Jelikož se často setkáváme s názorem, že meče raného středověku jsou raritní, výjimečně objevované nálezy, rozhodli jsme se vytvořit příspěvek, který by se pokusil odhadnout, kolik evropských mečů z období 9.-11. století ve skutečnosti známe. V akademické i reenactorské sféře jde o poměrně častou otázku, na kterou přitom neexistuje jednoznačná odpověď; pro akademiky jsou počty zajímavé (nejen) při vytváření distribučních map, zatímco reenactoři se zajímají, jak četné meče byly mezi tehdejší populací a do jaké míry je lze užít při dnešní rekonstrukci.
V současné chvíli neexistuje žádný souhrnný seznam či katalog a jsme nuceni pracovat s dobře zrevidovanými soubory a více či méně přesnými odhady. Do následujícího výčtu započítáme meče, které spadají do Petersenovy, Geibigovy, Kirpičnikovovy nebo Kazakevičiovy typologie a lze je datovat do období let 800-1100. V některých případech jsou možné přesahy na obou stranách časové osy, které jsme se pokusili maximálně eliminovat.
Ilustrační obrázek. Zdroj: Aksdal 2017: Fig. 4.
Kalkulace
Norsko
Počet norských mečů sledovaného období patří mezi největší otázky, které si lze při studiu raně středověkých militárií vůbec klást. Přesný počet není znám, což je vzhledem k mimořádnému množství pochopitelné. Do roku 1917, kdy Jan Petersen vytvářel statistiku pro svou průlomovou práci, bylo známo nejméně 1773 jednobřitých i dvoubřitých mečů, přičemž 245 jednobřitých čepelí nedisponuje jílcovými komponenty (Petersen 1919: 6, 56). Významný posun v bádání přinesl až Per Hernæs, který ve své práci, jež se věnuje pouze jihovýchodnímu Norsku, udává, že do roku 1979 byl v tomto regionu zaznamenán přírůstek 690 nových mečů (Hernæs 1985: 36). Geibigova práce nepřináší v tomto ohledu žádnou revizi (Geibig 1991), avšak Jakobssonova studie upravuje počty některých konkrétních typů a uvádí počet 1773 mečů s jílci (Jakobsson 1992).
Absence aktuálních soupisů dává prostor odhadům a spekulacím. Badatel Gavin Archer odhaduje počet norských mečů na 2500+ (Archer 2019), konzervátor Vegard Vike a badatel Steven Blowney shodně kalkulují 3000 (Blowney 2016; Vike 2017). Aannestad odhaduje zhruba 3500 mečů, přičemž nejméně 1598 mečů se nachází v Kulturně historickém muzeu v Oslu a muzea v Bergenu a Trondheimu dohromady shromažďují podobné množství (Aannestad 2018: 147, 151).
Na tomto místě bychom rádi představili svá pozorování. Zatímco některé typy, jako například typ E (Jakobsson 1992: 209), G (Vlasatý 2018a), S (vlastní nepublikovaná rešerše) nebo W (Vlasatý 2018c), narostly od dob Petersena o jednotky kusů, typy H a M, které byly početné již v Petersenových časech, jsou nyní o zhruba 100 % četnější a mají největší možnost ovlivnit statistiky (Vlasatý 2018c). Výrazný nárůst nových kusů zaznamenal také typ C, o kterém se hovoří jako o typu, který tvoří desetinu všech norských mečů (Hjardar – Vike 2011: 169), jakož i typ Q, jehož řádná revize chybí. Je velmi pravděpodobné, že typy C, H, Q a M jsou v Norsku zastoupeny zhruba 1200 kusy, zatímco přírůstky ostatních typů spíše nepřesahují 25 % oproti Petersenovým počtům. Jedinou výjimkou, pro kterou máme publikovanou evidenci, je typ L, jenž od dob Petersena vzrostl ze 14 na nejméně 45 ks (Aksdal 2017: 84-5). Jestliže aplikujeme Hernæsův závěr, že do roku 1979 vzrostl počet nových mečů o 71 – 81 % oproti roku 1917, na území celého Norska, počet mečů se nám bude pohybovat mezi 3030 a 3212. Při zohlednění mečů nalezených za posledních 40 let se spíše kloníme k závěru, že počet 3500 vyjádřený archeoložkou Aannestad není vzdálen od pravdy. Tento počet ovšem zahrnuje také jednobřité čepele bez komponentů, jež mohou tvořit zhruba sedminu (500 ks) a jež z jisté části mohou zapadat do 8. století.
Švédsko
Švédský soubor je skvěle zrevidovaný Fedirem Androščukem, který zmiňuje 648 mečů z období 750-1100 z území dnešního Švédska, přičemž 31 čepelí je jednobřitých (Androshchuk 2014). Nové nálezy z území Švédska jsou evidovány v separátním katalogu (Vlasatý 2022).
Finsko
Z území Finska známe přes 400 kusů mečů a jejich fragmentů, jež lze datovat do vikinského období, z nichž některé mohou mít přesah do období stěhování národů anebo do období křížových výprav (Moilanen 2018: 71). V soukromé konverzaci nám Moilanen sdělil, že zejména v důsledku nových detektorářských nálezů počet stále narůstá a že seznam mečů z 9.-11. století jistě přesahuje 400 kusů.
Německo
Alfred Geibig roku 1991 shromáždil 347 mečů ze západního Německa datovaných do období 8.-12. století (Geibig 1991). Pro bývalé východní Německo podobný soupis chybí. Jiří Košta ve své interní databázi shromažďuje údaje o 486 z prostoru dnešního Německa. Při zohlednění Geibigovy chronologie zřejmě nebude chybou předpokládat, že z Německa může pocházet zhruba 350 mečů datovaných do období mezi lety 775 a 1100.
Rusko, Bělorusko, Ukrajina
Nejkompletnějším součtem mečů z těchto zemí je doposud Kirpičnikovova práce, která shromažďuje 109 mečů (Kirpičnikov 1966a). V dobře zkoumaných lokalitách, jakými je například Gnězdovo, došlo k výraznému nárůstu počtu mečů – kupříkladu oproti Kirpičnikovovým 12 mečům z Gnězdova dnes registrujeme nejméně 27 kusů (Kainov 2012). Z území Běloruska oficiálně známe 9 mečů (Plavinski 2009: 82-3). Sergej Kainov v osobní konverzaci odhaduje, že počet nalezených mečů 9. – 1. pol. 11. století z území staré Rusi (Ruska, Běloruska a Ukrajiny) převyšuje hranici 300 (Kainov – Novikov 2024: 64-5). Počet mečů z Kaliningradské oblasti a severovýchodního Polska, které lze datovat do 9.-13. století, je stanoven až na 100 (Kazakevičius 1996: 126), avšak nelze přesně stanovit počet mečů z Kaliningradské oblasti ve sledovaném období.
Velká Británie
Nejlepší součet mečů z Velké Británie nabízí Gavin Archer, který eviduje 101 mečů z Anglie, 3 z Walesu, 14 z Ostrova Man a 36 ze Skotska (Archer 2019; Żabiński 2007). Na jiném místě tohoto webu jsme upozornili na 114 litých komponentů ze sledovaného období, přičemž zhruba 15 kusů se překrývá s Archerovým seznamem (Vlasatý 2018d). Jistě budeme mít pravdu, pokud stanovíme, že počet známých mečů a jejich komponentů překračuje 250.
Polsko
Seznam publikovaný Lechem Markem uvádí zhruba 80 mečů, které lze řadit do období 9.-11. století (Marek 2004: 106-115), avšak nepublikované revize polských badatelů hovoří až o 140 kusech z tohoto období.
Estonsko
Mati Mandel shromáždil zhruba 40 mečů datovatelných do období 9.-11. století (Mandel 1991), avšak Mauri Kiudsoo ve světle nových nálezů hovoří o více než stovce mečů z území dnešního Estonska.
Irsko
Podle Walshe se v Irsku nachází 90 mečů datovaných do doby vikinské (Walsh 1998), a přestože typologické určení je problematické, počet kusů se zdá přesný (Harrison – Ó Floinn 2014: 67).
Česká republika
Soubor českých a moravských mečů datovatelných do období 9.-11. století je zrevidován a čítá 87 kusů (Hošek – Košta – Žákovský 2019: 26, 30, 33).
Lotyšsko
Tomsons z významného množství mečů z 9.-13. století vyčleňuje 80, které lze řadit do období před křížovými výpravami (Tomsons 2018: 274).
Litva
Kazakevičius uspořádal 170 litevských mečů z období 9.-13. století (Kazakevičius 1996: 126). Přesnější chronologické rozdělení kusů není příliš možné, ale lze předpokládat, že při odstranění početné skupiny kuronských mečů, které Tomsons řadí do období křížových výprav, počet mečů výrazně poklesne a bude rozhodně nižší, než počet lotyšských mečů. Podle databáze Jiřího Košty se počet pohybuje kolem 75 kusů.
Maďarsko
Seznam, který vytvořil Kornél Bakay, čítá 68 mečů z 10.-11. století (Bakay 1967), avšak je poněkud zastaralý. Jiří Košta eviduje až 76 mečů z tohoto období z Maďarska.
Belgie a Nizozemí
Aktualizovaná revize belgických mečů čítá 6 přesvědčivých mečů z období 8.-12. století (Gava – Vlasatý 2024). Seznam vytvořený Jiřím Koštou eviduje zhruba 60 mečů z Nizozemí, které byly zpravidla publikovány v Ypeyem a týmem Knol – Bardet (Knol – Bardet 1999; Ypey 1984).
Francie
Databáze Jiřího Košty eviduje až 61 ks mečů z území dnešní Francie.
Dánsko
Androščuk stanovuje počet mečů z dnešního Dánska na 54 (v případě jednoho meče se dopouští chyby a jmenuje jej dvakrát, tudíž korektní číslo je 53; Androshchuk 2014). K číslu 52 dochází Anne Pedersen, která se věnuje pouze hrobovým nálezům a která zahrnuje také jednobřité čepele 8. století (Pedersen 2014: Find list 1). Androščukův součet je tak zřejmě přesnější. Nad rámec publikovaných kusů je známo více než 20 dalších neželezných fragmentů mečů.
Území bývalé Jugoslávie
V databázi Jiřího Košty nacházíme nejméně 44 mečů – 9 ze Srbska (Kovács 1994-1995; Vinski 1983), 27 z Chorvatska (Bilogrivić 2009; Radić 1991), 8 z Bosny (Zekan 1994, Sijarić 2004).
Slovensko
Jócsik z území Slovenska shromáždil nejméně 42 mečů, které lze datovat do 8.-11. století (Jócsik 2024).
Island
Marjatta Ísberg ve své práci, v níž zohledňuje nové nálezy posledních let, shromáždila 27 mečů a jejich komponentů (Ísberg 2020: 106), čímž rozšiřuje seznam publikovaný Eldjárnem, který čítá 22 ks (Eldjárn 2016: 323).
Rumunsko
Z území Rumunska pochází nejméně 14 mečů, které spadají do námi vymezeného období a které lze přiřadit ke sledovaným typům (Pinter 1999; Viskupič 2023a).
Rakousko a Švýcarsko
Rakouské meče patří mezi špatně zrevidované. Přestože Erik Szameit publikoval dva rakouské meče z 9. století (Szameit 1986), Jiří Košta v tuto chvíli vede v patrnosti až 12 kusů z 9.-11. století. V případě Švýcarska evidujeme 6 mečů (Geibig 1991).
Bulharsko
Viskupič ve své revizi uvádí osm mečů nebyzantského typu (Viskupič 2023b), publikované zejména Jotovem (Jotov 2004: кат. No 422-3; Jotov – Pavlova 2004: кат. No 62).
Španělsko
Carmona Avila (2007) uvádí dva meče, které by se zdají odpovídat nám vymezeným typologiím.
Ilustrační obrázek. Zdroj: Bilogrivić 2009: Pl. VI.
Závěr
Při optimistickém scénáři můžeme v Evropě pracovat se zhruba 6000-6500 meči 9.-11. století spadajících do Petersenovy, Geibigovy, Kazakevičiovy a Kirpičnikovovy typologie. Je velmi pravděpodobné, že odhad stanovený pro Norsko do sebe zahrnuje nemalé množství mečů z 8. století a že odhad pro Německo naopak zahrnuje meče obtížně datovatelné do rozpětí 11.-13. století, přesto se však domníváme, že odhady pro Velkou Británii, Lotyšsko, Litvu a Ukrajinu jsou poddimenzované a vzhledem k četným detektorářským nálezům budou ve skutečnosti znatelně vyšší. Pro řadu zemí byly zvoleny minimální počty, které nereflektují nové a dosud nepublikované nálezy.
I v případě, že se počet mečů pohybuje v rozmezí 5500-7000, hovoříme o ohromném množství zbraní, které odráží nízké jednotky procent všech původně vyrobených mečů. Jiří Košta odhaduje, že množství mečů vyrobených v období 9.-11. století se pohybovalo zhruba mezi 500-2500 tisíci, což vzbuzuje praktické otázky ohledně výrobních kapacit, surovin, standardizace a norem, ale také o vlastnících manufaktur a jejich zákaznících. Předpokládá se, že majiteli výrobních komplexů byli panovníci, kteří regulovali výrobu a distribuci mezi věrné a hosty, které si meči zavazovali. Meče jsou tak výrobky, které v sobě nesou informaci o výrobci – jsou značkami konkrétních panovníků (Košta 2020: 42), a my jsme při jejich identifikaci na úplném začátku.
Poznámka pro reenactory
Reenactoři mohou informaci o počtu mečů využít při teoretizování nad svým kostýmem. Na žádost čtenářů na tomto místě uvedeme praktickou ukázku z přemyslovských Čech 10. století.
Podle Žemličky mohla střední Čechy kolem roku 935 obývat populace 22000 lidí (Žemlička 1997: 36), zatímco v 11. století došlo k populačnímu nárůstu a kolem roku 1050 byly celé Čechy podle téhož autora obydleny zhruba 450000 obyvateli (Žemlička 1997: 18). Jelikož cena kompletní výstroje je odhadována na 1,5 až 2 kilogramy stříbra – v mincích na 1950-3250 denárů, přičemž za jeden denár se přitom člověk mohl skromně živit celý měsíc – vydržování profesionálního vojska bylo finančně náročné a zahrnovalo maximálně 1,8 % populace (Lutovský 2006: 99; Žemlička 1997: 37). Zatímco za Václavovy vlády se odhaduje 370 profesionálních bojovníků podřízených knížeti (Žemlička 1997: 37), za Boleslavovy éry se profesionální vojsko rozšířilo na 2000-3000 (Žemlička 1997: 37) či 3000-6000 mužů (Třeštík 2006: 16).
Počet českých mečů, které lze datovat do období let 800-1000, je stanoven na 22 (Hošek – Košta – Žákovský 2019: 30). Takřka výlučně se jedná o meče Petersenova typu X a Y, přičemž další typy mečů, charakteristické pro 10. století, téměř úplně absentují. Ve vztahu k výše uvedeným odhadům populace můžeme navrhnout, že pokud by meče, které máme k dispozici, reprezentovaly 1 % dochovaného materiálu, z profesionální armády 10. století by jím byl vybaven zhruba každý pátý bojovník. Pokud jde o veškerou bojovou sílu tehdejších Čech, Žemlička odhaduje, že profesionální armáda tvořila jednu desetinu českého vojska (Žemlička 1997: 37), a pokud by to tak bylo, meč by byl dostupný průměrně jednomu z padesáti ve vojsku. Problémem je zde však to, že meče nebyly rozděleny rovnoměrně a že se držely v rodinách prominentů ve větších počtech, jinými slovy, že uživatelé mečů vlastnili více než jeden kus, a jsou spíše pravděpodobní bojovníci se dvěma meči na stovku dalších.
Toto je ovšem teoretický přepoklad, který archeologie spíše nepotvrzuje. Počet seker v Čechách téhož období činí podle Profantové 79 ks (Profantová 2019: 279), a nutno podotknout, že řada detektorových nálezů seker je navždy ztracena a nebude publikována. Z ciziny můžeme zmínit 109 staroruských mečů vůči 211 sekerám (Kirpičnikov 1966a; Kirpičnikov 1966b). V sousedním Polsku, kde jsou sekery zpracovány výborně, nacházíme poměr zhruba 140 mečů na 891 seker (Kotowicz 2014; Kotowicz 2018). V případě Gnězdova evidujeme 62 bojových seker oproti 27 mečům (Kainov 2019). Pokud jde o kopí, v Čechách je známo nanejvýše 17 kusů (Profantová 2019: Tab. 6). To se může jevit jako překvapivé, avšak je pravda, že kopí v českém prostoru zřejmě nebyla tradičně ukládána do hrobů a že nejsou zpracována dokonale. V některých regionech Evropy jsou kopí vůbec nejpočetnější zbraně a v dobře prozkoumaných oblastech jsou kopí vždy početnější než meče – například v hrobech z Birky známe 53 kopí na 30 mečů (Thålin-Bergman 1986a; Thålin-Bergman 1986b), na Islandu pak 81 kopí oproti 27 mečům (Androshchuk – Traustadóttir 2004: 6), na Rusi evidujeme 290 kopí na 109 mečů (Kirpičnikov 1966b), přičemž v samotném Gnězdovu je známo 34 kusů oproti 27 mečům (Kainov 2019). Jako další příklad můžeme uvést kopí z Karpatské kotliny, zastoupené 231 kusy z 9.-11. století (Husár 2014), zatímco počet mečů ze stejného regionu činí zhruba 130.
Pokud se tedy podíváme na archeologický obraz, v závislosti na geografii a kvalitě zpracování materiálu v tisku se uplatňuje následující poměr mečů, seker a kopí – 1 : 2-6 : 1-3. Meč se ve světle tohoto poměru jeví být každou čtvrtou až desátou chladnou zbraní 9.-11. století. Takový závěr neodporuje duchu řady písemných pramenů, ve kterých je za bitevní minimum považován štít, kopí a kratší zbraň – sekera nebo meč.
Skladba výzbroje raného středověku – štít, jednoruční kopí a meč.
Stuttgartský žaltář, WLB Cod.bibl.fol.23, 047v.
Pevně věřím, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte mi napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu nebo Paypalu.
Bibliografie
Aannestad, Hanne Lovise (2018). Charisma, Violence and Weapons. The Broken Swords of the Vikings. In: Vedeler, Marianne et al. (eds). Charismatic Objects: From Roman Times to the Middle Ages, 147-166.
Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok, Vol: LXXX, 59–88.
Androshchuk, Fedir – Traustadóttir, Ragnheiður (2004). A Viking Age spearhead from Kolkuós, Framvinduskýrsla 6-2004. In: Academia.edu [online]. [2020-12-23].
Androshchuk, Fedir (2014). Viking Swords : Swords and Social aspects of Weaponry in Viking Age Societies, Stockholm.
Archer, Gavin (2019). Swords. In: The Viking Age Compendium [online]. [2020-12-23]. Dostupné z: http://www.vikingage.org/wiki/wiki/Swords.
Bakay, Kornél (1967). Archäologische Studien zur Frage der ungarischen Staatsgründung. Angaben zur Organisierung des fürstlichen Heeres. In: Acta archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 19, 105-174.
Bilogrivić, Goran (2009). Karolinški mačevi tipa K / Type K Carolingian Swords. In: Opuscula archaeologica 33, 125–82.
Blowney, Steven (2016). Viking Period Swords: Norway. In: Academia.edu [online]. [2020-12-23]. Dostupné z: https://www.academia.edu/28987751/Viking_Period_Swords_Norway_Again_Fixed_
Carmona Avila, Rafael (2007). Un Arriaz Broncíneo decorado, de espada de época Omeya andalusí, hallado en el occidente del alfoz de Madīnat Qurṭuba (Córdoba). In: GLADIUS Estudios sobre armas antiguas, armamento, arte militar y vida cultural en oriente y occidente XXVII, 93-120.
Eldjárn, Kristján (2016). Kuml og haugfé, Reykjavík.
Gava, Gianni – Vlasatý, Tomáš (2024). Meč z belgického Maaseiku. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-23-04]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/mec-z-belgickeho-maaseiku/.
Geibig, Alfred (1991). Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter : eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland, Neumünster.
Harrison, Stephen H. – Ó Floinn, Raghnall (2014). Viking Graves and Grave-Goods in Ireland. Medieval Dublin Excavations 1962-81, Series B, Dublin.
Hernæs, Per (1985). De østnorske sverdfunn fra yngre jernalder : en geografisk analyse. Magistergradsavhandling i nordisk arkeologi – Universitetet i Oslo, Oslo.
Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.
Hošek, Jiří – Košta, Jiří – Žákovský, Petr (2019). Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context, Praha – Brno.
Husár, Martin (2014). Žrďovo-bodné zbrane včasného stredoveku v Karpatskej kotline. 1. diel, Typológia a jej vyhodnotenie, Nitra.
Ísberg, Marjatta (2020). Víkingaaldarsverð í nærmynd. Íslensk víkingaaldarsverð, gerð þeirra og uppruni. Háskóli Íslands, MA ritgerð.
Jakobsson, Mikael (1992). Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi, Stockholm : Stockholms Universitet.
Jócsik, Kristián (2024). Včasnostredoveké meče z územia dnešného Slovenska v kontexte európskej archeológie, Nitra.
Jotov 2004 = Йотов, Валери (2004). Въоръжението и снаряжението от Българското средновековие VII— XI в., Варна.
Jotov – Pavlova 2004 = Йотов, В. – Павлова, В. (2004). Българите и техните съседи през V–Х век. Каталог, Варна.
Kainov, S. Yu. (2012). Swords from Gnёzdovo. In: Acta Militaria Mediaevalia VIII, 7-68.
Kainov 2019 = Каинов, Сергей Юрьевич (2019). Сложение комплекса вооружения Древней Руси X – начала XI в. (по материалам Гнёздовского некрополя и поселения). Диссертация на соискание ученой степени кандидата исторических наук Том I, Москва.
Kainov – Novikov 2024 = Каинов, С. Ю. – Новиков, В. В. (2024). Новые находки мечей в Гнёздове (2017-2020 гг.), Москва.
Kazakevičius, Vytautas (1996). IX–XIII a. baltų kalavijai, Vilnius.
Kirpičnikov 1966a = Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие: Вып. 1. Мечи и сабли IX–XIII вв., АН СССР, Москва.
Kirpičnikov 1966b =Кирпичников А. Н. (1966). Древнерусское оружие. Вып. 2: Копья, сулицы, боевые топоры, булавы, кистени IX – XIII вв, Москва.
Košta, Jiří (2020). Meče typu S a zrod nové Evropy. In: Hergesell, Jan – Snítilý, Pavel (eds.). Příběh meče. Výjimečný archeologický nález z Lázní Toušeně, Čelákovice, 37-43.
Kotowicz, Piotr N. (2014). Topory wczesnośredniowieczne z ziem polskich : Katalog źródeł, Rzeszów.
Kotowicz, Piotr N. (2018). Early Medieval Axes from Territory of Poland, Kraków.
Kovács, László (1994-1995). A Kárpát-medence kétélü kardjai a 10. század 2. feléböl. Adattár. In: CommArchHung 1994–95, 153–189.
Knol, Egge – Bardet, Xandra (1999). Carolingian Weapons from the Cemetery of Godlinze, the Netherlands. In: Sarfatij, H. – Verwers, W. H. J. – Woltering, P. J. (eds). In Discussion with the Past. Archaeological Studies Presented to W.A. van Es, Zwolle, 213-225.
Lutovský, Michal (2006). Bratrovrah a tvůrce státu: Život a doba knížete Boleslava I., Praha.
Pedersen, Anne (2014). Dead Warriors in Living Memory. A study of weapon and equestrian burials in Viking-age Denmark, AD 800-1000, Copenhagen.
Petersen, Jan (1919). De Norske Vikingesverd: En Typologisk-Kronologisk Studie Over Vikingetidens Vaaben. Kristiania.
Pinter, Zeno Karl (1999). Spada şi sabia medievală în Transilvania şi Banat (sec. IX–XIV), Reşiţa.
Plavinski 2009 = Плавінскі, М. А. (2009). Нарысы гісторыі клінковай зброі Х–ХІІІ стагоддзяў на Беларусі, Мінск.
Profantová, Naďa (2019). Neue Funde von Waffen und Reitzeug aus Mittel- und Ostböhmen. In: Poláček, L. – Kouřil, P. (Hrsg.). Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Waffenform und Waffenbeigaben bei den mährischen Slawen und in den Nachbarländern, Brno, 263–282.
Marek, Lech (2004). Wczesnośredniowieczne miecze z Europy Środkowej i Wschodniej, Wrocław.
Mandel, Mati (1991). Eesti 8.–13. sajandi mõõkade tüpoloogiast ja dateerimisest. In: Muinasaja teadus 1, 101–133.
Moilanen, Mikko (2018). Viikinkimiekat Suomessa, Helsinki.
Radić, Mladen (1991). Mač tipa „X“ iz privatne zbirke u Osijeku. In: Osječki zbornik 21, 77-85.
Sijarić, Mirsad (2004). Mačevi 10.-15. stoljeća iz Bosne i Hercegovine, Sarajevo.
Szameit, Erik (1986). Karolingische Waffenfunde aus Österreich. Teil I: Die Schwerter. In: Archaeologia Austriaca, Bd. 70, 385-411.
Thålin-Bergman, Lena (1986a). Übersicht über die Schwerter von Birka. In: Greta Arwidsson (ed.) Birka II: 2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 11-14.
Thålin-Bergman, Lena (1986b). Übersicht der Speerspitzen von Birka. In: Greta Arwidsson (ed.) Birka II: 2. Systematische Analysen der Gräberfunde, Stockholm, 15-20.
Tomsons, Artūrs (2018). Zobeni Latvijas teritorijā no 7. līdz 16. gadsimtam, Rīga.
Třeštík, Dušan (2006). Zformování se střední Evropy a symbolický rok 1000. In: Sommer, Petr (ed.). České země v raném středověku, Praha, 11-29.
Vike, Vegard (2017). The ornate sword from Langeid. In: UiO, Museum of Cultural History [online]. [2020-12-23]. Dostupné z: https://www.khm.uio.no/english/research/collections/objects/the-ornate-sword-from-langeid.html.
Vinski, Zdenko (1983). Zu karolingischen Schwertfunden aus Jugoslawien. In: Jahrbuch des Römisch-germanischen Zentralmuseums Mainz 30, 465-501.
Viskupič, Michal (2023a). Ranostredoveké meče z územia Rumunska (8. – 11. storočie). In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-23-04]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/ranostredoveke-mece-z-uzemia-rumunska-9-11-storocie/.
Viskupič, Michal (2023b). Včasnostredoveké dvojsečné meče z územia Bulharska (800 – 1100). In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-23-04]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/vcasnostredoveke-dvojsecne-mece-z-uzemia-bulharska-800-1100/.
Vlasatý, Tomáš (2018a). Meče Petersenova typu G. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2020-12-23]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/mece-petersenova-typu-g/.
Vlasatý, Tomáš (2018b). Meče Petersenova typu M. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2020-12-23]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/mece-petersenova-typu-m/.
Vlasatý, Tomáš (2018c). Meče Petersenova typu W. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2020-12-23]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/mece-petersenova-typu-w/
Vlasatý, Tomáš (2018d). Bronze Anglo-Saxon Sword Pommels. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2020-12-23]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/bronze-anglo-saxon-sword-pommels/
Vlasatý, Tomáš (2022). Doplněk Androščukova katalogu švédských mečů doby vikinské. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-23-04]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/doplnek-androscukova-katalogu-svedskych-mecu-doby-vikinske/
Walsh, Aidan (1998). A Summary Classification of Viking Age Swords in Ireland. In: Clarke, H. B. – Ní Mhaonaigh, M. – Ó Floinn, R. (eds). Ireland and Scandinavia in the Early Viking Age, Dublin, 222-235.
Ypey, Jaap (1984). Einige wikingerzeitliche Schwerter aus den Niederlanden. In: Offa 41, 213-225.
Zekan, Mate (1994). Karolinški i poslijekkarolinški nalazi iz Bosne i Hercegovine. In: Livanjski kraj u povijesti, Split-Livno, 63-68.
Żabiński, Grzegorz (2007). Viking Age Swords from Scotland. In: Studia i Materiały – Studies and Materials, Acta Militaria Mediaevalia III., Kraków – Sanok, 29–84.
Žemlička, Josef (1997). Čechy v době knížecí: 1034-1198, Praha.
