Roku 1880 byl v norském Gokstadu prozkoumán jeden ze dvou nejvelkolepějších hrobů doby vikinské. Navzdory rozsáhlému souboru artefaktů, mezi nimiž drží hlavní příčku takřka kompletní plavidlo, byl celek dvojjazyčně vypublikován o pouhé dva roky později Nicolayem Nicolaysenem. Tato uspěchanost zapříčinila, že popis předmětů není detailní, což se vzhledem k postupné degradaci organických materiálů jeví jako nešťastné řešení. Oproti oseberskému souboru, který byl objeven roku 1904 a v následujících dekádách poměrně detailně publikován, představuje gokstadská mohyla stále nedostatečně popsaný hrob. V následujícím článku se pokusíme tento dluh splatit popsáním čtyř zajímavých artefaktů, interpretovaných jako svícny.
Pozice Gokstadu na mapě Evropy.
Popis
Na samé zádi gokstadské lodě, mezi přístřeškem a kormidlem, bylo objeveno množství předmětů ze dřeva a kovu. Mezi nimi byly také čtyři desky o různých tvarech, vyrobené z 5-10 mm tlustého dubového dřeva, které byly objeveny na lodivodově lavici (Nicolaysen 1882: 45d, Pl. VIII.5; Unimus 2020a). Společným jmenovatelem těchto desek je podobná velikost a středový kruhový či oválný otvor. V jednom případě je středový otvor propálený a prostor kolem něj ohořelý, na základě čehož jsou desky interpretovány jako jednoduché svícny, do jejichž otvorů byly zavedené svíce (Heyerdahl-Larsen 1981: 111; Nicolaysen 1882: 45d; Unimus 2020a). Desky jsou ve dvou případech jednoduše zdobeny. Dnes jsou uloženy v Kulturněhistorickém muzeu v Oslu pod katalogovým číslem C10404 (Unimus 2020a).
Deska č. 1: deska s obdelníkovým tvarem o rozměrech 18 × 15 × 1 cm (Unimus 2020a). Povrch této desky je zdoben dvěma páry soustředných linií, mezi kterými se nachází jednoduchý rytý pletenec. Nejbližší okolí otvoru o průměru zhruba 2,3 cm (1,8 cm dle Heyerdahl-Larsen 1981: 111) je ohořelé a zuhelnatělé, což podle komentátorů svědčí o tom, že se usazená svíčka převrátila (Heyerdahl-Larsen 1981: 111; Nicolaysen 1882: 45d, Pl. VIII.5).
Největší deska. Nicolaysen 1882: Pl. VIII.5.
Deska č. 2: deska o čtvercovém tvaru o rozměrech zhruba 16,5 × 16,5 cm (či 17 cm, Unimus 2020a). Rohy této desky jsou čtvrtkruhově vykrojené (Unimus 2020a). Otvor má průměr zhruba 2,1 cm.
Deska č. 3 a 4: dvě desky o přibližně kruhovém tvaru. Deska s větším otvorem o průměru zhruba 2,6 cm má v průměru 15,5 cm, zatímco deska s menším otvorem o rozměrech zhruba 1,3 × 1,5 cm má průměr 16 cm.
Fotografie všech čtyřech desek v pořadí: č. 4 (vlevo nahoře), č. 2 (vpravo nahoře), č. 1 (vlevo dole), č. 3 (vpravo dole). Unimus 2020a.
Všechny čtyři desky v expozici Kulturně historického muzea v Oslu. World Tree Project 2020.
Vizualizace
Skvělý řemeslník Václav Maňha vytvořil sérii všech tří tvarů gokstadských svícnů, které pro potřeby tohoto článku nafotil společně s voskovými svícemi vyrobenými archeologem a svíčkařem Jakubem Havlíčkem. Anton Bodrov nám navíc poskytl grafické znázornění v PDF.
Pokus o interpretaci
Dle našeho soudu přiřazení čtyř desek ke svícnům nic nebrání – ohoření jednoho kusu a přítomnost otvorů jsou dostatečně výmluvné argumenty pro podpoření stávající interpretace. Svícny představují praktické řešení, jak lze přenášet a podepřít svíčku. Nejbližší analogií jsou stojací lampy s bodákem, jichž z Norska známe celkem 10 kusů a které sloužily k nabodnutí svíčky (Petersen 1951: 430-433). Tyto lampy jsou však určeny k zabodnutí do podlahy. Poněkud mobilnějším svícnem mohl být jednoduchý kovový bodák s objímkou pro násadu z kovářova hrobu z norského Byglandu (Blindheim 1962: 74, Fig. 10). Konečně dalšími paralelami jsou mastkové olejové lampičky (např. Petersen 1951: 361; Unimus 2020b).
Svíčky a jejich držáky jsou nacházeny v aristokratických hrobech nejen ve Skandinávii, ale také ve východní Evropě, což vede některé badatele k názoru, že svíčky byly „drahé, a proto zřídka používané“ (Short 2010: 90) či že byly používané „jen na bohatých statcích“ (Foote – Wilson 1990: 163). Jiní badatelé říkají, že „voskové svíčky se začaly používat až s příchodem křesťanství na konci 10. století a v případě, že byl přístup k vosku omezený, se používal lůj“ (Roesdahl – Wilson 2000: 138). Andrzej Janowski zmapoval 18 lokalit v západní, severní a východní Evropě, kde byly svíčky použity v mužských i ženských hrobech 7.-10. století, a svíčky v hrobech interpretuje jako známku křesťanské konverze a přisuzuje jim apotropaický význam (Janowski 2014). Názor, že zapálení svíčky v hrobech bylo prováděno z ochranných důvodů, sdílí i jiní autoři (např. Roesdahl – Wilson 2000: 305, no. 296). Obvykle se svíčky umisťovaly do hrobů či na horní desky komorových hrobů a během pohřbů se zapalovaly. V některých případech bylo do hrobu ukládáno větší množství svíček (Gnězdovo C-301: 11 svíček, C-306: 12 svíček), v jiných případech byla do hrobu umístěna jedna velká svíce, jako například svíce z Mammenu, která má 55,5-57,4 cm na výšku a váží 3,71 kg (Iversen – Näsman 1991: 57).
Zapálené svíce lze však chápat i jinou optikou – lidé zodpovědní za organizaci pohřbu se snažili apelovat na všechny smysly přihlížejících, aby docílili pocitu, že zemřelý pokračuje v životě (Gardeła 2016: 191). Pohřební komora či mohyla byla alegorií síně, ve které zemřelý panuje ve svém majestátu a ve které pořádá hostinu. K umocnění tohoto pocitu se určitě využívalo zvuků (chrastidla, rolničky), vůní (připravený pokrm, byliny) a hry světla (svíce).
Poděkování
Tento článek by nevznikl bez Michaela Caralpse, který v nás probudil zájem o téma a poskytl prvotní vizualizaci. Srdečné poděkování si zaslouží řemeslník Václav Maňha, který vytvořil a nafotil reprodukce svícnů.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonunebo Paypalu
Bibliografie
Bill, Jan (2013). Revisiting Gokstad. Interdisciplinary investigations of a find complex investigated in the 19th century: In: Sebastian Brather – Dirk Krausse (ed.). Fundmassen. Innovative Strategien zur Auswertung frühmittelalterlicher Quellenbestände, Darmstadt, 75–86.
Blindheim, Charlotte (1962). Smedgraven fra Bygland i Morgedal. Et Utsnitt av et større Arbeide. In: Viking 26, 25-80.
Foote, Peter – Wilson, David M. (1990). The Viking Achievement, Bath.
Gardeła, Leszek (2016). Worshipping the dead: Viking Age cemeteries as cult sites? In: Matthias Egeler (ed.). Germanische Kultorte. Vergleichende, historische und rezeptionsgeschichtliche Zugänge, München, 169-205.
Heyerdahl-Larsen, Birgit (1981). Litt om Gokstadskipets kjøkkentøy = Some kitchen utensils in the Gokstad ship. In: Wexelsen, Einar (ed). Gokstadfunnet : et 100-års minne = The Gokstad excavations : centenary of a Norwegian Viking find, Sandefjord, 45-7, 110-1.
Iversen, Mette – Näsman, Ulf (1991). Mammengravens indhold. In: Iversen, Mette et al. (ed.). Mammen. Grav, kunst og samfund i vikingetid, Århus, 45–66.
Janowski, Andrzej (2014). Przestrzeń rozświetlona. Znaleziska świec i wosku w grobach komorowych na terenie Europy Środkowowschodniej. In: Tomasz Kurasiński – Kalina Skóra (eds.). Grób w przestrzeni. Przestrzeń w grobie. Przestrzenne uwarunkowania w dawnej obrzędowości pogrzebowej, Łódź, 121–130.
Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.
Petersen, Jan (1951). Vikingetidens Redskaper, Oslo.
Roesdahl, Else – Wilson, David M. (2000). From Viking to Crusader: Scandinavia and Europe 800-1200, Uddevalla.
Short, William R. (2010). Icelanders in the Viking Age: The People of the Sagas, Jefferson, NC.
