Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors
Generic selectors
Exact matches only
Search in title
Search in content
Post Type Selectors

Raně středověká přilba typu Stromovka – Gnězdovo – Bojná ze sbírek státního zámku Kozel

PDF

Mgr. Pavel Macků,
Archeologický ústav FF JU,
mackup01@ff.jcu.cz

Mgr. Veronika Pilná, Ph.D.,
Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Plzni,
pilna.veronika@npu.cz

Věnováno PhDr. Vladimíru Gošovi, CSc. (*8. 9. 1942 – †15. 1. 2020).

Publikováno se souhlasem redakce časopisu Archaeologia historica. Originál práce publikován v:

Macků, Pavel – Pilná, Veronika (2021). An early-medieval helmet of the Stromovka-Gnezdovo-Bojná type from the collections of the Kozel chateau. In: Archaeologia historica 46/2, Brno, 445-466. Dostupné z následujícího odkazu.


Abstrakt

V mobiliárním fondu zámku Kozel je uloženo malé torzo někdejší archeologické sbírky zámeckého muzea. Jedním z předmětů je kovová přilba typu Stromovka – Gnězdovo – Bojná, pravděpodobně z 9.–10. století. Stejně jako k ostatním nálezům ze zámku Kozel se k němu nedochovaly žádné původní informace nebo dokumentace. Cílem textu je porovnat tento dochovaný kus s analogiemi a vypátrat pravděpodobné okolnosti, které mohly vést k jeho nálezu a následných osudů.


Klíčová slova

raný středověk – miilitarium – přilba – zámek Kozel


Ač se udává, že v období romantické archeologie byla tato věda záležitostí měšťanské inteligence (Sklenář 2017, 12), nelze zapomínat ani na významné přispěvatele z řad šlechty, kteří ve svých sídlech budovali malé sbírky starožitností. Tyto kolekce mohly být čistě soukromé a sloužily nanejvýš k osobní prezentaci majitele pro návštěvy jeho sídla nebo se zpřístupňovaly za určitých podmínek širšímu publiku. Zámecké sbírky byly tvořeny různými typy předmětů, ale mezi nejatraktivnější exponáty patřily zbraně, zbroje a jejich části. Kolekce tzv. „starožitností“ se různě doplňovaly o dary a nákupy. Jedním ze zdrojů k rozšíření sbírek byly prvotní archeologické výzkumy.


Oblast Šťáhlavska a první archeologické průzkumy

Obec Štáhlavy se rozkládá 14 kilometrů jihovýchodně od Plzně na řece Úslavě. Jedná se oblast, která v minulosti patřila k hojně osídleným, neboť se zde nachází řada archeologických lokalit od období pozdní doby kamenné (Pilná – Kasl – Jíchová 2020). Historické šťáhlavské panství bylo dominiem spravující 50 vsí a s vrchnostenským úřadem právě ve Šťáhlavech (Batěk 1967). Zmínky o prvních záměrných průzkumech máme nepřímo doloženy Františkem Xaverem Francem (1838–1910), který ve svém díle Šťáhlauer Ausgrabungen 1890 zmiňuje průzkumy, které inicioval hrabě Kristián Vincent z Valdštejna Wartenberga: „…v hořejším hradě bylo vše dávno již přehrabáno a později též, jak mně bylo sděleno, za Kristiána hraběte z Valdštejna–Vartenberka, jenž r. 1816 po Černínovi z Chudenic, panství šťáhlavské byl zdědil. V lesním zámku na Kozlu nalézá se aspoň z té doby slušná sbírka hrotů železných střel, pěkných dlaždic, částí zbroje apod. nálezů…“ (Franc 1988, 188). K původním Valdštejnovým výkopům se však nepodařilo dohledat žádné zmínky nebo nějakou formu zápisků a lze předpokládat, že nemusela být v této romantické fázi oboru žádná potřeba, aby taková, byť jednoduchá forma dokumentace byla pořízena.

Naprosto zásadními průzkumy jak pro oblast Šťáhlavska, tak pro formující se českou archeologii byly průzkumy již zmíněného Františka Xavera France. Franc během svého působení ve službách Valdštejnů mezi lety 1871 až 1892 co by zahradník za zámku Kozel začal zkoumat především mohylová pohřebiště v okolí. Ve své době si mimořádně podrobným způsobem vedl zápisy k jednotlivým průzkumům, které obsahovaly slovní popis i obrazovou dokumentaci nálezů a často i lokalit. Franc se věnoval především pravěkým lokalitám, středověké nálezy vč. ranějších fází se netěšily u něj srovnatelné pozornosti. Ač se mezi jím vyzvednutými předměty vyskytují také militaria, žádný kus totožný se zkoumanou přilbou Francova dochovaná dokumentace nepopisuje.

Obr. 1 – Konstrukční řešení přilby. Vpravo dole detail vnitřní strany lemu včetně profilace.
Foto a kresba P. Macků. 


Valdštejnové, prvotní archeologie a kozelská sbírka

V průběhu 19. století byly Valdštejnové známí sběratelé starožitností. Jejich sbírky byly roztroušeny na zámcích, které vlastnily různé větve rodu. Již Josef Dobrovský se zajímal o sošku „staroslovanského bůžka“ z Hradce Králové, která byla umístěna ve sbírce na zámku Duchcov (Sklenář 2000, 251). Různé Valdštejnské sbírky včetně kolekcí „starožitností“ se nacházely jednak na zámku Duchcově, v Mnichově Hradišti, v Praze a také na zámku Kozel u Šťáhlav. Prvním valdštejnským majitelem zámku Kozel byl Kristián Vincent z Valdštejna – Wartenberga (1794–1858), který zdědil panství Šťáhlavy a Nebílovy včetně zámku Kozel tehdy nazývaný jako „Waldschloss“ v červnu roku 1816 po svém prastrýci Janu Vojtěchu Černínu z Chudenic (1746–1816). Než však v roce 1832 Kristián zdědil hlavní rodinné panství v Mnichově Hradišti a přesunul svou pozornost tam, trávil zde určitý čas. Jak si poznamenal do svých pamětí, po jeho sňatku v roce 1817 pobýval léto každého roku na šťáhlavském panství a zimy pak především ve Vídni, jen málo v Praze. Na Kozlu se také narodily některé z jeho dětí. V jeho pamětech i v různých činech, které jsou zdokumentovány např. ve vztahu k Českému muzeu (později Muzeu Království českého, dnešní Národní muzeum) je patrné, že měl zájem o historii a „starožitnosti“ (Goll 1898, 246). Např. když se v roce 1833 stal na Mnichově Hradišti hostitelem schůzky rakouského císaře, ruského cara a pruského korunního prince, poznamenal si, jak v rámci tohoto setkání posloužila zřícenina hradu Valečov jako cíl vyjížděk urozené společnosti. Lze předpokládat, že v podobném pohnutí pramenil i pokyn prozkoumat nedalekou zříceninu hradu Lopata jak zmiňuje František Xaver Franc (Franc /Šaldová/ 1988, 188). K prvním výzkumům zde muselo dojít mezi lety 1816 až cca 1835, neboť Sommer v Topografii z roku 1838 zmiňuje: „…Zhruba půl míle uprostřed lesů se nalézá zřícenina hradu, obvykle označovaná jako starý hrad, která v tradici patřila rytíři Lopatovy. Zde se našly železné šipky, ostruhy, součásti kroužkové košile et…“ (Sommer 1838, 82). Dále Kristián Vincent daroval Českému muzeu tři historické předměty – dva kamenné erby Václava Budovce z Budova s českými nápisy ze zříceniny hradu Zásadka a meč připisovaný Kryštofu Kolumbovi (Zap 1854, 45). Na sklonku života navštěvoval Archeologický muzejní sbor a v roce 1852 byl zvolen prezidentem Českého muzea. Z roku 1852 se dochoval dopis od Erazíma Vocela, kde Kristiána Vincenta prosí, aby volbu prezidentem přijal. Částečně jeho zájem o historii a nepřímo i o rodící se archeologii měl pragmatický základ, jelikož v roce 1841 se pokusil získat právo používat titul vévoda po Albrechtu z Valdštejna. Kristián Vincent byl z dnešního pohledu při nejmenším velmi zapáleným příznivcem historie a archeologie. Pokud by se přilba dostala do Kozelské sbírky během jeho života, buď jako výsledek náhodného nálezu z okolí, darem nebo případně záměrným romantickým bádáním, je tu vysoká pravděpodobnost, že by o způsobu jejího nalezení nebyla provedena žádná zmínka. Je pak otázkou, zda jí mohl znát Franc z původní staré sbírky a zahrnul ji pod označení „části zbroje“, když hodnotil první pokusy o výzkum na hradě Lopata.

Obr. 2 – Přilba ze sbírek zámku Kozel, přední a zadní pohled. Foto a kresba P. Macků. 

Druhým významným iniciátorem výzkumů na Šťáhlavsku byl Arnošt Karel z Valdštejna – Vartenberga (1849–1913), který podporoval F. X. France v jeho badání v okolí zámku Kozel. Po krátké vojenské kariéře se věnoval svým historickým zálibám, např. sbíral archiválie a staré tisky. Sám na téma památek také publikoval. V časopise severočeského turistického klubu vyšel v roce 1893 jeho článek věnovaný nálezům z Dubí „Eine Gräberstätte bei Dauba“ (Waldstein 1893, 1–22). Dvakrát se v odborném časopise Mittheilungen der kaiserl. königl. Central–Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale také věnoval Hradu Runkelstein a to roce 1887 „Die Wigalois–Bilder im Sommerhause der Burg Rungelstein“ a v roce 1894 „Nach– lese aus Runkelstein“ (Waldstein 1887, 159–165; Waldstein 1894, 1–7). Věnoval také několik nálezů z kozelské sbírky do tehdy založeného vídeňského Naturhistorisches Museum. Po odchodu France ze služby na zámku Kozel, podporoval Arnošt Karel další výzkumy v okolí př. ve Starém Plzenci, kde vedli výzkumy významné postavy západočeského muzejnictví Josef Strnad z Plzně nebo Bohuslav Horák z Rokycan (Horák 1908–1909). Jako konzultant tohoto se tohoto výzkumu účastnil také archeolog Josef Ladislav Píč (Kondelík 2012, 61). Arnošt Karel také finančně podporoval obnovu středověkých fresek ve zdejším farním kostele (Plzeňské listy 1906). Po jeho smrti zdědil šťáhlavské panství jeho bratr Adolf, který v roce 1920 daroval Kozelskou sbírku budovanou Francem za podpory Arnošta Karla plzeňskému muzeu (Macháček – Strnad 1926, 27). Po předání sbírky muzeu v Plzni připravil Fridolín Macháček příspěvek do Sborníku městského historického musea v Plzni v roce 1926 obsáhlý popis jejího obsahu – pravěká část se sestávala z 582 zrekonstruovaných nádob, 7506 střepů a zlomků nádob, 11 zlatých předmětů, 589 bronzových, 603 kamenných, železných 74, 205 hliněných, 113 kostěných, 2 jantarové, 2 skleněné korále a další tj. celkem 10367 kusů. Ve středověké části se nacházelo 21 celých nádob, 550 střepů nádob, 2341 střepy dlaždic a kachlů, 5 kompletních kachlů, 1474 železných předmětů a několik z jiných materiálů tj. celkem 4420 kusů (Macháček 1926, 33–34). V této době byly Francovi tabule nezvěstné, takže v meziválečném období to byl nejkompletnější známý popis sbírky. V roce 1959 však autorky článku Mohylové pohřebiště na Hájku u Šťáhlav, okres Plzeň zmiňují: „Sbírka, ač nebyla úplná – některé význačné předměty si Waldstein ponechal – obsahovala tehdy 10.367 předmětů“ (Jílková – Rybová – Šaldová 1959, 54–55). Naráží tak na skutečnost, že po znárodnění po roce 1948 byly skutečně zapsány místní Kulturní komisí do tzv. černých knih jako předměty i archeologické nálezy, které se v té době nacházely stále mezi movitým vybavením zámku Kozel (Inventář zámku Kozel tzv. „černá kniha“, nedat., 11).

Ač jsme vzhledem k situaci v roce 2020 nemohli dokončit podrobný průzkum archivního materiálu k Arnoštu Karlovi z Valdštejna a tudíž nemůžeme jednoznačně prokázat, zda se dochoval nebo nedochoval záznam o nálezu nebo daru přilby, tak je zde velká pravděpodobnost, že přilba patří do konvolutu oněch „význačných předmětů“, které nebyly součástí daru Adolfa Valdštejna Plzeňskému muzeu v roce 1920. Můžeme však uvažovat nad tím, že pokud by nález učinil F. X. Franc, byl by natolik významný, že by se pravděpodobně objevil v jeho dokumentaci. Připustit ovšem za dané znalosti věci musíme i možnost, že přilba pochází mimo region Plzeňska či mimo oblast České republiky. Nezbývá než doufat, že další archivní průzkumy v budoucnu přinesou informace o jejím původu.

Obr. 3 – Přilba ze sbírek zámku Kozel, boční pohledy. Foto a kresba P. Macků. 


Popis a konstrukce přilby

Přilba1 ze zámku Kozel je dochována ve dvou fragmentech pod inventárním číslem KZ 3480 (původní č. 249/bč/134). Váha větší části přilby činí 669 gramů, fragment pravé části zvonu 34 gr., dohromady tedy 703 gramů (levá a pravá strana bude popisována z optiky nositele přilby, tedy jako by jí měl nasazenou na hlavě a popisoval on). Fragment zvonu byl dle evidenční karty systému CastiS nezáměrně odlomen při ohledávání přilby dne 4. 5. 1984. Přilba byla snýtována z pěti částí (obr. 1). Skládá se ze dvou nedotýkajících se čtvrt kulovitých zvonů, na středu spojených páskovým hřebenem se středovou kanelou, které jsou při spodní hraně navíc snýtovány lemem s očky pro uchycení barmice. V místě čela je napevno přinýtován nánosník tvaru T s reliéfní výzdobou. Vnější obvod přilby činil okolo 65 cm, což je údaj kvůli fragmentárnosti odhadnutý, nicméně velmi pravděpodobný. Rozměr od týlového okraje k čelu (bez nánosníku) činí 41,5 cm. Výška přilby včetně nánosníku je 21,5 cm, šířka taktéž 21,5 cm.

Konstrukce přilby sestávala z několika následných kroků2. Základní nosný díl vytváří lem z jednoho kusu, který tvoří spodní lem přilby a začátek i konec se potkávají v místě čela pod nánosníkem. Pravý díl je na konci v síle materiálu rozklepán a levý konec byl přes něj přeložen (obr. 5: dole, obr. 5: nahoře). V tomto místě byly spojeny nýtem, jehož hlavička čtvercového tvaru o rozměrech 4×4 mm je dosud na přilbě dochována a přidržuje vedle dalších 4 nýtů s kruhovou hlavičkou nánosník k lemu (nacházejí se zde ještě dva otvory po dalších dvou vypadlých nýtcích a tři otvory, jak je patrné z rentgenového snímku: obr. 7). Lem byl tedy spojen přes nánosník celkem sedmi nýty, z nichž je pět dochovaných (obr. 2, obr. 5-7). Lem v narovnaném tvaru měl podobu pásku, který byl ca 7 cm od obou konců rozšířen ve spodní části, a byly v něm proraženy a propilovány obdélné otvory. Následně byl lem podélně přes střed těchto otvorů zahnut, čímž došlo k vytvoření jednotlivých závěsů či tunýlků pro uchycení barmice. Vzhledem ke kapkovitému rozšíření těchto tunýlků byl díl ohýbán pravděpodobně přes nějakou kulatinu (obr. 1: vpravo dole). Čtvercové otvory na obou stranách lemu nejpravděpodobněji sloužili k upevnění podbradního řemínku.

Přilba působí subtilním dojmem, což podporuje i síla použitého plechu a tedy i její menší hmotnost. Levý fragment zvonu má stěnu silnou při spodním okraji mezi 0,25–1,5 cm, v horních partiích byly naměřené hodnoty mezi 0,2–1 mm. Jiný fragment tohoto dílu, stále uchycený do konstrukce přilby v místě pravého spánku vykázal na svém zlomu hodnotu 0,19 mm. Podobně je tomu u pravé části zvonu, kde se při spodním okraji vyskytnou hodnoty mezi 0,2–1,5 mm a v horní partii, v místě defektu na čelní straně 1,1 mm. Nutno zde podotknout, že hodnoty pod 1 mm byly naměřeny u některých zlomů a úlohu zde sehrály pravděpodobně i korozní činitele. Ztenčování plechu od středu k okrajům může být způsobeno i technikou hloubení (Brožek 2021, 70–71, obr. 4.23–4.24). Obě části tak byly vyrobeny z plechu vyklepaného do síly stěn nejčastěji 1–1,9 mm. Materiál na hřebeni byl vyroben z plechu silného 1,5 mm, stejně jako lem. Nánosník tvaru T, jehož délka břevna činí 13 cm a výška 2,1 cm je vyroben ze silnějšího výkovku. Vzhledem k nanýtování k lemu lze změřit jen jeho okrajovou část, která je však viditelně rozklepána k okraji do 0,1 cm a směrem ke středu je větší. Svislá část kryjící nos, dlouhá 7,8 cm a široká 1,8 cm má sílu materiálu 0,2 cm na levé straně, 0,3 cm na pravé straně a 0,25 cm při spodním okraji.

Obr. 4 – Přilba ze sbírek zámku Kozel, horní a dolní pohled. Foto a kresba P. Macků. 

Nýty použité pro konstrukci mají nepravidelnou kruhovou či obdélnou hlavu o rozměrech maximálně 5 x 3,5 mm. Nýty či otvory po nich, spojující hřeben po obou jeho stranách s oběma částmi zvonů, jsou od sebe v roztečích průměrně 4 cm a celkově jich bylo po obou stranách hřebenu 9 ks. Na levé straně je jich dochováno díky neúplnosti přilby 7 (z nichž jeden je ztracený), na pravé straně pak všech 9 ks (1 nýt vypadlý, obr. 6, 8-10). Na přilbě je dochováno dalších 14 nýtů či otvorů po nich k uchycení částí zvonů k lemu (pět nýtů je dochovaných na obou stranách), přičemž jeden z nich a jeden otvor je dochován na samostatném fragmentu pravého zvonu (obr. 8: dole). Na přesné umístění fragmentu zvonu vůči lemu poukazuje horizontální negativ vytvořený korozními činiteli při jeho spodní straně. Jediný nýt se čtvercovou hlavou, zapuštěný doprostřed nánosníku, byl popsán výše (4×4 mm). Pravděpodobně stejné konstrukce byly i další dva nýty, nacházející se excentricky od něj v horizontálním rameni nánosníku. Oba jsou dnes ztracené. Dohromady čtyři další, po jednom při každém rohu, fixují nánosník k lemu na horizontálním rameni. Mezi těmito nýtky se nachází vhloubená výzdoba v podobě zalomených linek, lemujících stejně tvarované žlábky, které opticky vytvářejí tři silnější krokve na obou stranách (motiv klasu, jehličnanu či rybí kosti). Hroty krokví směřují směrem ke středovému nýtku. Pečlivěji jsou provedeny krokve na levé straně. Stejné krokve, tvořené čtyřmi zalomenými linkami, ovšem hůře viditelné, se nacházejí ve svislé části nánosníku a jejich hroty směřují od zaobleného zahroceného konce směrem vzhůru ke středovému nýtku (obr. 2, 5-7).


Historický kontext, analogie

Potřeba chránit obličej v bitvě vedla ke vzniku různých forem hledí. Při záměru zlikvidovat protivníka tvoří hlava ideální cíl, a proto se s popisem jejího poranění setkáváme už v nejstarší literatuře. Z poloviny 13. století jsou četné zmínky v pamětech šampaňského rytíře Jeana de Joinvilla, který se v letech 1248–1254 účastnil sedmé křížové výpravy do Egypta. Díky jeho barvitému líčení víme, že Érarda ze Sivry „…ťali mečem do obličeje tak hluboko, že mu nos visel přes rty…“, nebo že Hugo z Écotu byl raněn třemi ranami kopím do tváře. Popisuje i zranění Petra Bretaňského, který „…byl raněn mečem do obličeje, takže mu krev stékala do úst…“, či bratra Viléma, mistra templářů, jenž „…v této bitvě přišel o oko, přičemž o to první přišel už v bitvě o masopustním úterý, a řečený pán kvůli tomu zemřel…“ (ze Joinvillu 2014, 66, 69, 76).

Obr. 5 – Detail konstrukce přilby a nánosníku. Foto P. Macků. 

Jednou z nejjednodušších a zároveň nejpraktičtějších variant jak ochránit zranitelný obličej je nánosník, ať už snímatelný, nebo napevno fixovaný k přilbě či jejím součástem. Toto řešení bylo známé už ve starověkém Řecku, používalo se v raném i vrcholném středověku, ale i raném novověku. Problematika raně středověkých přileb byla opakovaně shrnuta (Bravermanová et al. 2019, 261–271; Hejdová 1964, 41–91), proto na tomto místě lze uvést, že se v Evropě v době hradištní používaly přilby žebrové, pásové a kónické, přičemž poslední skupinu tvořily přilby jak snýtované z menších částí, tak jednokusové, někdy nazývané normanské podle četného vyobrazení na tapiserii z Bayeux (Blair 1959, 21, 25.–27. obr. 2.; srov. Laking 1920, 32–33, 42–44, 57, fig. 71). Jejich nánosník byl vykovaný přímo s přilbou, nebo dodatečně nanýtován v místě čela. Nánosník dobře chránil nositele před sečnými ranami na hlavu, přičemž odváděl nepřítelovu zbraň od obličeje. Zároveň tyto přilby neomezovaly vlastníka ve výhledu a cirkulaci vzduchu, proto byly oblíbeny v různých modifikacích až do 13. století, kdy kolem poloviny tohoto věku definitivně mizí (Hejdová 1964, 41–91). Jejich nástupce v podobě kroužkových, následně i plechových nánosníků, uchycovaných na kroužkovém závěsu přilby v místě brady, v průběhu 14. století vystřídal nánosník plechový, později i vzhůru odklápěcí (problematika vrcholně středověkých přileb, především ve vztahu k nánosníkům, v Knápek – Macků 2016, 168–175; Macků – Pilná 2020, 394–395; Strong 2018). V této podobě se vyskytoval až do doby Václava IV., kdy se setkáme i s nánosníky na některých plechových kloboucích, kdy nejznámější vyobrazení z našeho prostředí vidíme na obrazu Zmrtvýchvstání Krista od Mistra Třeboňského oltáře, nyní v Národní galerii v Praze (Karel IV. 2006, 502–507, obr. VI.7). Toto jednoduché a praktické řešení ovšem nikdy zcela nezmizelo a proto se s ním setkáváme i v raném novověku, např. u tzv. „pappenhaimek“ nošených v 17. století.

Kónické přilby můžeme rozdělit dle jejich konstrukce na ty se zvonem vykovaným z jednoho kusu, nebo skládaným z několika částí. Nejznámější raně středověkou přilbou se zvonem vykovaným z jednoho dílu u nás je bezesporu exemplář přisuzovaný svatému Václavu. Přilba je uložená jako součást korunovačního pokladu v chrámu sv. Víta, Metropolitní kapitule v Praze (inv. č. K 168). Skládá se z jednokusového zvonu, samostatného nánosníku a dalších drobnějších dílů včetně úprav pospojovaných nýtováním (k technologii výroby jednokusových přileb Brožek 2021, 70–74, obr. 4.32; srov. Klepač 2008, nestr.). Celková váha dochovaných dílů je 1053,3 gramů. Přilba byla opakovaně zkoumána a názory revidovány od poloviny 19. století, přičemž byla přisuzována různým majitelům, s původem od západní, přes severní, až po východní Evropu v době mezi 9.–11. stoletím. V současnosti přijímaný názor je, že zvon byl zhotoven pravděpodobně v 10. století, později byl odstraněn její původní nánosník a uchycen systém pro zavěšení barmice. Kolem či po roce 1000 byl osazen nový, stávající nánosník a lem pomocí importů ze severní Evropy. Poslední úpravou byla záplata a opakované uchycení lemu, které lze spojovat již vnímáním přilby jako relikvie. Síla materiálu na zvonu se pohybuje od 0,6 do 2,2 mm, nánosník vykazuje 5 mm při spodní straně, lem pak 4 mm. Nýtky mají hlavičky o průměru 12 mm (Bravermanová et al. 2019, 237, 245; Klepač 2008, nestr.).

Obr. 6 – Přilba ze sbírek zámku Kozel, přední pohled v rentgenovém snímku.
Foto M. Tučková, úprava P. Macků. 

Komplexnější přístup ve vyhodnocování této přilby přinesly až práce D. Hejdové od šedesátých let dvacátého století, naposledy pak autorský kolektiv M. Bravermanové, který zkoumal i další součásti svatováclavských militárií (Bravermanová 2011, 217; Bravermanová et al. 2019, 236–247, 279–281; Hejdová 1964, 1–106; v citovaných pracích starší literatura). Dle nejnovějších interpretací mohla skutečně sv. Václavu patřit, kdy měla podobu jednokusového výkovku s nánosníkem, bez barmice, zato s vnitřní výstelkou. První úpravy, v podobě úchytu barmice byly provedeny po ztrátě bojové hodnoty, tedy v době, kdy již byla přilba přijímána jako relikvie, tedy nejdříve někdy kolem přelomu 10. a 11. století, možná i později. Zároveň byl odpilován původní nánosník a osazen nánosníkem stávajícím a dalšími prvky spojené s obroučkou (Bravermanová et al. 2019, 297–301).

Pravděpodobně podobně stará je dvojice přileb nalezených při orebních pracích v roce 1890 nebo 1891 na hradišti u Mšena (okr. Mělník), jenž bývají v literatuře označeny jako Hradsko 1 a 2. Obě přilby jsou jednokusové a vlivem post depozičních procesů výrazně zploštělé. Přilba č. 1 je uložena v terezínském depozitáři Národního muzea pod inv. č. H1–231930. Tato přilba nemá nánosník, nelze ale jeho původní existenci vyloučit. Přilba č. 2 je uložena taktéž v Národním muzeu, pod inv. č. H2–101752. Je podobná přilbě předchozí, ovšem s dochovaným, 3,5 cm dlouhým, nánosníkem, který mohl být původně delší. Obě přilby mají při svém okraji řadu otvorů pro uchycení vnitřního vývazu. Jejich původ je hledán jak u nás, tak v širším evropském okruhu, stejně jako datace, která lavíruje mezi 8.–9. stol. až po 11. stol. Aktuálně převládá názor na jejich stáří okolo poloviny 10. století (obsáhleji s citací starší literatury Bernart 2010, 18–22; Vlasatý 2021, nestr.).

Obr. 7 – Detail konstrukce nánosníku. Foto M. Tučková, P. Macků, úprava P. Macků. 

Z Moravy měly pocházet další tři přilby (Laking 1920, 45, 46, fig. 56–58), přičemž jde o zmatečnou publikaci týchž nálezů a je potřeba provést revizi. První byla objevena v Olomouci – probošství a od roku 1864 je uložena v Kunsthistorickém muzeu ve Vídni. Má tvar vysoké homole s širokým nánosníkem, nad nímž je směrem k vrchlíku vytvarována do tupé hrany. Nánosník má na spodní hraně malý háček. Po obvodu se nacházejí otvory pro uchycení vnitřního polstru. Datovaná je do 11.–12. století (Hejdová 1964, 84–86, Laking 1920, 45; Měřínský 2009, 220; Píč 1890, 7; Thomas – Gamber 1976; Beaufor – Pfaffenbichler 2005). Druhá přilba měla být podle Lakinga nalezena někde poblíž Olomouce a byla publikována jen v jeho práci. Uložena měla být taktéž ve vídeňském Kunsthistoriche Museu. Tvarově byla velmi podobná výše popsané přilbě, pouze měla mít delší nánosník s háčkem (Laking 1920, 45–46, fig. 57). Pravděpodobně jde ovšem o jednu a tutéž přilbu, což by mohl naznačovat i další zmatečný exemplář popsaný dále.

Jihomoravský exemplář, publikovaný v téže práci, měl být nalezen v blíže nelokalizovaném hrobovém nálezu s datací do 11. století a v době publikace se nacházel ve sbírkách hraběte Hanse Wilczka na jeho sídle Kreuzenstein nedaleko Vídně. Od první světové války je přilba nezvěstná (Hejdová 1964, 84; Laking 1920, 45–46, fig. 58). Vzhledem k nápadné podobnosti s přilbou z Olomouce – probošství se dosud uvažovalo, že mohlo jít pouze o jejich záměnu. Obě jsou si tvarem zvonu nápadně podobné, Lakingem uvedená fotografie přilby z Olomouce – probošství má oproti té ze sbírek hraběte Wilckza pouze ohnutý nánosník, který by měl být podle popisu užší (srov. fig. 56 a fig. 58 v Laking 1920, 46; k problematice Bernart 2010, 49–50; Bravermanová et al. 2019, 269). S nejvyšší pravděpodobně ovšem jde o Lakingem špatně citovanou přilbu z Hainburgu v Rakousku z polohy Avarský val, která taktéž pocházela ze sbírek hraběte Wilczka. Vede nás k tomu srovnání fotografie G. F. Lakinga s fotografiemi a skicami v Zeitschrift für Historische Waffenkunde Band 6, Heft 2, tedy původní prací, uvádějící Wilczkovu sbírku do veřejného povědomí (srov. Laking 1920, 45, fig. 58 a Mittelalterliche helme 1912–1914, 47, obr. 7). Dvě publikované přilby z olomoucka jsou tedy pravděpodobně jednou a „ztracená přilba z Moravy“ je ve skutečnosti přilba z Rakouska.

Obr. 8 – Přilba ze sbírek zámku Kozel, zadní pohled v rentgenovém snímku.
Foto M. Tučková, úprava P. Macků. 

Pro úplnost zmiňme ještě nejbližší nálezy ze sousedního Polska, kde byly nalezeny dvě kónické jednokusové přilby s nánosníkem. Obě byly nalezeny v jezerech. Exemplář z Ostrova Lednického (býv. Poznaňské vojvodství) má na nánosníku háček a průrazy kolem spodního okraje. Středem zvonu jde od nánosníku k vrchlíku mírná hrana. Stejně tak přilba z Orchowského jezera (býv. Bydhošťské vojvodství), která ovšem nemá na nánosníku háček, ale drobné rozšíření, které může poukazovat na jeho původní existenci. Přilba měla zvon svařený ze dvou částí. Tento exemplář je dnes ztracený. Oba kusy jsou datovány do 11.–12. století (Sankiewicz 2018, 126-129; Nadolski 1994, 64–65, zde další, vzdálenější evropské exempláře; Nicolle – Sarnecki 2008, 20–21).

Menší fragment přilby byl objeven v Opavě – Jaktaři, poloze Kostelní kopec. Doprovodné nálezy jsou mladohradištního charakteru (Baarová et al. 2006, 243; Kouřil 1994, 43, 46, 56, obr. 24: 10). Šlo–li o část kónické či žebrové přilby nelze s jistotou určit. Zlomek je uložen ve Slezském muzeu v Opavě pod inventárním číslem M 105 (Moravec 2012, 53).

Obr. 9 – Přilba ze sbírek zámku Kozel, boční pohledy v rentgenovém snímku.
Foto M. Tučková, úprava P. Macků. 

Záměrně až na závěr popíšeme nálezy analogické ke kozelské přilbě. Dvě pocházejí z Prahy 7 – Bubenče (Stromovky, Královské obory), další z Bojné na Slovensku a nejvzdálenější nález pochází z ruského Gnězdova. Přilby ze Stromovky publikovala poprvé D. Hejdová, přičemž je chronologicky odvozovala od přileb pozdně římských a současné přilbám žebrovým. S přilbami, o jejichž přesných nálezových okolnostech nemáme bližších informace, byly objeveny i fragmenty kroužkového brnění včetně většího korozního slepence a třech částí kožených řemínků. Datovala je do 7. až počátku 8. století (Hejdová 1964, 49–54). Dosavadní názory na datování řešil M. Bernart, který uvažuje o pozdější dataci mezi 9. – 12. stoletím, přičemž dle analogie z Gnězdova s opatrností navrhuje bližší určení do 10. století (Bernart 2010, 25–27).

Přilba č. 1 (Národní muzeum, Odd. starších českých dějin, inv. č. H2–60751) má rozměry 17 x 22, 7 cm, vysoká je 16 cm (obr. 4: 1). Zvon tvoří dvě nepřiléhající části, spojené středovým hřebenem pomocí množství nýtů s polokulovitými hlavičkami s roztečí 1 cm. Prostory mezi nýty vyplňují přiletované kovové polokuličky, dotvářející dvě souvislé řady od čela k temeni. Lem přilby se překrývá na temeni, přední část chybí. Lem byl zesílen dvěma pásky. Na vnitřní vystýlku přilby upozorňují otvory v kalotě (Hejdová 1964, 49–51).

Přilba č. 2 (uložení tamtéž, inv. č. H2–60752) je vertikálnější, vysoká 19,5 cm a s rozměry 15 x 21,5 cm (obr. 4: 2). Konstrukce je podobná jako u přilby předchozí, středový hřeben, široký 2,5 cm, spojující obě části zvonu, má ovšem podélnou kanelu. Lem široký 5,2 cm je se zvonem spojena nýty s polokulovitými hlavičkami. Ke spodnímu okraji lemu byl nanýtován pásek plechu, jehož spodní okraj je při okraji hustě perforován pro zavěšení kroužkového pletiva kryjícího krk. Pozůstatek tohoto pletiva je dochován na vnitřní straně (fotografii publikoval Bernart 2010, 68, obr. 38). K přilbě náleží samostatný kovový nánosník „T“ tvaru, jehož horní ramena byla perforována pro uchycení na přilbu pomocí nýtků (inv č. H2–60754). Jeho rozměry činí 7,9 cm na výšku, 16,5 cm na šířku a spodní rameno se rozšiřuje od 1,5 cm směrem dolů na 1, 7 cm. U přileb byly nalezeny další tři fragmenty lemu a nejspíše i část pravého ramene nánosníku. Není ovšem jisté, ke které přilbě, kromě nánosníku, fragmenty patří (Hejdová 1964, 51).

Obr. 10 – Přilba ze sbírek zámku Kozel, horní pohledy v rentgenovém snímku.
Foto M. Tučková, úprava P. Macků. 

Dalším nejbližším exemplářem, z badatelského hlediska s poněkud pohnutým osudem, je přilba z hradiště Bojná I (okr. Topoľčany, Slovensko). Přilba byla amatérsky vyzvednuta na lokalitě spolu s fragmenty kroužků železných a z barevného kovu tvořících barmici, nejspíše v roce 1997 a následně prodaná do soukromé sbírky (obr. 4: 3). Vertikální kónický zvon se skládá ze dvou dílů spojených středovým hřebenem s podélnou kanelou, dohromady spojených množstvím půlkulovitých nýtků (Pieta 2015, 27, 30, 31, obr. 15: 5, 33, obr. 17: 1–2). Další popis lze rekonstruovat jen podle zveřejněné a upravované fotografie. Lem kolem spodního okraje zvonu je pravděpodobně spojen na zadní straně a je k němu přichycen na husto nanýtovanou řadou půlkulovitých nýtů při jejím horním okraji. Na spodní okraj lemu je podobně přinýtován držák barmice. Nánosník ve tvaru T je samostatné konstrukce a přichycen je opět přinýtováním, pravděpodobně pěti nýty. Svislé rameno nánosku se směrem dolů rozšiřuje a je ukončeno zahrocením, podélně na vnějším středu běží hrana. Po okolnostech nálezu a dalších osudech přilby pátral a další popis sepsal T. Vlasatý, přičemž objevil spíše další nejasnosti, provázející tuto přilbu od jejího nalezení po opětovné zmizení (Vlasatý 2018, nestránkováno).

Nejvzdálenější analogií je nález z Gnězdova I ve smolenské oblasti v Rusku (obr. 4: 4). Objev byl učiněn S. Sergejevem v roce 1901 spolu s dalšími militárii (kroužková brň a závěs, meč Petersenova typu V, štít, kopí a dlouhý nůž) v mohylovém dvojhrobě. Uložen je v expozici Státního historického muzea v Moskvě pod inv. č. 42536/63 (Kirpičnikov 1971, 24, 26, tab. X:1; Kainov 2018, 219, 224-225, 228, 231)). Přilba prezentovaná v současné podobě je po výrazném restaurátorském zásahu (srovnej původní stav v Kirpičnikov 1971, tab. X: 1; Sizov 1902, 98, ryc. 68 s aktuálním v D´Amato 2015, 73, pl. 9; Kirpičnikov 2009, ryc. 11:1). Zvon tvoří dvě nedoléhající čtvrtkoule spojené středovým hřebenem s podélnou kanelou, opět pospojované hustou řadou nýtků s polokulovitými hlavičkami. K tělesu je nýty přichycen lem o výšce ca 4 cm a k ní při spodním okraji i úchyt pro barmici, jejíž fragmenty z jemného pletiva byly nalezeny spolu s přilbou (Kainov 2019a, 189-190; Kainov 2019b, 100, Obr. 71). Stejný typ úchytu se objevuje u přileb ze Stromovky a Bojné, ale také u přileb jiných typů a tvarů, jako je nález z Trnčiny (Shchedrina – Kainov 2020, 230, 233, Fig. 7); podobný se nachází na nespecifikované zlacené sferokonické helmě z jižního Ruska, kde však úchyt na ní připevněn k vnitřní straně přilby (Kirpičnikov 2008, 67, 69, ryc. 3; Kirpičnikov 2009, 6-8, ryc. 7). Z nánosníku zbylo jen torzo o dochovaných rozměrech 12 x 1,8 cm. Obvod přilby činí 64 cm, výška 21–22 cm. Názory na původ sahají od západní přes východní Evropu až po byzantskou oblast. Podobné je to s datací, kde se různí od 7. do 10. století (Kirpičnikov 1971, 24, tab. X: 1; D´Amato 2015, 86). S. Y. Kainov datuje tuto přilbu do 3. čtvrtě 10. století (Kainov 2018, 237; Kainov 2019a, 191).

Obr. 11 – Přilba ze sbírek zámku Kozel (5) s analogiemi z pražské Stromovky (1–2), Bojné (3) a Gnězdova, současný stav (4), rozdílná měřítka. 1–2: dle Hejdová 1964, tab. IX: a–b, tab. XII: a–b; 1: vpravo dle Klučina et al. 1985, 70; 2 (nánosník): Bravermanová et al. 2019, 270, obr. 57; 3: Pieta 2015, 33, obr. 17; 4: D´Amato 2015, 73, Pl. 9, úprava P. Macků.


Závěr: typologická řada Stromovka – Gnězdovo – Bojná – Kozel

Přilba ze sbírek zámku Kozel patří typologicky mezi okruh Stromovka – Bojná – Gnězdovo, i když nese svébytné znaky v provedení. Bohužel jsou nálezové informace k daným přilbám, vyjma Gnězdova, takřka nulové. Nejnovější nález z Bojné byl učiněn amatérsky bez dokumentace a je navíc opět pro badatelské účely ztracen (Vlasatý 2018). Ani kozelský exemplář tak nemůže přispět k jistějšímu datování tohoto typu ochrany hlavy. Stáří přilby, i bez přímých důkazů, můžeme označit jako raně středověké, nikoli jako novodobý falzifikát. Vede nás k tomu uvedení přilby v tzv. „černých knihách“ psaných při konfiskaci majetků státem po roce 1945, kde je výslovně uvedeno „helma železná z doby románské, Ø 23“ (Inventář zámku Kozel, tzv. černá kniha, nedat., 11). Ačkoli byly v tu dobu jediné známé přilby tohoto typu z Královské obory (Stromovky) v Praze nalezeny a předány Národnímu muzeu v Praze už v roce 1938, publikované byly až v práci D. Hejdové v roce 1964 (Hejdová 1964, 49–54). Případný falzifikátor by k nim musel mít přístup a vtisknul by do kozelské přilby poměrně dost svérázných prvků, které ji od pražských nálezů činí v detailech originální. Přilba z Gnězdova v tu dobu u nás známá nebyla, publikována byla až později a přilba z Bojné byla objevena až v závěru 20. století (Kirpičnikov 1971, 24; Pieta 2015, 27).

Přesto se nám tímto znovu nalezením rozšiřuje pramenná základna tohoto vzácného typu militarií, které se nálezově koncentrují ve střední a východní Evropě, na pět kusů. Porovnáme–li je vedle sebe, vidíme, že kozelský exemplář nese shodné znaky především s přilbou č. 2 z pražské Stromovky a Gnězdova. Odlišuje se především v počtu použitých nýtů pro konstrukci, ale i zdobeným nánosníkem, který je doposud jediným známým exemplářem v této úpravě. Kozelský nánosník má dochovaný háček, který pravděpodobně měla i přilba č. 2 ze Stromovky. Háčky k zavěšení však měly i některé jednokusové přilby, např. z Olomouce – probošství, z Lednického jezera v Polsku, nebo přilba z Augsburgu (Bakker 2002). Na nedochovaný háček může odkazovat i drobné rozšíření na přilbě z Orchowského jezera, taktéž z Polska. Podobně tomu je i u nánosníku jenž je na spodním rameni kryjícím nos taktéž zahrocen na přilbě z Bojné. Společným rysem většiny přileb je mírné rozšiřování nánosníku od zvonu směrem dolů. Srovnáme–li neintegrované nánosníky podle velikosti, pak největší známý je na přilbě sv. Václava, který je však až druhotně osazený. Jeho rozměry jsou 19 cm na délku, 15 cm na výšku a síla materiálu ve spodní části činí 5 mm (Bravermanová et al. 2019, 237, 287–290). Nánosník na přilbě č. 2 ze Stromovky je dlouhý 16, 5 cm, vysoký 7,9 cm, síla materiálu prozatím publikována nebyla (Hejdová 1964, 51). Nekompletní nánosník z Gnězdova je dochován v délce 12 cm a výšce 1,8 cm, opět bez uvedení síly materiálu (Kirpičnikov 1971, 24–26). U přilby z Bojné bohužel bližší údaje o rozměrech nejsou. Zcela dochovaný kozelský nánosník je tak významným pramenem, dokládajícím všechny důležité metrické údaje. Jeho délka činí 13 cm, výška 7,8 cm a síla materiálu kolísá od 0,2 cm na levé straně po 0,3 cm na straně pravé. Rustikální, ovšem efektní výzdoba je zatím na tomto typu přileb ojedinělá i v širším kontextu mimo výše popsané přilby.

Síla plechu částí zvonu kozelské přilby se pohybuje nejčastěji mezi 1–1,9 mm. Hřebenový pás spojující obě poloviny vykazuje 1,5 mm. Kolem zlomených částí klesá až k 0,2 mm, ovšem zde je potřeba brát postdepoziční a korozní činitele. Z prostoru České republiky jsou publikovány údaje o síle plechu jen u přilby sv. Václava, která má zvon jednokusový a vyráběný jinou technikou. I zde je však plech v poměrně vysoké rozkolísanosti od 0,6 do 2,2 mm (Bravermanová et al. 2019, 237, 239, 284, obr. 11–12; Klepač 2008, nest.).

Chybějící nálezové okolnosti znemožňují jistější dataci kozelské přilby. Datace analogických kusů z pražské Stromovky je hledána v širokém časovém úseku od 6. do 12., nejčastěji v 9.–10. století (D´Amato 2015, 86; Hejdová 1964, 53; souhrnně k datování Bernart 2010, 25–27). Přilby z Gnězdova a Bojné jsou ponejvíce kladeny do 9.–10. století (Kainov 2018, 237; Kipričnikov 1971, 24; Pieta 2015, 39, 41). Nastupují–li jednokusové přilby do běžnějšího užívání v 10. století, typické jsou pro 11. a 12., pak lze soudit, že konstrukčně a výrobně jednodušší varianty skládané z více dílů budou starší (Bravermanová et al. 2019, 265). Tento názor sdílí A. Y. Shchedrina a S. Kainov, kteří zevrubně publikovaly nález přilby z Trnčiny, uložené v Národním muzeu Bosny a Hercegoviny v Sarajevu, inv. č. 72. Podle těchto autorů je přilba z Trnčiny podobná přilbám typu Stromovka-Gnezdovo a částečně přilbě sv. Václava; je považována za mladší než přilby skupiny Stromovka-Gnezdovo, a proto je datována do 11. století (Shchedrina – Kainov 2020, 236, 239, 241-242). Na základě této úvahy s velikou opatrností a s přihlédnutím k názorům na dataci analogických přileb můžeme o původu kozelského exempláře uvažovat v 10., snad i v 9. století.

Další otázkou, na kterou nám kozelský exemplář nepřinesl odpověď, je původ tohoto typu přilby. Jejich výrobní dílna je hledána v západní Evropě či západoslovanském světě (Kainov 2019, 23, 190-191: viz souhrn dalších názorů tamtéž), na Moravě (Bernart 2010, 11, 27: na základě nálezů především drobných ozdob r. dunajský typ – náušnice, chrámové prsteny a udidla, kovové křížky aj. v oblasti Podněstří až po Gnězdovo u Smolenska, viz Sedov 2001, 339; srov. Perkhavko 1985), střední a východní Evropa (Górewicz 2020, 451-455 ) nebo Byzanc (D´ Amato 2015, 86-89). Vzhledem k rozložení známých nálezů se přikláníme k názoru, že přilby byly pravděpodobně vyrobeny ve střední Evropě.

Při srovnávací analýze dochovaných raně středověkých přileb z našeho území zároveň došlo k upřesnění dříve publikované přilby nalezené na Moravě ze sbírek hraběte Wilczka, kdy se ukázalo, že jde pouze o mylně interpretovanou přilbu z Hainburgu v Rakousku. Také by bylo ještě potřeba ověřit možnou dupilicitu přilby z okolí Olomouce, která by mohla být přilbou z Olomouce – probošství.


Resumé: Raně středověká přilba typu Stromovka – Gnězdovo – Bojná ze sbírek státního zámku Kozel

Ve sbírce státního zámku Kozel se nachází dosud nepublikovaná raně středověká přilba, sestávající ze dvou fragmentů pod inventárním číslem KZ 3480 (původní č. 249/bč/134). Celková váha činí 703 gramů. Přilba byla snýtována z pěti částí (obr. 1). Skládá se ze dvou čtvrt kulovitých zvonů, na středu spojených páskovým hřebenem se středovou kanelou, které jsou při spodní hraně navíc snýtovány lemem s očky pro uchycení barmice. V místě čela je napevno uchycen nánosník tvaru T s reliéfní rustikální výzdobou. Vnější obvod přilby činil okolo 65 cm, což je údaj kvůli fragmentárnosti odhadnutý, nicméně velmi pravděpodobný. Rozměr od týlového okraje k čelu (bez nánosníku) činí 41,5 cm. Výška přilby včetně nánosníku je 21,5 cm, šířka taktéž 21,5 cm.

Přilba ze sbírek zámku Kozel patří typologicky mezi okruh Stromovka – Bojná – Gnězdovo, i když nese svébytné znaky v provedení. Bohužel jsou nálezové informace k daným přilbám, vyjma Gnězdova, takřka nulové. Nejnovější nález z Bojné byl učiněn amatérsky bez dokumentace a je navíc opět pro badatelské účely ztracen (Vlasatý 2018). Ani kozelský exemplář tak nemůže přispět k jistějšímu datování tohoto typu ochrany hlavy. Stáří přilby, i bez přímých důkazů, můžeme označit jako raně středověké, nikoli jako novodobý falzifikát. Vede nás k tomu uvedení přilby v tzv. „černých knihách“ psaných při konfiskaci majetků státem po roce 1945, kde je výslovně uvedeno „helma železná z doby románské, Ø 23“ (Inventář zámku Kozel, nedat., 11). Ačkoli byly v tu dobu jediné známé přilby tohoto typu z Královské obory (Stromovky) v Praze nalezeny a předány Národnímu muzeu v Praze už v roce 1938, publikované byly až v práci D. Hejdové v roce 1964 (Hejdová 1964, 49–54). Případný falzifikátor by k nim musel mít přístup a vtisknul by do kozelské přilby poměrně dost svérázných prvků, které ji od pražských nálezů činí v detailech originální. Přilba z Gnězdova v tu dobu známá u nás taktéž nebyla, publikována byla až později a přilba z Bojné byla objevena až v závěru 20. století (Kirpičnikov 1971, 24–26; Pieta 2015, 27).

Chybějící nálezové okolnosti znemožňují jistější dataci kozelské přilby. Datace analogických kusů z pražské Stromovky je hledána v širokém časovém úseku od 6. do 12., nejčastěji v 9.–10. století (D´Amato 2015, 86; Hejdová 1964, 53; souhrnně k datování Bernart 2010, 25–27). Přilby z Gnězdova a Bojné jsou ponejvíce kladeny do 9.–10. století (Kipričnikov 1971, 24; Pieta 2015, 39, 41). Nastupují–li jednokusové přilby do běžnějšího užívání v 10. století, typické jsou pro 11. a 12., pak lze soudit, že konstrukčně a výrobně jednodušší varianty skládané z více dílů budou starší (Bravermanová et al. 2019, 265). Na základě této úvahy s velikou opatrností a s přihlédnutím k názorům na dataci analogických přileb můžeme o původu kozelského exempláře uvažovat v 10., snad i v 9. století.

Materiálové analýzy nemohly být dosud provedeny kvůli koronavirové pandemii. Budou předmětem dalšího bádání před konzervací přilby a samostatně publikovány.

Při srovnávací analýze dochovaných raně středověkých přileb z našeho území zároveň došlo k upřesnění dříve publikované přilby ze sbírek hraběte Wilczka nalezené na Moravě, kdy se ukázalo, že jde pouze o mylně interpretovanou přilbu z Hainburgu v Rakousku. Také by bylo ještě potřeba ověřit možnou duplicitu přilby z okolí Olomouce, která by mohla být „pouze“ přilbou z Olomouce – probošství (srov. Laking 1920, 45, 46, fig. 56–58 s Mittelalterliche helme 1912–1914, 47, obr. 7; k problematice Bernart 2010, 49–50; Bravermanová et al. 2019, 269).


Poznámkový aparát

1. Za konzultaci a zpřístupnění rozsáhlé odborné knihovny děkujeme Tomáši Vlasatému. T. Vlasatý t. č. připravuje souborný katalog raně středověkých přileb z 9.–12. stol., jenž nám byl rovněž poskytnut v rukopisné formě.

2. Materiálové analýzy nemohly být dosud provedeny kvůli koronavirové pandemii. Budou předmětem dalšího bádání před konzervací přilby a samostatně publikovány. Za možnost rentgenového snímkování jsme vděčni MVDr. Markétě Tučkové z Veterinární kliniky Kleisslová v Plzni.


Použitá literatura

BAAROVÁ, Z. – FRAIT, R. – SOVKOVÁ, V. – ŠLANCAROVÁ, V., 2006: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století. Olomouc – Brno.

BAKKER, L., 2002: Nasalhelm. In. Kirmeier, J. – Schneidmüller, B. – Weinfurter, S. – Broskhoff, E. (eds.): Kaiser Heinrich II. 1002–1024. Augsburg, 244.

BATĚK, J., 1967: Z dějin Šťáhlav. Blovice: Okresní muzeum v Blovicích.

BEAUFOR, CH. – PFAFFENBICHLER, M. 2005: Meisterwerke der Hofjagd- und Rüstkammer. Kunstführer durch das Kunsthistorische Museum, Band 3. Wien.

BERNART, M. 2010: Raně středověké přilby, zbroje a štíty z českých zemí. Diplomová práce obhájená na Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou, FF UK Praha, vedoucí práce Prof. PhDr. Jiří Sláma, CSc.

BLAIR, C., 1959: European Armour. Circa 1066 to circa 1700. New York.

BRAVERMANOVÁ, M., 2011: The so–called armour of st. Wenceslaus – a historical introduction. In: Acta Militaria Mediaevalia XI. Kraków – Rzeszów – Sanok, 213–220.

BRAVERMANOVÁ, M. – LEDVINA, P. – HAVLÍNOVÁ, A. – PERLÍK, D., 2019: Nová zjištění o přilbě a zbroji zv. Svatováclavské. In: Archeologie ve středních Čechách 23, 235–310.

BROŽEK, P., 2021: Platnéřství. Praha.

D´AMATO, R., 2015: Old and new evidenc on the East–Roman helmets form the 9th to 12th centuries. In: Acta Militaria Mediawvalia XI. Kraków – Sanok – Wroclaw, 27–157.

FRANC, F. X., 1988: Šťáhlauer Ausgrabungen 1890. Díl 1. – Přehled nalezišť v oblasti Mže, Radbuzy, Úhlavy a Klabavy 1906. (ed. Věra Šaldová). Praha.

GOLL, J., 1898: František Palacký. In: Český časopis historický 1898, 16–279.

GÓREWICZ, I. D., 2020: O broni Słowian. Na wojnie I v kulturze. Szczecin – Poznań.

HANUŠ, J., 1923: Národní museum a naše obrození k stoletému jubileu založení musea 2. Založení vlasteneckého musea v Čechách a jeho vývoj do konce doby Šternberkovy (1818–1841.). Praha.

HEJDOVÁ, D., 1964: Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, řada A – Historie, Svazek XVIII, č. 1/2, s. 1–106.

JÍLKOVÁ, E. – RYBOVÁ, A. – ŠALDOVÁ, V., 1959: Mohylové pohřebiště na Hájku u Šťáhlav, okres Plzeň. In: Památky archeologické, roč. 50, díl 1, 54 – 119.

ZE JOINVILLU, J., 2014: Život Ludvíka svatého, krále francouzského. Vyznání víry / List Ludvíkovi X. Moravová, M. (ed.), Memoria medii aevi/svazek 21. Praha.

KAINOV 2018 – Каинов, С. Ю., 2018: Погребения с предметами вооружения Гнёздовского некрополя. Гнёздовский археологический комплекс: Материалы и исследования. Вып. 1. Отв. ред. С. Ю. Каинов. Москва, 212-241.

KAINOV 2019a – Каинов, С. Ю., 2019a: Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук, Том I. Москва.

KAINOV 2019b – Каинов, С. Ю., 2019b: Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание учѐной степени кандидата исторических наук, Том II. Москва.

KAREL IV., 2006: Karel IV. Císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310–1437 (Fajt, J., ed.). Praha.

KIRPIČNIKOV, A. N., 1971: Drevněrusskoje oružije, vypusk tretij. Dospěch, kompleks bojevych sredstv IX. – XIII. w. Archeologia SSSR. Svod archeologičeskich istočnikov E1–36. Leningrad.

KIRPIČNIKOV 2008 – Кирпичников A. N., 2008: ВОССТАНОВЛЕННАЯ АНТИКВАРНАЯ ВОИНСКАЯ РЕДКОСТЬ. НОВЫЕ НАБЛЮДЕНИЯ О РАННЕСРЕДНЕВЕКОВЫХ ЗОЛОЧЕНЫХ ШЛЕМАХ. In: Дьнєслово: Збірка праць на пошану дійсного члена Національної академії наук України Петра Петровича Толочка з нагоди його 70-річчя. Київ, 67-75.

KIRPIČNIKOV 2009 – Кирпичников A. N., 2009: Раннесреднебекобые золоченые шлемы новые находки и наблюдения. Caнкт-Петерург.

KLEPAČ, J., 2008: Přílba svatého Václava po řemeslné stránce. Rukopis ze sbírek oddělení uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, inv. č. K 167, nestránkováno.

KLUČINA, P. – MARSINA, R. – ROMAŇÁK, A., 1985: Vojenské dějiny Československa. 1. díl (do roku 1526). Praha.

KNÁPEK, A. – MACKŮ, P., 2016: Unikátní součást zbroje z hradu Ronovce (okres Havlíčkův Brod). In: Archaeologia historica 41, 2, 167–180.

KOLÁŘ, M., 1875: Památky na Plzeňsku. In: Památky archaeologické a místopisné, roč. 10, č. 2. Praha, 417–424.

KONDELÍK, M.: Archeologie v západních Čechách do roku 1950. Plzeň.

KOUŘIL, P., 1994: Slovanské osídlení českého Slezska. Brno.

LAKING, G. F., 1920: A record of armour and arms through seven centuries, vol. I. London.

VON LENZ, E., 1924: In Russland gefundene frühmittelalterliche Helme. In: I. Beiheft der Zeitschrift für historische Waffen – und Kostümkunde. Berlin.

MACKŮ, P. – PILNÁ, V., 2020: Vrcholně středověký nánosník z mobiliárního fondu státního zámku Kozel jako příklad prvních archeologických výzkumů a možnosti jeho interpretace. In: Archaeologia historica 45, 1, 391–402.

MACHÁČEK, F., 1909: Městské historické museum v Plzni, jeho vývoj a jeho úkoly. Plzeň.

MACHÁČEK, F. – STRNAD, J. (eds.): Sborník městského historického musea v Plzni. Svazek IX. Plzeň.

MĚŘÍNSKÝ, Z., 2009: Morava součástí přemyslovského státu. In: Somer, P. – Třeštík, D. – Žemlička, J. (eds.): Přemyslovci. Budování českého státu. Praha, 219–227.

MITTELALTERLICHE HELME AUS DEM BESITZE SROV. EXZ. DES GRAFEN HANS WILCZEK. Sammlung Schlofs Kreuzenstein. In: Zeitschrift für Historische Waffenkunde, Band 6, Heft 2, 41–47.

MORAVEC, Z., 2012: Část přilby z Opavy – Jaktaře. In: Barcuchová, K. – Moravec, Z. (eds.): Cesta ke Zlaté bule sicilské 1, 53.

NADOLSKI, A., 1994: Polska technika wojskova do 1500 roku. Z dziejów nauki i techniki 1. Warszawa.

NICOLLE, D. – SARNECKI, W., 2008: Medieval Polish Armies 966–1500. Oxford.

PERKHAVKO 1985 – Перхавко, V. B., 1985: Западнославянские элементы в раннесредневековой культуре междуречьа Днепра и Немана, Краткие Сообщения 187, 28-35.

PIETA, K., 2015: Včasnostredoveké mocenské centrum Bojná – výskumy v rokoch 2007–2013. In: Pieta – Z. Robak (eds.): Bojná 2. Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk. Nitra, 9–49.

PÍČ, J. L., 1890: O zbroji starých Slovanů. In: Památky archeologické a místopisné, díl XV, sešit I., 1–14. Plzeňské listy, 6. 9. 1906.

RANDOVÁ, J., 2010: František Xaver Franc: Život a dílo. In: Archeologie západních Čech 1. Plzeň, 5–7.

SANKIEWICZ, P., 2018: Hełm stożkowy z jeziora Lednica. In: Broń drzewcowa I uzbrojenie ochronne z Ostrowa Lednickiego, Giecza I Grzybowa. Pole Weapons and Armour from Ostów Ledniciki, Giecz and Grzybowo. Lednica, 123-131.

SEDOV, V. V., 2001: O migraci Slovanů ze středního Podunají do východní Evropy. In: Galuška, L. – Kouřil, P. – Měřínský, Z. (eds.): Velká Morava mezi východem a západem. Großmähren zwischen West und Ost. Brno 339-247.

SIZOV 1902 – Сизов, В. И., 1902: Курганы Смоленской губернии I. Гнездовский могильник близ Смоленска. Материалы по археологии России 28, Санкт-Петербург.

SOMMER, J. G. 1838: Das Königreich Böhmen. Statistisch–topographisch dargestellt. Band 6 – Pilsner Kreis.

SEDLÁČEK, A., 1905: Hrady, zámky a tvrze, díl 13. Praha.

SHCHEDRINA, A. Y. – KAINOV, S., 2020: Helmet from The National Museum of Bosnia and Herzegovina. In: Acta Militaria Mediaevalia XVI. Kraków – Sanok – Wrocław, 225-245.

SKLENÁŘ, K., 2000: Archeologie a pohanský věk. Příběhy z dětských let české archeologické vědy. Praha.

SKLENÁŘ, K., 2017: Archeologie v Čechách v období analytického positivismu. Praha.

STRONG, D. W., 2018: Surviving Examples of Early Plate Armour (1300-1430). Volume I: Bascinets. Wheaton.

THOMAS, B. – GAMBER, O., 1976: Katalog der Leibrüstkammer. I. Teil. Der Zeitraum von 500 bis 1530. Wien.

VALDSTEIN, E. K., 1887: Die Wigalois–Bilder im Sommerhausse der Burg Rungelsstein. In: Mittheilungen der kaiserl. königl. Central–Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale. Wien, 159–165.

VALDSTEIN, E. K., 1894: Nachlese von Rungelsstein. In: Mittheilungen der kaiserl. königl. Central–Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale. Wien, 1–7.

VALDSTEIN, E. K., 1893: Eine Gräberstätte bei Dauba. In: Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions–Clubs. Nordböhmischer Excursions–Club 3/1893, 1 – 22.

VELKOVÁ, A., 2009: Krutá vrchnost, ubozí poddaní? Praha.

VLASATÝ, T., 2018: The Helmet from Bojná (?), Slovakia. One of the biggest mysteries of Slovakian Early Medieval archeology. Nepublikovaný rukopis v archivu P. Macků, nestránkováno.

VLASATÝ, T., 2021: Katalog evropských přileb 9.-12. století. Nepublikovaný rukopis v archivu P. Macků, nestránkováno.

ZAP, K. V. 1854: Jednání a činnost archeologického odboru Českého Museum. IN: Památky archaeologické a místopisné, organ Archaeologického sboru Musea království Českého a Historického spolku v Praze, Praha, č. 1, 42 – 46.

Prameny

INVENTÁŘ ZÁMKU KOZEL, tzv. „černá kniha“, paré Plzeň, Národní kulturní komise, nedatováno (po r. 1945), uloženo v archivu Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Plzni.

SOA Praha, fond Velkostatek Šťáhlavy, i. č. 452, kart. 64.

SOA Praha, fond Mnichovo Hradiště, RAV, inv. č. 3372, sign. II–5 (Paměti Kristiána Vincenta z Valdštena–Vartenberga).

SOA Praha, fond Mnichovo Hradiště, RAV, inv. č. 3375, sign. II–6/I/1–8, kar. 34, f. 23. (Dopis E. Vocela).

Výstava

PILNÁ, V. – KASL, F. – JÍCHOVÁ, V.: Valdštejnové a počátky archeologie na šťáhlavském panství. Výstava NPÚ ÚOP v Plzni, 21. 12. 2020 – 30. 4. 2021.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *