Věnováno profesoru Klausovi Düwelovi (10.10.1935 – 31.12.2020).
Abstrakt
Se zvýšenou detektorovou aktivitou v posledních třech dekádách dochází ve střední Evropě k objevům runových šperků, které zdánlivě působí raně středověkým dojmem. Runové nápisy však obsahují kuriózní a neautentickou skladbu znaků, která vzbudila zájem runologů. Do dnešního dne jsme evidovaly devět runových náramků citujících tzv. merseburská zaříkadla, starohornoněmecký ranhojičský text z 10. století. V následujícím článku představíme desátý nález, který pochází z území České republiky. Text si klade za cíl prezentování kontext nálezu prvního českého runového náramku a jeho postavení ve skupině nejbližších analogií. Na základě srovnání všech dostupných informací bylo zjištěno, že náramky nejpravděpodobněji vznikly v období let 1918-1945 na území dnešního Německa. Možným výrobcem těchto šperků byla rodina H. Eklöha z Lüdenscheidu.
Úvod
V prosinci roku 2015 se ve facebookovém fóru sdružujícím české detektoristy objevil neobvyklý předmět: náramek na vnější straně vybavený vystupujícími runami a zakončenými dvěma hadími hlavami. Nález, údajně pocházející z území České republiky, tehdy způsobil menší senzaci a členové fóra přijali artefakt jako vynikající příklad vikinského umění na našem území, což s ohledem na tehdejší rostoucí popularitu seriálů Vikingové a Poslední království není překvapivé.
Obr. 1: Pohled na vnější stranu náramku.
Ke zhodnocení předmětu virtuální cestou byl přizván i autor tohoto textu, který se k raně středověkému datování od počátku stavěl kriticky. Prvním důvodem skepticismu byla mimořádnost předmětů skandinávského původu na území České republiky (viz Eisner 1949; Košnar 1991). O ještě větší raritnosti hovoříme v souvislosti s nálezy opatřenými runovými nápisy. V současnosti známe jediný přesvědčivý runový nález raného středověku z našeho území, a sice kus žeberní kosti z Lán, okres Břeclav (Macháček – Nedoma 2020; Macháček et al. 2021). Názor na sekerovitý přívěsek s runami z katastru dnešní obce Lipová, okres Děčín, není jednoznačný (Düwel – Nedoma – Oehrl 2020: 263-6; Kern 1935). Kromě těchto existují i další domnělé runové nápisy, z nichž některé před více než 90 lety publikoval Skutil (1933). Dalším důvodem k obezřetnosti byla explicitní povaha run. Je pravdou, že některé středověké prsteny používají runové a latinské nápisy na pohledové straně (např. Krabath 2019; Page 1999: 113), pokud však jde o runové náramky a náhrdelníky, nápisy jsou obvykle ukryté uvnitř šperků a jsou takřka nepostřehnutelné (viz Barnes – Hagland – Page 1997: 59-61; Jansson – Wessén – Svärdström 1978: 31-33; Stamsø Munch 1993). Runový nápis diskutovaného náramku byl na první pohled vytvořen ve starším fuþarku, čili v runové abecedě užívané zhruba do konce 8. století. Nicméně jedno písmeno se od znaků staršího fuþarku liší, takže nápis bychom mohli označit za částečně kryptický nebo nečitelný.
Autor se obrátil na majitele a nálezce předmětu Lukáše Vladaře, který projevil zájem o vyhodnocení nálezu. Osobní ohledání nebylo možné, ale pro účely tohoto textu byly poskytnuty fotografie, z nichž je patrný vzhled, rozložení textu i přibližná velikost. S těmito fotografiemi jsme oslovili runologa Wolfganga Becka (Friedrich-Schiller-Universität Jena), jenž potvrdil naše podezření ohledně datování do recentního období a který nás nasměroval na relevantní literaturu. Vyzbrojen touto znalostí autor zkontaktoval předního runologa Klause Düwela (Universität Göttingen), který náramek jistě zařadil do 1. pol. 20. století a text označil za derivát prvního merseburského zaříkadla. Výsledky rozhovorů s profesorem Düwelem začleníme do následujících kapitol tohoto textu. Některé informace o českém náramku poskytnuté profesoru Düwelovi byly v minulosti zveřejněny Oehrlem (Oehrl 2020). Jelikož jde o první nález svého druhu na českém území, rozhodli jsme se touto formou uvést problém runových náramků do českého jazyka.
Popis předmětu
Nález do dnešního dne přetrvává v soukromé sbírce. K jeho objevu došlo kolem roku 2005 v katastru obce Mařenice. Náramek byl spolu s desítkami předmětů z 1. a 2. svět. války nalezen na smetišti poblíž hřbitova. Mezi další předměty z této lokality nálezce jmenuje různé odznaky (NSDAP, Wehrmacht, Luftwaffe, Winterhilfe) a opaskové přezky. Nálezce se domnívá, že předměty na místě ležely několik desítek let a že byly záměrně zahozeny.
Mapa 1: Umístění obce Mařenice na mapu Evropy.
Náramek je precizně vyrobený ze slitiny mědi a je pokrytý patinou. V současnosti je prasklý a váží 40 g. Původně vytvářel takřka dokonalý, neuzavřený kruh o vnitřním průměru zhruba 5,6 cm a vnějším průměru 6,5 cm. Síla materiálu je 0,4-0,5 cm, výška náramku 0,6 cm. Konce, vytvarované do hadích hlav, jsou od sebe vzdáleny zhruba 1 cm. Vnitřní povrch je plochý a začištěný, vnější strana je plasticky vytvarován, přičemž pozadí tvoří soustředné kruhy, z nichž do popředí vystupují runové znaky se širokými liniemi, v jejichž středech se nachází drobná spára. Nápis lze přepsat jako ᛁᚾᚹᚨԻᚹᛁᚷᚨᚾᛞᚢᚾ, v transliteraci INWAR WIGANDUN, což je citace z Prvního merseburského zaříkadla s významem „uteč nepřátelům“. Namísto runy ᚱ, která značí písmeno R, ne použito neobvyklého znaku Ի.
Obr. 2: Tvar a velikost náramku.
Všechny poskytnuté fotografie si můžete stáhnout kliknutím na následující odkaz:
Merseburská zaříkadla
Pro lepší pochopení runové produkce 1. pol. 20. století je záhodno krátce uvést merseburská zaříkadla, která do češtiny nebyla – nakolik je autorovi známo – dosud zcela přeložena, a tak českému čtenáři nemusí být zcela známa. Jde o dva starohornoněmecké texty zachované na stránkách sakramentáře Codex 136, který je uložený v katedrální knihovně v německém Merseburgu, konkrétně na stránce 84/85 v závislosti na způsobu počítání stran v rukopisu (Beck 2003). Roku 1841 je objevil historik Georg Waitz a o rok později je poprvé publikoval Jacob Grimm. Původní text rukopisu pochází zřejmě z 9. století, zatímco zaříkadla byla vytvořena později, nejpravděpodobněji v 1.-2. třetině 10. století ve Fuldě (Beck 2003: 377; Bischoff 1971: 111).
Zaříkadla jsou v odborné literatuře označovány jako MZ I a MZ II a jsou považována za potenciální léčebné pomůcky raného středověku (Düwel 2009; Heizmann 2015: 72). Jejich výjimečnost spočívá v doložení léčitelských průpovědí, které známe i z jiných germánských regionů, zvláště Skandinávie a anglosaské Anglie (viz Komarec – Revická 2009; Pereswetoff-Morath 2019). Následuje velmi přibližný překlad do češtiny, který je kompromisním čtením několika verzí (Beck 2003: 1; Eichner – Nedoma 2003: 10-11; Glosíková – Jičínská 2007: 7):
MZ I
„Jednou se sesedly dísy, seděli tu, tady a tam;
některé poutaly pouta, některé brzdily voje,
některé se potýkaly s pevnými okovy:
Unikni z pout, uteč nepřátelům!“(Eiris sāzun idisi, sāzun hera, duo, der;
suma hapt heptidun, suma heri lezidun,
suma clūbōdun umbi cuoniouuidi:
insprinc haptbandun, inuar uīgandun!)MZ II
„Phol a Wodan do lesa vjeli,
tu hříbě Baldra vymklo si nohu.
Tu jej zaříkala Sinthgunt se sestrou Sunnou,
tu jej zaříkala Frija se sestrou Follou,
tu jej zaříkal Wodan, jak uměl nejlépe:
jak vymknutou kost, tak vymknutou krev,
tak vymknutý úd.
Kost s kostí, krev s krví,
úd s údem, ať se sklíží!“(Phôl ende Wuodan fuorun zi holza.
Dû wart demo balderes folon sîn fuoz birenkit.
Thû biguol en Sinthgunt, Sunna era swister;
thû biguol en Frîja, Folla era swister;
thû biguol en Wuodan, sô hê wola conda.
Sôse bênrenki, sôse bluotrenki,
sôse lidirenki:
bên zi bêna, bluot zi bluoda,
lid zi geliden, sôse gelîmida sîn!)
Merseburská zaříkadla se po svém objevu dočkala četných literárních, divadelních, hudebních a dalších uměleckých adaptací (Beck – Cottin 2010: 33-42). Na počátku a v průběhu 1. pol. 20. století byla znalost zaříkadel součástí všeobecného vzdělání střední třídy (Oehrl 2020: 92). Skutečnost, že se zaříkadla spolu s jinými starými texty (např. Písní o Hildebrandovi a úryvky staroislandských ság) běžně objevovala ve školních čítankách (Lauf-Immesberger 1987: 91), jasně ukazuje, že se s těmito texty nesetkávala pouze inteligence. Se zaříkadly určitým způsobem pracovali i autoři židovského původu: například Joseph Roth roku 1930 podává cestovní zprávu o ekologické katastrofě v důsledku těžby u Merseburgu, kterou pojmenovává Der Merseburger Zauberspruch (Rossbacher 1991). Anton Kun si ráno 19.6.1922 do svého deníku poznamenal přirovnání: „Jak se to říká v merseburských zaříkáních? Kost ke kosti, krev ke krvi …“ (Schübler 2016: 395). Vznikly i některé malované adaptace, mezi něž můžeme zařadit ilustrace Emila Doeplera otištěné v knize Walhall. Die Götterwelt der Germanen roku 1905 (Doepler – Ranisch 1905: 13-14) anebo pohlednici vytvořenou u příležitosti oslav tisíciletí města Merseburg v roce 1933 (Oehrl 2020: 92).
Obr. 3-4: Ilustrace Emila Doeplera. Zdroj: Doepler – Ranisch 1905: 13-14.
Analogie
Nález z Liberecka náleží do skupiny předmětů, které dosud byly objeveny pouze na území dnešního Německa a Polska a které stojí na pomezí sběratelství, archeologie a padělatelství. Zásadní literaturou je Düwelův článek Über das Nachleben der Merseburger Zaubersprüche (1998) a Oehrlovo navázání Ein Bronzearmring mit Runen aus Lorscheid, Kreis Trier-Saarburg, und die Rezeption der „Merseburger Zaubersprüche“ (2020). Za zmínku stojí, že tito autoři spolu publikovali jeden z analogických náramků v katalogu jihogermánských runových nápisů (Düwel – Nedoma – Oehrl 2020: 757-8). Analogické náramky můžeme rozdělit do dvou podskupin: první kategorii reprezentují kusy inspirované prvním merseburským zaříkadlem, druhou kategorii náramky inspirované druhým merseburským zaříkadlem.
Mapa 2: Distribuce runových náramků ve střední Evropě.
Modrá barva = nálezy inspirované prvním merseburským zaříkadlem.
Oranžová barva = nálezy inspirované druhým merseburským zaříkadlem.
Zelená barva = město Lüdenscheid, potenciální místo výroby.
První podskupinu můžeme rozdělit na variantu inwar wigandun („uteč nepřátelům“) a variantu insprinc haptbandum („unikni z pout“). Spolu s českým nálezem tato skupina čítá sedm kusů, které sdílí identické zvířecí hlavičky, vystouplé runy na puncovaném pozadí a použití neobvyklého znaku Ի. Druhou podskupinu o třech kusech tvoří dvě varianty nápisu: pluot tsi pluoda („krev ke krvi“) a pen tsi pena („kost ke kosti“). Náramky této skupiny jsou méně uniformní, nicméně jsou vytvořeny dle stejné vnitřní logiky, používají tečky k oddělení slov a neobvyklé spojení run ᛏᛋ.
Nejstarší nález (var. pluot tsi pluoda) byl objeven na konci 1. světové války či nedlouho po ní. O jednom náramku s nápisem inwar wigandun je známo, že byl zakoupen roku 1938 jako „replika starogermánského náramku“ v muzejním butiku. Jeden nález s variantou insprinc haptband byl údajně objeven ve 30.-40. letech 20. století. Náramek s nápisem pen tsi pena byl údajně nalezen v rozbořeném Berlíně roku 1946. Nález z Liberecka, objevený s předměty 1. a 2. světové války, je tak jeden z mála nálezů, které umožňují chronologické ukotvení. Z tohoto srovnání vyplývá, že náramky všech variant pravděpodobně pocházejí z období 1918-1945. Oehrl si povšiml kumulace některých nálezů a navrhuje, že tyto kumulace mohou být důsledkem existence dílny nebo prodejních míst (Oehrl 2020: 98).
Katalog náramků inspirovaných MZ I (vyjma nálezu z Liberecka)
Varianta nápisu inwar wigandun („uteč nepřátelům“):
- Braunschweig (původně zakoupen v Hildesheimu)
Jeden z návštěvníků putovní výstavy o nálezech z okolí Braunschweigu si roku 1976 v expozici povšiml náramku (lokalita Haverlah) a zkontaktoval kurátora Ralfa Busche s vysvětlením, že stejný náramek zakoupil roku 1938 v prodejním stánku Roemerova muzea v Hildesheimu, kde byl inzerován jako „replika starogermánského bronzového náramku“ (eine Nachbildung eines frühgermanischen Bronzeringes) (Düwel 1998: 543). Busch náramek ze soukromé sbírky ohledal a konstatoval, že jde o identický předmět s kompletním nápisem inwar wigandun. Délka bronzového náramku po rozvinutí činila 20,7 cm. Předmět setrval v soukromé sbírce.
Obr. 5: Náramek ze soukromé sbírky z Braunschweigu. Zdroj: Düwel 1998: Abb. 2.
- Haverlah
Na poli ve vesnici Haverlah byl roku 1974 nalezen neúplný bronzový náramek s nápisem inwar wigand, který byl odevzdán Státnímu muzeu v Braunschweigu (Oehrl 2020: 97). Náramek byl otevřený a jeho průměr činil 7,3 cm (Düwel 1998: 543).
Obr. 6: Náramek z lokality Haverlah. Zdroj: Düwel 1998: Abb. 1.
- Lorscheid
V rámci mistrovství Německa v detektoringu byl 26.5.2018 prezentován kus bronzového náramku s neúplným nápisem gandun (Oehrl 2020). Náramek je široký 0,6-0,8 cm, tlustý 0,2-0,4 cm a po rozvinutí dlouhý zhruba 9 cm. Měl být objeven v katastru vesnice Lorscheid. Nález přetrvává v Rýnském zemském muzeu v Trieru (inv. č. RLM Trier, EV 2018,24).
Obr. 7: Náramek z lokality Lorscheid. Zdroj: Oehrl 2020: Abb. 1.
- Trevír (též Ürzig či Machern)
Roku 1954 předložil archeolog Kurt Böhner informaci runologovi Helmutu Arntzovi o runovém náramku ze soukromého vlastnictví. Arntz o náramku napsal krátký článek se dvěma fotkami, z nichž je patrné, že náramek byl majitelem uzavřen tak, že se jsou hadí hlavičky bok po boku (Arntz 1954/1955). V dokumentaci jsou jako nálezové lokality uvedeny obce Ürzig a Machern a není možné určit, která z nich je správná. Náramek byl ponechán soukromému majiteli. Bronzový náramek je v rozloženém stavu 19,3 cm dlouhý, má průměr 5,8 cm a výška v místech run dosahuje 0,5-0,7 cm (Düwel 1998: 541-3). Nápis inwar wigandun je kompletní.
Obr. 8: Náramek z lokality Ürzig či Machern. Zdroj: Oehrl 2020: Abb. 6.
Varianta nápisu insprinc haptbandum („unikni z pout“):
- Altstädten-Sonthofen
Ve druhé polovině 90. let 20. století archeolog Volker Babucke údajně zkontaktoval Klause Düwela ohledně nálezu bronzové runového náramku, který byl údajně nalezen při archeologických vykopávkách v obci Altstädten (Düwel 1998: 548-9). Jedna z hlaviček náramku zřejmě chybí, ale nápis insprinc haptband je kompletní. Düwel se domníval, že náramek je možné datovat buď do 30.-40. let 20. století, kdy ve městě Altstädten probíhaly vykopávky a ve městě Sonthofen fungovala Adolf-Hilter-Schule. Dle Oehrla je tento náramek Düwelovo záměrné falzum a k žádnému takovému nálezu nikdy nedošlo (Oehrl 2020: 90).
Obr. 9: Náramek z lokality Altstädten. Zdroj: Düwel 1998: Abb. 5.
- Zweiflingen
V srpnu roku 1996 narazil chodec na okraji obce Zweiflingen na bronzový náramek, který vyčníval 3 cm ze země (Düwel 1998: 548-9; Düwel – Nedoma – Oehrl 2020: 757-8). Nález byl ohlášen Württemberskému zemskému muzeu ve Stuttgartu. Náramek je kompletní a jeho nápis zní insprinc haptband. Dle Oehrla je tento náramek Düwelovo záměrné falzum a k žádnému takovému nálezu nikdy nedošlo (Oehrl 2020: 90).
Obr. 10: Náramek z lokality Zweiflingen. Zdroj: Düwel 1998: Abb. 4.
Katalog náramků inspirovaných MZ II
Varianta nápisu pluot tsi pluoda („krev ke krvi“)
- Gdaňsk (případně Węgle)
Roku 1974 byl Archeologickému muzeu v Gdaňsku zapůjčen bronzový či mosazný náramek, který byl údajně nalezen u hrobu či v hrobě v obci Węgle o tři roky dříve (Oehrl 2020: 96). Náramek je neuzavřený, středová část s runami je plochá, zatímco ramena mají stáčený motiv. Nápis zní pluot.tsi.pluoda. Po rozvinutí je náramek dlouhý 22,9 cm.
Obr. 11: Náramek z Gdaňsku. Zdroj: Oehrl 2020: Abb. 4.
- Šlesvicko-Holštýnsko
Roku 1976 Kurt Schietzel oznámil Klausu Düwelovi nález runového náramku s pohnutým příběhem: francouzsky hovořící africký zajatec při těžbě rašeliny nalezl bronzový runový náramek, který na konci 1. světové války či krátce po ní předal dalšímu majiteli neznámého jména, který nechal vyrobit stříbrnou kopii, již věnoval svému bratru Clausovi Glüsingovi ze Schaalby (Düwel 1998: 544-5). Stříbrná kopie byla má průměr 6-6,7 cm, výšku 0,6 cm, tloušťku 0,4 cm a při rozvinutí délku 17,6 cm. Konce ve tvaru zvířecích hlaviček jsou od sebe vzdáleny zhruba 1,8 cm. Nápis zní pluot.tsi.pluoda.
Obr. 12: Náramek ze Šlesviku. Zdroj: Düwel 1998: Abb. 3.
Varianta nápisu pen tsi pena („kost ke kosti“):
- Berlín
Při přípravě výstavy v berlínském Muzeu pravěku a rané doby dějinné se Klaus Düwel údajně zmínil kurátorovi Marionu Bertramovi o připravované publikaci runových náramků, načež pracovník muzea obratem přinesl do té doby neznámý náramek, který pocházel ze pozůstalosti zesnulého sběratele, jenž si přál zůstat v anonymitě. Náramek byl údajně nalezen při uklízení berlínského náměstí Schloßplatz roku 1946. Nápis zní pen.tsi.pena. Dle Oehrla je tento náramek Düwelovo záměrné falzum a k žádnému takovému nálezu nikdy nedošlo (Oehrl 2020: 90).
Obr. 13: Náramek z Berlína. Zdroj: Düwel 1998: Abb. 6.
Pokus o identifikaci dílny
Při hledání možného výrobce runových šperků je nadějným kandidátem rodina podnikatele a veřejné osobnosti Heinricha Eklöha mladšího z Lüdenscheidu. Heinrich se narodil 8.6.1871 do rodiny s bohatou obchodnickou tradicí. Sám v tomto řemesle pokračoval a při zkoumání jeho života se můžeme nejlépe odrazit od reklam a jiných propagační materiálů jeho firmy. Nejstarší zápis o mladém obchodníku Heinrichovi nejspíše pochází z let 1891-2 (Abel – Wermeckes 1891; Klockhaus‘ kaufmännisches Handels- und Gewerbe-Adressbuch 3: 5213). V polovině 90. let 19. století působil jako obchodník s cukrářským zbožím (Gordian – Zeitschrift für die Cacao-, Chocoladen- und Zuckerwaren 1895/1: 70) a v tomto odvětví podnikal více než deset následujících let. Nejpozději roku 1899 se oženil s Elsou Kettling a měli spolu čtyři děti: Hildegardu (10.3.1901), Waltera, Helmuta a Waltraudu. Heinrich udržoval kontakty s umělcem Henrym van de Veldem a mecenášem Karlem Ernstem Osthausem, přičemž v letech 1903/4 nechal v centru Lüdenscheidu postavit secesní dům, dodnes nazývaný Inselhaus, který si roku 1907 vložil do své značky (Warenzeichenblatt 14: 963). V letech 1907-8 z tohoto domu obchodoval s exportním a importním zbožím (potravinami, masem, vínem, kávou, čajem) (Die Gartenlaube 19; Die Woche 9/14: 10; Warenzeichenblatt 16: 1517). V té době již byl držitelem několika patentů (Patentblatt 1896/20: 72; 1908/32: 323).
Roku 1910 Eklöh sám sebe označuje jako „dodavatele domácích potřeb“ (Lieferant des Hausrats) (Weltausstellung Brüssel 1910: Deutsches Reich amtlicher Katalog: 251). Jak dokládá pohlednice jeho firmy z téhož roku, podnikatelova cesta se vydala směrem k obrábění hliníku a sportovním předmětům. Nejpozději roku 1911 se začíná orientovat na mládežnické reformní hnutí, která finančně podporuje (Dokumente des Fortschritts internationale Revue 4/1: 209) a kterým nabízí širokou škálu zboží: obleky, boty, batohy, fotoaparáty, svítilny, kompasy, kytary, lihové vařiče (Henne 1986: 286). V cílení na tuto skupinu pokračuje i nadále, jak dokazují reklamní materiály až do roku 1917 (Pross 1964: 185). Současně se věnuje prodeji potřeb pro venkovní sporty a jejich propagaci formou brožur Wintersport, ein Volkserzieher a Wanderer’s Taschenbuch, ein Ratgeber in allen Lagen des Wanderlebens (Alpina 22: 21; Albrecht – Kertscher 1999: 254). Roku 1913 poprvé slyšíme o transformaci značky na Haus Eklöh, která se pustila na dráhu reformního oblečení, jež mělo nabízet německou alternativu otrocky nepřirozené, komplikované a cizácké francouzské módě. V této době nakrátko spojil své síly s mládežnickým vůdcem Friedrichem Muck-Lambertym, ale toto partnerství nevydrželo ani rok (Linse 1983: 111). Výsledkem spolupráce byla brožura s názvem Ein Beitrag zur Neugestaltung der Frauen- und Männertracht (Ras 2007: 76). Heinrich současně pokračuje ve výrobě hrnců a pánví, a to nejméně do roku 1914 (Lion 1914).
Obr. 14: Úvodní stránka brožury/katalogu Runen-Schmuck.
Dle jednoho zdroje (Der Kunstwart 29/14: 1916) se během 1. svět. války dále věnoval zhotovování oděvů a nově začal se šperky. Ve svých reklamách užíval označení „Uměleckořemeslné dílny pro oděvy a šperky“ (Kunstgewerbliche Werkstätten für Trachten und Schmuck). Badatelská fóra věnující se válečnému období uvádějí, že roku 1915 vydal Heinrich nový model opasku. Roku 1916 přichází zvrat: Eklöh se spojuje se společností rakouského spisovatele a okultisty Guido von Lista a podle jejích návrhů vytváří kolekce árijských šperků, které užívají starou symboliku a bojují jednoduchostí proti používání drahých kovů a kamenů (Balzli 1917: 243-4; Goodrick-Clarke 1998: 167-8). Téhož roku poprvé nabízí amulety Thorových kladiv (Zeitschrift des Allegemeinen deutschen Sprachvereins 31-3). Zdá se, že formálně zavrhuje výrobu oblečení, jelikož si za označení své dílny volí „Uměleckořemeslné dílny pro německé lidové šperky a spolkové odznaky“ (Kunstgewerbliche Werkstätten für deutschvölkischen Schmuck und Verbandsabzeichen). V druhé polovině Velké války publikuje brožuru Wie schmücke ich mich? (1916), článek Runen-schmuck (Deutschlands Erneuerung 1918/1) a zejména brožuru Runen-schmuck (1918), ve které na 112 strankách představuje svou sadu šperků v úplnosti. Z nabídky je patrný fokus na brože, přívěsky, prsteny a jehlice do kravat s runami, svastikami a Thórovými kladivy ze stříbra a mosazi. Runové náramky v tomto díle absentují. V prodeji šperků pokračoval i roku 1919 (Zeitschrift des Allgemeinen deutschen Sprachvereins 34–35). Poslední reklamou, kterou lze přímo spojit s Heinrichem Eklöhem, je nabídka výroby fotbalových a klubových odznaků „tisíce druhů“ se zakázkovou výrobou do 14 dní z roku 1921 (Das Echo 40: 2129, 2237, 2424, 2548, 2785, 2927; Wachtfeuer 7–9). Vůbec poslední zmínku o Heinrichovi jakožto majiteli koloniálu s bydlištěm v Inselhausu poskytuje Telefonní adresář Německé říše k roku 1932 (Telephon-Adreßbuch für das Deutsche Reich 38.1932,3: 83).
Roku 1922 došlo ke změně reklamy v tom smyslu, že bronzové šperky začal nabízet „H. Eklöh“ (Das Echo 41: 4284, 4657, 5017). Vzhledem k následujícím reklamám existuje důvod se domnívat, že výrobu šperků mohla převzít dcera Hildegard, která se v propagačních materiálech objevuje jako Hilda Eklöh. Nacházíme pouze dvě Hildiny reklamy, s tím, že ta z roku 1931 je pro náš příběh vůbec nejzajímavější: Hilda Eklöf nabízí ručně vyrobené „stříbrné a mosazné brože, knoflíky a náramky s runami a květinovými ornamenty dle interpretace Guida von Lista“ (Silber- und Messingbroschen, Knöpfe und Reifen mit Runer und Blumenzler nach Deutungen von Guido v. List) (Ostara 95). Poslední zmínkou o Hildě pochází z roku 1933, kde stále zastupuje značku Haus Eklöh v odvětví zpracování kovů (Deutsche Graveur- und Stempel-Zeitung 58: 108). Následné zmizení v pramenech může souviset s provdáním za důstojníka a pozdějšího brigádního generála Ludwiga Karna.
Obr. 15: Reklamní leták nabízející runové šperky Hildy Eklöh z roku 1931.
Zdroj: Ostara 95.
Popisu rodinného podniku jsme věnovali velký prostor nejen pro případ, že se v budoucnu mohou objevit nové skutečnosti, které zapadnout do tohoto příběhu, ale pro odhalení ducha doby a nastínění některých potenciálně důležitých bodů. Jmenovitě musíme pojmenovat skutečnost, že Eklöh byl zásadním aktérem a průkopníkem výroby starogermánsky laděných šperků začátku 20. století, který přetavil Listovy teorie ve skutečnou módu a díky svým kapacitám a kapitálu ji rozšířil mezi masy. Jeho prvenství a důležitost uvádějí některé zdroje s tím, že pozvedl staré a fádní šperky na „germánský a zároveň novoněmecký šperk“ (einen germanischen und zugleich neudeutschen Nadel- und Anhängerschmuck) (Deutsche Goldschmiede-Zeitung 32: 324). Kupříkladu Ludwig Wilser ve své pseudovědecké knize o původu a významu hákového kříže používá Eklöhovu firmu jako důkaz zvýšeného zájmu německé mládeže o germánské kořeny:
„Mezi tehdejší mládeží docházelo ke skutečnému (tu a tam až přehnanému) pěstování germánských zvyků; platilo za dobré znát runové písmo, otevřel se celý obchod s ručně vyráběnými runovými šperky (Eklöh v Lüdenscheidu).“ (Wilser - Bernhardi 1933: 24)
Navzdory popularitě a prvním pokusům o replikaci raně středověkých šperků, které se datují do konce 19. století (La Niece 2009: 330), lze důvodně předpokládat, že diskutované runové náramky nevznikly před 1. světovou válkou a pravděpodobněji je lze datovat mezi roky 1915-1945. Zda je rodina Eklöhových skutečně produkovala, nevíme. Je velmi pravděpodobné, že do roku 1918 nepatřily ke standardní nabídce, protože chybí v katalogu, ale nelze vyloučit, že šlo o zakázkovou výrobu pro muzea anebo kusy vzniklé až ve 20.-30. letech. Je samozřejmě možné, že Eklöhova tvorba inspirovala další výrobce, například firmu Otto a Karoliny Gahrových z Mnichova, dvorních šperkařů NSDAP (viz Schild – Meyer 1993). Tyto závěry po chronologické stránce věrně odpovídají chronologickým svědectvím, jež se váží k dochovaným náramkům. Profesor Klaus Düwel v soukromé korespondenci označil původ náramků v Eklöhově dílně za možný.
Na závěr dodejme, že Eklöh se za svého života nedočkal pouze chvály. Byl anonymně obviňován z toho, že v honbě za penězi vykrádal symboly a badatele, kteří mu v dobré víře svěřili své poznámky. Současně mu bylo předkládáno, že symbolům přisuzoval vymyšlené významy. Hlavní protiargument tehdy spočíval ve tvrzení, že Eklöh má své hlavní příjmy z velkoobchodu a zájem o runy je pouhou „zálibou a nejvnitřnějším přesvědčením“ (Liebhaberei und innerster Überzeugung) (Hupp 1918: 59, 130-1). Se stoletým odstupem nelze situaci objektivně zhodnotit jinak než tak, že Eklöhův život je názorný příklad prolínání völkisch nacionalismu a okultismu přelomu 19.-20. století. K dobové kritice můžeme připojit historické zhodnocení, že Eklöh masivním prosazováním völkisch životního stylu a módy formou financování, brožur a produktů pomohl formovat generaci s idejemi, jejichž plný důsledek se projevil až 30. a 40. letech. To je však další příběh, o němž Eklöh v době svého podnikání nemohl mít tušení.
Poděkování
Článek by nevznikl bez součinnosti nálezce Lukáše Vladaře, kterému tímto děkujeme. Za nasměrování na literaturu a pomoc s řádnou evaluací nálezu děkujeme Wolfgangu Beckovi (Friedrich-Schiller-Universität Jena) a Klausu Düwelovi, který se bohužel naší publikace nedožil. Zmínit musíme rovněž Diega Florese Cartese, který je pomohl s editací obrazových příloh.
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.
Literatura
Abel, Adolf – Wermeckes, Gustav (1891). Adreß- und Geschäfts-Handbuch für Stadt und Amt Lüdenscheid 1891, Lüdenscheid.
Albrecht, Wolfgang – Kertscher, Hans-Joachim (1999). Wanderzwang – Wanderlust: Formen der Raum- und Sozialerfahrung zwischen Aufklärung und Frühindustrialisierung, Tübingen.
Arntz, Helmut (1954/1955). Kleine Beiträge. Ein Bronzering mit „Runen“. In: Trierer Zeitschrift 23, 239-240.
Balzli, Johannes (1917). Guido v. List. Der Wiederentdecker Uralter Arischer Weisheit. Sein Leben und sein Schaffen, Leipzig.
Barnes, M. P. – Hagland, J. R. – Page, R. I. (1997). The Runic Inscriptions of Viking Age Dublin, Dublin.
Beck, Wolfgang (2003). Die Merseburger Zaubersprüche, Wiesbaden.
Beck, Wolfgang – Cottin, Markus (2010). Die Merseburger Zaubersprüche. Eine Einführung, Petersberg.
Bischoff, Bernhard (1971). Paläographische Fragen deutscher Denkmäler der Karolingerzeit. In: Frühmittelalterliche Studien 5/1, 101–134.
Doepler, Emil – Ranisch, Wilhelm (1905). Walhall. Die Götterwelt der Germanen, Berlin.
Düwel, Klaus (1998). Über das Nachleben der Merseburger Zaubersprüche. In: Turczay, Ch. – Hirhager, U. – Lichtblau, K. (eds.). Ir sult sprechen willekomen. Grenzenlose Mediävistik. Festschrift für Helmut Birkhan zum 60. Geburtstag, Bern, 539–551.
Düwel, Klaus (2009). Der Erste Merseburger Zauberspruch – ein Mittel zur Geburtshilfe? In: Brednich , R. W. (ed.). Erzählkultur. Beiträge zur kulturwissenschaftlichen Erzählforschung. Hans-Jörg Uther zum 65. Geburtstag, Berlin – New York, 401-421.
Düwel, Klaus – Nedoma, Robert – Oehrl, Sigmund (2020). Die südgermanischen Runeninschriften, Berlin – Boston.
Eichner, Heiner – Nedoma, Robert (2003). Die Merseburger Zaubersprüche. Philologische und sprachwissenschaftliche Probleme aus heutiger Sicht. In: Die Sprache. Zeitschrift für Sprachwissenschaft 41/2, 1-195.
Eisner, Jan (1949). Kultura normanská a naše země. In: Blažíček, O. J. – Květ, Jan (eds.). Cestami umění (sborník k šedesátinám A. Matějčka), Praha, 36-44.
Glosíková, Viera – Jičínská, Veronika (2007). Anthologie der deutschen Dichtung: Mittelalter, Humanismus, Reformationszeit, Barock, Band 1, Praha.
Goodrick-Clarke, Nicholas (1998). Okultní koženy nacizmu. Rakouští a němečtí ariosofisté 1890-1935, Praha.
Heizmann, Wilhelm (2015). Náboženství Germánů. Kontinuita a proměna. In. Jiřík, Jaroslav et al. (eds.). Hroby barbarů v Praze Zličíně. Svět živých a mrtvých doby stěhování národů, Praha, 63-76.
Henne, Helmut (1986). Jugend und ihre Sprache. Darstellung – Materialien – Kritik, Berlin – New York.
Hupp, Otto (1918). Wappenkunst und Wappenkunde. Beiträge zur Geschichte der Heraldik, München.
Jansson, S. B. F. – Wessén, E. – Svärdström, E. (1978). Gotlands runinskrifter del 2, Uppsala.
Kern, Josef (1935). Die Reiterscheibe und das Runenamulett von Hainspach in Böhmen. In: Sudeta 11, 110–117.
Komarec, Miloš – Revická, Veronika (2009). Anglosaská kouzla a magické průpovědi, texty prognostické a ranhojičské. In: Čermák, Jan (ed.) Jako když dvoranou proletí pták, Praha, 169–187.
Košnar, Lubomír (1991). Ke vztahům mezi vikinským a západoslovanským prostředím. In: Varia archaeologica 5, Praha, 25-84.
Krabath, Stefan (2019). Hoch- und spätmittelalterliche Fingerringe mit Inschriften – eine Übersicht zu archäologischen Funden in Europa. In: Meller, Harald (ed.). Ringe der Macht, Halle a. d. Saale, 511-588.
La Niece, Susan (2009). Forgeries and public collections. In: ArcheoSciences 33, 329-333.
Lauf-Immesberger, Karin (1987). Literatur, Schule und Nationalsozialismus, St. Ingbert.
Linse, Ulrich (1983). Barfüssige Propheten: Erlöser der zwanziger Jahre, Berlin
Lion, Alexander (1914). Tropenhygienische Ratschläge, München.
Macháček, Jiří – Nedoma, Robert (2020). Die Runeninschrift auf dem Rinderknochen von Břeclav, Flur Lány (Südmähren, Tschechische Republik). In: NOWELE. North-western European language evolution 73/1, 116-122.
Macháček, Jiří et al. (2021). Runes from Lány (Czech Republic) – The oldest inscription among Slavs. A new standard for multidisciplinary analysis of runic bones. In: Journal of Archaeological Science 127.
Oehrl, Sigmund (2020). Ein Bronzearmring mit Runen aus Lorscheid, Kreis Trier-Saarburg, und die Rezeption der „Merseburger Zaubersprüche“. In: Funde und Ausgrabungen im Bezirk Trier 51, 88-100.
Page, R. I. (1999). An Introduction to English Runes, Woodbridge.
Pereswetoff-Morath, Sofia (2019). Viking-Age Runic Plates – Readings and Interpretations, Uppsala.
Pross, Harry (1964). Jugend, Eros, Politik die Geschichte der deutschen Jugendverbände, Bern – München – Wien.
Ras, E. P. (2007). Body, Femininity and Nationalism: Girls in the German Youth Movement 1900–1934, New York.
Rossbacher, Karlheinz (1991). „Der Merseburger Zauberspruch“. Joseph Roths apokalyptische Phantasie. In: Chambers, Helen (ed.). Co-Existent Contradictions. Joseph Roth in Retrospece, Riverside, Calif., 78-106.
Schild, H. W. – Meyer, Arthur (1993). Die Werkstatt Otto und Karolina Gahr in München und ihre Arbeiten für die NSDAP und deren Gliederungen, Nürnberg.
Schübler, Walter (2016). Anton Kuh – Werke, Göttingen.
Skutil, Josef (1933). Nálezy domnělých památek písma z doby předhistorické a časně historické v ČSR. In: Mráz, A . – Florek, P. – Bartek, H. (eds.). Sborník na počesť Jozefa Škultétyho, Turčiansky Svätý Martin, 401-431.
Stamsø Munch, Gerd (1993). Two exceptional Viking period finds from Botnhamn, Senja, Tromsø. In: Arwidsson, Greta et al. (eds.). Sources and Resources. Studies in Honour of Birgit Arrhenius, Strasbourg, 435–444.
Wilser, Ludwig - Bernhardi, Dietrich (1933). Das Hakenkreuz nach Ursprung, Vorkommen und Bedeutung, Leipzig.
