Definování slovanských štítů 9.-11. století

Tomáš Vlasatý
4. října 2023
https://doi.org/10.59500/DUPD3288

Následující text, který je dedikován všem reenactorům, akademikům a zájemcům o historii, je zaměřen na téma, jež se v průběhu času opakovaně vynořuje – tvar, konstrukci a materiály slovanských štítů v 9.-11. století. Naším záměrem je shromáždění všech typů pramenů a aktualizované vyhodnocení toho, jak lze slovanský štít definovat. Přineseme nová svědectví, která se nashromáždila v posledních 10 letech vlivem detailního fokusu a mezinárodní spolupráce.

Jste-li reenactor, můžete přeskočit na závěrečné kapitoly.

Dosavadní bádání

Slovanské štíty byly předmětem zájmu badatelů již v minulosti, přičemž platí, že zvýšený zájem přesahující rozsah jedné krátké kapitoly v souhrnné monografii registrujeme až v posledních dvaceti letech. Nejvýznačnějšími baštami výzkumu raně středověkých štítů jsou ty země, které disponují mnoha militáriemi, mají dlouhou tradici jejich studia a kvalitní rekonstrukce. Do seznamu se samovolně začleňují Bělorusko, Česká republika, Německo, Polsko, Rusko a Ukrajina. Bádání zpravidla probíhá na národních úrovních a dochází k minimální vzájemné interakci, což ztěžuje tvorbu obecných soudů. Nakolik je nám známo, žádná z dosavadních prací o slovanských štítech nebyla přeložena do angličtiny.

Československé práce o slovanských štítech patří mezi ty vůbec nejstarší. Zmínit musíme Niederleho (1925: 146–147, 512–523, 581–587), jenž si všímá raritnosti kovových prvků a všeobecné organické povahy ze dřeva, rákosí a lýčí. Krátkou poznámkou se o existenci slovanských štítů činí i Červinka (1928: 218-9). První syntézou archeologických nálezů ze Starého města a písemných pramenů představil Kudrnáč (1948: 95-6), kterou následně rozvádí Hrubý (1955: 181-2) v kapitole, jež ovlivnila následující generace (např. Choc 1967: 174-5) a která komentuje přibližnou velikost, vzhled a materiálové složení velkomoravských štítů. Lutovský (2001: 324) v encyklopedickém heslu zohledňuje vyobrazení z Libušína a kloní se k organické povaze štítů. Nový směr přinesli do problému reenactoři Bernart (2010: 82-104) a Luňák (2007), kteří ve svých vysokoškolských pracích provedli důležitou revizi západoslovanského materiálu. Luňákova práce je zřejmě vůbec nejvýznamnějším shrnutím všech teoretických východisek pro konstrukci, materiál a vzhled a nabízí i pokusnou rekonstrukci. Pro kompletnost uveďme Venclovu mimořádnou knihu (1984), která se věnuje otázce rozpoznání organických militárií v archeologickém materiálu a studiem nenalezeného jako celku.

V Polsku bylo studium středověkých zbraní a zbrojí včetně štítů významně spojeno s pracemi Nadolského, které se shodují v absenci kovových prvcích a organické struktuře štítů (Nadolski 1954: 75-6). Téma drobně komentoval i Żygulski (1982: 41-2) a encyklopedicky též Niesiołowska-Wędzka (1977). Henselova kapitola o štítech nabízí do té doby nebývalé mezinárodní srovnání slovanských nálezů (Hensel 1987: 300-303). Zajímavé štítové komponenty během svých vykopávek objevil Łosiński (1966; 2000). Strzyżův příspěvek do diskuze se týká především rozboru mincí zobrazujících štíty 11.-12. století (Strzyż 2006: 101-2). Wrzesiński nabídl článek, který se věnuje čistě štítonošům a přítomnosti štítů v hrobových výbavách, přičemž dochází k závěru, že štíty musely být organické povahy (Wrzesiński 2007). Důležitou práci, která se pokouší zmapovat celý slovanský terén a je soupisem kovových puklic, je Rudziński (2009). Nejnovější a rozsáhlé shrnutí nabízí Górewicz (2020: 391-442). Štíty nalezené na území slovanské části Německa jsou spojeny se jmény badatelů Babije (2021: 126), Berlekampa (1974: 239), Herrmanna (1985: Abb. 143b; 1998: Abb. 126e; 2005: Abb. 171-2), Kempkeho (1991: 40), Kenneckeho (2015: 91–2), Müllera (Müller – Müller-Muči 1999: 25-6), Neugebauera (1964: 229-230), Roskoschinského (2019), Ruchhöfta (2018: 115-7) a Schuldta (1985: 171–2).

Pokud jde o země bývalého Sovětského svazu, nejprůlomovější a stále hodně citovaná práce pochází z Kirpičnikovova pera a nabízí revizi staroruského materiálu s pozoruhodným soupisem kovových puklic (Kirpičnikov 1971). Na tento počin v Rusku dobře navázal Kainov se svým rozborem zbrojní složky z Gnězdova (Kainov 2019). V Bělorusku je obdobnou revizí Plavinského vysokoškolská práce a její publikované přepracování (Plavinski 2010; 2013). Na Ukrajině se štíty dále zabývali Androščuk (Androščuk – Zocenko 2012: 81) a Papakin (2023: 120-1, 134-5, 138-140). Vlivem přítomnosti kovových puklic jsou štíty v těchto zemích běžně znázorňovány a popisovány s těmito kovovými doplňky.

Dosavadní hypotetická rekonstrukce plně organického štítu. Autor: Luňák 2007: 89-90.

Písemné prameny

Písemné zdroje patří mezi silně tendenční prameny, které v raném středověku hodně citují ze starších, zpravidla antických předloh. Proto je třeba přistupovat k těmto zdrojům s velkou opatrností. Většinu raných písemných zmínek o slovanských štítech sebrali Bernart (2010: 84-88) a Luňák (2007: 78-83), kteří pouze opomenuli pasáž z Kristiánovy legendy (4). Prameny lze rozdělit na lokální, franské, byzantské, arabské a perské.

Obrázek, který si z těchto pramenů můžeme učinit, je poměrně ucelený a vytváří dobrý odrazový můstek pro další kapitoly. Štíty jsou uvedeny jako běžná součást válečné výstroje, objevují se i ve velkých počtech. Jsou popsány jako lokálně vyráběné, neimportované. Arabští a perští autoři uvádějí, že koně jsou výsadou elity, čímž nepřímo naznačují, že neurození uživatelé štítů praktikují pěší boj. Jízdní jednotky se štíty jsou však jinde explicitně uvedeny. Štíty jsou používány zpravidla v kombinaci s kopími a jedním či dvěma oštěpy, méně často s meči. Stávají se kořistí, což ukazuje na jejich hodnotu. Počet a kvalita štítů slouží k měření síly armád.

Tvar a konstrukce obvykle nejsou komentovány. Jednom případě je zmíněn nekruhový tvar (Lev VI. Moudrý : Válečná taktika 107; MMFH III 1969: 362). Důležitou a často citovanou zprávou je Ibn Jákúbovo hodnocení pražských štítů jako „málo trvanlivých“, což značí nepevnou konstrukci (MMFH III 1969: 413). Nejméně ve třech případech se naznačuje malovaná výzdoba. Pro úplnost dodejme, že Pseudo-Maurikios (Strategikon XI:5) v 6. století o slovanských štítech píše, že jsou „těžko přenosné“ (Havlík 1987: 43).

Hypotetická rekonstrukce bezpuklicového štítu. Autor: Pracownia Projektów Historycznych.

Toponomastika

Překvapivé rozšíření výše uvedeného nabízí toponomastika, tedy nauka o místních jménech. V podstatě jde o to, že se od tzv. služebných vesnic v raném a vrcholném středověku očekávalo, že budou vrchnosti pravidelně odvádět určitý počet zboží a služeb, což se dodnes odráží v jejich názvech. Toponomastické doklady služebných vesnic vyrábějící štíty nejsou četné, ale jsou známé, např. Štítary na Moravě (Krzemieńska – Třeštík 1965: 653) nebo Szczytniki v Polsku (Nadolski 1954: 75). Nejen, že tato skutečnost potvrzuje lokální výrobu, ale naznačuje její sériovost, a to i mimo velká města. Krzemieńska a Třeštík (1965: 654) tato zjištění komentují tak, že „štíty bylo možno zhotovit po domácku, žádných zvláštních znalostí k tomu nebylo zapotřebí, proto je bylo možno požadovat i od sluhů“. Teorie služebných osad zaznamenala kritiku (Klápště 2005: 299-301). Jak připomíná Kudrnáč (1948: 95), výrobci štítů se v latinsky psaných listinách zovou artifices scutelarum, bukularii nebo scutarii.

Archeologický materiál

Archeologické nálezy jsou jedinečným a nenahraditelným zdrojem informací, který přibližuje konstrukční detaily štítů. Problém, který zkoumání slovanských štítů provází od samotného počátku a který vyvolává diskuze a dohady, je obtížná zachytitelnost těchto militárií v hrobových a sídlištních kontextech. Před více než 15 lety Petr Luňák (2007: 20–22) formuloval následující důvody, proč štíty mohou v hrobových situacích chybět:

Štíty byly vyráběny pouze z organických materiálů a rychle podléhaly zkáze.
Nebylo zvykem ukládat štíty do hrobů.
Štíty se do hrobů nevešly.
Štíty byly při pohřebních ritech ničeny.
Štíty byly využívány výjimečně nebo vůbec.
Pozůstatky štítů nebyly v hrobové výbavě rozpoznány nebo byly špatně interpretovány.

Tyto předpoklady můžeme podrobit srovnání s novějšími skutečnostmi, které odprezentujeme formou pěti zastavení.

Zastavení první: raritnost kovových puklic

Známou skutečností je, že na všech teritoriích obývaných slovanskými kmeny a národy jsou kovové puklice neobvyklé a vzácné. Kovové puklice se zpravidla nacházejí v těch regionech, které často interagovaly s germánskými národy, Skandinávci a Franky. Kovové puklice se tak v 9.-11. století jeví být ukazatelem dovozových štítů franské nebo skandinávské provenience.

V České republice jsou v souvislosti se slovanskými štíty známy 4 puklice a všechny provází interpretační problémy. Puklička z Vlastislavi (Váňa 1968: 148) má průměr 5 cm a výšku 1,8 cm, takže se evidentně nejedná o plnohodnotnou středovou puklici, nanejvýše o štítovou aplikaci (Luňák 2007: 51–2). Puklice z hradiště Pohanska u Nejdku je zachovaná pouze fragmentárně a její zachovaný tvar naznačuje, že kupole byla mírně hrotitá a bez krčku a krempa široká (Novotný 1963: 7, 10). Tento tvar je typický pro výrazně starší puklice. Rudziński (2009: 67) puklici datuje do 6.-7. století, což není zcela nemožné, ale identické tvary v typologiích pro tato století nenacházíme (Hübener 1989; Kiulkys 2010: 70; Pihlman 1990: 148). Nejbližší tvar publikuje Kiulkys (2010: 70) pro 5. století. Třetí puklicí je nález z Brodku – Žeravic u Přerova, který má 20-23 cm v průměru, velikou zaoblenou kupoli a úzkou krempu (Baarová et al. 2006: 241). Velikost a tvar z puklice činí dobrého kandidáta na pozůstatek vrcholně středověkého pukléře (viz Hložek – Ławrynowicz 2020: 193-4). Obdobně lze vyhodnotit puklici z neznámé lokality, která je uložena ve Vojenském historickém ústavu (Luňák 2007: 67). Z období 9.-11. století tedy z České republiky neznáme jedinou prokazatelnou plnohodnotnou štítovou puklici. Luňák (2007: 54-5) vyjádřil myšlenku, že jako puklice mohly posloužit některé slezské misky, což se ve světle nové revize nejeví jako pravděpodobné (Kieseler 2017).

Chronologie a typologie skandinávských štítových puklic. Zdroj: Hjardar – Vike 2011: 185.

Z území Slovenska je doposud publikována jediná raná puklice, která pochází z Nitry. Pochází ze špatně zdokumentovaného a dnes nedokonale lokalizovaného pohřebiště, které vydalo také meč, kopí s křidélky, hrot šípu, hliněné nádoby, bronzové nákončí opasku a skleněné korálky (Kasparek 1956). Materiální kultura tohoto pohřebiště je hodnocena jako franská. Současná akademie se kloní k názoru, že pohřebiště je předvelkomoravské, zařaditelné do 8. století (Bednár – Ruttkay 2014: 230; Fusek 1998: 88; Ruttkay 1976: 337). Vzhled puklice je znám z jediné schematické kresby; nakolik ji můžeme věřit, puklice byla středně vysoká, hrotitá a měla zkosenou krempu. Tento tvar by skutečně mohl odpovídat Hübenerovým typům VII/VIII, datovatelným do 7.-8. století (Friedrich 2016: 114). Tuto dataci potvrzuje i nově publikovaný objev štítu z pozdně merovejského hrobu 71 z lokality Harheim, zařazeného do 1. pol. 8. století (Freeden 2020: 36, 188-9, Taf. 43).

Všechny kovové puklice ze slovanské části Německa pocházejí z pobřežní oblasti a lze předpokládat, že mají skandinávský původ. To je případ všech čtyř puklic Ryghova typu R564 z Arkony (Berlekamp 1974: 239, Abb. 23; Ruchhöft 2018: 115), puklice typu R562 z hradiště Giekau (Struve 1972: Abb. 6; Vogel 1972: 16), puklice typu R565 z Oldenburgu (Kempke 1991: 40, Abb. 22) a tří typologicky nezařaditelných puklic z Alt Lübecku (Neugebauer 1964: 229-230) a Ralswieku (Herrmann 1985: Abb. 143b; 2005: Abb. 171-2). Fragmentární puklice ze Šlesviku pochází nejdříve ze 13. století (Saggau 2000: 78-9). Dvě puklice (prolamovaná a pozlacená), které jsou známé z Berlína – Špandavy (Müller – Müller-Muči 1999: 25-6, Abb. 4), spadají do horizontu 11.-12. století a jsou miniaturními aplikacemi z mandlových štítů, jejichž nejbližší paralely známe z finské lokality Nousiainen – Myllymäki (Kivikoski 1951: 39-40, Abb. 1100), švýcarské lokality Füllinsdorf a německého Gammertingen-Baldensteinu (Martin et al. 2013: 159-161).

Situace v sousedním Polsku je identická a je nám znám jediný nález puklice. Jde o umbo z přímořského pohřebiště v lokalitě Świelubie, konkrétně z hrobu 12/15/17 (Łosiński 2000: 73-4; Rudziński 2009: Ryc. 5). Puklice odpovídá Ryghovu typu R564, je tedy skandinávské provenience. Puklice z raně středověkého hradiště Sąsiadka je hodnoceno jako výrazně starší (Strzyż 2006: 101). Kovové štítové puklice z 9.-11. století nejsou známy ani z Běloruska, Bosny, Chorvatska, Maďarska, Makedonie, Moldavska, Rumunska, Slovenska, Slovinska či Srbska (Belošević 1980: 98; Hanuliak 2004; Plavinski 2013: 74-5; Skrivanič 1957: 122-3). Z Bulharska známe jedinou měděnou puklici typu R562 z lokality Silistra (Yotov 2016: 246, 249); kus puklice z Preslavu (Momčilov 2003: 303, 313) je ve skutečností tulejkou přilby 12.-14. století. Překvapivě málo kovových puklic je známo i v pobaltských republikách – Estonsku, Litvě a Lotyšsku. V Lotyšsku jde o nejméně šest puklic typů R564 a R565 (Bauskas Dreņgeru–Čunkānu 446; Daugmale; Doles Vampeniešu I 22 a 30; Salaspils Laukskola 315; Turaidas Pūteļi 31; viz Atgāzis 2019: 160-2; Tomsons 2014: 61; Tõnisson 1974: 113). V sousedním Estonsku bylo nalezeno nejméně sedm puklic: puklice typu R565 z lokality Kuusalu (Tvauri 2012: 202), puklice typu R565 z lokality Uugla (osobní rozhovor z Indrekem Jetsem), puklice z Maidly (Mandel 2017: 75), puklice z lokalit Rahu a Viltina (Mägi 2002: 88), puklice z Lööne (Mägi 2018: 71, Fig. 2) a fragment puklice z neznámé lokality na ostrově Saaremaa (osobní rozhovor z Indrekem Jetsem). Z Litvy neznáme žádnou (viz Kiulkys 2010). Z Kaliningradské oblasti známe celkem 10 puklic, které však pocházejí pouze z jediné lokality Wiskiauten (Dworschak 2018: 118; Mühlen 1975: 116), jež je známa pro svůj skandinávský charakter. Z lokálních pruských hrobů neznáme jedinou puklici (Gaerte 1929: 340; Kulakov 1990; Širouchov 2012). Puklice 9.-11. století nejsou známy ani z Finska, kde byly v merovejském období populární (Lehtosalo-Hilander 1982: 41).

Puklice z ruského Gnězdova. Zdroj: Kainov 2019: Рис. 75.

V prostoru staré Rusi (dnešní Rusko a Ukrajina) je počet kovových puklic nejvyšší, což je dáno přítomností v elitních hrobech se silnou skandinávskou složkou. Kirpičnikov (1971) jmenuje 19 kovových puklic z lokalit Cimljansk, Černihiv, Gnězdovo, Kirilino, Kyjev, Ščukovščina, Sjaznega, Staraja Ladoga, Šestovica a Zaozerje. Kainov (2019: Табл. 14) zrevidoval počet gnězdovských puklic a došel k počtu osmi místo Kirpičnikovovým devíti. Do tohoto počtu však není zahrnut velkolepý štít s puklicí z mohyly Л-206, který byl objeven roku 2017 (Novikov 2017a; 2017b). Současný počet gnězdovských puklic je tedy skutečně 9. V Kirpičnikovovu výčtu chybí puklice z komorového hrobu z Kyjeva, která byla objevena roku 1989 (Androščuk – Zocenko 2012: 81). Ještě jedna puklice byla nalezena v mohyle 202 z lokality Zalachtovje (Chvoščinskaja 2004: Tabl. XL). Puklice z Kirilina, Sjaznegy, Ščukovščiny, Zalachtovje a Zaozerje náleží k hrobům s finskou materiální kulturou. Celkový počet puklic v Rusku a na Ukrajině tedy čítá 21 kusů. V osmnácti případech jde o puklice Ryghova typu R562, ve třech zbývajících případech puklice náleží k Ryghovu typu R565. To znamená, že hlavní éra dovážení a používání puklic spadá do 10. století a zřejmě i počátku 11. století. Typ R564, charakteristický pro 9. století a počátek 10. století, na Rusi absentuje.

Pro porovnání uveďme, že počet puklic v Norsku může činit zhruba 7000-8000 kusů (Vlasatý 2021). Ve všech slovanských zemích jsou puklice řádově přečísleny všemi typy militárií včetně mečů, což nutně vede k následujícímu závěru: štítové puklice z kovu ve slovanských zemích patří mezi skutečně neobvyklé předměty a je velmi pravděpodobné, že běžné štíty nepoužívaly puklice vůbec anebo užívaly organické varianty, které se nezachovaly.

Distribuce plnohodnotných štítových puklic na slovanských a baltofinských teritoriích v 9.-11. století.

Zastavení druhé: přítomnost okrajových svorek

V některých hrobech se nenacházejí kovové puklice, nýbrž okrajové svorky skandinávského typu, které indikují uložení štítu. Jde o celkem 8 gnězdovských mohyl, které obsahují jednu až tři svorky, konkrétně hroby Ц-74 (Sizov 1896-97), Ц-74 (Sergejev 1901), Дн-86 (Sergejev 1901), Л-7, Л-113, Ц-99, Ц-106 a Ц-265 (dle moderního číslování) (Kainov 2019: Табл. 14). 15 či 16 železných svorek z okraje štítu bylo nalezeno i v mohyle 1 v povolžské lokalitě Michalovskoje roku 1902, přičemž tento hrob neobsahuje kovovou puklici (Smirnov 1963: 61; Zozulja 2007). Soubor rozšiřují i tři pozoruhodné nálezy z polského mohylníku Świelubie (Łosiński 1966; Rudziński 2009). Hrob č. 3 obsahoval čtyři železné svorky, v hrobu 21 bylo nalezena jedna svorka (Rudziński 2009: 46) a v hrobu 65 se našlo okolo deseti svorek (Rudziński 2009: 48). Ani v jednom z těchto hrobů nebyla nalezena kovová puklice.

Je nám známo, že samostatné svorky jsou užívány i v případě skandinávských štítů jako výspravky či způsob efektivního upevnění okraje štítu, ale nemáme jak dokázat, že ve vyjmenovaných hrobech s jednou svorkou byly uloženy kompletní štíty. Je totiž stejně možné, že do hrobů byly umístěny jen jejich destruovaná torza. Naopak v případě hrobů s větším počtem svorek můžeme očekávat, že do hrobu byly štíty uloženy v kompletním stavu, což nás vede k myšlence, že puklice byly buďto záměrně odstraněny pro případ pohřbu, anebo štíty neužívaly kovové puklice vůbec.

Distribuce okrajových štítových svorek ze slitiny mědi (oranžová), železa (modrá) či neznámého materiálu (černá).

Zastavení třetí: štít z hradiště Lenzen

Jedno z možných řešení slovanských štítů je nález z domu č. 8 ze slovanského hradiště Lenzen v Německu, který je interpretovaný jako pozůstatek štítu (Kennecke 2015: 91–2; Vlasatý 2018). Potenciální štít není kompletní – jedná se o fragment mírně oválné desky, která měří zhruba 70 cm v průměru. Deska je vyrobena z dvouvrstvé překližky, jejíž vrstvy k sobě byly přilepeny tak, že vlákna směřují kolmo od sebe. Dalším výjimečným rysem je neobvykle vyztužený okraj: plocha cca 10 cm od samého okraje je zaplněná nejméně šesti soustřednými kruhy čtvercových otvorů. V soustředných kruzích mezi otvory byly umístěny pruhy splétaného lýčí, které byly obšity rovněž lýkem. Roland Warzecha a Ingo Petri, kteří měli možnost štít ohledat, zastávají názor, že splétaným materiálem je tráva, která byla připevněna pomocí vrbové kůry. V centrální části nacházíme také šest měděných nýtů s železnými hlavičkami. Nýty jsou uspořádané do dvou trojúhelníků a poblíž jsou umístěné další dva čtvercové otvory. Předpokládá se, že nýty a otvory sloužily k uchycení madla. Kovová puklice absentuje. Analýza zaznamenala na čelní straně stopy červené barvy. Datace směřuje do sídlištního horizontu 7, datovaného do 2. poloviny 11. století.

Štít z Lenzenu. Zdroj: Kennecke 2015: Abb. 63; Erik Panknin.

Nehotová rekonstrukce štítu z Lenzenu. Autor: Roland Warzecha, Dimicator.

Konstrukce, velikost, forma okraje, uspořádání nýtů a aplikace barvy skutečně nasvědčuje interpretaci coby štítu. Laminovaná konstrukce je známa z doby římské (Rostovtzeff et al. 1939: 456-7), ale z raného středověku příliš nálezů neevidujeme. V písni Waltharius z 10. století se hovoří o třívrstvých a sedmivrstvých štítech (Dickinson – Härke 1992: 50). Jediným štítem s vrstvenou konstrukcí z 10. století je štít z komorového hrobu z Kyjeva, který disponoval kovovou puklicí a svorkami (Borovskij et al. 1989). Posledním štítem s vícevrstvou konstrukcí je dvojvrstvý mandlový štít z norského Trondheimu, datovaný do let 1075-1175 (Nordeide 1989: Fig. 29). Je třeba si uvědomit, že „dvojvrstvé překližky není možné dosáhnout bez velmi efektivního lepidla a lisovacího nářadí“ (Dickinson – Härke 1992: 50). Lepidlem mohl být zaječí klih, který k výrobě štítů doporučuje Theophilus ve 12. století (Theophilus I:17). Zdá se, že lýčený okraj je lokální obdobou činěných kožených pásů, svorek a kovových obručí, které známe u skandinávských štítů (Vlasatý 2023; Warming et al. 2020). Luňák upozornil na nález z hrobu 1 z moravských Kloubouků ze splétaných vrbových prutů, který pokládal za hypotetický fragment štítu (Luňák 2007: 30-1). Oficinální interpretace předmět vykládá jako kus košíku (Dostál 1966: 134, Tab. XX.2), je však pravda, že styl pletení tohoto nálezu se opravdu podobá okraji štítu z Lenzenu. Nýty a otvory ve středové partii nálezu z Lenzenu naznačují, že puklice a manipul mohly být nahrazeny systémem řemení sloužícím jako madlo. Červená či rudá barva užitá k pomalování štítu je známa ze štítů skandinávského typu (viz Vlasatý 2023).

Celkově vzato je štít užívající dřevěnou a pletenou složku mimořádně podobný štítům, které zmiňuje Ekkehard k roku 926 (samotný zápis vznikl v 11. století). Když Svatohavelskému klášteru hrozí maďarský vpád, opat Engilbert úspěsně přesvědčuje bratry k obraně svatostánku, což Ekkehard komentuje slovy: „Vyrábějí hroty, z hrubých látek se dělají pancíře, pletou se praky, z pospojovaných prken a prutů se dělají štíty, zaostřené kyje a palice se tvrdí v pecích“ (Ekkehard IV: Osudy svatohavelského kláštera 51). Bachrach (2014: 121, 145) štíty chápe jako „proutěné s pevným jádrem z těsně pospojovaných desek“, což dobře definuje štít z Lenzenu, ale současně uvedené vybavení chápe jako cvičební náhražky. Pramen však o tréninku nebo cvičení nic neuvádí, hovoří o přípravě na válku. Teoreticky můžeme dát za pravdu Wertherovi, když zbraně považuje za provizoria (Werther 2013: 258).

Fragment splétaných prutů z Klobouků. Zdroj: Dostál 1966: Tab. XX.2.

Zastavení čtvrté: štíty z Tirské bažiny

Druhé řešení problému slovanských štítů představují párové štíty z Tirské bažiny z Lotyšska. Tento nález byl doposud publikován nepříliš detailním způsobem a na své zhodnocení teprve čeká (Atgāzis 2019: 158-9, 162; Urtāns 1961; 1962; Warming et al. 2020). Tradičním zdroj pro studium těchto štítů představuje Urtāns, který přibližuje, že k nálezu štítů a doprovodných nálezů došlo roku 1936 při těžení rašeliny. Urtāns o kompletnějším štítu uvádí následující: má kruhový tvar o průměru 85,5 cm a je zhotoven ze šesti jedlových prken o tloušťce 0,6 cm. Obě strany štítu jsou pokryty koženými potahy, pod kterými se nachází stlačená tráva. Potahy byly přišity k okraji a středu štítu. Ve středu štítu se nacházela dřevěná puklice o velikosti 13,1 × 10,5 cm, která překrývala 11,5 cm velký otvor v desce a která byla připevněna pomocí 14 nýtů. Na desce i puklici jsou viditelné údery zbraní. Druhý štít je reprezentován jedinou jehličnanovou deskou o rozměru 68 × 11,8 × 1,4 cm. Lze předpokládat, že průměr štítu byl asi 73 cm. Ve středu desky se nachází pravoúhlý otvor, zřejmě k připevnění rukojeti. Dle Urtānsových slov byl štít zřejmě vypouklý a nedisponoval puklicí. Autor datuje depot pomocí přiložených artefaktů (spona, opaskové komponenty, náramek, picí roh a mohutný textilní soubor) do 1. pol. nebo pol. 9. století (Urtāns 1964: 50-1).

Kompletnější štít z Tirské bažiny. Zdroj: Atgāzis 2019: 158.

Roku 2020 byla vydána předběžná publikace, která mírně poupravuje a doplňuje Urtānsova pozorování (Warming et al. 2020). Celý depot byl zřejmě zabalen do pláště (Warming et al. 2020: 171), který byl na této lokalitě nalezen (viz Žeiere 2008). Kompletnější štít sestával z osmi desek, které byly vyrobeny z smrku (picea abies) nebo modřínu (larix), přičemž maximální naměřený průměr činí 86,3 cm (Warming et al. 2020: 172). Obě strany byly potaženy nečiněnou, pergamenu podobnou kravskou kůží, která byla ošetřena dehtem pro odpuzování vlhkosti (Warming et al. 2020: 205). Kůže byly malých rozměrů, a tak bylo třeba oba potahy sešít celkem ze čtyř kusů a zafixovat je ke desce, což je důvod, proč je štít ve středu v linii puklice opatřen systémem otvorů (Warming et al. 2020: 169). Pod předním koženým potahem se nachází vrstva trávy nebo lýka, která byla dodatečnou ochranou proti poškození (Warming et al. 2020: 165). Kolem okraje se nachází systém dalších otvorů, ale jak přesně byl okraj řešen, není v tuto chvíli jisté. Puklice je vyrobena ze suku březového dřeva (Warming et al. 2020: 172). Práce se nevyjadřuje k přítomnosti hřebů, nicméně v soukromé diskuzi autor zastává názor, že štít nedisponoval jakýmikoli kovovými prvky, z čehož můžeme odvodit, že puklice k desce byla přibita pomocí kolíčků nebo přišita pomocí řemínku. Zajímavým poznatkem je i přítomnost dřevěného madla, jehož forma se nijak nekomentuje (Warming et al. 2020: 172). Poškození desky pomocí zbraní lze potvrdit, a to v ploše i na okrajích. Na adresu desky z druhého a méně zachovaného štítu je pouze řečeno, že se skutečně jedná o pozůstatek vypouklého štítu (Warming et al. 2020: 171). Soubor byl datován pomocí radiokarbonové metody a výsledkem je kompromisní datace zhruba k roku 875 (Warming et al. 2020: 172).

Urtāns v souvislosti s tirskými štíty upozorňuje ještě na jeden relevantní nález, a to štít z dvojhrobu 17 z lotyšské lokality Krimulas Tālēni (Urtāns 1961: 222-3, Atgazis 2019: 162). K dispozici nemáme nic než nákres hrobu a zběžný textový popis. Zemřelí byli v oblasti pasu překryti štítem o přibližném průměru 80 cm, který byl zhotoven z jehličnatého dřeva a který postrádal kovovou puklici. Na základě bohaté materiální kultury hrobu (sekera, spona, nože, opasky, hřeben, prsteny aj.) je možná datace do 11. století. Pozůstatky malovaných desek, které je možno interpretovat jako štíty a které postrádají kovové puklice, jsou dále známé z hrobů 443, 550, 558 a 595 z lokality Salaspils Laukskola (Zariņa 2006: 123, 144-5, 152).

Rekonstrukce štítu z Tirské bažiny bez kovových komponentů.
Autor: Benas Simkus.

Zastavení páté: další potenciální fragmenty

Z dosavadních zastavení vyplývá, že existovala tradice výroby štítů, která se běžně vyhýbala použití jakýchkoli kovových prvků. Napřimme proto nyní svou pozornost k některým dalším a méně patrným dřevěným nálezům, hřebům a nýtům z potenciálních madel a dovozovým kovovým komponentům.

Hovoříme-li o dřevěných nálezech, nemůžeme opomenout potenciální dřevěnou puklici ze slovanského hradiště v německém Groß Radenu z 9.-11. století (Schuldt 1985: 171–2), kterou do české literatury dobře uvedl Petr Luňák (2007: 57-61):

„Poblíž slovanské kultovní haly byl nalezen dřevěný předmět, který byl interpretován jako puklice štítu (…). Jedná se o část okrouhlé desky z dubového dřeva o původním průměru asi 30 – 35 cm. Uprostřed desky je vyřezána vlastní puklice. Její vnitřní hloubka činí asi 3 cm, vnitřní průměr okolo 15 cm, vrchol puklice je vyzdvižen zhruba 4 cm nad lícovou plochu desky. Samotná deska má průměrnou tloušťku kolem 1 cm. Uprostřed puklice je provrtán otvor a do něj vsazen kuželovitý hrot z tvrdého dřeva (…). Na vnitřní straně puklice vyčnívá asi 1,5 cm dlouhý konec násadní části hrotu a je upevněn zaraženým dřevěným klínkem. Tato násadní část je silná okolo 2 cm a od zbytku hrotu je ostře odsazena. Vlastní hrot má přibližně kuželovitý tvar, u základny činí jeho průměr přibližně 3 cm, jeho zachovaná délka 4 cm. Jeho špice byla zřejmě částečně odlomena, případně mohla být původně zaoblena – vzhledem k jejímu nerovnému zachovanému zakončení nelze jednoznačně určit. Vnitřek puklice byl vydlabán nesouměrně. V desce jsou vyvrtány nepravidelně rozmístěné otvory o průměru asi 0,3 cm – jedna dvojice se nachází zhruba 1,5 cm od vnitřního okraje puklice, druhá dvojice naopak při samém kraji desky. Další dva otvory jsou umístěny samostatně, oba asi 1 cm od vnitřního okraje puklice. Okraje dalších dvou otvorů jsou patrné na lomech – první poblíž jednoho ze samostatných otvorů u puklice, druhý v blízkosti dvojice při kraji desky (…). Zatímco rubová strana předmětu má obvyklou barvu dubového dřeva, lícová strana je černá a mírně lesklá (…). Dírky mají svědčit o přibití puklice na větší desku, černé zbarvení lícové strany mělo být způsobeno vytvrzováním povrchu v ohni.“

Sám Luňák je k interpretaci nálezu z Groß Radenu skeptický a navrhuje, že pokud by mělo skutečně jít o funkční puklici, musela být kombinována s dvoubodovým madlem (Luňák 2007: 60-1).

Možná dřevěná puklice z Groß Radenu. Zdroj: Schuldt 1985: Abb. 158, Taf. 25f.

Hypotetická rekonstrukce plně organického štítu se dřevěnou puklicí.
Autor: Dmitrij Chramcov, Truin Stenja.

V letech 1991-3 prozkoumali V. Baran a B. Tomenčuk 20 metrů širokou mohylu, tzv. Halyčskou mohylu (Галичина могила) nad vesnicí Krylos na západní Ukrajině (Baran 2002; Tomenčuk 2006: 14-21; 2008a: Fig. 381; 2008b). V centru na dně mohyly objevili podivuhodný nález: 3,5 metrů dlouhý a ohořelý člun z dlabaného kmene, uložený do připraveného příkopu. Na přídi člunu byl umístěn soubor válečného a řemeslného vybavení – 46 cm dlouhý nůž, 3 sekery, 37 cm dlouhý oštěp, 2 šípy, teslice a 42,6 cm široký kruhový předmět potažený zlatou fólií, který je interpretován jako potažený štít. V člunu ani jinde nebyly nalezeny žádné kosti. Člun byl přetažen textilií se zlatými vlákny, která ulpěla na povrchu předmětů.

Žádná z dostupných prací se štítu naneštěstí detailněji nevěnuje. Jediná dostupná kresba ukazuje dokonale kruhovou desku s nýtu podobným útvarem uprostřed. Z fotografie současného stavu předmětu je patrné, že je rozlámán na drobné kusy a že jde o poměrně silný předmět, který skutečně mohl mít základ ve formě ploché dřevěné desky. Způsob aplikace pozlacené kovové desky je nejasný. Celkově vzato je intepretace předmětu coby štítu spíše postavena na nedostatku lepšího nápadu, nežli na jednoznačné a přesvědčivé identifikaci. Žárový mohylový hrob o takto velkých průměrech je možné srovnat s mohylami z Gnězdova, Černihiva a Šestovice, kde jsou datovány do 3. čtvrtiny 10. století. Této dataci by odpovídala forma seker s tloukem ve tvaru čepičky (viz Kotowicz 2018: 83, 97), dlouhý nůž (Vlasatý 2020b) a také zlatá textilní vlákna, která se na Rusi výrazněji objevují v 2. polovině 10. století (Jakovčik 2018: 116-120).

Zlacený kruh, interpretovaný jako štít. Zdroj: Tomenčuk 2006: 181; Ukrinform.ua.

Luňák (2007: 61-4) identifikoval dva dřevěné nálezy z Mikulčic, které jsou dle jeho soudu potenciálními fragmenty štítů. První je pozůstatek okrouhlé dubové desky o současném rozměru 46,5 × 31,7 cm a tloušťce variující mezi 0,3 a 0,8 cm. Deska se k okrajům ztenčuje, okraj je zaoblený a místy zašpičatělý. Současná oficiální interpretace předmětu zní „dno sudu“ (Poláček et al. 2000: 220, 252, Abb. 13). Druhým předmětem je hrubě tvarované madlo z neurčeného dřeva o délce 45 cm, do kterého je provedeno 22 cm dlouhé odsazení (Poláček et al. 2000: 232, 279, Abb. 40.2). Ani jeden z předmětů neumožňuje jednoznačné přiřazení ke štítům.

Nálezy z Mikulčic. Zdroj: Poláček et al. 2000: Abb. 13, 40.2.

Luňákova práce přinesla určitou revizi potenciálních kovových prvků štítů z lokality Staré Město – Na Valách (Luňák 2007: 34-41), jež dříve publikoval Hrubý (1955). Dle jeho názoru lze uvažovat o třech hrobech, které s vysokou pravděpodobností obsahovaly štíty (119/AZ, 223/51, 224/51), a dvou teoretických kandidátech (119/50, 190/50). Jde o bojovnické hroby se zbraněmi. Potenciální štít z hrobu 119/AZ byl umístěn na břicho zbraněmi obklopeného zemřelého a sestával z prohnutého železného plechu, z něhož čněl masivní hraněný hřeb o délce 2,8 cm (Hrubý 1955: 181, 381; Niederle – Zelnitius 1929: 14; Zelnitius 1948: 5). Hrob 223/51 kromě sady zbraní obsahoval pravděpodobný štít ze dřeva a kůže oválného tvaru s rozměry asi 60 × 40 cm, který postrádal kovové prvky (Hrubý 1955: 182, 525). Štít byl v tomto hrobu umístěn na zemřelého do prostoru od pánve po kolena. Obdobný štít byl nalezen v hrobu 224/51, kde se dřevěný a kůží potažený štít bez kovových prvků nacházel na levém boku zesnulého (Hrubý 1955: 181, 525). Možné štíty z hrobů 119/50 a 190/50 se odvozují na základě netradičně umístěných hřebů.

Další nález, který je v literatuře často hodnocen jako pozůstatek štítu, pochází z hrobu 67-18/56 z Lahovic a je datován do 2. pol. 9. století (Krumphanzlová 1974: 80; 2013: 32, 96; Luňák 2007: 31-2). Hruď zemřelého člověka, kterým dle antropologického rozboru byla spíše žena, bylo překryto zetlelým a zkorodovaný předmětem, který byl interpretován jako dřevěná deska s kovovým okováním ve tvaru oválu. Pod touto deskou, zhruba v délce od pravého ramene po hruď, se nacházel silnější pás rzi, vykládaný jako kovové držadlo nebo „pouto“. Štít je hodnocen jako „velký“. Předmět nebylo možné vyjmout a jeho kvalitní dokumentace chybí. Štít by vzhledem k přiloženému nákončí meče či velkého nože nebyl nelogickou volbou. Sandanusová (2019: 42-3) je však v hodnocení předmětu zdrženlivější a nález pokládá za desku, která překrývala tělo jako víko. Soudě na základě velikosti jistě nešlo o typické vědro.

Hypotetická rekonstrukce bezpuklicového štítu s minimem kovových prvků.
Autor: Roman Král, Královo řemeslo.

Jako teoretické zbytky štítů jsou v literatuře označeny nálezy z pozdně slovanského pohřebiště Usadel (Mecklenburg-Strelitz) v Německu. V tamějších hrobech 38, 100 a 119 byly nalezeny poměrně uniformní a jasně rozpoznatelné pozůstatky dřeva, kůže a nýtů, zatímco v hrobech 83, 94 a 120 byly nalezeny pouze fragmenty dřeva a nýtů (Kennecke 2015: 92). Kovový a obtížně datovatelný nýt, pocházející z běloruské lokality Lukoml z 9.-13. století, je v literatuře označován za možný pozůstatek štítu (Plavinski 2010: 77; Štychov 1978: рис. 17.27). Identickou interpretaci má nýt z Poznaně (Nadolski 1954: 75). Kování se zbytky dřeva, umístěné k pravé stehenní kosti zemřelého v mohyle 2 ze Stěbořic (Dostál 1966: 171), které Luňák označuje za možné štítové kování (Luňák 2007: 42), je v novější práci o lokalitě pokládáno za petrifikovaný pozůstatek nože v pochvě (Kouřil – Tymonová 2013: 23-24). Kování ze slovenské lokality Kráľovský Chlmec, které bylo označeno za štítové (Eisner 1933: 259), je ve skutečnosti součástí vědérka (Luňák 2007: 17). Podobně neprůkazná jsou kování z Hradce nad Moravicí, hrobů 154, 229 a 246 z Pohanska, Oškobrhu a hrobu 6 z Mikulčic-Kosteliska, která Luňák uvádí jako hypotetická štítová kování (Luňák 2007: 23-9; 32-4). Pozoruhodný nález pochází z polského hrobu 3/1883 z Turowa, který kromě dlouhého hrotu kopí a vědra obsahoval čtyři takřka identické skoby o délce 5,9-7,9 cm, jež jsou vykládány jako pozůstatky vnitřní části mandlového štítu, kde fixovaly řemení (Kurasiński 2021: 247, 628, Tabl. CCLXIV; Wrzesiński 2007). Tvar štítu je však navrhnut spíše na základě datace, která je pol. 11. – 1. pol. 12. století, a tak není nemožné, že se stále mohlo jednat o kruhový štít. Kování z hradiště Behren-Lübchin (Schuldt 1965: 111, Taf. 81), které rámcově rozeznal Luňák (2007: 64-5), náleží do skupiny kování mandlových štítů a lze datovat do konce 12. století (Martin et al. 2013: 161; Webley 2017).

Četnou kategorií kovových předmětů spojovaných se štíty jsou kovová madla. Jedinou průkaznou skupinou jsou importované koncovky madel skandinávských štítů, které se ve slovanském prostředí neobjevují často. Dva úchyty pocházejí ze zmíněného pohřebiště Świelubie, konkrétně z hrobů 3 a 6 (Łosiński 1966; Rudziński 2009), které neobsahují kovové puklice. Oba jsou ze slitiny mědi. Úchyt z hrobu 3 je analogický s nálezy z Rurikova gorodišče (Nosov et al. 2017: 138-9, Рис. 56.24) a Bj 467B z Birky (Arbman 1940: Taf. 19.5); podle Duczka jsou si kování natolik podobná, že vypadají, jako by je vytvořila stejná ruka (Duczko 2020: 169). Úchyt z hrobu 6 je nejpodobnější nálezu z hrobu Bj 942 z Birky (Arbman 1940: Taf. 19.3). Z Polska pochází ještě jeden křížovitý úchyt ze slitiny mědi, nalezený roku 2007 v lokalitě Janow Pomorski (Strobin – Żołędziowski 2021: 71, 267, Tab. XXII.1), který je podobný úchytu z hrobu A37 z pohřebiště 116 na lokalitě Helgö ve Švédsku (Androshchuk 2007: Fig. 6.6). Další úchyt ze slitiny mědi pochází z Arkony (Ruchhöft 2018: 117, Abb. 145) a má nejbližší paralelu v detektorovém nálezu z Dánska (viz Vlasatý 2020a). Z Ruska pocházejí celkem tři úchyty: mimo uvedeného nálezu z Rurikova gorodišče jde o kusy ze Staré Ladogy (Kainov 2002: 6) a Šnitkina (Novikov 2016).

Distribuce krátkých kovových madel s úchyty (modrá) a dlouhých madel s rozšířenými konci (oranžová).

Následují madlům podobné nálezy, které jsou v literatuře tu a tam přisouzeny štítům. Madlo z pohřebiště Groß Strömkendorf, které bylo dříve označeno za rukojeť štítu (Jöns – Mazurek 1998: 201), se ukázalo být madlem vědra (Gerds 2015: 152, Abb. 247). Dalším případem je prohnuté bronzové madlo z dvora v Ralswieku, datované kolem roku 1100 (Herrmann 1998: Abb. 126e). Obdobně prohnuté madlo ze železného plechu o délce 22 cm a šířce 5-6 cm bylo spolu s třemi dalšími kováními nalezeno na dně jasanové rakve hrobu 93 ve svatojiřské bazilice na Pražském hradě, jenž mohl teoreticky patřit Boleslavu I. a jeho ženě (Borkovský 1975: 37-9, Obr. 61). Do třetice můžeme zmínit 24 cm dlouhé tordované madlo ze slovenského hradiště Bojná (Pieta et al. 2006: 24, Obr. 2.7), které Luňák dává do možné souvislosti se štíty (Luňák 2007: 45-7). Ve všech třech případech hovoříme o nejednoznačných předmětech, které stejně tak mohly pocházet z kusu nábytku, například truhel.

Kovová madla, v literatuře spojovaná se štíty.
Zdroj: Herrmann 1998: Abb. 126e; Borkovský 1975: 38; Pieta et al. 2006: Obr. 2.7.

Ikonografie

Obohaceni o rozbor písemných a hmotných zdrojů jsme dospěli do bodu, kdy musíme detailně číst obrazové prameny. Jejich úskalí je častá schematičnost, nedetailnost a v případě oficiálních scén také kopírování rozšířených předloh zpravidla římského původu. K dispozici máme poměrně pestrou mozaiku zdrojů, která se zdá být v souladu s archeologickým poznáním a která je jeho jistým rozšířením.

Začněme velmi schématickou scénou pocházející z rytého kamene, jenž tvořil jihozápadní nároží vnitřní hradby hradiště Libušín a který byl součástí souboru 18 rytých kamenů (Váňa 1973: Obr. 42). Výjev znázorňuje jezdce na koni s vyznačenou hlavou, převyšující velký kruhovitý štít, pod nímž jsou vidět nohy ve třmenech. Jedna ruka drží otěže, druhá dlouhé kopí s listovitým hrotem a křidélky, za nímž je připevněn praporec se znamením kříže. Kůň je menšího vzrůstu a naznačen schematicky, tělo je skryto za štítem. Štít nedisponuje puklicí nebo náznakem malby. Podle Luňáka (2007: 83-4) a Bernarta (2010: 91) bylo autorovou snahou naznačit štít o šířce nejméně 100 cm s mírným zahrocením ve spodní partii. S tímto názorem se neztotožňujeme plně: rytina je rudimentární, rytá hrubými a napojovanými liniemi, které vytváří zahrocení na vícerých místech rytiny. Zastáváme názor, že tvar je proporčně nejpodobnější kruhu či oválu. Váňa libušínské hradiště datoval do 9. a 10. století (Váňa 1973: 82-3), avšak jezdeckou scénu stylisticky zasadil do přelomu 10. a 11. století (Váňa 1973: 66). Tento odhad je poměrně přesný, protože Varadzinův revizní průzkum klade existenci libušínského hradiště mezi 2. třetinu 10. a 2. třetinu 11. století (Varadzin 2012).

Libušínská rytina. Autor: János Mestellér.

Podobným zobrazením je 2,7 × 3,5 cm veliký filigránový šperk pocházející z polské lokality Lisówek, známé také pod německým názvem Lisów (Gabriel 1993; Neumayer 2000). Jde o postavičku jezdce na koni, držícího přibližně kruhový štít a kopí a zřejmě vybaveného helmou. Kůň má dovedně znázorněné žíně, otěže a další řemení. Štít je poměrně detailně vyveden – v jeho středu se nachází kruhový útvar, který by pozicí a velikostí mohl odpovídat puklici, a v prostoru mezi tímto a okrajem je uspořádáno šest obloukovitých laloků, jež mohou značit dekoraci či kování na potahu. Šperk byl spolu dalšími stříbrnými kusy uložen jako poklad v 1. čtvrt. 11. století, což vede některé autory k dataci do 10. století. Šperky tohoto druhu jsou součástmi prestižních slovanských záušnic (Frolíková-Kaliszová 2023: 138-9; Profantová 2022).

Jezdecká figurka z Lisówku. Zdroj: Gabriel 1993: 336; Kieseler 2022: Abb. 7.

Třetí jezdeckou scénu reprezentuje předrománský kamenný reliéf z kostela sv. Martina v chorvatské lokalitě Pridraga (Josipović 2013: Tab. I.5; 2016a: 295). Reliéf znázorňuje jezdce s kopím a kruhovým štítem, do jehož vnitřní strany je vidět. Štít má poměrně malý průměr a jeho vnitřní strana je členěna do kruhů, přičemž vnější okruh může naznačovat obrubu či dělení desky od okraje. Ruka nositele směřuje ke středu, kde chybí jakékoli dlouhé madlo, což může naznačovat, že štít je třímán pomocí systému dvou řemenů nebo krátkého manipulu. Jezdecká scéna působí sekulárním dojmem. Reliéf spadá do skupiny výrobků Mistra zadarského ambu, což byla dílna fungující na konci 8. a na začátku 9. století v chorvatském knížectví, jež bylo pod silným karolinským i byzantským vlivem. V této skupině jsou patrné výrazné vlivy z italského sochařství, ale současně se předpokládá, že výrobky znázorňují synkretické scény s možnými pohanskými stopami (Jurković – Krleža 2020: 283, 288).

V témže kostele se nachází ještě jedna scéna zobrazující štít, která náleží do stejného narativního cyklu, avšak je fragmentární (Josipović 2013: Tab. I.3; 2016a: 295; 2016b: Fig. 6a). Zobrazuje mužskou postavu v kruhovém medailonu, která v pravé ruce drží obnažený meč, v levé ruce malý kruhový štít a vedle postavy se nachází kopí s křidélky. Scéna pod úrovní pasu postavy chybí. Štít je zobrazen pod úhlem a nabízí pohled dovnitř, nicméně nejsme schopni spatřit žádný detail. Štít velikostně odpovídá štítu z předchozí scény.

Pluteus se scénou jezdce z kostela sv. Martina z Pridragy u Novigradu.
Fotografii poskytl Ivan Josipović.

Pluteus se scénou bojovníka z kostela sv. Martina z Pridragy u Novigradu.
Fotografii poskytl Ivan Josipović.

Podobné vyznění jako předchozí reliéfy mají dvě bronzové figurky z řecké lokality Velestíno (Rácz 2014: Abb. 3; Werner 1953). Figurky jsou součástí rozsáhlého depotu z konce 7. či začátku 8. století, který je tradičně vykládán jako slovanský (Váňa 1983: 44; Werner 1953), ale v současnosti se objevuje nový názor na jeho byzantský původ (Curta – Szmoniewski 2019). Známější figurka zobrazuje mužskou postavu v bojové nebo taneční poloze, se vztyčenou sekerou v levé a malým kruhovým předmětem v pravé ruce. Tento je tradičně vykládán jako malý štítek. V nedávné době byla navržena teorie, že zobrazené nástroje nejsou sekerou a štítem, nýbrž hudebními instrumentry (Curta – Szmoniewski 2019: 47), s čímž nemůžeme souhlasit. Možný štítek nedisponuje puklicí, ale okraje jsou zvrásněné a strukturálně připomíná našitou obrubu. Druhou figurkou je jezdecká scéna muže na koni, který je vybaven obnaženým mečem a kruhovým bezpuklicovým štítem. Štít má větší průměr než dříve jmenovaný kruhový objekt z téhož pokladu.

Figurky z řecké lokality Velestíno. Zdroj: Curta – Szmoniewski 2019: Fig. 3.8; Rácz 2014: Abb. 3.

Z Bulharska známe celkem tři scény, které jsou kladeny do období první bulharské říše (viz Ovčarov 1982). První dvě jsou jezdecké scény z Plisky (Vaklinov 1977: 103) a Preslavu (Jotov 2004: Обр. 66), které jsou podobné předchozím scénám. Rytina z Plisky je označována za vůdce či božskou postavu, která sedí na koni se zdobeným postrojem a která má velký kruhový štít, uzdu a kopí. Štít nemá naznačenou puklici, ale při okraji se nachází lemující linka. Tato scéna je datována do 1. pol. 9. století (Georgiev 1991). Rytina z Preslavu zobrazuje koně s částí jezdce, který třímá malý oválný štítek bez puklice. Třetí scéna byla nalezena v lokalitě Hyrlec a pochází z kosti (Hrisimov – Petrov 2012: ил. 6). Znázornění zobrazuje tři mužské postavy na člunu, které svírají středně velké štíty s kruhovými útvary podobnými puklicím uprostřed. Jeden ze štítů je vybaven zdobeným okrajem. Existují názory, že jde o vyobrazení Skandinávců (Kamburov 2021: 112).

Rytiny z Plisky, Preslavu a Hyrlecu. Zdroj: Jotov 2004: 117.

Možná nejdůležitější jsou v kontextu našeho bádání světské a církevní fresky a rytiny pochazející z chrámu sv. Sofie z Kyjeva, datované do 11. století (Nikitěnko 2018: 186, 224, 330, 338, 352; Šamenkov 2022: Мал. 2). Štíty jsou přítomné nejméně na šesti scénách. V pěti situacích je třímá opěšalá postava, jednou jezdec. Ve dvou scénách se štíty užívají společně s kopími, jednou s mečem, jednou se sekerou. Jsou bezpuklicové, kruhové či mírně oválné, se širokým zvýrazněným okrajem. Tři scény umožňují pohled dovnitř a ukazují ruce nositelů, které štít třímají ve středu desky, přičemž dvě z nich jasně ukazují systém dvou řemenů. Nejjasnější čtení poskytuje kamenný reliéf znázorňující boj muže se lvem: štít je malý, kruhový, opatřený systémem dvou krátkých řemenů, jež svírá mužova dlaň. Rozšířené možnosti řemenů ukazuje scéna zobrazující křest centuriona Kornélia, kde vidíme postavu vojáka se štítem, jak drží štít vnitřní stranou vně, vnější stranou k tělu. Štít je ve střední části opatřený dvěma řemeny, které nositel při transportu používá tak, že oběma řemeny prostrčil předloktí. Lze předpokládat, že mozaiky a reliéfy byly významnou měrou ovlivněny byzantským stylem, ale není možné říci, do jaké míry se tento předpoklad týká přímého kopírování byzantských štítů.

Výběr ikonografie bezpuklicových štítů z Kyjeva z 11. století.
Zdroj: Nikitěnko 2018: 186, 224, 330, 338, 352; Šamenkov 2022: Мал. 2.

Pro úplnost uveďme i 10,8 cm vysoký stříbrný pohár z polské lokality Włocławek, tradičně datovaný do 10. století (Kóčka-Krenz 2000). Scény na tomto poháru jsou neobvykle detailní a zobrazují válečnickou výzbroj s nejméně deseti kruhovými štíty. Štíty jsou zvýrazněny niellem a jsou zobrazeny z vnitřní strany či zboku. Jde o štíty vypouklé, opatřené hrotitou puklicí a dlouhým madlem dosahujícím okrajů. Zdají se být zdobené z vnitřní i vnější strany a je možné je nosit na popruhu na zádech. Takřka ve všech scénách se používají v kombinaci s kopími.

Původ poháru je umístěn do švábské či lotrinské dílny. Zbrojní složka sestávající z dlouhých brní bez rozparků, schematizovaných nízkých hrotitých přileb s ochranou zátylku a vypouklé kruhové štíty s puklicí je datovatelná k přelomu 3. a 4. čtvrtiny 10. století. Výjimečně blízké jsou scény z Fuldského sakramentáře (Göttingen, Staats- und Universitätsbibliothek, Hs.Theol. 231, 87r) ze 70. let 10. století (Winterer 2009: 177), a Beneventského chvalozpěvu (Vatican, Vat. Lat. 9820) z let 981-987 (Robb 1973: 168). To odpovídá závěrům Skubiszewského, který pohár vyhodnotil jako výrobek vzniklý před poslední čtvrtinou 10. století a dovezený do Polska Benediktiny po roce 966 (Skubiszewski 1965). V každém případě se nejedná o vyobrazení slovanských štítů.

Pohár z Włocławku. Zdroj: Małopolski Instytut Kultury w Krakowie, www.muzea.malopolska.pl.

Je nutné doplnit, že bezpuklicové štíty kruhových či oválných tvarů byly v 10. a 11. století populární i v některých jiných neslovanských částech Evropy. Jednou z nich je Byzanc, kde jsou štíty v iluminacích a reliéfech kruhové a vypouklé. Řada zobrazených štítů je ve středu vnější části ozdobena kruhovým útvarem připomínajícím puklici (např. Vatican, Vat. Gr. 333, 30v, 31v; Vatican, Vat. Gr. 1613, 215), ale při bočním pohledu na štít nejsou puklice zdůrazněny ani v těch nejrealističtěji namalovaných manuskriptech. Je možné, že jde o malbu či o jakési naznačení puklice, které vzniklo při kopírování pozdně římských modelů. Důvodem může být i jejich nízká výška, ale je zjevné, že od 9. století puklice ztrácejí v byzantské ikonografii svou důležitost (Grotowski 2010: 218-9). Okraje štítů jsou běžně oboustranně zdobeny. Pohled dovnitř štítu není neobvyklý, ale řemení nepatří mezi obvyklé detaily. Štíty byly evidentně vybaveny ramenním popruhem pro nošení na zádech (Vatican, Vat. Gr. 333, 36v; Vatican, Vat. Gr. 1613, 170, 212; mozaika z byzantského kláštera na ostrově Chios). Způsob držení štítu je patrný pouze v rukopisu Vatican, Vat. Gr. 333 (36v, 38r): štít je opatřený párovými, proti sobě postavenými a poměrně dlouhými řemeny, které třímá ruka bojovníka ve středu. Podobný způsob nošení může být vyobrazen na byzantské truhličce z Říma, datované do let 898-900 (Cutler – Oikonomides 1988). Truhlička prošla výraznou opravou a netušíme, zda součástí výspravky bylo vytvoření nových reliéfů se štíty. Ne nepodobné řemení vidíme i v Chludovském žaltáři z 9. století (Moscow, State Historical Museum, Add. Gr. 129, 44), avšak scéna není dokonale čitelná (Ščepkina 1977). Tendence používat kruhové bezpuklicové štíty pokračují v byzantském umění i ve 12. století, jak ukazuje Madridský rukopis kroniky Jana Skylitza (Tsamakda 2002), kde kruhové štíty koexistují s mandlovými (např. Madrid, Biblioteca Nacional, vitr.26-2, 26v, 127r, 142r). Tvar štítu má v díle etnický rozměr (kruhové štíty jsou často kladeny do rukou Arabům).

Způsoby nošení kruhových štítů pomocí řemenů.
Vlevo: truhla z Říma, rukopis Vatican, Vat. Gr. 333, 36v, 38r.
Vpravo: Vatican, Vat. Gr. 333, 36v; Vatican, Vat. Gr. 1613, 170, 212; mozaika z ostrova Chios.

Kruhové a oválné štíty bez puklic jsou běžné i ikonografii z území dnešního Španělska v 11. století, a to jak v muslimské, tak křesťanské tradici. Řeč je o bohatě vyřezávané slonovinové truhle z kláštera Leyre z let 1004-1005 (Navarro – Fernández 1996: Fig. 67), truhličce ze Silosu z let 1026 (Dodds 1993: 273) a Ripollské bibli z 1. čtvrt. 11. století (Vatican, MSS Vat. lat. 5729). Štíty zobrazené na truhlách jsou kruhové, relativně malé, okraje mají lemované linkami a je možné je třímat v pěsti. Bible z kláštera Santa Maria de Ripoll znázorňuje velké množství kruhových střední velikosti a nevelkých mandlových štítů, obvykle bez středové puklice. Štíty jsou drženy v dlaních a nejsou připevněny k předloktí. Řada kruhových štítů mají uvnitř čelní plochy znázorněny tečky podobné hřebíčkům, které mohly držet popruhy. Některé štíty jsou při okrajích lemovány linkou.

Scény z truhel z Leyre a Silosu. Zdroj: warfare.gq, elarteencuenca.es.

Scény z Ripollské bible.

I otonské umění pracuje se štíty, které puklice tu mají, tu postrádají. Vůbec nejnázornější příklad bezpuklicového štítu této provenience je soubor nejméně tří pěkně vykreslených štítů na slonovinové situle uložené v Cáchách a vytvořené kolem roku 1000 (Hoffmann 2018; Kahsnitz 1993). Štíty jsou oválné nebo čočkovité, na čelní straně vybavené dvěma čtveřicemi nýtů, které odrážejí systém řemení na zadní straně, jež nevidíme. Jedno z mála vyobrazení srovnatelných štítů s řemením pochází z rukopisu Bruxelles, Bibliothèque royale de Belgique, Ms. 10066-77 (133r) (Babcock 2017). Štíty jsou nošeny opěšale i na koni a relativně dlouhé řemeny pro úchop dlaně jsou orientovány horizontálně. Štíty disponují popruhem na zavěšení na zádech. U jednoho jezdce spatřujeme, že třímá štít a otěže současně. Posledním slibným zdrojem je rukopis Leiden, UBL, Cod. Perizoni F.17, jenž na foliu 16r zobrazuje padlého jezdce s odhalenou vnitřní stranou štítu. Štít má dva řemeny umístěné v protichůdných stranách a ramenní řemen.

Oválné bezpuklicové štíty v otonském umění.
Zleva: situla z Cách (bildindex.de); Bruxelles, Bibliothèque royale de Belgique, Ms. 10066-77, 133r; Leiden, UBL, Cod. Perizoni F.17, 16r.

Kruhové štíty bez puklic se ojediněle objevují v ikonografických zdrojích i ve 12.-15. století. Jejich velkou koncentraci nacházíme v rukopisu New York, Morgan, M.429 z 20. let 13. století. Tento rukopis na jednom foliu (128r) dokonce odhaluje odvrácenou stranu štítu: štít je zavěšený na popruhu kolem krku nositele a současně je držen levou rukou za dvojici proti sobě stojících řemenů. Prostor pod rukou se zdá být podložen pomocí čtverce, který se nachází na desce pod hřbetem nositelovy ruky. Obdobná scéna s kruhovým štítem je k vidění na kamenném reliéfu kostela v alsaském Andlau, který je datovaný do 30. let 12. století (Berthold – Petri 2019: Abb. 2). Zde je štít vybaven dvěma vertikálními řemeny a poměrně širokým okrajem. Štíty analogické velikosti a konstrukce s madlem ve formě dvou řemenů obsahuje i rukopis Jena, Thüringer Universitäts- und Landesbibliothek, ThULB Ms. Bos. q.6 (54r) z let 1157-1185. Dle Janowského jsou kruhové štíty ve 12.-13. století zobrazovány „jako anachronismus určený ke zdůraznění civilizační vzdálenosti mezi západoevropskými rytíři a jejich odpůrci“ (Janowski 2009: 127).

Bezpuklicové kruhové štíty 12. a 13. století.
Zleva: New York, Morgan, M.429, 128r; reliéf z Andlau (Berthold – Petri 2019: Abb. 2); Jena, Thüringer Universitäts- und Landesbibliothek, ThULB Ms. Bos. q.6, 54r.

Kruhové štíty se dvěma řemeny mají v pravoslavné ikonografii kontinuitu až do 14. a 15. století, kdy se objevují na církevních freskách v rukou světců, kde nepochybně působí silně anachronně. Přinejmenším v jednom případě je vidět, že řemeny jsou upevněny na kroužky, které jsou ke štítu připevněné skobami. Podařilo se nám nalézt nejméně čtyři štíty, které ve středu pod řemením zachovávají pravoúhlý útvar.

Bezpuklicové kruhové štíty 14. a 15. století.
Zleva: freska kostela v Episkopi; freska z kláštera Gračanica, freska z Athosu; fresky z kláštera v Kalenići.

Komentář k organizaci vnitřní strany štítu

Uvedená ikonografie naznačuje, že kruhové štíty byly třímány přibližně v geometrickém středu, a to pomocí dvou řemenů. Jedná se však o poměrně náhodná zobrazení a diskuze o způsobu nošení nemůže být kompletní bez porovnání s všeobecně lépe doloženým řemením mandlových štítů.

Mandlové štíty 11.-12. století téměř vždy zobrazují dvojici paralelně umístěných řemenů, které jsou organizovány vertikálně nebo horizontálně. Doprovodné řemeny pro předloktí jsou zobrazeny v minimu případů (viz Dos Reis 2017), ale jsou viditelné například na výšivce z Bayuex. Hlavní logika řemení mandlových štítů spočívá v rychlé změně pozic štítu a řemeny pro předloktí slouží pouze k lepšímu transportu na koňském hřbetu a menší únavě ruky. Ramenní řemen pomáhá nést váhu štítu, umožňuje odložení štítu na záda a dokonce může vytvářet druhou polovinu madla štítu. U nekruhových štítů v ikonografii platí, že při nošení na koňském hřbetu jsou řemeny orientovány horizontálním směrem, zatímco při pozemním boji jsou řemeny orientovány horizontálně i vertikálně. U kruhových štítů jsou řemeny vždy orientovány vertikálně. Zdůvodnění leží v základní mechanice štítů: vertikální řemeny umožňují propnutí celé ruky, a tím i lepší kontrolu vzdálenosti, cítění tlaku působícího na štít a přesnější i rychlejší změnu pozic. Horizontální držení, doprovázené případnými řemeny pro fixaci předloktí, je vhodnější pro těžší a řekněme pasivnější štíty a při jízdě se s ním lépe drží otěže. Štít při něm směřuje podél koňského těla, lze jej opřít o záď koně a ulevit tak ruce. Je typické, že dvojice řemenů je poměrně univerzální řešení i v tom ohledu, že jako řemen pro předloktí může fungovat jeden řemenů, jak ukazuje například rukopis Paris, BnF, Ms. Lat. 8878 (201v) z 11. století.

Různé varianty dvou řemenů u mandlových štítů.
Zleva: Dijon, BM, Ms. 14, 13; Dijon, BM, Ms. 168, 4v; Dijon, BM, Ms. 173, 7r; St. Gallen, Stiftsbibliothek, Cod. Sang. 863, 77; Limoges, Bibliotheque Mazarine, MS.02, 104r; podlaha baziliky v San Savinu; Jena, Thüringer Universitäts- und Landesbibliothek, ThULB Ms. Bos. q.6, 54r; Vatican, Vat. Gr. 333, 36v, 38r.

Pokud tyto závěry aplikujeme na slovanské kruhové či oválné štíty, můžeme říci, že pevná madla ze dřeva nebo kovu, která navrhoval Luňák, nemají u bezpuklicových štítů přílišnou oporu. Kruhové a menší oválné štíty daleko spíše užívaly dvojici vertikálních, proti sobě postavených kožených řemenů, které bylo možné sevřít v dlani, v případě potřeby jeden z řemenů byl třímán a druhým bylo provlečeno předloktí. Větší oválné štíty určené k jízdnímu boji pak spíše užívaly horizontální uspořádání týchž řemenů. Štíty mohly být vybaveny ramenním řemenem. Můžeme očekávat, že ramenní řemen byl dělený a bylo možné jej zkrátit. Všechny typy řemenů mohly být připevněny pomocí nýtů, oček upnutých ve skobách (viz Vlasatý 2020a) anebo závlačných válečků ze srolované kůže (Kohlmorgen 2002: 105, 181). Celkově vzato členění vnitřní strany štítů se mohlo podobat řemení některých gruzijských kalkanů (Tsurtsumia 2018: 267). Jde o pohodlné, flexibilní a multifunkční řešení, které je staletími prověřeno v různých částech světa.

Na co doposud neznáme celou odpověď je, zda bylo používáno měkčení, které by zabránilo odírání a poranění hřbetu ruky. Nelze zcela vyloučit myšlenku, že měkčení nebylo užíváno vůbec. Poněvadž se nezdá, že by uživatelé nosili byť jen tenké kožené rukavice, jakákoli penetrace ve středu štítu by znamenala poranění ruky, nemluvě o možném odření na úrovni kloubů. Pokud bychom přeci jen chtěli hledat způsoby, jak by mohlo být teoretické měkčení aplikováno, musíme se zaměřit na jakékoli útvary na vnitřní straně štítů. Jediným slibným kandidátem je čtvercový nebo obdélný útvar ve středu kruhových a mandlových štítů. Nejnázornější pohled na tento obrazec dává výšivka z Bayuex: na jedné scéně je patrné, že nositel třímá štít za okraj tohoto útvaru, což nás opravňuje k tvrzení, že čtverec je ve skutečnosti tvořen čtyřmi řemeny, které umožňují vertikální i horizontální úchop (Kohlmorgen 2002: 32). Takové řešení by bylo velmi užitečné, protože nositelům zajišťovalo funkčnost v pozemním i jezdeckém boji. Nicméně uvedená scéna z rukopisu New York, Morgan, M.429 ukazuje hranici čtvercového útvaru i v okamžiku, kdy nositel svírá řemeny, tj. řemeny musí být podloženy čtvercovým materiálem. Tímto materiálem mohla být tlumící vrstva z kůže, plsti a podobně tlumících materiálů. V podstatě se tedy vše jeví tak, že pod kožené řemeny mohly být týmiž nýty připevněny organické vrstvy, které byly určeny k většímu komfortu a bezpečnosti ruky. Tlumící vrstva mohla být rovněž nalepena klihem. To je v souladu s tím, že v hrobech postrádáme množství hřebíčků, které by dané měkčení držely přibité na desce. Pro úplnost dodejme, že kosočtvercová struktura na vnitřní straně se zdá být přítomná na zmíněném vyobrazení štítu z ostrova Chios. Správnost naší linie uvažování naznačují kruhové štíty z fresek 14. a 15. století, kde se čtverec rovněž vyskytuje jako očividné polstrování, což však může být způsobeno tím, že polstrování bylo v té době u štítů užíváno běžně a autoři je jednoduše umístili na archaické štíty.

Detail čtvercových a obdélných útvarů na zadní straně štítů.
Zdroj: výšivka z Bayeux; New York, Morgan, M.429, 128r; mozaika z ostrova Chios.

Shrnutí

Všechny typy pramenů nás opravňují k závěru, že Slované 9.-11. století vyráběli a používali štíty. Výroba probíhala jak v centrech, tak na periferiích, a mohla mít sériovou podobu. Štíty byly nezastupitelnou válečnickou výbavou, která se kombinovala se všemi typy zbraní v závislosti na aktuální situaci a finančních možnostech majitele. Štíty bylo možné použít při opěšalém i jízdním boji.

Můžeme dát za pravdu Hrubému (1955: 181), Luňákovi (2007: 20), Měřínskému (2002: 396) i Nadolskému (1954: 76), když o slovanských štítech píší jako o výrobcích organické povahy s minimem kovových prvků. To je důvodem jejich obtížné zachytitelnosti v archeologickém materiálu. Základem byl kruhový či oválný korpus ze dřeva, tvořený z jednoduchých nebo vrstvených prken. Deska mohla být plochá nebo vypouklá, což poskytovalo výhodu lepšího pokrytí, a mohla být potažena oboustranným činěným nebo nečiněným koženým potahem, dehtována a malována. Nedisponujeme dokladem textilního potahu desky. Mezi potahem a deskou se mohla nacházet vrstva z trávy nebo podobného materiálu. Okraj desky mohl být vyztužen pásy z lýka nebo vrbového proutí, což svědčí o tom, že okraje dřevěné desky mohly být ztenčované. Na území dnešního Polska, Ruska a Ukrajiny se výjimečně používaly kovové okrajové svorky. Korpusy kompletně slaměné či proutěné, jež byly reenactory v posledních 20 letech testovány, nejsou archeologicky zachytitelné. Teoreticky lze spekulovat o deskách vytvořených z kůry (Kipling – Beamish 2019).

Hypotetická rekonstrukce bezpuklicového štítu s minimem kovových prvků.
Autor: Tomáš Vlasatý; Authentic Viking Shields.

Pro slovanské štíty 9.-11. století je typické, že neužívaly kovové puklice. Celkově na slovanských teritoriích z tohoto období známe 30 puklic, které vesměs odpovídají skandinávským typům. Ostatně, kovové puklice se během sledovaného období prokazatelně používaly zhruba v polovině Evropy (Skandinávie, Velká Británie, Irsko, Franská říše, Svatá říše římská), takže slovanské štíty nebyly výjimečné a rozhodně neplatí, že by právě slovanské štíty jako jediné evropské kusy stály v opozici vůči štítům germánským. Jedním z alternativních řešení bylo užití organických puklic, které byly k desce přišity a které se kombinovaly s dlouhým dřevěným madlem. Dřevěné a lýčené puklice konečně měly dlouhou tradici (např. Kipling – Beamish 2019: Fig. 58; Martens 2001; Matešić 2015: 416, Taf. 74). Na území Polska a Ruska disponujeme raritními pozůstatky skandinávských madel s kovovými koncovými úchyty. Druhou možností byla bezpuklicová varianta, která pracovala se systémem dvou proti sobě postavených řemenů, jež bylo možno sevřít v dlani. Prostor mezi řemeny mohl a nemusel být polstrován. Nutno dodat, že plnohodnotné puklice mají z mechanických důvodů silnou vazbu na kruhový tvar, zatímco bezpuklicové štíty častěji tvarově variují a kromě populárního kruhového tvaru nabývají i tvaru oválu. Štíty disponovaly ramenním řemenem, který umožňoval odložení štítu na záda nebo aktivní krytí při třímání kopí obouručním způsobem. Tento řemen byl dělený a bylo jej možné zkracovat podle libosti. Celkově vzato štít nebyl těžkou záležitostí a jeho váha nepřesahovala 4,5 kg, spíše lze očekávat váhu kolem 2-4,5 kg.

Na počátku 11. století se Evropou začala šířit móda mandlových štítů, která vzešla z oválných štítů. První mandlové štíty byly nevelké s přibližnými rozměry 60 × 40 cm, jak dokládá nejstarší fyzický nález ze španělského Liétoru (Navarro – Fernández 1996: 139; Vlasatý 2022). Víme, že tato móda ještě v průběhu 1. pol. 11. století zasáhla Anglii (London, BL, Harley MS 603, 29v, 30r, 30v, 32v, 33r, 34v), Byzanc (Vatican, Vat. Gr. 333), dnešní Německo, Itálii (Cava de ‚Tirreni, BM, Codices Cavenses, Cod. 4, 15v), Lucembursko (Nürnberg, GNM, Hs. 156142, 18v), Španělsko (Vatican, MSS Vat. lat. 5729) a Švýcarsko (St. Gallen, Stiftsbibliothek, Cod. Sang. 863, 77). Zdálo by logické, že existence oválného tvaru a systému dvou řemenů mohly usnadnit rychlou adaptaci Slovanů na mandlové štíty, nicméně spolu s kvalitními obrazovými zdroji postrádáme i jakékoli doklady mandlových štítů před 2. pol. 11. století. První znázornění mandlových štítů v českých zemích pochází z tzv. Kodexu vyšehradského (Praha, Národní knihovna, XIV.A.13, 42r) z roku 1085. V Polsku jsou mandlové štíty potvrzeny znázorněním na denárech Boleslava II. Smělého nejpozději v 70. letech 11. století (Strzyż 2006: Ryc. 39.1-2). Nejstarší fyzické doklady mandlových štítů na slovanských území pocházejí z Polska až z 12. století (Dowen et al. 2019; Głosek – Uciechowska-Gawron 2011; Kurasiński 2021: 247, 628, Tabl. CCLXIVB; Schuldt 1965: 111, Taf. 81). Připomeňme, že v době vzniku štítu z Lenzenu a kyjevských mozaik a reliéfů v 11. století se stále uplatňují kruhové a oválné tvary. Mandlové štíty kruhové exempláře zcela nenahradily, což dokládají nejranější pukléře (Schmidt 2022).

Nejstarší zobrazení mandlových štítů na českém území. Zdroj: Praha, Národní knihovna, XIV.A.13, 42r.

Poznámka pro reenactory

Nad rámec toho, co bylo řečeno v závěrečném shrnutí, bychom se rádi stručně vyjádřili k současné podobě rekonstrukce slovanských štítů reenactory a muzejními pracovníky. Je typické, že štíty diskutované v tomto článku – tedy takřka kompletně organické štíty bez kovových puklic – tvoří v raně středověkém reenactmentu a muzejních expozicích menšinu. V popředí totiž stojí štíty opatřené středovými kovovými puklicemi, štíty germánského typu. Má to dva hlavní důvody.

Raně středověký reenactment po celém světě má své kořeny ve vikinském reenactmentu, který se začal etablovat již v 70. letech 20. století. Dá se tedy říci, že reenactment doby vikinské má zhruba padesátiletou tradici a díky stálé popularitě zastiňuje reenactment všech ostatních století a regionů. Konkrétně reenactment slovanských zemí je vlastně stále novinkou, která se teprve utváří a která není všeobecně známa. Zanedbatelné množství štítů bez puklic ve slovanském reenactmentu je důsledkem dlouhotrvajících tendencí komunity, která je evolučně, personálně a informačně silně zakořeněna ve vikinské linii.

Překvapivě problém spíše nespočívá v nedostupnosti nálezů nebo informací o nich. Jak ukazuje příklad Lotyšska, ani nálezy minimálně tří štítů bez kovových puklic z období 9.-11. století nevede k četnému používání jejich reprodukcí. Stejně tak ani Luňákova bakalářská práce po patnácti letech nezapůsobila do té míry, že by kovové puklice ve slovanském reenactmentu vymýtila. Komplementárním problémem prvního důvodu je totiž všudypřítomná snaha o kopírování. V reenactmentu se zavedlo nepsané a velmi nesprávné pravidlo, že pokud užívám stejné věci jako kolegové, nedělám chybu. A protože kvalitní reenactment založený na hloubkové rešerši a detailním čtení je záležitost jednotlivců a nikoli komunity jako celku, výsledek nemůže být jiný než takový, že se většina vydá nejsnadnější cestou, tedy nákupem předmětu, který má v historii komunity bohatou tradici a na který jsou řemeslníci zvyklí. Štíty bez kovových puklic jsou v tuto chvíli odsouzeny být vyráběny zakázkově, přičemž víme, že pečlivě definované objednávky na zakázku nejsou pro většinu prodejců hlavním zdrojem příjmu. Nelze vyloučit ani možnost, že bezpuklicové štíty reenactory neoslovují z jiných důvodů: estetických, mechanických, bezpečnostních.

Má-li dojít k obratu, je třeba vydat komunitní stanovisko, které se zřekne používání kovových puklic ve slovanském reenactmentu. Jakmile bude tento požadavek formulován skupinami a organizátory akcí a stane se součástí pravidel, budou o něm vědět všichni zúčastnění včetně těch, kteří by se o absenci kovových puklic ve slovanských zemí samostudiem nikdy nedozvěděli. Samozřejmě je potřeba počítat s tím, že jde o běh na dlouhou trať, který zabere třeba i pět let aktivního prosazování. V každém případě půjde o aktivitu pozitivní, která pozvedne autenticitu a kolektivní povědomí na novou úroveň, divákům i účastníkům podá důvěryhodnější obrázek a konečně nabídne zajímavé poznatky i akademikům, kteří se věnují studiu militárií. Před reenactory to také postaví úkol: rozluštění, zda bezpuklicové štíty oproti puklicovým přináší nějakou výhodu nebo jsou spojeny s určitými nevýhodami. Výsledkem však bude nuancovanější pohled na minulost.

Hypotetická rekonstrukce štítu s minimem kovových prvků. Zdroj: Knížecí družina Morava.

Poděkování

Při našem bádání jsme se opírali o předchozí inspirativní práce kolegů reenactorů Pavla Alekseychika (Medieval Advisor), Miloše Bernarta, Nathanaëla Dos Reise (De Gueules et d’Argent), Romana Krále (Královo řemeslo), Petra Luňáka (CustomHistory) a Rolanda Warzechy (Dimicator) a rozhovory s nimi. Bez nich by tato práce nevznikla, a tak jim vyjadřujeme svou vděčnost. Děkujeme také všem, kteří svolili s využitím jejich fotografií.

Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.

Bibliografie

Prameny

Ekkehard IV : Osudy Svatohavelského kláštera = Ratpert / Ekkehard IV : Osudy Svatohavelského kláštera. Přel. Jana Nechutová, Praha 2020.

Kristiánova legenda = Ludvíkovský, Jaroslav (2012). Kristiánova legenda: Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily, Praha.

MMFH III 1969 = Bartoňková, Dagmar et al. (1969). Magnae Moraviae fontes historici III – Diplomata, epistolae, textus historici varii, Brno.

Theophilus : O rozličných dovednostech = Theophilus : On divers arts : the foremost medieval treatise on painting, glassmaking, and metalwork. Přel. John G Hawthorne, Cyril Stanley Smith, New York 1979.

Literatura

Androshchuk, Fedir (2007). Rural Vikings and Viking Helgö. In: Fransson U. et al (eds.). Cultural interaction between east and west. Archaeology, artefacts and human contacts in northern Europe. Stockholm studies in Archaeology 44, Stockholm, 153-163.

Androščuk – Zocenko 2012 = Андрощук, Ф. O. – Зоценко, В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Arbman, Holger (1940). Birka I. Die Gräber. Tafeln, Stockholm.

Atgāzis, Māris (2019). Tuvcīņas ieroči Latvijā 10.- 13.gadsimtā, Rīga.

Baarová, Zuzana et al. (2006). Obrazový katalog vybraných exponátů. In: Sága moravských přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století, Olomouc – Brno, 199-250.

Babcock, R. G. (2017). The ‘Psychomachia’ Codex from St. Lawrence (Bruxellensis 10066-77) and the Schools of Liège in the Tenth and Eleventh Centuries, Turnhout.

Babij, Paweł (2021). Wojskowość Słowian Połabskich, Tom 2, Wrocław.

Bachrach, D. S. (2014). Warfare in Tenth-Century Germany, Woodbridge.

Baran 2002 = Баран, Володимир (2002). Археологічні дослідження давнього Галича у 1991-2002 роках // Українознавство, №4.

Bednár, Peter – Ruttkay, Matej (2014). Nitra, Slovensko. In: Kouřil, Pavel (ed.). Velká Morava a počátky křesťanství, Brno, 229-234.

Belošević, Janko (1980). Materijalna kultura Hrvata od VII do IX stoljeća, Zagreb.

Berlekamp, Hansdieter (1974). Die Funde aus den Grabungen im Burgwall von Arkona auf Rügen in den Jahren 1969-1971. In: Zeitschrift für Archäologie 8, 211-254.

Bernart, Miloš (2010). Raně středověké přílby, zbroje a štíty z Českých zemí, Praha.

Berthold, Cornelius – Petri, Ingo (2019). Passiv oder aktiv? Die Verwendung von Schilden im Kampf. In: Beuing, Raphael – Augustyn, Wolfgang (eds.). Schilde des Spätmittelalters und der Frühen Neuzeit, Passau, 33-50.

Borkovský, Ivan (1975). Svatojiřská bazilika a klášter na Pražském hradě, Praha.

Borovskij et al. 1989 = Боровский, Я. Е. – Калюк, А. П. – Архипова , Е. И. (1989). Археологические исследования в «Верхнем Киеве» в 1989 г. (ул. Большая Житомирская, 2; Стрелецкая, 4а, б) // НА ІА НАНУ. — 1989/28.

Curta, Florin – Szmoniewski, B. S. (2019). The Velestino Hoard. Casting Light on the Byzantine ‚Dark Ages‘, London.

Cutler, Anthony – Oikonomides, Nicolas (1988). An Imperial Byzantine Casket and Its Fate at a Humanist’s Hands. In: The Art Bulletin 70, 77-87.

Červinka, I. L. (1928). Slované na Moravě a říše Velkomoravská, Brno.

Dickinson, Tania – Härke, Heinrich (1992). Early Anglo-Saxon Shields, Society of Antiquaries Archaeologia 110, London.

Dos Reis, Nathanaël (2017). Shield Straps and Holding of the Shield – end 12th Early 13th Century. In: De Gueules et d’Argent [online]. [2023-10-01]. Dostupné zde: https://www.degueulesetdargent.fr/2017/03/02/shield-straps-and-holding-of-the-shield-in-the-early-13th-century/.

Dostál, Bořivoj (1966). Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě, Praha.

Dowen, Keith et al. (2019). Two Twelfth-Century Kite Shields from Szczecin, Poland. In: Arms & Armour 16/22, 1-28.

Duczko, Władysław (2020). Skandynawowie nad rzeką Parsętą: problem wikińskich grobów na cmentarzysku w Świelubiu na Pomorzu Zachodnim. In: Archeologia Polski LXV, 131-187.

Dworschak, Nina (2018). Die wikingerzeitlichen Grabbefunde bei Wiskiauten/Mochovoe im Kaliningrader Gebiet, Kiel.

Eisner, Jan (1933). Slovensko v pravěku, Bratislava.

Freeden, Uta von (2020). Das frühmittelalterliche Gräberfeld von Frankfurt am Main-Harheim, Regensburg.

Friedrich, Matthias (2016). Archäologische Chronologie und historische Interpretation. Die Merowingerzeit in Süddeutschland, Berlin – Boston.

Frolíková-Kaliszová, Drahomíra (2023). Raně středověké pohřebiště Triangl v Praze-Střešovicích, Praha.

Fusek, Gabriel (1998). Avarský kaganát v susedstve Nitry. In: Fusek, G. – Zemene, M. R. (eds.). Dejiny Nitry. Od najstarších čias po súčasnosť, Nitra, 87–90.

Gabriel, Ingo (1993). Panzerreiter-Statuette von Lisów. In: Brandt, Michael – Eggebrecht, Arne (eds.). Bernward von Hildesheim und das Zeitalter der Ottonen. Katalog der Ausstellung Hildesheim 2, Hildesheim, 335–337.

Gaerte, Wilhelm (1929). Urgeschichte Ostpreussens, Königsberg.

Georgiev 1991 = Георгиев, Павел (1991). Прабългарска култова церемония върху рисунки-графити с надписи от Плиска Прабългарската култова церемония върху рисунки-графити с надписи от Плиска (по времето на хан Маламир (831 – 836) // Проблеми на прабългарската история и култура 2, 198–208.

Gerds, Marcus (2015). Das Gräberfeld des frühmittelalterlichen Seehandelsplatzes von Groß Strömkendorf, Lkr. Nordwestmecklenburg, Teil 2, Wiesbaden.

Głosek, Marian – Uciechowska-Gawron, Anna (2011). Wczesnośredniowieczna tarcza z podgrodzia w Szczecinie. In: Materiały Zachodniopomorskie 2009/2010, 1, 269-283.

Górewicz, I. D. (2020). O broni Słowian. Na wojnie i w kulturze, Szczecin – Poznań.

Grotowski, P. Ł. (2010). Arms and Armour of the Warrior Saints. Tradition and Innovation in Byzantine Iconography (843-1261), Leiden – Boston.

Hanuliak, Milan (2004). Veľkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9.–10. storočí na území Slovenska, Nitra.

Havlík, Lubomír (1987). Kronika o Velké Moravě, Brno.

Hensel, Witold (1987). Słowiańszczyzna wczesnośredniowieczna. Zarys kultury materialnej, Warszawa.

Herrmann, Joachim (1985). Die Slawen in Deutschland. Geschichte und Kultur der Slawischen Stämme westlich oder Neiße vom 6. bis 12. Jahrhundert. Ein Handbuch, Berlin.

Herrmann, Joachim (1998). Ralswiek auf Rügen. Die slawisch-wikingischen Siedlungen und deren Hinterland. Teil II – Kultplatz, Boot 4, Hof, Propstei, Mühlenberg, Schlossberg und Rugard, Schwerin.

Herrmann, Joachim (2005). Ralswiek auf Rügen. Die slawisch-wikingischen Siedlungen und deren Hinterland. Teil III – Die Funde aus der Hauptsiedlung, Schwerin.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Hložek, Josef – Ławrynowicz, Olgierd (2020). Weaponry from the Vassals House in Křivoklát from the 15th Century. Modernity or Anachronism. In: Fasciculi Archaeologiae Historicae 33, 183-199.

Hrisimov – Petrov 2012 = Хрисимов, Николай – Петров, Милен (2012). Данни за мъжкото облекло от периода на Първото българско царство // Дриновски сборник 5, Харков, 94–111.

Hrubý, Vilém (1955). Staré Město. Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“. Monumenta Archaeologica III, Praha.

Hoffmann, Jürgen (2018). Die Elfenbeinsitula im Domschatz zu Aachen im Kontext des von Otto III. geförderten Adalbertskultes, Regensburg.

Hübener, Wolfgang (1989). Über merowingerzeitliche Schildbuckel. In: Acta praehistorica et archaeologica 21, 85-98.

Choc, Pavel (1967). S mečem i štítem. České raně feudální vojenství, Praha.

Chvoščinskaja 2004 = Хвощинская, Н. В. (2004). Финны на Западе Новгородской земли (по материалам могильника Залахтовье), СПб.

Jakovčik 2018 = Яковчик, М. С. (2018). Золотные нити на территории Древней Руси домонгольского периода, Москва.

Janowski, Andrzej (2009). Grawerowane misy brązowe – zapomniane źródła ikonograficzne do dziejów uzbrojenia w średniowieczu. In: AMM 5, 111-136.

Jöns, Hauke – Mazurek, Wojciech (1998). Groß Strömkendorf – nadmorska osada rzemieślniczo-handlowa i cmentarzysko z okresu wczesnosłowiańskiego nad Zatoką Wismarską. In: Slavia Antiqua 39, 181-214.

Josipović, Ivan (2013). Predromanički reljei na teritoriju Sklavinije Hrvatske između Zrmanje i Krke do kraja 9. stoljeća II, Zagreb.

Josipović, Ivan (2016a). Predromanički reljef s prikazom konjanika-kopljonoše iz Novigrada. In: Kaštela, Slobodan (ed.). Novigrad nekad i sad, Zadar, 292-301.

Josipović, Ivan (2016b). Il Maestro degli amboni zaratini. In: Hortus Artium Medievalium 22, 443-450.

Jotov 2004 = Йотов, Валери (2004). Въоръжението и снаряжението от Българското средновековие VII— XI в., Варна.

Jurković, Miljenko – Krleža, Palmira (2020). The Croatian Ninth-Century Senmurv and Its Possible Ties to (East) Slavic Mythology. In: Владимирский сборник II. Материалы международной научной конференции «III Свято-Владимирские чтения», Севастополь, 280-302.

Kahsnitz, Rainer (1993). Elfenbein-Situla. In: Brandt, Michael – Eggebrecht, Arne (eds.). Bernward von Hildesheim und das Zeitalter der Ottonen. Katalog der Ausstellung Hildesheim 2, Hildesheim, 77–79.

Kainov 2002 = Каинов, С. Ю. (2002). Древнерусские щиты Х века // Цейгауз 2(18), 4-8.

Kainov 2019 = Каинов, С. Ю. (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.

Kamburov, Samuil (2021). Early Medieval Weapons for Close Combat of North European Origin Found within Present-day Bulgarian Territory. In: Bulgarian e-Journal of Archaeology Supplements VIII, 89–116.

Kasparek, M. U. (1956). Fränkische Gräber aus Neutra, Slowakei. In: Karpaten Jahrbuch 7, 1–6.

Kempke, Torsten (1991). Starigard/Oldenburg. Hauptburg der Slawen in Wagrien, 3. Die Waffen des 8. – 13. Jahrhunderts, Neumünster.

Kennecke, Heike (2015). Burg Lenzen : Eine frühgeschichtliche Befestigung am westlichen Rand der slawischen Welt, Materialien zur Archäologie in Brandenburg 9, Rahden.

Kieseler, Andreas (2017). Die Eisenschüsseln vom schlesischen Typ im westslawischen Raum – ein Überblick. In: Biermann, Felix et al. (eds.). Religion und Gesellschaft im nördlichen westslawischen Raum, Langenweißbach, 311–348.

Kieseler, Andreas (2022). Herkunftsforschungen zum früh- und hochmittelalterlichen Hacksilber-Schmuck des Elbe-Weichsel-Raums in Ostdeutschland und Polen im 19. und 20. Jahrhundert. In: Biermann, Felix et al. (eds.). Frühmittelalterliches Hacksilber im nördlichen westslawischen Raum : Archäologie und Archäometallurgie, Bonn, 17-50.

Kipling, Roger – Beamish, Matthew (2019). An Archaeological Excavation on Land south of Soar Valley Way, Enderby, Leicestershire, Leicester.

Kirpičnikov 1971 = Кирпичников А. Н. (1971). Древнерусское оружие: Вып. 3. Доспех, комплекс боевых средств IX—XIII вв., Москва.

Kiulkys, Daumantas (2010). Senojo ir vidurinio geležies amžiaus skydai Lietuvoje. In: Archaeologia Lituana 11, 33-114.

Kivikoski, Ella (1951). Die Eisenzeit Finnlands : Bilderatlas und Text II, Porvoo – Helsinki.

Klápště, Jan (2008). Proměna českých zemí ve středověku, Praha.

Kóčka-Krenz, Hanna (2000). So gennante Schale von Włocławek. In: In: Wieczorek, Alfried – Hinz, Hans-Martin (eds). Europas Mitte um 1000, Katalog, Stuttgart, 425.

Kohlmorgen, Jan (2002). Der Mittelalterliche Reiterschilde, Wald-Michelbach.

Kotowicz, P. N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.

Kouřil, Pavel – Tymonová, Markéta (2013). Slovanský kostrový mohylník ve Stěbořicích, Brno.

Krumphanzlová, Zdenka (1974). Chronologie pohřebního inventáře vesnických hřbitovů 9.–11. věku v Čechách. In: Památky archeologické 35, 34–110.

Krumphanzlová, Zdeňka (2013). Raně středověké pohřebiště v Praze-Lahovicích, Praha.

Krzemieńska, Barbara – Třeštík, Dušan (1965). Přemyslovská hradiště a služebná organizace přemyslovského státu. In: Archeologické rozhledy 17, 624-644, 649-655.

Kudrnáč, Jaroslav (1948). Vojenství našich předků v době hradištní, Praha.

Kulakov 1990 = Кулаков, В. И. (1990). Древности пруссов VI–XIII вв., Москва.

Kurasiński, Tomasz (2021). Wczesnośredniowieczne groby z elementami uzbrojenia na terenie ziem polskich (X-XIII w.). Materiały do studiów, Warszawa.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1982). Luistari II. The Artefacts, Helsinki.

Łosiński, Władysław (1966). Badania archeologiczne w Świelubiu i Bardach, pow. Kołobrzeg, w 1964 roku. In: Sprawozdania Archeologiczne 18, 161-172.

Łosiński, Władysław (2000). Z badań nad obrządkiem pogrzebowym na słowiańskich wybrzeżach Bałtyku w dobie plemiennej uwag ciąg dalszy. In: Archaeologia Historica Polona 8, 71-81.

Luňák, Petr (2007). Slovanské štíty v archeologických nálezech na území ČR, Brno.

Lutovský, Michal (2001). Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha.

Mägi, Marika (2002). At the Crossroads of Space and Time: Graves, Changing Society and Ideology on Saaremaa (Ösel), 9th-13th Centuries AD, Tallinn.

Mägi, Marika (2018). Late Viking Age burial place and ritual deposits at Lööne, Saaremaa. In: Archaeological Fieldwork in Estonia 2018, 69–78.

Mandel, Mati (2017). Maidla muinaskalmistu saladused, Tallinn.

Martens, Jes (2001). Wooden Shield-Boss from Kvärlöv, Scania. Some Remarks on the Weaponry of the Early Pre-Roman Iron Age in Northern Europe and the Origin of the Hjortspring Warriors. In: Meyer, Michael (ed.). Trans Album Fluvium. Forschungen zur vorrömischen, kaiserzeitlichen und mittelalterlichen Archäologie, Rahden/Westf., 135-159.

Martin, Reto et al. (2013). Der Altenberg bei Füllinsdorf. Eine Adelsburg des 11. Jahrhunderts, Basel.

Matešić, Suzana (2015). Das Thorsberger Moor, Band 3.2. Die militärischen Ausrüstungen. Katalog, Schleswig.

Měřínský, Zděněk (2002). České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I, Praha.

Momčilov 2003 = Момчилов, Димчо (2003). Средновековно въоръжение от разкопките на Преславската патриаршия // Плиска-Преслав 9, Шумен, 293–315.

Mühlen, Bernt von zur (1975). Die Kultur der Wikinger in Ostpreussen, Bonn.

Müller, Adriaan von – Müller-Muči, Klara von (1999). Neue Forschungsergebnisse vom Burgwall in Berlin-Spandau, Berlin.

Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI, XII wieku, Łódź.

Navarro, Julio – Fernández, A. R. (1996). Liétor. Formas de vida rurales en Sarq al-Andalus a través de una ocultación de los siglos X-XI, Múrcia.

Neumayer, Heino (2000). Panzerreiterstatuette. In: Wieczorek, Alfried – Hinz, Hans-Martin (eds). Europas Mitte um 1000, Katalog, Stuttgart, 165.

Neugebauer, Werner (1964). Alt-Lübeck, ein Forschungsbericht. Der Burgwall Alt-Lübeck – Geschichte, Stand und Aufgaben der Forschung. In: Offa. Berichte und Mitteilungen zur Urgeschichte 21/22, 127–257.

Niederle, Lubor (1925). Slovanské starožitnosti, Oddíl kulturní III.2, Praha.

Niederle, Lubor – Zelnitius, Antonín (1929). Slovanské pohřebiště v Starém Městě u Uh. Hradiště. In: Zprávy Státního ústavu archeologického 1, 1-35.

Niesiołowska-Wędzka, Anna (1977). Tarcze. In: Słownik starożytności słowiańskich 6, Wrodaw – Warszawa, 21-3.

Nikitěnko 2018 = Никитенко, Надія (2018). Мозаїки та фрески Софії Київської, Київ.

Nordeide, S. W. (1989). „… De bæste bønder i kiøbstæden …“. En funksjons- og aktivitetsanalyse basert på gjenstandsmaterialet. Fortiden i Trondheim bygrunn: Folkebibliotekstomten. Meddelelser nr. 20, Trondheim.

Nosov et al. 2017 = Носов, Е. Н. – Плохов, А. В. – Хвощинская, Н. В. (2017). Рюриково городище. Новые этапы исследований, Санкт-Петербург.

Novikov 2016 = Новиков, Василий (2016). Пополнение виртуальных археологических коллекций. In: Дневник занятого археолога [online]. [2023-12-07]. Dostupné z: https://gnezdovo.blogspot.com/2016/11/blog-post.html.

Novikov 2017a = Новиков, Василий (2017). Полевой дневник 2017. Запись №6. Щит happens, или Сюрпризы Святогора. In: Дневник занятого археолога [online]. [2023-12-07]. Dostupné z: https://gnezdovo.blogspot.com/2017/07/2017-6-happens.html.

Novikov 2017b = Новиков, Василий (2017). Полевой дневник 2017 г. Запись №7. Последнии штрихи к портрету Святогора. In: Дневник занятого археолога [online]. [2023-12-07]. Dostupné z: https://gnezdovo.blogspot.com/2017/07/2017-7.html.

Novotný, Bořivoj (1963). Výzkum velkomoravského hradiště „Pohansko“ u Nejdku na lednickém ostrově. In: Památky archeologické 54, 3-40.

Ovčarov 1982 = Овчаров, Димитър (1982). Български средновековни рисунки-графити, София.

Papakin 2023 = Папакін, Артем (2023). Світанок Русі. Військова справа в Україні епохи вікінгів (IX–X ст.), Київ.

Pieta, Karol et al. (2006). Bojná. Hospodárske a politické centrum Nitrianského kniežatstva, Nitra.

Pihlman, Sirkku (1990). Kansainvaellus- ja varhaismerovinkiajan aseet Suomessa: typologia, kronologia ja aseet ryhmästrategioissa, Helsinki.

Plavinski 2010 = Плавінскі, М. А. (2010). Фарміраванне і эвалюцыя комплексу зброі бліжняга бою і засцерагальнага ўзбраення X—XIII стст. на тэрыторыі Беларусі, Мінск.

Plavinski 2013 = Плавінскі, Мікалай (2013). Узбраенне беларускіх земляў Х–ХІІІ стагоддзяў, Мінск.

Poláček, Lumír et al. (2000). Holzfunde aus Mikulčice. In: Poláček, Lumír (ed.). Studien zum Burgwall von Mikulčice IV, Brno, 177–302.

Profantová, Naďa (2022). A New Type of Animal Style Jewellery from the Klecany I Burial Ground and the so-called Prague „Silver Workshop“. In: Biermann, Felix et al. (eds.). Frühmittelalterliches Hacksilber im nördlichen westslawischen Raum : Archäologie und Archäometallurgie, Bonn, 263-279.

Rácz, Zsófia (2014). Die Goldschmiedegräber der Awarenzeit, Mainz.

Robb, D. M. (1973). The Art of the Illuminated Manuscript, South Brunswick.

Roskoschinski, Philipp (2019). Waffenausstattung, Waffengebrauch und Kriegswesen der Nordwestslawen vom 10. bis zum 12. Jahrhundert. In: Poláček, L. – Kouřil, P. (Hrsg.). Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Waffenform und Waffenbeigaben bei den mährischen Slawen und in den Nachbarländern, Brno, 283–305.

Rostovtzeff et al. 1939 = Rostovtzeff, M. I. – Brown, F. E. – Wells, C. B. (1939). The Excavations at Dura-Europos: Preliminary Report of the Seventh and Eighth Seasons of Work, 1933–1934 and 1934–1935, New Haven.

Rudziński, P. M. (2009). Tarcza we wczesnośredniowiecznej Polsce na tle europejskim : od plemienia do państwa. In: Acta Militaria Mediaevalia V, 21–78.

Ruchhöft, Fred (2018). Arkona – Glaube, Macht und Krieg im Ostseeraum, Schwerin.

Ruttkay, Alexander (1976). Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei II. In: Slovenská archeológia 24/2, 245–395.

Saggau, H. E. (2000). Mittelalterliche Eisenfunde aus Schleswig. Ausgrabungen in Schleswig – Berichte und Studien 14, Neumünster.

Sandanusová, Anna (2019). Raně středověké pohřebiště v Praze-Lahovicích, Praha.

Schmidt, Herbert (2022). The Medieval and Renaissance Buckler, Bregenz.

Schuldt, Ewald (1965). Behren-Lübchin. Eine spätslawische Burganlage in Mecklenburg, Berlin.

Schuldt, Ewald (1985). Gross Raden. Ein slawischer Tempelort des 9.–10. Jahrhundert in Mecklenburg, Schwerin.

Skrivanič 1957 = Шкриванић, Гавро (1957). Оружје у средњовековној Србији, Босни и Дубровнику, Београд.

Skubiszewski, Piotr (1965). Czara włocławska : studia nad spuścizną wschodu w sztuce wszesnego sredniowiecza, Poznań.

Smirnov 1963 = Смирнов, А. П. (1963). Ярославское Поволжье X-XI вв. по материалам Тимеревского, Михайловского и Петровского могильников, Москва.

Strobin, Jarosław – Żołędziowski, Karol (2021). Wytwórczość metaloplastyczna z osady w Janowie Pomorskim. Wyniki specjalistycznych badań artetaktów z metali kolorowych i szlachetnychpozyskanych w sezonach badawczych 1984-1991 oraz 2000-2008, Elbląg.

Struve, K. W. (1972). Die slawischen Wehranlagen des Kreises Plön – unter besonderen Berücksichtigung der Scharstorfer Burg. In: Jahrbuch Heimatdenkmale Kreis Plön 2, 49-76.

Strzyż, Piotr (2006). Uzbrojenie we wczesnośredniowiecznej Małopolsce, Łódź.

Šamenkov 2022 = Шаменков, Сергій (2022). Поясний одяг давніх слов’ян та скандинавські «штани марнославства» // Стрій 2022/4, 3–12.

Ščepkina 1977 = Щепкина, М. В. (1977). Миниатюры Хлудовской псалтыри. Греческий иллюстрированный кодекс IX века, Москва.

Širouchov, Roman (2012). Prūsų ir kuršių kontaktai XI-XIII a. pradžioje archeologijos duomenimis, Klaipėda.

Štychov 1978 = Штыхов, Г. В. (1978). Города Полоцкой земли (IX–XIII вв.), Минск.

Tomenčuk 2006 = Томенчук, Богдан (2006). Археологія некрополів Галича і Галицької землі. Одержавлення. Християнізація, Івано-Франківськ.

Tomenčuk 2008a = Томенчук, Богдан (2008). Археологія городищ Галицької землі. Галицько-Буковинське Прикарпаття. Матеріали досліджень 1976-2006, Івано-Франківськ.

Tomenčuk 2008b = Томенчук, Богдан (2008). Дерев’яна монументальна архітектура княжого Галича в новітніх археологічних дослідженнях // Дьнѣслово: Збірка праць на пошану дійсного члена Національної академії наук України Петра Петровича Толочка з нагоди його 70-річчя, Кіїв, 181-190.

Tomsons, Artūrs (2014). Aizsardzības bruņojuma atradumi Latvijas arheoloģiskajā materiālā dzelzs laikmetā un viduslaikos: jaunas interpretācijas iespējas. In: Latvijas Nacionālā vēstures muzeja zinātniskie lasījumi 2011.–2013., Rīga, 59–79.

Tõnisson, Evald (1974). Die Gauja-Liven und ihre materielle Kultur (11. Jh. – Anfang 13. Jhs.) : ein Beitrag zur ostbaltischen Frühgeschichte, Tallinn.

Tsamakda, Vasiliki (2002). The Illustrated Chronicle of Ioannes Skylitzes in Madrid, Leiden.

Tsurtsumia 2018 = Цурцумия, М. (2018). Эволюция средневековых щитов, укрепленных металлом // Военная археология 4, Москва, 252-270.

Tvauri, Andres (2012). The Migration Period, Pre-Viking Age, and Viking Age in Estonia, Tartu.

Urtāns 1961 = Уртан, В. А. (1961). Древние щиты на территории Латвийской ССР // Советская Археология, 1, 216-224.

Urtāns, Vladislavs (1962). Tīras purva depozīts. In: Latvijas PSR Vēstures muzeja raksti. Arheoloģija, Rīga, 83-93.

Urtāns, Vladislavs (1964). Latvijas 5.–9. gs. depozīti. In: Arheoloģija un etnogrāfija VI, 39-74.

Vaklinov 1977 = Ваклинов, Станчо (1977). Формиране на старобългарската култура (VI-XI век), София.

Váňa, Zdeněk (1968). Vlastislav. Výsledky výzkumu slovanského hradiště v letech 1953–55 a 1957–60. In: Památky archeologické 59, 5–192.

Váňa, Zdeněk (1973). Přemyslovský Libušín: Historie a pověst ve světle archeologického výzkumu, Praha.

Váňa, Zdeněk (1983). Svět dávných Slovanů, Praha.

Varadzin, Ladislav (2012). Raně středověké hradiště Libušín. Hlavní poznatky z revizního zpracování výzkumů. In: Archeologické rozhledy LXIV, 723–774.

Vencl, Slavomil (1984). Otázky poznání vojenství v archeologii, Praha.

Vlasatý, Tomáš (2018). Slovanský štít z hradiště Lenzen. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-05-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/slovansky-stit-z-hradiste-lenzen/.

Vlasatý, Tomáš (2020a). Méně známé aspekty vikinského štítu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-05-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/mene-zname-aspekty-vikinskeho-stitu/.

Vlasatý, Tomáš (2020b). Evoluce skandinávských dlouhých nožů. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-05-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/evoluce-skandinavskych-dlouhych-nozu/.

Vlasatý, Tomáš (2021). Rozměry kontinentálních a skandinávských štítových puklic. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2023-12-07]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/rozmery-kontinentalnich-a-skandinavskych-stitovych-puklic/.

Vlasatý, Tomáš (2022). Štít ze španělského Liétoru. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2023-12-07]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/stit-ze-spanelskeho-lietoru/.

Vlasatý, Tomáš (2023). Zdobený štít z norského Nessu. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2023-12-07]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/zdobeny-stit-z-norskeho-nessu/.

Vogel, Volker (1972). Slawische Funde in Wagrien, Neumünster.

Warming, R. F. et al. (2020). Shields and hide. On the use of hide in Germanic shields of the Iron Age and Viking Age. In: Germania 97, 154-225.

Webley, Robert (2017). Copper-alloy ‚binding strips‘ and shield mounts from the twelfth and thirteenth centuries. In: The Coat of Arms 3rd ser. 13 (233/234), 1-12.

Werner, Joachim (1953). Slawische Bronzefiguren aus Nordgriechenland, Berlin.

Werther, Lukas (2013). „…ipse locus…a monachis inhabitatus…ab Ungaris destructus…“. Gewalt und Zerstörung im 10. Jahrhundert in Bayern im Spannungsfeld historischer und archäologischer Quellen. In: Heinrich-Tamaska, Orsolya (ed.). Rauben, Morden, Plündern. Nachweis von Zerstörung und kriegerischer Gewalt im archäologischen Befund, Hamburg, 233-263.

Winterer, Christoph (2009). Das Fuldaer Sakramentar in Göttingen. Benediktinische Observanz und römische Liturgie, Petersberg.

Wrzesiński, Jacek (2007). Gdzie się podziali piastowscy „clipeati”? In: Bogacki, Michał et al. (eds.). Wojskowość ludów Morza Bałtyckiego, Mare Integrans, Studia nad dziejami wybrzeży Morza Bałtyckiego, Toruń, 218-229.

Yotov, Valery (2016). Traces of the Presence of Scandinavian Warriors in the Balkans. In: Androshchuk, F. – Shepard, J. – White, M. (eds.). Byzantium and the Viking world, Uppsala, 241-254.

Zariņa, Anna (2006). Salaspils Laukskolas kapulauks: 10.-13. gadsimts, Rīga.

Zelnitius, Antonín (1948). Staré Město – Veligrad v památkách, Uherské Hradiště.

Zozulja 2007 = Зозуля, С. С. (2007). Предметы вооружения Ярославского Поволжья X-XI вв., Москва.

Žeiere, Irita (2008). Par Tīras purva depozīta tekstilmateriāliem. In: Pētījumi kuršu senatnē, Rakstu krājums, Rīga, 129-138.

Żygulski, Zdzisław (1982). Broń w dawnej Polsce: na tle uzbrojenia Europy i Bliskiego Wschodu, Warszawa.