Následující článek představuje předběžnou publikaci štítu, který byl roku 2010 objeven v lodním hrobu z norského Nessu. Prezentovaný text, který supluje prozatím chybějící detailní odbornou publikaci v tisku, využívá fotografický materiál pořízený ve stále expozici muzea Norské arktické univerzity (Norges arktiske universitetsmuseum) v Tromsø, popis dostupný na serveru Unimus.no (Unimus 2023) a dosavadní literaturu. Zjištění jsou porovnána s nejbližšími analogiemi, které jsme publikovali v souhrnném článku Méně známé aspekty vikinského štítu.
Pozice Nessu na mapě Evropy.
Uvedení hrobu a inventáře
Roku 2010 se pod vedením J. E. Arntzena započal záchranný archeologický výzkum poškozené mohyly v lokalitě Ness v komuně Hamarøy (kraj Nordland), který po mimořádných objevech pokračoval i v roce 2011. Výzkum objevil vykradený kostrový lodní hrob a pozoruhodnou konstrukci v jeho těsné blízkosti (Arntzen 2011; 2015). 10-12 metrů dlouhá loď, orientovaná přibližně ve směru sever-jih, z níž se zachovalo více než 100 nýtů, spočívala v předem vykopaném příkopu a boky lodi byly obloženy kameny (Eldjarn 2021). Ve středu lodi bylo uloženo tělo muže ve věku 50-60 let. Zemřelý byl zřejmě umístěn na hrubou vlněnou textilii. K jeho levému boku byla položena železná, zhruba 100 cm dlouhá a 10 kg vážící kotva, zatímco vpravo od zemřelého byl dnem vzhůru nalezen veliký kotel s průměrem 40 cm. K oděvu zemřelého náležela jak karetkovaná tkanice z hedvábí a stříbrného drátu, odhalená na zadní straně lebky (Storli 2021), tak aplikace z pleteného stříbrného drátu, u stehna se nacházející 20 cm dlouhá stříbrná spona a pár karolinských pozlacených přezek s odpovídajícími nákončími. U nohou zemřelého byly položeny dva štíty. Součástí dalšího vybavení bylo obchodnické závaží, šíp, udidlo, korálky a pravděpodobně také hřeben. Četné nálezy deponovaných zvířecích kostí ukazují, že během pohřbu bylo obětováno mnoho zvířat včetně tří koní. Nad hrobem byla navršena mohyla s průměrem 23 metrů, jež byla v těsné blízkosti obkroužena palisádou z nejméně 34 sloupů ze robustních klád. V současné chvíli jsou předměty uloženy v muzeu Norské arktické univerzity v Tromsø pod inventárním číslem Ts12156.
Mohyla v Nessu a její grafické znázornění. Zdroj: Arntzen 2015.
Datace v literatuře variuje. Arntzen na jednom místě naznačuje, že hrob je starší než 1100 let, čímž zasazuje dataci do 9. století (Arntzen 2015: 29), na jiném místě pak datuje štítové puklice typu R562 mezi roky 850-950 (Arntzen 2014). Inger Storli hrob řadí k roku 900 (Storli 2021) a Marianne Vedeler se kloní k 10. století (Vedeler 2014: 42). S rámcovou datací do 2. pol. 9. či 1. pol. 10. století můžeme na základě štítových puklic souhlasit (Hjardar – Vike 2016: 185). Dlouhé oplechované štítové madlo, které je v hrobu přítomné, je spíše rysem 1. pol. 10. století, jak jsme ukázali v článku Madlo štítu z Myklebostu. V norském prostředí je názorným příkladem nález z Gokstadu, který je přesně datován k roku 905 (Hjardar – Vike 2016: 185). Sférické i ploché pleteniny ze stříbrného drátu se v anglosaském prostředí sice objevují již v poslední třetině 9. století (Graham-Campbell 2013: 122-3), avšak v kontextu skandinávských hrobů je spatřujeme až od počátku 10. století (Steinforth 2015: 51; Thorvildsen 1957: 79-81). Zajímavou a dosud nezohledněnou chronologickou kotvou hrobu z Nessu je pár karolinských zlacených podvazkových kování, které ve Skandinávii patří mezi neobvyklé předměty. Jde o kontinentální produkci typickou pro 9. století (např. Kouřil 2014: 388-390; Šolle 1966: Tab. XXV), přičemž ve Skandinávii je nejbližší analogií nález z Ladby, který lze datovat zhruba k roku 925 (Thorvildsen 1957: Taf. 1). Pokud složíme tyto údaje dohromady, 1. pol. 10. století se zdá jako pravděpodobnější volba při datování hrobu z Nessu, který se svou velkolepostí řadí blízko ke skupině tvořené lodními hroby z Gokstadu, Ladby a Myklebostu. Nutno uvést, že hrob z Ladby je jedinou známou paralelou lodního hrobu obehnaného palisádou (Sørensen 2001: 36-7; Thrane 1987).
Video o nálezovém kontextu. Zdroj: Ragnar L. Børsheim, Vimeo.
Popis štítu a analogie
Z dostupných informací ze jednoznačně zřejmé, že uložené štíty patřily mezi nejluxusnější třídu tohoto typu militárie. Vzhledem k absenci detailního hrobového plánu není možné stanovit, zda oba štíty byly bohatě zdobeny či se nákladná dekorace nacházela pouze na jednom štítu a druhý byl prostší. V následujícím popisu k problému přistupujeme tak, že všechny dochované prvky slučujeme do jednoho štítu.
Základem štítu byla dřevěná deska, z níž se zachovaly pouze fragmenty, a to v souvislosti s okovaným okrajem a puklicí. Počet prken se obvykle pohybuje mezi 6-8. Materiál štítu z Nessu nebyl analyzován, avšak dřevěný korpus je ve Skandinávii zpravidla vyroben z jehličnanů (Arwidsson 1986: 39; Dobat 2013: 164; Christensen 1981: 100; Nicolaysen 1882: 62; Urtāns 1961: 222; Warming et al. 2020: 172, 174), méně často z listnáčů (Pentz 2009: 170-1; Warming 2016). Průměr desky nelze stanovit jinak než na základě délky madla. Tloušťku desky ve středu lze na základě nýtů puklice přibližně stanovit na 0,8 cm. Lze předpokládat, že okraje desky byly stejně jako v případě analogií ztenčované; z dostupných fotek se zdá, že tloušťka okrajů se nevymyká průměru (kolem 0,4-0,6 cm).
Deska je dle popisu dostupného v katalogu Unimus potažena koženým potahem, který lze očekávat na obou stranách (Warming et al. 2020). Obvykle jde o tenký a transparentní pergamen. Z důvodu velikosti desky jsou na potažení každé strany korpusu někdy užity dvě kůže menších zvířat (ovcí), které jsou přišity k sobě a ke korpusu současně (Warming 2023; Warming et al. 2020: 169), avšak netušíme, zda štít z Nessu tímto rysem disponoval. Kůže dle popisu nese stopy malby (Arntzen 2015: 30), která mohla sestávat z „rudě oranžové barvy“ a „bílých a černých teček“. Nakolik víme, žádný pigment nebyl analyzován. Červená, bílá a černá barva patří u štítů mezi oblíbené barvy, které lze separátně či v kombinaci nalézt u nálezů z Ballateare (Bersu – Wilson 1966: 58-61), Gokstadu (Nicolaysen 1882: 62-3), Gamla Uppsaly a Gnězdova (viz Méně známé aspekty vikinského štítu), Trelleborgu (Dobat 2013: 164), Tranåsu (Svanberg 2003: 297) a atypického, štítu podobného předmětu z Grimstrupu (Stoumann 2009: 33-40) a jsou zmíněny v písemných pramenech (Falk 1914: 128-132).
Puklice štítu z Nessu. Zdroj: katalog Unimus.
Střed pohledové strany štítu byl osazen nezdobenou puklicí typu R562, která chránila ruku. Puklice tohoto typu jsou velmi běžné a ve vikinském světě jich známe pravděpodobně vyšší stovky či rovnou tisíce (Hjardar – Vike 2016: 185; Petersen 1919: 47). Její rozměr je mírně oválný, zhruba 15,5×15,2 cm při šířce krempy 1,2-1,5 cm. Výška puklice dosahuje cca. 7,5 cm. Pozoruhodné je, že zatímco obvykle jsou krempy k deskám přinýtované sudým počtem nýtů nebo na sudém počtu pozic (4 nebo 6), v našem případě jde zřejmě o 11 nýtů, přičemž dva z nich současně fixovaly i madlo. Počet nýtů je zajímavý proto, že v případě sudého počtu madlo (které je připevněno dvěma protilehlými nýty) půlí otvor symetricky, zatímco při lichém počtu nýty naznačují, že madlo může být umístěno asymetricky (při lichém počtu nýtů a asymetricky umístěné rukojeti je pravděpodobné, že štít lze uchopit pouze jedním způsobem). Není vyloučeno, že v případě puklice z Nessu rukojeť půlila mírně oválný otvor na dvě přibližně podobné poloviny. Zadní strana nýtů je rozšířena do hraněných plošek (podložek?), jejichž přesnou povahu z fotografií nejsme schopni odhadnout.
Vynikající součást nálezu představuje zdobené madlo, zachované nejméně v šesti fragmentech (33, 226, 227, 232, 337, 338) s minimální celkovou délkou 55 cm. Lze předpokládat, že původní délka byla blízká 70-80 cm. Základ madla tvoří vyklenutý jednodílný železný plát, který je zakončen plochými, špachtlovitými koncovkami dlouhými zhruba 6-7 cm. Celá vyklenutá (vnější) část madla byla původně potažena 2,5 cm širokými raženými pásky z pozlacené slitiny mědi – výrobce původně vyrobil jeden dlouhý pásek, který ozdobil raznicemi a z něhož odsekával kratší pásky dle potřeby. Pásky jsou zdobeny reliéfními kruhy, trojicemi koleček a obvodovými linkami. Pásky jsou zahrnuté do vnitřku kovového základu o několik milimetrů, kde byly drženy dřevěnou výplní. Špachtlovitá zakončení byla pokryta pásy zdobenými odlišným ornamentem – obličejem muže a pletencem. Na nejužších místech madla mezi posledními standardními pásky a špachtlovitými koncovkami se nacházejí netypicky úzké pásky zdobené pletencem. Nejširší bod potaženého madla (střed) je u základny zhruba 2,5 cm široký a 1,5 cm vysoký, zatímco nejužší bod před špachtlovitými konci je široký přibližně 1,5 cm a nižší nežli střed. Můžeme očekávat, že tloušťka plechu je stejně jako v případě analogií zhruba 0,15 cm. Madlo bylo k desce připevněno pomocí železných nýtů, které s výjimkou špachtlovitých koncovek procházejí skrz potah. Počet nýtů umístěných pod potahem špachtlovitých koncovek není znám. Není známo, zda štít disponoval závěsným mechanismem.
Pozůstatky madla z Nessu a kresba ornamentu. Zdroj: Arntzen 2011: Fig. 7; katalog Unimus.
Deformace madla z Nessu. Zdroj: Jan Kozák; Christel Meyer.
Autor tohoto článku na jiném místě shromáždil 55 kovových pozůstatků skandinávských štítových madel (Méně známé aspekty vikinského štítu), které se samovolně vyčleňují do dvou skupin:
1. madla upevněná trojlístkovými úchyty ze slitiny mědi.
Základem může být dřevěné madlo či kovová trubka s půlkruhovým průřezem. V případě kovové varianty jsou na trubku zpravidla nanesené dekorované pásky, tausované nebo plátované dráty. Konce madla jsou svedené do ostrých špic, které jsou překryty trojlístkovými úchyty. Těžiště této varianty leží v baltském prostoru a na staré Rusi. Madla s trojlístkovými úchyty jsou obecně velmi krátká, kolem 30-40 cm.2. madla s rozšířenými, zploštělými konci.
Základem je vždy kovová trubka s půlkruhovým průřezem, která se směrem ke koncům zužuje, avšak konce samé jsou rozšířené do špachtlí podobným plošek, které jsou nanýtovány pomocí dvou nýtů a obvykle následně přetaženy plechem ze slitiny mědi, který nýty maskuje. Celý povrch těchto madel bývá překryt pásy ze slitiny mědi. Rozšíření této varianty nacházíme rovnoměrně v Norsku, Švédsku i Dánsku. Madla s rozšířenými konci zpravidla kopírují celý průměr štítu.
Distribuce krátkých kovových madel s úchyty (modrá) a dlouhých madel s rozšířenými konci (oranžová).
Mezi nejbližší paralely madla z Nessu můžeme řadit nálezy z hrobů Bj 736 a 504/536 z Birky (Arbman 1940: Taf. 19.9; Arbman 1943: 146-147, 259-261, Abb. 92-93), Rendsu (Brøndsted 1936: 122-3; Eisenschmidt 2004: 399; Pedersen 2014a: 100-1; 2014b: 98-99, Pl. 44), Myklebostu (Schetelig 1903: 6; 1905: 14-6; 1912: 168) a Gokstadu (Nicolaysen 1882: 49, Tab. X.20), které se vyznačují kovovým základem potaženým plechem ze slitiny mědi. Pro úplnost je možné zmínit také nálezy z hrobu Bj 561 z Birky a sídlištní nález z téže lokality, které reprezentují nezdobené špachtlovité konce madel (Arbman 1940: Taf. 19.8; 1943: 180-1; Sörling 2018: 31). Kruhový motiv na páscích madla z Nessu je unikátní, avšak pokud jde o špachtlovité konce, nejbližší ornament vykazují hroby Bj 736, Rends, Myklebost a Gokstadu. Štíty tohoto stylu jsou si natolik podobné, že mohou pocházet z jedné série. Za pozornost stojí také skutečnost, že hrob Bj 736 v Birce obsahoval rovněž dva štíty, které svým celkovým vyzněním vykazují nápadné podobnosti štítu z Nessu. Datace tohoto hrobu rovněž směřuje do 1. pol. 10. století.
Okrajová kování štítu z Nessu. Zdroj: Jan Kozák; Christel Meyer.
Posledním význačným komponentem je okraj samotného štítu, který se zachoval nejméně v devíti fragmentech (341, 349, 393, 396, 531, 543, 544, 550, 554) a který byl zčásti či kolem dokola obehnán souvislou vrstvou tenkého a na některých místech patrně i zdobeného plechu ze slitiny mědi, který byl v pravidelných rozestupech přichycen železnými svorkami. Tento plech měl průřez ve tvaru písmene U a při přeložení měl výšku přibližně 1 cm. Rozměr svorek je blízký 2 × 2 cm a jejich průřez je podobný tvaru klíčové dírky – vrchní část byla rozšířena tak, aby pojmula okraj ze slitiny mědi, zatímco spodní část je snížena na úroveň potažené desky. Na této snížené části se nacházejí dvojice železných nýtů. Svorky mezi sebou mají rozestup blízký 1 cm, díky čemuž okraj ze slitiny mědi prosvítá. Dle popisu v katalogu Unimus svorky také nesou stopy zdobení, které však na fotkách nejsou patrné.
Okraje skandinávských štítů doby vikinské byly typicky olemované koženým pásem, který byl nalepený (nejlepší příklad viz Bj 850 v Birce; Warming et al. 2020) a zřejmě též částečně přišitý (Warming 2023). Hlavní smysl okraje dodání strukturální pevnosti štítu, zabránění hluboké penetrace štítu a ochrana jinak obnažených organických vrstev kryjících štít. Kovové okraje jsou velmi neobvyklé a potenciálně zahrnují nálezy z Laxare (Thunmark-Nylén 2006: 319), Tuna Alsike 4 (Arne 1934: 30, Taf. X.6) a Ivla Ödegård (Svanberg 2003: 192), přičemž nález z Nessu je jediným příkladem z doby vikinské, který má průřez písmene U. Autor zastává názor, že nálezy z Laxare a Tuny Alsike pravděpodobněji pocházejí ze zdobených věder. Analogická řešení lze nalézt u keltských (Stead 1987), římských (Sim – Kaminski 2012: 148) a germánských štítů (Arwidsson 1977: Abb. 49, Taf. 6-7; Bruce-Mitford 1978; Ilkjær 2001: 335-7). Příležitostné zmínky o okovaných okrajích ze železa můžeme najít v rodových ságách, například Sáze o Grettim (kap. 40) a Sáze o Kormákovi (kap. 12) (Falk 1914: 139-140). Pokud jde o kovové svorky, jde o četnější komponent, který byl ve skandinávském světě nalezen nejméně v 58 situacích. Smyslem svorek je buďto přidržení okraje po celém obvodu, vyspravení okraje nebo způsob jeho uchycení v místech překrytí konců. Svorky, které se na štítech vyskytují v počtu 1-60, jsou v drtivé většině vyrobeny ze železa, méně často ze slitiny mědi. Některé svorky jsou pocínovány (Arwidsson 1986: 43) či dokonce pozlaceny (Owen – Dalland 1999: 132, Fig. 91). Neobvyklá není dodatečná dekorace postranními linkami, řadami vyražených teček nebo jamkami obkružujícími nýty. Počet nýtů ve svorkách je takřka výlučně roven dvěma, výjimečně třem (Ramskou 1976: 38-9, Fig. 92). Není jasné, zda štít z Nessu byl okován pouze na části okraje (analogie: hrob Bj 628 z Birky) či byl okován po celém svém obvodu (analogie: hrob L-206 z Gnězdova, hrob Bj 736 z Birky).
Distribuce okrajových štítových svorek ze slitiny mědi (oranžová), železa (modrá) či neznámého materiálu (černá).
Závěr a poděkování
Naše předběžná publikace štítu představila lodní hrob z Nessu, nabídla revizi datování a základní pohled na uložené štíty, které patří k nejprestižnější třídě štítů doby vikinské; štíty těchto kvalit se stávaly dary, byly velebeny v básních a konečně doprovázely raně středověké magnáty do posmrtného světa. V příspěvku jsme uvedli analogie jednotlivých komponentů včetně madla a svorek, Nejbližší analogie madla pocházejí z Norska (Gokstad, Myklebost), Švédska (hroby 504/536 a Bj 736 v Birce) i Dánska (Rends) a jejich podobnost je natolik nápadná, že by bylo teoreticky možné hovořit o jedné dílně. Vymapování svorek naznačuje, že tyto komponenty v Norsku nejsou obvyklé, na rozdíl od Dánska a Švédska. Plechový okraj s průřezem ve tvaru písmene U je unikátním rysem, který v době vikinské nemá obdoby. Na základě paralel těchto kovových komponentů se lze spíše klonit k názoru, že štít byl dovezen z jižnější části Skandinávie. Datování lépe vybavených hrobů s obdobně zdobenými exempláři směruje do 1. pol. 10. století.
Je nutné zdůraznit, že studium raně středověkých štítů je proměnlivé pole a s ohledem na nízký počet exemplářů máme značné mezery v rozpoznávání a komplexním pochopení jednotlivých prvků, které zaplňujeme novými nálezy a hypotézami, které se posléze mohou ukázat jako nepravdivé. Detailní popis každého nového objevu je proto mimořádně hodnotný přínos do diskuze, který formuje tento dynamický obor.
Článek by nebylo možné realizovat bez pomoci kolegů Jana Kozáka (Univerzita Karlova, Praze) a Christel Meyer (Norges arktiske universitet, Tromsø), kteří pro nás nezištně pořídili fotografie nepublikovaných okrajových kování. Za to jim patří obrovský dík. Za konzultaci získaného materiálu děkujeme rovněž Aremu Pedersenovi.
Schématický nákres předpokládané podoby štítu z Nessu.
Autor: Michal Havelka, baba_jaga_atelier. Větší rozlišení zde.
Názorná aplikace kovového okraje. Autor: Roland Warzecha, Dimicator.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.
Literatura
Arbman, Holger (1940–1943). Birka I. Die Gräber. Text (1943), Tafeln (1940), Stockholm.
Arne, T. J. (1934). Das Bootgräberfeld Von Tuna in Alsike, Uppland, Stockholm.
Arntzen, J. E. (2011). En «palisadehaug» fra yngre jernalder i Nord-Norge? In: Nicolay. Arkeologisk tidsskrift 114, 33-42.
Arntzen, J. E. (2014). Vikinggraven på Ness, Hamarøy. In: digitaltmuseum.no [online]. [2023-02-23]. Dostupné z: https://digitaltmuseum.no/011085442248/vikinggraven-pa-ness-hamaroy.
Arntzen, J. E. (2015). Historia om en gravhaug fra vikingtid på Ness i Hamarøy. In: Ottar 305 – 2015/2, 28-33.
Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Uppsala.
Arwidsson, Greta (1986). Schilde. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II:2: Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 38–44.
Bersu, Gerhard – Wilson, D. M. (1966). Three Viking Graves in the Isle of Man. The Society for Medieval Archaeology Monograph Servies: No 1, London.
Bruce-Mitford, Rupert (1978). The Sutton Hoo ship-burial. Vol. 2: Arms, armour and regalia, London.
Brøndsted, Johannes (1936). Danish inhumation graves of the Viking Age. In: Acta Archaeologica VII: 81–228.
Dobat, A. S. (2013). Kongens borge: Rapport over undersøgelserne 2007-2010. Jysk Arkæologisk Selskabs Skrifter 76, Århus.
Eisenschmidt, Silke (2004). Grabfunde des 8. bis 11. Jahrhunderts zwischen Kongeå und Eider : zur Bestattungssitte der Wikingerzeit im südlichen Altdänemark, Neumünster.
Eldjarn, Gunnar (2021). Båtene fra Ness i Hamarøy og Hillesøy i Tromsø. In: Ottar 334 – 2021/1, 16–21.
Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde, Kristiania.
Graham-Campbell, James (2013). The Cuerdale Hoard and related Viking-Age silver and gold from Britain and Ireland in the British Museum, London.
Stoumann, Ingrid (2009). Ryttergraven fra Grimstrup : og andre vikingetidsgrave ved Esbjerg, Ribe.
Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2016). Vikings at War, Oxford – Philadelphia.
Christensen, A. E. (1981). Skjoldene på skipet = The shields of the Gokstad ship. In: Wexelsen, Einar (ed.). Gokstadfunnet : et 100-års minne = The Gokstad excavations : centenary of a Norwegian Viking find, Sandefjord, 16-7, 91-2.
Ilkjær, Jørgen (2001). Illerup Ådal 10. Die Schilde (Katalog, Tafeln und Fundlisten), Højbjerg.
Kouřil, Pavel (2014). Great Moravia and the beginnings of Christianity, Brno.
Nicolaysen, Nicolay (1882). Langskibet fra Gokstad ved Sandefjord = The Viking-ship discovered at Gokstad in Norway, Kristiania.
Owen, Olwyn – Dalland, Magnar (1999). Scar: a Viking boat burial on Sanday, Orkney, Tuckwell.
Pedersen, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burialsin Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.
Pedersen, Anne (2014b). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burialsin Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.
Pentz, Peter (2009). Bådgraven ved Flintinge Å – og en kammergrav ved Rabjerg. In: Aarbøger for nordisk Oldkyndighed og Historie 2005, 161-208.
Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.
Ramskou, Thorkild (1976). Lindholm Høje : Gravpladsen, Copenhagen.
Schetelig, Haakon (1903). Fortegnelse de til Bergens Museum i 1902 indkomne sager ældre end reformationen. In: Bergens Museums Aarbog 1903, No. 3, 3-39.
Schetelig, Haakon (1905). Gravene ved Myklebostad paa Nordfjordeid. In: Bergens Museums Aarbog 1905, No. 7, 3-53.
Schetelig, Haakon (1912). Vestlandske graver fra jernalderen, Bergen.
Sim, David – Kaminski, Jaime (2012). Roman Imperial Armour: The Production of Early Imperial Military Armour, Oxford.
Sörling, Erik (2018). Fynden från ”Svarta jorden” på Björkö : från Hjalmar Stolpes undersökningar, Katalog, Uppsala.
Stead, I. M. (1987). The Chertsey shield. In: Surrey Archaeological Collections 78, 181-3.
Steinforth, D. H. (2015). Die Wikingergräber auf der Isle of Man, Oxford.
Storli, Inger (2021). Godbiter fra arkeologisk magasin – tre spesielle tekstiler fra jernalderen. In: Ottar 337 – 2021/5, 35-47.
Svanberg, Fredrik (2003). Death Rituals in South-East Scandinavia AD 800-1000 : Decolonizing The Viking Age Vol. 2, Stockholm.
Sørensen, A. C. (2001). Ladby: A Danish Ship-grave from the Viking Age, Roskilde.
Šolle, Miloš (1966). Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách, Praha.
Thorvildsen, Knud (1957). Ladby-skibet, København.
Thrane, Henrik (1987). The Ladby ship revisited. In: Antiquity 61 (231), 41–49.
Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.
Unimus 2023 = Ts12156. In: Unimus [online]. [2023-02-23]. Dostupné z: https://www.unimus.no/portal/#/search/things?freetext=Ts12156&requirePhoto=false&limit=100.
Urtāns 1961 = Уртан, В. А. (1961). Древние щиты на территории Латвийской ССР // Советская Археология, 1, 216-224.
Vedeler, Marianne (2014). Silk forthe Vikings, Oxford – Philadelphia.
Warming, Rolf (2016). Shields and Martial Practices of the Viking Age: Shield Finds from Viking Age Denmark and the Functional Aspects of Round Shield Constructions. Copenhagen: University of Copenhagen.
Warming, R. F. (2023). The Viking Age shields from the ship burial at Gokstad: a re-examination of their construction and function. In: Arms & Armour 20/1.
Warming, R. F. et al. (2020). Shields and hide. On the use of hide in Germanic shields of the Iron Age and Viking Age. In: Germania 97, 154-225.
