Společně s předním britským reenactorem Mattem Bunkerem je nám ctí představit článek, ve kterém zveřejňujeme dosud nepublikované fotografie nože ze švédského hrobu Valsgärde 12 (3. čtvrtina 10. století) a jeho podrobný popis, který dosud nebyl v literatuře publikován. Článek je současně koncipován jako představení zajímavého hrobu do češtiny. Matta Bunkera, který vytváří detailní fotografie předmětů v evropských muzeích, můžete v jeho aktivitách podpořit skrze jeho crowdfundingový projekt buymeacoffee.com/medicusmatt.
Mapa pohřebiště ve Valsgärde. Převzato z Gräslund – Ljungkvist 2011: Fig. 1.
Nálezový kontext a datování
Mohyla Valsgärde 12, kterou vykopali Bengt Schönbäck a Else Nordahl během dvou měsíců roku 1948, stojí poněkud v ústraní za pompézními hroby do vendelské z téže lokality. Na rozdíl od mohyl 1, 2, 4 (Munktell 2013) nebo 14 (Nordahl 2018) nebyla nikdy řádně a úplně publikována, takže jediné zdroje, které můžeme použít, jsou nálezová zpráva (Schönbäck 1948) a studie, které se zabývaly částmi nalezeného materiálu (zejména Androshchuk 2014; Lindblom 2000; Pedersen 2014a-b; Sénby Posse 2021). Uprostřed mohyly byl připraven příkop, do kterého byla umístěna loď o délce 10,25 m a šířce 1,6 m. Dnes je loď patrná jen na základě nýtů a hřebíků. Každá strana trupu se skládala ze šesti prken. Otisky v zemi kolem lodi naznačují, že loď byla pravděpodobně překryta střechou z kmenů. Orientace lodi byla východ-severovýchod (záď) – západ-jihozápad (příď), s přídí obrácenou k řece Fyrisån. Ve východní části lodi, v oblasti 4,1-5,7 m od zádi, bylo umístěno tělo, jehož hlava směřovala k zádi a z něhož dodnes existuje jen několik pozůstatků, včetně sedmi zubů a holenní kosti. Pohlaví zemřelého nebylo dosud prozkoumáno, ale osoba je na základě hrobového inventáře běžně popisována jako muž. V oblasti pasu byl nalezen kožený opasek se sponou ze slitiny mědi, tvarově odpovídající nálezům z hrobů 71 a 229 z Birky (Arbman 1940: Taf. 87,6-7), a plášťová spona s kroužkem typu I podle Thunmark-Nylénové (Pedersen 2014b: Pl. 62.5; Thunmark-Nylén 1984: 6). Na přezce opasku zkorodované fragmenty vlněného třívazného (2/1) kepru, které jsou interpretovány jako zbytky pláště nebo přikrývky (Lindblom 2000: 26). Fragmenty drátu, zřejmě z výzdoby oděvu zemřelého, se nepodařilo specifikovat (Lindblom 2000: 26). V úrovni opasku a spony byly dále nalezeny tyto předměty: břidlicový přívěsek (zřejmě brousek či prubířský kámen, viz Ježek 2013: Fig. 4), křesadlo a pazourek, pravděpodobně uložené v koženém váčku.
Část hrobového inventáře hrobu Valsgärde 12 (č. 1190 označuje zuby zemřelého). Převzato z Lindblom 2000: Fig. 2.
Část hrobového inventáře z přídě lodi. Převzato z Hedenstierna-Jonson – Ljungkvist 2021: 229, Fig. 4.
Militaria byla umístěna nad hlavou blíže k zádi, což není běžná poloha (normálně jsou umístěna podél těla). Nejblíže k hlavě se nacházel meč Petersenova typu V s nákončím Androščukova typu 6b, který ležel kolmo k ose lodi s jílcem obráceným na sever (Androshchuk 2014: 412; Paulsen 1953: 45-6; Pedersen 2014b: Pl. 63.1). Totéž platí pro dlouhý nůž se zdobenou pochvou, který byl umístěn vedle meče blíže k zádi. Na hlavici meče byl položen hrot kopí Petersenova typu I s tulejí plátovanou stříbrem a slitinou mědi; hrot kopí směřoval k přídi (Graham-Campbell 1980: 72-3). Mezi hlavicí meče a okrajem lodi bylo nalezeno 21 hrotů šípů Wegraeova typu A1-2, upevněných drátěným omotáním (Wegraeus 1986: 22), zřejmě původně umístěných v toulci, soudě dle toto, jak blízko sobě se nacházejí. Blíže k zádi byly umístěny další dva menší nože a štít s puklicí typu R563 a 19 železnými svorkami (Arwidsson 1986b: 42). Zhruba ve stejném prostoru jako štít a dva menší nože, tedy ve vzdálenosti 2,7 – 3,6 m od zádi, byly nalezeny nástroje, zejména kladivo, nůžky odpovídající typu II podle Arwidssonové (Arwidsson 1984: 197), fragment vědra, zámek s klíčem a velký brousek. Zmínit je třeba i obchodní vybavení – dva kožené váčky, první obsahující krabičku ze slitiny mědi Steuerova typu A s vahami typu 3 a druhý ukrývající sadu deseti železných závaží, kousek cínu a 32 úlomků stříbrných samánovských mincí (Steuer 1997: Fig. 14b). Ve stejné části lodi byly nalezeny zbytky hedvábného oděvu se stříbrnou výšivkou, drátěnými okraji a posamenty (Larsson 2007: 87-9; Lindblom 2000). V souvislosti s touto textilií bylo zřejmě nalezeno 12 knoflíků ze slitiny mědi z kaftanu (Beatson 1995-2019; Vedeler 2014: 36).
Fragmenty hedvábí se stříbrnou výšivkou a drátěným okrajem. Převzato z Lindblom 2000: Fig. 9-11.
Posamenty z hrobu Valsgärde 12. Převzato z Lindblom 2000: Fig. 16-21.
Jeden z váčků a krabička z hrobu Valsgärde 12. Převzato z Steuer 1997: Abb. 14b.
Ve vzdálenosti 2-2,5 m od přídě bylo na palubě nalezeno jezdecké vybavení, a to stříbrem plátované ostruhy skupiny B podle Pedersenové (Pedersen 2014a: 104-5; Pedersen 2014b: Pl. 62.4), třmeny Braathenova typu C čili typu IIC podle Forsåkera (Braathen 1989: 20; Forsåker 1986: 125; Pedersen 2014b: Pl. 62.6), stihlové udidlo Forsåkerova typu II / R576 (Forsåker 1986: 115-6; Pedersen 2014b: Pl. 62.3; Rygh 1885), přezky a plechy pro upevnění třmenů, ozdoby postrojů a další kování. Na samé přídi bylo umístěno kuchyňské náčiní – kotlík s řetězem, opékací vidlice a úlomky keramiky. Na stejných místech bylo uloženo i tělo psa a zpopelněné tělo neznámého zvířete uložené v keramické nádobě. Na jižní straně mimo palubu lodi leželo tělo koně, jehož hlava se nacházela před přídí. Kostra měla v ústech udidlo Forsåkerova typu I (Forsåker 1986: 115-6; Pedersen 2014b: Pl. 62.2). V kohoutku koně byl upevněn dřevěný, chomoutu podobný kus, ze kterého se dochovaly hřeby a držák opratí skupiny B podle Strömbergové, odlitý ze slitiny mědi (Pedersen 2014b: Pl. 62.1; Strömberg 1986: 145). Dochovaný postroj obsahoval také kusy kožených opasků a protiskluzové mačky.
Část inventáře hrobu Valsgärde 12. Převzato z Pedersen 2014b: Pl. 62-3.
Hrot kopí z hrobu Valsgärde 12. Převzato z Graham-Campbell 1980: Cat. no. 258.
Fragmenty přiložených mincí byly numismaticky prozkoumány s tím výsledkem, že mohylu lze datovat nejdříve do poloviny 10. století – nejmladší mince je datována do let 949/950 (Androshchuk 2014: 412), 950 (Lindblom 2000: 6) nebo 952 (Schönbäck – Thunmark-Nylén 2002: 8; Stjerna 2007: 245). Z tohoto důvodu se Schönbäck kloní k datování hrobu těsně po polovině 10. století, ale dodává, že hrob 15, který obsahuje podobný inventář, je mladší (Schönbäck – Thunmark-Nylén 2002). Ljungkvist uvádí, že hroby 12 a 15 jsou od sebe vzdáleny jen pár let, a doslova říká, že oba hroby lze zařadit do druhé poloviny 10. století a představují přelom ve využívání hřbitova, protože se nenacházejí v dříve preferované jižní části (Ljungkvist 2008: 45). Hrob 28 z 2. poloviny 11. století respektuje hrob 12, a proto je podle Schönbäcka mladší (Schönbäck – Thunmark-Nylén 2002).
Podle Petersena lze meče typu V v Norsku datovat do první poloviny 10. století (Petersen 1919: 156), což se zdá být akceptováno i v současnosti (Hjardar – Vike 2011: 169). Meče typu V z Birky pocházejí pravděpodobně z 1. poloviny 10. století; nejpodobnější inventář lze nalézt v hrobě 581, který obsahuje meč typu V, hrot kopí typu I, dlouhý nůž a minci datovanou do let 913-932 (Androshchuk 2014: 386). Staréruské kusy lze datovat do poloviny 10. století nebo do druhé poloviny 10. století (Kainov 2012: 42). Nákončí Androščukova typu 6b lze s vysokou mírou jistoty datovat do 2. poloviny 10. století (Androshchuk 2014: 119-120, 243, 275). Petersenův hrot kopí typu I známe minimálně ze sedmi hrobů v Birce a lze si všimnout nápadných kombinací s dlouhými noži (celkem 5 hrobů, 581, 644, 703, 832, 955; Stjerna 2007: 248; Thålin-Bergman 1986: 17). Pedersen (2014a: 94, 171) uvádí, že kopí tohoto typu se objevují v dánských jezdeckých hrobech ve 2. a 3. čtvrtině 10. století. U dlouhých nožů je obecně akceptováno datování do celého 10. století, přičemž kusy Birky jsou chronologicky starší a patří do první poloviny 10. století, zatímco hroby z Valsgärde jsou mladší a datované do druhé poloviny téhož století, což je důsledek k zániku Birky krátce po polovině 10. století (Stjerna 2007: 245). Výroba dlouhých nožů probíhala podle Stjerny ve Švédsku v jedné až dvou dekádách první poloviny 10. století (Stjerna 2007: 247). Pro datování hrobu Valsgärde 12 je zajímavé zmínit materiál z ruského Gnězdova, pravděpodobně původně vyrobený ve Švédsku, který bývá datován do druhé poloviny 10. století (Kainov 2019: 109). Minimálně jeden z nožů z Gnězdova (mohyla Dn-86) byl uložen s mečem typu V a celou mohylu lze s největší pravděpodobností datovat do 3. čtvrtiny 10. století (Kainov 2012: 44-46; Shchedrina – Kainov 2021: 239). Za zmínku stojí i mohyla Dn-4, dendrochronologicky datovaná do roku 975, která je vybavena mečem typu V, knoflíky a hedvábím pocházejícím z kaftanu (Kainov 2012: 53-54; Orfinskaja 2018).
Pedersen navrhuje, že hroby Valsgärde 12 a 15 chronologicky i materiálově odpovídají hrobu 3 z dánského Stengade I (Pedersen 2014a: 157), jinde dodává, že inventáře obsahující meče typu V stojí uprostřed dvou extrémů definovaných štítovými puklicemi typu R562, třmeny typu Ladby a ostruhami skupiny A na jedné straně, meči typu X, kopími typu G a třmeny typu Farsø na straně druhé (Pedersen 2014a: 153). Vezmeme-li v úvahu švédský, dánský a staroruský materiál, jeví se 2. a 3. čtvrtina 10. století jako období, kdy byly ukládány předměty obdobné inventáři hrobu Valsgärde 12, a protože jsme si jisti, že hrob nevznikl před rokem 950, lze bezpečně prohlásit, že obdobím konstrukce tohoto hrobu byla 3. čtvrtina 10. století, přičemž předměty mohly být v době pohřbu staré jednu až dvě generace.
Navrhovaná poslounost vybraných hrobů ve Valsgärde.
Převzato z Schönbäck – Thunmark-Nylén 2002: Fig. 11.
Předchozí publikace dlouhého nože
Schematický nákres nože v pochvě se nachází v původní nepublikované dokumentaci, kde je předmět označen číslem 1046 (Schönbäck 1948). Nůž je dále zmíněn v článku o dlouhých nožích z Birky jakožto analogie (Arwidsson 1986a: 37). Schematický nákres lze nalézt také v práci Schönbäcka a Thunmark-Nylénové (2002: Fig. 4). Thunmark-Nylénová uvádí nůž z Valsgärde 12 jako obdobu gotlandských dlouhých nožů a doplňuje, že nejbližší paralely tohoto kusu lze vysledovat v pobaltských zemích (Thunmark-Nylén 2006: 251). Pro úplnost musíme dodat, že dlouhý nůž je zmíněn v Androščukově díle bez dalších podrobností (Androshchuk 2014: 412).
Zatím nejpodrobnější prací je článek Niklase Stjerny (2007) a kniha Anny Pedersen (2014a-b). Stjerna evidentně neměl možnost nůž osobně prozkoumat, protože neuvádí rozměry, ale určitě byl obeznámen s jeho vzhledem, což mu umožnilo definovat, že držáky kroužků jsou zdobeny prolamováním a stupňovitým okrajem, kroužky mají rozšířené konce s nerýhovanými uzly a bronzové nákončí má profilovaný okraj. Nůž není ve Stjernově díle vyobrazen. Pedersen jako jediná z těchto autorů zveřejnila podrobnou kresbu nože (ve své práci zaměnila nože z hrobů 12 a 15; Pedersen 2014b: 126, Pl. 63.3). Z nákresu je patrné, že nůž i jeho pochva jsou dobře zachovalé, včetně rukojeti a organické části pochvy. Hodnota této práce spočívá především v kresbě kroužků, které jsou na originálu ohnuté, špatně viditelné, a tím i přehlédnutelné. Kresba je však černobílá a neznázorňuje barevné kontrasty, které nález vykazuje. Po publikování našeho článku byla zveřejněna vysokoškolská práce (Sénby Posse 2021), která přináší zběžné metrické údaje a barevnou kresbu nože.
Dlouhý nůž z hrobu Valsgärde 12. Převzato z Pedersen 2014b: Pl. 63.3.
Dlouhý nůž z hrobu Valsgärde 12. Převzato z Sénby Posse 2021: Fig. 24.
Popis
Nůž s pochvou, který je nyní umístěn v muzeu Gustavianium v Uppsale a který nese inv. č. 5912:1046, je podle Johna Worleyho, kurátora skandinávských archeologických sbírek téhož muzea, dlouhý 475 mm. Pochva je k noži přikorodovaná a nelze ji neinvazivně odejmout. Tato délka, kterou nám kurátor zaslal s fotografií s měřítkem, se blíží jak geograficky nejbližším analogiím ze středního Švédska (Stjerna 2007: 248), tak exemplářům z celého regionu, ve kterém se dlouhé nože v 10. století objevovaly (Vlasatý 2020). Pochva pokrývala celou délku nože.
Dlouhý nůž z hrobu Valsgärde 12. Fotografii laskavě zaslal kurátor John Worley, kterému tímto děkujeme.
Rukojeť nože je dřevěná a poměrně zachovalá. Její délka je 110 mm a má přibližně kruhový nebo oválný průřez o průměru přibližně 24-25 mm. Ve vzdálenosti 1-2,5 mm od předního konce rukojeti je umístěna 16 mm dlouhá omotávka ze stříbrného drátu, která byla vytvořena dvěma splétanými dráty tak, aby tvořila motiv „větévky“. Omotávka, která se zdá se skládat z devatenácti řad splétaného drátu, byla vložena do připravené drážky tak, aby povrch rukojeti zůstal co nejhladší. Řap čepele s největší pravděpodobností prochází celou rukojetí. Zdá se, že konec rukojeti je překryt mírně prohnutou tenkou plechovou koncovkou, která nyní od rukojeti mírně odstává. Počet nýtů, kterými je koncovka připevněna k dřevěné rukojeti, není znám. Lze předpokládat, že řap procházel skrze koncovku, kde byl stočen do očka.
Šířka čepele kopírovala šířku rukojeti, tedy asi 24 mm, kterážto hodnota má ve švédském materiálu četné analogie (Stjerna 2007: 248). Tloušťka čepele není známa, na základě analogií se však zdá, že pravděpodobnou tloušťkou je hodnota mezi 6-11 mm (Stjerna 2007: 248). Průřez čepele nepochybně tvoří trojúhelník podobný tvaru V. Hřbet je rovný, v první třetině od špice se mírně svažuje, zatímco ostří je po většinu své délky rovné a s výjimkou posledních pěti centimetrů před špicí se zužuje mírně a plynule a není rovnoběžné se hřbetem. Pokud čepel zcela vyplňovala pochvu, byla její délka 360-370 mm, nicméně z analogií je zřejmé, že hrot čepele nikdy nedosahuje samotné špice pochvy (Stjerna 2007: Fig. 2.2a, 12e, 19a). Pochva z dosud zachovalé tenké hovězí kůže pokrývala celou délku nože včetně rukojeti (Carlson 2023: 64). Jediná část nože, která byla vidět, byla kovová koncovka s očkem, v němž se nacházel kroužek s řemínkem pro vytažení zbraně. Je dost možné, že čepel pod kůží chránila tenké (1-2 mm) dřevěné pouzdro (Vlasatý 2023). Bok pochvy na straně ostří byl po celé délce překryt kováním, které bylo zčásti ozdobné, zčásti představovalo funkční tříbodovou fixaci k opasku. V úrovni rukojeti se nachází lichoběžníkové, mírně se rozšiřující jednodílné kování, které je zahnuto podélně (nikoli příčně, jako všechna ostatní kování). Kování je o cca 10 mm delší než rukojeť, v nejužším místě je široké 14 mm a v nejširším 18 mm. Kování je vyrobeno z plechu ze slitiny mědi, který je pocínován. Zdobí jej třístupňová perforace, která je organizována tak, že na vnitřní straně směrem k rukojeti se nacházejí tři perforace a na vnější straně dvě, jejichž vrcholy jsou umístěny ve vynechaném prostoru mezi třemi vnitřními perforacemi. Perforacemi je zdobena pouze přední strana kování, zadní ohnutá strana takto zdobena není, což znamená, že pochvu bylo možné nosit pouze jedním směrem (konec při zavěšení směřoval doleva, rukojeť směřovala k pravé ruce). Perforace je podložena kontrastním plechem ze slitiny mědi. Na vnější straně kování je poškozena jedna z přepážek stupňovité perforace, na vnitřní straně jsou přepážky pravděpodobně záměrně odstraněny, díky čemuž je viditelná hrana podkladového materiálu (je vidět, že podkladový materiál nedosahuje okraje hlavního kování). Okraj lichoběžníkového kování je zdoben dvěma linkami, vnitřní prostor je pomocí linek z ražených jamek rozdělen do trojúhelníkových polí, které respektují tvar stupňovitých perforací. Pět z těchto polí je navíc zdobeno soustřednými kruhy. V místech, kde se linky z ražených jamek potkávají, jsou umístěny nýty, kterých je na lichoběžníkovém kování minimálně 11 (tři nýty jsou masivnější než ostatní).
Na vnější straně lichoběžníkového kování vidíme držák kroužku, který se zasunut do lichoběžníkové kování i jeho kontrastního podložení a který je upevněn jedním z masivních nýtů. Držák sestává z jednoduchého ohnutého pásku, který měl před ohnutím tvar přesýpacích hodin a na který je před ohnutím a nýtováním nasazen kroužek. Vnitřní část držáku a jeho upevnění je dobře patrné na více poškozených analogiích (Vendel IX, hroby 59 a 463 z Birky). Pokud byl plech držáku původně pocínován, není tato dekorace na fotografiích vidět. Není vyloučeno, že držák byl zdoben okrajovými linkami (jako ve Valsgärde 15). Druhý držák kroužku již není zakrytý dalšími kováními a má tvar, který je v literatuře označován jako „křídlovitý“. Šířka základny je 27-28 mm, výška plechu po ohnutí je 21-22 mm. Šířka nejužšího místa kování, na kterém je umístěn kroužek, je zhruba 9 mm. Kování je zdobeno stejně jako kování lichoběžníkové – je pocínované, zdobené třístupňovou perforací, kontrastním podložením, raženými jamkami a soustřednými kružnicemi. Kování se zdá být připevněn alespoň dvěma nýty. Třetí držák kroužku je co do velikosti a zdobení totožný, je však poškozený a byl pravděpodobně upevněn třemi nýty, z nichž jeden má hlavu ze žlutého kovu. Samotné kroužky jsou odlity ze slitiny mědi a mají jednotnou velikost cca 28 × 25 mm. Na rozdíl od Stjernova názoru, že uzly nebyly zdobeny, je z obrázků zveřejněných Pedersenovou evidentní, že uzly jsou drážkové, což je typické pro tento typ předmětu. Kroužky, jejichž osičky jsou nepochybně zúžené, sloužily k upevnění koženého řemínku, jak je vidět na dochovaných paralelách z hrobu 834 v Birce.
Špice pochvy je kryta jednodílným, přehnutým sanicovým kováním, jehož délka je 108-115 mm. Nákončí je pocínováno a Stjernova poznámka o „bronzu“ proto není zcela přesná. Počet nýtů nelze přesně odhadnout. Jedinou výraznou ozdobou je dvojitá lemující linka. Zbývající prostor okraje pochvy zdobí rýhované svorky, které se rovněž jeví jako pocínované. Svorky jsou v ohnutém stavu dlouhé cca 10 mm a každá z nich je upevněna pouze jedním nýtem. Mezi prvním a druhým držákem je jediná svorka, mezi druhým a třetím držákem jsou dnes zachovány 3 svorky, ale původní prostor je vhodný pro 5-6 svorek, což Pedersen zachycuje na svém nákresu. Prostor mezi třetím držákem a nákončím byl původně vyplněn svorkami, z nichž většina dnes absentuje. V závislosti na šířce svorky 5-7 mm mohlo být v této sekci 20-29 svorek.
V minulosti byl dlouhý nůž z hrobu Valsgärde 12 přirovnáván k baltským analogiím (Thunmark-Nylén 2006: 251), což se ve světle nových důkazů nejeví jako relevantní tvrzení. Je pravda, že drátěná omotávka rukojeti je u dlouhých nožů z Kuronska a Livonska aplikována často (např. nůž z Muzea Malé Litvy v Klaipėdě, Girkaliai, Radzes, Genčai, Anduliai, viz Vlasatý 2021), nicméně ve většině případů jde o vícenásobné omotávky z drátu ze slitiny mědi. Drát ze slitiny mědi je také použit v případě dlouhého nože z Kjuloholmu (Cleve 1978: 172). Pokud je nám známo, jediné dlouhé nože s jednoduchými stříbrnými omotávkami pocházejí z lodního hrobu ve Staré Uppsale (Arkeologerna 2023), hrobů Vendel XI (Stolpe – Arne 1912: 34-5, Pl. XXIV.1), Valsgärde 15 (Pedersen 2014b: Pl. 63.4), Šestovica 36 (Arne 1931: Abb. 44a) a 2/2006 (Androščuk – Zocenko 2012: 190, Fig. 133a – b), tzn. z oblasti středního Švédska a staré Rusi. Cínování, kterého je podle řemeslníka Alexeje Neujmina dosaženo v ohni pomocí pryskyřice jako tavidla, je typické pro nože z tohoto okruhu a lze je nalézt v Birce (např. 73, 581), Vendelu (IX), Valsgärde (15), Stará Uppsale a Šestovici (mohyly 30, 145, 2/2006). Mezi běžné způsoby výzdoby této skupiny patří také třístupňové prolamování, kontrastní podložení a linie z ražených jamek (viz Vlasatý 2022). Neobvyklým znakem je výzdoba ze soustředných kruhů, jejíž nejbližší paralelou je nákončí ze Sarského tábora 2 (Leontiev 1996: 100, Obr. 40.13). V konečném důsledku nůž z hrobu Valsgärde 12 dobře zapadá do švédské produkce a není třeba hledat analogie v dnešním Lotyšsku nebo Litvě.
Detailní fotografie pořízené Mattem Bunkerem, kterému tímto děkujeme.
Poděkování
Tento článek by nemohl vzniknout bez kvalitních fotografií pořízených britským reenactorem Mattem Bunkerem, kterého můžete podpořit prostřednictvím jeho crowdfundingového projektu buymeacoffee.com/medicusmatt. Na vzniku článku se významně podílel kurátor Gustaviania John Worley, kterému rovněž děkujeme. Za konzultaci materiálu vděčíme ruskému výrobci Alexeji Neuminovi.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Bibliografie
Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords: Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.
Arbman, Holger (1940). Birka I. Die Gräber. Tafeln, Stockholm.
Arkeologerna 2023 = Nya rön om båtgravarna i Gamla Uppsala. In: Arkeologerna.com [online]. [2023-02-27]. Dostupné zde.
Arne, T. J. (1931). Skandinavische Holzkammergräber aus der Wikingerzeit in der Ukraine. In: Acta Archaeologica 2, 285–302.
Arwidsson, Greta (1984). Scheren. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II:1. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 195-8.
Arwidsson, Greta (1986a). Hiebmesser. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II: 2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 35–37.
Arwidsson, Greta (1986b). Schilde. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II: 2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 38–44.
Beatson, Peter (1995-2019). Kaftan. In: members.ozemail.com.au [online]. [2023-02-27]. Dostupné zde.
Braathen, Helge (1989). Ryttergraver: politiske strukturer i eldre rikssamlingstid, Oslo : Universitetet i Oslo.
Carlson, Stella (2023). Audhumbla and Heidrun beyond gods and mead. Species selection for production of leather in Late Iron Age Scandinavia, Uppsala : Uppsala universitet.
Cleve, Nils (1978). Skelettgravfälten på Kjuloholm i Kjulo; Vikingatid och korstågstid. Gravfältet C. Finska Fornminnesföreningens Tidskrift 44: 2, Helsinki.
Forsåker, Anna-Lena (1986). Zaumzeug, Reitausrüstung und Beschirrung. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II:2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 113–136.
Graham-Campbell, James (1980). Viking Artefacts: A Select Catalogue, London
Gräslund, Anne-Sofie – Ljungkvist, John (2011). Valsgärde Revisited. In: Arkæologi i Slesvig / Archäologie in Schleswig, Sonderband „Det 61. Internationale Sachsensymposion 2010“ Haderslev, Danmark, Neumünster, 123-140.
Hedenstierna-Jonson, Charlotte – Ljungkvist, John (2021). Horses and Burials in Late Iron-Age Central Sweden. The examples of Valsgärde and Birka. In: Pedersen, Anne – Bagge, M. S. (eds). Horse and Rider in the late Viking Age. Equestrian burial in perspective. Papersfrom a conference Skanderborg 27-28th of June 2019, Aarhus, 223-243.
Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.
Ježek, Martin (2013). Touchstones of archaeology. In: Journal of Anthropological Archaeology 32(4), 713–731.
Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, Kraków – Sanok – Wrocław, 7-68.
Kainov 2019 = Каинов, Сергей Юрьевич (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XIв. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.
Larsson, Annika (2007). Klädd krigare : skifteiskandinaviskt dräktskick kring år 1000, Uppsala.
Leontiev 1996 = Леонтьев, А. Е. (1996). Археология мери. К предыстории Северо-Восточной Руси // Археология эпохи великого переселения народов и раннего средневековья. Выпуск 4, Москва.
Lindblom, Cecilia (2000). I döden klädd. Analys av textil – och läderfragment från båtgrav 12, Valsgärde, Gamla Uppsala sn, Uppland, Stockholm : Stockholms universitet.
Ljungkvist, John (2008). Valsgärde – Development and change of a burial ground over 1300 years. In: Norr, Svante (ed.). Valsgärde Studies: the Place and its People, Past and Present, Uppsala, 13–56.
Munktell, Ing-Marie (ed.) (2013). Valsgärde 1, 2 & 4, Uppsala.
Nordahl, Else (2018). Valsgärde 14, Uppsala.
Orfinskaja 2018 = Орфинская, О.В. (2018). Текстиль Гнездовского комплекса // Гнёздовский археологический комплекс: Материалы и исследования. Вып.1, М., 414-542.
Paulsen, Peter (1953). Schwertortbänder der Wikingerzeit : ein Beitrag zur Frühgeschichte Osteuropas, Stuttgart.
Pedersen, Anne (2014a). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burialsin Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 1. (Text), Copenhagen.
Pedersen, Anne (2014b). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burialsin Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.
Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben, Kristiania.
Rygh, Oluf (1885). Norske Oldsager, Christiana.
Sénby Posse, Lovisa (2021). En rumslig analys av båtgravskicket. Tvärvetenskapliga metoder för att tolka Valsgärdes tvillinggravar 12 och 15, Uppsala : Uppsala Universitet.
Shchedrina, A. Y. – Kainov, S. Y. (2021). Helmet from the National Museum of Bosnia and Herzegovina. In: Acta Militaria Mediaevalia XVI, Kraków – Sanok – Wrocław, 225-245.
Schönbäck, Bengt – Thunmark-Nylén, Lena (2002). De vikingatida båtgravarna i Valsgärde – relativ kronologi. In: Fornvännen 97, 1-8.
Steuer, Heiko (1997). Waagen und Gewichte aus dem mittelalterlichen Schleswig : Funde des 11. bis 13. Jahrhunderts aus Europa als Quellen zur Handelsund Währungsgeschichte, Köln.
Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.
Stolpe, Hjalmar – Arne, T. J. (1912). Graffältet vid Vendel, Stockholm.
Strömberg, Märta (1986). Kumtbeschläge. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II:2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 143–6.
Thunmark-Nylén, Lena (1984). Ringnadeln. In: Arwidsson, Greta (ed.). Birka II:1. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 5-14.
Thunmark-Nylén, Lena (2006). Die Wikingerzeit Gotlands III:1–2 : Text, Stockholm.
Thålin-Bergman, Lena (1986). Übersicht der Speerspitzen von Birka. In: Greta Arwidsson (ed.) Birka II: 2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 15-20.
Vedeler, Marianne (2014). Silk for the Vikings, Oxford – Philadelphia.
Vlasatý, Tomáš (2020). Evoluce skandinávských dlouhých nožů. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-05-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/evoluce-skandinavskych-dlouhych-nozu/.
Vlasatý, Tomáš (2021). Drátem omotané rukojeti nožů 9.-12. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-05-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/dratem-omotane-rukojeti-nozu/.
Vlasatý, Tomáš (2022). Prolamování a stupňovitý okraj nožových pochev. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2022-12-07]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/prolamovani-a-stupnovity-okraj-nozovych-pochev/.
Vlasatý, Tomáš (2023). Dřevěné pochvy dlouhých nožů švédské tradice. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2023-04-30]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/drevene-pochvy-dlouhych-nozu-svedske-tradice/.
Wegraeus, Erik (1986). Die Pfeilspitzen von Birka. In: Greta Arwidsson (ed.) Birka II: 2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 21-34.
