Dřevěné pochvy dlouhých nožů švédské tradice

Úvod

Dlouhé nože rozšířené kolem Baltského moře v období 10. a 11. století představují nepříliš početnou skupinu militárií, které se v posledních dekádách věnuje zvýšená pozornost ze strany akademiků (např. Stjerna 2007; Kainov 2019: 102-112) i historických reenactorů (např. Vlasatý 2020; 2021a; 2022a; 2022b). Společné úsilí těchto dvou zájmových skupin vedlo k vymapování, stanovení základní parametrů a v konečném důsledku definování různých regionálně specifických variant zdobení.

Společnými jmenovateli dlouhých nožů jsou celková délka 27-60 cm (nejběžněji 35-50), šířka čepele 1,7-3 cm a tloušťka hřbetu 0,5–2,5 cm (nejběžněji kolem 1 cm). Délka rukojetí, které byly vyrobeny ze dřeva, kosti nebo parohu, je 9-13 cm. Rukojeti mohly být omotány drátěnou omotávkou. Váha čepelí bez rukojetí činí 100–330 gramů. Čepele byly vyráběny z třídílného nebo pětidílného paketu s ocelovým jádrem (Arrhenius 1974: 105; Puškina – Rozanova 1992: 215; Tvauri 2012: 187-8). Pochvy kryjí celé nože včetně rukojetí a jsou zavěšené tak, že ostří směřuje vzhůru. Aby bylo nože možné z pochev vytáhnout, mají obvykle na koncích rukojetí drobná očka, původně vyplněná koženým řemínkem. První dělení, které můžeme učinit, rozděluje skupinu na:

• nože, které mají na hřbetech podélné drážky, které jsou důsledkem výroby a které je třeba chápat jako známku kvality. Nože s těmito drážkami obvykle nejsou kombinovány se zdobenými pochvami (Stjerna 2007: 245), ačkoli například nůž z hrobu Vendel IX drážkou disponuje.

• nože s plochými hřbety a pochvami, které jsou zdobeny okrajovým kováním (sanicovým kováním, drážkovanými svorkami, kováním rozšířené části pochvy, kroužky na pověšení a jejich úchyty).

Tyto varianty naznačují rozdílné strategie v prezentaci nožů. Nože s drážkami na hřbetech čepelí nacházíme v Estonsku (Mandel 1977: 240), Finsku (Salmo 1938: 160), Lotyšsku (Atgāzis 2019: 79) i Švédsku (Stjerna 2007). Další rozrůznění dále nacházíme ve skupině nožů s dekorovanými pochvami, které můžeme rozdělit na dvě hlavní skupiny:

• Standardními součástmi pobaltských a gotlandských pochev byla podlouhlá sanicová kování, svorky, kování rozšířené části pochvy, kovové pásky obkružující rukojeť a kroužky sloužící k fixaci pochvy. Některé pochvy mají dodatečné zdobení povrchu pochvy ve formě rhombických aplikací nebo zubatých kování. Kování s výjimkou kroužků je vyrobeno ze slitiny mědi. Povrch většiny kování je zdobený ražbou trojúhelnou raznicí, postrádá prolamování, podložení a cínování. Kroužky jsou prosté, vyrobené ze silného drátu ze železa či slitiny mědi. Nože spojené s pochvami této skupiny mají rukojeti omotané drátem ze slitiny mědi.

Příklad dlouhého nože z Priekuļi Gugeri. Zdroj: Apala – Zariņa 1991: 4. att.

• Kování pochev dlouhých nožů ze středního Švédska a staré Rusi zahrnují sanicové kování, svorky, kování rozšířené části pochvy a kroužky k fixaci pochvy. Pochvy postrádají pásky obkružující rukojeť a nikdy nejsou zdobeny trojúhelnou raznicí. Kování jsou vyrobena z cínované slitiny mědi, mají charakteristický hradbičkový okraj a prolamovaní, které odhaluje kontrastní podložení ze slitiny mědi. Kroužky jsou lité. Nože spojené s pochvami této skupiny mají rukojeti omotané stříbrným drátem.

Příklady nožů ze středního Švédska: Valsgärde 12 a 15. Zdroj: Pedersen 2014: Pl. 63.

Samozřejmě existují výjimky, které naznačují prolínání obou stylů. Jednou z nich je cínované a prolamované kování pochvy z Dreņģeru-Čunkāni (Atgāzis 1994: 25), které je současně kombinováno s trojúhelnou ražbou a páskem obružujícím rukojeť. Dalším dobrým příkladem je drátem ze slitiny mědi omotaný dlouhý nůž z hrobu 230 z gotlandské lokality Kopparsvik, jehož kování je cínované a podložené, ale současně ražené trojúhelnou raznicí a doplněné o pásek obkružující rukojeť (Thunmark-Nylén 1995: Abb. 314a-b; 2000: 860). Z důvodu zjevných podobností a zmíněného omezeného prolínání stylů nelze skupiny chápat jako zcela oddělené tradice, avšak spíše jako dvě dominantní varianty jedné módy, která zasáhla oblast Baltského moře v 10. století.

Dosavadní bádání se zaměřovalo na kategorizaci nálezů dle jejich zjevných kovových prvků, které jsou zachyceny na nepříliš detailních fotografiích, kresbách a v písemných popisech. Je standardem, že dlouhé nože zkoumají lidé bez praktické znalosti jejich výroby a použití, což má za následek, že drtivá většina zkoumaných nožů je znázorněna zpravidla z čelního pohledu, bez zaměření na boční strany. Stejně tak je samozřejmostí, že organická složka starších objevů utrpěla vlivem špatné konzervace významné škody. Výsledkem je, že řada důležitých detailů může uniknout.

Když roku 2019 světoznámý mečíř Peter Johnsson zmapoval veškeré militárie z hrobu Bj 581 v Birce, učinil zajímavý a dodnes přehlížený závěr: pochva dlouhého nože měla s největší pravděpodobností tenké dřevěné jádro, které bylo překryto kůží. Tento poznatek posloužil při výrobě nové reprodukce pro výstavu v muzeu v Birce (Wåhlander 2020), kterou vyrobil Joel Wennerholm. V níže přiloženém článku porovnáme dokumentaci obou výrobců s dalšími vlastními pozorováními, která validují Johnssonovo pozorování. Článek je dedikován všem akademikům a řemeslníkům, kteří se věnují problematice raně středověkých militárií. Současně může posloužit jako názorný příklad důležitosti detailního čtení archeologických nálezů.

Detailní rozměření dlouhého nože z hrobu Bj 581 v Birce.
Autor schématu: Peter Johnsson, https://swordreflections.com/.

---

Argumentace

Teorii o použití tenké dřevěné vložce tvořící jádro pochvy lze založit na čtyřech přímých a jednom nepřímém důkazu:

1. Přítomnost dřevěného jádra

Navzdory špatnému zachování organiky existují nejméně tři dlouhé nože, které vykazují známky dřevěné pochvy. Jedním z nich je 54 cm dlouhý nůž z hrobu 36 z ukrajinské Šestovici, objevený roku 1925, na jehož čepeli byly nalezeny pozůstatky dřevěné pochvy (Androščuk 1999: 103, no. 10; Androščuk – Zocenko 2012: 190, Fig. 133a–b; Arne 1931: 290–291; Artěmjev 1998: 229; Blifeld 1977: 129). Druhý exemplář, skvěle zachovaný 49 cm dlouhý nůž z hrobu 2/2006 z téže lokality, navzdory písemnému popisu jasně svědčí o tom, že mezi čepelí a kůží se nachází světlá žlutavá vrstva, která díky své mocnosti, barvě i umístění dobře odpovídá dřevu (Androščuk – Zocenko 2012: 336–337; Asingh – Jensen 2022: 22-3). Třetím velice pravděpodobným kandidátem je 52 cm dlouhý nůž z litevské lokality Anduliai, jehož současné torzo naznačuje obložení čepele dřevem (Jablonskis 1974).

Dlouhé nože z komorového hrobu 36 v Šestovici a z lokality Anduliai.
Zdroj: Androščuk – Zocenko 2012: Fig. 133a; Vykintas Motuza a Muzeum Malé Litvy v Klaipėdě.

2. Oválný průřez pochev

Přítomnost dřeva zdůvodňuje zaoblený či přímo oválný průřez pochvy. Ten je nápadný jak vyboulením těsně nad úrovní kování v oblasti čepele, tak i poměrně nevýrazným přechodem mezi rukojetí a čepelí. Vyboulení se v oblasti rukojeti nenachází. Výsledek porovnání s kvalitními reprodukcemi, které postrádají dřevěné jádro, jsou jednoznačné: zatímco tloušťky svorek jsou stejné (0,5 cm), maximální tloušťky pochev jsou výrazně odlišné (cca 2,1 cm pro pochvy s jádrem, cca 1,3 cm pro pochvy bez jádra při tloušťce hřbetu nože 0,9 cm). Jinými slovy svorky u pochev se dřevěným jádrem vyplňují zhruba čtvrtinu tloušťky pochvy, zatímco u bezjádrových pochev, jež jsou ploché a těsně kopírují čepel, svorky vyplňují zhruba polovinu až třetinu tloušťky.

Srovnání ploché (vlevo) a vyboulené pochvy (vpravo).

Srovnání ploché (vlevo) a vyboulené pochvy (vpravo).

3. Průřez svorek

Vzhledem ke zmíněnému vyboulením těsně nad úrovní kování v oblasti čepele je kožený okraj pochvy zakřivený a pod napětím. To ústí ve skutečnost, že svorky, které tento okraj drží, nemají v případě použití dřevěného jádra průřez písmene U, ale spíše písmene V. Svorky tvaru písmene U naznačují, že svíraly dvě vrstvy kůže, které nebyly pod prohnuté a pod napětím, a proto u nich můžeme očekávat absenci dřevěného jádra.

Svorky dlouhých nožů ze Šestovice (Černenko 2007: Рис. 48.9-16) a Gnězdova (Kainov 2019: Рис. 36.6).

Dlouhý nůž s plochými svorkami z hrobu 38 z Genčai I (Griciuvienė 2009: 121).

4. Průřez sanicového kování

Peter Johnsson se po ohledání dlouhého nože z hrobu Bj 581 v Birce domnívá, že průřez sanicového kování je příliš vyklenutý na to, aby původní kování svíralo pouze dvě vrstvy kůže. Podle tohoto badatele je pravděpodobnější, že dovnitř kování zasahovala část dřevěného jádra. S tímto souhlasí i konec dlouhého nože z hrobu Bj 735, které je podobně vyklenuté a je stále vyplněné materiálem, jenž dle starých kreseb může být dřevěnou vložkou potaženou kůží.

Detaily sanicového kování dlouhého nože z hrobu Bj 581 v Birce.
Autor: Peter Johnsson, https://swordreflections.com/.

5. Praktické vlastnosti dřevěných pochev

Závěrečný bod, který je třeba zmínit, se týká praktičnosti dřevěného jádra, které poskytuje pevnou a stabilní strukturu, jež udržuje pochvu v daném tvaru, zabraňuje ohybu a proříznutí. Všeobecně zaručuje majiteli bezpečnou manipulaci s dlouhými čepelemi a jednoduchou údržbu. Kožený potah lze navíc na dřevěné jádro nalepit. V případě dlouhého nože z Anduliai, jehož pochva je na boku ozdobena rhombickými kováními, mohlo dřevěné jádro současně sloužit jako ochrana před poškrábání čepele roznýtovanými dříky nýtů.

Není proto divu, že dřevěná jádra se u zbraňových pouzder užívají napříč stoletími. V raném středověku jsou známa u krátkých nožů (např. Hrubý 1955: 112), seker (Vlasatý 2015b), kopí (Vlasatý 2022c), mečů (např. Geibig 1991: 104–105; Košta – Hošek 2014: 60-70) dalších předmětů s dlouhými ostrými čepelemi, například nůžek (Vlasatý 2021b). Pochvy se dřevěným jádrem jsou využívány i u dlouhých nožů 7. století (Volken – Goubitz 2020: 47) a dlouhých nožů s širokými čepelemi (Vlasatý 2015a), aplikace u jiné skupiny dlouhých nožů proto není překvapivá, ve skutečnosti je poměrně očekávatelná.

---

Rekonstrukce

Joel Wennerholm vytvořil dle Johnssonových poznatků pokusnou reprodukci pro muzeum v Birce. Jádrem se stal 0,1-0,2 cm tlustý dlabaný korpus ze dřeva. Ten může být překryt lnem, což usnadňuje následnovnou aplikaci kůže. Po potažení kůže došlo ke charakteristickému vyboulení v oblasti čepele. Nůž je prvním prototypem, a tak ne všechny prvky jsou uspokojivé: například pro připevnění svorek byl na okraji věnován poměrně široký pruh kůže, takže výsledný průřez svorek netvoří písmeno V. Zajímavostí je, že okraj pochvy není sešit a kování slouží jako jediná metody spojení obou stran dohromady.

Pokusná rekonstrukce Joela Wennerholma.

---

Závěr

Na základě výše uvedené argumentace je možné předpokládat, že pochvy dlouhých nožů baltské tradice měly v některých případech jádro ze dřeva potažené kůží. Existuje významný předpoklad, že dřevěná jádra můžeme najít především u švédských a staroruských nožů s cínováním a prolamováním. Toto řešení je praktické a má mnohočetné analogie napříč raně středověkými zbraněmi. Tato dosud nepublikovaná revize pochev dlouhých nožů přináší nový pohled na design, konstrukci a používání elitních militárií 10. století.

Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.

---

Poděkování

Posun ve vývoji bádání by nebyl možný bez pečlivé práce Petera Johnssona, který upozornil na nesrovnalosti mezi originálem a reprodukcemi. Srdečně děkujeme za sdílení všech podkladů a obrazové dokumentace. Vyjadřujeme svoji nesmírnou vděčnost Joelu Wennerholmovi, který realizoval Johnssonův návrh a sdílel s námi své fotografie z výroby. Zavázaní jsme také Romanu Královi, Václavu Maňhovi a Vykintasovi Motuzovi, se kterými jsme otázku dřevěných jader konzultovali.

---

Bibliografie

Arne, T. J. (1931). Skandinavische Holzkammergräber aus der Wikingerzeit in der Ukraine. In: Acta Archaeologica 2, 285–302.

Androščuk 1999 = Андрощук, Ф. О. (1999). Нормани і слов’яни у Подесенні (Моделі культурної взаємодії доби раннього середньовіччя), Киiв.

Androščuk – Zocenko 2012 = Андрощук Ф. O. – Зоценко В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Apala, Zigrīda – Zariņa, Anna (1991). Dižciltīga latgaļa apbedījums Ģūģeru kapulaukā. In: Latvijas Vēstures Institūta Žurnāls, Nr. 1, 11-29.

Arrhenius, Birgit (1974). Om knivar och knivtypologi. In: Fornvännen 69, 105–110.

Artěmjev 1998 = Артемьев, А. Р. (1998). Скрамасакс из псковского некрополя X – начала XI вв //
Археологические вести 1998/5, 228–232.

Asingh, Pauline – Jensen, Kristian (2022). RUS – Vikinger i øst, Højbjerg.

Atgāzis, Māris (1994). Dreņģeru-Čunkānu kapulauks un zemgaļu senvēstures pētniecības jautājumi. In: Mugurēvičs, Ēvalds (ed.). Zinātniskās atskaites sesijas materiāli par 1992. un 1993. gada arheologu un etnogrāfu pētījumu rezultātiem, Rīga, 23–30.

Atgāzis, Māris (2019). Tuvcīņas ieroči Latvijā 10.- 13.gadsimtā, Rīga.

Blifeld 1977 = Бліфельд, Д. І. (1977). Давньоруські пам’ятки Шестовиці, Київ.

Černenko 2007 = Черненко О. (2007). Археологічна колекція Чернігівського історичного музею імені В.В. Тарновського (1896-1948 рр.), Чернігів.

Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.

Griciuvienė, Eglė (2009). Kuršiai. Genties kultūra laidosenos duomenimis. Katalogas = The Curonians. Tribe Culture According to the Burial Data. Catalogue, Vilnius.

Hrubý, Vilém (1955). Staré Město. Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“. Monumenta Archaeologica III, Praha.

Jablonskis, Ignas (1974). Andulių-Kretingos senkapio radiniai. In: AETL 1972 ir 1973 metais, Vilnius, 82-85.

Kainov 2019 = Каинов, Сергей Юрьевич (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.

Košta, Jiří – Hošek, Jiří (2014). Early Medieval swords from Mikulčice, Brno.

Mandel, Mati (1977). Võitlusnuga muinaseestlaste relvastuses. In: TATÜ 26:3, 236–255.

Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Publications from the National Museum. Studies in Archaeology & History Vol. 20:1 2. (Catalogue), Copenhagen.

Puškina – Rozanova 1992 = Пушкина, Т. А. – Розанова, Л. С. (1992). Кузнечные изделия из Гнёздова // Российская Археология 1992/2, 200–220.

Salmo, Helmer (1938). Die Waffen der Merowingerzeit in Finnland, Helsinki.

Stjerna, Niklas (2007). Viking-age seaxes in Uppland and Västmanland : craft production and eastern connections. In: U. Fransson (ed). Cultural interaction between east and west, Stockholm, 243–249.

Thunmark-Nylén, Lena (1995). Die Wikingerzeit Gotlands I : Abbildungen der Grabfunde, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Tvauri, Andres (2012). The Migration Period, Pre-Viking Age, and Viking Age in Estonia, Tartu.

Vlasatý, Tomáš (2015a). Baltské široké bojové nože. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-05-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/baltske-siroke-bojove-noze/.

Vlasatý, Tomáš (2015b). Organická pouzdra na sekery 9.-12. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-05-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/pouzdra-na-sekery/.

Vlasatý, Tomáš (2020). Evoluce skandinávských dlouhých nožů. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-05-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/evoluce-skandinavskych-dlouhych-nozu/.

Vlasatý, Tomáš (2021a). Drátem omotané rukojeti nožů 9.-12. století. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-05-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/dratem-omotane-rukojeti-nozu/.

Vlasatý, Tomáš (2021b). Raně středověká pouzdra na nůžky. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2021-05-31]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/rane-stredoveka-pouzdra-na-nuzky/.

Vlasatý, Tomáš (2022a). Dlouhý nůž z hrobu Valsgärde 12. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2022-12-07]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/dlouhy-nuz-z-hrobu-valsgarde-12/.

Vlasatý, Tomáš (2022b). Prolamování a stupňovitý okraj nožových pochev. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2022-12-07]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/prolamovani-a-stupnovity-okraj-nozovych-pochev/.

Vlasatý, Tomáš (2022c). Pouzdra na kopí raného středověku. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2022-12-07]. Dostupné zde: https://sagy.vikingove.cz/pouzdra-na-kopi-raneho-stredoveku/.

Volken, Marquita – Goubitz, Olaf (2020). Covering the blade. Archaeological Leather Sheaths and Scabbards, Zwolle.

Wåhlander, Linda (2020). Begravd på Birka. Tre århundraden, fyra vikingaliv, Birka.