Tento příspěvek je překladem interview, které dal Alexej Ovčarenko, ředitel agentury pro řešení historických projektů Ratoborci (Ратоборцы), Eleně Romašovové, reportérce deníku M24, před festivalem „Časy a epochy 2016“. Jedná se o shrnutí jeho myšlenek o minulosti, přítomnosti a budoucnosti ruského reenactmentu. Původní verzi rozhovoru můžete najít zde.
„Historie se lze dotknout“
Elena: „Alexeji, proč se v poslední době stala historická rekonstrukce tak populární? Před pár roky se jí lidé věnovali jenom v rámci svých skupin (klubů), ale nyní můžeme potkat rytíře nebo vikingy přímo na ulicích.“
Alexej: „Když jsme kolem roku 2000 začínali, část společnosti už požadovala analýzu historie, její konceptualizaci a znovuoživení. Stejné požadavky existovaly i na západě, takže jsme nebyli unikátní. Současná otázka zní, jakým směrem se bude ubírat reenactment v budoucnu. V Evropě začala být myšlenka reenactmentu zajímavá v 60. a 70. letech minulého století, zhruba v čase, kdy se do světového popředí dostával Pán Prstenů a další knihy spadající do žánru fantasy. A tak se zrodilo hnutí, které oslovovalo zejména mladé lidi. Když si mladí pořídili rodiny, začlenili je do koníčku, takže dnes můžeme v mnoha obdobích najít ‚stařešiny‘, kterým už dávno není dvacet. Naše současná scéna začala pádem Sovětského svazu, a stejný proces začal v původně socialistických zemích, České republice a Polsku — hledání vlastních kořenů, přibližování se historii a touha historii rekonstruovat. Touha to byla romantická; hnutí bylo do určité míry tvořeno lidmi, kteří prahli po splynutí přírody a tradiční společnosti. Takové vnitřní touhy jsou normální, protože ne všichni dokážou snášet břemeno urbanistického prostředí. Odtud vzešel turismus za divočinou, který dnes aktivně probíhá všude.“
Elena: „Odkdy můžeme otevřeně hovořit o ruském reenactmentu?“
Alexej: „Reenactment v Rusku začal v 80. letech, a to pod vlivem zpracování ‚Vojny a míru‘ od režiséra Sergeje Bondarčuka. Pro potřeby filmu byla vyrobena řada kvalitních kostýmů. Klukům, kteří tam tehdy dělali kompars, se napoleonika natolik zalíbila, že se jí začali věnovat, a tak se rozběhla první ‚fermentace‘. V současné době je reenactment natolik populární, že by se mohlo zdát, že je na svém vrcholu. A může nás těšit, že ruští reenactoři v mnoha ohledech udávají tón. V Moskvě a jejím okolí se pořádá řada kvalitních historických akcí, kterých se zúčastňují zahraniční kolegové, jež je považují za prestižní. Kupříkladu ‚Časy a epochy‘ se bez speciální reklamní kampaně samy zviditelnily v cizině. I když se nemohli zúčastnit všichni, tak se o festivalu mluví. A k tomu, že lze reenactory potkat na ulici — je normální, že když se něco stane populární, pak se s tím setkáváme častěji. Pokud má veřejnost ráda reeactory, bude větší poptávka po akcích ve městech. Hlavní je nesklouznout k profanaci.“
Elena: „Doprovází historické akce ve městech nějaké problémy?“
Alexej: „Hlavní problém spočívá v tom, že poptávka převyšuje nabídku. Reenactment je elitářské hnutí, není to něco, co lze vytvořit za půl roku nebo získat kliknutím na myš. Lásku k historii si koneckonců nelze koupit. Člověk se nejdřív musí začít zajímat o nějaké období, poté ho dlouho objevovat a ušít si první kostým, ten poté nahradit novým, jet na svůj první festival a tak dále. Než se člověk vypracuje do určité úrovně, kterou lze prezentovat lidem, zabere to spoustu času. Proto se domnívám, že v současné chvíli poptávka převyšuje nabídku. Navíc je třeba mít na zřeteli, že pro mnoho reenactorů jde o koníček, nikoli o práci. Pro řadu z nich je práce z veřejností samozřejmě důležitá a považují ji za své životní poslání, ale jiní se historických akcí ve městech neúčastní. V této chvíli hledáme optimální formát interakce mezi diváky a reenactory. Myslím, že ho dříve či později nalezneme, a půjde o interakci komfortní a harmonickou. Pokud se historické akce stanou hlavní náplní městských slavností, rád se budu přítomen, ať už jako organizátor či jako účastník, a budu považovat své poslání za splněné, protože se domnívám, že historická rekonstrukce prosazuje prospěšné hodnoty a zásady, které je třeba vštípit co nejvíce lidem.“
Elena: „Zmínil jsi, že je otázka, jak se bude historická rekonstrukce vyvíjet. Co si myslíš ty osobně?“
Alexej: „První možnou variantou následujícího vývoje je stagnace a stárnutí. Dost možná bude reenactment pro současnou generaci nezáživný. Chlapci ve věku 12–13 let jsou naprosto ponoření do virtuální reality a telefon nebo Ipod jsou pro ně důležitější než zbytek světa. Při naší práci to jasně vidíme, protože často pracujeme s mládeží. Generace narozená po roce 2000 sama sebe definuje prizmatem sociálních sítí a virtuální reality. V takovém prostředí lze reenactment stále propagovat, ale poněkud odlišným způsobem. Za mého času bylo zvykem, že lidé trénovali, vyráběli si kostýmy, připravovali představení a ukazovali se na festivalech, což budovalo sebevědomí. Pro současné chlapce a dívky jsou důležitější cool fotky se spoustou lajků na Facebooku. Tito si kostýmy nevyrábí vlastnoručně, nýbrž je objednávají, obvykle nezacházejí do detailů a spokojí se s focením hotového kompletu při používání.“
Elena: „Dá se tomu nějak zabránit?“
Alexej: „Ve chvíli, kdy se rozmáhá nějaký masivní trend, tak současně existuje skupina lidí, kteří z něj budou vybočovat. I dnes můžeme najít mladíky, kteří reenactment považují za odpočinek, za možnost úniku z virtuálních sítí, při které sami sobě dokáží, že jsou v reálném světě plnohodnotnými muži. V každém případě budou reenactorskou elitu tvořit lidé, kteří činí reálná rozhodnutí a kteří virtuální realitu používají jako nástroj, nikoli jako přirozené prostředí.
První možnou variantou budoucího vývoje je tedy stagnace. Druhou možností je příklon k vědeckým aktivitám a experimentální archeologii. S vědci jsme již mnohokrát spolupracovali a provádíme s nimi experimenty. Takováto práce je mnohem serióznější, a i když oboustranně přínosnější, pro běžného diváka o něco nudnější. Na straně druhé existuje něco jako populární verze reenactmentu, která má natolik velkou fanouškovskou základnu, že se může vyvíjet, až najde to pravé místo.
Z pohledu reenactora lze říci, že explozivní fáze vývoje je završena. Je potřeba dodat, že pro většinu lidí je rekonstrukce dočasný koníček do doby, než vyrostou. Propadnou mu v prváku nebo druháku, navštíví pár festivalů, pořídí si práci, rodinu, děti, a musí s rekonstrukcí seknout. Ale pro některé se stal reenactment způsobem života a nákladným koníčkem. Mám přátele, kteří si našli dobrou práci, vydělali si, ale stále se zabývají reenactmentem, kterým vyplňují to málo času, které jim zbývá. Tito mají kostýmy na opravdu vysoké úrovni, a pokud se svým koníčkem někdy skončí, darují své prvotřídní komplety muzeím.“
Elena: „Pracujete nějak na tom, abyste mládež dostali z virtuální reality?“
Alexej: „V aktuálních chvíli s mládeží z nedostatku času příliš nepracujeme; organizujeme řadu projektů. Ale podporujeme skupiny, které s mládeží pracují. Jen tak mimochodem, tendence pracovat s mládeží je nyní velmi intenzivní, zejména v Moskvě. V 90. letech to fungovalo tak, že pokud jste byl reenactorem, s největší pravděpodobností jste se pohyboval kolem paláce kultury a měl jste na starost skupinu mladíků, byla na to vyhláška. Koncem nultých let tohoto století tenhle systém skončil, ale řada z těch odrostlých mladíků se ke koníčku vrátila. Reenactment upřednostňuje devirtualizaci, to je prostě fakt. Během roku se koná mnoho festivalů, na kterých člověk může potkat stejně smýšlející lidi, což je ve virtuální realitě složité. Samozřejmě je jednodušší preferovat požitkářství a hraní na webu, ale reenactment dává možnost volby.“
Elena: „Možná by stálo za zvážení založení nějaké školy pro historickou rekonstrukci, kterou by děti navštěvovaly už raného věku. V ní by se mohli učit základy historie, jak šít kostýmy a každodennost jednotlivých historických období.“
Alexej: „Nápad je to dobrý, ale vyžadoval by systémovou změnu. V takovém případě hrozí, že dosáhneme jistého přebytku. Hnutí původně vzešlo od obyčejných lidí s hlubokým zájmem, a pokud někdo začne hnutí kontrolovat shora, nebude z toho žádný užitek, hnutí se vysílí a mládež odejde. Mladí lidé se nechtějí poutat. Myšlenka škol je skvělá, ale je realizovatelná spíše na úrovni kroužků. Jakmile budeme mít čas, rozhodně se k tomuto nápadu vrátíme.“
Elena: „Pochopila jsem správně, že tvá agentura ‚Ratoborci‘ neorganizuje jenom velké městské akce, ale rovněž podnikové akce ve stylu různých historických období?“
Alexej: „Akce pro podniky pořádáme málo a snažíme se jim vyhýbat. Obecně řečeno, jsem z nich zklamaný.“
Elena: „Proč?“
Alexej: „U západních korporací se stalo módou, že pořádají team buidingové akce, které se většinou, podle naší zkušenosti, zvrhnou v nasávání v kostýmech, a všichni se pak hluboce stydí. Teď se snažíme realizovat projekty o něco chytřeji – výdělečné i nevýdělečné akce, jakož i projekty s hlubší myšlenkou. Například projekt ‚Sám v minulosti‚, který spočíval v tom, že muž žil půl roku jako poustevník na středověkém statku a blogoval o svých prožitcích. Tento projekt měl obrovskou odezvu, a tak teď pracujeme na pokračování, ‚Sedm v minulosti‚.“
Elena: „Rekrutujete nějak nové reenactory?“
Alexej: „Řada z těch, kteří se přijedou podívat na festival ‚Časy a epochy‘ jako diváci, se poté začne o rekonstrukci zajímat. Jednou se mi stalo, že za mnou ve Státním historickém muzeu přiběhl hlídač a nadšeně vyprávěl o tom, jak se synem navštívil ‚Časy a epochy‘ roku 2011, kdy byly zaměřené na starou Rus, a jak teď chodí se synem na přednášky a čte historické knížky. Ukázalo se, že do té doby pracoval v muzeu jako hlídač už 7 let, ale nikdy si nenašel čas, aby si ho prohlédnul. Jednou z funkcí festivalů, jako jsou ‚Časy a epochy‘, je ta, že ukazuje historii jako živoucí a zajímavou, historii, které se lze dotknout.“
Elena: „Která historická období jsou nejpopulárnější?“
Alexej: „Tím nejpopulárnějším a nejjasnějším obrázkem pro kohokoli v Rusku a kdekoli jinde je rytíř. Rytířská tématika je pokaždé úspěšná. Neměli bychom podceňovat ani vliv Holywoodu a obecného povědomí. Teď je populární stará Rus, protože televizní seriály jako ‚Vikings‘ nebo ‚Game of Thrones’ udaly trend, a tato historická epocha je tak nejsrozumitelnější. Když lidé slyší o staré Rusi nebo rytířích, mají jasné asociace. Druhoválečná tématika je také populární.“
Elena: „Ale tu nikdo nerekonstruuje aktivně.“
Alexej: „Samozřejmě že ano, ale ne v Moskvě, protože zákopy a těžkou techniku apod. nelze použít ve velkoměstě. Navíc u této epochy dochází jen k omezené interakci, protože divák se může jen koukat, ale neparticipuje na rekonstrukci. Ale pokud mluvíme o rytířích nebo staré Rusi, divák pouze nepřihlíží; když přijde na festival, může si uvařit chleba v peci, pojíst středověké pokrmy nebo si třeba i ukovat nůž. Získá komplexní dojmy a opouští akcí s vědomím úplného ponoření se do středověku. Zdá se, že i první světová válka je zajímavé období. V roce 2014 jsme jí věnovali jeden festival, a ukázalo se, že lidé o Velké válce prakticky nic nevědí. Mají povědomí o revolucích z let 1905 a 1917, o Stalinových perzekucích, někdo si vzpomněl na novou ekonomickou politiku nebo vyvlastnění pozemků kulaků, ale Velká válka je naprosto zapomenutá epocha. Někteří návštěvníci našeho festivalu plakali, protože tuhle stránku historie ještě nenalistovali.“
Elena: „Vím, že berete výrobu kostýmů a dalších věcí velmi vážně. Kde si je vyrábíte?“
Alexej: „Máme vlastní dílny, které se tento rok značně rozrostly, na což jsem pyšný. Na velkých festivalech jsme téměř vymýtili aranžérství, naše dílny začaly vyrábět repliky na reenactmentové úrovni, což byla na dřívějších festivalech utopie. Například lavice byly považovány za spotřební zboží, a tak jim nikdo nepřikládal větší pozornost, ale teď kluci z naší dílny vyrábějí repliky lavic, které jsou blízké originálům. V historické rekonstrukci si nemůžete vykovat např. sekeru podle své fantazie. Musíte mít předlohu sekery vyrobené před tisíci lety, zopakovat výrobní technologii, dodržet materiál a tvar, a to je mnohem obtížnější. A u větších staveb, jako třeba srubů, je rekonstrukce ještě mnohem složitější.“
Elena: „Kde získáváte látku na kostýmy? Musí být také autentické?“
Alexej: „Máme tři hlavní zdroje, ale ve skutečnosti je spousta míst, kde reenactoři nakupují látky. Někteří zruční výrobci tkají vlnu ručně. Když potřebujeme len, častěji používáme domácí látky, které se dají stále sehnat ve vesnicích na severu. Třetí možnost je nakoupit látku z Běloruska. Tamější továrny vyrábějí látky, které jsou velmi podobné originálům, ať už vazbou, hustotou nebo barvou. Expert na textil by samozřejmě rozeznal moderní materiál od originálu, ale obyčejný člověk nepozná rozdíl. Pro většinu reenactorů je taková podobnost dostačující. Někdy dochází k extravaganci, kterou pochopí jen reenactoři, jako když si člověk nakoupí za strašlivé peníze etnografické vzorované hedvábí z Japonska, hedvábí z Uzbekistánu nebo Itálie.“
Elena: „Takže na vikinských kostýmech neuvidíme žádnou syntetiku?“
Alexej: „Syntetické materiály jsou známkou špatného provedení. Každý by měl chápat, že kromě posudku naší komise, která hodnotí kostýmy, je v sázce i názor kolegů, který má mnohem větší váhu.“
Elena: „Jak často se stává, ze reenactoři nepřijímají jen zevní atributy, ale také mravní zásady daného období?“
Alexej: „Někdo rekonstrukci bere hloubkově, někdo ne. Dělení mezi hmotnou a duchovní kulturou je velmi tenké, a osobně se snažím spirituálnímu světu vyvarovat. Mezi reenactory se obecně považuje za špatný rys a symptom LARPáků.“
Elena: „Jaký je rozdíl mezi reenactory a LARPáky?“
Alexej: „V LARPových hrách si člověk vybere postavu, historickou nebo fikční, a činí s ní, co uzná na vhodné. V reenactmentu si člověk nevybírá postavu, nýbrž některé předměty z materiálního světa, a ty rekonstruuje. Přitom zůstává moderním člověkem, byť s určitými výstřednostmi.“
Elena: „Je pravda, že reenactoři chovají jisté předsudky k LARPákům, které považují za méněcenné?“
Alexej: „V minulosti byly nějaké spory, ale dnes už ne. V současné době jde o dvě odlišná hnutí, která mají svá pro a proti. Probíhají snahy o komunikaci a zjemňování ostrých hran. Uvědomujeme si, že jde jednoduše o dvě rozdílné cesty, a není důvod nějakou z nich řadit nad tu druhou. Navíc jako agentura využíváme zkušenosti z LARPových her, jelikož existují zavedené mezinárodní modely, které můžeme použít. Ti, kteří se LARPu věnují, pořádají akce o 3–5 tisících lidech, vybírají poplatky, žijí v lesích a vše si vyrábějí sami. Tohle v případě reenactorů nepřichází v úvahu, ale věříme, že je v tomhle přístupu pravdivé jádro.“
Elena: „Mají reenactoři kodex cti?“
Alexej: „Reenactoři často mají určité zásady. Kupříkladu se pokládá za normální, že lidé drží své slovo. Reenactoři navíc obvykle zastávají hodnoty tradiční rodiny, což je pro mne velmi důležité. Není to nikde napsané, ale mezi reenactory je jednoduše akceptováno, že máte hodně dětí, velkou rodinu a tak dále. Samozřejmě se stává, že se někdo rozvede, ale zobecňující střelka míří vždy k silné rodině. Historická rekonstrukce zahrnuje určitý výsek společnosti, jako každá jiná subkultura, a jelikož vychází z kladných předpokladů, šíří prospěšné zásady: držet slovo a mít aktivní sociální postavení.“
Děkuji Alexeji za možnost zveřejnit jeho interview. Projekt Forlǫg přeje Alexeji mnoho zdaru a zajímavých momentů v jeho budoucí reenactorské kariéře.
I thank to Alexey Ovcharenko for the chance to publish the translation on his interview. The Forlǫg Project wishes Alexey good luck and interesting moments in his future reenactment career.
