Způsob transportu seker doposud zůstává záhadou, která láká mnoho zájemců o raný středověk. Je překvapivé, že toto pozoruhodné téma získalo jen minimální pozornost v akademické obci, což nám dává dobrou příležitost prozkoumat drobné detaily, které dosud zůstaly opomenuty. Existující práce v oboru se často soustředí pouze na obecné typologické aspekty seker, jejich dekorace a historický kontext, ale nedokáží poskytnout důkladný pohled na metody transportu.
Tento článek je shrnutím informací, které jsme pečlivě sbírali a vyhodnocovali v průběhu posledních let. Pro co nejúplnější obrázek je nezbytné prozkoumat i jiné části středověku, které disponují detailnější pramennou základnou. Je důležité zdůraznit, že naše práce nevyřeší problém jednoznačně a navždy. V tématu je třeba přistupovat s otevřenou myslí, protože každý nový nález může mít potenciál přepsat veškeré dosavadní poznatky. Proto doceníme zpětnou vazbu a upozornění na jakékoli další nálezy, které byly přehlédnuty. Doufáme, že naše práce poslouží jako inspirace pro další výzkum a diskuse.
Dosavadní bádání
Zřejmě největší pozornost transportu seker věnoval Petr Luňák (2018: 100-104), který se při popisu velkomoravského korpusu seker zaměřil na doprovodné teoretické a praktické otázky. Luňák vyjadřuje nejistotu ohledně toho, jak často a intenzivně byly sekery vůbec nošeny. Uvádí, že sekery s delšími násadami byly pravděpodobně nošeny v ruce, přičemž tato metoda je dle autora vhodná na krátké vzdálenosti nebo při bezprostředním boji, ale není dlouhodobě udržitelná. Jednou z možností, kterou Luňák spatřuje jako řešení, je použití sekery jako hole. Luňák se domnívá, že nošení za opaskem nebo zavěšení v závěsníku opasku je vhodnější pro sekeru s kratším topůrkem a nabízejí možnost rychlého tasení za cenu snížené pohyblivosti.
Kotowicz (2008: 458; 2018: 152-3) transportu seker věnuje překvapivě méně prostoru a téměř výlučně se zaměřuje na diskuzi kruhových perforací, které starší autoři označili za závěsníky, sloužící k zavěšení seker na zeď, na pás nositele či na sedlo (Izmajlov 1997: 77; Kirpičnikov 1966: 29; Kočkarov 2008: 65; Nadolski 1954: 38). Důkladná revize, kterou jsme provedli v článku Katalog perforovaných seker 8.-12. století, však dává přednost interpretaci otvorů coby způsobů fixace pouzder, dekorativních prostředků a teoreticky také metody, jak lze svázat a transportovat více vyrobených seker najednou (viz Peets 2003: 268-9). Kotowicz dále uvádí, že sekera mohla být nošena za opaskem nebo v koženém závěsníku (Kotowicz 2018: 152-3).
Další významné monografie, které se věnují raně středověkým militáriím, nepřináší dodatečné informace (např. Falk 1914; Kirpičnikov 1966; Kolias 1988).
Vlastní pozorování
Luňák opakovaně zdůrazňuje, že určité metody transportu seker mohou způsobit zranění nebo poškození oděvu. Tyto obavy nelze brát na lehkou váhu, jak ilustruje Sága o Islanďanech (kap. 144), která zmiňuje zranění způsobené nezapouzdřenou sekerou. Z důvodu minimalizace škod na břitu a předcházení zranění spojených s transportem a skladováním se však běžně používala organická (viz Organická pouzdra na sekery 9.-12. století) i kovová pouzdra (Plechová pouzdra na sekery). Pouzdra nebudí zdání příliš pevných výrobků a jejich konstrukce umožňuje, aby majitel například při nenadálém útoku mohl pouzdro probít a neobtěžoval s jeho odjímáním.
Dalším významným problémem, spojeným s nošením seker, je odírání dekorace. Některé sekery problém řeší problém tak, že dekorace je jednostranná (např. Profantová et al. 2010: Taf. 18), jiné sekery snad mohly být nošeny v takovém náklonu či výšce, aby se poničení redukovalo. Současně je možné, že vlastníci dekorovaných seker disponovali tak obrovskými prostředky, že otlačení dekorace nevnímali jako citelnou ztrátu.
Lze se shodnout s Luňákovou myšlenkou, která zpochybňuje častý transport seker. Transport seker lze očekávat při válečných taženích, která však neprobíhala neustále. Samozřejmě v určitých komunitách a profesích bylo nošení seker běžnější, avšak je dost dobře možné, že se jako badatelé dopouštíme chyby, když si raně středověké lidi představujeme jako uživatele, které nástroje nosili pořád s sebou i na dlouhé vzdálenosti.
Můžeme předpokládat dvě hlavní metody transportu seker, které jsou poplatné i pro další zbraně. Jsou jimi:
- dočasné pohotovostní řešení, které umožňuje okamžité tasení. Tato metoda je vhodná pro krátké přesuny, bitvy a pro situace, kdy je sekera opakovaně používána, např. při tesařské práci.
- dlouhodobější řešení, které umožňuje sekeru zafixovat proti pádu a ztrátě při přesunech na delší vzdálenosti. Tato metoda předpokládá, že sekeru není možné okamžitě vytasit.
Dočasná řešení
Nošení v ruce
Sekery nošené v rukou sledujeme jak v ikonografii, tak v písemných pramenech. Můžeme souhlasit s Luňákem, že z těchto zdrojů se zdá, že nošení v rukou je takřka výlučně spojeno se sekerami, jejichž topůrka jsou delší než 80 cm.
Jednou z hlavních pozic je nošení na ramenou. Typickými takto nošenými sekerami jsou bojové sekery Petersenových typů L-M. Můžeme je spatřit na ramenou můžu na runovém kameni z norské Dynny (osobní diskuze s Vegardem Vikem) a kameni z Hunnestadu (Ewing 2006: Fig. 73), stejně jako se o nich dočteme v nejrůznějších písemných zdrojích staroseverské (Falk 1914: 119), anglické (Arcijáhen Hermannus 21; Florence z Worcesteru; Vilém z Malmesbury II, § 188) a byzantské provenience (Kolias 1988: 165-6). Bojové sekery se z ikonografických zdrojů zdají být nošeny tak, aby jejich ostří obvykle směřovalo kupředu, po směru chůze. Výjimku může tvořit kupříkladu figurka z lokality Klahammar (Svensson Hennius 2016). Podobné scény zobrazuje středověká ikonografie až do 15. století (viz Rimer 2000: Fig. 10.17).
Raně středověká ikonografie zobrazující nošení seker na ramenou.
Zleva: kámen z Dynny (osobní diskuze s Vegardem Vikem), figurka z lokality Klahammar (Svensson Hennius 2016) a kámen z Hunnestadu (Ewing 2006: Fig. 73).
Ikonografie se shoduje s názorem, že některé velmi dlouhé sekery mohly být použity jako hole, tj. tak, že byly opírány o zem, podobně jako valašky (viz Polonec 1963: 12). Týká se to dlouhých seker Petersenova typu M, které v obrazových zdrojích figurují jako dobře rozpoznatelné symboly válečnického, šlechtického postavení anebo geografického původu. Jmenovitě jde o dva zdroje – výšivku z Bayeux (tituli 25) a byzantskou skříňku z Kolína nad Rýnem (Wamers 2018).
Výšivka z Bayeux, tituli 25. Sekera označuje anglosaské poselstvo a napomáhá tak pozorovateli při identifikaci jednotlivých postav.
„Varjažský bojovník“ na byzantské skříňce z Kolína nad Rýnem.
Zdroj: Wamers 2018: Abb. 1.
Zastrčení za opasek
Prosté zastrčení za opasek se zdá být v raném středověku používané. Metodu lze doložit několika přímými a méně přímými doklady. Nejnázornější příklady pocházejí z ikonografie. Jednou je scéna z koptského rukopisu New York, Morgan, MS M.613, f. 1ar, který byl vytvořen po roku 867. Na této scéně je vyobrazen jezdec na koni, za jehož opaskem se na pravém boku nachází sekeře či mlatu podobný předmět, který je mírně nahnutý směrem dopředu (Al-Sarraf 2002: Fig. XII-79). Hlava předmětu je umístěna nad úrovní opasku. Druhým a zřejmě nejlepším ikonografickým pramenem je rukopis London, BL, Harley 2802, f. 190, datovaný do 70. let 12. století. Sekera je vyobrazena v iniciále T, která zobrazuje tesaře držícího kmen stromu. Široká tesařská sekera tvaru písmene T na poměrně krátkém topůrku se nachází za opaskem na pravém boku nositele a její dlouhá čepel je chráněna obdélně tvarovaným pouzdrem. Opasek se nezdá být utažený, naopak je poměrně volný. Sekera není nakloněna, je uložena podél těla a její hlava se dotýká opasku. Čepel sekery se neopírá o trup a ostří místo toho směřuje pryč od nositele. Podobné zastrčení za opasek může být naznačeno i v obrazových zdrojích 15. století (Bern, Burgerbibliothek, Mss.h.h.I.1, f. 32).
Vlevo: rukopis New York, Morgan, MS M.613, f. 1ar. Vpravo: London, BL, Harley 2802, f. 190.
Nesporným fyzickým dokladem zastrčení sekery za opasek, přinejmenším v hrobovém kontextu, je nález z gotlandské lokality Grötlingbo (SHM 21540:26) (Thunmark-Nylén 2006: 310). Opasek je díky přítomnosti lamel ze slitiny mědi dobře zachován a překrývá fragmentárně dochované topůrko sekery. Hlava sekery se přímo nedotýká opasku. Poloha sekery za opaskem je v hrobech neobvyklá; sekery jsou obyčejně umístěny podél nohou. Umístění proto nemusí být náhodné a může kopírovat běžný způsob nošení.
Sekera z hrobu z Grötlingbo (Thunmark-Nylén 2006: 310).
Následující varianta je na úrovni pracovní hypotézy, kterou je třeba v budoucnu potvrdit či vyvrátit. Řada bradatic blízkých Kirpičnikovova typu IV je opatřena ostruhovitým výstupkem, který je umístěný na bradě a který směřuje k topůrku (např. Atgāzis 2019: 119). Tento výstupek má nepochybně určitou dekorativní úlohu, avšak může plnit i praktickou funkci. Jelikož otvor je hlavě sekery vytvořen mírně pod úhlem, takže ostří směřuje mírně dolů, výběžek a topůrko vytvářejí ideální uzavřený koridor, do kterého lze umístit opasek.
Příklad sekery s výběžkem na bradě a zasunutí za opasek.
Zdroj: Plavinski 2013: 30. Fotografii pořídil Skyler Desnoyers.
Dobrým ukazatelem mohou být i sekery, které disponují dekorací pouze na jedné (pravé) líci. Bohužel v současné chvíli neexistuje žádná revize. Jednostrannou dekoraci evidujeme u sekery z hrobu 22/05 v Klecanech (Profantová et al. 2015: 26), avšak tento nález je výjimkou a dekorace se běžně nachází na obou dvou lících seker. Dalším nálezem jednostranné dekorace je sekera z neznámé lokality, uložená v Historickém a uměleckém muzeu Ģ. Eliase v Jelgavě pod inv. č. JVMM II 175.
Z ikonografie i skromných nálezů je patrné, že sekery bylo možné za opaskem nosit tak, že se hlava dotýkala opasku nebo byla nad ním. Pokud nemá docházet k samovolnému pohybu nástroje a zejména v případě, že se hlava nemá dotýkat opasku, je důležité, aby byl opasek velmi pevně utažen.
Nošení v závěsníku na opasku
Závěsníky, tedy rozšíření opasků o určitý doplněk držící sekeru na místě, byly doposud v akademické literatuře velkou neznámou. Při studiu závěsníků seker nepochybně čelíme nesourodé skupině variant, z nichž některé byly organické povahy a nezanechaly žádné stopy.
Pro raný středověk je poměrně typické, že maximum předmětů je opasek navazováno pomocí šňůrek až po jeho zafixování, tedy že opasek není oblékán spolu s předměty, které by disponovaly pevnými, horizontálně orientovanými poutky, jež by bylo třeba na pás nasouvat (dobré příklady viz Groenman-van Waateringe 1984: Taf. 20.6; Jerusalimskaja 2012: 257). Opaskové úchyty podobné populárním závěsům na picí rohy proto příliš neodpovídají raně středověké představě závěsníku. Pokud tuto logiku použijeme pro sekery, můžeme představit dvě jednoduché metody dočasné povahy. První z nich aplikuje kožené pouzdro, které kryje celou hlavu sekery a které je vybaveno koženým řemínkem, díky němuž je možné pouzdro spolu se sekerou přivázat k opasku. Varianta je známa ze vrcholně středověkého Elblągu (Rybarczyk – Strzyż 2014). Není nemožné, že obměna operující s navázáním na opasek mohla být používána v raném středověku (viz např. Groenman-van Waateringe 1984: Taf. 19.8-9).
Vrcholně středověké pouzdro z polského Elblągu.
Zdroj: Rybarczyk – Strzyż 2014: Figs. 1, 3.
Tomu by nasvědčoval i nedávný fascinující nález z Novgorodu, datovaný do konce 13. či začátku 14. století (Bogomolov 2023: 190). Na kompletně zachovaném zdobeném topůrku byl stále připevněn závěs vyrobený z pásu kůže o délce asi 7 cm a šířce asi 5 cm, jehož konce byly prošity koženým řemínkem. Závěs byl opatřený koženou šňůrkou, pomocí které bylo možno závěs se sekerou přivázat na opasek. Sekeru bylo možno ze závěsu jednoduše vyjmout.
Pozůstatek koženého závěsníku z Novgorodu. Zdroj: Bogomolov 2023: 192.
Podobnou variantou je geniálně jednoduché použití obdélného pásu s podélným otvorem uvnitř, který je jednoduše obtočen kolem opasku a do vzniklého otvoru je zasunuto topůrko sekery (viz video č. 1, video č. 2). Tuto interpretaci vytvořil badatel Gavin Archer na základě pásků z Yorku a Londýna, které Mould (et al. 2003: 3401) vykládá jako „upevňovací a závěsné pásky“. Vizuálně podobná varianta je vyobrazena ve scéně Kristus před Pilátem z polyptychu, který je umístěn ve farním kostele v polské lokalitě Książnice Wielkie a který byl vytvořen roku 1491 (Kotowicz 2008: 458).
Aplikace koženého pásku k zavěšení sekery. Výroba: Roman Král.
Kristus před Pilátem, kostel Książnice Wielkie, roku 1491.
Zdroj: Kotowicz 2008: Obr. 4.5.
Závěsník si můžeme představit i jako neoddělitelnou součást opasku. Pozoruhodnou funkční metodu závěsu navrhnul Salmin (2016: 468) na základě nálezu z komorového hrobu 5 z ruského Pskova. K levé líci sekery je přikorodovaný kroužek ze slitiny mědi o průměru 41 × 36 mm a tloušťce drátu 4 mm. Umístění je vzhledem k hlubokému zareznutí hodnoceno jako nenáhodné. Autor navrhuje, že kroužek spojoval dva pásu, přičemž k zadní straně opasku byl našit drobný pásek, který byl prostrčen skrz kroužek vně opasku, kde vytvářel očko pro zavěšení sekery. Správně se musíme ptát, zda kroužky nemohly plnit tyto funkce i v případě dalších hrobových nálezů.
Nález z komorového hrobu 5 ze Pskova. Zdroj: Salmin 2016: 467.
Akademiční i laičtí badatelé za pravé závěsníky někdy považují kovové kroužky, do nichž je možné zasunout topůrka. Doklady takového řešení z raného středověku, nakolik je nám v současné chvíli známo, postrádáme. Nemůžeme však nezmínit realistickou vitrážovou scénu Vzkříšení Krista, která se nachází ve velechrámu v Ulmu a která je datovaná k roku 1480 (Scholz 1994). Klečící postava je zde opásána pásem, který je opatřený kovovým očkem, do něhož je zavěšen větší kovový kroužek. Dovnitř kroužku je pak zasunuta dlouhá sekera bez pouzdra.
Vzkříšení Krista, velechrám Ulm, rok 1480.
Zdroj: Andrea Gössel, Corpus Vitrearum, https://corpusvitrearum.de/id/F15685.
Nošení za štítem
Nepříliš známou metodou transportu sekery je řešení, kdy je sekera umístěna za štít a je fixována popruhy či je držena spolu s madlem štítu. Jedinou vizualizaci této metody nabízí výšivka z Bayeux (tituli 51), která znázorňuje válečníka v přilbě, kroužkové zbroji, s mečem u pasu, kopím v pravé a mandlovým štítem v levé ruce. Zpoza štítu u levého ramene vyčuhuje dlouhá sekera Petersenova typu M, jejíž zbytek topora je schován za štítem. Lze předpokládat, že topůrko je zde fixováno pomocí řemenů či je drženo nositelem. Ne nepodobná scéna je zmíněna v Sáze o pobratimech (kap. 12), v níž Þorgeirr třímá kopí v pravé ruce a štít se sekerou v levé ruce.
Výšivka z Bayeux (vlevo) a přibližná kresebná rekonstrukce popruhů a možného pohledu za štít.
Nakreslil Diego Flores Cartes.
Dlouhodobější řešení
Převoz v truhle
Další možnost pro uskladnění nabízejí dopravní prostředky – plavidla a vozy. Můžeme předpokládat, že zbraně byly bezpečně zajištěny tak, aby nebyla poraněna osádka prostředku a nedošlo k poškození zbraně. Vlhké prostředí zbraním nesvědčilo a byla potřeba je držet v co možná největší izolaci a dobře impregnované. Lze rovněž očekávat, že byly uskladněny v dosahu majitele dopravního prostředku. Písemné, ikonografické a archeologické prameny se zdají tyto předpoklady potvrzovat. Zatímco kratší zbraně velikosti meče byly zřejmě uskladněny v truhlách (Největší sága o Óláfu Tryggvasonovi, verze Heimskringla 252; Halldórsson 2001: 149), delší zbraně velikosti kopí byly kvůli své délce uskladněny jiným způsobem. Staroseverská vyobrazení lodí ukazují kopí, která ve shluku několika kusů trčí ze zádě u kapitána (příkladem může být gotlandský obrazový kámen Smiss Stenkyrka I) a analogii poskytují kopí nalezená na byzantské lodi ze Serçe Limani, která se nacházela na palubě, nikoli v podpalubí, přičemž čtyři z nalezených kopí byla ovázána hrubou látkou, jež chránila hroty (Schwarzer 2004: 372). Při pohybu po zemi mohlo být pro přepravu zbraní využito vozů, jak ukazuje například výšivka z Bayuex (tituli 37). Uložení v truhlách podporuje nález kompletní truhly z Mästermyru, která obsahuje dvě sekery (Arwidsson – Berg 1999).
Sekery uložené do truhly. Výrobce: Misch Meurin.
Přesun zbraní na voze. Výšivka z Bayeux.
Přivázání na sedlo
Jak je patrné z výše uvedeného koptského rukopisu New York, Morgan, MS M.613, f. 1ar, sekera mohla být při jízdě na koni umístěna na opasku a připravena k použití, což by dobře odpovídalo bojovým sekerám uloženým do elitních jezdeckých hrobů (např. Koperski 2003; Nevizánsky – Košta 2012). Nemůžeme však vyloučit možnost, že sekera mohla být napevno zafixována k sedlu, podobně jako vaky (Sága o Grettim 16) a jiné součásti vybavení. Tuto možnost ostatně navrhli i někteří autoři (viz Kirpičnikov 1966: 29; Nadolski 1954: 38). Písemné zmínky a ikonografické doklady z raného středověku ovšem, nakolik je nám známo, chybí.
Sekera připevněná k sedlu. Autor: Jan Kudělka.
Poděkování
Za pomoc na tvorbě článku jsme mimořádně vděčni všem, kteří ochotně pomohli radou a tvorbou názorných vizualizací (obrázků a videí). Jde o následující reenactory: Pavel Alekseychik, Diego Flores Cartes, Skyler Desnoyers, Roman Král, Daniel Kocur, Jan Kudělka, Tim Lee a Greg Owen. Srdečně Vám děkujeme!
Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.
Bibliografie
Prameny
Sága o Grettim = Saga o Grettim. Přel. Ladislav Heger, Praha 1957.
Florence z Worcesteru : Kronika = The chronicle of Florence of Worcester with the two continuations; comprising annals of English history, from the departure of the Romans to the reign of Edward I. Přel. Thomas Forester, London 1854.
Arcijáhen Hermannus : Zázraky svatého Edmunda (De Miraculis Sancti Eadmundi) = Hermanni archidiaconi liber der miraculis sancti Eadmundi. Ed. Thomas Arnold. In: Memorials of St Edmund’s Abbey, vol. 1, London 1890, 26-92.
Vilém z Malmesbury : Činy anglických králů (Gesta regum Anglorum) = William of Malmesbury’s Chronicle of the kings of England. Přel. John Allen Giles, London 1847.
Literatura
Al-Sarraf, Shihab (2002). Close Combat Weapons in the Early ‚Abbasid Period: Maces, Axes and Swords. In: Nicolle, David (ed.). Companion to Medieval Arms and Armour, Woodbridge, 149-178.
Arwidsson, Greta – Berg, Gösta (1999). The Mästermyr find : a Viking age tool chest from Gotland, Lompoc.
Atgāzis, Māris (2019). Tuvcīņas ieroči Latvijā 10.- 13. gadsimtā, Rīga.
Bogomolov 2023 = Богомолов, А. В. (2023). Исследование средневековых усадьб знати Славенского конца в г. Великий Новгород на ул. Знаменская д. 15 в 2018 г. (Предметы вооружения усадьбы «Б» горизонта № 7 кон. XIII – пер. пол XIV вв.) // Новгород и Новгородская земля: История и археология 36, 184-197.
Ewing, Thor (2006a). Viking Clothing, Stroud.
Falk, Hjalmar (1914). Altnordische Waffenkunde, Kristiania.
Groenman-van Waateringe, Willy (1984). Die Lederfunde von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 21, Neumünster.
Halldórsson, Óláfur (2001). Text by Snorri Sturluson in Óláfs Saga Tryggvasonar en Mesta. Viking Society for Northern Research, London.
Izmajlov 1997 = Измайлов, И. Л. (1997). Вооружение и военное дело населения Волжской Булгарии X – начала XIII вв, Казань.
Jerusalimskaja 2012 = Иерусалимская, А. А. (2012). Мощевая Балка. Необычный археологический памятник на Северокавказском шёлковом пути, СПб.
Kirpičnikov 1966 = Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.
Kočkarov 2008 = Кочкаров, У. Ю. (2008). Вооружение воинов Северо-Западного Предкавказья VIII-XIV вв. (оружие ближнего боя), Москва.
Kolias, T. G. (1988). Byzantinische Waffen: ein Beitrag zur byzantinischen Waffenkunde von den Anfängen bis zur lateinischen Eroberung, Wien.
Koperski, Andrzej (2003). Groby wojowników z koniem na cmentarzysku „staromadziarskim“ w Przemyslu. In: Dulinicz, Marek (ed.). Slowianie i ich sasiedzi we wczesnym sredniowieczu, Warszawa, 365-374.
Kotowicz, P. N. (2008). Nie tylko żeleźca. O rzadziej postrzeganych elementach średniowiecznych toporów. In: “Ad oderam fluvium”: księga dedykowana pamięci Edwarda Dąbrowskiego, Zielona Góra, 441–465.
Kotowicz, P. N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.
Luňák, Petr (2018). Velkomoravské sekery, Brno: Masarykova univerzita.
Mould, Quita et al. (2003). Craft Industry and Everyday Life: Leather and Leatherworking in Anglo-Scandinavian and Medieval York. The small finds 17/16, York.
Nadolski, Andrzej (1954). Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI, XII wieku, Łódź.
Nevizánsky, Gabriel – Košta, Jiří (2012). Die Ausgrabung eines frühungarischen Reitergräberfeldes in Streda nad Bodrogom (okr. Trebišov/SK) in den Jahren 1926 und 1937. In: Bendeguz, Tobias (ed.). Die Archäologie der frühen Ungarn. Chronologie, Technologie und Methodik, Mainz, 113-143.
Peets, Jüri (2003). The Power of Iron. Iron Production and Blacksmithy in Estonia and Neighbouring Areas in Prehistoric Period and the Middle Ages, Tallinn.
Plavinski 2013 = Плавінскі, Мікалай (2013). Узбраенне беларускіх земляў Х–ХІІІ стагоддзяў, Мінск.
Polonec, Andrej (1963). Slovenské valašky, fokoše a čakany, Martin.
Profantová, Naďa et al. (2010-2015). Klecany. Raně středověká pohřebiště, 1. svazek (2015), 2. svazek (2010), Praha.
Rimer, Graeme (2000). Weapons. In: Fiorato, Veronica et al. (eds.). Blood Red Roses. The archaeology of a mass grave from the Battle of Towton AD 1361, Oxford, 119-129.
Rybarczyk, Anna – Strzyż, Piotr (2014). Medieval axe cases from excavations in Elbląg. In: Acta Militaria Mediaevalia X, 191-202.
Salmin 2016 = Салмин, С. А. (2016). Оружие псковского некрополя X — нач. XI в. // Древнерусский некрополь Пскова X – начала XI в.: В 2 т. Т. 2. Камерные погребения древнего Пскова X в. (по материалам археологических раскопок 2003 – 2009 гг. у Старовознесенского монастыря), СПб., 466-475.
Scholz, Hartmut (1994). Die mittelalterlichen Glasmalereien in Ulm Corpus Vitrearum Medii Aevi Deutschland Bd. I, 3, Berlin.
Schwarzer, Joseph K (2004). The Weapons. In : Bass, George F. (ed.). Serçe Limani: An Eleventh-Century Shipwreck Vol. 1, The Ship and Its Anchorage, Crew, and Passengers, College Station, 363-397.
Svensson Hennius, Jonas (2016). Skålgropar och en skadad men mycket rik vikingatida grav vid Klahammar, Uppsala.
Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III: 1–2 : Text, Stockholm.
Wamers, Egon (2018). Pelekyphoros – ein »Waräger« aus Köln. In: Archäologisches Korrespondenzblatt 48/2, 265-280.
