Fragment vikinské přilby z dánského Mindegårdu

Tomáš Vlasatý
20. června 2024
https://doi.org/10.59500/TJHW5791

Abstrakt

Studium skandinávských přileb doby vikinské (800 – 1066) se potýká s kritickou absencí nálezů a v současnosti pracuje s 4 – 5 relevantními exempláři. Materiál chronologicky zapadá do 2. pol. 10. a úplný počátek 11. století a není rovnoměrně rozprostřený napříč celou epochou. Tato skutečnost vyvolává řadu otázek, které se týkají vývoje v období 2. pol. 8. – 1. pol. 10. století, z něhož jsme dosud postrádali jakýkoli exemplář. Předkládaný článek prezentuje autorovu vizi vývoje přileb severní Evropy v 7. – 10. století, založenou na dosavadním zkoumání těchto nečetných artefaktů. Současně přináší informaci o novém potenciálním fragmentu masky z dánského Mindegårdu. Pomocí srovnání s nejbližšími analogiemi dekorace je tento předmět autorem datován do 9. – 1. pol. 10. století. Jedním z hlavních získaných poznatků je předpoklad, že masky s děleným obočím na bázi slitiny mědi přežily do doby vikinské.

Úvod

Do dnešního dne máme povědomí o celkem čtyřech přesvědčivých nálezech přileb s brýlovými maskami z doby vikinské. Nejkompletnějším a nejznámějším kusem je přilba z norského mohylového hrobu z Gjermundbu, která byla objevena roku 1943 a kterou lze datovat do posledních tří dekád 10. století (Grieg 1947: 3-4, 44-5; Stylegar – Børsheim 2021; Vlasatý 2016). Při popisování této helmy byl přehodnocen bezkontextový nález z gotlandského Lokrume, nalezený roku 1907 a do té doby chápaný jako exemplář z vendelského období (Thunmark-Nylén 1998: Abb. 264.1; 2000: 521–2; Vlasatý 2015b). Pletencový ornament vytvořený metodou plátování naznačuje, že tento nález lze datovat do 2. pol. 10. či počátku 11. století. V 50. letech 20. století bylo upozorněno na další, z okolí kyjevského Desátkového chrámu pocházející fragment masky, jenž byl objeven již koncem 19. století (Androščuk – Zocenko 2012: 73; Vlasatý 2018a). Stavba tohoto chrámu byla realizována v letech 989 – 996 (Androščuk 2021: 67-8) a je otázka, zda přilba pochází z pohřebiště, které bylo stavbou zničeno a překryto, anebo pochází z pohřebiště vzniklého v souvislosti s kostelem (Karger 1940), které bylo na základě radiokarbonové metody datováno do let 997–1025 (Androščuk et al. 1996: 46). V každém případě je pravděpodobná 2. pol. 10. století či počátek 11. století. Na pozůstatek čtvrté přilby, objevené roku 1850 v dánském depotu z Tjele, bylo poukázáno až v 80. letech 20. století (Boye 1858: 197-8; Munksgaard 1983; 1984; Vlasatý 2015c). Fragment je obvykle datován do období let 950 – 975, a to na základě přítomnosti plechů dekorovanéch styly Jelling a Mammen v témže depotu (Hjardar – Vike 2011: 188, 190; Lund 2006: 324-5, 339; Müller-Wille 1977: 184-6). Fragmenty dvou potenciálních přileb byly nalezeny v Birce (Holmquist Olausson – Petrovski 2007; Vlasatý 2015a), a lze je rámcově zadatovat do let 950-975 (Shchedrina – Kainov 2021: 241, Fig. 15.3). Typologická příslušnost těchto fragmentu není známa. Za pozůstatky potenciální skandinávské či baltské přilby jsou považovány dekorativní elementy tzv. svatováclavské přilby, která byla zkompletována jako relikvie v závěru 10. století (Bravermanová et al. 2019; Vlasatý 2018b). Je třeba zmínit ještě přilbu ze severoanglické lokality Yarm, která byla oficiálně publikována jako nález z 10. století (Caple 2020), avšak revize poukázala, že datace do 7. – 8. století může být pravděpodobnější (Vlasatý 2021; 2022a).

Obr. 1: Rekonstrukce masek skandinávských přileb 9. – 10. století.
Autoři: Michal Havelka, Diego Flores Cartes, Tomáš Vlasatý.
Větší rozlišení zde.

Z období 2. pol. 6. – 8. století disponujeme v západní a severní Evropě více než 70 fragmenty přileb, díky kterým máme poměrně dobrý přehled o konstrukčních a dekorativních variantách (Hounsvad 2024; Östergren 2015: 3; Price – Mortimer 2014; Tweddle 1992). Období mezi 1. pol. 8. století a 2. pol. 10. století lze považovat za periodu s minimem nálezů přileb, a tudíž minimálním povědomím o kovových ochranách hlavy. Nejznámějším exemplářem tohoto temného období je zřejmě přilba z lokality Coppergate v Yorku, jejíž výroba je datována do 3. čtvrt. 8. století s možným přesahem používání do 9. století (Tweddle 1992: 1082). V Ternopilské oblasti na Ukrajině byla nejpozději v lednu roku 2021 nalezena část obočí, která je identická s přilbou z Coppergate a která prozatím zůstává nepříliš detailně publikovaná (Androščuk 2022: 57-60). Pokud nejde o padělek, jde o druhou přilbu tohoto špatně probádaného období. Třetí potenciální přilbou je nález ze švédské lokality Inhåleskullen, který obsahuje část dělených obočí, hřeben a další špatně identifikovatelné předměty (Seiler 2016). Oficiální publikace hrob datuje do 8. století; znalec uměleckých stylů Luciano Pezzoli však v soukromé korespondenci identifikoval některé umělecké prvky jako stylisticky blízké polovině 8. století či mírně mladšímu období. Absence většího počtu přileb vytváří řadu palčivých otázek, jako například:

Byla idea klasických pásových přileb upravena na vzhled blízký zvonu přilby z Gjermundbu již v 8. století, anebo k ní došlo později? Jinými slovy, jakou evolucí prošly zvony v 8. – 10. století?

Kdy se poprvé objevují masky, které používají spojená obočí a nánosek?

Jakým způsobem se vyvíjí dekorace přileb v 8. – 10. století?

V tomto příspěvku bychom rádi představili nález, který může být fragmentem páté očnicové přilby z extrémně málo probádaného období 9. – 10. století a který může pomoci částečně odpovědět na některé z těchto otázek. Je třeba poznamenat, že artefakt může být interpretován více způsoby, z nichž vybíráme pouze ten, který se na základě tvaru, metrických údajů a složení a orientace dekorace jeví jako nejpravděpodobnější. Alternativní výklad považuje fragment kupříkladu za sanicové kování pochvy nože (viz např. Kouřil 2014: 379; Paulsen 1940). K následujícímu textu je proto nutné přistupovat s obezřetností a jako k návrhu, který musí být podpořen dalším výzkumem.

Obr. 2: Předmět v době objevu. Autor fotografie: Jan Hein.

Mapa 1: Pozice lokality Mindegård na mapě Evropy.

Popis nálezu

Dánsko se pyšní velmi úzkou spoluprací muzejních pracovníků a detektorářů, jež patří ke světové špičce (např. Dobat 2013; 2016; Dobat – Jensen 2016). Díky této plodné spolupráci dánská muzea každý rok přijímají tisíce kovových předmětů, které jsou archivovány ve veřejně přístupné databázi DIME. Tento systém přinesl revoluci do chápání raně středověké materiální kultury na území Dánska: mohutný příliv nových nálezů z neželezného kovu mění stav poznání tak rychle, že publikace starší deseti let jsou zastaralé a neodráží aktuální stav věcí. Za těchto okolností byl objev nové skandinávské přilby vikinského období pouze otázkou času.

Roku 2016, nejpozději však 7. září, učinil detektorář Jan Hein na poli statku Mindegård u města Hersnap na severovýchodě ostrova Fyn pozoruhodný bezkontextový nález: fragment přilby pocházející z obočí. Ze stejné lokality jsou známy i další povrchové sběry, datované od doby stěhování národů po středověk (Beck et al. 2019: 14-15). Nález byl odevzdán muzeu v Odense (inv. č. ØFM 803×18), odkud byl následně předán Národnímu muzeu v Kodani (inv. č. C 50983), kde setrvává od roku 2019. Do dnešního dne byl publikován celkem třikrát. Poprvé v přírůstkové publikaci muzea v Odense (Beck et al. 2019: 15-16), posléze na sociálních sítích Národního muzea v Kodani (Nationalmuseet 2019) a nejnověji ve vysokoškolské práci Poula Hounsvada (Hounsvad 2024). V tomto textu vycházíme z kombinace těchto tří zdrojů, poznámek nálezce a vlastních pozorování.

Obr. 3: Nález z Mindegårdu. Zdroj: Beck et al. 2019: Fig. 6.

Fragment reprezentuje obočí dělené masky očnicové přilby. Obočí je s délkou 6 cm kompletní. Má srpkovitě prohnutý tvar s tupými konci, které mají různou výšku – na širším konci 1,8 cm, na opačném konci 1,6 cm. Disponuje dutovypuklým průřezem. Tloušťka není stanovena, ale zcela jistě se pohybuje v řádu nižších jednotek milimetrů.

Fragment je odlit ze slitiny mědi, přičemž pohledová strana je plastická a kombinuje zvýšené plochy a snížené kanály, které mají přibližně stejnou šíři a střídají se v relativně uniformních intervalech. Počet kanálů je roven šesti. U některých zvýšených ploch se zachovaly stopy po zlacení, které naznačují, že pohledová strana byla původně celá zlacena. Odvrácená strana zřejmě zlacení postrádala. Všechny kanály byly vyplněny kontrastním světlým materiálem, kterým je dle dostupných zdrojů střídající se stříbro a cín. Do dnešního dne se výplň zachovala ve čtyřech kanálech. Ve třech případech jsou výplně zdobeny rytým ornamentem, sestávajícím z okrajových linek a středovým dekorem. Středovou dekorací jsou ve dvou případech pravoúhle lomené linky tvořící dvojstupňové a trojstupňové trojúhelníky, jednou pak kosočtverce navazující na sebe. Pásky, které vyplňují kanály, nejsou ohnuty směrem dovnitř; jejich fixace je spíše řešena pájením či podobnou metodou. Vegard Vike se domnívá, že pásky byly připevněny za tepla. Na obou koncích se v prostoru zvýšených ploch i snížených kanálků nacházejí dva páry drobných otvorů pro nýty, které jsou viditelné z obou stran a pomocí kterých byl fragment připevněn k okraji přilby.

Jelikož dělená litá obočí se vždy rozšiřují směrem do středu přilby a zužují směrem vně přilby, můžeme předpokládat, že jde z nositelova úhlu pohledu o levé obočí.

Obr. 4: Obě strany nálezu.
Zdroj: Hounsvad 2024: Fig. 69. Autor: Søren Greve, Národní muzeum Kodaň.

Obr. 5: Dokumentace nálezu z Mindegårdu.
Autor: Søren Greve, Národní muzeum Kodaň.

Analogie dekorace

Masky raně středověkých skandinávských přileb se vyznačují poměrně výraznou tvarovou i materiálovou proměnlivostí, která znesnadňuje hledání paralel. Kupříkladu použití zlata a slitiny mědi v kombinaci s vertikálními čarami značícími obočí lze u masek v různých obměnách sledovat od 6. do 10. století. Po tvarové stránce musíme zdůraznit, že fragment postrádá trojúhelný průřez, který je poměrně hodně zastoupený u litých obočí vendelského období a který se projevuje masivní spodní základnou a zužováním směrem vzhůru. Dutovypuklý tvar však není chronologicky signifikatní, nepříspívá k lepšímu časovému ukotvení. Dvojité nýty postrádají jakoukoli paralelu.

Zaměříme-li se na střídání dvou materiálů aplikovaných v širokých dekorovaných pásech, jako nejbližší exemplář se nabízí maska z dánského Tjele. Základem této masky byla železná spojená obočí a kolmo navazující nánosek, k němuž byly přinýtovány separátní očnice. Obočí byla zdobena poměrně širokými pásy se slitiny mědi a stříbra, které se střídaly a které byly ražené. Ani u tohoto exempláře není patrné, že by pásy byly zahnuty na zadní stranu masky, a tak lze předpokládat podobnou výrobní metodu. Vzhledem k dělenému charakteru teoretické masky z Mindegårdu možno předpokládat, že nález z Tjele je chronologicky mladším rozvinutím (např. Tweddle 1992). Použití slitiny cínu na potenciální masce z Mindegårdu je zajímavé, protože tento materiál je užit k dekorování přileb v celém 7. – 10. století; i maska přilby z Gjermundbu je tausována cínovou slitinou.

Obr. 6: Obě strany masky z Tjele.
Zdroj: Arnold Mikkelsen, Národní muzeum Kodaň.

Obr. 7: Pokusná rekonstrukce masky z Tjele s dvoubarevným zdobením obočí.
Výroba: Kvetun.

Pozoruhodnou skutečností potenciální masky je absence koncovky na stranách odvrácených od středu obličeje. Koncovky ve tvaru zvířecí hlavy či jednoduché kudrlinky jsou charakteristické pro období až do 2. pol. 8. století, jak ukazují nálezy z Inhåleskullenu a Coppergatu. V tomto ohledu je potenciální obočí bližší maskám 10. století, které nedisponují žádnými koncovkami a jsou nanejvýše vybaveny ploškami pro upevnění nýtů. Tento rys se zdá naznačovat, že spodní hranicí pro dataci může být 2. pol. 8. století.

S tímto koreluje nejpodstatnější datační stopa, a to ornamenty vryté do vyplní kanálků. Jde o dekoraci typicky spojenou s oválnými brožemi typů P 30-56 (jmenovitě P 30, 33-34, 36-44, 47, 50-52, 56), přičemž většina z nich je datovaných do 9. a 1. pol. 10. století (Petersen 1928: 27-73) a nejmladší typy spadají až do 2. pol. 10. století (Zocenko – Vergun 2007). Jde o jednodílné i vícedílné brože s výraznou mřížkou a aplikovanými stříbrnými panely a dráty, kterými se odlišují od starších, zpravidla jednodušších broží, vyráběných s menších sériích (Rundkvist 2010; Sindbæk 2012; 2014). Varianty vícestupňových a rombických rytin ve stříbrných panelech jsou pro ornamentální tvarosloví těchto broží charakteristické, zvláště pak pro velmi četné typy P 37 a P 51 (Jansson 1985: Fig. 100), spadající do období do 1. pol. 10. století. Autorský kolektiv aktivně hledal starší skupiny skandinávských předmětů, které by používaly obdobnou formu dekorace, avšak neúspěšně (viz Ørsnes 1966). S oválnými brožemi jakožto nejbližšími paralelami souhlasí i znalci Adam Parsons a Vegard Vike. Je potřeba poznamenat, že stupňovitý dekor sám o sobě je leitmotivem raně středověkých užitkových i prestižních výrobků; obzvlášť populární je po celé 10. století (např. Vlasatý 2022b).

Obr. 8: Příklady dekorací stříbrných panelů oválných broží.
Zdroj: Jansson 1985: Fig. 100.

Obr. 9: Příklad oválné brože typu P 37 s panely dekorovanými rombickým ornamentem.
Zdroj: katalog UNIMUS, T13711.

Stříbrné panely na pozlacených slitinách mědi jsou používány i v případě trojlískových broží z téhož období (Maixner 2005: 94-8). Jelikož tvary těchto broží nenabízí pravoúhlé prostory, ornament těchto ploch je odlišný a neshoduje se s dekorací diskutovaného fragmentu. Zajímavé srovnání nabízejí také jílce mečů z 9. století, konkrétně Petersenovy typy D a L. Jílce Petersenova typu D rovněž kombinují pozlacenou slitinu mědi a táhlé stříbrné panely, čímž se značně podobají oválným brožím: nejlepším příkladem je zřejmě meč z norského Eltoftu (Ts5642) (Munch 1960; Sjøvold 1974: 95). Anglosaské jílce Petersenova typu L uplatňují četné stříbrné pásky zdobené rombickým (viz Aksdal 2017: Figs. 1-2) a dvojstupňovým ornamentem (viz Davidson 1998: Tab. VII; Wilson 1964: Tab. XXIX.65). Kombinaci rytých rombických a stupňovitých ornamentů nacházíme u spon s kroužkem, avšak bez použití kontrastu zlaceného a stříbrného materiálu (Fanning 1994: 82).

Obr. 10: Příklady mečů z 9. století. Zdroj: Aksdal 2017: Fig. 2; Munch 1960.

Je-li naše teorie správná, lze nález z Mindegårdu datovat do 9. či 1. pol. 10. století, do doby před vznikem masky z Tjele. V takovém případě by šlo o mimořádně cenný střípek, který by vyplňoval mezeru mezi 2. pol. 8. a 2. pol. 10. století. S touto datací souhlasí dánský archeolog a expert na militaria raného středověku Gustav Solberg.

Návrh rekonstrukce přilby

V případě, že nález reprezentuje část přilby, je jakákoli extrapolace původního vzhledu mimořádně složitá. Při znalosti starších a naopak mladších přileb však lze učinit několik poučených odhadů o původním vzhledu a samotný fragment prozrazuje některé dílčí detaily:

Obočí jsou prohnutá, což značí, že okraj původní přilby disponoval výřezy pro oči. Tento rys je typický pro očnicové přilby i některé přilby postrádající očnice.

Páry otvorů pro nýty se nezdají být náhodné, nýbrž cílené. Scénář, že se výrobci původní otvory nehodily a vytvořil nové otvory, je méně pravděpodobný, jelikož otvory nejsou nijak zamaskované a již původní odlitek s páry otvorů zřejmě pracoval. Spíše jde o rys, který nějakým způsobem souvisí s konstrukcí. Kupříkladu zvolené nýty byly nakolik malé, že by neudržely spoj tří/čtyř komponentů (obočí, pásů přilby, očnice), a tak výrobce zvolil jejich zdvojení. To nám říká něco o konstrukci původní přilby: a sice to, že očnice byly zavedeny pod obočí a že nánosek mohl být upevněn k zbytku přilby právě nýty obočí.

Jak bylo řečeno, z podstaty nálezu vyplývá, že původní maska byla dělená na dvě separátní obočí. Taková konstrukce je všech známých případech doprovázena dekorativním a vyztužujícím hřebenem, který ladně zapadal do prostoru mezi dělenými obočími. Jinými slovy, obočí se sama sebe přímo nedotýkala. Zkosené konce obočí odkazuje právě na skutečnost, že dosedaly na tvarovaný hřeben.

Hřebeny mohou mít bázi ze železa či slitiny mědi. V archeologickém materiálu doby vikinské lité hřebeny chybí anebo nejsou rozpoznané a mohou být zaměněny za jiné předměty. Jelikož granátové vložky mizí někdy na přelomu 7. a 8. století, lze považovat za pravděpodobné, že hřeben tuto dekoraci postrádal. Vzhledem k nálezům z Inhåleskullenu a Coppergatu se můžeme domnívat, že hřeben mohl být tvořen pásem ze slitiny mědi, který nebyl litý – takový pásek je v archeologickém materiálu opravdu snadno zaměnitelný.

Ve všech známých případech je hřeben přinýtován k vertikálnímu pásu, který spojoval výplně zvonu.

Některé přilby disponují nejen hřebeny v linii čelo-zátylek, ale také v linii od ucha k uchu. Jmenovitě jde kupříkladu z přilby z Vendelu XIV, Wollastonu, Coppergatu a Gjermundbu, což ukazuje, že tato metoda obousměrné výztuhy zvonu přežila do doby vikinské. Je pravděpodobné, že všech případech hřebeny dosahovaly až k obvodovému pásu či dosedaly přímo na něj.

Z předchozího vyplývá, že zvon odpovídal pásové konstrukci (Bandhelm) či její rozvinuté variantě. Lze spekulovat o třech možnostech, přičemž základem všech je obvodový pás stočený do obruče a vnýtování vyplní, jež jsou drženy vertikálními pásy. V prvním případě je obruč stočena tak, že její konce jsou umístěny na čele přilby a následně překryty vertikálním pásem, který je prodloužen a vytváří nánosek (přilby Valsgärde 5, 7 a 8, Vendel XIV, Ultuna, Endrebacke, Benty Grange, Wollaston a Coppergate). Druhou možností je přeložení konců obvodového pásu na zátylku, zkrácení vertikálního pásu a upevnění separátního nánosku v prostoru čela (přilby Valsgärde 6 a Yarm). Třetí možností, kterou ukazuje přilba z Gjermundbu, je rozvinutím druhé varianty a spočívá v tom, že mezi vnýtovanými vyplněmi se nacházejí štěrbiny, které jsou z vnitřní strany podloženy pásy, ke kterým jsou na vnější straně přinýtovany hřebeny. Výplně mezi sebou nejsou nijak upevněny.

Kombinace konstrukčních předpokladů generuje deset variant, které vycházejí ze tří možných způsobů budování zvonu. Čtyři varianty pracují s hřebenem vedeným v linii o čela po zátylek, zbylých šest s hřebeny od čela po zátylek a od ucha k uchu. Varianty mají různou míru pravděpodobnosti: obočí ze slitiny mědi je prakticky vždy kombinováno se hřebeny ze stejného materiálu. Kombinace obou materiálů byla dodržena pro vyčerpání všech alternativ. V konečném důsledku je pravděpodobnější některá z pěti variant užívající hřeben ze slitiny mědi.

Obr. 11: Kresebné návrhy původního vzhledu přilby z Mindegårdu.
První řádek reprezentuje způsoby konstruování zvonu.
Druhý řádek představuje návrhy s hřebenem v jednom směru.
Třetí řádek představuje návrhy se hřebeny ve dvou směrech.
Autor: Diego Flores Cartes.
Větší rozlišení zde.

Návrh vývoje skandinávských přileb 7. – 10. století

Zadatování nálezu z Mindegårdu do 9. – 1. pol. 10. století vyplňuje mezeru ve stavu poznání tím, že potvrzuje přímá kontinuitu a doplňuje konstrukční posloupnost mezi přilbami vendelské éry a doby vikinské, která byla předpokládána před samotným objevem. V níže přiložené kapitole naznačujeme způsoby vývoje zvonů, masek a dekorací v severní a západní Evropě v průběhu 7. – 10. století. Je však potřeba upozornit, že disponujeme značně omezeným korpusem nálezů a každý nový nález má potenciál od základu přepsat naše znalosti. Předložené závěry je třeba chápat jako průběžné a přibližné, nikoli definitivní a vyčerpávající.

Hovoříme-li v následujícím rozboru o přilbách, máme na mysli kusy, které zahrnují kovové komponenty a které lze archeologicky postihnout. Bádání celokovových přileb nepochybně vyjímá tyto kusy z kontextu všech myslitelných ochran hlavy a favorizuje elitní předměty, které si mohlo dovolit méně 1 % populace. Celokovové přilby byly mimořádně nákladnými výrobky, jež v raném středověku očekáváme v aristokratických kruzích, které iniciovaly jejich výrobu a zařizovaly distribuci. Autorova revize vede k závěru, že vzhledem k ceně celokovových přileb tyto tíhly k tomu být kvalitně a nákladně zpracované a sledují oficiální zbrojní a umělecké trendy. Studium organických náhražek celokovových militarií raného středověku ukazuje, že železorohové kompozitní přilby nemusely být chápány jako odklon od oficiálního proudu; kostěné, rohové a parohové komponenty jsou užívány pro své atypické zbarvení a obvykle je k jejich výrobě užito nadrozměrně velkých kusů materiálu, což celý výrobek prodražovalo (viz Vlasatý 2017). Celokovové přilby bez dekorace zcela jistě nenáleží mezi vrcholové výrobky, ale jejich vlastnictví přesto nobilitovalo v očích většinové populace, která používala nanejvýše celoorganické kompozitní čapky nebo vůbec žádnou ochranu hlavy (viz Lehtosalo-Hilander 1992: 195; Siddorn 2000: 20, 96; Vlasatý 2024a; Wester 2000: 1224).

V diskuzi o raně středověkých přilbách nesmíme zapomenout na důležitý faktor, který zásadně ovlivňuje počty nálezů, s nimiž můžeme pracovat – velká část kovových přileb je hrobovými nálezy. Pokud se na ukládání přileb do hrobů podíváme dlouhodobou optikou celého raného středověku, je evidentní, že přilby – podobně jako další složky inventáře (dobře je fenomén pozorovatelný také u mečů, koní, věder, komorových hrobů) – sledují jasný trend, který spočívá v kulminaci předmětů v okamžiku, kdy určitá raně státní společnost dosáhne konkrétního bodu v centralizačním procesu (raný stát viz v Claessen 2004; Yoffee 2005). Tato fáze, která může trvat i stovky let, je završena tím, když je multipolární náčelnictví nahrazeno knížectvím s dědičným panovníkem, definovanými hranicemi, vlastní křesťanskou kulturou, vlastní ražbou mincí; tato změna komplexity s sebou nese dramatické zredukování hrobového inventáře. Zatímco důvody kumulace předmětů v hrobech a jejich následná pauperizace jsou předmětem diskuzí (např. Härke 2014), při kartografickém zpracování raně středověkých nálezů je v průběhu století dobře patrný úbytek hrobových přileb v západní Evropě. Na území Velké Británie (Carver 1998; Meadows 2019), Německa (Paulsen 1967: 139) a Itálie (Paroli – Ricci 2007: Tav. 88, 163; Rupp 2006: 11, 196) jsou poslední přilby uloženy do hrobů nejpozději v 7. století. Ve Skandinávii, i přes výrazné omezení v 8. století (Böhner 1994: 542; Kyhlberg 2013: 111), je poslední hrobová přilba uložena na konci 10. století, což podepírají i písemné zdroje (Sága o Hákonovi Dobrém 32; Sága o Hallfreðu Óttarsonovi 11). V zemích střední Evropy, jejichž vývoj byl silně akcelerován interakcí s mocným franským sousedem (Steuer 2006), jsou posledními přilbami potenciálně spojenými s pohřby nálezy z Pécse (Vlasatý 2022d), Silniczky (Rychter – Strzyż 2016) a Ducového (Ruttkay 1975: 142, Abb. 4.3) a tato praxe je částečně obnovena v dobách mongolského vpádu (Horvát 2001). Na území dnešního Běloruska, Litvy, Lotyšska, Ruska a Ukrajiny jsou přilby pohřbívány až do vrcholného středověku. Absence hrobových přileb 9.-12. století v západní a severní Evropě tedy není náhodná a je dána historickým vývojem.

Jinými slovy, západní, střední, jižní a do značné míry i severní Evropa zaznamenala významné ukládání přileb do hrobů v 6.-7. století a vlivem postupné pauperizace (chudnutí) hrobů bylo od této praxe upuštěno. Ve východní Evropě, v níž tento proces neproběhl ve stejný okamžik, jsme naopak svědky koncentrací hrobových přileb. Hrobové uložení významnou měrou předurčuje nalezení a rozpoznání předmětu. Jiné způsoby uložení, například pohození poškozeného předmětu na sídlištích, daleko spíše nahrávají kompletnímu rozpadu předmětu, případně fragmentárnímu stavu předmětů a špatné identifikaci. Řada nehrobových přileb musela v novověku utrpět intenzivní zemědělskou aktivitou a s ní spojenou neodbornou manipulací. Nové skandinávské přilby 9. – 10. století tudíž nesmíme hledat v hrobech, nýbrž ve vodních zdrojích, v depotech a na sídlištích.

Vývoj zvonu

Na obecné úrovni lze říci, že konstrukce zvonů skandinávských přileb 7. – 10. století působí mimořádně konzervativním dojmem a projevuje pouze minimální vývoj. Zvon vychází z tradice tzv. pásových přileb (Bandhelme), kterou evidujeme v západní Evropě od 6. století: jejich základem je obvodový pás, jehož konce jsou umístěny na zátylku či na čele (Böhner 1994: 533-547; Hejdová 1964: 71-6; Tweddle 1992: 1106-1121).

Přinejmenším pro období do 2. pol. 8. století je typické, že do obvodového pásu jsou následovně vnýtovány vertikální pásy. V drtivé většině případů hlavní pásy směřují od zátylku po čelo, přičemž v případě, že konce obvodového pásu jsou umístěny na čele, tento pás přesahuje do oblasti čela a tvoří základ nánosku. Součástí této typické konstrukce jsou dva kratší vertikální pásy, které jsou umístěny ve směru od ucha k uchu, čímž vznikne kostra dělená na čtyři stejné čtvrtiny. Atypickou konstrukcí, známou pouze z přileb z Brém (Grohne 1929: 73-5; Lonke 1925; 1946: 37-41; Vogt 2006: Taf. 56) a Yarmu (Caple 2020), je reverzní umístění vertikálních pásů, tj. hlavní pás je umístěn v linii od ucha k uchu a kratší pásy v linii od čela po zátylek. Dalším mimořádným příkladem je přilba z Ultuny, která postrádá kratší boční pásy (Tweddle 1992: 1112, 1114). Kostra je dále osazena výplněmi, které mohou mít nejrůznější podobu. Každá čtvrtina může být osazena jedním trojúhelným či více menšími a různě tvarovanými pláty (Tweddle 1992: 1120-1). Pozoruhodným rysem raných přileb je používání úzkých pásků, z nichž je doslova upletena výplň, jež je posléze přinýtována ke kostře (Tweddle 1992: 1114), přičemž některé výplně jsou značně podobné konstrukci zvané Skeletthelm, kterou známe z 1. pol. 1. tisíciletí našeho letopočtu (např. Miks 2009: 403, 405). Zachované výplně jsou obvykle železné, ale nepochybně existovaly i výplně rohové (Bruce-Mitford – Luscombe 1974; Doppelfeld 1964: Abb. 11). Na základě východoevropské paralely z konce 8. století bychom neměly vyloučit ani výplně kožené (Pletněva 1989: 76).

Na rozdíl od kontinentální Evropy, kde nejpozději v 9. století došlo k redukci zvonu v tom smyslu, že se přestaly užívat boční vertikální pásy a počet výplní se snížil na dvě (Macků – Pilná 2021; Vlasatý et al. 2023) a od konce 10. století se prokazatelně používají jednodílné zvony (Bravermanová et al. 2019), se ve Skandinávii podobná redukce zřejmě nikdy neuskutečnila. Geograficky nejbližší přilby 7. – 8. století (Brémy, Coppergate, Groningen, Somma, Yarm) naznačují, že idea perforovaných výplní byla upuštěna a dominantním způsobem osazení kostry se staly čtyři trojúhelné výplně, tedy výplně z komplikovaných nýtovaných struktur se nezdají pokračovat do doby vikinské. Plechové chrániče krku ve formě protažení výplní zvonu (Bruce-Mitford – Luscombe 1974), souvislého plátu připevněného k okraji přilby (Bruce-Mitford 1978), pásů (Lindqvist 1931; Nerman 1969: Taf. 66; Vlasatý 2022a) nebo lícnic (Fern 2019: 80-9; Meadows 2019: 25; Tweedle 1992: 989-997; Vlasatý 2022a) evidujeme v 7. – 8. století a do doby vikinské, nakolik se zdá, nepokračují. Dominantní ochranou krku v pozdějších stoletích je bezpochyby kroužkové pletivo upevněné do jednoduchých (Gjermundbu) nebo pokročilých závěsníků (Birka, Coppergate). S opuštěním konceptu lícnic a další plechové ochrany krku se vytrácí použití pantů. U dvou kontinentálních, leč geograficky a konstrukčně blízkých přileb z Brém a Groningenu nacházíme hrotité nýty, které jsou chápány jako vliv pozdně sasánovské výzbroje na evropskou tradici a které jsou datovány do období od poloviny 7. do počátku 9. století (Kubik 2016: 100; 2017a: 158; 2017b: 138).

Konstrukci zvonu 9. – 10. století jsme s to popsat pouze na základě jediného dostatečně kompletního, avšak poměrně komplikovaného nálezu – přilby z Gjermundbu. Konstrukci této přilby lze definovat jako rozvinutí staršího modelu, kdy jsou do obvodového pásu vnýtovány čtyři výplně, mezi nimiž jsou ponechány spáry. V linii od čela po zátylek je dovnitř zvonu vložen úzký pásek se hvězdovitě rozšířeným středem, jehož rohy jsou přinýtovány jedním nýtem k vrcholu každé trojúhelné výplně, čímž dojde k fixaci pásku. K další fixaci tohoto pásku dochází při namontování dvou vnějších hřebenů, které jsou v průřezu prohnuté. Finálním krokem bylo zopakování téhož úkonu u zbývajících dvou spár v linii od ucha k uchu, které byly zakryty dvěma pásky a hřebeny. Osm fragmentů pásků o šířce kolem 1 cm byly nalezeny také společně s maskou z Tjele, avšak jejich přináležitost k přilbě je nejistá a pásky nikdy nebyly odborně ohledány (Munksgaard 1984: 87). Lze souhlasit s Munksgaardou, když tvrdí, že přechod na kónické přilby se ve Skandinávii uskutečnil někdy kolem roku 1000 (Munksgaard 1984: 88). Svědčí o tom jak píseň Sigvata Þórðarsona (Nesjavísur 5, 15) z roku 1016, popisující nošení kvalitních přileb francouzské provenience (Jesch 2013: 354), tak mince Knúta Velikého a Anunda Jakoba z 20. – 30. let 11. století (O’Meadhra 2018: Fig. 27A-e), runový kámen z Ledbergu (Brate 1911–1918: 174-8; O’Meadhra 2018: Fig. 27o-r; Tweddle 1992: 1129) a rytina hrdiny Sigurða na kamene z Ramsundu (Brate – Wessén 1924–1936: Pl. 48).

Dalším možným důkazem jsou komponenty tzv. svatováclavské přilby, které vznikly nejpozději na konci 10. století a které svědčí o umístění na zvonu z jednoho kusu (Bravermanová et al. 2019); místo vzniku není známé, ale Skandinávii nelze vyloučit (Vlasatý 2018b). Vzhledem k tomu, že ve 13. století se konstrukce zvonů vrcholných přileb opět vrací k vícedílnému řešení (Gjessing 1942; Mäll 2011), lze pokládat téměř za jisté, že tradiční metoda budování zvonu z obvodového pásu, vertikálního pásu a výplní nebyla v průběhu 11. – 12. století zapomenuta, pouze nebyla považována za špičkovou technologii k výrobě „oficiálních“ produktů.

Obr. 12: Grafický návrh vývoje zvonů 7. – 10. století. Autor: Diego Flores Cartes.
Větší rozlišení zde.

Vývoj masky

Naše poznání masek 6. – 8. století je silně spjato s dobře zachovanými nálezy ze středního Švédska, zejména s lokalitami Vendel a Valsgärde. Přilby z tohoto regionu jsou využívány – společně z přilbou ze Sutton Hoo – při extrapolaci vzhledu fragmentárních nálezů z ostatních regionů (Dánsko, Gotland, Lotyšsko, Norsko; viz Hounsvad 2024). Je nutno konstatovat, že napříč tímto korpusem není možné navrhnout jakoukoli typologicko-evoluční posloupnost, protože každá helma je do značné míry originální, ale současně pracuje velice podobným způsobem a sleduje stejný koncept:

Ochrana obličeje. U přileb vendelského období ze severní a západní Evropy variuje od prostých nánosků přes masky kryjící nos a oči po celoobličejové masky. Elementy ochrany obličeje jsou tradičně nejsilnější částí celé přilby a nabízely nositelům výraznou ochranu před údery.

Vyzdvihnutí nositele. Všechny masky slouží k důstojné reprezentaci majitelů a reflektování jejich postavení, bohatství. Masky jsou vyráběny na míru, kopírují proporce obličeje a aplikují barevné kovy a další drahé materiály. Hlavním zdobeným prostorem jsou obočí a řasy. Dekorace dále zabraňuje viditelné korozi, snižuje náklady na údržbu a zaručuje dlouhodobý skvělý vzhled, jak bylo prokázáno u římských přileb (Kaminski – Sim 2012: 71-6).

Zastrašení protivníků. Jakkoli masky napomáhaly rozpoznání nositelů, stejnou měrou anonymizují nositelova gesta a příspívají k tomu, aby v protivnících zasely bázeň či úctu. Ve staroseverských skaldských básních najdeme řadu scén, kde je panovníkův pohled popsán jako hrozivý, nebezpečný, blýskající se jako had, kde je roven absolutní moci, dominanci a je spojován s božským původem – pohled, který byl přilbami záměrně navozován (viz Marold 1998).

Přinejmenším masky přileb z Vendelu a Välsgarde působí, jako by vznikly v spíše úzkém časovém horizontu. Obvykle navrhovaná datace operuje s obdobím let 560-710 (Ljungvist 2008), ale dodejme, že posloupnost hrobů je v současnosti poměrně vágně definovaná (viz Arheniuss 1983) a že v poznání chronologie máme vážné mezery. Není nemožné, že většina z přileb z těchto dvou lokalit pochází ze 7. století, což lze v případě hrobu Valsgärde 7 bezpečně prokázat radiokarbonovým datováním (Norr 2008). Konečně stejnou dataci naznačuje i přilba ze Sutton Hoo (Carver 1998). Názornou ukázkou určité diskrepance je hrob Vendel XIV: ač je tento hrob tradičně datován do období 560/70–620/30 (Ljungvist 2008: 18), nánosek přilby ve tvaru ptáka je v podstatě totožný s ptačími brožemi, typickým šperkem 7. století (viz Jennbert 2023).

Po konstrukční stránce jsou ochrany obličeje 7. století poměrně různorodé:

Prostý nánosek, který je protažením vertikálního pásu, jenž tvoří zvon. Reprezentováno přilbami z Benty Grange (Bruce-Mitford – Luscombe 1974), Endrebacke (Nerman 1969: Taf. 65), Ultuny (Hounsvad 2024: Pl. LX-LXIII) a Wollastonu (Meadows 2019: 22-3).

Prostý nánosek je nanýtován k okraji přilby a je doprovázen lícnicemi. Reprezentováno spornou přilbou z řeky Sommy (Vlasatý 2022a).

Nánosek, který je nanýtován k okraji přilby a který je doprovázen separovaným obočím a lícnicemi. Reprezentováno přilbou z hrobu Vendel XIV (Stolpe 1912: Pl. XLI).

Nánosek, který je nanýtován k okraji přilby. K nánosku jsou připevněny dvě očnice. Reprezentováno přilbou z Yarmu (Caple 2020).

Nánosek, který je protažením vertikálního pásu, jenž tvoří zvon. K nánosku jsou připevněny dvě očnice a je doprovázen separovaným obočím. Reprezentováno přilbami z hrobů Valsgärde 7 a 8 (Arwidsson 1954: 22-8; 1977: 21-33; Tweddle 1992: 1120-1), teoreticky můžeme spekulovat též o přilbě z hrobu Vendel XII (Stolpe 1912: Pl. XXXVI).

Nánosek, který je protažením vertikálního pásu, jenž tvoří zvon. K nánosku jsou připevněny dvě očnice a je doprovázen jednodílným obočím a zřejmě též lícnicemi. Reprezentováno přilbou z Högbro Broe (Nerman 1969: Taf. 66).

Nánosek, který je nanýtován k okraji přilby a který je doprovázen separovaným obočím a dvěma očnicemi. Metoda navržená pro přilbu z hrobu Valsgärde 6 (Arwidsson 1934; 1942: 26-35; Tweddle 1992: 1120).

Nánosek, který je protažením vertikálního pásu, jenž tvoří zvon. K nánosku jsou připevněny dva páry očnice, které tvoří celoobličejovou masku. Maska je doprovázena separovaným obočím. Reprezentováno přilbou z hrobu Valsgärde 5 (Lindqvist 1931).

Jednodílná celoobličejová maska, která je nanýtována k okraji přilby a doprovázena separovaným obočím. Dobrým příkladem je nález ze Sutton Hoo (Bruce-Mitford 1978). Teoreticky podobné řešení mohlo být použito i u přilby z hrobu Vendel I (Stolpe 1912: Pl. V).

Maska reprezentována dvěma masivními odlitky ze slitiny mědi, které jsou připevněny k masce neznámé konstrukce. Jediným známým nálezem je očnice z Gevninge (Christensen 2000).

Kompletní výčet možností je zřejmě nemožný a zbytečný. Mnohem zajímavější jsou zjištění, co tyto masky mají společného. Ve všech zmíněných případech jsou obočí oddělena od nánosku a jsou vždy zakončeny koncovkou ve tvaru zvířecí hlavy či ozdobnou kudrlinkou. Drtivá většina masek je zdobena barevnými kovy a dalšími drahými materiály. V případě dělených obočí do prostoru mezi očima vždy dosahuje zakončení hřebenu, které má podobu zoomorfní nebo antropomorfní hlavy. Když je maska určena k ochraně celého obličeje, je nejčastěji doprovázena plechovou ochranou krku, zatímco pokud je krátká, jsou varianty ochrany krku rozmanitější. Přinejmenším dvě přilby (Valsgärde 7 a 8) jsou designované k tomu, aby přímo k masce bylo upevněno kroužkové pletivo.

8. století ve vývoji masek severozápadní Evropy znamená výskyt prvních nánosků tvaru T, které slučují obočí s ochranou nosu. Dělená obočí ze slitiny mědi však zcela jistě byla užívána nadále a byla zakončována zvířecími hlavami a drobnými kudrlinami. Velké kudrliny na koncích obočí v 8. století neevidujeme. Průřez obočí je dutovypuklý či polokruhový, nikoli trojúhelný, jak je patrné u řady obočí 7. století (Androščuk 2022: 57-60; Seiler 2016; Tweddle 1992).

Přijmeme-li nález z Mindegårdu jako fragment očnicové přilby z 9. století, máme za jisté, že dělená obočí ze slitiny mědi byla nadále používána. Obočí však ztratily jakékoli ozdobné koncovky. Přetrvává dutovypuklý průřez obočí. Kvůli nedostatku z 9. a 1. pol. 10. století nezbývá než počkat na nové nálezy, které pomohou lépe osvětlit změny v tomto období.

Očnicové masky 2. pol. 10. století nabývají dvou konstrukčních variant. Základem první, která byla zachována na přilbě z Gjermundbu, byl železný ingot rozseknutý na jednom konci tak, že tvořil přibližně tvar písmene Y, a rozseknuté konce byly následně ohnuty od sebe a vytvořily obočí. Vertikální břevno bylo vytvarováno do krátkého nánosku kryjícího špičku nosu. Kolmo na toto břevno byl následně navařen druhý díl, který vyformoval průzory pro oči (ↀ) a který byl současně navařen na konce obočí, které jsou zformovány do menších plošek pro nýty. Druhá varianta namísto navařovaných očnic používá očnice nýtované (Tjele, Lokrume, Kyjev). Železný základ byl na vrchním konci rozseknut tak, že vytvořil přibližně tvar Y, přičemž vzniklá ramena na jedné straně byla ohnuta a vytvořila obočí. Méně prominentní ramena na opačné straně byla využita jako základny pro nanýtování dvou separátních očnic, jejichž druhé konce byly zavedeny pod konce obočí. I v tomto případě mohla být obočí zakončena ploškami pro nýty. Z pokročilého 10. století neznáme jediný příklad, kdy by obočí byla oddělena od nánosku. V případě nýtované varianty přetrvává dutovypuklý průřez obočí. Žádná maska z doby vikinské není určena k připevnění pletiva; pokud pletivo krylo spodní část obličeje, nebylo k masce fixováno pomocí kovového spoje (viz Vlasatý 2020).

Vývoj skandinávských domácích brýlových masek byl v 11. století zastaven, ačkoli v literatuře nalezneme názor, že severské masky mohly podnítit vznik masek ve východní Evropě (Petrov 1997). Před přijetím jednokusových přileb s integrálním nánoskem se v samém závěru 10. století objevuje nánosek ve tvaru kříže se zvlněným obočím, který je reprezentovaný tzv. svatováclavskou přilbou, jejíž komponenty mohly být vytvořeny ve Skandinávii (Bravermanová et al. 2019). Pokud tento nánosek pochází ze Skandinávie, některé jeho elementy (vertikální břevno, zahrocený výčnělek nánosku / potenciální háček) mají ideové vzory a paralely na kontinentu (viz Shchedrina – Kainov 2021; Vlasatý 2022c; 2024b), což může naznačovat přijímání cizích vlivů v domácí tradici.

Obr. 13: Grafický návrh vývoje masek 7. – 10. století. Autor: Diego Flores Cartes.
Větší rozlišení zde.

Vývoj dekorace

Pro evropské celokovové přilby raného středověku je typické, že používají barevné kovy a drahé materiály. Jde o průvodní jev vícedílné výroby, která umožňuje dekorování menších oddělených částí a vzájemné snýtování během kompletace. V celoevropském měřítku platí, že militaria (meče, přilby) užívající méně dílů nabízejí méně prostoru pro zdobení a vykazují méně neželezného dekoru. Existuje předpoklad, že u jednodílných přileb od konce 10. století je neželezná dekorace nahrazena malbou. Jakákoli dekorace míří k dosažení stejného výsledku: vyzdvihnutí nositele, zastrašení protivníků a omezení koroze.

Zdobené přilby jakožto elitní předměty sdílely způsoby dekorace s dalšími vrcholnými výrobky, militarii a šperky. To do určité míry pomáhá odhadnout, jakým způsobem byly přilby v průběhu staletí zdobeny. Nejen, že můžeme predikovat metody (např. dekorace pomocí granátů a přihrádkového emailu ve starších fázích, tausie a plátování v mladších obdobích), ale také varianty pletencových a zvěrných stylů. Tato skutečnost umožnuje rámcové datování, což je případ i fragmentu z Mindegårdu.

Nejkomplexnější přilby 7. století jsou zdobeny na většině svého povrchu. Přesný způsob dekorace se liší u každé přilby a popsání všech variant je nadbytečné. Pokud se zaměříme na to, co mají všechny přilby společné, pak je to jistě fakt, že k potažení takto rozsáhlých ploch byly užívány široké pásy ze slitiny mědi, které byly cínované, ražené figurálním a geometrickým motivem (např. Arwidsson 1977: Abb. 25-6; Axboe 1987) a držené nýtovanými pásky ze slitiny mědi. V podstatě všechny přilby 7. století z území současného Švédska disponují dekorativním pásem, nataženým v linii od čela po zátylek. Pás může mít charakter masivního litého hřebenu ze slitiny mědi, který se směrem ke koncům zužuje do zoomorfních či antropomorfních hlav, anebo raženého tenkého plechu, případně kombinace obou metod, kdy ražený plech tvoří podklad pro litý hřeben. Společným jmenovatelem takřka všech očnicových masek 7. století je potažení cínovanými raženými pásy, které jsou upevněny pomocí pásků ze slitiny mědi a které jsou kombinovány s obočím na bázi slitiny mědi. Obočí a hřebeny mohou být zdobeny stříbrem, zlatem, granáty, přihrádkovým emailem a niellem. Anglosaské přilby 7. století jsou na vrcholcích ozdobeny kančími figurami (např. Bruce-Mitford – Luscombe 1974: 236-242; Meadows 2019: 59-61).

Obr. 14: Příklad dekorace 7. století – model přilby ze Sutton Hoo.

Pro popis vývoje dekorace v 8. století lze použít pouhé dva nálezy – Coppergate (Tweddle 1992) a Inhåleskullen (Seiler 2016). Je v nich patrný fokus na pokračování v tradici dekorování pomocí slitiny mědi, avšak s některými důležitými změnami. Nejzásadnější změnou je poznatek, že zvon již není z nadpoloviční části pokryt raženými pásy. Výrazné hřebeny jsou nahrazeny nižšími a poměrně úzkými pásky, umístěnými v linii od čela po zátylek, případně také od ucha k uchu. Koncovky těchto pásů mohou být stále zakončeny zvířecími hlavami. Nelze vyloučit obdobné pásy umístěné podél spodního okraje přilby, kde podobného zdobného účelu mohlo být dosaženo pomocí dekorovaného držáku kroužkové ochrany krku. Jednou z dalších změn je ukončení aplikace granátů (viz Freeden 2000; Hedenstierna-Jonson – Ljungkvist 2023).

Obr. 15: Příklad dekorace 8. století – fragmenty přilby z lokality Inhåleskullen.
Zdroj: Seiler 2016: Figs. 2-3.

Vlivem velmi malého počtu nálezů je dekorace 9. – 10. století obtížně postihnutelná. Můžeme předpokládat, že změny patrné v 8. století se týkají i následujících staletí. Pokud je nález z Mindegårdu fragmentem přilby z 9. století, důvodně předpokládáme, že byl kombinován s dekorativním pásem, který směřoval od čela po zátylek. Z horizontu 9. – 10. století neznáme žádné jednoznačně identifikovatelné lité hřebeny, které by odpovídaly nálezům ze 7. století. U jediného rekonstruovatelného zvonu tohoto období – přilby z Gjermundbu – není známa žádná dekorace. Jelikož 19. strofa Havraní písně básníka Þorbjǫrna hornklofiho kolem roku 900 propaguje štědrost Haralda Krásnovlasého tím, že jej popisuje jako dárce „rytých přileb“ (grafnir hjálmar), nemůžeme vyloučit, že zvony mohly být určitým způsobem zdobeny. Zdobení se mohlo soustředit i kolem okraje přilby ve formě držáku kroužkového závěsu, jak ukazuje nález z Birky z 10. století (Vlasatý 2015a), anebo ve formě obroučky, kterou spatřujeme na tzv. svatováclavské přilbě (Bravermanová et al. 2019). Kančí figury se na vrcholcích v době vikinské neprojevují jinak než decentními aluzemi v poezii referující o dávných dobách (Eyvind Finnsson : Volné verše 5). Namísto nich se na vrcholku objevuje špice (Gjermundbu) či hříbkovitý útvar (Yarm). Nález z Mindegårdu nasvědčuje použití litého obočí s pájenými rytými pásky ze stříbra a cínu v 9. století. Ostatní masky jsou zdobeny tausováním a plátováním za použití cínu, olova, stříbra, zlata a slitiny mědi. Ke zdobení mohlo být použito niella. Kromě jednoduchých linií zdůrazňující obličej mohl být použit pletencový ornament (Lokrume), motiv kříže (Kyjev) či figurální ornament (tzv. svatováclavská přilba). Navzdory menšímu rozsahu dekorace přileb 9. – 10. století se v tomto období v prostoru masek nadále užívá barevných kovů, a to pokročilými metodami.

Obr. 16: Příklad dekorace 2. pol. 10. století – maska z Kyjeva.
Zdroj: Bezkorovajnaja 2012: 97.

Poděkování

Na tvorbě článku řada badatelů a expertů, kterým je autorský tým nesmírně zavázán. Předně děkujeme nálezci Janu Heinovi, který předmět odevzdal do muzea a dal souhlas se sdílením jím pořízené fotografie. Za možnost zveřejnit kvalitní fotografii obou stran artefaktu jsme vděčni Poulu Hounsvadovi (Univerzita v Aarhusu). Uvedené nálezy byly dále konzultovány s Adamem Parsonsem (Oxford Archaeology; Blueaxe Reproductions), Lucianem Pezzolim (Children of Ash), Gustavem Solbergem (Kodaňská univerzita) a Vegardem Vikem (Kulturně-historické muzeum, Oslo). Zmínit musíme rovněž Diega Florese Cartese, který je autorem skvělých kreslených schémat, bez nichž by článek postrádal názornost.

Pevně věříme, že jste si čtení tohoto článku užili. Pokud máte poznámku nebo dotaz, neváhejte nám napsat nebo se ozvat níže v komentářích. Pokud se Vám líbí obsah těchto stránek a chtěli byste podpořit jejich další fungování, podpořte, prosím, náš projekt na Patreonu, Buymeacoffee nebo Paypalu.

Bibliografie

Prameny

Eyvind Finnsson : Volné verše = Eyvindr skáldaspillir Finnsson : Lausavísur. In: Whaley, Diana (2012). Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages, Vol. 1, Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035. Ed. R. D. Fulk, Turnhout, 213–235.

Sigvat Þórðarson : Nesjavísur = Sigvatr Þórðarson : Nesjavísur. In: Whaley, Diana (2012). Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages, Vol. 1, Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035. Ed. Judith Jesch, Turnhout, 556–578.

Sága o Hákonovi Dobrém = Saga Hákonar góða. In: Heimskringla eða Sögur Noregs konunga Snorra Sturlusonar I. Eds. Nils Linder – H. A. Haggson, Uppsala 1870, 85-112.

Sága o Hallfreðu Óttarsonovi = Hallfreðar saga. Ed. Bjarni Einarsson, Reykjavík 1977.

Þorbjǫrn hornklofi : Havraní píseň = Þorbjǫrn hornklofi : Haraldskvæði / Hrafnsmál. In: Whaley, Diana (2012). Skaldic poetry of the Scandinavian Middle Ages, Vol. 1, Poetry from the kings’ sagas 1 : from mythical times to c. 1035. Ed. R. D. Fulk, Turnhout, 91–117.

Literatura

Aksdal, Jostein (2017). Dei anglosaksiske sverda : L-typesverd i England og Skandinavia. In: VIKING – Norsk Arkeologisk Årbok LXXX, 59–88.

Androščuk 2021 = Андрощук, Федір (2021). Десятинна церква : відома і невідома, Київ

Androščuk 2022 = Андрощук, Федір (2022). Від вікінгів до Русі, Київ.

Androščuk et al. 1996 = Андрощук, Ф. – Панченко, М. – Ковалюх, М. (1996). До передiсторiї спорудження Десятинної церкви (Хронологiчний аналiз поховальних комплексiв) // Церква Богородиці Десятинна в Києві. Упоряд. П. П. Толочко, Київ, 43-46.

Androščuk – Zocenko 2012 = Андрощук, Ф. O. – Зоценко, В. (2012). Скандинавские древности Южной Руси: каталог, Paris.

Arrhenius, Birgit (1983). The chronology of the Vendel graves. In: Lamm, J. P. – Nordström, H. Ä. (eds.). Vendel Period Studies. Transactions of the Boat-Grave Symposium in Stockholm, February 2–3, 1981, Stockholm, 39-70.

Arwidsson, Greta (1934). A New Scandinavian Form of Helmet from the Vendel-Time. In: Acta Archaeologica 5, 243-257.

Arwidsson, Greta (1942). Valsgärde 6, Uppsala.

Arwidsson, Greta (1954). Valsgärde 8, Uppsala.

Arwidsson, Greta (1977). Valsgärde 7, Uppsala.

Axboe, Morten (1987). Copying in Antiquity: The Torslunda Plates. In: Häßler, Hans-Jürgen (ed.). Studien zur Sachsenforschung 6, 13–21.

Beck, M. R. et al. (2019). Fynske og nordjyske lokaliteter med metalfund 400-1100 e.Kr. Katalog. From Central Space to Urban Place, Odense.

Bezkorovajnaja 2012 = Безкоровайная, Ю. Г. (2012). 247, Фрагмент маски шлема // Меч и златник. К 1150-летию зарождения древнерусского государства. Каталог выставки. Ред.-сост. Д.В. Журавлев, В.В. Мурашева, Москва, 97.

Boye, Vilhelm (1858). To fund af smedeværktøi fra den sidste hedenske tid i Danmark (Thiele-Fundet og Snoldelev-Fundet). In: Annaler for Nordisk Oldkyndighed og Historie, København, 191–200.

Böhner, Kurt (1994). Die frühmittelalterlichen Spangenhelme und die nordischen Helme der Vendelzeit. In: Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 41, 471–549.

Brate, Erik (1911–1918). Sveriges runinskrifter. Bd 2 H2, Östergötlands runinskrifter, Stockholm.

Brate, Erik – Wessén, Elias (1924–1936). Sveriges runinskrifter. Bd 3 H2, Södermanlands runinskrifter, Stockholm.

Bravermanová, Milena et al. (2019). Nová zjištění o přilbě a zbroji zv. svatováclavské. In: Archeologie ve středních Čechách 23, 235–310.

Bruce-Mitford, Rupert (1978). The helmet. In: Bruce-Mitford, Rupert (ed.). The Sutton Hoo ship-burial. Vol. 2: Arms, armour and regalia, London, 138-239.

Bruce-Mitford, Rupert – Luscombe, M. R. (1974). The Benty Grange helmet. In: Bruce-Mitford, Rupert (ed.). Aspects of Anglo-Saxon archaeology, London, 223–252.

Caple, Chris (2020). The Yarm Helmet. In: Medieval Archaeology 64:1, 31-64.

Carver, Martin (1998). Sutton Hoo: Burial Ground of Kings?, Philadelphia.

Claessen, H. J. M. (2004). Was the State Inevitable? In: Grinin, L. E. et al. (eds.). The Early State. Its Alternatives and Analogues, Volgograd, 72–87.

Davidson, H. E. (1998). The Sword in Anglo-Saxon England: Its Archaeology and Literature, Woodbridge.

Dobat, A. S. (2013). Between Rescue and Research: An Evaluation after 30 Years of Liberal Metal Detecting in Archaeological Research and Heritage Practice in Denmark. In: European Journal of Archaeology 16/4, 704-725.

Dobat, A. S. (2016). Metal Detecting in Denmark: Advantages and Disadvantages of the Liberal Model. In: Martens, J. – Ravn, M. (eds.). Pløyejord som Kontekst: Nye perspektiver for forskning, forvaltning og formidling – artikelsamling, Oslo, 51-68.

Dobat, A. S. – Jensen, A. T. (2016). “Professional Amateurs”. Metal Detecting and Metal Detectorists in Denmark. In: Open Archaeology 2016/2, 70-84.

Doppelfeld, Otto (1964). Das fränkische Knabengrab unter dem Chor des Kölner Domes. In: Germania 42, 156-187.

Fanning, Thomas (1994). Viking Age Ringed Pins from Dublin, Dublin.

Fern, Chris (2019). Characterising the Objects. In: Fern, Ch. – Dickinson, T. – Webster, L. (2019). The Staffordshire Hoard. An Anglo-Saxon Treasure, London, 29-122.

Freeden, Uta von (2000). Das Ende engzelligen Cloisonnés und die Eroberung Südarabiens durch die Sasaniden. In: Germania 78/1, 97–124.

Gjessing, Guttorm (1942). Stålhuene fra Bejarn og andre norske stålhuer framellomalderen. In: Viking VI, 75-108.

Grieg, Sigurd (1947). Gjermundbufunnet : en høvdingegrav fra 900-årene fra Ringerike, Oslo.

Grohne, Ernst (1929). Bremische Boden- und Baggerfunde. In: Jahresschrift des Focke-Museums 1929, 44–102.

Härke, Heinrich (2014). Grave goods in early medieval burials: messages and meanings. In: Mortality 19/1, 41-60.

Hedenstierna-Jonson, Charlotte – Ljungkvist, John (2023). Elite Burials with Bohemian Garnets in Sweden. In: Jiřík, Jaroslav et al. (eds.). Royal Insignia of Late Antiquity from Mšec and Řevničov. Magnificent Finds from Migration Period from Central Bohemia, Rakovník. 195-199.

Hejdová, Dagmar (1964). Přilba zvaná „svatováclavská“. In: Sborník Národního muzea v Praze, A 18, no. 1–2, 1–106.

Hjardar, Kim – Vike, Vegard (2011). Vikinger i krig, Oslo.

Holmquist Olausson, Lena – Petrovski, Slavica (2007). Curious birds – two helmet (?) mounts with a christian motif from Birka’s Garrison. In: Fransson, Ulf (ed.). Cultural interaction between east and west: archaeology, artefacts and human contacts in northern Europe, Stockholm, 231-238.

Horvát, Ferenc (2001). A csengelei kunok ura és népe, Budapest.

Hounsvad, Poul (2024). Fragmenterne af Krigerens Krone: Et Geografisk Perspektiv, Aarhus.

Christensen, Tom (2000). Et Hjelmfragment fra Gevninge. In: ROMU: Årsskrift Fra Roskilde Museum 19, 31–38.

Jennbert, Kristina (2023). The feather-cloak whistled. Bird Fibulae, Falconry and Powerful Women in Seventh Century Scandinavia. In: Wallis, R. J. (ed.). The Art and Archaeology of Human Engagements with Birds of Prey, London, 102-116.

Jesch, Judith (2013). Some Viking Weapons In Sigvatr’s Verse. In: Reynolds, A. – Webster, L. (eds.). Early Medieval Art and Archaeology in the Northern World, Leiden – Boston, 341-357.

Kaminski, Jaime – Sim, David (2012). Roman Imperial Armour: The Production of Early Imperial Military Armour, Oxford.

Karger 1940 = Каргер М. К. (1940). Княжеское погребение XI в. в Десятинной церкви // Краткие сообщения Института истории материальной культуры, Вып. 4, 12-20.

Kouřil, Pavel (2014). Velká Morava a počátky křesťanství, Brno.

Kubik, A. L. (2016). Introduction to studies on late Sasanian protective armour. The Yarysh-Mardy helmet. In: Historia I Świat 5, Siedlce, 77-105.

Kubik, A. L. (2017a). Hełmy Azji Południowo-Zachodniej pomiędzy VI – VIII w.n.e. Zarys problematyki, Siedlce.

Kubik, A. L. (2017b). Mysterious helmet from Verden and its „link“ with Tibetan helmets. In: Historia I Świat 6, Siedlce, 133-139.

Kyhlberg, Ola (2013). Leadership cult and burial practise. In: Munktell, Ing-Marie (ed.). Valsgärde 1, 2 & 4, Uppsala, 109-144.

Lehtosalo-Hilander, Pirkko-Liisa (1992). Weapons and their use. In: Wilson, D. M. – Roesdahl, E. (eds.). From Viking to Crusader: The Scandinavians and Europe, 800-1200, Uddevalla, 194-5.

Lindqvist, Sune (1931). En hjälm från Valsgärde, Uppsala.

Ljungkvist, John (2008). Valsgärde – Development and change of a burial ground over 1300 years. In: Norr, Svante (ed.). Valsgärde Studies: the Place and its People, Past and Present, Uppsala, 13–56.

Lonke, Alwin (1925). Ein Spangenhelm aus Bremen. In: Praehistorische Zeitschrift 16, 196-197.

Lonke, Alwin (1946). Römisch-Germanisches. Sechs Untersuchungen, Gießen.

Lund, Julie (2006). Vikingetidens værktøjskister i landskab og mytologi. In: Fornvännen 101, 323–341.

Macků, Pavel – Pilná, Veronika (2021). An early-medieval helmet of the Stromovka-Gnezdovo-Bojná type from the collections of the Kozel chateau. In: Archaeologia historica 46/2, Brno, 445-466

Maixner, Brigit (2005). Die gegossenen kleebblattförmigen Fibeln der Wikingerzeit aus Skandinavien, Bonn.

Mäll, Jaak (2011). A 13th-century kettlehat from Kodasoo, Estonia. In: Gladius XXXI, 83-92.

Marold, Edith (1998). Die Augen des Herrschers. In: Meier, Dietrich (ed.). Beretning fra syttende tværfaglige vikingesymposium, Højberg, 7–29.

Meadows, Ian (2019). The Pioneer Burial: a High-Status Anglian Warrior Burial from Wollaston Northamptonshire, Oxford.

Miks, Christian (2009). Relikte eines frühmittelalterlichen Oberschichtgrabes? Überlegungen zu einem Konvolut bemerkenswerter Objekte aus dem Kunsthandel. In: Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 56, 395-538.

Munch, Jens Storm (1960). Vikingesverdet fra Eltoft, Borge i Lofoten. In: Ottar 23, 16-18.

Munksgaard, Elisabeth (1983). Hovedbeklædning. In: Skalk 1983/2, 29-30.

Munksgaard, Elisabeth (1984). A Viking Age smith, his tools and his stock-in-trade. In: Offa 41, 85–89.

Müller-Wille, Michael (1977). Der frühmittelalterliche Schmied im Spiegel skandinavischer Grabfunde. In: Frühmittelalterliche Studien 11, 127-201.

Nationalmuseet 2019 = Nationalmuseet – Prehistory. In: Facebook.com [online]. [2024-06-10]. Dostupné zde.

Nerman, Birger (1969). Die Vendelzeit Gotlands II. Tafeln, Stockholm.

Norr, Svante (2008). Valsgärde 7: The Radiocarbon Dates (again). In: Norr, Svante (ed.). Valsgärde Studies: the Place and its People, Past and Present, Uppsala, 57–63.

O’Meadhra, Uaininn (2018). Unfinished and unused. A new look at two iconic antler finds from Sigtuna, the ‘Mammen’ sword-guard and the ‘Sigtuna Viking’. In: Situne Dei, 6-33.

Östergren, Eric (2015). Vendeltida hjälmar och hjälmbärare. Studier av konstruktion, kontext och betydelse, Stockholm : Stockholms universitet.

Ørsnes, Mogens (1966). Form og stil i Sydskandinaviens yngre germanske jernalder, København.

Paroli, Lidia – Ricci, Marco (2007). La necropoli altomedievale di Castel Trosino, Firenze.

Paulsen, Peter (1940). Das sog. Jagdmesser Karls des Großen. In: Bonner Jahrbücher 145, 126-144.

Paulsen, Peter (1967). Alamannische Adelsgräber von Niederstotzingen (Kreis Heidenheim), Stuttgart.

Petersen, Jan (1928). Vikingetidens Smykker, Stavanger.

Petrov 1997 = Петров, Ю. Ю. (1997). Древнерусские шлемы с полумасками // Памятники старины. Концепции. Открытия. Версии II. Отв. ред. А.Н. Кирпичников, Санкт-Петербург – Псков, 139-143.

Pletněva 1989 = Плетнёва, С. А. (1989). На славяно-хазарском пограничье: Дмитриевский археологический комплекс, Москва.

Price, Neil – Mortimer, Paul (2014). An Eye for Odin? Divine Role-Playing in the Age of Sutton Hoo. In: European Journal of Archaeology 17/3, 517–538.

Rundkvist, Martin (2010). Domed oblong brooches of Vendel Period Scandinavia. Ørsnes types N & O and similar brooches, including transitional types surviving into the Early Viking Period. In: Hårdh, Birgitta (ed.). Från romartida skalpeller till senvikingatida urnesspännen, Kristianstad, 127-200.

Rupp, Cornelia (2006). Das langobardische Gräberfeld von Nocera Umbra. 1. Katalog und Tafeln, Firenze.

Ruttkay, Alexander (1975). Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei (I). In: Slovenská archeológia XXIII/1, 119-216.

Rychter, M. R. – Strzyż, Piotr (2016). A forgotten helmet from Silniczka in Poland. In: Fasciculi Archaeologiae Historicae 29, 105-113.

Seiler, Anton (2016). Hjälmen från Inhåleskullen i Danmarks socken och det vendeltida följesystemet. In: Fornvännen 111, 1-6.

Shchedrina, A. Y. – Kainov, S. Y. (2021). Helmet from the National Museum of Bosnia and Herzegovina. In: Acta Militaria Mediaevalia XVI, 225-245.

Siddorn, J. K. (2000). Viking Weapons & Warfare, Stroud.

Sindbæk, Søren (2012). Urban Crafts and Oval Brooches Style, Innovation and Social Networks in Viking Age Towns. In: Sigmundsson, Svavar (ed.). Viking Settlements and Viking Society : Papers from the Proceedings of the 16th Viking Congress, Reykjavík, 409-423.

Sindbæk, Søren (2014). Crossbreeding beasts : Christian and Non-Christian Imagery in Oval Brooches. In: Garipzanov, Ildar (ed.). Conversion and Identity in the Viking Age, Turnhout, 167–193.

Sjøvold, Thorleif (1974). The Iron Age settlement of artic Norway : a study in the expansion of European Iron Age culture within the arctic circle, Vol. II, Late Iron Age (Merovingian and Viking Periods), Tromsø.

Steuer, Heiko (2006). Warrior bands, war lords and the birth of tribes and states in the first millenium AD in Middle Europe. In: Otto, Ton (ed.). Warfare and society : archaeological and social anthropological perspectives, Aarhus, 227-236.

Stolpe, Hjalmar (1912). Graffältet vid Vendel, Stockholm.

Stylegar, F. H. – Børsheim, Ragnar (2021). Gjermundbufunnet – en småkonges grav med østlig tilsnitt på Ringerike. In: Viking 85, 89–122

Thunmark-Nylén, Lena (1998). Die Wikingerzeit Gotlands II : Typentafeln, Stockholm.

Thunmark-Nylén, Lena (2000). Die Wikingerzeit Gotlands IV:1–3 : Katalog, Stockholm.

Tweddle, Dominic (1992). The Anglian Helmet from 16-22 Coppergate, The Archaeology of York. The Small Finds AY 17/8, York.

Vlasatý, Tomáš (2015a). Další fragment přilby z Birky. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/dalsi-fragment-prilby-z-birky/.

Vlasatý, Tomáš (2015b). Přilba z Lokrume. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-lokrume/.

Vlasatý, Tomáš (2015c). Přilba z Tjele. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-tjele/.

Vlasatý, Tomáš (2016). The helmet from Gjermundbu. In: Project Forlǫg – Reenactment and science [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/en/the-helmet-from-gjermundbu/.

Vlasatý, Tomáš (2017). Meče s organickým jílcem. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/mece-s-organickym-jilcem/.

Vlasatý, Tomáš (2018a). Přilba z Kyjeva. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-kyjeva/.

Vlasatý, Tomáš (2018b). K původu „svatováclavské přilby“. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/k-puvodu-svatovaclavske-prilby.

Vlasatý, Tomáš (2020). Metody zavěšení kroužkového závěsu na raně středověkých evropských přilbách. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/metody-zaveseni/.

Vlasatý, Tomáš (2021). Přehodnocení přilby z Yarmu. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-yarmu/.

Vlasatý, Tomáš (2022a). Přilba z francouzské řeky Sommy. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-francouzske-reky-sommy/.

Vlasatý, Tomáš (2022b). Prolamování a stupňovitý okraj nožových pochev. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prolamovani-a-stupnovity-okraj-nozovych-pochev/.

Vlasatý, Tomáš (2022c). Nánosek přilby ze Stromovky. In: Projekt Forlǫg : Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/nanosek-prilby-ze-stromovky/.

Vlasatý, Tomáš (2022d). Přilba z maďarské Pécse. In: Projekt Forlǫg: Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/prilba-z-pecse/.

Vlasatý, Tomáš (2024a). Identifikace potenciální koncovky čapky z Tiszaeszlár-Újtelep. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/identifikace-potencialni-koncovky-capky-z-tiszaeszlar-ujtelep/.

Vlasatý, Tomáš (2024b). Zhodnocení potenciálních přileb z Meklenburska-Předního Pomořanska. In: Projekt Forlǫg – Reenactment a věda [online]. [2024-06-10]. Dostupné z: https://sagy.vikingove.cz/zhodnoceni-potencialnich-prileb-z-meklenburska-predniho-pomoranska/.

Vlasatý, Tomáš et al. (2023). A Carolingian Helmet from Pohansko near Břeclav (Czech Republic). Its Archaeological Context and Social Interpretation. In: Medieval Archaeology 67, 2, 302-331.

Vogt, Mahand (2006). Spangenhelme: Baldenheim Und Verwandte Typen, Mainz.

Wester, Knut (2000). The Mystery of the Missing Viking Helmets. In: Neurosurgery 47:5, 1216–29.

Wilson, D. M. (1964). Anglo-Saxon ornamental metalwork 700-1100 in the British Museum, London.

Yoffee, Norman (2005). Myths of the Archaic State. Evolution of the Earliest Cities, States, and Civilisations, Cambridge.

Zocenko, Vladimir – Vergun, Olga (2007). Oval brooches in southern Rus‘ and their social interpretation. In: Fransson U. et al (eds.). Cultural interaction between east and west. Archaeology, artefacts and human contacts in northern Europe, Stockholm, 188-196.