Při brouzdání španělskou literaturou jsme nalezli pozoruhodný a v zahraničí naprosto neznámý nález – raně středověký štít, který byl objeven roku 1985 v depotu militárií z Liétoru. Tento depot, který poskytuje unikátní vhled do válečné výstroje bojovníka 10.-11. století v Cordóbském chalífátu, dále čítal krátký meč, hrot kopí, ostruhy, udidlo a kovové aplikace z uzdečky.
Štít je fragmentární a byl určen na základě evropských paralel. V literatuře byl publikován přinejmenším dvakrát – v monografii o nálezech z Liétoru (Navarro – Fernández 1996) a v článku o výzbroji z období Cordóbského chalífátu (De Keukelaere 2022). Jelikož Pyrenejský poloostrov je po stránce militárií obecně neznámý region, po popisu štítu pohovoříme o ikonografických pramenech ke studiu štítů na území dnešního Španělska.
Pozice Liétoru na mapě Evropy.
Popis
Štít v současné chvíli sestává ze zhruba 25 fragmentů nekompletní desky, která byla původně oválná, jednodílná a plochá. Deska je vyrobena ze dřeva ořešáku královského (Juglans regia). Přední strana je hladká, zatímco zadní strana má nepravidelný povrch. Délka největšího zachovaného kusu desky činí v současném stavu 58 cm, šířka 16 cm. V případě symetrického provedení lze za přibližné původní rozměry označit zhruba 60 × 40 cm. Váha: 0,51 kg. Vzhledem k zakřivení se zdá, že je zachován přinejmenším kus původního okraje. Průřez naznačuje, že deska se u okraje mírně zužuje. Tloušťka není známa.
Ve středu největšího zachovaného kusu desky se nachází drobný pravidelný otvor, který prochází naskrz. Tento se mohl podílet na systému upevnění řemene. V separátních fragmentech lze dále nalézt ještě jeden otvor ze středu původní desky. Na okraji se pak nacházejí pozůstatky nejméně dalších tří otvorů s pravidelným rozestupem, o nichž se literatura domnívá, že sloužily k fixaci potahu štítu. Dle literatury jsou v těchto otvorech zachovány oxidy železa pocházejí ze hřebíků. Všechny otvory mají přibližně identický průměr.
Na pohledové straně nacházíme dvě jemné ryté linie, které si udržují pravidelný rozestup. Zdůvodnění těchto čar není jednoduché – mohlo by se zdát, že jde o dekoraci, což naznačuje pokus o symetrické provedení v literatuře), ale ten samý zdroj uvádí, že čáry by mohly být způsobeny zásahem zbraně. Pravidelnost čar spíše nasvědčuje záměrnému a pečlivému provedení.
Zasazení do kontextu
Panuje všeobecná shoda, že štíty za období islámského chalífátu nabývaly kruhového či oválného tvaru, nesly širokou škálu názvů – turs, daraqa, tariqa, ganuwiya, lamt a další – a materiálem pro jejich výrobu bylo dřevo, kůže či jejich kombinace (Monteira Arias 2010: 193). Přesto, že ikonografie 10. a 11. století z území dnešního Španělska je relativně bohatá, štíty nacházíme jen v několika málo obrazových pramenech.
Zastoupeny jsou především kruhové štíty malých a středních velikostí. Léonská bible (Codex Biblicus Legionensis), dokončená roku 960, zobrazuje kruhové štíty s výraznější středovou pukličkou, avšak není zřejmé, zda jde o plnohodnotnou puklici a zda je štít držen jednobodově. Pole pohledové strany většiny štítů jsou rozdělena svastikami na čtyři identické části, která jsou dále vyplněna menšími pukličkami či kruhovými ornamenty. Ve srovnání s nositeli se štíty zdají být kratší, než délka natažené ruky.
Léonská bible. Zdroj: araceliregolodos.blogspot.com; shutterstock.com.
Štíty stejné velikosti a tvaru lze spatřit v opisu Beata z Liébany, který je uložený v gironské katedrále a který je datovaný do roku 975. Jeden ze štítů je zobrazen z vnitřní strany, a tak je patrné, že je držen jednobodově a že je dostatečně lehký, aby mohl být současně držen s kopím. Obdobná scéna s identickými štíty je vyobrazena v dalším opisu téhož autora, jenž je datován k roku 1047. Štítům podobné kruhové předměty s identickou dekorací obsahují i další opisy Beata z Liébany, avšak postrádají středové puklice (viz New York, Pierpont Morgan Library, MS 644, 174v). Všechny čtyři zmíněné rukopisy byly vytvořeny mozarábskými křesťany, žijícími na území ovládaném muslimy.
Opisy Beata z Liébany z let 975 a 1047. Zdroj: historiadesdebenavente.blogspot.com; bdh.bne.es.
Malé kruhové štíty nacházíme také na bohatě vyřezávané slonovinové truhle z kláštera Leyre, která pochází z let 1004-1005 a která je dnes uložena v Navarře (Navarro – Fernández 1996: Fig. 67). Štíty nejsou vybaveny puklicemi, ale současně se zdá, že je možné je třímat v pěsti. Střed jednoho ze štítů je zdoben či vyztužen kruhovými útvary, plocha dalšího štítu je zdobena nápisem. Okraj všech štítů je lemován linkou, což může značit upevnění potahu.
Scény z vyřezávané truhly z Leyre. Zdroj: warfare.gq.
Malé kruhové bezpuklicové štíty podobné velikosti lze najít na truhličce ze Silosu, jejíž panely byly vyřezány roku 1026 (Dodds 1993: 273). O štítech můžeme říci pouze to, že jsou kolem okraje zdobeny dvěma propletenými linkami.
Scény truhly ze Silosu. Zdroj: elarteencuenca.es.
Dalším zdrojem je slonovinová truhlička, uložená v Bryn Athynu (Glencairn Museum, 04.CR.49). Datována je do 8.-10. století (Dodds 1993: 141), alternativně do 10.-11. století (Perratore 2021: 24). Jedna strana truhly zobrazuje bojovníky se štíty, které se zdají být čočkovité, avšak je možné, že původní snahou bylo zobrazit kruhové štíty pod určitým úhlem. Štíty mají středové puklice a na okrajích jsou lemovány linkami.
Scéna z truhly. Zdroj: glencairnmuseum.org.
Bible z kláštera Santa Maria de Ripoll (Vatikán, MSS Vat. lat. 5729), vytvořená v 1. čtvrt. 11. století, znázorňuje velké množství kruhových štítů střední velikosti, obvykle bez středové puklice. Štíty jsou drženy v dlaních a nejsou připevněny k předloktí, s čímž může souviset skutečnost, že všechny štíty mají na ploše znázorněny tečky podobné hřebíčkům, které mohly držet popruhy. Některé štíty jsou při okrajích lemovány linkou, což může značit upevnění potahu.
Scény z Ripollské bible. Zdroj: digi.vatlib.it.
Ikonografie zobrazuje také oválné štíty, avšak méně často. Dobrým příkladem je jmenovaná Ripollská bible, jež ukazuje malé až středně velké mandlové štíty bez puklic, hřebíků a jiného zdobení. Jediné, co o štítech můžeme tvrdit, je skutečnost, že je možné je zavěsit na záda.
Scény z Ripollské bible. Zdroj: digi.vatlib.it.
Tvarově a velikostně obdobné štíty nacházíme také v Rodeské bibli (Paříž, BNF, Latin 6 [3]), datované do 2. pol. 11. století. Štíty zde nejsou upevněny k celému předloktí, plocha některých zobrazených štítů je zdobena čarami a okraj je lemován obvodovou linkou.
Scény z Rodeské bible. Zdroj: manuscriptminiatures.com.
Přes výše jmenované není jasné, zda je štít z Liétoru dokladem islámské zbrojní tradice. Zdá se totiž, že nejbližšími ikonografickými prameny štítu je Ripollská a Rodeská bible. Datace biblí do 11. století je ve shodě s návrhem, že depot z Liétoru vznikl v souvislosti s občanskou válkou někdy během 2. dekády 11. století (Navarro – Fernández 1996: 139). Pokud by tomu tak bylo, štít by mohl náležet do módy mandlových štítů, která se v průběhu 11. století začala šířit Evropou.
Za nejstarší doklad se obvykle považuje byzantský rukopis Benátky, BNM, Mss. Gr.Z.454, 4r z 10. století. Tento byl však ilustrován iluminacemi až ve 12. století (Kalavrezou 2009), takže v současné chvíli nemáme žádný ikonografický doklad mandlových štítů z 10. století. V byzantské taktice Nikefora Ourana z přelomu 10. a 11. století se doporučují štíty o výšce nejméně šesti pídí (cca 120 cm), což odkazuje na relativně vysoké štíty nekruhového tvaru (McGeer 1991; 1995: 91). Popis se může vztahovat buď k mandlím, anebo k oválným štítům, které v západní Evropě dominovaly v otonské době a jsou zobrazeny ještě kolem roku 1000 (např. Babcock 2017; Hoffmann 2018; Kahsnitz 1993). Lze předpokládat, že oválné štíty posloužily jako předstupeň štítů mandlových, takže nástup mandlových štítů nemůžeme datovat dříve než k přelomu 10. a 11. století.
Kromě dnešního Španělska můžeme štíty těchto tvarů v 1. pol. 11. století nalézt také v ikonografii z území dnešní Anglie (Londýn, BL, Harley MS 603, 29v, 30r, 30v, 32v, 33r, 34v), Itálie (Cava de ‚Tirreni, BM, Codices Cavenses, Cod. 4, 15v), Lucemburska (Norimberk, GNM, Hs. 156142, 18v) a Švýcarska (St. Gallen, Stiftsbibliothek, Cod. Sang. 863, 77), v průběhu 2. pol. 11. století se pak rozšířily takřka do celé Evropy včetně území dnešní České republiky (Praha, Národní knihovna, XIV.A.13, 42r) a Polska (Strzyż 2006: Ryc. 39.1-2). Fyzické doklady jsou ovšem sporé a zahrnují pouze štít z norského Trondheimu, datovaný do let 1075-1175 (Nordeide 1989: Fig. 29), a štíty z polského Štětína, které lze zařadit mezi roky 1170-1197 (Dowen et al. 2019; Głosek – Uciechowska-Gawron 2011). Štít z Liétoru tak může rozšiřovat dosti omezený korpus a může být jeho nejstarším zástupcem.
Kresebná rekonstrukce vojenského vybavení z Liétoru. Zdroj: Navarro – Fernández 1996: Fig. 68.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Literatura
Babcock, R. G. (2017). The ‘Psychomachia’ Codex from St. Lawrence (Bruxellensis 10066-77) and the Schools of Liège in the Tenth and Eleventh Centuries, Turnhout.
De Keukelaere, Pauline (2022). La lanza de Alá. Armamento andalusí en época califal. In: Desperta Ferro XXXI: Ejércitos medievales hispánicos (III). Condes, reyes y califas (929-1031), 46-51.
Dodds, J. D. (1993). The Art of medieval Spain, A.D. 500-1200, New York.
Dowen, Keith et al. (2019). Two Twelfth-Century Kite Shields from Szczecin, Poland. In: Arms & Armour 16/22, 1-28.
Głosek, Marian – Uciechowska-Gawron, Anna (2011). Wczesnośredniowieczna tarcza z podgrodzia w Szczecinie. In: Materiały Zachodniopomorskie 2009/2010, 1, 269-283.
Hoffmann, Jürgen (2018). Die Elfenbeinsitula im Domschatz zu Aachen im Kontext des von Otto III. geförderten Adalbertskultes, Regensburg.
Kalavrezou, Ioli (2009). The Twelfth-Century Illustrations in the Venetus A. In: Dué, Casey (ed.). Recapturing a Homeric Legacy. Images and Insights From the Venetus A Manuscript of the Iliad, Washington, D.C., 117-132.
Kahsnitz, Rainer (1993). Elfenbein-Situla. In: Brandt, Michael – Eggebrecht, Arne (eds.). Bernward von Hildesheim und das Zeitalter der Ottonen. Katalog der Ausstellung Hildesheim 2, Hildesheim, 77–79.
McGeer, Eric (1991). Tradition and Reality in the „Taktika“ of Nikephoros Ouranos. In: Dumbarton Oaks Papers 45, 129-140.
McGeer, Eric (1995). Sowing the Dragon’s Teeth. Byzantine Warfare in the Tenth Century, Washington, D. C.
Monteira Arias, Inés (2010). La escultura románica hispana y la lucha contra el Islam (mediados del siglo XI mediados del siglo XIII), Madrid.
Navarro, Julio – Fernández, A. R. (1996). Liétor. Formas de vida rurales en Sarq al-Andalus a través de una ocultación de los siglos X-XI, Múrcia.
Nordeide, S. W. (1989). „… De bæste bønder i kiøbstæden …“. En funksjons- og aktivitetsanalyse basert på gjenstandsmaterialet. Fortiden i Trondheim bygrunn: Folkebibliotekstomten. Meddelelser nr. 20, Trondheim.
Perratore, Julia (2021). Spain, 1000–1200: Art at the Frontiers of Faith, New York.
Strzyż, Piotr (2006). Uzbrojenie we wczesnośredniowiecznej Małopolsce, Łódź.
