Polský archeolog Leszek Gardeła nedávno publikoval svůj nový článek ‚Warrior-women‘ in Viking Age Scandinavia? V něm popisuje jak hroby obsahující ženské kosterní pozůstatky společně se zbraněmi, tak písemná svědectví o reálných i nadpřirozených bojových ženách. Podle mého názoru tento článek perfektně reflektuje současné tendence v rekonstrukci (není žádné tajemství, že se Gardeła dříve věnoval reenactmentu), které jsou ovlivněny prezentací doby vikinské v médiích – na mysli mám konkrétně seriál Vikings.
Mediální obraz versus rekonstrukce hrobových nálezů.
V tomto článku se chci primárně soustředit na úlohu staroseverské ženy ve společnosti. Ženský a mužský svět byl oddělen tlustou a nepříliš prostupnou hranicí, která vymezovala striktní pravidla. Na rozdíl od mužů, kteří jezdili na sněmy i do zahraničí, se úloha ženy pohybovala v rámcích otcova nebo manželova hospodářství, které spravovala. Nejlépe nám tuto správu mohou nastínit klíče. Píseň o Rígovi (Rígsþula, strofa 23) opisuje ženu jako hanginlukla, neboli „ta s visícími klíči“, což přesně odpovídá ženským hrobům z doby vendelské a vikinské, ve kterých jsou ženy pohřbeny s klíči visícími z broží.
Kniha o záboru země (a samozřejmě ústní tradice, která ji vytvořila) se podivuje neobyčejné vnitřní síle a odhodlání Auð Hloubavé, která po smrti svého manžela nechala postavit loď, provdala svou dceru a odplula na Island, kde si postavila statek. Z celkových cca 450 záborců Islandu je pouze sedm žen, ve všech případech vdovy (ve dvou není specifikováno, ale kontext tomu rovněž nasvědčuje). V ostatních případech vedli kolonizaci Islandu muži.
To souvisí s tehdejším rozložením úloh ve společnosti. Za hranicemi domova sice konali muži, ale nad statky, tedy nejdůležitějšími místy staroseverského světa, vládly ženy. Navíc ženy plnily důležitý aspekt spojování rodů a dárkyní života. Přestože ženy nerozhodovaly na sněmech, existovala celá řada práv chránících ženské zájmy. Zmínek o domácím násilí máme velice málo a vždy byly tvrdě trestány; zaútočit na ženu bylo považováno za zbabělé. Je celoevropským fenoménem raného středověku, že ženy byly z ozbrojených střetů naprosto vyloučeny.
V staroseverské ságové literatuře se objevují ženy, které do tohoto konceptu nezapadají, a spíše vytvářejí tzv. třetí gender. Je zajímavé, že v literárních pramenech jsou bojovnice vždy neprovdané a po provdání se stávají normálními ženami. Tyto příběhy, které mají řadu evropských paralel, jsou dle religionisty Jiřího Dyndy testem sociálních hranic, který převrací tradiční vzorce a umožňuje posluchačům přemýšlet o nejzákladnějších symbolických a sociálních systémech tím nejkontroverznějším způsobem (Dynda 2016: 176). Z toho důvodu je v podstatě nemožné zakládat jakákoli tvrzení na zmínkách v ságách, a je třeba se soustředit na archeologické nálezy a právní texty.
Mediální obraz versus rekonstrukce hrobových nálezů.
Leszek Gardeła dokazuje, že ženské hroby obsahující zbraně existují a jejich množství činí několik desítek (Gardeła 2021), ale v osobní komunikaci potvrzuje, že v celkovém měřítku netvoří ani jedno promile všech ženských hrobů známých z vikinské Skandinávie. Nejčastěji se v hrobech nacházejí sekery, které nemohou být přesvědčivě interpretované jako zbraně, protože jsou zároveň pracovními nástroji a nejsou výlučně spojeny s válkou jako meče a kopí. Gardeła poukazuje na fakt, že meče a kopí mohou být zaměněny s předměty, které sloužily ke tkaní. Nutno podotknout, že hrobů žen, ve kterých by se se prokazatelně nacházely meče, je méně než deset. Současně je důležité brát v potaz skutečnost, že volbu milodarů činily pozůstalí, a výzkum by se měl zaměřit na probádání jejich motivací.
Podle Gardełova názoru je příliš brzo na to, aby někdo odpovídal na otázku, zda ženy v době vikinské skutečně bojovaly či nikoli, a vybízí k detailnímu průzkumu kosterních pozůstatků a zbraní. Gardełu jsem upozornil na článek Jiřího Starého Dávný byl věk, kdy Ymi vládl, ve kterém Starý popisuje chaos a řád na kosmologické i pozemské rovině. Starý dochází k závěru, že vymykal-li se někdo normám (svým charakterem nebo vzhledem), bylo to považováno za přestupek proti společnosti:
„Takové jednání totiž zjevně útočilo na samotné kořeny společenské organizace, pro něž byla hranice mezi mužským a ženským klíčovou skutečností. Staří Seveřané si uvědomovali, že společenský řád je kromobyčejně citlivou stavbou a že každé jeho narušení hrozí pádem (…).“ (Starý 2010: 204)
Proto se takovéto přestupky tvrdě trestaly a žalobu mohl provádět kdokoli (ve staroseverském právu je vzácné, že žalobu může vést kdokoli), jak dokazuje následující zákon:
„Oblékne-li si žena mužské šaty, ostříhá-li si vlasy či kvůli své úchylnosti chopí do ruky zbraň, bude potrestána vyhnanstvím … žalobu nechť má v takových případech každý, kdo chce. Totéž platí o mužích, kteří si obléknou ženské šaty.“ (Starý 2010: 203)
Mediální obraz versus rekonstrukce hrobových nálezů.
Věřím, že stylizací jisté historické epochy na sebe člověk bere odpovědnost před publikem, a měl by proto následovat historickou skutečnost. Přes to všechno všechno žijeme v 21. století, které nabízí neomezené možnosti zábavy pro každého. Jisté je jen jedno – média nikdy nebudou schopna přiblížit, jak barvitá a fascinující byla žitá realita raného středověku.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Bibliografie
Dynda, Jiří (2016). Svjatogor : Smrt a iniciace staroruského bohatýra, Červený Kostelec.
Gardeła, Leszek (2021). Women and Weapons in the Viking World. Amazons of the North, Oxford.
Starý, Jiří (2010). Dávný byl věk, kdy Ymi vládl … : Řád a chaos u starých Seveřanů. In: Řád a chaos v archaických kulturách, Praha, 183-222.
