým rámečkem a větším tvarem (Šolle 1959: 410-412). V databázi NM je v současnosti pod inventárním číslem 96676 zaznamenán následující objekt: “Zlomek železné přezky (?) plochý destičkovitý trojklanný, nepravidelného lichoběžníkového tvaru. Rozpadlé, slepeno, drolí se”. Rozměry uvedeny nejsou. Bohužel, nepodařilo se mi dohledat další údaje, tedy nákres nebo foto. Současný stav předmětu inv. č. 96676 patrně neumožňuje učinit jednoznačný závěr. K mému pojetí přezky viz dále.
- Nevím, jak původně vypadal oválek se zbytkem průvlečky (A). Tento bod je velmi bolestivý, a pokusím se jej rozebrat o něco podrobněji.
V první řadě je otázkou, jak vypadal půdorys tohoto oválku (A) v neporušeném stavu, t.j. zda délkově odpovídal oválku s nýty (B). Jak správně uvedl Zbigniew Robak, nelze s jistotou tvrdit, že kování nebylo původně delší (Robak 2013: 143). To by jistě bylo možné – dochovaný kus by mohl představovat cokoli mezi řekněme ⅓ až ¼ z původní délky. Na základě prohlídky rubové strany, kde se zdá částečně uchováno středem příčně probíhající “žebérko” stejně jako u (B), a dále schématu lícové výzdoby se osobně kloním k variantě, že oba oválky byly původně půdorysně shodné.
Zleva: originál oválku (A), moje rekonstrukce za pomoci zrcadlení, “dlouhá” varianta.
Kredit: vlastní dílo.
V druhé řadě není jisté, co bylo na chybějící části oválku (A) z rubové strany. Na dochované cca polovině jsou jasné zbytky průvlečky, o tom není sporu. Na odlomené straně mohl být nýt, druhá průvlečka nebo výčnělky k osazení příčného trnu (srovnej kování z kolínského hrobu). Běžný nýt má pouze funkci fixační – umisťuje součást na pevné místo vůči řemenu a jakmile je jednou rozklepán, není možné spoj rozebrat. Průvlečka naopak dovoluje uvažovat o regulační funkci (např. zkracování řemene díky jeho navázání do oka průvlečky) a rozebíratelném spoji. Plochý trn je na tom stejně, při správné konstrukci je rozumně rozebíratelný a umožňuje ustavení do jiné polohy vůči podkladu. Pro účel své rekonstrukce jsem zvolil provedení chybějící části s nýtem.
Tři zmíněné body v zásadě shrnují obtíže spojené s rekonstrukcí garnitury. Ačkoli podobných sad, včetně těch specificky zahrnujících trojlístkový rozdělovač řemene byla nalezena celá řada a byly učiněny různé pokusy o jejich typologii (zejména Wachowski 1992), zdá se, že konstrukční detaily vykazují značný rozptyl. Konstrukčním detailem mám na mysli počet jednotlivých součástí, jejich vzájemnou polohu a funkci – zda je součást vůči řemeni napevno umístěná, stavitelná, rozebíratelná atd.
Dnes se již nedozvíme, zda byla garnitura do hrobu vložena kompletní, zda byla vložena již poškozená či nekompletní, nebo zda došlo k druhotnému porušení / dekompozici sesuvem kamenů obklopujících rakev zesnulého (případně stěn hrobu), vlivem spodní vody nebo těchto vlivů společně. Vzhledem k době vykopávek nemohu vyloučit ani přehlédnutí úlomku oválku (A). Osobně se vzhledem k jinak luxusnímu vybavení kloním k variantě druhotného porušení, která by mohla vysvětlit jak zlomení jednoho z oválků, tak i ztrátu železné přezky.
I když se všichni autoři shodnou na tom, že konečným účelem celé garnitury bylo zajistit pohodlné a bezpečné uchycení meče při boku nositele, lze vymyslet velké množství variant řemení, skladby kování a stylu nošení (srv. Robak 2018: Fig 7, Fig 8 a Košta – Hošek 2008). Dovolím si rovněž odkázat na relativně bohatou ikonografii zejména západoevropské provenience, např. (Robak 2014: Tab CXII a dále). Pro přehlednost jsou níže shrnuta základní konstrukční schémata pro garnituru z hrobu č. 55, která jsem pro svou rekonstrukci zvažoval:
| Schéma | Počet oválků | Rozmístění |
| 2A | Dva oválky | (A) nahoře, (B) dole, půdorysně shodné |
| 2B | Dva oválky | (B) nahoře, (A) dole, půdorysně shodné |
| 2C | Dva oválky | (A) nahoře – dlouhý, (B) dole |
| 3A | Tři oválky | 2× (A) nahoře, (B) dole |
| 3B | Tři oválky | 2× (B) nahoře, (A) dole |
Tabulka 2: Zvažovaná konstrukční schémata.
Z tabulky 2 je patrné, že jsem zvažoval rovněž variantu, kdy by oválků bylo v garnituře více. Technicky by tomu nic nebránilo – z jiných sad a z iluminací jsou známy oválky v párovém provedení, konkrétně ty blíže k obústku pochvy (Typ I. dle Wachowski 1992). Nenapadá mě však žádný scénář, jak by (zejména vlivem druhotného porušení) mohlo dojít ke kompletnímu zmizení jednoho z bronzových kování – tzn. nedochoval by se ani jeho zlomek, otisk v hlíně, prostě nic. Na rozdíl od přezky (viz níže) jsem se v tomto případě rozhodl respektovat inventář hrobu a žádné další oválky do repliky nepřidávat.
Technologická rozvaha
Pro výrobu odlitků z bronzu a jiných tavitelných kovů (olovo, cín, drahé kovy) existují v zásadě dvě odlišné metody. Při pohledu na výrobek lze více či méně úspěšně určit, která z nich byla použita.
Metodou první je lití do stabilní formy. Ta může být z jemnozrnného kamene, z jílu, z jiného kovu, v nouzi u malých kusů i z tvrdého dřeva – obecně z jakéhokoliv materiálu, který vydrží alespoň po kritický čas teplotu litého kovu. Při správném provedení umožňuje opakované použití, řekněme okolo 10-15 odlitků v závislosti na materiálu formy i odlitku. Do takové formy musí být ovšem napřed vytvořen negativní obraz výrobku, což zejména u forem kamenných může být velmi pracné. Metoda druhá je lití metodou ztraceného vosku. Voskový model je opakovaným namáčením obalen řídkým jílem a pískem, po uschnutí a vypálení vosku je do vzniklé dutiny nalit roztavený kov a forma nakonec rozbita. Tato metoda je velmi přesná, vhodná i pro složité tvary, ovšem není z principu opakovatelná.
Hrubým vodítkem je zde zejména reliéf předmětu. Reliéf obsahující pozitivní (vystouplé) tenké linie, případně vystupující vypouklé plochy ukazuje, že předmět pravděpodobně odlit do stabilní formy – negativy těchto tvarů je poměrně snadné do formy vyškrábat. Reliéf zahrnující negativní (ryté) tenké linie nebo ostře ryté drážky je pravděpodobně lit do ztraceného vosku, protože tyto tvary je naopak snazší vyškrábat do vosku. Cokoli s otvory a tenkými nálitky mimo dělicí rovinu je metodou ztraceného vosku lito téměř jistě.
Zdůrazňuji slovo hrubým. Řemeslník vždy volil v návaznosti na své možnosti, dostupný materiál a řekněme detaily úkolu – kolik, jak rychle a za kolik. Zručný rytec dokáže za pár hodin vytvořit celou sadu na pohled identických voskových modelů, případně bravurní negativ do jemného pískovce. Metody je do určité míry možno kombinovat a řetězit, například otiskováním voskového nebo dřevěného modelu do nezaschlé hliněné formy. Reliéf je jen zřídka stejného typu – zcela běžně se na předmětu střídají vystouplé partie s těmi provedenými do hloubky. Záleží pochopitelně i na měřítku reliéfu, tedy jak moc je drobný.
Na okraj poznamenám, že jsem provedl detailní porovnání zlacených nákončí z téhož hrobu č. 55, patrně patřících k lýtkovým řemenům (inventární čísla NM 96672 a 96673). Jakkoli na první pohled vypadají stejně, jsou mezi nimi při přímém srovnání znatelné odlišnosti. Jsem si jist, že každé pochází z ručně tvořeného, případně dotvořeného voskového modelu a že tomu je stejně tak i u dalších bronzových předmětů z diskutovaného hrobu.
Vlastní rekonstrukce
Diskutovaná garnitura mi vždy přišla zajímavá svou neobvyklostí a zdánlivě jednoduchým, pro mě ale působivým výtvarným provedením. Na rozdíl od sady z kolínského hrobu mi není známo, že by se o věrnou rekonstrukci vůbec někdo pokusil. Někdy okolo roku 2020 nabízel jistý francouzský prodejce repliku z bronzu – pohříchu ne moc povedenou; dnes už z jeho nabídky zmizela. Pokud jsem chtěl svoji výstroj doplnit o zajímavou garnituru, nezbylo mi nic jiného než se o to pokusit vlastními silami.
Nezbytnou podmínkou pro rekonstrukcí bylo získání vhodných fotografií. Okolo roku 2016 byly předměty vystaveny v expozici Příběh pražského hradu; slabé osvětlení až přítmí však vylučovalo bližší prohlídku, případně pořízení kvalitní fotografie. Učinil jsem pokus o dohodnutí osobní prohlídky, ten ovšem vzhledem k plánované konzervaci vyšuměl do ztracena. Nakonec byla v roce 2022 většina hrobového inventáře vystavena v Národním Muzeu coby součást expozice Dějiny. Tam se mi konečně podařilo pořídit potřebné fotografie z různých úhlů, stále jsem však netušil, jak vypadá rubová strana. V roce 2023 mi laskavě kurátorem sbírek raného středověku NM panem Jiřím Koštou poskytnuty fotografie před konzervací a po ní, za což mu velice děkuji. Na těchto fotografiích je už vzhled rubové strany jasně zřetelný. Takto vybaven jsem už mohl přistoupit k dalším krokům. K dokumentaci též poznámka na závěr.
Foto zachycující rubovou stranu před a po konzervaci.
Kredit: Jana Butzke, Alzběta Kumstátová, NM.
Jako technologii pro svou rekonstrukci jsem zejména kvůli nálitkům nýtů a průvlečky zvolil metodu ztraceného vosku, viz výše. Ačkoli by bylo jistě velmi zajímavé provést celý výrobní postup striktně dobovými technikami včetně odlití, v omezených bytových podmínkách jsem si pomáhal materiály moderními.
Fyzickou rekonstrukci jsem zahájil tak, že jsem z kolmé fotografie “vyjmul” jednotlivé součásti a vytiskl je na papír. Po přeměření tištěné podoby jsem obrázky postupně zmenšil nebo zvětšil, aby jejich rozměry přesně seděly s udanými. V případě zlomeného oválku (A) jsem v grafickém programu jeho fotografii zduplikoval, kopii zrcadlově otočil, oba díly složil do jednoho a srovnal vůči sobě tak, aby žebérko poblíž zlomu bylo uprostřed – viz obrázek výše. Výsledný půdorys byl délkově shodný s oválkem (B).
Po přípravě tištěných podkladů jsem pokračoval výrobou hrubých (prvotních) modelů z různých materiálů, hlavně plastových destiček. Zde je nutné podotknout, že součásti garnitury z hrobu č. 55 jsou překvapivě tenké, okolo 2 mm. Hrubé modely již respektovaly půdorys a zásadní prvky reliéfu – rozvržení motivu, různá žebírka, zahloubení atd.
Připravené prvotní modely jsem zalil do pružné silikonové hmoty (Lukopren). Tím jsem získal formičky, opakovaně použitelné pro odlití sekundárních modelů. Chtěl jsem mít možnost začít s modelováním znovu, nikoli však od nuly. Sekundární modely jsem následně odléval na volnou hladinu ze šperkařského vosku. Ten se vlastnostmi dosti liší od včelího – je tvrdší, lépe se do něj ryje (nemaže se) a má jednotné zbarvení. Konkrétně jsem použil středně tvrdý vstřikovací vosk SRS XR2025.
Formy na hrubé modely. Kredit: vlastní dílo.
Nahromaděné základy pro finální modely už jsem jeden po druhém dotvořil do požadovaného stavu. Určitý čas mi zabralo trefit vhodný tvar nástroje, kterým by bylo možné vyrýt charakteristické rýhy – nakonec se nejlépe osvědčil kulatý ocelový drát, zabroušený na čele do mírného zkosení. V případě středového pole trojlístku je výzdoba pouze mou interpretací, protože příslušné místo bylo silně zasaženo korozí.
Kromě hlavních součástí jsem musel pochopitelně připravit i drobné příslušenství: odlít voskové dráty průměru 3 mm na budoucí nýty, z téže kulatiny opracovat nožem jazýčky přezek, oblouk průvlečky z proužku vosku ohnutého pod teplou vodou.
Nástroje použité při tvorbě modelů. Kartáček, nůž, škrabátko a rydlo na prohlubně.
Kredit: vlastní dílo.
Voskové modely připravené k lití – líc a rub. Kredit: vlastní dílo.
Po dokončení všech lícních stran, resp. reliéfu jsem zpracoval stejným způsobem i rubovou stranu. Tam kde bylo potřeba jsem nahřátým drátem připojil oblouk průvlečky, resp. kulaté nožičky coby nýty. Díky ručnímu opracování vykazují jednotlivé modely různé malé odchylky a drobné nepravidelnosti, vlastnosti charakteristické pro ruční modelaci zmíněné už výše. Dokončené voskové modely nakonec odlil z bronzu profesionál pan Radek Lukůvka, který se odlévání věnuje na vysoké úrovni a kterému touto cestou ještě jednou děkuji.
Důležité pravidlo, o kterém jsem se v průběhu rekonstrukce několikrát přesvědčil: co není na voskovém modelu nebo v licí formě, na kovovém odlitku nebude. Odlitek se jistě dá začistit od vtoků, vyvrtat drobné otvory, mírně obrousit, doleštit atd. Provádět nějaké větší úpravy (například dorýt vzor) a opravy (třeba doplnit potřebná část kovu) je však velmi pracné až nemožné. Obvykle je praktičtější začít znovu a udělat to lépe. To samé jistě platí i obráceně: pokud je na modelu ponechána nějaká vada, bude i na odlitku a bude velmi dobře vidět.
Byť není přezka nezbytně nutná a řemení by se dalo okolo těla uvázat, pro účel této rekonstrukce jsem zvolil vytvoření několika přezek de novo, ve výtvarném provedení inspirovaném zbytkem garnitury. Dva různé půdorysy jsem navrhl podle jiných litých přezek z franského i severského prostředí. Vymodeloval jsem rovnou pět kusů, abych si později mohl vybrat nejvíce povedený.
Foto všech pěti přezek po sestavení. Kredit: vlastní dílo.
Kompletní sada – líc a rub. Kredit: vlastní dílo.
Profesionál – zejména raně středověký – by pochopitelně nepostupoval tak komplikovaně jako já a tvořil by modely rovnou z včelího vosku. Jako laik-amatér jsem si na tento postup netroufal. Pokažených modelů bylo nepočítaně, trápily mě různé nedolitky, poškození které jsem se za pochodu učil opravovat a podobně. Doslova na poslední chvíli, kdy už bylo řemenové nákončí odlito v bronzu, jsem si při opakované prohlídce fotografií z konzervace všiml, že má zcela jiný tvar napojení k řemenu. Není tam schodové “ztenčení”, ale velmi tenká “vidlice”. Tento důležitý detail jsem napoprvé zcela přehlédl. Musel jsem tedy celý model nákončí vyrobit znovu, a také nechat nově odlít.
Nepočítám-li shánění podkladů, celé rekonstrukci jsem s velkými přestávkami věnoval zhruba jeden rok. S ohledem na vysoce nárazovou aktivitu čistý čas pouze odhaduji na 18 hodin. Pokud bych někdy realizoval podobný projekt, postupoval bych už o poznání rychleji.
Dále budu pokračovat pokusem o rekonstrukci celého řemení, včetně instalace na pochvu a obecně reálné nošení. Tato problematika je bohužel velmi rozsáhlá a vyžádá si čas na experimentování. Pokud mi to okolnosti dovolí, chtěl bych montáži této garnitury v budoucnu věnoval samostatný text.
Poznámka na závěr
Odborná i populární literatura zabývajících se archeologickými nálezy obvykle uvádí k popisovanému objektu ilustraci ve formě pérovky, v lepším případě černobílé fotografie; obojí je velmi vhodné pro knižní tisk. Až na vzácné výjimky (katalogy výstav) je taková fotografie provedena z kolmého pohledu na lícovou stranu a v poměrně nízkém rozlišení. Takové snímky ovšem neposkytují oku dostatečné údaje pro uchopení různých tlouštěk, vypuklin, hran, vrypů a podobných detailů daného objektu. Boční pohledy, pohledy z různých úhlů nebo z rubové strany se v publikacích nevyskytují prakticky vůbec. Navrch se ty samé fotografie, případně pérovky v literatuře neustále opakují.
Tento přístup naprosto chápu a rozumím mu. Pokud chce ovšem reenactor (coby v kladném slova smyslu amatér) zjistit o daném objektu více nebo jej přímo rekonstruovat, musí si naprosto nezbytně zajistit lepší podklady. Což znamená postupně najít a obepsat kompetentní osoby, případně se vydat na osobní návštěvu muzea a dohodnout si alespoň jednorázové shlédnutí předmětu. V případě objektů cenných nebo naopak objektů řekněme ‘nezajímavých’, které je nutno v depozitářích nejprve dohledat tato fáze zabere klidně více času než následná rekonstrukce.
Jako spíše tragikomickou příhodu v této souvislosti zmíním, že mi v roce 2014 Jan Vlasák vytvořil na objednávku voskové modely zde diskutovaného kování, řekněme verzi 1.0. Tehdy jsem naivně podlehl optickému klamu z jediné mi tehdy dostupné kvalitnější fotografie (Wamers 2005: 169) a reliéf jsem interpretoval přesně opačně: rýhy jako kopečky. Modely byly následně i odlity, ale po rozpoznání této zásadní chyby o několik let později jsem je musel zničit. Cenná lekce, ale jinak naprosté fiasko. Potíž s detailem nákončí jsem už zmínil.
I když se v poslední době situace zlepšuje (jako určitý extrém z opačné strany zmíním detailní 3D fotogrammetrii a 3D modelaci vybraných nálezů, viz např. publikace Velká Morava virtuálně), je zcela zjevné, že s ohledem na množství objektů ve fondech a omezené financování zabere detailnější dokumentace nálezů ještě mnoho let. Proto mě trochu mrzí, že jinak fantastické projekty typu eSbírky nevyužívají až na výjimky možnost přidat k objektu více fotografií z různých úhlů, případně přiblížených detailů.
Shrnutí
Garnitura z hrobu č. 55 na Staré Kouřimi je i přes své zdánlivě jednoduché provedení ukázkou kvalitní práce kovozpracujících řemeslníků období první třetiny až poloviny 9. století, případně ještě o něco starší. Osoba pohřbená v tomto hrobě byla zcela jistě na vysoké příčce místního sociálního žebříčku. Provenienci sady odněkud z rozsáhlého prostoru říše Franků podporuje srovnatelný zlomek kování z pobřeží dnešního Holandska. Jednotlivé součásti garnitury byly vymodelovány a následně odlity metodou ztraceného vosku, ve shodě s dalšími litými předměty z inventáře hrobu.
Poděkování
Tato esej by nevznikla bez laskavé pomoci následujících osob:
Aagje Feldbrugge – Koninklijk Zeeuwsch Genootschap der Wetenschappen
Jiří Košta – Národní muzeum
Radek Lukůvka – Kedar Foundry
Tomáš Vlasatý – Projekt Forlǫg
Literatura
Capelle, Torsten (1978). Die karolingische Funde von Schouwen 1-2, Amersfoort.
Košta, J. – Hošek, J. (2008). Zbraně z knížecího hrobu z 9. století v Kolíně z pohledu archeologie a metalografie. In: Acta Militaria Mediaevalia IV, Kraków-Sanok, 7-37.
Košta, J. – Hošek, J. (2013). Swords uncovered at the burial ground of the Stará Kouřim stronghold (9th century) from the perspective of archaeology and metallography In: Marek, Lech (ed.). Weapons Bring Peace? Warfare in Medieval and Early Modern Europe, Wrocław, 7-29.
Hošek, J. – Košta, J. – Žákovský, P. (2019-2022). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context. Part I – II, Praha – Brno.
Profantová, Naďa (2011). Karolínské importy a jejich napodobování v Čechách (konec 8–10. století). In: Zborník Slovenského Národného Múzea, Archeológia Supplementum 4, 71-104.
Robak, Zbigniew (2013). Studia nad okuciami rzemieni w typie karolińskim. VIII-X wiek. I część, Nitra.
Robak, Zbigniew (2014). Studia nad okuciami rzemieni w typie karolińskim. VIII-X wiek. II część, Nitra.
Robak, Zbigniew (2018). The Sword and Sword-belt in Carolingian Times. The Warrior Burial 23 from Závada Reconsidered. In: Študijné zvesti 64, 149 – 177.
Robak, Zbigniew (2021). Garnitury okuć rzemieni i inne elementy ozdobne wielkomorawskich mieczy. In: Folia Archaeologica 36, 19-52.
Šolle, Miloš (1959). Knížecí pohřebiště na Staré Kouřimi. In: Památky archeologické L, 2, 353–506.
Šolle, Miloš (1966). Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách, Praha.
Ungerman, Šimon (2011). Schwertgurte des 9. bis 10. Jahrhunderts in West- und Mitteleuropa. In: Macháček, J. – Ungerman, Š. (eds.), Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Studien zur Archäologie Europas 14, Bonn, 575–608.
Wachowski, Krzysztof (1992). Kultura karolińska a Słowiańszczyzna Zachodnia, Wrocław.
Wamers, Egon (2005). Die Macht des Silbers. Karolingische Schätze im Norden, Regensburg.
